Preklady fanfiction Harryho Pottera

Poslední slovo, kapitola 2 

Celé léto jsem se svým týmem strávila nad počítačovým projektem, pracovali jsme dlouhé hodiny a ručně jsme prováděli dlouhé aritmantické výpočty. Přiznávám, že mi to poskytlo určitou motivaci; pořád jsem přemýšlela o tom, jak rychle a snadno by za nás tu stejnou práci udělal dobrý tabulkový program, a příslib, že budu moci ten zatracený pergamen vyhodit z okna, téměř vynahradil fakt, že jsem si to léto nemohla vzít dovolenou. Tři měsíce jsem přicházela na ministerstvo před úsvitem a odcházela dlouho po setmění. Ke konci léta jsem si koupila do bytu mudlovský počítač, takže když jsem se dostala domů, otestovala jsem některé z našich teorií pomocí běžného počítače a zkontrolovala naše výpočty. Křivonožka to se mnou už úplně vzdal a začal si přes balkón romantický vztah s kočkou odvedle.

Začátkem září jsme byli konečně připraveni otestovat náš prototyp. Mojí první chybou bylo, že jsem se o tom zmínila ministrovi. Trval na tom, že u té velké chvíle bude, a přivedl s sebou šest nebo sedm dalších extrémně skeptických kouzelníků z různých významných oddělení. Byli to muži, kteří se zjevně řídili svými anachronismy a nechtěli nic víc, než aby můj projekt byl naprostým fiaskem.

Přání se jim splnilo.

Strávila jsem léto vytvářením magického zdroje energie – něco jako mudlovská baterie – který by se připojil k počítači pomocí stávajícího elektrického kabelu, upraveného tak, aby sloužil jako kanál pro magii. Kabel nyní fungoval jako hůlka, až na to, že místo aby magii odváděl ven, přitahoval ji a napájel počítač. Krása spočívala v tom, že by se dal použít pro jakékoli mudlovské elektrické zařízení. Jediné nutné úpravy by se týkaly počtu kouzel použitých ve zdroji energie, a tyto výpočty byly jednoduché, jakmile jste vymysleli počáteční vzorec. Samotný zdroj energie byl vyroben z hlíny, která byla dostatečně tvrdá, aby vydržela hrubé zacházení, ale zároveň dostatečně porézní, aby kouzla přijala. K tomu, aby se zaměstnanci ministerstva naučili obnovovat své vlastní zdroje energie, by bylo nutné určité množství školení, ale to by se dalo snadno zvládnout před mým vánočním termínem.

Přiznávám to – byl jsem hrdá na sebe i na své zaměstnance. Stáli tam, Amy, Joyce a Bryce, a usmívali se na ministra a jeho přátele, aniž by si uvědomovali, že všichni kromě ministra samotného doufají, že celý projekt vybuchne přímo před našima očima.

Což se také stalo.

Doslova.

S odstupem času si samozřejmě přeji, abych tu čest nenechala Arthurovi, ale vždycky jsem měla slabost pro prosby Weasleyových – což Ron během našich bradavických dnů s velkým úspěchem využíval.

„Prosím, Hermiono. Mohu?“ Arthur byl prakticky v deliriu, že je zase tak blízko milovaného počítače.

„Jistě, pane ministře,“ řekla jsem sebevědomě. „Prostě zapojte zástrčku – to je ta část s malými kovovými kolíky – do malých štěrbin ve zdroji napájení.“

„Tak jdeme na to!“ Ministr přesně věděl, jak něco zapojit; samozřejmě má v Doupěti nebo v jeho okolí schovaných pravděpodobně sto mudlovských elektrických zařízení. Ale v okamžiku, kdy se zástrčkou dotkl zdroje napájení, jsem uslyšela praskavý zvuk.

Sotva jsem stihla říct: „Jéé,“ když počítač explodoval, zasypal mou laboratoř pokrouceným kovem a roztříštěným sklem a způsobil několik malých požárů, včetně jednoho na lemu Arthurova hábitu.

Všichni kouzelníci, které Arthur pozval, se káceli smíchy, a kdybych nebyla zaneprázdněná hašením ohně, do jednoho bych je proklela.

„Působivé, Arthure,“ zalapal po dechu bystrozor Pillstocking.

„Dává to nový význam termínu ‚ohnivý zrzek‘, že?“ řekl náměstek ministra, rozmáchle ukázal na Arthura a zařval smíchy nad svým vlastním vtipem.

„Ehm, no, jsem si jistý, že slečna Grangerová a její zaměstnanci si jen potřebují doladit pár detailů,“ odpověděl Arthur, jakmile smích trochu utichl a z plamenů se staly doutnající uhlíky.

Oceňovala jsem jeho obhajobu, ale pravdou bylo, že jsem neměla ani ponětí, co se pokazilo. Ten zdroj energie jsem testovala na řadě dalších mudlovských zařízení a fungoval perfektně. Nedávalo smysl, aby se náhle takto porouchal, a kdybych si byla myslela, že existuje sebemenší možnost, že k tomu dojde, nedovolila bych, aby ho testoval právě ministr. V tu chvíli jsem si přála víc než cokoli jiného, ​​aby Arthur se svou partou veselých kumpánů vypadl z mé laboratoře, abych mohla uklidit ten nepořádek a začít znovu.

Protože já začnu znovu. Když mi Arthur poprvé hodil počítač na stůl, myslela jsem si, že je to hloupý nápad, ale teď mě to chytlo. Věnovala jsem tomu projektu celé léto a nehodlala jsem s tím přestat, dokud po celé budově ministerstva nezačnou létat elektronické sovy.

Nakonec jsem se zbavila všech kromě svých zaměstnanců a my čtyři jsme stáli a dívali se na doutnající trosky toho, co bývalo perfektním novým počítačem.

„No, to bylo… zajímavé,“ řekl Bryce a trochu se mu poškubávaly rty.

„Jsem si jistá, že to bude něco opravdu jednoduchého,“ prohlásila Joyce s nadějí.

„Jo, jako… no, asi vlastně nevím co,“ řekla Amy, „ale bude to jednoduché.“

Právě v tu chvíli, jako by se nám úmyslně posmívala, největší hromada trosek s řadou hlasitých prásknutí znovu explodovala.

„Krucinál, sklapni, Prskavko,“ zavrčela jsem.

Moji zaměstnanci na mě chvíli zírali – nebyla jsem si úplně jistá, jestli proto, že mě nikdy předtím neslyšeli nadávat, nebo proto, že jsem cítila nutkání štěkat po neživých předmětech – a pak jsme všichni zaklonili hlavy a chechtali se, až nám po tvářích tekly slzy.

xxx

„Krucinál, sklapni, Prskavko,“ se rychle stalo kancelářským sloganem, kterým mi zaměstnanci opláceli, kdykoli se jim nelíbilo, co jim říkám – což bylo často, protože jsem měla sklony říkat věci jako: „Dnes vynecháme oběd a dáme si trochu víc práce na projektu,“ a „Mohl by sis o víkendu přečíst tuhle knihu a zjistit, jestli v ní není něco, co by se mohlo hodit?“ Dvacetkrát denně mi říkali, ať sklapnu, a říkali mi Prskavko, ale dělali všechno, o co jsem je žádala, a ještě dost navíc. Technicky vzato jsem byla šéfka – Oddělení magických inovací byl můj nápad a ministr mi dovolil si ho vybudovat přesně podle svých požadavků a najmout si vlastní zaměstnance bez jakýchkoli omezení od nadřízených. Takže jsem byla vedoucí a všichni jsme to věděli, ale raději jsem pracovala v týmu a neformálnost mi nevadila, zatímco jiným vedoucím oddělení by vadit mohla. Všichni jsme byli přibližně stejného věku v rozmezí necelých pěti let a všichni jsme znali detaily osobního života těch druhých – nebo spíše já jsem věděla o jejich a oni by věděli o mém, kdyby o něm bylo co vědět. Večeře o samotě s kočkou zrovna nevede ke vzrušující konverzaci.

Byl to Bryce, kdo konečně přišel na řešení problému s počítačem, a stalo se to docela náhodou. Předchozí noc vykouzlil zdroj energie, tentokrát zkusil trochu jinou kombinaci kouzel, ale nikdo z nás doopravdy neočekával, že výsledky budou jiné než předtím. Přišel další ráno s plánem otestovat zdroj energie na některých menších mudlovských spotřebičích, které jsme měli po ruce, ale nejdřív uvařil kávu a vyprávěl Joyce, Amy a mně o velkolepé hádce, kterou měl se svým partnerem předchozí noc. Bryce a Derek měli vztah, který byl proslulý tím, že kolísal mezi nejvyššími vrcholy a nejhlubšími propastmi, a předchozí noc byla rozhodně nocí propasti. Padla mezi nimi vášnivá slova, bylo házeno nějakými křehkými předměty a skončilo to tím, že Bryceovo oblečení vyletělo z okna. Teď bydlel u mámy a táty, což mu náladu nijak nezlepšilo. Soucitně jsme naslouchali a nabízeli jsme mu tu nejmenší útěchu, kterou jsme mohli, v mém případě to byly stupidity typu: „No, to bude dobré.“ Upřímně, co já jsem o tom mohla vědět?

Nakonec se ukázalo, že jeho osobní problémy se nevyřeší u šálku kávy uprostřed laboratoře, a tak jsme se všichni začali věnovat svým denním povinnostem. Bryce sáhl po blízkém toustovači a zapojil ho do zásuvky, načež jsme všichni uslyšeli známé praskání. Uskočil z cesty právě včas, když toustovač vystřelil, narazil do stropu a pak se v plamenech zřítil k zemi.

„Co jsi udělal?“ zeptala jsem se, když jsme se všichni nahrnuli vpřed a zírali na poslední oběť.

„Nic jsem neudělal! Přísahám. Před třemi dny jsem testoval prakticky stejnou kombinaci kouzel a fungovalo to dobře.“

„No, musíme se podívat na tvé poznámky a zjistit, jaký je přesně rozdíl,“ řekla jsem a ukázala na zbytky toustovače. „Je zřejmé, že něco je jinak.“

„To by mě zajímalo,“ řekla Amy zamyšleně.

„Zajímalo by tě co?“

Amy byla z mých zaměstnanců tou nejzdrženlivější a měla ten výraz, který prozrazoval, že se bojí, aby neřekla něco hloupého. „No, zajímalo by mě, jestli s tím nemá něco společného Bryceova nálada.“ Při těch slovech se zachvěla, jako by čekala, že se všichni rozesmějeme. Místo toho jsme na ni jen zírali. Zpočátku to vypadalo trochu směšně, ale upřímně řečeno, všechny ostatní možnosti jsme vyloučili. „Myslím tím, že on a Derek byli nedávno šťastní a zdroj energie fungoval dobře, a teď je rozrušený a naštvaný, a jen si říkám, jestli z něj nevyzařuje nějaká negativní magická aura, která se vstřebává do zdroje energie a způsobuje jeho poruchu.“

„A když jsme testovali počítač, ministr k nám přivedl všechny ty vedoucí oddělení, kteří doufali, že selžeme,“ řekla jsem pomalu. „Taky by vysílali negativní auru, že?“

„Víš, to vlastně dává smysl, i když jakýmsi zvláštním způsobem,“ řekl Bryce.

„Ale za předpokladu, že to tak je, co s tím uděláme?“ zeptala se Joyce. Joyce je ta praktická. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem ji najala.

Byla to dobrá otázka a naštěstí měla jednoduché řešení. Během tří dnů jsme zjistili, že nanesením tenkého magického povlaku na hlínu ji můžeme dostatečně utěsnit, aby se náhodná negativní magie neabsorbovala. Trochu to ztížilo obnovu zdroje energie, ale to se zdálo jako malá cena za výsadu, že mi počítač pokaždé, když se k němu přiblížím s premenstruačním syndromem, nenarazí na strop. Nový zdroj energie jsme otestovali s novým počítačem (tentokrát jen my čtyři, aniž bychom informovali Arthura) a fungoval perfektně. Tančili jsme spolu po laboratoři, vykouzlili šampaňské a pili do zhloupnutí, a pak jsem všem dala na odpoledne volno.

Kromě kocoura jsem neměla nikoho jiného, ​​ke komu bych se mohla vrátit domů, a jeho románek se vyvinul do té míry, že trávil většinu času na vedlejším balkónu. Takže jsem stále seděla u svého stolu a šklebila se do prostoru jako blázen, když mi do zorného pole náhle vstoupil mladý muž.

„Něco zábavného?“ zeptal se a opětoval můj úsměv.

„Ani ne,“ odpověděla jsem. „Jen si užívám skvělý den. Co pro vás můžu udělat?“

„No, doufám, že vám ho nezkazím.“ Podal mi svitek pergamenu. „Právě mě převedli do tohoto oddělení. Zřejmě budete potřebovat někoho, kdo by vám pomohl s vytvářením sítě?“ Tohle poslední řekl jako otázku, což je docela logické – jen velmi málo lidí vědělo, na čem moje oddělení v posledních měsících pracovalo, a většina kouzelníků by si myslela, že intranetová síť má co do činění s rybařením.

„To jistě!“ řekla jsem, čímž jsem ho očividně překvapila. „Můžete začít zítra?“

„Ehm, jo. Asi ano. Můžu začít dnes, pokud chcete.“

„Dobře. Posaďte se a já vám o tom všechno povím. Ale nejdřív – jak se jmenujete?“ Zřejmě jsem si dala víc šampaňského, než jsem měla. Vůbec jsem nepůsobila jako impozantní mladá vedoucí oddělení.

„Peter Marsh,“ řekl. „A vy jste slečna Grangerová, že?“

„Hermiona,“ opravila jsem ho. „Předpokládám, že jsi mudlovského původu, pokud víš něco o networkingu.“

Přikývl. „Vždycky jsem byl blázen do počítačů. Můj táta se věnuje poradenství – budování sítí pro malé firmy a podobně. Pomáhal jsem mu v létě, když jsem byl doma ze školy.“

„Bradavice?“ zeptala jsem se.

„Jo. A ty?“

„Taky.“ Další rozhovor ukázal, že jsme Bradavice vlastně navštěvovali ve stejnou dobu, i když jelikož byl Peter v Havraspáru a o pět let starší, sotva mě zaznamenal. Teď nejsem žádná zářivá kráska, ovšem díky štěstěně jsem od svých dvanácti let ušla dlouhou cestu. Ani jeden z nás si na toho druhého nepamatoval, ale teď na tom nezáleželo. Oba jsme byli dospělí a pět let pro dospělé moc neznamená, a ještě méně pro čarodějky a kouzelníky, kteří mívají mnohem delší život než průměrný mudla.

Odpoledne jsme strávili diskusí o projektu, o dosaženém pokroku a o práci, která nás čeká, a než jsme se zastavili, abychom si oddechli, byl Peter projektem stejně nadšený jako já. Uvědomili jsme si, že je dávno na čase jít domů, a tak jsme odešli společně a rozhodli se, že si dáme něco k jídlu.

Další měsíce byly jako rozmazané dlouhé dny a večeře s Peterem byly čím dál častější, až jsme spolu jedli prakticky každý večer. Trvalo to měsíc, než se mě poprvé pokusil políbit. Nejdřív jsem byla v šoku, ale pak, když jsem se z toho překvapení vzpamatovala, mi to přišlo docela příjemné. Vždycky jsem se o těchto věcech dozvěděla poslední, ale napadlo mě, že jeho domněnky nebyly vzhledem k množství času, který jsme spolu trávili, nerozumné. Jakmile jsem se nad tím zamyslela, uvědomila jsem si, že se mi vlastně moc líbí. Byl hezký tím způsobem, který nezastaví na ulici provoz, ale který čím je vám bližší, tím víc se vám líbí. Měl tmavé vlasy, které si nechával velmi krátké, a poznala jsem, že kdyby si je nechal narůst, byly by ještě kudrnatější než moje. Jeho oči byly jemně oříškové a měl křivý úsměv, který byl docela roztomilý. Celkově vzato, mohla jsem dopadnout mnohem hůř – a taky jsem dopadla – a ten podzim byl pro mě šťastný, i přes šílené hodiny, které jsme strávili v práci, když jsme nastavovali síť, připravovali všechny ty počítače a školili většinou roztrpčené čarodějky a kouzelníky. Pracovní románek není v obecné rovině dobrý nápad, ale vzhledem k množství hodin, které jsem pracovala, to byl buď pracovní románek, nebo žádný. Vybrala jsem si první možnost.

Někdy koncem října se Harry a Ron zastavili v mé laboratoři. Oba už patřili k Těm, o kterých se nemluví, oba vyznamenaní váleční hrdinové, a přesto, když byli spolu, stále působili dojmem napůl dospělých štěňat labradorských retrívrů. Oba jsem je zbožňovala – zbožňuji je dodnes – ale když jsem je sledovala, jak do sebe hravě strkají a dělají pubertální vtipy, prostě mě zarazilo, že jsou v kouzelnickém světě předmětem hluboké úcty. V mých očích jim bylo stále čtrnáct a vždycky jsem se styděla, když jsem je viděla v laboratoři, protože byli tak divocí, tak neopatrní, tak bez respektu k nebezpečím spojeným s mou prací. Byla jsem ve své kanceláři, ale slyšela jsem Ronův hlas dunět s ozvěnou v laboratoři.

„Kde je Miona? Jsme tady, abychom se podívali na toho nového přítele.“ Cítila jsem, jak se červenám dvanácti odstíny rudé, a schovala jsem si hlavu do paží. Možná si mě nevšimnou.

„No, na mě se nedívej,“ řekl Bryce. „Támhle je ten šťastlivec.“

Jedno ucho mi vykukovalo přes loket a slyšela jsem, jak je Peter pozdravil – trochu váhavě – a pak se představili Harry a Ron. Poddala jsem se nevyhnutelnému a vyšla jsem je přivítat.

„Hermiono!“ zvolal Harry a objal mě. „Už jsem tě dlouho neviděl. Pouští tě Arthur někdy domů?“

„Jednou nebo dvakrát týdně,“ zažertovala jsem. „Dost dlouho na to, abych se osprchovala a převlékla, a pak jsem hned zpátky.“

„No, nevypadá to, jako by to byla jen práce,“ řekl Ron a sugestivně se podíval na Petera. Okamžitě jsem pocítila nutkání ho plácnout po nose srolovanými novinami.

„Drž zobák, Rone.“ Samozřejmě mě ignoroval. Vždycky to dělá.

„Takže, mohli byste si dnes večer dát volno na drink? Třeba jít někam na večeři?“ zeptal se. „Jestli se s tímhle chlápkem chystáš chodit, je naší prací ho prověřit. Bez urážky,“ dodal k Peterovi.

„Ale vážně, Rone!“ vypěnila jsem vztekle. „Rozhodně není tvou prací prověřovat Petera. Nevím, co je tvou prací, ale jsem si docela jistá, že můj milostný život nespadá do kompetence Oddělení záhad.“

„No…“ začal Harry.

„Neříkej to!“ varovala jsem ho.

„Rádi bychom šli na večeři,“ přerušil mě Peter. „Udělá nám dobře, když odsud pro jednou vypadneme dřív.“ Podíval se na mě a usmál se. „Co myslíš?“

„Dobře,“ řekla jsem a použila svůj nejtrpčí tón. „Jen mě nedělej zodpovědnou za chování těchhle dvou blbečků, jakmile začnou pít.“

Ten večer jsme si k mému velkému překvapení užili spoustu legrace. Kluci se chovali docela slušně a Peter se nezdál být nijak zvlášť ohromen tím, že večeřel s ministrovým synem a Chlapcem, který přežil a porazil Voldemorta. Ten večer mi utkvěl v paměti, protože si pamatuji, jak jsem si poté, co mě Peter přivedl domů a pořádně mě políbil, myslela, že můj život je naprosto úžasný. Měla jsem přítele poprvé po… no, řekněme, že už to je nějaká doba. A měla jsem přítele, který byl skvělý a dobře vycházel s mými kamarády. Neměla jsem žádné výhrady k tomu, abych ho vzala domů a seznámila ho s mámou a tátou – věděla jsem, že ho budou mít rádi. Byl chytrý, zábavný, pohledný a měli jsme stejné zájmy.

Všechno bylo skvělé.