Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 42. Vzpomínky – 3/3

Od chvíle, kdy ji Nott políbil a ovládl její mysl, uplynuly tři týdny. Tři týdny, během nichž si prošla všemi fázemi zoufalství. Nejprve vztekem – na Notta, na sebe samu, na svou zlatou klec o dvou stech metrech čtverečních, na přátele, kteří si mysleli, že je mrtvá. Chodila dokola, rozbíjela zrcadla a cetky, ale Theodor ji z nemocniční kanceláře neustále zastavoval telepatickými rozkazy. Neschopná plně uvolnit svůj vztek, nakonec propadla slzám.

A když vyschly, zaplavila ji mnohem temnější, mnohem strašnější emoce. Cítila se opuštěná. Chtěla se vzdát. Ale i tehdy – pokaždé, když našla ostrou čepel, pokaždé když si omotala šátek kolem krku, pokaždé když se potápěla na dno vany – byl Theo v její hlavě a přikázal jí přestat. Neustálý dohled. Hermiona měla pocit, že se zblázní. Nad ničím neměla kontrolu. Nemohla se svobodně rozhodnout – ani svůj život ukončit. I v Azkabanu se s vězni zacházelo lépe.

Přesto nacházela v tom všem jisté zvrácené zadostiučinění. Den co den, když se vracel z laboratoře, viděla, jak Nott viditelně chátrá. Dálkové sledování, vnikání do její mysli – to všechno ho vyčerpávalo a způsobovalo mu nesnesitelné migrény. Sotva překročil práh, Hermiona ho vítala s potměšilým úsměvem. Chodila kolem něj, pozorovala jeho voskovou pleť, propadlé oči, někdy i kapičky potu na čele. Dohánělo ho to k šílenství a jako odplatu ji nutil, aby mu podávala pití, jídlo a vyměňovala studené obklady na čele. Ale žádné jeho rozkazy nedokázaly zničit temné potěšení, které Hermiona cítila, když ho viděla den po dni slábnout.

Jednoho dne, kdy se pokusila už poněkolikáté o sebevraždu, ucítila – když přiblížila nůž k zápěstí – že už Theo není v její hlavě. Rozechvělou rukou pokračovala v pohybu, srdce jí zaplavila úleva. Konečně. Konečně tahle noční můra skončí. Po tváři jí stekla slza, zatímco pozorovala tenký pramínek krve, jak stéká po naleštěné podlaze. Konečně!

Po několika minutách ji začala přemáhat závrať. Právě když se rozhodla zavřít oči, pocítila, že se vrací.

Ne… nech mě…, prosila, když jí hlava sklouzla na stranu.

O vteřinu později slyšela tlumené prásknutí vchodových dveří. Byl zpátky – i fyzicky. Do háje…

Nott vtrhl do kuchyně jako šílenec. Skrz hučení v uších zaslechla, jak křičí. A pak – jeho přítomnost v její mysli zesílila, zaplnila ji celou. Jako výboj elektrického proudu ji zasáhla jiskra života a přinutila ji otevřít oči. Oči se jí na okamžik převrátily v důlcích, než se vrátila do reality. První, co uviděla, bylo její zápěstí, zcela neporušené, a Theův zuřivý a ustaraný obličej přímo před jejím.

Ne…

Hermiona si rozechvělou rukou přejela po kůži, po modré žíle, která znovu proudila. Do očí jí vyhrkly slzy a najednou ji zaplavila touha ublížit. Zničit. Zabít toho člověka, který jí upíral i to nejzákladnější právo – zemřít. Bez varování ho začala kopat, bít, drápat, všude, kam dosáhla.

„Přestaň, Hermiono!“ zvolal Theo a snažil se krýt, jak nejlépe dovedl. Ale Hermiona nepřestávala. Zopakoval rozkaz – silněji, hlouběji – a nato ztuhla. A pak propukla v srdcervoucí pláč a křik.

„Nemůžeš mi tohle dál dělat, Theo…“ vřeštěla a bušila pěstmi do podlahy, tváře zborcené slzami. „NEMŮŽEŠ! Já už dál nemůžu! Už to nevydržím, nechci to vydržet, chci, aby to skončilo, chci –“

Odmlčela se. Nott si ji přitáhl k sobě a pevně ji objal.

„Pusť mě!“ vykřikla, zmítající se v jeho náruči.

„Ne,“ zašeptal Theo a sevřel ji ještě silněji. „Ani já už to nezvládám. Takhle to nemělo být. Měl jsem se tím vším živit, měl jsem být silnější a ty taky. Ale… nefunguje to. Není to tak, jak to bylo napsáno. Zabíjí to i mě.“

Čím víc mluvil, tím byla jeho slova nesrozumitelnější. Mluvil spíš k sobě než k ní, ale Hermioně se začal zrychlovat tep. Co má znamenat, že měl být…? Co bylo napsáno…? O čem to – Hermiona si rázem si uvědomila, že musí chránit své myšlenky, a přestala klást v duchu otázky, a místo toho si vše pečlivě ukládala do bezpečného koutku své mysli. Zdálo se, že si Nott ničeho nevšiml. Dnes vypadal obzvlášť bledě a horečnatě. A dál ji zoufale tiskl k sobě.

„Pusť mě, Theo…“ zašeptala klidnějším, téměř konejšivým hlasem. Cítila, jak se jeho hlava pohybuje ze strany na stranu ve změti jejích vlasů.

„Ani nápad,“ zasténal. „Ne teď, když jsi konečně moje.“

V kuchyni zavládlo ticho a Hermiona sklopila pohled k podlaze, kde se stále rozlévala kaluž šarlatové krve.

„Mám pro tebe návrh,“ pokračoval Nott a zvedl ruku, aby jí pohladil tvář a otočil ji obličejem k sobě. Hermiona popotáhla a věnovala mu pohrdavý pohled, který naprosto ignoroval. „Slib mi, že už se nikdy nepokusíš si ublížit, a já přestanu špehovat tvé myšlenky, když budu pryč. Přeruším spojení, budeš se moct po bytě pohybovat, jak chceš, myslet si, co chceš, dělat, co chceš – pokud se už nebudeš snažit si vzít život.“

Hermiona se snažila nevypadat příliš nadšeně. Moct znovu přemýšlet, být volná, prohledat byt, být zase sama sebou, možná najít způsob, jak utéct… bylo to lákavé.

„Radši mě prostě nech jít…“ zkusila naposledy s nadějí, že se smiluje. Viděla, jak Theodorovy oči ještě více potemněly.

„Nikdy,“ zavrčel skrz zuby. „Buď přijmeš tento návrh, nebo nic.“

„I když odmítnu, stejně nemáš na výběr,“ zavrčela Hermiona a probodla ho pohledem. „Musíš s tím přestat. Podívej se, v jakém jsi stavu. Jestli nepřestaneš, umřeš. Ne že by mě ta představa nějak trápila…“

Theo zavrtěl hlavou. „Ne. Když odmítneš, zůstanu ve tvé hlavě, vymažu ti všechny vzpomínky. Na Pottera, Draca, Weasleyho – na všechny. I kdybych měl skončit jako zelenina. Ale aspoň budeš celá moje.“

Hermiona se otřásla. Ta představa ji odpuzovala a zároveň děsila.

„Tak co? Vybereš si?“ zeptal se Nott a přitáhl si ji ještě blíž. „Slib mi, že už se nikdy nepokusíš zemřít, a přes den ti dám pokoj…“ Při těch slovech jí začal palcem hladit tvář a rty. Hermiona potlačila nutkání plivnout mu do obličeje.

„Dobře,“ vydechla, zatímco se na jeho tváři rozhostila úleva a úsměv.

„Stejně jako minule – budu potřebovat polibek, abychom to zpečetili,“ zašeptal a přiblížil své rty k jejím.

„Jsi mi odporný,“ zavrčela Hermiona a probodla ho pohledem.

„Polib mě, Hermiono,“ zašeptal Nott a otřel se o její horní ret.

Hermiona zavřela oči a pevně stiskla rty, než se s odporem přiblížila k jeho ústům. Cítila, jak se jazykem, stejně jako posledně, snaží vklouznout do jejích úst, ale vydržela a neotevřela je – ani když ji bolestivě kousl do spodního rtu. Trochu se odtáhl a slyšela ho šeptat těsně u jejích rtů: „Líp, Hermiono, jinak to nebude fungovat.“

Do prdele, jak ho nenávidím…, pomyslela si a s odporem povolila rty. Okamžitě si je přivlastnil, vklouzl jazykem dovnitř, jednu ruku zabořil do jejích vlasů a druhou si ji přitáhl uchopením kolem pasu. Ale Hermiona se náhle odtáhla a ukončila polibek.

Theo také ustoupil a ona uslyšela jeho smích. Otevřela oči a viděla, že se na ni dívá s potměšilým úsměvem.

„Vlastně to vůbec nebylo nutné,“ prohlásil vesele, „ale chtěl jsem vědět, jestli povolíš snadněji než min –“

PLÁC!

Hermionina facka mu přerušila větu v půli. Ohromený Theo si přitiskl dlaň na tvář, na které se začínala rýsovat nádherná rudá stopa.

„Ty hajzle,“ zasyčela Hermiona vztekle a vstala, aby odešla z kuchyně.

Navzdory pálící bolesti se Theodor, stále ještě vsedě na zemi, začal smát. Už byla téměř na chodbě, když pronesl tři zcela absurdní slova:

„Miluju tě, Hermiono.“

Hermiona se zastavila, výraz její tváře zkřivil odpor. Pak ustoupila a otočila hlavu k Nottovi, který se stále srdečně smál s rukou na tváři. Ten chlap je vážně schopný během deseti sekund přejít od smíchu k slzám…

„Ne, nemiluješ mě,“ prohlásila tvrdě, zatímco se jeho smích konečně utišil. „Ty mě jen chceš vlastnit – jako stůl, židli, kus nábytku. Chceš mě používat podle své vůle. To má k lásce zatraceně daleko.“

„No, tak já dávám slovu ‚láska‘ nový význam,“ odpověděl, zatímco se pomalu zvedal. Trochu se mu zatočila hlava a musel se přidržet kuchyňského stolu, aby znovu našel rovnováhu.

„Jo, vidím to jasně,“ odsekla Hermiona vztekle. „Jak píšeš sovu nakladatelství Petit Robert a vyhrožuješ, že vysaješ a smažeš všechny slovníky světa, pokud tam nezařadí tvoji novou definici…“

Theodorovi se na rtech objevil široký úsměv, veškerá temnota zmizela z jeho výrazu i očí. Na malý okamžik měla Hermiona před sebou toho kluka, který se na ni smál z hromadné fotky na komodě u Malfoye.

„Skvělý nápad!“ rozchechtal se. „Vidíš? Ty a já, my jsme vážně tým snů.“

Hermiona zavrtěla hlavou s výrazem čirého pohrdání a odešla chodbou do svého pokoje. Dveře práskly a zatřásly několika rámečky na zdi. Theodor zůstal v kuchyni sám. Když si byl jistý, že se Hermiona jen tak nevrátí, odbelhal se do svého pokoje a se sílícími závratěmi nadzvedl matraci na posteli.

Tohle by mi to nemělo dělat… Musím zjistit, co se děje…, pomyslel si a vytáhl ze skrýše ohromný grimoár v hnědé kožené vazbě. Usmál se při vzpomínce na tu chladnou, větrnou noc, kdy mu ho Hermiona donesla na útes. Tu noc ji držel v náručí tak dlouho…

Listoval stránkami, až našel, co hledal, a ponořil se do textu.

Musím zjistit proč…