Preklady fanfiction Harryho Pottera

PP: Toto je 'potitulková scéna' k příběhu O kouzelnících a hrdinech, která s jeho dějem ale nijak nesouvisí. Omlouvám se všem fanouškům Harryho Pottera, ale tentokrát se s nikým z kouzelnického světa nepotkáme. Místo sirotka z přístěnku pod schody zde vystupuje jiný kluk, který rovněž odmítá dbát na pravidla. I když je vyhlašuje Iron Man :-)´

Příběh se odehrává po Civil War ve světě, kde se Avengers znovu spojili a Infinity War a další události nikdy nenastaly.

Shrnutí: Tony si nikdy nepomyslel, že bude muset na svůj seznam pravidel přidat ‘nekamarádit se se superpadouchy’. Pak ale potkal Petera Parkera. Ukázalo se, že některá pravidla jsou od toho, aby se porušovala.

„Kluku, ne.“

„Co?“

„Nemůžeš se kamarádit se superpadouchy. Pravidlo číslo padesát osm.“

„To je pravidlo? Mně to jako pravidlo nepřipadá.“

Abychom byli spravedliví, Tony si ho právě vymyslel. Jak měl vědět, že je na to potřeba skutečné pravidlo? Koho jiného by napadlo skamarádit se s Lokim? Měla to být samozřejmost.

„Každý potřebuje kamarády, pane Starku.“

„Zničil New York.“

„Omluvil se.“

„Neomluvil.“

„Slíbil, že už to neudělá,“ pokrčí Peter rameny. „To je v podstatě totéž.“

„To není...“ Zhluboka se nadechne. „Kluku. Slíbil...“ výrazně naznačí ve vzduchu velké uvozovky, „... že na nás už nezaútočí, protože musel. Bylo to buď slíbit, že nám pomůže, nebo strávit zbytek života v hlubokém, temném žaláři bez magie. Co by sis vybral, kdybys měl sklony k superpadoušství? Což nemáš. Vůbec. Takže nevím, proč se vůbec obtěžuju klást tyhle hypotetické otázky.“

„Já mu věřím.“ Kluk si bezstarostně strčí do pusy bramborový lupínek.

Tony si stiskne nos. „Pomůže mi někdo?“ zeptá se ostatních v místnosti. Proboha, diskutují o tom uprostřed bandy zabijáků. Určitě by se někdo z nich mohl pokusit toho kluka vyděsit, aby se vzpamatoval.

„Je to tvůj kluk,“ podotkne Nataša bezstarostně a pohne věží. Clint se zamračí na šachovnici a ani se neobtěžuje na Tonyho prosbu o pomoc reagovat.

„On není můj kluk,“ zvedne Tony obranně ruce. Jaký má smysl mít ostatní Avengery ve svém superluxusním superhrdinském útočišti v obývacím pokoji, když se neobtěžují pomoct mu domluvit šestnáctiletému superhrdinovi s příliš velkým srdcem?

„Ty jsi ho naverboval,“ poukáže Nat. „Takže je tvůj.“

„To je pravidlo? Mám pocit, že to pravidlo není.“

„Vážně, pane Starku, Loki je v pohodě. Neukazuje mi, jak vyhazovat věci do vzduchu nebo tak něco.“

Tony se na kluka zamračí a bezvýrazně pronese: „Hned se cítím líp.“

„Můžete se k nám přidat, jestli chcete. Učím ho hrát dámu.“

Tony vůbec neví, co na to říct. Tak nic neřekne. Požádá Thora, aby zasáhl, což vede k tomu, že se nějak ocitne v situaci, kdy popíjí pivo se severským bohem a sleduje, jak jeho dospívající svěřenec vesele hraje stolní hry s Thorovým pochybným superpadoušským bratrem.

Opravdu netuší, jak se mu život takhle zvrtl.

***

„Ona ani není padouch! Nemůžete uplatňovat pravidlo číslo padesát osm – které mimochodem vůbec neexistuje – na někoho z těch dobrých!“

„Mohla by ti usmažit mozek, aniž by se zapotila.“

„To vy se svými repulsory taky! To ale neznamená, že to uděláte.“

„Petere.“

„Pane Starku.“

Zamračí se. Ten kluk má na tváři svůj tvrdohlavý výraz, který znamená, že se nevzdá bez boje, a co je horší, Tony už ví, že tentokrát prohraje. Wanda není zlá. Dokonce i Tony ji má většinu času rád. To ale neznamená, že chce, aby se kolem jeho kluka motala všemocná, mysl ovládající mutantka. To, že teď není padouch, neznamená, že jím nikdy nebyla nebo že jím nemůže znovu být.

„Jen jsme si dali kávu.“ Peter obrátí oči v sloup. „Ve společenské místnosti. Je s ní zábava. Má pár dobrých historek. Nejsme žádní zločinní komplicové, co se chystají příští víkend vyloupit banku.“

Tony přimhouří oči. „Ty kávu nepiješ. May ti to nedovolí, ne po tom, co se tehdy stalo.“

„Jo, nepiju,“ otřese se Peter. „Bylo to hrozný. Nikdy dřív jsem se necítil tak nervózní...“ Odmlčí se, když se podívá na Tonyho tvář. „Každopádně. Nemyslel jsem kávu jako kávu. Je to popis. ‚Dát si kávu.‘ Víte, jako sednout si a povídat si s někým u horkého nápoje. Ani nemusí být horký. No, tenhle byl. Byla to horká čokoláda. Pro mě, ne pro ni. Myslím, že ona měla opravdu kávu. Bylo v ní ale hodně smetany a cukru, takže nevím, jak moc má vlastně kávu ráda. Nabídl jsem jí trochu své horké čokolády, ale...“

Tony si založí ruce na hrudi, což se ukáže jako účinný způsob, jak toho kluka přimět, aby přestal mluvit. Skoro se usměje. Ale jen skoro. Není úplná měkkota.

O sedm vteřin později si povzdechne. „Jen nevylupuj žádné banky v okolí New Yorku.“

Peter zvedne ruku a slavnostně slíbí: „Žádné newyorské banky.“

Poté vídá Petera popíjet horké nápoje s Wandou téměř každý víkend.

***

„Steve řekl, že můžu.“

„Odkdy posloucháš Steveovy rozkazy?“ Nežárlí. Ani trochu.

„Je to kapitán Amerika,“ řekne kluk svým nejnevinnějším hlasem. Otočí se na židli a zahledí se na Tonyho přes nakupený nepořádek laboratorního vybavení.

„Obléká se jako dědek a má hrozný vkus na hudbu.“ Možná trochu žárlí.

Peter pokrčí rameny. „Mám rád dědky. Jsou hustý.“

„Tvůj názor se nepočítá,“ mávne Tony rukou ve vzduchu. „Ty máš rád všechny.“

„Nebudeme tam dlouho,“ kňourá kluk. Nesnáší, když kňourá. Má velké oči a roztomile našpulené rty, a Tony nesnáší připomínku toho, že není imunní vůči roztomilosti. Snaží se klopit zrak a vyhýbat se jakékoli roztomilosti. „Je to jen na odpoledne. Prosím, pane Starku? Je to mise s kapitánem Amerikou!“

„Je to výlet na pláž. Žádná mise.“

„S kapitánem Amerikou.“

„S kým ještě?“

„Ach. Ehm, s Nat. Možná… možná ještě s někým dalším? Nejsem si jistý…“ Tón hlasu toho kluka prozrazuje. Je strašný lhář. Tony zvedne hlavu, přimhouří oči a skutečně, kluk se potí. Je vylepšený; potí se jen tehdy, když bojuje déle než třicet minut nebo lže déle než tři sekundy. Narovná se a věnuje klukovi pohled. Je hrdý na to, že pohled vypiloval. Stačilo jen pár měsíců, kdy s klukem trávil víkendy, aby přišel na to, jak do něj proniknout.

„DobřefajnještěBucky,“ vychrlí ze sebe Peter.

Jeho tvář se napne. Skloní hlavu a pohrává si s drátem. Doufejme, že se nehodlá zabít elektrickým proudem, protože rozhodně nevěnuje pozornost tomu, co právě dělají jeho ruce.

„Vy... ehm, vy jste mu odpustil, že jo?“ nadhodí váhavě a Tony zároveň miluje i nenávidí to, že Peter je jediný, kdo se ho může na Barnese ptát, aniž by se stal terčem jeho hněvu. No, on a Pepper. Možná Rhodey, když má dobrý den. Rozhodně nikdo jiný. „Totiž… Nat říkala, že jste si odpustili. A nechal jste ho tady bydlet, takže…“ Pohrává si se svými vystřelovači sítí. „Myslel jsem si, že na něj nemůžete být moc naštvaný, když ho tady necháváte bydlet.“

Kluk ví, co se stalo. Zabiják s ovládanou myslí, autonehoda, vražda, boj se Stevem, vymítání Barnese, začlenění do týmu. Nezná všechny detaily, neví přesně, co Tony viděl na tom videu, nezná podrobnosti jeho boje se Spanglesem, neví, kolik testů Tony na tom strašidelném kybernetickém kyborgovi s kovovou paží provedl, než ho pustil do areálu, neví, jak tvrdě se snaží vyhnout setkání s mužem, který zabil jeho rodiče... ale základní fakta kluk zná. Jen tolik, aby to uspokojilo jeho zvědavost, jen tolik, aby věděl, že se Tonyho nemá ptát na to, co se stalo.

Povídat si s Barnesem je jiná věc. Peter si nemůže pomoct; ten kluk sbírá bývalé padouchy, jako jiné děti sbírají známky.

… Sbírají dneska děti známky? Neví. Není to důležité.

Důležité je, že Peter chce strávit odpoledne na pláži s Winter Soldierem.

„Ne.“

Kluk se přestane neklidně vrtět. Tony koutkem oka vidí, jak po něm pokukuje. Vidí, jak mu poklesla ramena. Ale už se znovu nezeptá.

O hodinu později Tony řekne: „Nat tam bude?

Chlapec se narovná. „Asi? Teda, ano.“ Jeho pravá noha začne vibrovat, nahoru dolů, nahoru dolů, jako by to byl jediný způsob, jak vypustit náhlý příval energie.

„Dobře.“

„Dobře? Můžu jít?“ Klukův hlas zní pisklavě. Není to roztomilé. Vůbec ne.

Tony přikývne. Peter se rozzáří. Když kluk odchází, Tony si nemůže pomoct; taky se usmívá. Je to napjatý, křečovitý úsměv, ale je to úsměv.

Když se Peter večer vrátí a opálené tváře mu celé září, jeho úsměv už není ani křečovitý, ani napjatý.

***

„Kluku, ne.“

„Já nic nedělám!“

„To je jedno. S Hammerem se přátelit nebudeš.“

Peter se zašklebí. „Cože? Fuj, ne, je hnusný.“

Tony zkoumá, jestli kluk nevykazuje známky pocení.

„Pane Starku. I já mám svoje standardy.“

Dobře. To je fér.

***

Nevidí, jak Peter spadne.

Snaží se na toho kluka dohlížet, ale boj je příliš zuřivý a vzduch příliš plný prachu. Místo toho naslouchá a děkuje Bohu, se kterým mluví, kromě případů mimozemských invazí, málokdy, že Peter je tak upovídaný. Dokud Peter dýchá, mluví; a dokud mluví do vysílačky, Tony ví, že dýchá.

Trvá mu příliš dlouho, nejméně několik minut, než si uvědomí, že Peter už nemluví. Když to zaregistruje, zpanikaří, ale okamžitě svou paniku potlačí. Pravděpodobně to není dobré pro jeho srdce a ztěžuje mu to dýchání. Čert to vem. Bude dýchat, až se ujistí, že dýchá ten kluk.

„Spidey? Ohlaš polohu.“ Žádná odpověď. Tak tak se vyhne hrozivě vypadajícímu laserovému paprsku a zničí nějakou podivnou robotickou věc, aniž by se na ni příliš soustředil. Všechny jsou stejné. Ošklivé a primitivní. Jeho technologie je mnohem lepší. „Viděl někdo toho kluka? Takový hubený, v červenomodrém obleku, pořád mluví?“

Teď nemluví. Teď nemluví. Tohle mu běží během zuřivého ničení prakticky prehistorických robotů pořád dokola v hlavě. Čím rychleji toho nepřítele porazí, tím rychleji může začít Petera hledat.

„Vidím toho kluka,“ zapraská hlas ve vysílačce. Barnes. Tonymu se sevře hruď. Začlenění do týmu sem, začlenění do týmu tam, pořád mu vadí ten hlas slyšet. Má tušení, že Barnes to ví taky, protože ten děsivý kyborg mluví do vysílačky jen tehdy, když musí. Nikdy se nesnaží mluvit s Tonym osobně. „Je v pořádku. Trochu potlučený, ale v pořádku. Jeho vysílačka nefunguje. Dostanu ho do bezpečí.“

„No, tak to máme po zábavě,“ zažertuje Clint. „Z boje se stane nuda. Zabalme to, pojďme domů, pusťme si nějaký film. Kdo je pro?“

„Tentokrát nevybírá Steve,“ vkládá se Sam do rozhovoru mezi výbuchy.

„Černobílé filmy jsou taky filmy.“ Tony může prakticky slyšet Steveův úsměv. Kdyby se tedy obtěžoval věnovat mu pozornost. Stále prohledává zem, jestli zahlédne náznak červené a modré. Barnesova slova mu k uklidnění paniky nestačí.

„Jen tak tak,“ odvětí Sam a má poslední slovo, protože podřadní roboti si právě uvědomili, že prohrávají, a jsou z toho pěkně rozhození.

Bojuje. Zároveň potlačuje nutkání vyptávat se na podrobnosti o Peterově stavu, hlavně proto, že aby dostal odpověď, musel by mluvit s Barnesem. A taky proto, že ostatní s ním v poslední době začali zacházet, jako by byl klukův taťka nebo co. Dokonce přistihl Steva, jak se na něj dívá s něčím, co se blíží úctě, když je v Peterově blízkosti. Ten kluk mu vážně poškozuje reputaci.

Takže když boj skončí, prach se usadí a on uvidí Petera v pořádku vedle Barnese, potlačí touhu praštit kyborga do obličeje jen za to, že existuje, a místo toho klidně požádá kluka o zprávu o stavu.

Peter ho zná dost dobře na to, aby si ‘zprávu o stavu’ interpretoval jako ‘okamžitě mi řekni, že nemáš vnitřní krvácení, nebo, přísahám Bohu, odvezu tě do nejbližší nemocnice dřív, než mě tvoje teta zabije kuchyňským nožem’. Tahle tichá komunikace jim jde.

„Jsem v pohodě, jsem v pohodě!“ Peter se odmlčí. Přemýšlí. Pravděpodobně vzpomíná, co se stalo, když naposledy Tonymu lhal o tom, jak vážně byl zraněný. Rozhodne se odpověď přehodnotit. „Dobře, no, možná mám pár modřin a trochu jsem si podvrtl kotník – který se mimochodem už hojí – a jedna z těch šílených laserových věcí mě možná trochu škrábla na hlavě. Ale víc to poškodilo oblek než mě,“ dodá tvrdošíjně.

„Dobře. Do letadla,“ nařídí Tony, protože kluk nevypadá příliš zraněný, ale také mu nehodlá věřit každé slovo, ale už dávno stanovil pravidlo třicet jedna: Nesundávat masku Spidermana venku, pokud to není doslova otázka života a smrti, protože kdo ví, jestli v křoví nečíhá někdo s foťákem. Barnes dokáže, že má alespoň trochu rozumu, protože ustoupí a nechá Tonyho pomoct klukovi vstát. Cestou k letadlu se Peter jen trochu potácí a kulhá.

Ukáže se, že až tolik nebagatelizoval. Mohl být upřímnější ohledně množství krve, které vytékalo z ošklivého škrábance za uchem, ale Tony se rozhodne to nechat být.

Nepoděkuje Barnesovi za to, že kluka našel. Ani za to, že ho dostal z palebné linie.

Ale rozhodne se, že od kluka není špatný nápad nedělat si nepřátele z psychotických, vražedných ex-padouchů. Někdy se můžou hodit.

***

„Přísahám, že jsme nevykradli žádnou banku!“

Když vejde do své laboratoře, nečeká, že ho takhle přivítají, zvlášť večer během pracovního týdne, ale není to nejdivnější věc, kterou kdy slyšel. Dokáže se přizpůsobit situaci. Víc ho znepokojuje přítomnost Wandy, protože když on tam není, mají přístup do laboratoře jen Pepper a Peter. Nikdy tedy výslovně neřekl, že tam nechce žádné návštěvy. Nemyslel si, že je to nutné. Chystá se vytvořit pravidlo sedmdesát čtyři, když jeho pohled upoutá fakt, že Peter je a) stále od krku dolů v kostýmu Spidermana a b) stojí vedle poměrně velké hromady malých třpytivých kamínků vysypaných na pracovním stole. Nemluvě o tom, že měl dorazit do areálu až za tři dny.

„Možná to jsou diamanty, možná ne,“ vyhrkne Peter spěšně. „Myslím, že ne, protože jeden z nich se pohnul a pak mi dal ránu, když jsem se ho dotkl. Dělají tohle diamanty? A Wanda z nich cítí nějaké strašidelné vibrace a Bruce tu není, jinak bychom se ho zeptali, ale mysleli jsme, že byste na to mohl podívat, abyste se ujistil, že jsem náhodou nepřinesl do areálu mimozemská vajíčka a všichni nebudeme ovládnutí jako v tom strašidelném starém filmu se špagetovými monstry.“

Tony nemá tušení, o čem ten kluk mluví. A stále se necítí dobře, že je Wanda v jeho laboratoři. Upřímně řečeno, jde spíš o to, že během jeho nepřítomnosti je v jeho laboratoři někdo jiný než Peter a Pepper, než konkrétně o ni. Není až tak špatná, když zrovna nesmaží něčí mozky.

Opatrně se přiblíží k diamantům podobným objektům a nemůže se ubránit obrácení očí v sloup, když musí Peterovi říct: „Prosím, nestůj tak blízko u těch možná nebezpečných, možná mimozemských vajec.“ Kluk poslušně o pár kroků couvne. Wanda se nenápadně posune tak, aby stála mezi klukem a stolem. Peter si toho pravděpodobně ani nevšimne. Tony změní svůj předchozí názor. Je to hodná holka. Možná ji nakonec do své laboratoře pustí znovu.

„Odkud se vzaly?“ zeptá se.

Peter nervózně přešlápne a Tony ví, že se mu odpověď nebude líbit.

„Ven s tím, kluku. Vysyp to.“

Peter si povzdechne. „Nebyla to moje vina.“

„Dobře...“ Snaží se mluvit uklidňujícím tónem, opravdu se snaží, ale to je spíš parketa Pepper. Je příliš zaneprázdněn přemýšlením, zda by měl v pátek zavolat svým právníkům, nebo dát tomu klukovi domácí vězení na celý příští rok. Alespoň vypadá dostatečně zdravě a nepotřebuje tedy do nemocnice. Takže ano, pokud mluví jako jeho otec o trochu víc, než by si přál, v tuto chvíli s tím opravdu nic nenadělá. Když kluk místo odpovědi opět přešlápne, pokusí se – pravděpodobně neúspěšně – napodobit Pepper a pronese o něco jemněji: „Bankovní loupež už je ze hry. Horší to být nemůže, ne?“

„Možná jsem okradl mafiána?“

Tony několikrát zamrká. Nemá slov.

„Nechtěl jsem!“ Chlapec najde dost slov za oba. „Jak jsem měl vědět, že ten divný chlap šel do nějakého strašidelného skladu, aby se tam setkal s mafiány? Vůbec nevypadali jako ve filmech! Měli by být v obleku a v klobouku. Mít doutníky! A ne, neříkám, že si myslím, že všechno je jako ve filmech, ale... no, byl bych trochu líp připravený, kdyby v tomhle případě byly filmy trochu víc jako skutečný život! Alespoň ten strašidelný sklad byl úplně jako v jednom filmu... Ale o to nejde,“ zamává rukama ve vzduchu a vrátí se k tématu. „Sledoval jsem toho podivného chlápka, protože jsem měl takový pocit. Pavoučí smysly, víte. Ale byl jsem opatrný, zůstal jsem nahoře na trámu, a dole seděli úplně normálně vypadající chlápci a nic nedělali, víte? Prostě si povídali, jako by neseděli uprostřed nejstrašidelnějšího skladu, který byl jako vystřižený z hororu, a v tom na ně začne mluvit nějaký divný týpek, já poslouchám a říkám si, že jde asi o obchod s drogama, ale pak se baví o tom, že někoho zabijou, jakože nájemná vražda, a já možná trochu vyšiluju, ale zachovávám chladnou hlavu, jo? Napadne mě, že bych měl zavolat policii, protože je nemůžu přistihnout při činu, jen si povídají, tak se chystám odejít, ale než to stihnu, vytáhnou tašku s diamanty a já si uvědomím, že tomu chlápkovi platí a on se chystá odejít. A v tu chvíli si uvědomím, že ve skladu jsou kromě těch tří ještě další chlapi a já jsem tak nějak úplně obklíčený? Oni mě neviděli!“ pospíší si ujistit Tonyho, pravděpodobně proto, že tomu obočí mizí pod vlasy. „No, tehdy ještě ne. Já jsem, možná, tak nějak zakopl…? Při odchodu.“

„Zakopl jsi,“ zopakuje Tony. To je ta jediná věc, kterou zvládne říct. „Ty nikdy nezakopáváš.“

„Jo, no, já nevím, zkuste být nervózní puberťák obklopený mafiány a nájemnými vrahy!“ Zvedne ruce, ale pak si to asi rozmyslí, protože nervózně pohlédne na Tonyho a pokračuje: „Bylo to jen malé zakopnutí. Ale, ehm - udělalo velký hluk. Tak já tam tedy jsem, snažím se utéct před nájemným vrahem, který mimochodem díky mně nedostal zaplaceno, takže asi nemá zrovna dobrou náladu, a úplně normálně vypadající mafiáni se napůl rozprchnou a napůl mě hledají, a tak jsem vyskočil oknem, ale nechtěl jsem se ocitnout sám v uličce s chlapem s taškou plnou třpytivých mimozemských vajec, prostě se to stalo!”

Neví, jestli je špatný mentor, protože se nemůže rozhodnout, jestli se má smát, nebo tomu klukovi navždycky zakázat spidermanování. Asi by se neměl smát tomu, že ten kluk málem skončil rozstřílený partou možných mafiánů. Rozhodně by neměl. Ve skutečnosti z toho asi později bude šílet. Prozatím se může jen snažit nesmát se.

Nejhorší mentor na světě.

„A tenhle chlap – který mimochodem vypadá jako někdo z univerzitní kapely, a ne jako někdo, kdo se potlouká po strašidelných skladech a platí nájemným vrahů, takže vůbec ne jako ve filmech – po mě prostě hodí tu tašku a začne utíkat. Uběhne asi pět kroků, než si asi uvědomí, že neměl házet tašku s diamanty po mladém Avengerovi, a začne volat posily, aby mi tu tašku vzaly. A já se nebudu prát sám s tuctem mafiánů, když se musím učit na test z chemie, May by mě zabila. Tak jsem... ehm, utekl. S taškou diamantů. Chtěl jsem ji odnést na policejní stanici se vzkazem, ale pak se to uvnitř pohnulo.“ Zkřiví obličej, aby vyjádřil, jak je vyděšený. „Otevřel jsem tašku a jedna ta věc mi dala ránu. V žádném případě jsem nechtěl nechat podivné mimozemské šutry na policejní stanici, aniž bych je nejdřív nezkontroloval, tak jsem zavolal Wandě a ona mě přijela vyzvednout. Požádal jsem ji, aby použila své schopnosti, a ona to udělala, a vyzařuje to děsivé vibrace.“

„Velmi děsivé vibrace,“ potvrzuje Wanda, což jsou první slova, která od Tonyho příjezdu pronesla, a on s uspokojením konstatuje, že není jediný, kdo se snaží zachovat vážnou tvář.

„Tak jsme tady. Jo.“ Peter se nadechne. „Co si o tom myslíte? A v jak velkém jsem průšvihu?“

Když se Wanda začne smát, kluk přimhouří oči, a Tony to také nedokáže déle vydržet. Možná je nejhorším mentorem na světě, ale alespoň v tom není sám. A usoudí, že mít přátele se superschopnostmi není pro kluka ta nejhorší věc na světě. Zvláště když se ty třpytivé diamantové kameny skutečně ukážou být mimozemskými vejci.

***

„Ale bude tam Loki.“

„Kluku, víš, že tohle je pravý opak toho, čím bys měl argumentovat, že jo?“

„Má magii. Nedopustí, aby se mi něco stalo.“

Nechá za sebe mluvit ticho a Peter si dramaticky povzdechne, opře se na sedadle a upřeně sleduje ubíhající krajinu za oknem. Obvykle Tonymu Peterovo povídání nevadí, ale právě teď je ticho vítaným odpočinkem. Ten kluk ho celý den uháněl, aby mu dovolil jít na misi s Thorem a Brucem, hledat někde nějaké vesmírné kameny – upřímně řečeno, Tony netuší, co přesně a kde, protože nedával pozor, když mu o tom Bruce vyprávěl. Je jeho přítel, ne světec, a v tu chvíli se snažil vymyslet řešení svého problému s akcelerací v nejnovějším obleku Iron Mana – a podrobnosti ho stále moc nezajímají. Ví toho dost.

Poslat kluka na výlet s Thorem, Lokim a Hulkem?

Ani omylem.

Když mu tedy o tři dny později zavolá Bruce, že Peter byl zraněný v Novém Mexiku, je rád, že má před sebou pár tisíc kilometrů, aby se uklidnil dřív, než toho pavouka zabije.

Neví, čím začít. Zameškání školy? Lhaní tetě? Lhaní jemu? Lhaní Bruceovi? Cestování nezletilého napříč státy bez souhlasu rodičů? Skákání do kaňonu uprostřed pouště kvůli hledání kamenů?

„To vlastně nebylo to, co se stalo...“ Chlapec moudře přestane mluvit, když si uvědomí zuřivost v Tonyho tváři.

„Máš zaracha,“ vypraví ze sebe a jeho výraz musí být k nezaplacení, protože chlapec se ani nepokusí protestovat. Nevezme mu oblek – poučil se – ale: „Šest měsíců žádné hlídkování a žádná laboratoř, a až řeknu May o tvém zločineckém dobrodružství s velkým zeleným obrem a sbratřenými bohy, jsem si jistý, že ráda přidá na seznam ještě pár věcí.“ Na vteřinu ho napadne, že by to měl vzít zpět, protože kluk vypadá, že se rozbrečí, ale neudělá to. Domácí vězení je to nejmenší, co si ten kluk zaslouží, když provedl něco takového. Psí oči tentokrát nezaberou.

„Možné zrušení po dvou týdnech za mimořádně kajícné chování,“ dodá. Tak. Stále přísné, ale ne jako by z toho kluka vysál život. Což by měl, opravdu měl, protože útěk do Nového Mexika je bezpochyby nejhorší věc, kterou ten kluk kdy udělal, a to počítá i Velkou laboratorní katastrofu z Vánoc 2016.

Sesune se do křesla vedle klukovy postele. V hotelu, ne v nemocnici, chvála Bohu, se kterým mluví od doby, co mu ten kluk vstoupil do života, mnohem víc. Najednou je naprosto vyčerpaný a je si jistý, že je to na každé vrásce v jeho tváři vidět. Bože, musí vypadat o deset let starší než vloni. V duchu si poznamená, že odmítne další nabídku na focení pro obálku časopisu, která mu přijde.

„Opravdu mě to mrzí, pane Starku,“ zašeptá Peter.

„To by mělo,“ odpoví Tony nevlídně, ale nemůže si pomoct a sáhne po chlapcově ruce, stiskne ji, aby se ujistil, že je skutečný, že je v pořádku i přes ty obvazy na hlavě. Peter vypadá, že chce něco říct, ale správně se obává, že by to mohl být jeho konec. „Ven s tím,“ řekne Tony. „Už jsem se rozhodl, že tě dnes v noci nezabiju. Využij mé velkorysosti.“

Peter se pokusí o náznak úsměvu a pak vážným tónem pronese: „Zachránil mě Loki.“

Tony zasténá. Hlava mu klesne na postel. „To mi neříkej, kluku. Nechci mít rád superpadouchy. To je tvoje parketa.“

Kluk ho utěšujícím gestem poplácá po rameni. „Já vím. Můžeme to pravidlo teď zrušit?“

„Proč?“ Tony se narovná a zamračí se na kluka. „To máš najednou náladu dodržovat pravidla?“

Peter se začervená.

„Pořád je to pravidlo, kluku.“

„I když už to technicky vzato nejsou padouši?“

Na rovinu, co na to může říct? Stejně to pravidlo nikdy nedodržoval. Pokud superpadouši v Peterových očích vypadají o něco méně jako padouši a pokud mu pořád zachraňují jeho hubený zadek, protože je nemožné ho nemilovat, co je špatného na tom, že v tom pravidle hledá mezery?

Dohodnou se, že pravidlo padesát osm pozmění: Nesmíš se kamarádit se superpadouchy, kteří se tě aktivně snaží zabít.

Funguje to dobře, zejména když se vylíhnou třpytivá mimozemská vajíčka a Wanda zabrání Peterovi, aby jedno z nich propašoval ven jako domácího mazlíčka. Nebo když se znovu objeví trapně primitivní roboti a Peter je tak fascinován Lokiho magickým silovým polem, že mu téměř zapomene poděkovat za záchranu života... znovu. A to poté, co ho Barnes už odstrčil z cesty prvnímu potenciálně smrtícímu laserovému paprsku, vypálenému prehistorickým robotem.

A pokud jednoho dne Tony překvapí Avengers tím, že se u snídaně posadí jen dvě místa od Barnese, no dobře. To není důležité.

I on může někdy porušit svoje vlastní pravidla.