Preklady fanfiction Harryho Pottera

Varování: Kapitola obsahuje popis násilí.

Krádež v knihovně

Harry pomalu zamrkal a položil si dlaň na ústa, aby skryl zívnutí. Jeho pohled se přesunul z kousku modré oblohy, který byl vidět z okna, na profesora vznášejícího se v přední části třídy. Opřel si bradu o ruce složené za hlavou, znovu zívl a dovolil očím, aby se zavřely. Dějiny byly rozhodně nejnudnější předmět v osnovách a měly by být zakázány, pomyslel si líně. Když ucítil jemné šťouchání do boku, otevřel jedno oko a probodl Hermionu pohledem.

„Dávej pozor, Harry,“ napomenula ho a zároveň si rychle psala poznámky k výkladu profesora Binnse. Vypadala vyčerpaně, protože se s ním snažila držet krok, a každou chvíli si pro sebe něco mumlala.

„Aspoň jsem vzhůru,“ zabručel Harry a kývnutím hlavy ukázal na Rona. Zrzek seděl zhroucený na židli, před sebou otevřenou učebnici a bradu opřenou o hruď. Harry s úsměvem sledoval, jak Hermiona vrhla na Rona rozzlobený pohled a rozčileně zavrtěla hlavou.

„Vzbuď ho,“ sykla a špičku brka pomalu zabodla přes pergamen do stolu. „Už vám nikdy nedovolím používat moje poznámky. Přísahám...“

„Nějaký problém, pane Pottere?“ prolomil relativní ticho ve třídě profesorův přísný hlas. Okamžitě se všechny hlavy otočily k oslovenému studentovi, aby nezmeškaly příležitost vidět, jak je jejich spolužák potrestán.

„Omlouvám se, pane profesore,“ zapředl Harry sladce, narovnal se a nasadil masku dokonalého studenta. „Hermiona na mě mluvila, mohl byste to prosím zopakovat?“

Duch se zamračil, varovně zakroutil hlavou, a pak se otočil k tabuli. Chvíli si pro sebe něco mumlal, četl si svoje poznámky a pak zopakoval poslední větu: „Otevřete si prosím učebnici na stránce dvě stě čtyři.“

Harry obrátil oči v sloup, opět se na tvrdé židli sesunul a přimhouřenýma očima se zahleděl na tlustou knihu ‚Historie a její tajemství‘, která ležela před ním. Položil na ni dlaň, přitáhl si ji k sobě a odklopil desky. Hermiona, která seděla vedle něj, na knihu poklepala hůlkou a přikázala jí, aby se otevřela přímo na požadované stránce. Harry nad jejím nadšením zavrtěl hlavou, otočil na druhou stránku a bez výrazu na ni zíral, načež otočil na další. Stejně jako mnoho jiných studentů si místo toho, aby okamžitě vyhledal určenou kapitolu, dal na čas a znovu si prohlížel předchozí témata.

Na jednom místě ho zaujal pohyblivý obrázek a tak přestal listovat. Uhladil papír, přitáhl si knihu k sobě a přečetl si titulek. S kousáním do rtu se zadíval na obrázek, kde obrovský zelený drak zakláněl svou hranatou hlavu, chrlil oheň a oči mu zlatě zářily. Jeho křídla se prudce složila a sklonila dolů, dlouhý ocas se zavlnil po zemi. Kolem tiše řvoucího zvířete pobíhali kouzelníci s hůlkami namířenými na řetězy, které ho držely na místě. Tím obrázek končil; drak byl zcela znehybněn a čekal na smrt.

Harry si přečetl krátký popisek, zamračil se a odložil knihu zpět na stůl. Bubnoval prsty po poškrábaném dřevě a upíral oči na krátký odstavec vedle obrázku. Během tří měsíců bylo nemilosrdně zabito dvě stě čarodraků. Nejúspěšnější loveckou skupinu vedl lord Reginald Malfoy; jeho statečnost a důmyslné metody lovu vedly k zajetí a zničení šedesáti tří draků. Na příkaz rady nebyl žádný čarodrak ušetřen. Odpor proti rozhodnutí soudu byl malý, ale velmi nepříjemný a vedl k asi šesti úmrtím. Poslední čarodrak byl zničen v roce 1573.

Harry si olízl rty a znovu sledoval, jak se na obrázku odehrává zajetí zvířete. Zelený drak se vůbec nezdál být vystrašený. Jeho třpytivé oči slibovaly bolestivou smrt, zatímco se zmítal v řetězech, které ho táhly k zemi. I v této podřízené pozici vzdorovitě řval. Harry přejel prstem po jeho hlavě, zavřel knihu a posadil se vzpřímeně na židli.

„Profesore Binnsi?“ zavolal a zamával rukou, aby upoutal duchovu pozornost. Pod profesorovým ledovým pohledem trochu pobledl a pomalu spustil ruku dolů.

„To je podruhé, co jste mě přerušil, pane Pottere. Prosím, sdělte mi, co může být tak důležité, že narušujete mou hodinu,“ protahoval profesor slova a připlouval uličkou směrem k Harrymu. Když pomalu procházel paprskem slunečního světla, jeho třpytivá postava zprůhledněla.

Harry polkl a pod upřenými pohledy profesora a spolužáků zrudl. Roztržitě přejel jedním prstem po rýze na lavici a sklopil oči. „Jen mě zajímalo, jestli se letos budeme zabývat historií lovu čarodraků?“

„Ne, nebudeme,“ zamumlal Binns mrzutě, otočil se a tiše se vrátil do přední části třídy. Tam se zhoupl ve vzduchu a chvíli na Harryho upřeně hleděl. „O čarodracích se učíme až v sedmém ročníku. Pokud se o tom chcete dozvědět víc, doporučuji vám navštívit knihovnu.“

Třídou se rozlehlo hlasité chichotání. Červenající se Harry přikývl a sesul se zpět na židli. S povzdechem zavřel oči a založil si ruce na hrudi. Alespoň opustí hodinu trochu odpočatý.

***

Hermiona se usadila u jednoho z dlouhých stolů v knihovně. Velká místnost obvykle působila jako jeskyně, protože v ní byla spousta stinných míst, ale uprostřed odpoledne, kdy ji naplnili debatující studenti, se zdála poněkud malá. Hermiona si pečlivě rozložila knihy a další studijní materiály a podrážděně střelila pohledem po hádající se čtveřici, která seděla u vedlejšího stolu. Dva zmijozelové a dva nebelvíři se rozzlobeně hádali o vlastnictví malé knížky a všichni čtyři vypadali, že jsou připraveni tasit hůlky a začít souboj.

S pozvednutým obočím sledovala, jak k ní přikráčel Harry a odložil si tašku s knihami na podlahu u jejích nohou. Vidět tohoto kouzelníka s havraními vlasy v knihovně tak brzy bylo neobvyklé. Zvlášť když tam přišel z vlastní vůle. Jeho příchod zastavil debatu, která se odehrávala u sousedního stolu, mladí zmijozelové vrhli úzkostný pohled na starší nebelvíry, načež se rozběhli a zmizeli mezi regály. Obě lvíčata s úsměvem na tváři otevřela právě získanou knížku a začala číst.

„Pohlídej mi věci, ano?“ zamumlal Harry už se vzdalující od stolu. Hermiona pobaveně zavrtěla hlavou, otevřela svou knihu o historii a vytáhla kus pergamenu. Namočila brk do kalamáře na stole, poklepala si dlouhým perem o bradu a rozhlédla se okolo sebe. Zamyšleně si hryzala spodní ret a při tom sledovala Harryho, jak bloumal podél jedné z dlouhých knihoven a prsty bezděčně přejížděl po hřbetech knih.

„Drž se dál od oddělení s omezeným přístupem, Harry,“ zašeptala si pro sebe, a když procházel kolem provazu ohraničující oblast za ním jako zakázanou, zachvěla se. Jelikož se zastavil až před regálem s vysokými hromadami knih, vydechla úlevou, potřásla hlavou a vrátila se ke své eseji.

Usilovnou prací snadno zaplnila pět palců pergamenu, načež se opřela a odložila pero na stůl. Zvedla ruce, prohrábla si vlasy a znovu se rozhlédla kolem. Pak odsunula židli dozadu, naklonila hlavu a zadívala se do uličky, kde Harryho viděla naposledy. Tmavovlasý kouzelník seděl na podlaze opřený o polici a na klíně měl vratce položenou zaprášenou knihu. Vypadal, že je zcela pohroužený do textu, a ignoroval studenty, kteří ho přeskakovali.

Hermiona se měkce usmála, znovu si přečetla svou práci, provedla několik oprav a pak v knize přelistovala na rejstřík. Přejížděla prstem po sloupci slov, ale zarazila se, když se od dveří knihovny ozval šum. Vzhlédla a s přimhouřenýma očima sledovala, jak si Parkinsonová a Zabini vzájemně vzrušeně šeptají. Na to se rozešli každý jiným směrem. Čarodějka se tiše přesunula směrem k pultu knihovnice a cestou si nenuceně přehodila blond vlasy přes rameno. Zabini vklouzl do jedné ze vzdálenějších uliček a tvářil se, že ho zajímají knihy, které tam byly uloženy.

Něco se chystá, pomyslela si Hermiona. Pohledem přeskakovala mezi oběma zmijozely a pozorně je sledovala. Zabini se pomalu přibližoval k oddělení s omezeným přístupem, ačkoliv si soustředěně prohlížel názvy knih. Když se náhle ohlédl na svou partnerku a vzápětí překročil provaz a vstoupil do zákazané části knihovny, Hermiona vykulila oči.

V šoku z jeho nehorázného porušení pravidel mohla jen s otevřenou pusou zírat, jak přejel rukou po několika knihách, než jednu z nich vytáhl. Ostrý výrazný hlas ji donutil otočit hlavu a zamrkat, protože Parkinsonová v tu chvíli hodila jakousi knihu na výdejní pult a vyběhla z místnosti. Když se Hermiona otočila zpět k Zabinimu, kouzelník už se nacházel poblíž Harryho.

„Udělej něco, Harry,“ zamumlala, slova zabarvená nevírou nad zmijozelovými aktivitami. Když viděla, jak Harry pohnul rty a očividně kouzelníka odbyl, sebevědomě se uculila. Její úšklebek ale zmizel, jakmile se Zabini usmál, odpověděl na Harryho komentář zamáváním a opustil knihovnu. Tiše sykla a energickým gestem přivolala Harryho k sobě. Zatímco čekala, až k ní dojde, se zdviženým obočím netrpělivě poklepávala brkem o stůl. Když došel k jejímu stolu, nadhodila: „No?“

„Co no?“ zeptal se zmateně Harry, položil knihu, kterou četl, na stůl a přitáhl si židli.

„Co jsi řekl Zabinimu?“ vyptávala se Hermiona, přičemž sbírala svoje papíry a uklízela studijní materiály. Přestala s tím, když se Harry usmál a poklepal na obal své knihy, a vykulila oči.

„Aha, tohle. Řekl jsem ‚dobrá práce‘,“ prohlásil s úšklebkem a tiše se uchechtl nad Hermioniným hlasitým rozhořčením. Ještě stále se bavil a oceňoval lehkost, s jakou onen kouzelník tu svou malou krádež provedl, když si sedal a otvíral donesenou knihu.

Hermiona si tiše povzdechla, protočila oči a zasunula knihy zpět do tašky. Vrhla ještě jeden pohled na Harryho a zjistila, že je zcela pohroužený do čtení. „Já už odcházím, jdeš taky?“ Její kamarád cosi zamumlal, mávl rukou a otočil stránku. „Dobře, uvidíme se na další hodině. Neopozdi se,“ dodala ještě, přehodila si tašku přes rameno a opustila místnost.

***

Blaise vklouzl do společenské místnosti Zmijozelu s rošťáckým úsměvem na tváři. Když přejel prsty po tmavé kůži tašky, která mu visela přes rameno, a nahmatal v ní schovanou knihu, zazářily mu oči. Zastavil se uprostřed místnosti a očima hledal Pansy v moři zelené a stříbrné barvy. Pokývl jí na pozdrav, poplácal dlaní po tašce a zamířil k ložnicím šestého ročníku. Prostorná místnost byla prázdná, postele úhledně ustlané a stoly uklizené.

Boty tiše klapaly o kamennou podlahu, zatímco kráčel ke svému stolu a položil koženou tašku na lesklé dřevo. Když z ní vytahoval onu knihu a pohladil zaprášený obal, třásly se mu prsty. Přitáhl si křeslo, zhroutil se do něj, olízl si rty a rychle přelistoval k obsahu. Mrkl na hodiny na Dracově nočním stolku, zkontroloval čas a pak se znovu soustředil na ukradenou knihu.

„Deset tisíc fléten a jejich zakladatelé.“ S úsměvem nad svou úspěšnou krádeží si prohrábl kudrnaté vlasy a jal se pročítat obsah. Kniha uváděla flétny v abecedním pořadí, každá kapitola představovala jedno písmeno. „D, strana čtyři sta tři,“ zašeptal tiše a rychle otočil na uvedenou stránku. Když uviděl délku kapitoly, zatvářil se zklamaně a hlasitě zasténal.

Potřásl hlavou, zahleděl se na stránku a začal číst názvy jednotlivých fléten. Název Dracovy flétny začínal písmenem D a obsahoval druhé slovo začínající písmenem M. Její složitý design a rytiny draků ho vedly k domněnce, že tento nástroj má s oněmi velkými okřídlenými tvory něco společného.

„Je to drak,“ zamumlal během listování a hledání příslušného slova. Našel ho na konci stránky čtyři sta osmnáct. Dračí blouznění. Dračí dech. Dračí energie. Dračí hlas. Dračí hrom. Zkřížil prsty pro štěstí, zhluboka se nadechl a obrátil list. „Do háje!“

Uprostřed knihy se nacházel jen zbytek potrhaného a rozříznutého papíru. Na další stránce pak stálo výrazně natištěné písmeno E. Když se podíval na konec obrácené stránky z kapitoly D, našel tam jako poslední uvedenou flétnu s názvem Dračí milostná návnada.

„Co se děje?“ zeptala se Pansy, která nakoukla do místnosti. Jednu ruku měla položenou na klice dveří, zatímco druhou měla opřenou o bok, a pozvedala obočí v údivu nad jeho náhlým výbuchem.

„Nějaký pitomec vytrhl stránku!“ zahřměl Blaise hlasitě. Zavřel knihu, opřel se v křesle a přejel si rukama po tváři. Nemohl tomu uvěřit, opravdu tomu nemohl uvěřit. Po všech těch potížích, které měli s plánováním a krádeží té zatracené věci, v ní vůbec nebyla stránka, kterou potřebovali.

„Nesmysl,“ zašeptala Pansy uklidňujícím tónem. „Určitě je jen zastrčená někde jinde.“ Přešla k rozzuřenému kouzelníkovi, zvedla knihu za obálku, otočila ji vzhůru nohama a prudce s ní zatřásla. Když místností zazněl zvuk trhání papíru, zbledla. „Myslím, že ji nevrátíme, jak jsme původně plánovali.“

Blaise se na ni smutně podíval skrz prsty a zavrtěl hlavou. „To se dá opravit,“ řekl a sledoval, jak se Pansy pokouší přilepit obálku zpět ke hřbetu. Natáhl ruku, vzal si od ní obě části, položil je na stůl a zašeptal spojovací kouzlo. Když jeho záře kouzla zmizela, oba zmijozelové viděli, že se obálka přilepila zpět ke knize. Obráceně. „Možná si toho nikdo nevšimne.“

„Na hřbetu je pořád vidět název,“ poznamenala Pansy a utěšujícím gestem poplácala Blaise po zátylku. Hodiny na Dracově nočním stolku varovně zapípaly, což oba přimělo, aby se od sebe odtrhli a úzkostlivě se podívali na ciferník. „Přijdeme pozdě na starověké runy,“ vydechla čarodějka, otočila se a vyběhla z pokoje, aby si posbírala učebnice.

Blaise se nad jejím neelegantním odchodem ušklíbl, otevřel zásuvku svého stolu a hodil knihu dovnitř. Zamračil se na aktuálně neužitečný text, slabě se pousmál a zavrtěl hlavou. Miloval dobré záhady.

***

Běžela, co jí síly stačily, na hrudníku ji pálilo a lapala po dechu. Její dlouhé černé vlasy se zachytávaly ve větvích a bolestivě ji tahaly, když se snažila běžet dál. Smaragdové oči se jí kvůli větru a neustálému šlehání větví do obličeje zalévaly slzami. V dálce hlasitě zařval drak. Stejným pronikavým výkřikem, jaký otřásl jemným sklem oken jejího hradu. Zalapala po dechu a sykla bolestí, když ji tenká pružná větvička udeřila do tváře a zanechala na její kůži pálivou stopu. Ucítila, jak z malé rány stéká první kapka krve, právě v okamžiku, kdy vpadla na malou mýtinu.

Při pohledu na scénu před sebou vytřeštila oči. Jeden z jejích draků byl připoután k zemi a zoufale máchal křídly, jak bojoval s řetězy, které ho držely. Modré šupiny se v měkkém měsíčním světle lesky, místy ale znetvořené dlouhými šrámy a hlubokými řeznými ranami. Žena se stěží zvládla nadechnout a cítila, jak se jí svírá hrdlo, když drak zaklonil hlavu a zařval bolestí. Její pozornost upoutal záblesk kovu a ona se rychle soustředila, ale téměř okamžitě ztuhla.

Na hřbetě draka seděl kouzelník s rozcuchanými hnědými vlasy, ruku pevně sevřenou kolem kloubu, ze kterého se odvíjelo dračí křídlo. S napjatým výrazem v obličeji přeřezával ostrým nožem kosti a nervy spojující křídlo s tělem draka. Poslední šlacha se přetrhla s tupým lupnutím a křídlo sklouzlo z chrčícího, svíjejícího se draka na zem. Ženě se podlomila kolena a začal se jí zvedat žaludek. Drak zařval bolestí. Zlomila se v pase a začala kašlat a zvracet. Pak si odplivla, aby si vyčistila ústa, a utřela si dlaní rty, narovnala se a zvedla bradu.

Jedna z jejích bledých rukou zatápala za zády a uchopila rukojeť dýky, kterou tam měla schovanou. „Vstoupil jsi na můj pozemek bez povolení,“ prohlásila pevně a svým vyčerpaným hlasem upoutala mužův pohled. Prsty sevřela kolem dýky a trpělivě hladila chladné železo.

Kouzelník pomalu sklouzl z dračího hřbetu a lehce dopadl na zem. Jeho oči chladně přejely po jejím těle a jazykem si olízl rty. Zaznamenal její neuspořádaný vzhled a prohlásil hlasitě: „Rozhodnutí soudu.“ Poté se k ní s úsměvem přiblížil a zvedl obočí. „Co takhle obchod? Rychlovka za dračí zub? Mají velkou hodnotu, víš.“

Místo odpovědi se usmála, širokým zubatým úsměvem, a vrhla se na něj. Dýka lehce proťala vzduch a vítr láskyplně prosvištěl nad kovem, než ho zabořila do mužova krku. Hbitě ucouvla, zatímco on se polovičatě pokusil ji zranit čepelí, kterou měl u sebe, a pak padl na kolena a dusil se vlastní krví. „Žádný obchod,“ zašeptala, sklonila se nad jeho škubajícím se tělem a vytáhla dýku. O kus dál drak vydal další pronikavý výkřik. Z pahýlu, který kdysi podpíral hrdě roztažené křídlo, volně vytékala krev. Žena se zhluboka nadechla a vytrhla dlouhou čepel z kouzelníkových ochablých prstů.

Její sukně jemně vlály ve větru, když kráčela k drakovi. Zlaté oko se otočilo, aby ji mohlo sledovat, a ze zakrvácených čelistí se ozvala prosba o pomoc. Položila třesoucí se ruku na dračí nozdry a prsty hladila teplé šupiny. „Je mi to líto, můj ubohý Modrý rytíři,“ zamumlala smutně a opřela si čelo o jeho tvář. S tichým šeptáním láskyplných slov zvedla dýku a přiložila ji k jemné kůži na jeho krku. „Zklamala jsem tě,“ řekla a milosrdným pohybem ostří ukončila jeho život. Dračí hlava dopadla na zem a zlaté oko se zavřelo.

Žena poklekla, znovu položila ruku na obrovské nozdry a přitiskla svou tvář k šupinaté kůži. Po tvářích jí stékaly slzy a její uši zachytily v dálce slabé tóny dračí písně, první tóny toho, co se mělo stát smuteční melodií. Se vzlykáním sáhla do kapsy a vytáhla stříbrnou flétnu. Opřela se o hlavu Modrého rytíře, přiložila flétnu ke rtům a začala hrát. Hleděla na zářící měsíc a tváře jí dál smáčely slzy.

***

Draco se převalil k okraji postele a začal zvracet, až se mu celé tělo třáslo. Pak zalapal po dechu, odkašlal si a zvedl ruku, aby si odhrnul zpocené vlasy z obličeje. Hřbetem ruky si otřel ústa a chvíli zíral na nepořádek na podlaze, než roztřesenými prsty sáhl po hůlce a nechal ho zmizet. Odložil hůlku, podíval se na noční stolek a pak se natáhl a pomalu otevřel horní zásuvku.

Dřevěné pouzdro na flétnu bylo na dotek teplé, což ho přimělo šokovaně ucuknout. Zhluboka se nadechl, zásuvku zase zavřel a podíval se na hodiny. Do vstávání zbývalo ještě spoustu času, ale jak se začal znovu ukládat ke spánku, v mysli se mu zjevily zařící dračí oči. Zaťal ruce v pěst, vyprostil se z přikrývek a zamířil do přilehlé koupelny.

Vstoupil přímo do jedné ze sprchových kabin, svlékl si boxerky a odhodil je k protější stěně. Otočil kohoutkem s teplou vodou a klekl si pod horký proud. „Co ode mě chceš?“ zašeptal k bílým stěnám, ruce opřené o kolena, oči snažící se proniknout skrz vzduch naplněný párou. Poté s třesoucími se rameny sklonil hlavu a nechal teplou vodu stékat po svých zádech.