Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 44. Ohňostroj – 2/3

Po svém riskantním výletu do Nottovy ložnice, který vedl k objevu grimoáru, Hermiona celý víkend čekala, až se vrátí do práce. Byla tak netrpělivá, že v pondělí ráno vstala za svítání, protože byla nadšená z představy, že bude moci knihu studovat podrobněji a možná v ní najde řešení. Ale v osm hodin ráno byl Theo stále tam. Horší bylo, že neměl na sobě jeden ze svých střízlivých obleků, které si oblékal do kanceláře, ale džíny a tričko, což mu dodávalo vzhled teenagera, kterým ve skutečnosti byl. Hermiona hořela touhou zeptat se ho, co tam ještě dělá, ale nechtěla vypadat, že ho chce příliš rychle vyhnat. To by mohlo vzbudit jeho podezření. Ale v devět hodin, když se chystal usadit do křesla s časopisem, to nevydržela.

„Ty dnes nejdeš do práce?“ zeptala se co nejnormálnějším a nejobyčejnějším tónem.

Zvědavě se na ni podíval a několik vteřin ji pozoroval, jako by se snažil přijít na to, proč se ho na to ptá. „Ne, dnes ne. Je čtrnáctého července. “

„A… co je čtrnáctého červenec?“ pokračovala a předstírala zájem.

„Místní státní svátek…“ odpověděl a pokrčil rameny. „Ekvivalent našeho třiadvacátého dubna, svátku nás Angličanů…“

Hermiona přikývla a snažila se, aby nevypadala příliš zklamaně. Svátek. To měla ale štěstí.

„Jestli chceš, můžeme se večer jít podívat na ohňostroj. Prý ho odpalují z řeky. Musí to být moc hezké,“ pokračoval a čekal na její reakci, která na sebe nenechala dlouho čekat. Hermiona okamžitě zvedla hlavu, jako pes, kterému právě ukázali vodítko a který ví, že se blíží čas na procházku.

„Chceš říct... že půjdeme ven?“ zeptala se s bušícím srdcem. Theo s malým úsměvem přikývl.

„Samozřejmě, budu tě muset očarovat, abys nezkusila utéct nebo volat o pomoc...,“ pokračoval, zatímco Hermionina tvář zrudla hněvem.

„Ani náhodou!“ zavrčela. „Slíbil jsi, že už mi nebudeš lézt do hlavy! Jsi jen špinavý lhář!“

„Počkej, neřekl jsem, že k tomu budu muset vstoupit do tvé mysli jako předtím...,“ bránil se. „Stačí, když ti to přikážu. Například: pojď sem!“ Hermiona okamžitě pocítila, jak se její nohy samy pohnuly a dovedly ji k Theovi, jehož úsměv se ještě rozšířil. „Vidíš? Takhle. Není třeba se vztekat.“

Sevřela rty. Návrh byl příliš lákavý. Vyrazit ven, dýchat čerstvý vzduch jinde než u okna, opravdu se projít, cítit vítr ve vlasech, vidět jiné lidi (byť by na ně nemohla promluvit).

„Hm, možná na to jdu příliš rychle. Zjevně ještě nejsi připravená opustit tento byt...,“ pokračoval a znovu se ponořil do svého časopisu.

„Ne, jsem připravená!“ vyhrkla co nejrychleji. „Chci jít. Přijímám tvoje podmínky.“

Theo se na ni zazubil přes okraj stránky. „Tak to se těším na večer.“

Hermiona mu oplatila křivý úsměv a rychle zmizela ve svém pokoji. Srdce jí bušilo jako o závod. Půjde ven. Po všech těch týdnech – ne, měsících – věznění, konečně vyjde ze svého žaláře, byť jen na chvíli. Možná na hodinu. Možná i dvě!

Široký úsměv jí rozzářil tvář.

Čím silnější budu, tím víc proti němu dokážu bojovat. A čím víc si užívám tu svobodu, tím víc si uvědomím, co mi vzal.

Ještě víc se usmála. Zajímalo by mě, jestli o tom ví…

Padla zády na postel a zabořila obličej do polštáře, aby utlumila salvy sardonického smíchu a malé vítězné výkřiky.

*****

Když toho rána jeho otec spolu s Potterem odešel z domu na Ministerstvo, Draco se musel hodně přemáhat, aby spolkl hořkost. Už večer předtím nabídl, že půjde s nimi, ale Lucius to rázně odmítl se slovy, že má co dělat s jedním sociálním případem, natož aby si s sebou bral ještě krotitele chlupatých příšer. Na Dracově rameni zasyčel Whisky uraženým tónem a hned na to se mu schoulil kolem krku, jakmile Lucius s výhružným pohledem sáhl po hůlce.

Draco nesnášel pocit, že je k ničemu. A od chvíle, kdy po bitvě přišel o část vzpomínek, ho bohužel zažíval častěji, než by si přál. Ležel rozplácnutý na posteli a pohledem zkoumal strop – praskliny v malbě, pavučinu v rohu, ozdobné lišty kolem lustru. Pak si povzdechl. Zvedl se a okamžitě stočil pohled ke kleci Švestky, svého zmíráčka, kterého si nechal přestěhovat do pokoje. Oči se mu rozzářily, když na dně zahlédl osamělé modravé pírko. S tím, které upadlo během víkendu, mu chybělo už jen jedno k dokončení lektvaru.

Ten stál připravený ve flakonku na komodě. Snape mu ho přinesl předešlý večer se stručnými instrukcemi: přidat pera jedno po druhém, pořádně zamíchat, nechat odstát deset minut a pak vypít naráz.

„Ještě jedno pírko!“ zamumlal Draco a vytáhl to nové vzácné skrz malá drátěná dvířka. „Už jen jedno jediné. Nemohl bys pro jednou spolupracovat? Třeba si jedno vyškubnout při čištění peří? Jsem si jistý, že tě aspoň jedno svědí…“

Pták po něm otočil hlavičku a zvědavě ji naklonil. Draco si povzdechl.

„No tak… jedno malé pírko? Byl jsem na tebe milý, mohl bys mi to oplatit.“

Švestka se otřepal a poskakoval po svém bidélku. Draco to zkusil jinak. Sehnul se, aby byl na úrovni jeho očí, a nasadil ten nejsmutnější psí pohled. Bez efektu.

„Aha, tak takhle to chceš hrát?!“ Draco se narovnal, zatvářil se výhrůžně a zvedl ruce jako drápy blízko obličeje. „GRRRRR!“, zařval a prudce se přiblížil ke kleci, až se celá roztřásla.

Švestka uskočil, málem spadl, rozkmital křídla, ale nakonec se stihl postavit zpátky na nožky. Vzápětí se na Draca uraženě zadíval. A neupustil ani jedno pírko.

„Fajn, zdvojnásobím ti dávku sušených mravenců! Mám tu i ovoce, jestli chceš!“ nabídl Draco a poklepal na už tak plnou krmítkovou misku. Nic. Vtom mu to došlo.

Malfoy se pomalu napřímil, zavřel oči a stiskl si kořen nosu. „Já vyjednávám s ptákem…“

Znovu oči otevřel a chvíli sledoval, jak si Švestka dál v klidu pochroupává a s chutí pije ze své mističky. A pak se mu rozsvítilo.

„Už to mám!“

Otočil se na podpatku a vyrazil rázným krokem z pokoje.

Narcisa se právě snažila luštit ranní křížovku a zrovna se napila čaje, když její syn strčil hlavu do dveří jídelny. Málem se polila.

„Draco! Vyděsil jsi mě! Nechceš si s námi sednout a nasnídat se jako ostatní?“ okřikla ho s mírným povzdechem, zatímco Draco jen obrátil oči v sloup.

„Nenuťte ho, když nechce…,“ zamumlal Ron s jízlivým úšklebkem.

„Nemám hlad,“ odpověděl Draco rychle a Weasleyho ignoroval, „potřebuju tvůj kosmetický kufřík.“

„Prosím?!“ vyhrkla Narcisa s vytřeštěnýma očima. „Ach, v druhém šuplíku vlevo v koupelně, ale na co –“

Draco byl pryč dřív, než stihla otázku dokončit.

V místnosti zavládlo hrobové ticho, a tak se Blaise nakonec odvážil vyslovit otázku, kterou měli všichni na jazyku. „Co si myslíte, že chce dělat s mejkapem?“ zamumlal zamyšleně.

Narcisa, stále s očima jako talíře, polkla, opatrně odložila šálek čaje a pokusila se vrátit ke své křížovce. „No… Luciusův otec miloval lodičky na podpatku, tak proč ne…“

Blaise a Ron si vyměnili zděšené pohledy.

Když se Draco znovu objevil ve svém pokoji – v ruce svíral matčin kosmetický kufřík a tvářil se jako vítěz bradavického turnaje – Švestka, ten statečný zmíráček, věděl, že je s ním konec.

V Dracově ruce se zaleskl kovový předmět. Pomalým krokem se přiblížil ke kleci a pták vytřeštil oči. Draco byl ozbrojen… pinzetou.

„Ha! To už tak hrdinsky nevypadáš, co?“ zasyčel Draco a pomalu otevřel dvířka klece.

Zděšený Švestka ustoupil co nejdál do kouta klece, ani na vteřinu nespouštěl mučicí nástroj z dohledu. Jeho malý zobáček se několikrát otevřel a zase zavřel. Pak najednou otočil hlavu, zobákem uchopil jedno malé pírko na zádech a rychlým škubnutím si ho vyrval… a pak ho jemně upustil před mřížky klece a znovu opatrně ustoupil.

Draco se spokojeně usmál. „Mučení – všechno je to o správně zvoleném nástroji…“ zachechtal se a zvedl poslední obětovaný poklad. Malý ptáček načepýřil zbylé peří, aby dal najevo svou nespokojenost, a otočil se k němu zády. Draco natáhl ruku, sáhl po pytlíku se sušeným ovocem a jeho obsah nasypal do krmítka jako omluvu. Švestka se na pochoutku okamžitě s nadšením vrhl. Jeho pán ho chvíli s pobaveným úšklebkem pozoroval, pak se ale podíval na pírko ve své dlani. Úsměv okamžitě zmizel.

Bylo to tady. Během pár minut se konečně dozví, co se mu ten den ztratilo z paměti.

Podivně ho však nepřepadla touha hned se vrhnout na lektvar, jak si to tisíckrát představoval. Teď, když stál na prahu poznání, si najednou uvědomil, že se toho okamžiku stejnou měrou bojí, jako po něm touží. Co když měl Potter pravdu? Co když je Grangerová doopravdy mrtvá a jeho výpadek paměti nezpůsobil žádný Nottův kouzelný trik, ale prostě jen jeho mozek, který se rozhodl vytěsnit hrůznou a bolestivou vzpomínku? Opravdu se na to chtěl rozpomenout?

Draco stiskl rty. Už si nebyl jistý.

Zavrtěl hlavou a v duchu si nadával. Tak dlouho chtěl znát pravdu, ale ve chvíli, kdy na ni konečně dosáhl, ho ovládla zbabělost. Nevědomost byla jednodušší. Snazší. A on vždycky volil tu jednodušší cestu. Až do letošní zimy, kdy mu do života vtrhla Grangerová, převrátila jeho líný, zbabělý svět vzhůru nohama a přinutila ho změnit se. Ne že by to chtěl… ale stejně to udělal. Dlužil jí to.

Jediným pohybem odzátkoval lahvičku, vhodil do ní pírko, které držel v ruce, pak to, co našel předtím u klece, a nakonec vytáhl z kapsy malou krabičku. Z ní jedno po druhém vysypal všechna dříve nasbíraná pera. Lektvar v lahvičce se zbarvil do modra. Draco lahvičku zazátkoval a začal s ní silně třepat. Pak ji položil zpět na komodu a hned vedle ní postavil budík. Deset minut. Odpočítávání začalo.

Se zrakem přilepeným na vteřinovou ručičku, která se líně sunula po ciferníku, Draco pochopil, jak subjektivní může být vnímání času. V tomhle pokoji už pozoroval spící Hermionu, držel ji v náručí, když plakala, a tehdy čas utíkal jako blesk. Zato během hodin péče o kouzelné tvory s tím neschopným poloobrem se vteřiny táhly jako sopel. Ale teď? Teď to bylo horší než všechno předtím. Kdyby nedával tak bedlivý pozor, přísahal by, že ručička schválně couvá, aby ho rozčilovala.

Vteřinu před koncem sevřel lahvičku v pěsti a v okamžiku, kdy ručička docvakla na dvanáctku, vypil lektvar na ex. Okamžitě se zašklebil – chutnal jako zkažené topinambury.

Klidně lahvičku znovu uzavřel.

Co se mělo stát? Měl přijít záblesk, ve kterém se mu scéna přehraje před očima? Upadne do spánku, ve kterém si vše znovu vybaví jako ve snu? Minuta uběhla a Draco zastrčil ruce do kapes. Začínal ztrácet trpělivost. Čekal nějaký ohromující efekt, ale zdálo se, že nic takového se nedostaví. A samozřejmě, Snape zapomněl zmínit, jak přesně ten lektvar funguje…

Zavrčel, kopl do ručníku odhozeného na koberci a otočil se k odchodu. Aspoň si dá kafe. Pořád lepší než čekat na nic.

Když vtrhl do jídelny, okamžitě si všiml zvídavých pohledů své matky, Weasleyových a Blaise, kteří ho probodávali pohledem, a polekal se, jestli mu náhodou nevyrašily pupínky.

„Co je?!“ houkl a nalil si kávu.

„Ale nic…“ zamumlala Narcisa a zavrtěla hlavou.

„Jen jsme čekali něco víc… třeba linky, oční stíny. Trochu rtěnky, proč ne?“ poškleboval se Ron a Blaise horlivě přikyvoval.

„O čem to, ksakru, mluvíš, Wízlíku?“ zabručel Draco. V euforii z úspěšné operace s pinzetou mu vůbec nedošlo, že by si ostatní mohli jeho zájem o matčin mejkap vysvětlit jinak.

„Počkej, ne, fakt má tvářenku. Podívej se mu na tváře!“ přisadila si Ginny a natáhla prst k jeho obličeji.

Nemůžu uvěřit, že je to za mnou… Hlas. Éterický. Vzdálený.

„Cože?“ Draco trhl hlavou. Kdo to řekl?

„To ti sluší, dodává ti to barvu. Roztomilé,“ přihodil Blaise, aby nezůstal pozadu.

Omlouvám se, kámo, ale s náma nejdeš… Další hlas. Tentokrát mužský. Jeho vlastní.

Najednou Draco strnul. Narovnal se na židli, víčka napůl přivřená jako těsně před usnutím, rysy uvolněné. Hlavu naklonil dopředu s prázdným výrazem. Jako by byl na hony vzdálený tomu místu.

„Draco?“ zašeptala Ginny znepokojeně a zamračila se. Blaise i Ron ztichli a Narcisa na něj upřela ustaraný pohled.

Draco se nehýbal. Nemrkal. Nic. Ginny se naklonila blíž, aby na něj lépe viděla – a s výkřikem ucukla, když se jeho tělo náhle napjalo jako luk a jeho tvář zkřivil výraz čiré bolesti. Ginny instinktivně ucouvla – a v tu chvíli Draco s výkřikem spadl ze židle a zhroutil se bokem na podlahu.

*****