Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 44. Ohňostroj – 3/3

„Nemůžu uvěřit, že je to za námi…,“ zamumlala Hermiona, schoulená v jeho náručí.

Draco se na ni usmál a přikývl. „Konec dobrý, všechno dobré. Měli bychom jít.“

Hermiona mu úsměv oplatila. Už ani nevěděl, kdy naposledy ji takhle viděl se usmívat…

„S tím naprosto souhlasím, Draco,“ ozval se posměšný Nottův hlas, když k nim přistoupil. „Měli bychom jít. Ale je tu jen takový maličký detail, nic podstatného…“

Draco se zamračil, zachvátil ho zlý pocit. Instinktivně sáhl po hůlce, ale bylo pozdě. Nott už měl dlaň přitisknutou na jeho čele.

„Promiň, kámo, ale s náma nejdeš…“

Chladná Nottova ruka ochromila všechny jeho svaly a Draco se bezmocně sesunul na chladnou, rosou pokrytou trávu jako hadrová loutka. Slyšel Hermionin vyděšený hlas. Koutkem oka ji zahlédl, jak na Notta míří hůlkou, zatímco ten se na ni zubil od ucha k uchu.

„Co jsi to udělal?!“ zaječela, roztřesená. „Prober ho! Hned ho prober, a pak ti s radostí vyrvu vnitřnosti holýma rukama!“

„V tom případě bych ho asi vážně neměl probírat, co myslíš?“ ušklíbl se Nott a pokrčil rameny. Hermiona otevřela pusu, že ho znovu seřve, ale vtom zazněl další hlas. Ženský. Zprava.

„Co to tady děláte?“

Hermiona i Theodor se zároveň otočili a zírali na nově příchozí. Draco na zemi, s tělem stále znehybněným, zahlédl její obličej. Hnědé copy rámující tvář, školní hábit Mrzimoru roztržený v pase – nejspíš během bitvy. Draco (ne ten ležící na zemi, ale ten, co právě prožíval tuto vzpomínku) ji okamžitě poznal. Laura Madleyová.

Hermiona na dívku vyjeveně zírala a otevřela ústa, aby na ni křikla, ať uteče — ale bylo pozdě. Nott zvedl ruku a s děsivým křupnutím jí zlomil vaz. Laura se bezvládně skácela vedle Draca. Ten zasténal – a v tu chvíli už si nebyl jistý, jestli sténá on v paměti, nebo on teď, právě tady.

Hermiona vykřikla. Výkřikem, který proťal ticho jako břitva.

„Bože můj… co jsi to udělal?!“ zaječela a vrhla se k Lauřině tělu. „Zabil jsi bezbrannou holku!“

„Oprava – zabil jsem hloupou bezbrannou holku. Ale aspoň k něčemu bude. Teď, když je mrtvá…“ odpověděl klidně Nott a znovu zvedl ruku.

Před jejíma rozšířenýma očima se Lauřino tělo začalo pomalu měnit, prodlužovat, přetvářet… A za pár vteřin už před Hermionou neležela mladá studentka Mrzimoru, ale její dokonalá kopie. Rozcuchané vlasy, oblečení potřísněné Voldemortovou krví, oči dokořán a upřené k nebi… Hermiona se roztřásla jako osika a začala couvat. Pak se zvedla a rozběhla se, co jí síly stačily.

„Ještě krok – a zabiju Draca!“ křikl za ní Nott. Zastavila se jako přimražená. Pomalu se otočila, oči plné zoufalství.

„Ne… to ne, prosím…“ šeptla a zakroutila hlavou.

Vtom ji o vlásek minulo rudé světlo. Instinktivně ucukla, otočila hlavu – a zahlédla Rodolfuse Lestrange, jak prchá před vlastním švagrem, který na něj bez ustání pálil Crucia. Rodolfus však útok opětoval.

„Zabiju toho tvého blonďáka, jestli se pokusíš přivolat Luciusovu pozornost…“ zavrčel Theo a sledoval ji ostřížím zrakem.

Lucius je z dálky zahlédl, Hermionu a Notta – stáli pár metrů od sebe – ale nevšiml si Draca ležícího v trávě. Rodolfus využil jeho nepozornosti a odpálil výbušné kouzlo. Lucius odletěl deset metrů a zůstal bez hnutí ležet. Lestrange se otočil a začal utíkat. Když minul Hermionu a Notta, pozvedl hůlku jejich směrem – ale nestalo se nic. Tři postavy na sebe hleděly: Hermiona s otevřenými ústy a slzami v očích, Rodolfus zoufalý a toužící po útěku, a Nott, nehybný a chladný jako led. Když nikdo nezareagoval, Rodolfus se otočil a přemístil se. Bitva v dálce řvala dál, ale tady – v louce pod lesem – nastalo ticho.

Theodor se vydal směrem k Hermioně. Každý krok pečlivě odměřený. Hermiona hleděla na Dracovo bezvládné tělo.

„Je v pořádku,“ ujistil ji Theo. „Pošlu ho trochu dál, ať ho někdo najde a postará se o něj…“ A skutečně – Draco se vznesl do vzduchu a odplul asi sto metrů, kde klesl doprostřed cesty vedoucí k hradu.

„Co chceš, Notte… nechápu to… mám toho dost… chci, aby to skončilo… tahle noční můra je příliš… já už to nezvládnu…,“ zavzlykala Hermiona, slzy jí stékaly po tvářích.

„Já vím…“ zašeptal Theo a prsty jí zvedl bradu. Než stihla cokoliv říct, popadnul ji za ruku – a přemístil se s ní.

*****

„Co se mu stalo?“

„Zdá se, že tu lektvar vypil sám ve svém pokoji… Netušili jsme to, a pak seběhl dolů na snídani, jako by se nic nedělo…“

„Je takhle už nějakou dobu…“

„Luciusi, řekni mi, že je v pořádku, prosím, řekni mi, že náš chlapeček je v pořádku…“

„Severus nepodělal lektvar od sedmdesátých let, takže bych byl v klidu. Ale jestli přece jen ano, osobně mu ten kotlík nacpu do krku…“

„Rád vám pomůžu, pane Malfoyi!“

„Rone, tohle není chvíle na vtipy!“

Kdesi v hlubinách svého pomalu se probouzejícího mozku Draco Malfoy rozeznával jednotlivé hlasy. Potter, Blaise, Weasley, matka, otec, zase Weasley a ta malá Weasleyová. Mluvili o něm, to bylo jisté. A on? Jak se vlastně cítil? Na zvracení, rozhodně. Jenže pach zkažených topinambur je mnohem míň šik než třeba šampaňské nebo Ohnivá whisky. Taky ho bolela hlava, ale to už zažil horší. A bolel ho levý ukazovák. Proč?

„Co je to za hrozný obvaz na jeho prstu?“ ozval se Lucius.

„Ron mu na něj omylem šlápl, když jsme se snažili ho zvednout. Krvácel, tak jsme…“ vysvětlovala Ginny malým hláskem.

„Já jsem to neudělal schválně!“ zabručel Ron provinile.

Takže to byl ten nemehlo Weasley. Záhada vyřešena. Draco vnímal, jak se za jeho zavřenými víčky začíná rozjasňovat. Vynořoval se. O chvíli později jeho víčka zamrkala – a Narcisa vykřikla radostí. V příštím okamžiku už ho objímaly útlé paže a jeho čelo zasypaly mateřské polibky.

„Nech ho nadechnout, Cisy. Už mu nejsou čtyři.“

Jsou! Jsou mi čtyři! Nech ji, tati, necito. Mám rád, když mě maminka pusinkuje… protestovala část Dracova mozku.

„Hm,“ bylo všechno, co ta druhá část zvládla vytlačit z jeho hlasivek.

„Mluví!“ vykřikl Ron zbytečně. „Tak co, Malfoyi? Co jsi viděl?“

Ginny ho dloubla loktem. „Ty jsi takový buran! Dej mu pět minut!“

Ron si něco nesrozumitelně mumlal, zatímco Draco pomalu otvíral oči. Šest párů očí na něj zíralo s napětím. Od kdy byl tak populární?

„Tak co, Pottere,“ hlesl slabě. „Jaké to je, nebýt ta hvězda, po které šílí celý svět?“

Viděl, jak se Potter ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Kdykoliv si to můžeme vyměnit, Malfoyi.“

„A skončit s obrovskou jizvou přes ksicht? Ani za nic…,“ ušklíbl se Draco a opřel se o polštář. Narcisa mu pomohla posadit se.

„Mohl jsi nám aspoň říct, že tu zatracenou věc vypiješ!“ napomenula ho s úlevou. „Netušíš, jakou jsi nám nahnal hrůzu!“

„Zvláštní, hned mě to napadlo… Když se všichni vrhli na tebe, šel jsem rovnou do tvého pokoje – a našel tohle…“ pronesl Blaise a točil v prstech prázdnou lahvičku. „A z nějakého důvodu vypadal Švestka úplně traumatizovaně…“

Draco se pousmál, ale ten úsměv rychle zmizel. Vzpomínky se mu vracely – a on zvážněl. Všichni pochopili, že je čas na pravdu.

„Hermiona je naživu. Theo ji někde drží…“ natáhl se a strhl ze zdi výzvu k nalezení Laury Madleyové, připnutou k tapetě. „Tahle holka je ta, která byla pohřbená místo Hermiony. Její vzhled byla jen iluze. Dokonale provedená…“ Položil papír na přikrývku a ztuhl. „Problém je, že vůbec netušíme, kam ji odnesl…“ dodal vztekle.

Lucius s Harrym si vyměnili pohled. „Možná máme stopu. Je to jen domněnka, ale myslím, že bychom se tam měli podívat,“ řekl Harry a vytáhl notes. Otevřel ho na stránce s adresou, kterou mu poskytl Pivett – místem, kde byla naposledy zaznamenaná magie provedená Hermioninou hůlkou – a podal ho Dracovi.

„Ve Francii.“

*****

Její paže byla pevně propletená s Nottovou, který jí navzdory všem kouzlům pořád dost nevěřil na to, aby ji nechal jít volně, a tak si Hermiona razila cestu mezi davem lidí, který se pomalu hromadil na nábřeží Garonny. Procházka byla velmi příjemná. Po jejich levici se řeka barvy jílu a písku líně táhla směrem k Atlantiku, a po pravé straně stály zrekonstruované přístavní haly s řadou luxusních butiků a stylových restaurací, jejichž terasy byly obsypány turisty. Poslední sluneční paprsky stále hřály a Hermiona si zatím nemusela oblékat sako. Musela uznat… že jih Francie měl své kouzlo.

Kolem desáté večer se nově zprovozněný zvedací most otevřel, aby propustil obrovský výletní parník, plný turistů, kteří z výšky mávali těm na břehu. Theodor jí přikázal, aby se nehýbala, a tak Hermiona zůstala opřená o zábradlí, metr od vody, dokud se nevrátil – s rukama plnýma… zmrzliny. Každému jeden kelímek. Potom, zatímco mlsali, se pomalu vydali zpět po nábřeží, pryč od přístavních budov směrem k zelenější části, kde byly záhony, křoviny a štěrkové cestičky místo teras a květináčů. O kus dál se Hermiona osmělila a namočila si nohy v takzvaném Zrcadle vody – šedé plošině pokryté tenkou vrstvičkou vody, která za normálních okolností zrcadlila náměstí Place de la Bourse a jeho osvětlení. Ale dnes ne. Dnes to bylo království dětí, které se vesele cákaly v chlorované vodě, a dospívajících, kteří se navzájem honili mezi tryskami.

Všechno by mohlo být dokonalé – kdyby tu byla s někým jiným. Hermiona se otočila na Thea, který ji pozoroval se zvláštním leskem v očích. S někým jiným než s ním.

Když první světlice vystřelila a explodovala, Hermiona nadskočila. Kolem ní se ozvalo kolektivní ‚oooch‘ a všichni zvedli hlavu k nebi. Rychle si nazula mokré sandály a udělala totéž. Cítila, jak se Theo přisunul za její záda a opřel si bradu o její rameno, ale snažila se ho ignorovat. Dokonce i tehdy, když ji objal kolem pasu. Nenechá si zničit tenhle jeden vzácný moment klidu po všech těch měsících.

Druhá osamělá raketa vybuchla na obloze. Pak třetí. Tři údery jako signál, že show začíná.

A ta nezklamala. V explozi sytých barev a ohlušujícího praskání přicházely rachejtle jedna za druhou. Modrá, červená, zlatá, fialová… fontány, ohňové vodopády, bengálské ohně, praskající koule – jeden výjev krásnější než druhý.

Hermionino ubohé srdce, zničené měsíci bolesti a zajetí, se pod tím přívalem krásy znovu nadechlo. Nebyl to jen ohňostroj. Byla to jiskra naděje. Síla, kterou jí střelný prach předával v každé explodující částečce. I když věděla, že se večer zase vrátí do své cely a že bude muset dál snášet Theodora po neurčitou dobu… v tuhle chvíli se cítila nepřemožitelná.

Otočila hlavu doprava a uviděla malou holčičku sedící na ramenou svého otce. Dítě rozzářenýma očima fascinovaně sledovalo výbuchy, se zasněným úsměvem na tváři upatlané od jahodové zmrzliny. Hermiona se usmála – a holčička se na ni podívala. Jejich pohledy se střetly. Dívenka chvilku vypadala překvapeně, ale pak úsměv opětovala a obrátila se zpět k ohňostroji.

Zítra jde Nott zpátky do práce, pomyslela si Hermiona, když začalo závěrečné finále – desítky světlic stoupaly současně k nebi. Výbuchy jí rezonovaly v hrudníku jako druhé srdce, pumpující novou sílu do jejích žil.

Zítra najdu ten zatracený grimoár – a najdu způsob, jak odtud vypadnout…

Ohňostroj skončil v oslnivém záblesku a hromobití. Jako na znamení jejího nově nalezeného odhodlání se kolem ní zvedla vlna potlesku, pískotu a nadšeného jásotu. Hermiona se přidala, tleskala se širokým úsměvem – téměř stejně blaženým jako ten, který viděla na tváři té malé.

A právě tehdy ucítila, jak ji Theo uchopil za ramena a otočil čelem k sobě. Dřív než pochopila, co se děje, už ji líbal – dlouze, vášnivě, s rukama na jejích tvářích, krku, ramenou. Hermiona, s očima dokořán, ho nechala být. Dívala se na něj s odporem. Bylo lepší neklást odpor, nechat ho žít v iluzi, že má stále navrch… Navíc, kdyby v tomhle davu udělala scénu, určitě by ji to doma stálo víc než jen líbání.

Užij si to… pomyslela si s ledovým klidem. Zítra tě zničím.