Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 43. Bohové a monstra – 1/3

Poté, co Hermiona opět získala svobodu myšlení, viditelně pookřála. Ostatně Theodor také. Přestal se z laboratoře vracet vyčerpaný a den co den působil svěžeji a veseleji. Svůj slib ale dodržel a už se nepokoušel pronikat do Hermioniných myšlenek, což jí umožnilo pustit se do systematického prohledávání každého koutu bytu. Každý den si vybrala jednu místnost a obrátila ji vzhůru nohama a pak vše pečlivě vrátila na své místo, aby si Nott ničeho nevšiml. Sama vlastně pořádně nevěděla, co doufá, že najde – černo-stříbrnou hůlku babičky Malfoyové? Knihu zaklínadel, kterou by Nott nestihl vyprázdnit? U Merlina, i zatracená kousavá čajová konvice by se jí hodila. Jenže se zdálo, že Theodor odstranil z bytu jakýkoli byť jen trochu kouzelnický předmět.

Ještě ale neprohledala jeho ložnici. Bezpočtukrát se zastavila před jeho dveřmi. Ale pokaždé ji přemohla hrůza (a co když skutečně nikdy její mysl neopustil? a co když ji sleduje, aniž by to tušila?), a nedokázala se odhodlat stisknout kliku. Jednou večer vsadila vše na jednu kartu a počkala na Theodorův návrat, ozbrojená pánví, schovaná za vchodovými dveřmi. Když vešel, vrhla se na něj a pokusila se mu pánví přerazit lebku. Theo však jediným mávnutím ruky její tělo znehybnil a v klidu za sebou zavřel. Poté na ni položil ruce – na boky, na záda, pohladil její hruď a přejel prsty po rtech – a zašeptal jí do ucha, že jestli na něj ještě jednou nastraží podobnou past, bude toho hořce litovat. Vyděšená Hermiona zůstala několik dní zcela potichu a nedovolila si dál v bytě slídit.

Na celé téhle situaci ji nejvíc rozčilovala ta samozřejmost, s jakou Theodore všechno bral. Vedl si svůj zvrácený život, stále se stejným úsměvem na úzkých rtech a s těma svýma černýma mandlovýma očima, v nichž nikdy nechyběl jiskřivý posměch. Měl potěšení v tom, že ji líbal na tvář, když ráno odcházel do práce, a opět, když se večer vracel – jako by bylo všechno naprosto normální. Zpočátku se demonstrativně otírala, pokaždé s grimasou znechucení, aby mu dala jasně najevo, že si takovou invazi do svého osobního prostoru nepřeje. Ale jelikož Theodore na to nijak nereagoval, přestala protestovat navenek a začala mu jen neustále nadávat v duchu. Ať si klidně hraje na ideálního domácího pána. Hermiona získala zpět svou vůli a myšlenky patřily zase jen jí: vnitřní protest byl teď luxusem, který si vychutnávala každou vteřinu.

Jednoho rána se usadila na pohovku v obýváku a začala číst mudlovskou knihu, kterou našla na polici v knihovně. Jako každý den, Nott se připravil k odchodu, naklonil se k ní, políbil ji na čelo a opustil byt. Hermiona trpělivě naslouchala jeho vzdalujícím se krokům v točitém schodišti, dokud se dveře na vnitřní dvůr s hlasitým bouchnutím nezavřely do dusného letního rána. Vzápětí vyskočila na nohy – kniha spadla na naleštěné parkety – a přešla byt do kuchyně, jejíž okna směrovala do ulice, ale byla očarována tak, že zvenčí nebylo nic vidět. Přitiskla čelo na sklo a sledovala, jak se Theodore vzdaluje mezi auty, dokud nezmizel za rohem. Ještě pět minut vyčkávala, pak se zhluboka nadechla. V noci se totiž rozhodla: dnes vejde do Theovy ložnice.

Napjatá jako struna se vydala dlouhou chodbou až ke dveřím jeho pokoje, a jako už tolikrát, se před nimi zastavila. Ale tentokrát kliku použije. Vejde. Musí. Vydechla, znovu se nadechla, položila ruku na kliku, stiskla ji a dveře se s tichým klapnutím otevřely dokořán. Hermiona ztuhla, připravená na nejhorší. V tu chvíli by ji ani nepřekvapilo, kdyby se na ni zřítila obloha, kdyby ji zasáhlo nějaké zákeřné kouzlo, nebo kdyby se Nott objevil a donutil ji svého činu litovat. Ale překvapivě se nestalo vůbec nic. Přitom Theo nepůsobil jako úplný idiot. Proč si tenhle prostor pořádně nechránil? Musel přece počítat s tím, že bude slídit.

Dělá si iluze, pomyslela si Hermiona a nervózně si skousla spodní ret. Je tak zabraný do své představy o dokonalém páru… Myslí si, že už se tady cítím jako doma. Myslí si, že mu patřím.

Opatrně udělala krok do místnosti.

Plete se.

Další krok. Obloha se jí stále nezřítila na hlavu. To bylo dobré znamení. Hermiona se rozhlédla kolem sebe. Bylo to poprvé, co vstoupila do téhle části bytu, a navzdory obavám, že by se Nott mohl nečekaně vrátit, cítila, jak v ní začíná hlodat zvědavost. Zjistit víc, slídit, pokusit se najít nějaké stopy, které by jí mohly pomoci k útěku – přesně to měla v plánu. Ostatní místnosti nepřinesly nic, takže byla přesvědčená, že rozhodující vodítko najde právě tady.

Kde začít?, pomyslela si a váhavě vykročila k vestavěné skříni. Odsunula dveře a důkladně prozkoumala police s oblečením, ale mezi Theodorovými kalhotami, saky a košilemi nebylo nic zvláštního. Až na to, že všechno bylo uspořádané naprosto dokonale – přesně na milimetr. Dokonce i Hermiona, která si na pořádek potrpěla, neměla své věci nikdy takhle přesně seřazené. Tedy, své věci – to bylo silné slovo. Spíš oblečení, kterým Nott zaplnil její šatní skříně…, pomyslela si a zavrtěla hlavou. Oblečení, z něhož nosila sotva polovinu, protože bylo plné lehkých šatiček a vyzývavých topů, které jí neustále tvrdohlavě přinášel. Ale něco takového na sebe rozhodně nehodlala vzít. Zvlášť ne s tímhle šílencem za zády. Hermiona se omezovala na volné džíny a vytahaná trička, v největším horku maximálně na tílko, když slunce rozpálilo skleněné tabule v obýváku a uvnitř se nedalo dýchat.

Otevřela jeden ze šuplíků. Byl plný ponožek. Už ho chtěla zavřít, když jí pohled padl na něco zvláštního, a sáhla až na dno. Vytáhla fotografii. Byl to mudlovský snímek, nehybný. Lehce zažloutlý a ohmataný fotopapír naznačoval, že nejde o nic nového, ale ani o relikvii z pradávna. Dívka na něm se usmívala do fotoaparátu a na rameni nesla malého rozesmátého chlapce, který visel nohama nahoru. Klučina měl vlasy i oči černé jako uhel. Hermioně stačil jediný pohled do jeho mandlových očí, aby věděla, že právě drží v ruce fotku malého Theodora. Fascinovaně obrátila fotografii a na její zadní straně si všimla několika slov napsaných propiskou na bílý okraj. Písmo bylo kostrbaté a nejisté, jasně dětské. První písmeno bylo rozmazané, jako kdyby se malý prst otřel o inkoust, než stačil zaschnout.

ARIA A JÁ

Místo tečky bylo na konci malé kostrbaté srdíčko.

„Kdo jsi, Ario?“ zašeptala Hermiona a znovu obrátila fotografii, aby se podívala na dívku. Odpověď samozřejmě nepřišla, a tak po chvíli snímek opatrně vrátila zpět na původní místo.

Pak si klekla, aby prohledala poslední přihrádku těsně nad podlahou. Boty. Také seřazené s téměř vojenskou přesností. Hermiona se zvedla a zamířila ke komodě, kde otevřela zásuvku po zásuvce. V jedné z nich narazila na hromádku dokumentů psaných francouzsky. Hlavička patrně patřila Theodorovu zaměstnavateli – rozeznávala slova jako génétique a laboratoire, ale její znalost francouzštiny rozhodně nestačila k pochopení obsahu. Prolistovala je a zjistila, že ne všechny papíry byly na jméno Theodor Nott – většina byla vystavená na jméno Peter Gordon. Tak takhle si říkal? Dala by ruku do ohně za to, že ano. Theodor Nott byl nejspíš hledaný všemi bystrozory v Anglii – jak lépe zmást stopy než změnou identity? A protože nebyl hloupý, určitě si měnil i obličej, aby snadněji splynul s davem.

Hermiona pevně semkla rty. O tomhle jméně se nikdy nezmínil. Nikdy jí ho neukázal. Možná mi vlastně vůbec tolik nedůvěřuje, pomyslela si a po zádech jí přejel mrazivý záchvěv. Otevřela další zásuvku – a málem vykřikla. Uvnitř ležela podlouhlá krabice, jejíž tvar poznala okamžitě. Krabice z Ollivanderova krámu. Hůlka.

Třesoucíma se rukama ji uchopila a odsunula víko. Zaklela. Byla prázdná. Samozřejmě… Ne tak docela. Na dně byla složená čtvrtka papíru. K Hermionině úlevě byla napsaná anglicky i francouzsky:

Kupní smlouva
(k vyplnění původním majitelem)
Čl. 5B a 92K Zákoníku o držení kouzelnických sběratelských předmětů

Já, níže podepsaný(á) Peter Gordon, bytem 1, rue Rochambeau, FR-33000 Bordeaux,
prohlašuji, že jsem postoupil hůlku Ref. GJ389L23, z ebenového dřeva. Rukojeť: 24karátové stříbro, motiv had
Jádro: chlupy z huňáče z Dorsetu. Délka: 35 cm

panu: Pierre-Marie de la Rivière, bytem 61, place des martyrs de la Résistance, 33000 Bordeaux
za cenu: 8600 galeonů

Obě strany smlouvu podepsaly. Hermionu pálil nos a do očí se jí nahrnuly slzy. Zavřela oči, aby se nerozplakala. Moje hůlka… Prodal moji hůlku! Jedinou věc, která jí zbyla po Dracovi… Vztekle složila papír a vrátila ho zpět do zásuvky, přičemž nechtěně narazila na knihu ukrytou pod ním. A ve chvíli, kdy se jí dotkla, projel jejími prsty elektrizující výboj, který okamžitě přehlušil všechen její vztek. Šokovaně vytřeštila oči, zadívala se na onu knihu a znovu se jí zlehka dotkla prsty. Známé brnění jí projelo konečky prstů, rukou a pokračovalo až do ramene. Cítila to hluboko uvnitř sebe – a během zlomku sekundy pochopila.

Zase to začíná…, pomyslela si Hermiona a jen s obtížemi se zdržela, aby si nevyskočila nadšením. Stejně jako u Nottových rodičů – grimoár mě vede k sobě. Sáhla po knize a prolistovala ji. Byl to jen zapomenutý román v zásuvce. Pokud chtěla najít ten grimoár, musela se dotknout knihy, která k němu byla blíž. Otevřela další zásuvku a našla starý učební text o lektvarech. Jakmile se ho dotkla, brnění se opět objevilo, ale bylo slabší než předtím. Hermiona zklamaně začala prohrabávat jednu zásuvku za druhou, ale musela si nakonec přiznat, že je na špatné stopě. Každá další kniha ji od cíle vzdalovala a brnění sláblo. Otočila se, opřela se o komodu a pohledem přejela celý pokoj. Noční stolek. Vrhla se k němu a zásuvku málem vytrhla ze závěsů. Vysypala její obsah na koberec, a mezi tužkami, volnými papíry a dalšími nesourodými předměty se nacházela další kniha (zase román). Shakespeare, sebrané spisy, svazek 3, přečetla Hermiona na obálce. Rozhodně ne prokletý grimoár, který hledala. Přesto položila ruku na svazek – a vyjekla, když jí celým ramenem projela prudká elektrická rána až k srdci. Zadýchaně si sedla na paty a usmála se. Byla blízko. Grimoár už nemohl být daleko.

Vyskočila na nohy, vyšplhala se po čtyřech na postel a přelezla ji, aby se dostala k druhému nočnímu stolku. Vysypala jeho zásuvku, ale našla jen pár galeonů a pár Bertíkových fazolek. V posledním záchvatu zoufalství se Hermiona předklonila a strčila hlavu pod postel – ale ani tam nic. Jediné, co se nacházelo mezi roštem a podlahou, byla halda šedých prachových chuchvalců. Drobounký pavouk se rozběhl mezi lamelami a zmizel. Hermiona se napřímila a s hlasitým povzdechem dopadla zády na Nottovu postel. Vyčerpala všechny zásuvky v místnosti. A přitom si byla jistá, že grimoár je tady. Knihy ji přece dovedly až sem, ne?

Prsty přejížděla po přehozu u svého stehna a přemýšlela. A pak jí to došlo. Náhle se posadila, čelo zamračené.

Ne… to by přece neudělal… Hermiona se zhluboka nadechla. A proč ne? Právě to přece dělalo z Theodora Notta to, čím byl – schopnost uvažovat jako naprostý psychopat a zároveň se chovat jako úplně obyčejný, normální puberťák. A každý puberťák přece miloval schovávat věci… pod matraci.

Hermiona seskočila z postele, svlékla si košili (zůstala jen v nátělníku) a omotala si ji kolem pravé ruky. Levou rukou nadzvedla matraci a chráněnou rukou začala opatrně prohmatávat podklad. Když se dostala až k nohám postele, ucítila pod prsty něco, co nebylo dřevo. To snad ne… Uchopila předmět a vytáhla ho směrem k sobě.

Grimoár. Objevil se před jejíma očima – stejně starý a temný jako tehdy, když ho měla naposledy v rukou v Lasturové chatě. Hermioně se rozbušilo srdce.

Opatrně rozevřela přebal, aniž by se knihy dotkla přímo, a začala listovat prvními stránkami. Byl to extrémně starý svazek. Některé části ani nebyly napsané anglicky – ale latinsky a dokonce i řecky. Styl písma se měnil stejně jako jazyk, a Hermiona z toho vyvodila, že jednotliví kouzelníci přidávali kapitoly postupně, podle toho, co sami objevili. Vyvolávání démonů, pomsta, náhlá úmrtí, magie bez hůlky… pár stránek, které zvládla přelouskat, jí způsobovalo husí kůži. Tahle kniha se vracela ke kořenům černé magie. A jak jí Nott před několika měsíci vysvětloval, skutečně – první kouzelníci k pečetění svých kouzel používali surové organické složky jako krev, sperma nebo sliny. Ingredience silné, osobní. Lidské.

Hermiona listovala dál, očima přelétala čím dál rychleji přes stránky, rozpolcená mezi touhou zjistit víc a odporem, který jí říkal, že tohle všechno chce mít co nejrychleji za sebou. Až se náhle zarazila. A podívala se na své prsty. Už několik minut obracela stránky holýma rukama – látka z její košile jí dávno sklouzla. A tentokrát se nic nedělo. Naopak – z konečků jejích prstů se rozlévalo do dlaní příjemné teplo, nic jako dřívější nepříjemné brnění.

Ta kniha se mě snaží okouzlit…, pomyslela si s mrazením a obrátila další list, odhodlaná ten zatracený svazek co nejdřív zavřít. A právě v tu chvíli ji něco zaujalo.

Záložka.

Mezi tlustými stránkami pergamenu vykukoval tenoučký černý proužek látky. Hermiona bez váhání strčila prst pod stužku a otevřela knihu na příslušné straně.

A zatajila dech.

PŘIVLASTNĚNÍ

Název příznačný, vzhledem k tomu, čím si Hermiona poslední měsíce procházela. Tohle jí tedy Nott udělal? Opravdu to myslel doslova, když řekl, že chce, aby mu patřila? Znělo to šíleně – a přesto…

Hermiona stiskla rty, srdce jí divoce bušilo. Sklopila oči ke stránce a začala číst:

První fáze přivlastnění se skládá ze dvou kroků, i když technicky vzato jde o souvislý proces. Prvním krokem je napadení. Během fáze napadení je démon přítomen na okraji vědomí oběti. Hledá vstup do jejího těla, především však do její mysli. V této fázi se projevuje fyzicky. Démon číhá na svou kořist. Jeho cílem je oběť zmást, vyvést ji z rovnováhy…

„Merline na nebi…,“ vydechla Hermiona a ani na vteřinu neodtrhla oči od pergamenu.

Dalším krokem je posednutí. Oběť je už oslabená. Démon začíná pronikat. Zaplavuje duši, tělo i mysl. Fyzické projevy se stávají méně častými, protože už nejsou třeba. Většina změn se nyní odehrává uvnitř. Oběť bývá neklidná, úzkostná, podrážděná a špatně spí. Její okolí si všímá změn v její osobnosti – obvykle velmi výrazných. Démonova přítomnost začíná ovlivňovat chování oběti. Oběť ztrácí obranyschopnost, schopnost racionálního myšlení. To oslabuje její vědomí – a tím i mysl. Démon tak získává přístup k duši i tělu.

První fáze přivlastnění je ukončena. Oběť je stále při vědomí, ale invaze už výrazně pokročila. Může začít slyšet hlasy nebo mít vidiny.

Hermiona, s dechem sotva popadajícím, si vybavila výpadek paměti ve vaně v Lasturové vile. Konečně to dává smysl. Všechno, co od toho osudného dne prožívala – kdy do ní Nott ‚vstoupil‘… bylo tady. Černé na bílém. On to měl naplánované od začátku. Ať by udělala cokoliv, past by stejně sklapla.

Všechny smysly oběti jsou zapojeny – dokonce i ve snech. Ty bývají násilné nebo matoucí. Přetrvávají i po probuzení. Cílem démona je oběť vyčerpat a oslabit její vůli – dokud nenalezne ‚vstupní bod‘.

Vstupní bod: oběť je natolik oslabená, že udělá – ze své vlastní vůle – něco, co ji sladí s démonem. Démon nikdy nemůže vstoupit bez pozvání – a pouze oběť může tu pomyslnou bránu otevřít.

„Polibek…“ zamumlala Hermiona. „Ten hajzl mi slíbil sny bez nočních můr výměnou za polibek. A já ho nechala vstoupit…“ Spodní ret se jí roztřásl, ale pokračovala ve čtení.

Tady začíná druhá fáze. Démon nyní může volně přebírat kontrolu nad tělem a vůlí oběti. Ta může trpět výpadky vědomí – démon je nyní zcela autonomní.

„Moment…,“ zašeptala Hermiona a zamračila se. „On to dělal ještě předtím, než mě políbil. Donutil mě vytáhnout knihu z chaty…“

Přejela pohledem poslední odstavec a otočila stránku. Na další byl nadpis: VŮLE

Vůle je tlukotem srdce duše. Díky ní se člověk může rozhodnout, zda se přikloní k dobru nebo ke zlu. Vůle oběti je stále živá, ale slabá. Exorcismus, provedený člověkem dobra, může vůli znovu probudit – pokud toho oběť sama není schopna.

Hermiona zaklela. „Vůle? Tím jako myslí pozitivní myšlení? To je jako vážně všechno? Tenhle grimoár si ze mě dělá prdel!“ Rozzuřeně mrštila knihou o čelo postele. Se slzami v očích se složila do klubíčka na polštář a ztěžka dýchala. Zuřivost v ní vřela a přitom jí v hlavě dokola běžela jedna myšlenka.

Tohle nejde podle plánu. Je to jiné, než co píše kniha. Theo to říkal… Hermiona se pokoušela uklidnit. Proč to nefunguje tak, jak je to v grimoáru? Co je jinak?

Rychlým pohybem znovu popadla knihu a nalistovala příslušnou stránku. Prohlížela znovu řádky o přivlastnění a po chvíli to uviděla.

Démon.

To je ten rozdíl.

Přivlastnění musí být vykonáno démonem. Theo není démon. Je to jen člověk. Obyčejný smrtelník. Myslí si, že je bůh, pomyslela si Hermiona a musela se zhluboka nadechnout, aby nezakřičela radostí. Slábne, protože není démon. Nemá sílu, aby se mnou živil. Zabíjí ho to, protože je… jen smrtelník!

Na rtech se jí rozlil široký úsměv – který okamžitě zamrzl, když uslyšela zvuk.

Ten typický zvuk otevíraných dveří.

„Hermiono?“

Hermiona se posadila na Nottově posteli. Je tady. Sakra, proč je tady?

Uvědomila si, že ve svém záchvatu paniky znovu zavřela grimoár a teď ho svírala v náručí. Ale to bylo teď její nejmenší starostí. Jeden pohled kolem stačil k tomu, aby jí došlo, že má na krku mnohem větší problém. Pokoj vypadal jako po výbuchu.

Merline, Theodore mě zabije…

„Hermiono?!“ ozval se znovu. Tentokrát ostřeji. Jeho hlas teď přicházel ze salonu. Každou chvíli bude tady.

A pak se stalo něco neuvěřitelného. Zrovna když si Hermiona myslela, že je s ní konec, chaos kolem ní se tiše vznesl do vzduchu – a během dvou vteřin se všechny předměty vrátily přesně tam, odkud je vzala. Grimoár jí sám vyklouzl z rukou a zasunul se zpátky pod matraci.

Hermiona nemohla uvěřit vlastním očím. Ale neměla čas děkovat prozřetelnosti za tuhle nečekanou pomoc. Musela vypadnout. Po cestě popadla svou košili a co nejtišeji opustila místnost. Ve chvíli, kdy Theo vstoupil do chodby, se snažila vypadat co nejklidněji.

Když ji uviděl, zarazil se a usmál.

„Co jsi tam dělala?“ zeptal se a přistoupil blíž.

„Nic…“ zalhala Hermiona a pokrčila rameny. „Šla jsem si na chvíli lehnout.“

Theovy černé oči sklouzly po jejím tílku a jeho úsměv se ještě rozšířil. Zastavil se těsně před ní a naklonil se k jejímu obličeji. Hermiona měla pocit, že je rudá jako rajče a že jediné, co je v bytě slyšet, je bušení jejího srdce. Nott uchopil jeden její pramen vlasů a omotal si ho kolem prstu.

„Nelhala bys mi, že ne, Hermiono?“ zašeptal a přitiskl se k ní ještě víc. „Víš, že bych pravdu zjistil jediným lusknutím prstu…“

To vím až moc dobře, pomyslela si Hermiona a potlačila zachvění.

„Nelžu ti,“ odpověděla a nasadila křivý úsměv. „Jen mě překvapilo, že jsi doma tak brzo.“

Theo ji chvíli zkoumal pohledem, pak její pramen pustil, ustoupil a usmál se. „Je pátek. Ranní porada byla krátká, protože investoři byli nadšení z výsledků a neměli žádné připomínky. A protože je léto a venku nádherně, všichni si vzali volno.“

Hermiona jen přikývla, neschopná vymyslet cokoliv rozumného. Vzápětí ucítila, jak ji Theoo bere za ruku a táhne do salonu, až k jednomu z oken. „Podívej, jak je krásně… Hrozně rád bych šel ven. Vzal tě někam pryč…“

Hermiona na něj překvapeně pohlédla. „Myslíš jako… ven?“

Theo se rozesmál. „Ano, Hermiono. Podstatou ‚chození ven‘ je, že jdeš… ven,“ ušklíbl se.

„A proč teda nejdeme?“ zeptala se a snažila se nepůsobit moc nadšeně.

Theodore vyprskl smíchy. „Aby ses mi pokusila proklouznout mezi prsty?“ zavrtěl hlavou. „Ne, nepřipadá v úvahu. Jakmile vyřeším ten problém s únavou, vrátím se do tvé hlavy a postarám se, aby tě už nikdy nenapadlo utíkat. Pak klidně půjdeme ven.“

Hermiona zatnula pěsti. „Nedovolím ti to, Theo. Budu bojovat.“

V mžiku ji Theo chytil za čelist a přitáhl k sobě. Hermiona vykřikla, když jí sevřel tvář tak silně, až to bolelo. „Ale v to já doufám, Hermiono,“ zamručel něžně, čelem se opřel o její. „I když ti rovnou říkám – je to předem prohraný boj.“ Svá slova završil polibkem na její čelo. Hermiona se mu vytrhla ze sevření se zuřivým zavrčením. Theodore se pak pomalu otočil a zamířil zpátky do chodby.

S odstupem ho následovala a sledovala, jak kráčí ke své ložnici. Zatajila dech. Pozná to? Všimne si, že v ní byla? Theodor uchopil kliku a otevřel dveře. Vešel dovnitř, ale pak se otočil a pohlédl na ni. Stále stála na prahu chodby. V ten okamžik měla pocit, že je konec. Že všechno prokoukne. Že ucítí její přítomnost v prostoru, který si chrání jako poklad. Že ji za to potrestá…

Ale po pár vteřinách se jen usmál – a zmizel v pokoji.

Hermiona si s úlevou oddechla a zamířila do svého pokoje.

*****