Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hudební sál

Harry se s lapáním po dechu posadil na posteli. Bledé prsty křečovitě zatínal do propocených lůžkovin a očima bloudil po rozmazaném pokoji. Pak nahmatal na nočním stolku brýle, nasadil si je a zamrkal, aby se mu zrak vyjasnil. Spolubydlící kolem něj klidně spali, jedinými zvuky v tiché místnosti bylo chrápání a šustění přikrývek. Uvolnil zaťaté prsty a upřeně se zadíval na jejich klouby. Hledal stopy krve, tak živý ten sen byl. Vzpomínka na něj ho donutila polknout a sevřít ruce v pěst. Proti své vůli byl nucen sledovat, jak čepel dýky klouže po dračím krku v jediném plynulém pohybu. Ta žena to udělala tak snadno, zabila efektivně a bez jakékoliv námahy. Dýka jí spočívala v dlani zcela volně.

„Další sen,“ zašeptal do ticha a zachvěla se mu ramena, když se v jeho mysli ozval slábnoucí zvuk flétny. Záblesk jasných smaragdových očí a hříva tmavých kudrn mu řekly vše. Byla z rodu Potterů. Vzdychl, pomalu se skulil z postele a sáhl po hábitu. Hřejivá látka ale nijak nezmírnila mrazení, které mu přecházelo po zádech. Vstal a zahleděl se na truhlu, která stála v nohách postele, ale po chvilce to vzdal a tiše odklopil víko. Sešit v kožených deskách ležel na hromadě starých přání k narozeninám a jeho krémová obálka lákala. Zvedl ho, podržel ho před sebou na délku paže a zamračil se. „Co se mi snažíš říct?“

Znovu se zachvěl, jednak zimou, jednak vzpomínkami, které se mu honily v hlavě, a pomalu se vydal po schodech dolů do společenské místnosti. Když uviděl před praskajícím ohněm sedět Hermionu, obklopenou rozházenými papíry a knihami, pousmál se. Jeho nohy v ponožkách tiše našlapovaly po schodech a tajily jeho přítomnost, dokud se nezastavil vedle čarodějky.

Když se vynořil ze stínů, Hermiona vykulila oči. Její překvapený výraz se rychle změnil ve starostlivý, jakmile uviděla na Harryho bledé tváři vyčerpaný výraz. Obvykle jiskřivé oči halil stín a smutek a v ruce držel onen sešit. „Co se stalo?“

„Měl jsem další sen,“ zamumlal Harry, obešel stůl a odsunul stranou pár papírů, aby si mohl sednout vedle ní. Sesunul se do křesla potaženého výrazně červenou látky, položil si knihu v kožené vazbě na kolena a zavřel oči. „Byl tam muž. Zabíjel modrého draka a ona ho zabila. Tak snadno, Hermiono, jako by jeho život nic neznamenal.“

Čarodějka mu věnovala slabý úsměv a položila mu ruku na koleno. „Jsem si jistá, že to udělala jen proto, že musela,“ řekla a lehce mu pro útěchu stiskla nohu, načež začala uklízet papíry.

„Jsou i jiné způsoby, Hermiono. Mohla na něj použít kouzlo. Mohla vytáhnout hůlku, ale neudělala to. Popadla dýku a zabila ho,“ zdůraznil Harry a natáhl nohy k ohni. Roztřásla se mu ramena, když si vzpomněl na chladný výraz ve tváři ženy těsně předtím, než vrazila do krku onoho čaroděje dýku. „A ten drak... toho zabila taky.“

Hermiona s povzdechem zavřela oči a přiměla se uvolnit prsty, ve kterých svírala několik listů papíru. Opatrně je přerovnala, polkla a hromádku položila na svou knihu. „Někdy to, co vypadá jako vražda, je ve skutečnosti milosrdenství. Ten kouzelník by zabil další draky, kdyby ho nechala odejít. A ten drak… bylo by správné nechat ho žít, když trpěl bolestí a nedal se vyléčit?“

„Asi ne,“ zamumlal Harry, který si pohrával se sešitem, ležícím mu na klíně. Když prsty přejel po jeho hřbetu, krémově zbarvené desky se s cvaknutím otevřely, jako by rozpoznaly jeho dotek. Lhostejně knihu rozevřel a upřeně se zadíval na tančící noty.

„Dokončila jsem to,“ prohlásila Hermiona, vytáhla z učebnice jeden list pergamenu a podala mu ho.

Harry pozvedl obočí, papír převzal a otočil ho, aby si mohl přečíst její úhledné písmo. „Spojte Čáry a Chřtán a získáte sílu větší, než jakou kdy kdo předvídal,“ přečetl tiše, zmateně se zamračil a podíval se na Hermionu. „Nechápu.“

„Nechala jsem jednoho ze sedmáků zkontrolovat můj překlad a řekl, že je víceméně přesný. Jde o tu větu, kterou jsi našel v sešitu,“ připomněla mu, a když se mu rozjasnil obličej a zadíval se na slova s novým leskem v očích, usmála se. „Můžu?“ vzala mu z klína odložený zápisník, sáhla po dalším listu papíru a začala cosi pečlivě psát pod každou notu na stránce. Vždy po pár písmenech se zastavila, aby si ve svých poznámkách ověřila, co napsala, a teprve pak pokračovala dál.

„Čáry? Jako kouzelníků? Nebo draků?“ zeptal se Harry nahlas a letmo se podíval na Hermionu. Když uviděl, že píše do sešitu, otevřel pusu dokořán. Chtěl jí ho vytrhnout, ale zvedla ruku na protest a upřeně se na něj zahleděla.

„V tuto chvíli to může být obojí. Dokud nezjistíš, o jakém chřtánu či mordě se tu mluví, budeš muset jen hádat,“ zamumlala a vrátila se ke své práci.

„Ty to říkáš tak, že to zní jednoduše,“ zamumlal Harry, přeložil papír a strčil si ho do kapsy hábitu. Opřel se o měkkou pohovku, založil si ruce na hrudi a kývl směrem k sešitu, do kterého Hermiona psala. „Co to děláš?“

Dívka zrudla, zastavila se uprostřed písmene a odložila brk. „Když jsem byla malá, rodiče mě nutili chodit na hodiny klavíru. Něco si z toho pamatuju, ale ne tolik, abych tohle zahrála. Kdokoli to napsal, byl dobrý, opravdu dobrý,“ zamumlala s očima přilepenýma k notovému zápisu a toužebně si povzdechla. Její inkoustem potřísněné prsty se vznášely nad notami a ohýbaly se, jako by ťukaly do kláves. „Každé písmeno odpovídá jedné notě, což bys teď měl být schopen rozluštit.“

„O tom pochybuju,“ zamumlal Harry a s velkým úsilím si vepsaná písmena prohlížel. Sáhl po malé knížce, kterou mu Hermiona podala, a nad schématem kláves klavíru jen pozvedl obočí. „Doufám, že nečekáš, že se to naučím nazpaměť.“

Zavrtěla hlavou, uložila si věci zpět do tašky a vstala. „Ne, ale pokus se zapamatovat si aspoň něco.“ Usmála se jeho povzdechnutí, poplácala ho po koleni a zamířila po schodech nahoru do své ložnice, zatímco Harry zůstal o samotě dumat nad značkami v sešitě.

***

Velká síň byla během oběda přeplněná a hlučná. Mezi stoly se pohybovalo mnoho studentů, kteří přicházeli, aby se najedli, a odcházeli, aby se připravili na další hodiny. Uprostřed všeho toho hluku a povídání seděl Harry u nebelvírského stolu shrbený nad tlustou knihou. Oči měl přimhouřené soustředěním a prsty poklepávaly pravidelným pohybem o poškrábané dřevo. Příchod svých kamarádů zaznamenal, až když Hermiona a Ron dosedli naproti němu. Podíval se na ně, pozvedl obočí a zamračil se.

„Co se stalo?“

Hermiona si rozhořčeně odfrkla a praštila jednou ze svých učebnic o stůl. Rozzuřeně si odhodila vlasy z obličeje, vrhla zlostný pohled na Rona, načež si přitáhla k sobě talíř a zkoumala dnešní nabídku na stole. „Ronald se popral s Malfoyem,“ vyštěkla a pleskla si na talíř sendvič. „Přímo před profesorem Snapem.“

„On si začal,“ zamumlal Ron a posunul se na lavici o kousek dál, aby si vytvořil trochu větší odstup od Hermiony. Čarodějka přimhouřila oči a pomalu se k němu otočila. „Začal!“

„Jsi dost starý na to, abys věděl, jak se chovat, Rone. Upřímně! Jeden by si myslel, že po pěti letech ve škole s Malfoyem si alespoň všimneš, jakým stylem vyvolává konflikty. Zjevně věděl, že profesor Snape je poblíž a přijde, jakmile se situace vymkne kontrole,“ sykla Hermiona a znechuceně zavrtěla hlavou.

Harry protočil oči a zhluboka si povzdechl. Ti dva se takhle budou hádat po zbytek týdne, nebo dokud se Ron nerozhodne omluvit. Obrátil stránku v knize, která ležela na stole před ním, a s překvapeným nadechnutím se naklonil blíž. Na obrázku tam mezi bezvládnými těly dvou draků hrdě stál blonďatý kouzelník a samolibě se usmíval. V levé ruce držel meč, na jehož kovové čepeli tuhla krev, a rozhlížel se po krvavé řeži kolem sebe. „Malfoy!“

„Ehm, Harry?“ oslovila ho Hermiona tiše a tón jejího hlasu ho přiměl zvednout hlavu.

Když si uvědomil, že to jméno vykřikl nahlas a síň po jeho výbuchu ztichla, do tváří mu stoupla horkost. Odkašlal si, rozhlédl se kolem sebe a neurčitým mávnutím ruky naznačil nebelvírům, že je všechno v pohodě, ať pokračují ve svých rozhovorech. Pak si přejel dlaní po tváři a posunul knihu k Hermioně. „Tohle to je Malfoy.“

„Harry, je všeobecně známo a zaznamenáno, že Malfoyové založili své jmění na krvi čarodraků,“ zašeptala čarodějka a po krátkém mrknutí na obrázek knihu s bouchnutím zavřela. Pak se ale podívala přes jeho rameno, zbledla a natáhla ruku, aby uchopila Ronův loket. Na Harryho padl stín.

„Jizvoune,“ oslovil ho Draco tichým hlasem, ruce založené na hrudi, a věnoval sedící trojici přezíravý pohled. Pak si přečetl název knihy ležící na stole před Harrym, a mírně pozvedl obočí. „Najednou tě zajímá historie mé rodiny?“

Harry se při tom tichém tónu hlasu nahrbil a pomalu se otočil na lavici, aby mohl pohlédnout blonďákovi do ledových očí. „Jen se snažím zjistit, jestli je zaznamenáno přesné datum, kdy tvoje rodina přešla na temnou stranu,“ odpověděl přehnaně mile, položil ruku na knihu a přitáhl si ji blíž k sobě. Hermionino varovné syknutí ho přimělo protočit v duchu oči a zvednout ruku, aby ji zarazil.

Draco rozzlobeně svraštil čelo, naklonil se nad Harryho, ruce mu klesly k bokům a jejich dlouhé prsty se zaťaly v pěst. „Myslím, že to bylo zhruba ve stejné době, kdy Vlezlíkova rodina zchudla,“ zavrčel blonďák, tvář zkřivenou do masky zuřivosti nad Harryho drzou poznámkou.

„To odvoláš, Malfoyi!“ zařval Ron, ale jak rychle vyskočil, zakopl o lavici a narazil do stolu.

„Donuť mě k tomu, Vlezlíku,“ zamumlal Draco samolibě a vrhl rychlý pohled k hlavnímu stolu. Když zjistil, že u něj nejsou žádní profesoři, vytáhl hůlku a mávnul s ní na zrzka. „Den, kdy se někdo z vás odváží na mě sáhnout, bude dnem, kdy můj otec přijde o své jmění.“

Hermiona si hlasitě odkašlala a významně pohladila klouby na své ruce. „Vzpomínám si, že jsem na tebe sáhla docela výrazně, Malfoyi. Možná si to připomeneš, když to zopakuju?“

Draco zrudl, odfrkl si a vystrčil bojovně bradu. „Nemám tušení, o čem mluvíš,“ odsekl, otočil se na patě a odstrčil zmijozely, kteří se za ním shromáždili, aby mohl projít.

Harry se zachechtal a vyslal k Hermioně vítězný úsměv, který mu však rychle zmizel z tváře, když se setkal s jejím planoucím pohledem.

„Ach jo, vy jste dvojka!“ sykla, vstala a bez dalšího komentáře odkráčela pryč.

„To byl fofr,“ poznamenal Ron s pohledem upřeným ke dveřím Velké síně a strčil si do pusy další sousto. Harry souhlasně přikývl a znovu otevřel knihu. Našel poslední stránku, kterou předtím četl, a vrátil se ke studiu lovu čarodraků a role Malfoyů v jejich zničení.

***

Harry tiše vklouzl do hudebního sálu a opatrně za sebou zavřel dveře. Velká okna v protější stěně propouštěla dovnitř měsíční paprsky, které osvětlovaly místnost a vrhaly na podlahu tmavé stíny. Kovové hudební nástroje získaly v tom světle bronzový či bílý lesk a slabě se třpytily. Jak se blížil k pianu, klapání jeho bot na kamenné podlaze pod klenutým stropem zarezonovalo, což ho přimělo sebou trhnout. Dřevo nástroje se lesklo jako obsidián a bledé klávesy volaly po zkušených prstech hudebníka.

Přejel rukou po měkce polstrované stoličce a opatrně se strnule posadil na její okraj. S povzdechem otevřel sešit a opřel ho o stojánek nad klávesami. „Doufám, že máš pravdu, Hermiono,“ zamumlal tiše a bez dalšího přemýšlení stiskl ztuhlým prstem klávesu. Když uslyšel hluboký tón, usmál se, zašeptal Lumos a opatrně položil hůlku před zápisník. Bílá záře osvětlila písmena, která napsala Hermiona pod notami a která teď v kolísavém světle jako by tančila.

Soustředěně se kousl do spodního rtu, zašeptal název první noty a položil prst na odpovídající klávesu. Pod jeho nezkušenými prsty zněl vyvolaný tón tupě a bez života. Rozčileně zakoulel očima, znovu ťukl do klávesy a pak se podíval zpět do sešitu. Zamyslel se nad druhou notou a přejel pohledem po dlouhé řadě slonovinových kláves, aby vyhledal tu správnou.

Šoupání bot a skřípavý zvuk dveří, které se pomalu otevíraly, ho donutily syknout Nox a přetáhnout si přes hlavu neviditelný plášť. Sklouzl ze stoličky a se zadržováním dechu se skryl ve stínech. Nově příchozí vešel do místnosti. Harryho smaragdové oči se rozšířily, když viděl, jak se rozhlédl, a v jemných měsíčních paprscích se zaleskly světlé blond vlasy.

„Haló?“ zavolal Draco a přimhouřenýma očima prohledával místnost. Špička jeho hůlky pomalu opsala oblouk a po nástrojích a stolech přejelo bílé světlo. Zmijozel s pohrdlivým odfrknutím sklonil hůlku a obrátil se k odchodu, ale s jednou rukou už položenou na dveřích ztuhnul.

Harry se přikrčil, zatímco Draco směřoval k pianu, a pak zaťal pěsti, když z něj zvedl odložený sešit. Sevřel měkkou látku svého pláště a připravoval se odhalit svou přítomnost, pokud by se s ním blonďák pokusil odejít. Když ale vrátil sešit na stojánek a začal si prohledávat kapsy, Harrymu spadla brada. Draco s pobrukováním vytáhl ze záhybů svého hábitu stříbrnou flétnu a láskyplně ji pohladil.

Přiložil nástroj k ústům a tiše zahrál několik tónů. Bylo to náhlé napětí v jeho ramenou, které Harryho varovalo, že něco není v pořádku. A způsob, jakým blonďák v momentě uvědomění nechal flétnu sklouznout ze svých rtů.

„Co to sakra je?“ zašeptal Draco, sklonil flétnu a pečlivě si prohlížel noty. S pusou dokořán prolistoval několik stránek a šokovaně zavrtěl hlavou. Melodii zaznamenanou na prvních listech znal. Pronásledovala ho a trápila několik posledních týdnů, lákala ho a pobízela. „Kde se to tu sakra vzalo?“ zamumlal a nevěřícně vrtěl hlavou nad svým objevem. Zasunul flétnu zpět do kapsy, zvedl sešit a otočil se ke dveřím, ale zarazil se, když zjistil, že mu někdo blokuje cestu.

„To je moje,“ pronesl Harry hlasitě a ukázal na sešit, který Malfoy svíral v ruce. Neviditelný plášť měl strčený pod paží a špičku hůlky namířil varovně na blonďákovu hruď.

Draco rychlým pohybem hladce přetočil v prstech vlastní hůlku a zvedl jiskřící špičku do výše protivníkova srdce. „Je to toho, kdo to našel, Pottere,“ zamumlal a posunul se doleva ve snaze kolem rozzuřeného nebelvíra projít.

„Dej mi to, Malfoyi!“ vyštěkl Harry bez ohledu na to, že se jeho hlas odráží od stropu a stěn. Náhlé tiché zamňoukání ho ale přimělo sebou trhnout a ohlédnout se k pootevřeným dveřím za svými zády. Na prahu stála paní Norrisová; vrhla na něj triumfální pohled a vzápětí zmizela. Zatímco utíkala za svým pánem, její hlasité syčení a vřískot vylekaly portréty na stěnách. „Sakra! Dej mi ten zatracený sešit, Malfoyi!“

Draco si odfrkl, strčil zápisník do kapsy a založil si ruce na hrudi. „Výhoda prefekta, Pottere. Já se do potíží nedostanu, ale ty určitě ano,“ zašeptal vítězně a jednou rukou pohladil látku kapsy svého hábitu.

Harry se na zmijozela vrhl a popadl ho za límec košile. Blonďák se svalil na zem, lapal po dechu a marně odrážel Harryho ruce, které se ho snažily prohledat. Syčeli, nadávali a váleli se po kamenné podlaze. Jejich prsty se proplétaly a kolena narážela do sebe, jak se snažili získat jeden nad druhým převahu.

Až náhlé ztmavnutí místnosti je oba zmrazilo. Ruce ustaly v pohybu a mladíci pomalu pohlédli ke stěně se skleněnými okny. Řítil se k nim jakýsi stín a s každým mocným mávnutím křídel nabýval na rychlosti.

„Do hajzlu!“ sykl Draco a s vytřeštěnýma očima se pokoušel vymanit z Harryho sevření. Odtrhli se od sebe, ústa připravená ke křiku. Sklo explodovalo a roztříštilo se. Záclony na oknech se vzedmuly v poryvu větru. Ve stovkách střepů se odrazilo měsíční světlo a malé kousky dřeva rachotily, jak narážely do stolů, stěn a nábytku. Draco, lapající po dechu, se vrhl do skříně na hudební nástroje. Tam dosedl na vratkou hromadu nástrojů, ignoroval skřípání protestujícího kovu a prsty sevřel okraje dřevěných dvířek, aby je udržel zavřená.

Uprostřed místnosti přistál drak a opatrně složil svá křídla. Chvíli otáčel úzkou hlavou sem a tam, až šupiny na jeho krku syčely a skřípaly. Pak tiše zavrčel a v pootevřené tlamě mu zazářily zuby ostré jako dýky. Zhluboka se nadechl, nejistě přešlápl na místě a jeho drápy zaskřípaly o kámen. Pod jeho nohama zachrastily střepy. Jak zvíře naklonilo hlavu ke straně a upřelo nehybný pohled na záclony vlající v nočním vánku, jeho zlaté šupiny se v měsíčním světle bíle zaleskly.

Náhle se rozletěly dveře a v nich se objevil Filch s paní Norrisovou u nohou. Při pohledu na to, co měl před sebou, mu poklesla čelist a vyrazil ze sebe pisklavý výkřik. Dračí křídla se s praskotem rozvinula, a když tvor zasyčel a výhružně šlehl jazykem, zářily mu oči. Okraje jeho křídel lemovala černá barva, pruh stínu na jinak pestrobarevném zvířeti.

„Písečný had,“ zamumlal Draco šokovaně ve chvíli, kdy Filch klopýtavě vycouval ven a zabouchl za sebou dveře. Drak se bleskurychle objevil vedle zmijozelova úkrytu. Začal očichávat okraj dřevěných dvířek a zastavil se u Dracových zaťatých prstů. Výrůstky na jeho čenichu vypadaly dost ostře. Blonďák zadržel dech a modlil se za zázrak.

Ozval se dunivý náraz něčeho do zdi na druhé straně místnosti a on v duchu poděkoval Merlinovi. Posunul se tak, aby viděl škvírou ve dvířkách, a zjistil, že zlatý drak vzrušeně zkoumá kus dřeva. Zvířeti znovu zajiskřilo v očích, vydalo radostný výkřik a zvedlo hlavu. S tichým pobrukováním prohledávalo místnost. Když jeho volání zůstalo bez odezvy, smutně svěsilo křídla.

V dálce se ozvalo jakési troubení, které pozornost malého draka upoutalo. Písečný had vyštěkl odpověď, zahleděl se na kus dřeva, načež ho opatrně zvedl a vrhl se k rozbitému oknu. Prudce roztáhl křídla, vystřelil vzhůru a se zábleskem zmizel do noci.

Draco vylezl ze svého úkrytu a vzápětí nadskočil, protože se před ním ze tmy vynořil Harry. Bez jediného slova nebo hádky vyrazili oba ke dveřím. Chvíli šátrali po klice, než se jim podařilo ji stisknout a vypadnout na chodbu. Tam se opřeli o zeď naproti vstupu do hudebního sálu a zhluboka oddechovali. Vzdálený šum hlasů je ale přiměl vyskočit a rozběhnout se chodbou pryč, aby vyhledali teplo a bezpečí svých ložnic a postelí.