Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 43. Bohové a monstra – 3/3

Od chvíle, kdy jí Lucius Malfoy vyprávěl o svých zločinech, o zásadách čisté krve a o tom, co všechno spáchal, neřekla Aria Stoneová jediné slovo. Totálně se zmýlila. Tenhle chlap byl očividně ještě větší magor než Theodor. Ano, její dětský přítel zabil své rodiče a svedl to na ni, ale ten blonďák v cele naproti měl na svědomí daleko víc. Mučil. Znásilňoval. A ještě si to užíval.

Lucius Malfoy byl monstrum.

Když o tom přemýšlela zpětně, připadala si hloupě. Vždyť byl přece ve vězení – sotva proto, že by byl svatý. Litovala, že tak naléhala, aby jí vyprávěl svůj příběh. I když jí to pomohlo lépe pochopit vlastní situaci, svět kouzelníků a jejich zvláštní hierarchii. Teď už chápala, proč si Theodor kdysi myslel, že by mohla být víla, i když nebyla nic víc než obyčejná mudla. Chápala, proč se od ní v prvním roce v Bradavicích odtáhl, když si uvědomil, že nikdy nebude jako on. Chápala, proč ji Gregory a Romilda Nottovi nesnášeli, když se starala o jejich syna…

Gregory a Romilda. I oni byli Smrtijedi, stejně jako Lucius. Vrazi. Rasisti. Aria mezi nimi vyrůstala, hrála si na jejich zahradě, smála se s jejich dítětem. A vůbec nic netušila. Jen z té představy se jí zvedal žaludek.

Od jejich posledního rozhovoru uplynulo několik dní a Aria se ho ani jednou nepokusila znovu oslovit. Oba zůstávali zalezlí v temných koutech svých cel, se zatvrzele semknutými rty. Jednoho rána, když přišli strážní odnést tělo vězně z protější cely, málem na něj zavolala. Chtěla vědět, co se mu vlastně stalo, proč tak dlouho nehnutě ležel, jak mohl přežít tolik týdnů bez pohybu, a hlavně… co to vlastně je ten mozkomorův polibek – trest, který ho nakonec zabil.

Ale i když jí na jazyku hořela spousta otázek, nakonec si to rozmyslela. Lucius Malfoy byl nebezpečný šílenec. Čím míň s ním bude mluvit, tím líp. Ještě by si k těm všem obviněním přidala další jen proto, že se s ním ‚bratrsky sblížila‘.

To předsevzetí se jí dařilo držet. Až do dne, kdy si přišli pro Malfoye.

Jakmile se s vrznutím otevřely dveře jejich bloku, Aria sebou trhla a posadila se na hromadu suché slámy, ve střehu. Chraplavé hlasy strážných se nesly po chodbách a přibližovaly se. Aria se zachvěla. Byla teď v bloku s Luciusem úplně sama – od doby, co ten druhý vězeň zemřel. Což znamenalo, že přišli buď pro ni, nebo pro něj. Aria se přikrčila v rohu své cely, jako by doufala, že si jí nevšimnou. Strážní kolem ní prošli, aniž by jí věnovali jediný pohled, a pokračovali až k Malfoyově cele. Jeden z nich bouchl obuškem do mříží.

„Hej, Lorde Malfoyi! Zvedni se, ty svině, a vypadni ven…“ zavrčel muž, zatímco Lucius pomalu zvedl hlavu a probodl je pohledem.

„Zapomněl jste kouzelné slůvko,“ rýpl si Lucius, zatímco jiný strážný, ten jménem Mitchell, netrpělivě mlaskl jazykem.

„Vstávej, Malfoyi, nebo ti uříznu koule a udělám ti z nich sendvič,“ zabručel Mitchell, když otevíral dveře cely.

Lucius pozvedl obočí. Zjevně dnes neměli náladu. Možná bude lepší je zbytečně nedráždit. Ale nedokázal si odpustit poznámku.

„S radostí. Nemůže to být horší než ten blivajz, co nám tady jednou denně cpete…“ ušklíbl se. Přesto vstal a přistoupil ke dveřím cely. „Kam mě to vedete? Do lunaparku?“

Další otrávené mlasknutí. „Jo, dělej si srandu. Seš volnej, ty zmrde.“

Lucius se zamračil. Volný? Už uplynulo šest měsíců? I když mu připadaly nekonečné, přesto to znělo podezřele krátce. Mitchell asi vycítil jeho zmatek a velkoryse mu ho vysvětlil.

„Předčasný propuštění,“ procedil strážný skrz zuby a zavrtěl hlavou. „Vypadá to, že i takový šmejdi jako ty mají svýho anděla strážnýho.“

Poznámka pobavila jednoho z ostatních strážných, zatímco Mitchell popadl Lucia za paži a hrubě ho táhl chodbou. V cele naproti vyskočila Aria na nohy a přitiskla se k mřížím. Obličej nalepený na chladném kovu, oči rozšířené děsem – působila jako ztělesnění naprosté paniky. Lucius na ni pohlédl bezvýrazně. Přesně věděl, co si ta dívka v tu chvíli myslí.

Nenechávejte mě tady. Ne takhle. Ne samotnou s těmi šílenci. Znáte můj příběh. A i když mě ten váš děsí – i když si myslím, že jste nebezpečný psychopat – prosím vás… nenechte mě tu.

Věnoval jí téměř nepostřehnutelné kývnutí hlavou a panika v jejích očích se tím mírně ztlumila. Sledovala ho, jak odchází obklopený strážnými, a v očích se jí zaleskly slzy. Sama. Tak to teď bude.

Luciusovi dovolili osprchovat se a oblékli ho zpět do oblečení (vypraného a vyžehleného), ve kterém přišel. Pak ho přemístili do místnosti ministerstva, která sloužila jako vstupní a přestupní brána vězeňského systému. Po podpisu dobré desítky formulářů a převzetí hůlky (a té druhé, se stříbrnou hlavicí), za stálého doprovodu Mitchellových urážek a poznámek, jimž přísně mlčící úředník jen občas věnoval pohoršený pohled, začalo Luciusovi konečně docházet, že je volný.

Kdo ho sakra dostal ven tak brzy? Podle data na dokumentech měl hnít v Azkabanu ještě víc než dva měsíce…

Na konci sálu se otevřely dveře a někdo na něj kývl, aby prošel. Uposlechl. Jeho ledový pohled se okamžitě rozjasnil, když v následující místnosti rozeznal siluetu Narcisy. Napjatá, na špičkách, natahovala krk a vyhlížela manžela – a když ho konečně zahlédla, na rtech se jí rozlil široký úsměv plný slz. Dřív než stihl cokoliv udělat, objala ho kolem krku a on okamžitě zachytil známou ovocnou vůni, kterou používala každé ráno posledních pětadvacet let. Už léta si jí nevšímal, ale dnes… dnes ho z té vůně skoro rozbolela hlava.

Políbili se – dlouze, vášnivě, jako by čas neexistoval – dokud nezačal mít nepříjemný pocit, že je někdo pozoruje. Odtáhl se a podíval se stranou. Překvapení ho přimělo odstrčit Narcisu o krok dozadu.

V rohu místnosti stál Harry Potter, ruce zkřížené na hrudi, tvář temná jako bouřkové nebe.

„Pottere?“ zavrčel Lucius a zamračil se. Toho čekal nejmíň.

Harry se odlepil od zdi a vykročil pomalu směrem k němu.

„Aby bylo jasno,“ začal chladně, „necítím k vám ani špetku sympatie. A to, že jste přispěl k pádu Voldemorta, na tom nic nemění. Podle mě jste pořád naprosto odporný parchant…“

Lucius stiskl rty.

„Rasista,“ dodal Harry a naklonil hlavu ke straně.

Lucius mlčel.

„Kariérista…“ pokračoval Harry, jako by odříkával seznam hříchů.

„To už by stačilo, nemyslíte?“ pronesl Lucius pomalu a vražedně se na něj zadíval.

„Řekněme, že ano,“ odvětil Potter stroze a podrážděný výraz bývalého Smrtijeda zcela ignoroval. „Pomůžete nám ukončit tuhle frašku. Potřebujeme vás kvůli několika kouskům skládačky – a až ji budeme mít celou, budeme vědět, jestli je Hermiona opravdu mrtvá… nebo jestli žije. A pak… budeme moct všichni truchlit, jak se patří.“

„Chcete mi říct, že vám stačilo lusknout prsty a já jsem venku z vězení, Pottere?“ zeptal se Lucius a znechuceně nakrčil nos.

„Soudce Ogden má očividně potřebu působit jako velký humanista,“ ušklíbl se Harry. „Musel jsem mu potřást rukou před fotografem a dát rozhovor Dennímu věštci. Mimo jiné…“

Lucius překvapeně pozvedl obočí, ale Harry okamžitě změnil téma. „To je jedno. Zítra ráno se vrátíte na ministerstvo a budete požadovat přístup ke svému spisu. Něco tam nehraje s hůlkou vašeho předka. Odmítli vydat jakékoli informace vaší ženě – a komukoliv dalšímu. Ale jsem si jistý, že vy z nich dokážete něco dostat. Je to přece vaše specialita… nebo ne?“

„Proč ne hned teď?“ odsekl Lucius, kterému se Harryho tón vůbec nelíbil.

Harry na něj překvapeně pohlédl. „Protože je neděle, samozřejmě,“ odpověděl, zatímco Lucius zavřel oči a pomalu se nadechl.

Jako bych to mohl vědět, spratku…

„A teď hurá domů!“ zvolala Narcisa a obtočila paži kolem Luciusova pasu. „Jsem si jistá, že ses na ten moment těšil dost dlouho!“

Lucius se lehce usmál a přikývl.

„Jen tě varuju – trochu jsem změnila výzdobu …“ upozornila ho Narcisa s širokým úsměvem.

„Pokud je to jediné, co se změnilo, tak mi to nevadí…“ zašeptal Lucius a políbil ji na čelo.

Narcisa a Harry si vyměnili tichý pohled, ale ani jeden z nich nic neřekl.

*****

Lucius a Narcisa Malfoyovi se přemístili zpět do svého sídla s hlasitým prásknutím. Lucius se rozhlédl po svém panství a s úlevou zjistil, že rozhodně není v troskách. Zahrady vypadaly nádherně a nic nenasvědčovalo tomu, že před pár měsíci sloužil tento pozemek jako hlavní stan největšího temného čaroděje v dějinách. Poprvé od svého propuštění se na tváři bývalého Smrtijeda rozlil široký úsměv… aspoň do chvíle, než ho z rozjímání vytrhlo další prásknutí.

Lucius se otočil – a s krajní nelibostí zjistil, že je Potter opět za nimi.

„Zase vy?“ zavrčel a probodl ho pohledem. „Táhněte domů, Pottere. Zítra ráno dojdu na ministerstvo, jak jste žádal. Do té doby vypadněte.“

Harry pozvedl obočí, a s podivným výrazem ve tváři se protlačil brankou a vykročil po štěrkové cestě směrem k domu. Ruce měl v kapsách a pobrukoval si veselou melodii.

„Ale co – co to dělá?“ zamumlal Lucius konsternovaně. Otočil se na Narcisu, ale ta se pečlivě vyhnula jeho pohledu a následovala mladého muže ke vchodu. Lucius se rozběhl za nimi, s tíživým pocitem v útrobách. Potter vešel do vstupní haly, za ním Narcisa, a pak Lucius. Ten okamžitě začal očima kontrolovat okolí – ale kromě pozměněného vybavení vypadalo vše naprosto normálně.

Pak si všiml pohybu při zemi a s výkřikem uskočil. Proklatě. Krysa.

Už sahal po hůlce ukryté ve své holi, připraven zvíře eliminovat, když ho napadlo, že ta krysa má nezvykle dlouhý ocas… a trochu připomíná tchoře. Nezáleželo na tom. Krysa nebo tchoř, drzost lézt po jeho mramorové podlaze bude potrestána.

„Narciso!“ ozval se ženský hlas zleva.

Lucius se otočil a s děsem v očích zíral, jak k jeho ženě poskakuje… Weasleyová.

„Dostala jsem dopis od mámy!“ zvolala ta malá zrzka a mávala složeným pergamenem. „Pořád je u Billa a Fleur, prý jí mořský vzduch dělá dobře. Dokonce si byla něco nakoupit! Můžeme je navštívit v úterý? Ech… Dobrý den, pane Malfoyi.“

„To je skvělé, drahoušku!“ rozplývala se Narcisa a vtiskla dívce polibek do vlasů. „Můžeš jí odpovědět, že přijdeme… řekněme v úterý?“

Ginny radostně přikývla, ale pak si všimla Luciuse, který stál zcela zkoprnělý, oči vykulené jak talíře.

„Co mu je?“ zamumlala s podezřívavým výrazem.

„Šok, zlatíčko… To přejde,“ ujistila ji Narcisa a poplácala ji po tváři. Mezitím u Luciusových nohou čenichal ten tchoř.

„Whisky, ke mně!“ ozval se Draco. Lucius se k němu otočil, stále jako robot. Otec a syn se chvíli mlčky pozorovali, a pak Lucius konsternovaně sledoval, jak tchoř odcupital ke svému pánovi, přičemž mu ocas nadskakoval jako vlajka. Draco si všiml, že má otec ruku stále na rukojeti své hůlky.

„Mám i ptáka,“ poznamenal suše Draco na pozdrav.

„Ptá… ptá… ptá…“ dokázal ze sebe Lucius vypravit.

Ve dveřích salonku se objevila další rezavá hlava. „Tak co jí mám odepsat, Ginny?“ Ronovy oči se zastavily na Luciusovi, který vypadal, že každou chvíli omdlí. „Aha. Tak on už je tu.“

„Napiš jí, že přijdeme v úterý,“ odvětila Ginny a znovu se podívala na Malfoye staršího, se zjevným znepokojením.

Na schodišti se objevil Blaise s nosem zabořeným do knihy. Prošel okolo skupiny v hale bez toho, aby zvedl hlavu, a jen zamumlal „Čau,“ a zmizel v jídelně.

V tu chvíli Lucius Malfoy zjistil, že ho pálí plíce. Zapomněl dýchat.

Harry prošel kolem něj s úsměškem. „Vidíte? Jak jsme říkali – kromě dekorací se tu vlastně nic nezměnilo…“