Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5.

Spala jsem lépe, než bych za daných okolností asi měla, a sny, které se mi zdály, nebyly nepříjemné; ne takové, které by se týkaly mé hádky s Peterem, ale spíše o mém bývalém profesorovi lektvarů, který se jakoby měnil mezi svým vlastním posměšným charakterem a mužem bez tváře, kterého jsem si vykouzlila ve své fantazii během měsíců naší korespondence. Stále se mi zdálo dost nepravděpodobné, že by ti dva mohli být ve skutečnosti jeden, ale byla jsem odhodlaná neopustit Bradavice, aniž bych si to s určitostí ověřila.

Oblékla jsem se pečlivě, jednak proto, že to byl pracovní pohovor, a jednak proto, že jsem doufala, že se ten den uvidím s ML a chtěla jsem vypadat co nejlépe. (A ano, pořád jsem ho polovinu času vnímala spíš jako ML, než jako skutečného muže, za kterého jsem ho teď považovala.) Takže jsem věnovala trochu času vlasům, zkrotila jsem je a nechala je volné, místo abych si z nich svázala drdol, a vybrala jsem si svůj nejhezčí pracovní hábit. Nikdy jsem nebyla úplně spokojená s tím, co jsem viděla v zrcadle, ale koneckonců, takhle to bylo vždycky. Nakonec jsem se rozhodla, že vypadám tak dobře, jak bylo možné, a tím to končí.

Přemístila jsem se do Prasinek a vydala se do školy. Cítila jsem staré vzrušení, když jsem prošla branou a hrad se náhle objevil na obzoru a dominoval výhledu svou zvláštní směsicí pevnosti a půvabu. V tu chvíli jsem nemyslela na Snapea, práci, ani na nic jiného kromě toho, jak moc Bradavice miluji a jak velice se stále cítím součástí tohoto místa. Na chvíli jsem se zastavila, jen abych je objala pohledem, a léta potlačovaný zármutek se ve mně probudil, když jsem zahlédla Hagridovu starou chatu na okraji lesa. Ve chvilce mi bleskla hlavou myšlenka, jestli tam teď někdo bydlí, ale pak jsem se zachvěla a šla dál. Koneckonců jsem měla schůzku a nebylo vhodné nechat ředitele čekat.

Když jsem prošla masivním hlavním vchodem, hrad byl tichý a já věděla, že vyučování musí být v plném proudu. Vydala jsem se do Brumbálovy kanceláře a cítila jsem se hloupě, když jsem vyslovila heslo, které mi dal, znělo „mléčné bonbóny“.

„Slečno Grangerová,“ Brumbál mě u dveří přivítal s vřelým úsměvem a něžným polibkem na tvář. „Je skvělé vás zase vidět.“

„Taky vás ráda vidím, pane,“ odpověděla jsem a posadila se na místo, které mi nabídl. „Byla jsem velmi překvapená, když jsem dostala vaši sovu.“

„Nu, přiznávám, že mě vaše rychlá reakce povzbudila,“ připustil s úsměvem. „Sotva jsem doufal, že byste měla zájem, ale jste pro tuto pozici mou naprosto první volbou a myslel jsem si, že by neuškodilo to zkusit.“

„Nechcete, no, udělat se mnou pohovor?“ zeptala jsem se překvapeně. „Jsem opravdu jediná, koho zvažujete?“

„Práce je vaše, pokud o ni máte zájem,“ řekl jednoduše. „Domluvil jsem tuto schůzku, abyste se mě mohla na všechno zeptat, pokud chcete, a rád bych, abyste se setkala s profesorem Kratiknotem během jeho volné hodiny po obědě, kdy vám může zodpovědět všechny vaše otázky ohledně samotné výuky.“

„Páni.“ Znělo to hloupě, já vím, ale žasla jsem, že Brumbál ve mě měl tolik důvěry, když mě tolik let neviděl.

Ředitel se uchechtl. „Byla jste nezapomenutelná studentka, slečno Grangerová, jak jistě víte, a v letech od vašeho odchodu jsem sledoval váš pokrok. Nepochybuji o tom, že byste byla pro náš sbor obrovským přínosem.“

Nebylo možné nebýt nesmírně polichocená, a jak jsme si tak s Brumbálem povídali, uvědomila jsem si, že mi ta práce sama o sobě opravdu vyhovuje. Peněz by nebylo tolik, kolik jsem vydělávala teď, ale také bych nemusela platit za byt. Neměla bych povinnosti profesora Kratiknota jako vedoucího koleje, takže bych se zpočátku musela zabývat pouze přípravou na hodiny. Čím déle jsme si povídali, tím víc jsem se těšila, a než jsem se nadála, nastal čas jít na oběd, bavili jsme se s ředitelem celé dvě hodiny.

Byla jsem tak pohlcena diskusí o práci, že jsem na chvíli zapomněla, že bych se měla setkat se Snapem, ale jakmile se profesor Brumbál zmínil o obědě, uvědomila jsem si, že už ho za pár minut uvidím, a okamžitě jsem se proměnila ve směšnou hromádku nervů. Šli jsme spolu do Velké síně a byla jsem si jistá, že mi srdce buší tak silně, aby ho slyšeli všichni na hradě. Téměř jsem hyperventilovala, což nemohlo uniknout ředitelově pozornosti, ale ani muž tak proslulý svou vševědoucností jako Albus Brumbál nedokázal uhodnout důvod mé úzkosti.

Přesto se na mě uklidňujícím úsměvem usmál, když mě doprovázel dveřmi do Velké síně k profesorskému stolu. „Všichni budou rádi, že vás vidí,“ ujistil mě.

„Těším se na to,“ zamumlala jsem a mé oči už hledaly hubenou tmavou postavu.

Nebyl tam.

Nebyl tam, a já jsem se schoulila úlevou i zklamáním, mé nervy se trochu uklidňovaly, když jsem se zdravila se svými bývalými učiteli, kteří mě s radostí vítali. Profesorka McGonagallová trvala na tom, abych si sedla vedle ní, a právě jsme spolu hovořily, když jsem slyšela Brumbála, jak se ptá, kde je dnes profesor Snape. Obávám se, že se mi moc dobře nepovedlo skrýt zájem o odpověď, která přišla od madam Pomfreyové.

„Dnes ráno v jeho laboratoři došlo k nehodě,“ řekla s povzdechem. „Další explodující kotlík. Mám na ošetřovně tři mrzimory a předpokládám, že Severus uklízí ten nepořádek.“

„No, to se stává každý den,“ řekl Brumbál filozoficky, „doufám, že studenti neutrpěli trvalou újmu?“

„Ne,“ ujistila ho madam Pomfreyová. „Do večera budou v pořádku.“

S tím jsme se všichni vrátili k jídlu a rozhovorům, ale já jsem jim nevěnovala moc pozornosti, protože jsem se soustředila na absolutní nutnost setkání s profesorem Snapem. Moje počáteční úleva opadla, přemohlo mě zklamání a já jsem se rozhodla, že z Bradavic prostě neodejdu, dokud se s ním nesetkám. Profesor Brumbál vypadal dost zmateně, když jsem se brzy omluvila od oběda a řekla mu, že se chci projít sama. „Jen si oživit staré vzpomínky,“ vysvětlila jsem.

„Jistě, má drahá. Prosím, přijďte za mnou, až skončíte, budeme pokračovat v rozhovoru.“ Lehce se na mě zamračil přes brýle a já mu byla vděčná, že se neptá na něco, na co by mi bylo nepříjemné odpovídat.

Z Velké síně jsem prakticky utíkala. Nevěděla jsem, jestli má Snape po obědě hodinu, ale chtěla jsem ho chytit alespoň na pár minut, než by se studenti začali hrnout dovnitř. Sešla jsem dolů do sklepení a postavila se ke dveřím jeho učebny. Ruka se mi třásla, když jsem je otevírala.

Vypořádal se s většinou nepořádku na zemi a na stolech a mířil hůlkou ke stropu, mračil se a sesílal jedno čisticí kouzlo za druhým. Vrátily se mi vzpomínky na školní léta a zaplavila mě vlna soucitu se studentem, který tu nehodu způsobil.

Zahlédl mě periferním viděním a přestal s tím, co dělal, ale pokud bylo možné, aby se jeho zamračení prohloubilo, stalo se tak. Nebyl to slibný začátek.

Vypadal jinak - lépe než naposledy, co jsem ho viděla, což bylo na konci války, která byla těžká pro všechny, ale pro Severuse Snapea možná nejhorší. Od té doby přibral na váze a jeho lícní kosti už nebyly tak výrazné jako dřív, i když jsem na jeho tváři zahlédla pár vrásek, které jsem si z dřívějška nevybavovala. Také se mu sem tam zalesklo ve vlasech trochu stříbrných vláken, ale byly čistší, než jsem si je pamatovala, a šedivé vlasy na něm měly zjemňující účinek, dodávaly texturu černi na jeho hlavě. Zdálo se, že se o sebe stará. Rozhodně nevypadal příjemně, ale vypadal zdravěji a vitálněji než v době, kdy jsem navštěvovala školu.

„Dobrý den, pane profesore,“ řekla jsem.

„Slečno Grangerová.“ Jeho hlas byl chladný, formální, prozrazoval jen nepatrný náznak překvapení. „Mohu vám s něčím pomoci?“

„Já, ehm, jen jsem vás chtěla pozdravit.“ Po tomto prohlášení následoval výraz nejhlubšího skepticismu. „Obědvala jsem s profesory. Vy, ehm, jste tam nebyl.“

Podíval se na strop. „Je zjevné, že nikoli.“

„Další exploze?“ odvážila jsem se usmát, přestože to bylo jako usmívat se na kamenný chrlič.

Neobtěžoval se s odpovědí. „Odpusťte mi, pokud je pro mě těžké uvěřit, že vám u oběda tak chyběla moje společnost, že jste musela sejít až sem dolů a vyhledat mě. Nemám moc času a stále mám hodně co dělat. Jaký je, prosím, skutečný důvod vaší návštěvy?“

„Přišla jsem do Bradavic, abych probrala možnost převzít místo učitelky kouzelných formulí, až profesor Kratiknot odejde do důchodu,“ řekla jsem. Jeho oči se trochu rozšířily – byla to první skutečná reakce, kterou jsem u něj viděla - a uhodla jsem, že o pohovoru, který si se mnou profesor Brumbál na dnešek domluvil, nevěděl.

„Nemyslím si, že byste měla zájem. Slyšel jsem, že na ministerstvu máte slibnou budoucnost.“

„Asi ano,“ řekla jsem. „Ale k Bradavicím mám… sentimentální vztah. Jeden… přítel… mě povzbudil, abych se setkala s profesorem Brumbálem a dozvěděla se něco víc, než se rozhodnu.“

Jako školačka bych jistě přehlédla nepatrné ztuhnutí jeho držení těla a mírné zúžení očí. Tehdy jsem si takových jemností nevšímala a byla jsem strašně náchylná k dramatickým gestům. Myslím, že je to jeden z mnoha důvodů, proč jsem nikdy nepochopila Severuse Snapea, muže, jehož reakce byly často stejně nenápadné jako změny v jemných lektvarech, které s takovou dovedností vařil. Naučil mě na první pohled rozeznat rozdíl mezi lektvarem, do kterého byla přidána jedna zlatoočka, a lektvarem, v němž chyběla. Dokázal z druhého konce místnosti poznat, jestli se kotlík chystá přejít přes var a začít překypovat, což by ohrozilo jeho stropy. Jeho život napodoboval jeho umění, které spočívalo v tiché přesnosti a tiše mumlaných zaříkadlech. Severusi Snapeovi, pokud jste nevěnovali pozornost těm úplně nejnepatrnějším detailům, byste nikdy nedokázali porozumět.

Ale já jsem dávala pozor a z těch nejmenších gest jsem věděla, že můj vzkaz byl přijat a pochopen, a teď jsme stáli jeden před druhým bez masky. Srdce mi znovu bušilo a jsem si jistá, že jsem vypadala stejně rozrušeně, jak jsem se cítila, ale nemohla jsem z něj spustit oči, zatímco jsem čekala, co mi řekne. Doufala jsem v jakési shledání, možná se nad celou věcí pořádně zasmějeme.

Co jsem dostala, byl další dávka typického Snapeova chladu. Lehce si odkašlal a pak: „Proč, smím se zeptat, jste musela přijít sem dolů a tohle všechno říct mně?“

Tehdy jsem pochopila, že moje cesta byla marná.

„Nemusela,“ řekla jsem tiše a potřásla hlavou. „Omlouvám se, že jsem vás obtěžovala.“

Otočila jsem se k odchodu a myslím, že to byl okamžik, kdy jsem si uvědomila, jak moc to pro mě znamenalo – všechno, prakticky od první zprávy, kterou jsme si vyměnili, až do chvíle, kdy mě poslal pryč.

Skutečně mi to nedocházelo.

Klamala jsem sama sebe, že jsem zamilovaná do Petera, a celou tu dobu jsem milovala někoho jiného, někoho, kdo ke mně očividně necítil totéž.

I tehdy jsem si myslela, že mě zastaví. Možná řekne moje jméno. Kdyby to byl film nebo jeden z máminých romantických románů, přesně takhle by se scéna odehrála. Ale Severus Snape ani náhodou nebyl typický romantický hrdina a neřekl ani slovo.

Sáhla jsem po klice dveří a těsně předtím, než jsem překročila práh, jsem promluvila, aniž bych se otočila. „Děkuji vám, pane profesore. Usnadnil jste mi rozhodování.“