Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7. Snape

Nikdy se neměl vracet. Nebylo to tak, že by ji potřeboval vidět, vážně ne. A bolel ho hrudník. Přemístění z Prasinek ke Sv. Mungovi a zpět ho skoro zabilo. Seděl potmě ve své pracovně a mračil se. Možná, že za bolest v hrudníku částečně mohla Odgenova Starorežná, kterou do sebe před chvílí hodil, ale nemyslel si to.

Pokud by byl sám k sobě naprosto upřímný, ani by ho nenapadlo, že ta bolest pochází z toho, že se jeho plíce ještě stále zotavují. Měl pocit, jako by mu někdo vyrval srdce. Nechtěl se vrátit.

Dal si další hlt ohnivé whisky, trhnul sebou, když si propalovala cestu jeho hrdlem a ptal se sám sebe, kolik toho ještě bude muset vypít, aby na ni zapomněl.

Byl zkažený. Jakékoli iluze, které měl o sobě samém, rozbila k nepoznání právě dívka, která by nikdy nepochopila, co s ním provedla.

Ten týden to bylo peklo.

Vzpomněl si, jak se po tom výbuchu probudil ráno na ošetřovně s pocitem, že se mu přes hrudník prohnalo stádo okovaných hipogryfů. Poppy byla ve svém živlu a shovívavě nad ním švitořila, jako by byl dítě. Ošklivilo se mu, když ho někdo komandoval, zvlášť takové staré vlezlé drbny, které cítily, že by mu měly říkat křestním jménem a nemilosrdně ho otravovaly.

Poté, co mu do krku vrazila další dávku včerejšího odporného lektvaru, se na něj usmála. „Nettie se se mnou ráno spojila letaxem, aby zjistila, jak se vám daří. Řekla jsem jí, že jste v pořádku, ale že v nejbližší době nebudete moci Hermionu navštívit. Řekla mi, abych vám vyřídila, že si s tím nemáte dělat starosti – slečna Grangerová na tom bude úplně stejně, jako když jste odešel.“

Snažil se ji ignorovat, jak nejlépe mohl, když ji jeho tiché planoucí pohledy nedokázaly spálit na popel, ačkoliv napůl doufal, že by mohly.

Poté, co si ráno z donucení na chvilku zdřímnul a zdála se mu další znepokojující variace na Hermionu umírající mu v náručí, přišel ho navštívit Albus a přinesl s sebou výtisk Denního věštce. Tomu plátku se obvyklým zveličeným způsobem podařilo ho na některých stránkách oslavovat a zároveň ho na jiných odsoudit. Kde se jeden článek zaměřil na jeho rychlou akci při záchraně Dennise Creeveyho, tam druhý naznačoval, že Snape tu explozi způsobil, aby si opatřil nějaké malé vzrušení, když už pominuly dny, kdy byl dvojitým agentem.

Brumbál byl kvůli Snapeovi nešťastný, ale Severus jen pokrčil rameny. Kdyby byl ve třídě pozornější a nepřemýšlel nad svými osobními problémy, k té nehodě by nikdy nedošlo. Naštěstí Creevey i přes jeho nepozornost přežil. Otřásl se při představě, kolik papírování by ho čekalo, kdyby ten tupec skutečně zemřel. Poppy se mu smála, když to takhle nějak Albusovi řekl. 

„My jsme vás prokoukli, Severusi. Víme, jak moc máte své studenty rád.“

Snape došel k závěru, že dlouhotrvající Cruciatus byl lepší, než nechat si kdykoliv líbit její stupidní komentáře a dvojsmyslné narážky.

Nazítří ráno mu Poppy konečně dovolila odejít z ošetřovny pod podmínkou, že bude jíst ve svých komnatách a bude se vyhýbat dýmajícím kotlíkům; také zlehka poznamenala, že je mu dovoleno navštívit pana Creeveyho, pokud bude chtít. Když na ní Snape nechápavě hleděl a chtěl vědět, proč by měl mít jakýkoliv zájem o návštěvu toho idiotského dítěte, které ho téměř zabilo, prostě se usmála.

„Navštívíte Hermionu.“

Ale Hermionu nenavštívil – ne do konce týdne. Jednoduše proto, že by to fyzicky nezvládl. Hrudník ho při každém nádechu pořád bolel a pomyšlení na to, že by se taky nemusel přemístit vcelku, bylo přímo děsivé.

Kromě toho, by to byla voda na mlýn bradavických klepů a fám. Koneckonců, neměl vůbec žádný důvod Hermionu navštívit, takže by to stejně neudělal.

Nepočítal s těmi sny. Zdálo se, že sen z první noci na ošetřovně zvedl stavidla. Bylo to, jakoby se vždy, když zavře oči, zmocnil jeho mysli sen točící se kolem Hermiony.

Zpočátku to byly sny o jejím umírání – buď na podlaze jeho učebny, nebo na bitevním poli, když mu bezvládně ležela v náručí. Ale v průběhu několika dalších dnů se sny naprosto změnily. A i když to pro něj bylo mnohem krutější než obvykle, přál si raději sny o její smrti, než tyhle sny o věcech, které se nikdy nestanou.

V jednom z těch snů byl sám ve svých komnatách a skrze okna probleskovalo denní světlo. Ale ten sen se téměř nepozorovaně změnil, den přešel v noc a jeho mysl zaplavilo poznání něčí přítomnosti v pokoji. Otočil se do obýváku a ke svému překvapení našel někoho, jak sedí v jeho oblíbeném křesle před krbem, s otevřenou knihou v bledých rukou. Aniž by se podíval na její tvář, vždycky věděl, kdo to je – to vědomí vycházelo odkudsi z hloubi jeho nitra. Její vlasy zářily kolem její hlavy jako svatozář, a když se napřímila a koukala se na něj, koupala se v teple ohně jako ve zlaté auře.

„Dneska žádné vybuchující kotlíky? To je dobře,“ řekla a její hlas měl v sobě dětskou intonaci a zároveň hlubší ženský tón. Při pohledu zpět nebyl schopen říct, jestli to vůbec byl její hlas – už to bylo tak dávno, co ho naposledy slyšel.

V dalším snu se ocitl v jiskřivém podzimním dni, kráčel pryč ze školy, jeho krok kratší než obvykle a zvuk jeho kroků doprovázel druhý pár. Do ohbí jeho paže byla zavěšena půvabná ručka a – jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě – on a Hermiona diskutovali o možných vylepšeních vlkodlačího lektvaru. Zvedl se vítr, rozvířil listí, studeně kolem nich zavál a on jí galantně nabídl svou šálu, aby si zakryla krk. Ten sen zvolna mizel se zvláštním šibalským úsměvem na jejích rtech, když přeměnila zelené a stříbrné pruhy na šále na nebelvírskou rudou a zlatou.

Takové a spousta dalších snů ho navštěvovaly během jeho nočních dřímot a vzpomínka na ně se ho držela tak pevně, že byl vděčný za to, že tenhle týden nemusí učit; bál se, že tohle by ho dohnalo téměř k šílenství ještě snáz, než jeho předchozí myšlenky. Každé ráno přišlo vždy čisté a jasné a zanechalo v něm pocity prázdnoty a ztráty. Nikdy by se na něj cestou do Prasinek neusmívala, ani by si nevzala jeho šálu, ani by nedržela jeho ruku v družném mlčení. Pořád byla v nemocnici a on byl ten muž, který ji tam dostal.

Po čtyřech nocích snění a poté, co byl bez ní skoro týden, se vrátil ke Sv. Mungovi. Bylo to brzy odpoledne, když se konečně rozhodl, že ji znovu navštíví. Potřeboval na vlastní oči vidět, že tam pořád je, že se z ní nestal nějaký přízrak, který se ho rozhodl pronásledovat.

Na začátku týdne se zařekl, že se k ní nevrátí, dokud si nebude jist, že má lék. Přísahal, že už nikdy nedovolí, aby ho rozptylovaly myšlenky na ni – už tak bylo dost zlé, že se dostal do bodu, kdy téměř přišel o studenta, ale zcela jistě si nepřál, aby se jeho kolegové bez nějakých dalších důvodů znovu začali zajímat o jeho styk s Hermionou. Nejlepším způsobem, jak zvládnout tyto problémy, bylo přestat ji navštěvovat a pustit ji z hlavy.

Problém byl, že toho nebyl schopen. V jeho myšlenkách byla vždycky nablízku – ať už ve snech, nebo přes den, kdy se zotavoval a trávil čas přemýšlením o ní. V průběhu toho týdne si najednou uvědomil, že se mu po ní stýská – chyběla mu ta hodina nebo dvě, kdy byl u ní na návštěvě – toužil po klidu, který si užíval, když jen tak seděl vedle její postele. Snažil se popřít, že je to tak a odmítal, aby pro něj byl důležitý čas, který s ní strávil, a ve kterém ji bavil veselými historkami o svém dni.

Zas a znovu zavrhoval představu, že to Poppy vystihla přesně – že se v něm skutečně rozvinuly city k té dívce. Protože pokud by to tak bylo, jak politováníhodný by byl? Muž, jehož jediným blízkým přítelem byla o polovinu mladší dívka; dívka, která nebyla schopna s ním mluvit, usmát se na něj a ani rozpoznat jeho přítomnost.

Byl tak zabrán do svých myšlenek, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že když přišel, byla v místnosti s Hermionou i Nettie Pomfreyová a právě jí z vlasů oplachovala šampón. Dívka upoutaná na lůžko měla na sobě stěží něco víc než prostěradlo křížem přes prsa a pevně zakasané pod pažemi. Mohl vidět křehký tlukot jejího srdce v malé jamce pod klíční kostí a stál jako přikovaný spoustu vteřin, než byl schopen od té podívané odvrátit pohled.

Lékouzelnice rychle dokončila Hermionino mytí a otravovala ho svými nesmyslnými tlachy, dokud se na ní neutrhnul, ať odejde. Nedovolil si otočit se zpět k Hermioně dokud ta ženská nevyběhla z pokoje s tvářemi zčervenalými jeho kousavou poznámkou.

Její vlasy byly ještě trochu vlhké, i když zaslechl Nettie, jak nad nimi mumlá sušící kouzlo. Byla převlečená do bílé noční košile, pohodlné a prosté, ale její ruce zůstaly odhalené.

Opatrně stál v nohou její postele, díval se na ni a povzdechl si. Byl rád, že se vrátil. Zdálo se, že ten prázdný pocit, který zakoušel celý víkend, zeslábl už jen tím, že se na ni podíval.

Přesunul se k jejímu boku, klesnul do křesla vedle její postele a pak k ní znovu otočil tvář. Její pokožka vypadala skoro tak bledá jako ta jeho, a na lícních kostech byla průhledná. Její paže byly dlouhé a hubené, ale stále měly dobrý svalový tonus. Předpokládal, že Nettie Pomfreyová s nimi cvičí, aby zabránila ochabnutí svalů a neochotně připustil, že odvedla dobrou práci. Shlédl na pokrývku blízko jejích rukou a všiml si, jak jsou malé. Její prsty byly štíhlé a náhle si vzpomněl – jako by se to skutečně stalo a nebyl to jen sen – na ten pocit, když se vmáčkly do ohbí jeho paže.

Poprvé za celý týden se cítil uvolněně a se zamumlaným povzdechem padl do křesla vedle její postele. Opřel si bradu o ruku a netrvalo dlouho a jeho ramena začala samovolně klesat, oči mu těžkly každou uplynulou vteřinou, dokud – celkem brzy – tvrdě neusnul.

Byl ve svých komnatách, ale byly nějak změněné. Měl jednoznačný pocit, že je prostor stísněnější než obvykle, což bylo zřejmě způsobeno další šatní skříní u zdi a knihami naskládanými vysoko po obou stranách postele. Lámal si s tím hlavu, ale když za sebou zaslechl hluk, trhnul sebou.

Ve dveřích jeho soukromé koupelny se objevila Hermiona s mokrou změtí vlasů zabalenou do velkého ručníku a zářivým výrazem na tváři. Půjčila si jeho župan – ten stříbrný se zeleným hadem na kapse. Pásek měla kolem pasu zavázaný jen volně, takže část kůže zůstala svůdně odhalená.

„Proč to máš na sobě?“ vyptával se, když ji viděl. Vypadalo to tak přirozeně, že tam stojí, jako by jí jeho župan odjakživa patřil a komnaty byly její a ne jeho.

„Ale Severusi,“ pokárala ho znovu tím hlasem, v němž se mísil dětský i ženský tón takovým způsobem, že hlas sklouzl kolem jeho uší rovnou do hloubi duše. „Mám tenhle sametový ráda, když ho nosím, připadám si jako kočka.“

Větší čás jeho já sklouzávala dál do vysněného obrazu a přijímala ho jako realitu, zatímco ta druhá, racionální část jeho já – i když v tomto okamžiku jen velmi malá – na to hleděla s poníženými rozpaky.

„Vypadáš jako utopená lvice,“ slyšel říkat sám sebe a nohy ho nesly k ní.

„A ty jako panter, co se chystá ke skoku,“ usmála se na něho. „Ale nejdřív, nevadilo by ti vykartáčovat mi vlasy, aby neuschly zacuchané?“

Odhodila ručník, zatřásla vlasy, aby je uvolnila a podala mu kartáč. „Miluju, když mi kartáčuješ vlasy. Je to tak uvolňující.“

Vzal do ruky široký kartáč a chvíli na něj zíral, na jeho účel momentálně zapomněl. Vzhlédnul a najednou si uvědomil sebe i Hermionu sedící na židli a otočenou k němu zády. „No, pospěš si,“ škádlila ho a v zrcadle viděl její úsměv.

Ten racionální hlásek vzadu v jeho hlavě pod vřelostí toho úsměvu zmizel. Natáhl se dopředu, její vlasy se kolem jeho prstů kroutily jako pohlazení a kartáč jimi klouzal v jednoduchém rytmu. Její šampón měl svůdnou vůni - exotická směs frézie a jasmínu byla tak nečekaně silná, že se mu to zamotalo hlavu.

Ticho, které je obklopovalo, narušovaly pouze hladké tahy kartáče v jeho ruce a jejich dech. Hermiona seděla s rukou uvolněně opřenou o toaletní stolek, hlava odpočívala na jejím krku téměř opřená o jeho hruď, jak se pohupovala v rytmu kartáče.

Na její klíční kosti viděl tep jejího srdce a krátce zauvažoval, jaké by to asi bylo ochutnat ten třepetající se pohyb – přelétnout jazykem přes pulsní bod a obalit svými rty klíční kost a přisát se na ni. Pohyby jeho rukou v jejích vlasech zmalátněly. Kartáč zarachotil na podlaze u jeho nohou.

Předklonil se a cítil, jak se jeho hlava ze sama od sebe naklání k jejímu krku a zašeptal její jméno. „Hermiono...“

„Severusi...“

„Profesore Snape... profesore Snape? Jste v pořádku?“

Snape se s trhnutím probudil. Svaly jeho hrudníku zaječely na protest, jak se příliš rychle posadil a jeho hlava se rázně vymrštila z boku Hermioniny postele. Usnul vedle ní, tělo sesunuté do trapné, napůl shrbené polohy. Cítil, že má od jejího povlečení lehce pomačkanou pokožku na tváři a cítil, že zbledl v rozpacích, když do jeho mysli jako příval vtrhl námět jeho snu.

V nohách postele na něj jistým znepokojením pohlížela Nettie. „Vypadáte bledší než obvykle, profesore Snape. Ví Poppy, že jste tu? Vsadím se, že ne. Troufám si říct, že to vypadá, jako byste potřeboval notných pár hodin spánku.“

Snape na ni civěl, po jeho krku pomalu stoupal matný ruměnec, horkost v jeho tváři jen odpovídala horkosti jeho hněvu. Nemohl si úplně přesně vzpomenout, co znepokojené Pomfreyové odpověděl, ale věděl, že to nebylo nic příjemného.

Když ho při jeho útěku zastavila, aby se zeptala, kdy se vrátí, musel se chytit dveří, aby se opřel kvůli bolesti, která vyšlehla v jeho hrudi. „Už nepřijdu,“ zavrčel a snažil se umlčet náhlé nutkání křičet bolestí. Nemohl si dovolit vidět znovu Hermionu... ne, slečnu Grangerovou.

K čertu s Poppy a její vlezlostí; její zatracené narážky a pošťuchování! To ona mohla za to, že se mu zdálo o Hermioně – byla jednou z těch, kdo mu do hlavy nasadil, že k té dívce něco cítí. Jeho by nikdy ani nenapadlo takhle o ní přemýšlet. Byl tak zkažený, jak si všichni mysleli - tajně toužil po dívce, kterou se snažil zachránit, snil o jejích měkkých rukou a něžných úsměvech, soukromých rozmluvách, které byly jen jejich.  

Z nějakého důvodu – navzdory všem pokusům o popření – už sám sebe nemohl déle balamutit. Staral se o tu dívku víc, než by měl. Pomyslel si, že by ji mohl i – milovat.

Starý Odgen věděl, jak se dělá ohnivá whisky a Severus mu za to byl opravdu vděčný. Její pálení, když mu sklouzla do žaludku, se v průběhu pár následujících týdnů stalo vítanou bolestí. Nesměl se vrátit ke slečně Grangerové, ačkoliv cítil téměř nutkavou potřebu to udělat. Odmítl dát na své nižší pudy a jít se za ní podívat. Bez něj jí bylo lépe.

Jeho nálada, vždycky náchylná k vybuchnutí, se ještě zhoršila. Studenti a stejně tak i kolegové reptali, že teď, když byl Voldemort mrtev, je ještě protivnější a odpornější, než kdy dřív.

Ty šeptandy způsobily, že se temně ušklíbl, „Co jiného by čekali? Jsem zvrhlík nejhoršího kalibru.“

Přes den učil své třídy s cílevědomou zuřivostí, která pálila všechno, co jí stálo v cestě. Jeho studenti byli tak vyděšeni, že se báli byť i jen špatně nadechnout, naplněni hrůzou, že spustí proud bolestivých urážek a klení, který by je na místě spálil na popel.

Snape byl potěšen. V jeho hodinách už nedocházelo k žádným dalším nehodám.

Kolegové mu šli z cesty a zacházeli s ním stejně jako v dobách, kdy ještě nebyl „válečným hrdinou“, ignorovali ho a konverzaci s ním omezili na nejnutnější minimum.

Dokonce se zdálo, že i Albus mu dává prostor, za což mu byl opravdu vděčný. Snape nebyl schopen čelit tomu, jak staršího muže zklamal a znechutil. Co jiného by mohl cítit, když pochopil, že Severus zneužil jeho důvěru – zajímal se o mladou slečnu Grangerovou způsobem naprosto nevhodným pro profesora, který soucítí se studentkou?

A i kdyby mu někdy slabý hlásek připomínal, že Hermiona už není studentka a už je to nějaký čas, co jí není, byl by ho nemilosrdně umlčel pod záplavou sebenenávisti a pohrdání tak hlubokou, že by ho nakonec utopil.

Snape dělal všechno, co ho napadlo, aby zastavil ty sny, ale nezdálo se, že by něco z toho fungovalo. Dokonce ani Bezesný spánek nebyl dost silný, aby mu vyhnal Hermionu z hlavy. Takže se každou noc otupil Odgenovou Starorežnou a pokoušel se zůstat vzhůru tak dlouho, jak vydržel. Sny o Hermioně ho zabíjely.

Nikdo, kdo ho znal, nebyl překvapen, že byl mužem hlubokých vášní a emocí. Jenže by asi byli překvapeni, že veškerá jeho vášeň – šířka a hloubka jeho citů – se v průběhu jeho návštěv u Hermiony soustředila výhradně na ni.

Ještě nikdy to ve svém životě necítil tak intenzivně, ještě nikdy nenáviděl sám sebe víc. Jediným jeho záměrem bylo ji zachránit, z jeho strany to byly naprosto nesobecké pohnutky, a zvrhly se do něčeho nízkého a hanebného. Přemýšlel nad tím, jestli byl odsouzen k tomu, aby pokaždé zničil každou dobrou a čistou věc ve svém životě; aby poskvrnil jakoukoli snahu zlem, o kterém věděl, že v něm přebývá.

Pokud by byla Hermiona opravdu zdravá, tak v okamžiku, kdy by vytušila, co k ní cítí, by s jekotem utekla pryč. Nikdy by ho nepřivítala způsobem, o jakém se mu každou noc zdálo – s úsměvy a vlídnými slovy, něžnými doteky, pod kterými by se rozplynul. Byl zvíře. Vyhýbal se jí pro její vlastní dobro a pokoušel se utopit v pití.

Pár týdnů po své poslední návštěvě zabušil na jeho dveře Potter. Ten kluk neměl ani tolik slušnosti, aby počkal na pozvání ke vstupu, a kdyby v sobě Snape už neměl druhou sklenici whisky, nejspíš by ho proklel.

Za těchto okolností jenom pozvedl obočí, „Potter. Jaké nepříjemné překvapení.“

Harry sebou divoce mrsknul do protilehlého křesla a k rozvalenému Snapeovi ve whiskovém oparu poznamenal: „Není trochu brzy na pití takhle v sobotu, Snape?“

„Odprejskněte, nebo si taky nalijte. Je mi to srdečně jedno.“

 „Jste bastard, víte to?“ zasyčel Potter, když si naléval pití.

„To jste si uvědomil až teď? Ale no tak, Pottere. Vždycky jsem věděl, že vám to myslí pomalu. Tak čemu vděčím za vaši nepříjemnou společnost?“

„Nemůžu uvěřit tomu, že jste mi neřekl o Hermioně!“

Snape se ušklíbl, „nejsem si vědom toho, že bychom se stali důvěrnými přáteli. Proč bych vám měl cokoliv říkat o Hermi... slečně Grangerové?““

„Protože umírá, zatraceně! Nettie Pomfreyová mi řekla, že umírá a že není nic, co bych s tím mohl udělat!“ Mladší muž se třásl vzteky, jeho zelené oči plné slz. „Dneska jsem za ní byl a ona... ona...“ hlas se mu náhle zlomil, slzy se spustily, „ona je jediná, kdo mi zbyl a ztrácím ji. Nemůžu uvěřit tomu, že jste mi to neřekl!“

„Co tím myslíte, chlapče?“ Snape náhle pocítil chlad, jakoby se právě ponořil do ledové vody. Ten sval, pokládaný za jeho srdce, začal v hrudi bolestivě bít, „co tím myslíte, že umírá?“

„Jak byste o tom mohl nevědět? Vidíte ji každý den – Albus mi to před pár týdny řekl, když jsem se ho ptal, co děláte. Řekl mi, že se pokoušíte pro ni najít lék, nebo ne?“ horlivě se dožadoval odpovědi.

„U slečny Grangerové jsem nebyl na návštěvě od té Creeveyho nehody,“ zasyčel Snape. „Takže, proč si Nettie myslí, že umírá?“

„Kvůli všemu,“ zašeptal Potter, „vypadávají ji vlasy a její tělo – je celá zkroucená a její kůže je tak šedá. Dneska ráno jsem ji přišel navštívit a ona vypadala jako mrtvola. Já ... nemohl jsem,... když jsem ji naposledy viděl, vypadala stejně jako vždycky a to bylo jen přede dvěma týdny! No, a teď vypadá, jako by byla stvořená z větviček.“

Snape vstal, shodil prázdnou sklenici na kamennou podlahu a se zvláštní lhostejností poslouchal, jak se rozbila. „Musím jít.“ Podíval se na Harryho, na chlapcovy slzy a bledost a uvědomil si, že skutečně pocítil silnou spřízněnost. „Běžte sehnat Albuse a řekněte mu, ať za mnou přijde ke Sv. Mungovi.“

Netušil, co očekávat, ale to nehybné tělo ležící na posteli to nebylo. Byla na tom ještě mnohem hůř, než jak to Potter vylíčil. Teď vypadala hůř, než když ji poprvé viděl u Sv. Munga, kdy byla prakticky holohlavá a slabá jako kotě.

V průběhu uplynulého roku a půl, se jí podařilo znovu získat zdravý vzhled a vitalitu, kterou si s ní začal spojovat. Předpokládal, že to byla jedna z věcí, kvůli kterým bylo pro Pottera tak těžké ji navštěvovat – vypadala pořád tak, jako před kómatem – téměř jako by si v každém okamžiku měla sednout a začít se ptát na spoustu otázek, které by ho po delší době asi pěkně štvaly, dokonce i kdyby si tu výzvu užíval.  

Ale teď – sladký Merline! Její pokožka, která měla normálně zdravou barvu světlého medu, byla bělejší, než dietní toast, který mu Poppy na ošetřovně vnucovala k jídlu. Pod její kůží mohl vidět ostré hrany kostí. Ten pevný svalový tonus, který byl přítomen ještě před dvěma týdny se zhoršil, a byla stočená na boku do téměř embryonální polohy. Její nádherné vlasy – ty vlasy, o kterých snil, že se mu proplétají okolo rukou – byly rovné a bez života; byly lámavé a vypadaly spíš jako sláma – ne ta nezkrotná hromada kadeří, která se zmocnila jeho prstů a přilnula k jeho kůži při těch několika málo příležitostech, když si dovolil se jich dotknout.

Nettie Pomfreyová se na něj dívala s něčím podobným lítosti, když zíral na Hermionin strhaný vzhled.

„Proč leží na boku?“ zeptal se, „proč má takhle zkroucené ruce a nohy?“

„To se stává, když je pacient v kómatu moc dlouho. Šlachy ztrácejí svou pružnost a zkrátí se.“

Snape neodpověděl, jen přikročil blíž k posteli a natáhl ruku. „Hrozně zhubla. Vypadá, jako by ji jediný dotek mohl rozdrtit. Co se stalo?“ Jeho tón nebyl sarkastický, nebo vyžadující, ale smutný a téměř prosebný.

„Já nevím,“ odpověděla Pomfreyová. „Začala se zhoršovat po vaší poslední návštěvě. Už není nic, co bych pro ni mohla udělat.“

„To nemůžu přijmout,“ zamumlal. „Bohové...“

Cítil, jak se zhroutil na kolena po jejím boku, jeho ruka se natáhla a jemně jí odhrnul ty lámavé vlasy z očí.

Vůbec se nezměnily. Pořád byly doširoka otevřené a prázdné, měly barvu bahna – kdysi byly skořicové a zlaté, jiskřící inteligencí, o které tušil, že se může rovnat té jeho. Byl chycen v jejím pohledu, topil se v jejich očích. Jejich naprostá prázdnota se mu vysmívala – ty oči ho obviňovaly. Navzdory svému slibu ji zklamal.

Na jeho hruď dolehla neuvěřitelná tíha a dusila ho. Téměř mohl vidět tu stinnou aureolu smrti, která se nad ní vznášela, a najednou mu přišlo na mysl, že pokud zemře, jedna jeho část – ta, kterou teprve začínal připouštět – by zemřela spolu s ní.

Znovu se jí podíval do očí a vzpomínal, jaké bývaly – a rozhodl se, že ji nemůže nechat odejít. Cítil, jak padá do té hnědi, vysílal svou mysl k té její, jak jen mohl a volal její jméno. Mohl slyšet ozvěnu svého hlasu, jak se rozléhá prázdnými chodbami její mysli a právě nad bezútěšností toho zvuku ho zamrazilo. Byl pošetilý, když si myslel, že by tu mohl najít nějaký zbytek té dívky, kterou kdysi znal.

Byla pryč. Jeho poslední naděje na vykoupení a byla pryč. Byl blázen.

Natáhl ruku a pohladil její hlavu a pod svou dlaní ucítil křehké kosti její lebky, „Ne,“ prosil její mysl, „Ne!“

A pak to ucítil – něco – jakoby se zlehýnka otřelo o jeho myšlenky. Ten dotyk byl mučivý, tak jemný, že měl strach, že si ho jen představuje. Jeho upřený pohled se zaostřil a přimhouřil, mysl se napjala a pátrala „Slečno... slečno Grangerová? Hermiono?“

Pronásledoval ten pocit dolů po chodbách, které se kolem něj rozpadaly na prach, prodíral se kolem obrovských přerostlých stromů, nejistě postupoval přes cihly a rozdrcenou omítku. Před sebou nejasně uviděl důvěrně známé černé dveře, napůl shnilé a nakřivo zavěšené v pantech.

Chvilku mu trvalo, než se tam dostal a než jemným zatlačením dveře otevřel. Pod jeho dotekem se rozpadly, prach se mu prosel mezi prsty a zmizel dřív, než se dotkl kamenné podlahy. Přivřel oči před tím nečekaným pískem a skoro se neodvažoval dýchat. Zaslechl pláč. „Hermiono?“

Na okamžik tam byla jen tma a pak se rozbila do kaleidoskopu barev. Pod náhlým přívalem emocí, které cítil, se mu podlomila kolena - hněv, bolest, osamělost, zoufalství – depresi tak silnou, že ho málem přemohla a hrozila, že ho úplně pohltí.

„Severusi?“ její hlas byl hlasem andělů, hlasem milosti, hlasem vykoupení a spasení, „Jsi to opravdu ty? Jsi to opravdu ty?“

Zhroutil se před ní na kolena a sám sobě se pokoušel namluvit, že vlhkost v jeho očích je způsobená tím prachem ze dveří. „Jsem to já, Hermiono. Jsem tu.“

Sklouzla z velkého křesla, ve kterém byla stočená, obtočila kolem něj své ruce a pohroužila se do jeho hrudi. „Severusi, kde jsi byl? Tak strašně se mi po tobě stýskalo!“

Ve škvírách kamenné podlahy zničené učebny lektvarů začaly kvést květiny.

  ---------------------------------------

Poznámka autorky:

Tuhle kapitolu jsem psala, když jsem poslouchala Dona McLeana. Všímám si své znepokojující náchylnosti k poslechu opravdu, ale opravdu smutných písní. Pokud se vám tenhle příběh zdá temný a emocionální, může za to ta hudba! A zvlášť za to může tahle píseň:

Don McLean – Křižovatky

PP: Rapidez, překlad písničky je jen a jen pro tebe – moc jsem se snažila, i když místy jsem překládala spíš pocitově, tak bud shovívavá, prosím ;-)

V mé mysli nezůstalo nic:

nic, co bych si pamatoval

nic, co bych zapomněl

nic, čeho bych litoval.

Ale jsem celý spoutaný do nitra

nikdo pořádně neví, co mám

a já vím, že navenek

už nejsem, kdo jsem býval

Víš, že jsem slýchal o lidech, jako jsem já

ale nikdy mi to nedošlo

jdou stejnou cestou, aby se osvobodili

a zjistí, že šli špatným směrem.

Ale není třeba se ohlížet

protože všechny cesty vedou tam, kde stojím

a věřím, že je stejně projdu všechny

ať už jsem měl v plánu cokoliv

Vzpomeneš si, kým jsem býval?

Cítíš to ještě?

Objevíš mou bolest? Dokážeš ji uzdravit?

Tak na mě teď vlož své ruce

a vyžeň z mé duše tuhle temnotu

Jenom ty mi můžeš posvítit na cestu

jenom ty mě můžeš zase dát dohromady

Šli jsme po obou stranách všech ulic

ať už bylo jakkoli větrné počasí

ale nikdy jsme to nevzdali

jen pokud jsme mohli kráčet spolu

Není třeba se ohlížet

protože všechny cesty vedou tam, kde stojíme

a věřím, že je stejně projdeme všechny

ať už jsme měli v plánu cokoliv

http://www.youtube.com/watch?v=u6uRg9aslZg