Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ukradená flétna

Studenti dorazili do Bradavic uprostřed strašlivé bouřky. S jekotem a výkřiky předstíraného strachu vyskákali z kočárů a utíkali do hradu. Tady setřásli z dlouhých černých plášťů vodu a pokračovali směrem k Velké síni spolu se svými kamarády a spolubydlícími. Stopy bláta odkazovaly na průchod mnoha bot, které zaneřádily kamenné podlahy, pečlivě vyleštěné a nablýskané pro nový školní rok.

Harry se zastavil těsně za dveřmi, ohlédl se přes rameno a sledoval, jak se obloha na okamžik zbarvila do zlatova. Otřásl se, zvedl ruku a setřel si z mokrých černých vlasů kapky deště. S tichým mumláním si sundal plášť a přehodil si ho přes ruku, načež se vydal za svými kamarády.

Když se posadil na lavici vedle Rona, trhl sebou, protože jeho mokré kalhoty hlasitě začvachtaly. Zrzek se ďábelsky uculil a sklonil se pod stůl, aby si zul boty. Pak jednu překlopil a s úšklebkem sledoval, jak se pod ní začíná tvořit louže blátivé vody.

„Hrozné počasí,“ poznamenal Dean a začal předstírat, že bojuje příborovým nožem proti Seamusově vidličce. Nebelvíři kolem nich se pobaveně culili a povzbuzovali je. Jejich smích a jásot přilákaly nežádoucí pozornost profesora Snapea, který zaslechl cinkání a zvonění kovu o kov a popošel blíž.

„Jak zábavné,“ zavrčel a mávnutím hůlky si přivolal improvizované zbraně do své připravené ruky. „Trest, oba dva,“ zamručel a černýma očima přejel po rozzuřených lvech, kteří ho vztekle probodávali pohledy. Otočil se k nim zády a pokračoval v cestě k hlavnímu stolu, kde tiše zaujal své místo.

„Myslím, že právě překonali náš rekord z druhého ročníku,“ nadhodil Ron, šťouchl loktem do Harryho a kývl na naštvanou dvojici, která seděla naproti nim. Pak si povzdechl, zavrtěl smutně hlavou a položil si ruku na srdce. „Upřímně jsem věřil, že ten rekord vydrží dlouho poté, co odtud odejdeme.“

Harry nasadil smutný výraz a objal Rona kolem ramen. „Ještě je tu další rok,“ utěšoval ho žertem, potřásal hlavou a otíral si imaginární slzu. „Spousta času na vytvoření nových rekordů. Nejvíc času stráveného v nemocničním křídle, nejdelší trest, nejvíc čokoládových žabek snědených za pět minut, první osoba v historii Bradavic, které museli vypumpovat žaludek kvůli přejídání čokoládou, a tak dále.“

Ron si odfrkl, uvelebil se na lavici a vypjal hruď. „Máš naprostou pravdu, Harry. Je příliš brzy na to, abychom to vzdali,“ prohlásil a pro zdůraznění udeřil pěstí do stolu.

„Brzy začne zařazování,“ zašeptala Hermiona a vrhla na kouzelníky sedící okolo ní výhružný pohled, protože jejich škádlení rychle nabralo na intenzitě. Naklonila se dopředu a pokynula Harrymu, aby se naklonil blíž. „Tak co?“

S rozpačitým úsměvem si prohrábl stále rozcuchané vlasy a přikývl. „Poslal jsem Hedviku během cesty sem,“ zamumlal a znovu se začal hravě pošťuchovat lokty s Ronem.

Hermiona vzrušeně vypískla, nadskočila a zatleskala. Její tvář zářila nadšením, že bude moct studovat starodávný deník Harryho rodiny. „Doufám, že brzy dorazí,“ zašeptala ve chvíli, kdy profesorka McGonagallová přiváděla prváky k zařazování, s nervózním poklepáváním nohou o podlahu obrátila svou pozornost k Moudrému klobouku.

Ron zvedl obočí a naklonil se k Harrymu. „O čem to teď mluvila?“ sykl zmateně a hlasitě zatleskal, protože jakási mladá čarodějka byla zařazena do Nebelvíru.

„Pamatuješ si na ten dopis, který jsem dostal ráno? Poslal jsem odpověď s žádostí, aby mi deník okamžitě doručili,“ zašeptal jeho směrem Harry, přičemž maskoval to, že mluví, tím, že si opřel lokty o stůl a schoval tvář do dlaní. Koutkem oka sledoval Rona, protože čekal na jeho reakci.

Zrzek přikývl, usmál se a přátelsky ho poplácal po zádech. „Je to v pohodě, kámo, dokud s tebou ten deník nezačne mluvit. Nebo tě nutit dělat šílené věci,“ doplnil ještě.

Pronikavý hlas ředitele přiměl všechny, aby se usadili a věnovali pozornost obvyklému proslovu. Za ředitelovými zády se v nepravidelných intervalech rozsvěcovala vitrážová okna a blesky kreslily po obloze ohnivé mapy. Hrom otřásal hradem v základech a rozvibroval skleněné tabule v rámech. Projev se jako vždy týkal pravidel a instrukcí pro školu. Informoval všechny o nutnosti jednoty a přátelství v temných časech, které je čekaly. Nakonec ředitel kývl, zamával rukou a na stolech se objevily podnosy s jídlem.

„Slyšel jsi ho, Harry,“ žertoval Dean a ukazoval lžící směrem ke zmijozelům. „Běž se spřátelit s hady.“

„Hned se do toho pustím, Deane,“ odpověděl Harry rychle a zasalutoval druhému kouzelníkovi vidličkou. „Hned jak umyju všechny záchody na hradě.“ S úsměvem si oba přiťukli sklenicemi dýňového džusu a zapojili se do rozhovorů rozvíjejících se kolem nich. Za skřípání příborů o talíře se obnovovala kamarádství a vyprávěly se zážitky z letních prázdnin.

***

Podle Dracova názoru se společenská místnost Zmijozelu vyprazdňovala příliš pomalu. Zachumlal se hlouběji do svého tmavě modrého froté županu a pohladil krabičku, kterou měl položenou na klíně. Dřevo, ze kterého byla vyrobená, bylo černé jako uhel a na víku měla stříbrnými písmeny napsáno jeho jméno. S povzdechem přisunul nohy v pantoflích blíž k ohni, aby si ohřál prsty na nohou. Jeho jemné světlé vlasy konečně uschly a vrátily se ke své bývalé kráse, lesknoucí se v tančícím světle plamenů ohně.

„To není možné,“ vyštěkla Pansy při vstupu do místnosti a přes rameno vrhla vražedný pohled na tmavovlasého kouzelníka, který ji následoval. Draco protočil oči, narovnal se a sledoval, jak se k němu jeho přátelé blíží. Červenající se Pansy se usadila v rohu pohovky, sáhla po smaragdově zelené dece a zabalila se do ní.

Blaise si naštvaně odfrkl a posadil se do křesla naproti blonďákovi. „Ale je,“ zamumlal pod nos a rozmrzele si založil ruce na hrudi oblečené do červeného hedvábného pyžama.

Pansy zavrtěla hlavou, odfrkla si a začala si zaplétat vlasy, zatímco upřeně hleděla do ohně. Roztržitý pohyb Dracových prstů přitáhl její pohled ke krabičce, kterou držel v ruce. „Budeš nám hrát?“ zeptala se tiše a naklonila hlavu, takže se jeho bledý pohled setkal s jejím. Z nepřítomného výrazu v Dracových očích poznala, že nevěnoval pozornost rozhovoru, který se vedle něj odehrával. „Držíš flétnu. Budeš hrát?“

„Neměl jsem to v plánu,“ zamumlal Draco a prstem přejel po dřevě sem a tam. Rozhlédl se po společenské místnosti, přimhouřil oči a propátral i stíny v rozích. Pak se v křesle posunul blíž. Cukání jeho prstů způsobilo, že se čarodějka i kouzelník nervózně naklonili dopředu. Draco se naposledy rozhlédl kolem sebe a odklopil víko. Na výstelce z tmavého hedvábí ležela flétna. Stříbrně se leskla a zdálo se, jako by k nim šeptavě mluvila. Tiše vyprávěla příběhy o sladké hudbě a dávných melodiích.

Blaise se zamračil a natáhl ruku, aby nástroj zvedl. Jeho všetečné prsty byly odstrčeny a krabička se prudce zavřela. „Neřekl jsem, že se jí můžeš dotýkat,“ zasyčel Draco a dlouhými prsty přejížděl po pouzdře, jako by chtěl nástroj uvnitř uklidnit.

„Draco, oba jsme tu flétnu už viděli. Dokonce jsem na ni i hrála,“ namítla Pansy zmateně a zamračila se. Svázala si konec copu stužkou, vstala z pohovky a posunula se blíž k němu. Poklekla mu u nohou, natáhla ruce a čekala.

Draco při pohledu na svou kamarádku z dětství ztuhnul. Neochotně jí vložil krabičku do dlaně a okamžitě sepjal ruce, jako by si chtěl zabránit, aby jí pouzdro znovu nevytrhl. „Nehraj na ni,“ zašeptal a úzkostlivě sledoval, jak se víko otevírá a nástroj uvnitř se znovu objevuje. „Není tak úplně moje.“

Blaise pozvedl obočí, sklouzl ze židle a klekl si vedle Pansy. „Jak to myslíš, že není tvoje?“ zamumlal a upřel pohled na flétnu. Když Pansy opatrně vyndala nástroj ven, naklonil se k němu a přimhouřil oči.

„Tak nějak jsem ji vzal z jedné komnaty na Manoru,“ zamumlal Draco. Svěsil hlavu a přikrčil se, Pansy a Blaise ucouvli. Rychle flétnu odložili, otřeli si prsty o hedvábné oblečení a v hrůze vytřeštili na Draca oči.

„Ty jsi to vzal z Manoru! Vůbec nevíš, k čemu to slouží, a vzal jsi to?!” spustila Pansy a její hlas se s každým slovem nebezpečně zvyšoval. Zuřivě zavrtěla hlavou, vstala a položila ruce na opěrky křesla, na kterém Draco seděl. „Ta flétna může být nějaký temný artefakt a ty jsi ji prostě sebral a odkráčel s ní z Manoru! Co sis to sakra myslel? Tvůj otec tě zabije!“ vykřikla, narovnala se a dala si ruce v bok. Ještě stále odmítavě kroutila hlavou, když začala přecházet sem a tam. Zabořila si ruce do vlasů, zasténala a zvedla zrak ke klenutému stropu, jako by se dožadovala pomoci shůry.

„Není to tak zlé, Pansy,“ konejšil ji Blaise a pozvedl ruce v uklidňujícím gestu. Konečky čtyř prstů opatrně uchopil pouzdro s flétnou, odložil ho na nedaleký konferenční stolek a posadil se na podlahu. „Lucius si pravděpodobně ani nevšiml, že chybí. Prostě ji vrátíme a všechno bude v pořádku.“

„Ne,“ zavrčel Draco a vstal. Rychlým kradmým pohybem se přesunul ke stolku, sáhl po pouzdru a přitiskl si ho k hrudi. Pak obrátil své planoucí oči na překvapenou dvojici a dupnul si. „Našel jsem ji a nechám si ji. A navíc, ona chtěla, abych ji měl,“ dodal na vysvětlenou, tvář zrudlou hněvem.

„Tu věc si nenecháš!“ zvolala Pansy a ukázala prstem na krabičku. Pokračovala v nesouhlasném vrtění hlavou a přecházení po místnosti, něco si pro sebe mumlala a pak kopla do nohy konferenčního stolku. „Musíme ji vrátit.“

„Kdo chtěl, abys ji měl?“ zeptal se Blaise zmateně, zatímco pohledem přeskakoval z jednoho na druhého. Pak zvedl ruku, poškrábal se na zátylku a plynulým pohybem se narovnal. „Pojďme to probrat racionálně, jako dospělí.“ Přistoupil k jednomu z psacích stolů, posadil se a povytažením sousedních židlí a poklepáním na sedáky je vyzval, aby se k němu připojili.

Pansy popošla blíž, posadila se rovně jako pravítko a ihned si opřela lokty o stůl. „Myslím, že by si ji neměl nechat,“ zamumlala a složila hlavu do dlaní.

„No, já nesouhlasím,“ prohlásil Draco hlasitě, přistoupil k nabídnuté židli a elegantně se posadil. Pouzdro položil před sebe na stůl a přikryl ho jednou rukou. Přimhouřené oči upřel na Pansy a prsty druhé ruky zaťal v pěst.

„Prostě nám to celé vysvětli, Draco,“ doporučil mu Blaise a klidně se uvelebil na židli. Zároveň šťouchl pod stolem Pansy špičkou boty, když znechuceně zamručela.

Draco si povzdechl, opřel se a založil si ruce na hrudi. „V noci jsem pořád slyšel hudbu. Byla to ta nejsmutnější melodie, jakou jsem kdy slyšel,“ vzpomínal nostalgicky a rozzářily se mu oči. „Tak jsem za tím zvukem šel až do malé místnosti ve čtvrtém patře. Na zdi tam visel portrét, přes který bylo přehozené bílé prostěradlo. Když jsem ho stáhl, uviděl jsem na něm čarodějku a ta hrála na flétnu. Měla černé vlasy a zelené oči jako Potter.“

„Proč má tvůj otec v domě portrét nějakého Pottera?“ zeptala se Pansy a se zájmem se naklonila dopředu.

Draco pokrčil rameny, odhrnul si krátké vlasy z čela a nadzvedl obočí. „Možná takhle dostal...“ začal, ale jeho věta byla přerušena, když Blaise vykřikl a bouchl kolenem do spodní části stolu.

„Pansy!“ zasténal, odsunul židli a sklonil se k bolavému kolenu. Třel si zranění v naději, že tím bolest zmírní, a mračil se. „Proč jsi to sakra udělala?“

Čarodějka se přikrčila a pohladila Blaise po stehně, aby ho utěšila. „Mířila jsem na Draca,“ procedila skrz zaťaté zuby a zlostně se podívala na druhého spolužáka, jako by ho vinila za zranění svého přítele.

„Každopádně, ona zahrála nějakou písničku, já ji zahrál taky a pak mě nasměrovala ke stolu, kde jsem našel tohle,“ dokončil Draco a lehce poklepal na krabičku. Přejel rukou po uzávěru, otevřel ho a vsunul ruku pod nástroj. Prsty přejížděl po malých obrázcích vyrytých do kovu a zastavil se u propletených písmen. „Jsou na tom moje iniciály,“ upozornil, jako by tím chtěl získat Pansyino přijetí.

Blaise znehybněl, zamrkal a pak naklonil hlavu na stranu. „Vzal jsi to, protože jsou na tom tvoje iniciály?“ zopakoval nevěřícně a vymanil se z Pansyina držení. Nahnul se nad stůl, aby si prohlédl vyrytá písmena. „Jsem si docela jistý, že to neznamená Draco Malfoy,“ zamumlal suše, natáhl ruku a otočil nástroj, aby se mohl podívat na jeho spodní stranu. Po kovové ploše byli rozmístěni malí draci. Dva z nich spolu bojovali, čelisti otevřené, těla v polovině skoku. Několik dalších letělo s křídly roztaženými v různých polohách. Pečlivě tvarované klapky mu braly dech. Dračí hlavy měly odlišné znaky a při pozorném pohledu bylo možné na jejich šupinách zahlédnout jemný lesk barev.

Byla to Pansy, kdo tento okamžik přerušil, když se prsty lehce dotkla jedné z klapek. „Tento drak,“ zašeptala tiše a prstem poklepala ve vzduchu nad jeho otevřenou tlamou, „je egyptský písečný had. Ti vyhynuli. Nemyslím si, že bys měl na tu flétnu hrát, Draco.“

„Pojďme všichni raději spát,“ zamumlal Blaise, vložil flétnu zpět do pouzdra a zavřel víko. Posunul ho k Dracovi, a když blonďákovy ruce majetnicky uchopily dřevěnou schránku, zavrtěl hlavou. „Souhlasím s Pansy, nehraj na tu flétnu, dokud nezjistíme, co dělá.“

Draco protočil oči a pomalu se vydal ke svému pokoji. Mávl rukou v gestu tichého rozloučení a přitiskl si pouzdro k hrudi. Chystal se zahrát si na flétnu při první příležitosti a nic ho nezastaví.

***

Harry tiše vešel do ložnice šestého ročníku. Oblečení mu během večera uschlo, ale bylo ztuhlé a svědilo ho celé tělo. S úšklebkem si svlékl tričko, hodil ho na podlahu a jal se prohrabovat obsahem svého kufru. Vytáhl malou taštičku s toaletními potřebami, zamířil do koupelny a připravil se na spaní. Když byl uprostřed čištění zubů, připojili se k němu jeho spolubydlící. Všichni se mrzutě přetahovali o místo před zrcadly.

Mírně brblající pak napochodovali zpět do ložnice a zabrali si své postele. Harry otevřel okno nad stolem a nadechl se nočního vzduchu, ale ucukl, když se k němu přiřítila bílá koule. Hedvika přistála na stole, kde silným máváním křídel rozházela papíry a brka. S úsměvem otevřel zásuvku stolu a vytáhl starý pytlík se sovími pamlsky. Hrstku jich položil k jejím drápům a opatrně uvolnil provázek, kterým měla k noze připevněný úzký balíček.

Stoupl si na postel a zatáhl závěsy. Z dálky se k němu nočním vzduchem neslo dunění hromu. Zašeptal Lumos, odložil hůlku a začal rozbalovat balíček. Plný nervozity přetrhl provázek, rozevřel obal a do klína mu sklouzl malý zápisník. Zmačkal balicí papír a odhodil ho na zem. Když prsty přejel po obálce deníku, roztřásly se mu ruce.

Zavřel oči, položil ruce na deník a pokusil se ho rozevřít. Když se mu to nezdařilo, překvapeně vykulil své smaragdové oči. Uchopil přední stranu notesu, zaťal zuby a probodl krémově zbarvenou kůži desek pohledem. Nešlo to. Nechápavě zavrtěl hlavou a prstem přejel po zvýrazněném písmenu ‘R’ zdobícím přední stranu. Usoudil, že bude muset počkat, až mu Ron a Hermiona poradí, jak se taková věc otevírá. S povzdechem se o to pokusil ještě jednou, ale pak zápisník zastrčil pod polštář a zhasl hůlku. Stočil se do klubíčka a usnul s jednou rukou položenou na kožených deskách.

Byla noc. Na obloze svítil úplněk a vrhal dlouhé stíny na rozbitou cestu, po které jela. Kůň nervózně poskakoval a uši měl sklopené k hlavě. V tom její pozornost upoutal stříbrný záblesk v dálce. Svěží vítr jí trhal pláštěm a cuchal dlouhé tmavé vlasy. Nervózně se posunula v sedle a sáhla pro uschovanou hůlku. Známý dotek dřeva ji přiměl pobídnout koně vpřed a ignorovat vítr, který s každým poryvem sílil. V dálce slabě zářil hrad, a jak se k němu neustále přibližovala, jedna z věží působila dojmem, že se pohybuje.

Náhlý záblesk kovu před ní byl následován bolestivým zaržáním hřebce, který se ještě několik kroků potácel, než klesl k zemi. Při pádu přes něj přepadla a ocitla se pod zmítajícím se zvířetem. S lapáním po dechu vytáhla ruku zpod jeho krku a mávla hůlkou.

Bezvládný hřebec naposledy kopl a poté znehybněl. Šíp zabodnutý v jeho hrudi byl v měsíčním světle stěží viditelný. Levitujícím kouzlem ze sebe odvalila mrtvé tělo a vkleče si koně prohlížela. Její oči spočinuly na šípu trčícím z široké koňské hrudi, ze kterého na ni bílý vlk v imitaci tichého smíchu cenil zuby. „Malfoy!“ Jméno bylo vztekle syknuto do tmy a poté ženu obklopila temnota.

Harry se s úlekem posadil a celý roztřesený se úzkostlivě rozhlížel kolem sebe. Když se ujistil, že je v bezpečí v ložnici v Bradavicích, zamračil se na zápisník, který měl přitisknutý k hrudi. S mírně se chvějícíma rukama vylezl z postele a vyhlédl ven do noci. Nic tam ale neviděl, tak tiše došel ke konci postele a otevřel truhlu. Nevrle vhodil notes dovnitř a zabouchl víko.

Poté seslal na truhlu zamykací kouzlo, vrátil se do postele a lehl si. Přejel si rukou po jizvě na čele a zmateně se zamračil, jelikož byla na dotek chladná. Pokud to nezpůsobil Voldemort, tak kdo? Upíral oči do tmy pod baldachýnem a čekal, až ho opět přemůže spánek.

***

Draco se ve svém soukromém pokoji rovněž s úlekem posadil. V uších mu znělo nenávistné syčení, které opakovalo jeho jméno. Třesoucí se rukou si setřel pot z tváře a pohlédl na pouzdro s flétnou, napůl zasunuté pod polštářem. Přimhouřil oči, vytáhl ho a pomalu odklopil víko. Flétna v něm ve své stříbrné dokonalosti jen nevinně ležela; umírající plameny ohně ji místy barvily do odstínu mědi. Zklamaně zavrtěl hlavou, zavřel víko a znovu ulehl, dřevěné pouzdro bez přemýšlení zasunul zpátky pod polštář. Zahleděl se na baldachýn a při vzpomínce na ten sen se mírně zachvěl. Rodina Malfoyů nepoužívala bílého vlka už celá staletí. Zavřel oči a snažil se potlačit obrazy ze snu v naději, že se mu podaří ještě na pár hodin usnout. Přesto ho ten úsměv zubaté tlamy pronásledoval po zbytek noci.