Preklady fanfiction Harryho Pottera

Poslední slovo. Kapitola 4., část 1.

Vánoce přišly a odešly a já i Peter jsme přežili setkání s rodiči toho druhého. Návštěvy proběhly docela dobře, i když bych si nepřála, aby některá z nich trvala déle. Když jsme se vrátili, vypadalo to, jako by mi rodičovské požehnání udělilo povolení posunout věci na další úroveň, což znamenalo, že jsem většinu rán snídala s někým jiným než s Křivonožkou. Pokud mě občas napadla nepříjemná myšlenka, že si s Peterem kromě práce moc nepíšeme, dokázala jsem ji odsunout stranou, když jsem si v duchu procházela svůj seznam:

Chytrý. Potvrzeno.

Atraktivní. Potvrzeno.

Vychází s přáteli i rodiči. Potvrzeno.

Kromě těchto důležitých bodů se také nezdálo, že by mu vadilo, když většinu dne chodím s brkem zastrčeným v rozcuchaném uzlu vlasů, nebo že jsem posedlá hospodyně, která si často umývá sklenici, ještě než z ní dopije. Ne, s Peterem jsem mohla být sama sebou a zdálo se, že mě má stejně rád. Bylo to příjemné.

Pravděpodobně někdy koncem ledna jsem se začala cítit trochu provinile, že jsem se Peterovi nezmínila o svém záhadném e-mailovém kamarádovi. S ML jsme si dál psali každý den - nebo každý pracovní den - a teď jsem mu říkala věci, se kterými jsem nikomu jinému nesvěřila. Hlouposti, většinou, a často se mi vysmíval, ale byly to přesně ty věci, o kterých jsme s Peterem nikdy nemluvili, a nějak jsem se cítila, jako bych dělala něco, co bych neměla. Mezi mnou a ML nikdy nebyl ani závan romantiky. O Peterově existenci samozřejmě věděl od prvního dopisu a nikdy ani nenaznačil nic nevhodného. Přesto mezi námi panovala intimita, kterou jsem nikdy s nikým jiným necítila. Byla to zvláštní intimita, postavená na zdánlivě bezvýznamných osobních drobnostech, které ovšem, když se daly dohromady a braly se jako celek, vůbec bezvýznamné nebyly. Věděla jsem, že si jako dítě užíval dovolené u moře a nesnášel brokolici v jakékoli formě. On věděl, že mám tajnou slabost pro zmrzlinu se sušenkami s čokoládovými lupínky a že se po obzvlášť stresujícím dni dlouho koupu.

Komu: ml@ministry.gov.uk

Od: prskavka@ministry.gov.uk

Datum: 23. ledna 2004

Předmět: Čaroděj ze země Oz

Viděl jste mudlovský film Čaroděj ze země Oz? Jsem mudlovského původu a jako dítě jsem se na něj dívala každý rok, ale vždycky jsem se děsila Zlé čarodějnice ze Západu s jejími drápy, chechtáním a bandou létajících opic. Maminka mě musela celou dobu držet za ruku. Každopádně ten film dávali včera večer a já jsem se na část podívala a smála jsem se - nemůžu uvěřit, že jsem si kdy myslela, že čarodějky jsou takové. Není třeba dodávat, že už se nebojím. Pokud si pro mě létající opice přijdou, mám v plánu je všechny proměnit v myši a nakrmit jimi svou kočku. Když už mluvíme o mé kočce, máte nějaké domácí mazlíčky? Nikdy mě nenapadlo se zeptat.

Komu: prskavka@ministry.gov.uk

Od: ml@ministry.gov.uk

Datum: 23. ledna 2004

Předmět: RE: Čaroděj ze země Oz

Ne, Čaroděje ze země Oz jsem neviděl. Vyrůstal jsem v kouzelnické rodině a nemuseli jsme chodit do kina, abychom viděli obrázky v pohybu. Nicméně jsem o filmu slyšel a matně si vzpomínám, že mě v dějinách kouzel učili, že obsahuje řadu hrubých nepřesností o čarodějkách a kouzelnících. Nicméně Zlá čarodějnice ze Západu, kterou jste zmínila, se pozoruhodně podobá jedné z mých kolegyň, takže film možná není tak přitažený za vlasy, jak byste si chtěla myslet. Jen pro jistotu, jsem rád, že máte záložní plán pro případ, že by se létající opice náhle objevily. A ne, nemám domácího mazlíčka. Těch pár koček, které se kolem mě pravidelně vyskytují, mě vůbec nenavedlo k domněnce, že by pořízení vlastní bylo příjemným zážitkem. Raději bych je dal opicím, než naopak.

Takhle jsme pokračovali, vyměňovali jsme si kousky našich životů a nakonec jsem už nemohla předstírat, že mi na tom záhadném muži nezáleží. Pokaždé, když se jeho adresa objevila v mé schránce, mě rozechvěla vlna potěšení a celou dobu, kdy jsem si jeho zprávy čítávala, jsem se často usmívala. Někdy jsme si vyměňovali zprávy pětkrát nebo šestkrát denně a já jsem se přistihla, jak téměř každou hodinu běhám z laboratoře do kanceláře, jen abych se podívala, jestli mám poštu. Ne, nedalo se předstírat, že mi na něm nezáleží, ale podařilo se mi spolknout vinu a přesvědčit sama sebe, že je to naprosto nevinné a není důvod se o tom Peterovi zmiňovat.

V práci jsme konečně opustili počítačový projekt a všichni kromě Petera se teď věnovali jiným věcem. Bryce a Amy pilně vyvíjeli nový druh inkoustu, který by se dal očarovat tak, aby byl viditelný pouze pro konkrétního příjemce, a s Joyce jsme pracovaly na úpravě složitého kouzla neviditelnosti, s cílem umožnit jeho použití i čarodějkám a kouzelníkům s průměrnými schopnostmi. To byly projekty, pro které bylo naše oddělení vytvořeno, ale po masivním úsilí o zprovoznění intranetu na ministerstvu mi připadaly trochu nudné a zjistila jsem, že si svou práci už neužívám tolik jako dřív.

Byla polovina dubna a já jsem se zmítala v profesní stagnaci, když jsem dostala sovu od profesora Brumbála. (Zřejmě patřil mezi kouzelníky, kteří si neužívali pohodlí e-mailu. Nějak mě to nepřekvapilo.)

Má milá slečno Grangerová,

zatím to není všeobecně známo, ale profesor Kratiknot mě informoval, že na konci tohoto semestru odchází do důchodu. Píšu vám, zda byste měla zájem zaplnit volné místo, které jeho odchod vytvoří. Vím, že jste si na ministerstvu udělala docela dobré jméno, a jistě pochopím, pokud byste tam raději zůstala. Prosím, zvažte ale i pozici profesorky kouzelných formulí, a pokud máte zájem, rád bych vás pozval k nám do Bradavic, abychom o této záležitosti mohli dále diskutovat.

S pozdravem,

Albus Brumbál

Ředitel Bradavické školy čar a kouzel

Dvakrát jsem si pergamen přečetla a pak jsem si uvědomila, že se mi trochu třesou ruce, a položila jsem ho na stůl. Učit… Učit v Bradavicích… Na něco takového jsem nikdy ani nepomyslela, částečně proto, že se zdálo, že všichni profesoři tam budou navždy. Dokonce i místo učitele obrany zastával už léta profesor Callahan, bývalý bystrozor, který se této pozice ujal těsně před začátkem války.

Ale učit v Bradavicích kouzelné formule…

No, nechala jsem svou mysl na chvíli splynout s touto myšlenkou, představovala jsem si sama sebe znovu ve své milované knihovně a malé prvňáčky, jak se podle mého příkladu učí švihnout a mávnout. Viděla jsem hrad, tu vznešenou a vrtošivou hromadu starobylých kamenů s duchy, portréty a pohyblivými schodišti. Uvědomila jsem si, že i když jsem byla pryč už léta, je ve mně sentimentální část, která stále považovala Bradavice za domov.

Ale…

Seznam „ale“ byl opravdu dlouhý. Tak pro začátek moje práce. Ministr mi povolil vytvořit si vlastní oddělení. Opravdu jsem se ho mohla jen tak vzdát? A pak tu byli moji zaměstnanci - zaměstnanci, které jsem si najímala a s nimiž jsem léta pracovala. A samozřejmě Peter. Byla jsem do něj zamilovaná, že? Všechny tyto věci byly rozumné důvody, abych zůstala. Harry a Ron také, i když jsem je vlastně tak často nevídala. Ale v Londýně jsem měla přátele - lidi mého věku.

Zatímco Bradavice byly jiný svět. Nebylo možné se tam jen tak z rozmaru přemístit, takže bych tam byla jen s učiteli – těmi samými učiteli, kteří tam zdánlivě byli odjakživa – a se studenty, kteří očividně nemohli být mými přáteli, bez ohledu na to, jak moc bych je měla ráda.

Rozhodla jsem se poslat profesoru Brumbálovi sovu zpět a odmítnout, ale o hodinu později jsem si to rozmyslela a usoudila jsem, že ho vyslechnu. Takhle to šlo celý den a já byla roztržitá, dokud mě Bryce konečně nevyhodil z laboratoře. „Vypadni odsud, Prskavko. Dnes jsi hrozba.“ Měl pravdu. Dělala jsem spoustu idiotských chyb. Ukryla jsem se ve své kanceláři a z okamžitého popudu jsem otevřela e-mail a požádala o nezaujatý názor.

Komu: ml@ministry.gov.uk

Od: prskavka@ministry.gov.uk

Datum: 9. dubna 2004

Předmět: Potřebuji poradit…

Potřebuji radu a nevím, na koho jiného se obrátit. Je těžké se ptát i vás, alespoň bez toho, abychom se vzdali části té anonymity, se kterou jsme mlčky souhlasili, ale zkusím to, protože opravdu potřebuji nezaujatý názor.

V podstatě je situace taková: Momentálně mám dobrou práci. Je to obzvlášť dobré vzhledem k mému věku a zkušenostem a myslím, že mě tady na ministerstvu čeká slibná kariéra. Ale dostala jsem další pracovní nabídku, která je opravdu lákavá z mnoha důvodů, ale většina z nich je spíše sentimentální než praktická. Vrátilo by mě to na místo, na které vzpomínám s láskou, a i když si své pozice tady na ministerstvu vážím, ve skutečnosti pro toto místo slabost nemám. Je to práce. To nabídnuté je něco víc. Vím, že to není moc, proč bych měla odejít, ale co si o tom myslíte? Měla bych vůbec uvažovat o odchodu z ministerstva? Znamenalo by to opustit spoustu kamarádů, včetně mého přítele. To je vlastně jeden z důvodů, proč nežádám o radu jeho. Vím, že bude nešťastný, až uslyší, že jsem o této druhé nabídce vůbec uvažovala. Teď už blábolím, tak s tím přestanu. Ocenila bych vaši radu, pokud nějakou máte.

Netrvalo ani hodinu, než mi přišla odpověď.

Komu: prskavka@ministry.gov.uk

Od: ml@ministry.gov.uk

Datum: 9. dubna 2004

Předmět: RE: Potřebuji poradit…

Hmmm. Sentimentální oproti praktickému… a vy se ptáte mě?

Normálně se za každou cenu citovosti vyhýbám, čehož jste si jistě všimla. Váš dopis mě však donutil uznat, že na své současné pozici jsem se rozhodl zůstat na základě nostalgie. Před několika lety - konkrétně na konci války - pominuly důvody, proč jsem původně zaujal své současné místo a já jsem poprvé po letech mohl jít a dělat něco jiného. Pokud mi odpustíte mou neskromnost, jsem kvalifikovaný pro řadu pozic, které by byly lukrativnější a prominentnější než ta, kterou v současné době zastávám. Rozhodl jsem se však zůstat tam, kde jsem, ne proto, že bych se sem nejlépe hodil, ale proto, že v období mého života, kdy jsem se neměl kam jinam obrátit, mě tady lidé přijali, podporovali mě a tolerovali, i když mé chování bylo nesnesitelné. Zkrátka, stali se mou rodinou, pokud mi odpustíte okamžik nechutné sentimentality. Protože žádnou jinou rodinu nemám, rozhodl jsem se zůstat tady.

Naše situace se však liší. Vy přátele a rodinu máte a vypadá to, že byste je opustila, kdybyste se chopila této nové příležitosti. Záleží na osobních prioritách, a o těch můžete rozhodnout jen vy. Doporučil bych vám, abyste si o nové pozici zjistila nejvíc, co se dá, a podle toho se rozhodla.

Pochybuji, že jsem vám byl moc užitečný, ale přeji vám s vaším rozhodováním hodně štěstí.

Dočetla jsem zprávu a v tom okamžiku jsem věděla.