Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 42. Vzpomínky – 2/3

Ve své cele v Azkabanu Lucius Malfoy zcela ztratil pojem o čase. Jeho pokus udržet si paměť a přehled o událostech skončil už před několika dny. Neustálé přehrávání detailů z doby po bitvě vedlo jen k tomu, že se mu vše slilo dohromady, a tak s tím prostě přestal. Přestal přemýšlet, přestal analyzovat, přestal se trápit. Jenže nakonec zjistil, že naprostá mentální prázdnota je možná ještě horší než její pravý opak. Bez konkrétních bodů, na které by se mohl soustředit, jeho mysl bloudila. Nechal se unášet větrem, křikem vězňů z ostatních částí věznice… Stejně jako tehdy, po fiasku s proroctvím na Ministerstvu. Zapomněl, jak moc Azkaban dokáže vysávat všechny myšlenky, vzpomínky, všechno, co člověka dělá člověkem – až zbyde jen beztvará kaše bolesti a samoty.

A jako by to nestačilo, jeho jediné rozptýlení – Aria Stoneová – trávila většinu dne u soudu. A když se vracela zpátky do své cely, propukala v pláč a brečela, dokud neodpadla vyčerpáním. Lucius se proto schovával v nejzazším koutě své cely, aby se co nejvíce vyhnul jejímu zornému poli. Měl dost vlastního trápení na to, aby se musel ještě zaobírat cizím. I když, nutno dodat, že Ariiny problémy se zdály být podezřele propojené s těmi jeho.

Až jednoho dne, krátce po svém návratu z dalšího zasedání Starostolce, vyslovila dívka jeho jméno prosebným tónem.

„Pane Malfoyi?“ zasípala Aria, zatímco se přitiskla k mřížím a upírala pohled směrem k jeho cele. „Luciusi?“

Zaznamenala pohyb v jeho cele, ale muž se k mřížím nepřiblížil. Aria popotáhla a vzlykla zoufale: „Pane Malfoyi…“

Z jeho cely se ozval povzdech.

No tak to řekněte rovnou, jestli vás štvu…, pomyslela si Aria hořce. Ale nakonec se ruka, paže a pak i celé tělo Luciuse Abraxase Malfoye objevily u mříží jeho klece. Otočil k ní vyčerpaný, zarostlý a propadlý obličej. Vypadal otřesně. Aria měla alespoň výhodu toho, že se kvůli soudu každý den dostávala ven a mohla se umýt. On ovšem takové štěstí neměl.

„Co je?“ zavrčel Lucius chladně a unaveně.

„Existuje… existuje nějaké kouzlo, které někomu zabrání říct pravdu?“ zeptala se Aria, zatímco si mnula zarudlé oči.

Viděla, jak Lucius zvedl obočí. „Ano. Existuje. Proč?“

Aria odvrátila pohled a neodpověděla hned. Vypadala, že o něčem usilovně přemýšlí. Pak se znovu nadechla a pokračovala.

„Ten soud je peklo,“ zašeptala roztřeseným hlasem. „Se svým obhájcem jsme připravili celou výpověď – pravdivou. Měla dokázat mou nevinu. Ale když jsem začala mluvit, podle všeho z mých úst vyšel úplně jiný příběh. V tu chvíli jsem tomu nerozuměla. Viděla jsem soudce a porotu, jak se rozčilují a nevěřícně kroutí hlavami, zatímco jsem jim klidně vyprávěla, že jsem byla na obědě s kamarádkou a pak jsme šly do kina na film s Johnnym Deppem… Nechápala jsem, proč tak vyvádí. A pak si můj právník vyžádal přestávku, odtáhl mě stranou a zeptal se, co to sakra mělo znamenat… proč jsem vypovídala ty hrozné věci. A já na něj: jaké hrozné věci? Co je špatného na návštěvě kina? A on mi řekl, že jsem vůbec nemluvila o kině, ale že jsem detailně popsala, jak jsem vnikla do domu Nottových a spáchala dvojitou vraždu. S detaily, které mohl znát jen skutečný pachatel…“

„A myslíte si, že vás k té výpovědi donutil nějaký kouzelný prostředek?“ zeptal se Lucius pochybovačně. Něco mu říkalo, že té holce má věřit – a to velmi silně – ale nikdy neslyšel o zaklínadle, které by prošlo přes silná bezpečnostní kouzla soudních síní na Ministerstvu. Aria musela vycítit jeho nedůvěru, protože zmlkla.

Když už se k ničemu neměla, Lucius se otočil, aby se vrátil do stínu své cely.

„Počkejte!“ zvolala Aria a postavila se ke svým mřížím. „Minule jsem lhala. Znala jsem rodinu Nottových.“

Lucius naklonil hlavu a zamračil se. Aha. Takže lhala?

„Tedy… ne moc. Byli to jen sousedi. Znala jsem hlavně jejich syna, Thea. Hodně jsme si spolu hráli, když jsme byli malí.“

Syn Nottových a kamarádil se s mudlovskou holkou? Tak to slyším poprvé, pomyslel si Lucius a stiskl rty. Něco mi říká, že Greg a Romilda z toho nadšení nebyli.

„Vyprávějte mi o něm…“ požádal Lucius a přimhouřil oči.

„Cože?“ Aria na něj upřela zmatený pohled. Proč ho to vůbec zajímá? „Vy chcete slyšet o Theu Nottovi?“

„Kolikrát vám to mám opakovat, slečno Stoneová?“ zavrčel Lucius, až sebou Aria trhla. Jeho trpělivost, obzvlášť v tomhle zatuchlém vězení, měla své meze.

„Ehm… no… jak chcete…“ zakoktala se Aria. „Co přesně chcete vědět?“

„Všechno.“

Zvedla obočí. „Všechno? Jak to myslíte – všechno?“

„Všechno.“

Stiskla rty a chvíli přemýšlela. „No… bylo mi pět, když se narodil, ale skoro jsem ho neviděla až do doby, kdy mu byly asi čtyři. Tehdy si začal hrát sám na zahradě. Nottovi nebyli zrovna ten typ sousedů, co by se rádi družili s ostatními, víte? Nikdy nechodili na sousedské večírky, nikdy jsme neviděli žádné auto vyjíždět nebo přijíždět k jejich domu. Člověk měl pocit, že snad nikdy nevycházejí ven… No nic. Když bylo Theovi kolem pěti nebo šesti, nás, dětí z ulice, bylo venku vždycky plno. Hráli jsme fotbal, basket, na babu… A pokaždé, když jsme se podívali směrem k jejich domu v Lansdowne Road, viděli jsme, jak se malý Theo drží plotu a pozoruje nás. Po pár týdnech už si s námi chodil i hrát. Byl to opravdu milý kluk. Hrozně netrpělivý, ale neuvěřitelně chytrý. Ukazovali jsme mu naše hry a dokonce se naučil jezdit na mém starém dětském kole…“

Aria zmlkla a zadívala se do prázdna. Lucius ji pozoroval a pochopil, že si právě na něco vzpomněla.

„Pamatuju si, jak poprvé spadl z kola. Naštval se. Říkal, že kolo je úplně pitomý ve srovnání s létajícími košťaty. A že má mnohem radši košťata.“ Na okamžik se pousmála. „Tenkrát jsme si s kamarády mysleli, že má prostě bujnou fantazii… Ale teď si říkám, jestli náhodou…“

„Ano, slečno Stoneová, létající košťata existují. Pokračujte, prosím,“ přerušil ji Lucius otráveně. Aria mu věnovala káravý pohled, ale pokračovala v příběhu.

„Jo, jo, dobře…“ zamumlala a zamračila se. „No, každopádně jsem se pak o Thea začala starat čím dál častěji. Ve skutečnosti se ode mě nehnul na krok. Dělal hrozné scény, když jsem nastoupila na střední školu a měla jsem míň času. Každý den, když jsem přijela autobusem domů, mě sledoval z okna svého pokoje a běžel mi naproti. Zůstával se mnou, když jsem dělala úkoly, usínal na mojí posteli, když jsem se učila, chodil za mnou jako káčátko, dokud na něj jeho máma nezařvala z jejich zahrady, aby šel domů. Někdy, když jeho rodiče odcházeli večer pryč, mě požádali, abych ho hlídala. Vím, že to byl Theo, kdo trval na tom, abych to byla jenom já, protože jeho rodiče mě přímo nesnášeli. Ani nevím proč.“

„Nikdy jste netušila, že jsou Nottovi kouzelníci?“ zeptal se Lucius klidným hlasem.

Aria zavrtěla hlavou. „Ne. I když zpětně si vzpomínám, jak často říkal, že by si přál, aby každý uměl kouzlit. Říkal, že chce vidět, jak kouzlím, protože jsem jeho ‚kmotřička víla‘ a víly přece kouzlí. A já mu pořád opakovala, že magie neexistuje, ale on to odmítal přijmout. Vždycky se naštval. Tak jsem mu nakonec slíbila, že mu jednoho dne nějaký kouzelnický trik ukážu. To ho obvykle uklidnilo. Až do chvíle, kdy jsem si v městské knihovně našla knížku s kouzelnickými triky a jeden mu předvedla. Vyváděl, ječel, že to není opravdová magie, a nemluvil se mnou dva týdny.

Pak jsem šla na střední a měla jsem na něj ještě méně času. O rok později ho rodiče poslali na internát a od té doby jsem ho vídala jen výjimečně. Nejdřív mi to vyhovovalo – byla jsem v tom věku, kdy chcete chodit s kamarádkama po obchodech, a ne se starat o náročného desetiletého kluka. Ale další léto se vrátil z té školy domů. Chtěla jsem ho navštívit, zeptat se, jak se má, ale odbyl mě. Byl chladný, odtažitý. Říkal, že už je velký a že žádnou chůvu nepotřebuje. Zkusila jsem zažertovat, že přece pořád můžu být jeho kmotřička víla, ale ušklíbl se a řekl jen: ‚Ty nejsi žádná víla.‘

Další dvě léta jsem ho párkrát potkala a prohodili jsme jen pár slov. Tvrdil, že má přítelkyni – prý nejchytřejší holku na jejich škole. A že já rozhodně tak zajímavá nejsem.“

Aria sklopila oči. „Bylo mi to líto. Došlo mi, že jsem vlastně měla ráda tu dobu, kdy za mnou pořád běhal, držel se mého trička a chtěl, abych mu do noci vyprávěla pohádky o vílách a čarodějkách. Ten malý Theo byl možná jedno z nejroztomilejších dětí, jaké jsem kdy potkala. Ale ten puberťák, co se vrátil z internátu… ten mi naháněl strach.“

Lucius si chvíli tichounce přehrával, co právě slyšel. „Vzpomínáte si na jméno té jeho údajné přítelkyně?“

Aria protočila oči. „Ne, jen si vybavuju, že jsem si pomyslela, že to jméno zní hrozně nabubřele. Něco hloupého, jak z řecké nebo římské mytologie…“

„Hermiona?“

Aria k němu zvedla překvapený pohled. „Hermiona! To je ono! Znáte ji?“

Lucius neodpověděl. Takže Theodor Nott už tehdy snil o Hermioně Grangerové. A nejen to – on jí dokonce lhal, že s ní chodí. No tohle. Měl vážně drzost.

„A viděla jste ho nedávno?“ pokračoval Lucius, zaměřený zpět na Ariu. „Myslím, než vás zavřeli.“

Aria se náhle celá začervenala a odvrátila pohled. „Ne…“

„Lžete naprosto mizerně, slečno Stoneová,“ ušklíbl se Lucius, když se na něj opět zadívala s temným pohledem.

„Proč to chcete vůbec vědět?!“ vyjela na něj defenzivně.

„Hm, nechte mě přemýšlet…“ zamumlal Lucius ironicky a poklepal si prstem na bradu. „Třeba protože vám to může zachránit krk? Nebo snad proto, že tím můžeme zastavit psychopata, co vás obvinil z vraždy vlastních rodičů a zmizel?“

Aria otevřela ústa, pak se zašklebila. „Večer po vraždě přišel ke mně domů. Vrátila jsem se docela pozdě, protože jsem byla v kině, a čekal na mě v mém pokoji. Neviděla jsem ho téměř čtyři roky. A teď je z něj…“ zarazila se a skousla si ret. Chtěla říct ‚fakt kus‘ ale pochybovala, že by se to Luciovi líbilo. „… hezký mladý muž,“ dokončila opatrně. „Hezký, ale… v jeho pohledu bylo něco divného. Něco chladného. Něco…“

„Zlého?“ navrhl Lucius a sledoval její reakci.

Aria přikývla. „Jo. Jo, myslím, že se to dá tak říct. Zlý, ale zároveň neuvěřitelně přitažlivý. Když jsem se mu dívala do očí, připadala jsem si jako Anakin Skywalker, který se nechává zlákat temnou stranou Síly, víte, co tím myslím?“

„Absolutně ne,“ zamumlal Lucius s povzdechem. Není divu, že nesnáší mluvit s mudly – většinou jim člověk nerozuměl ani slovo.

„To je jedno, nechme to být,“ dodala Aria rychle, když si všimla Luciusova zamračeného výrazu. „Fakt je, že tam stál, uprostřed mého pokoje, a díval se na mě. Podal mi krabičku a řekl, že je to dárek. Když jsem ji otevřela, uviděla jsem dlouhou hůlku z tmavého dřeva. Vypadala dost stará a opotřebovaná, ale rukojeť měla krásně vyřezávanou do tvaru hrušky. Zeptala jsem se ho, co to je, a on odpověděl, že je to kouzelnická hůlka. A že s ní se konečně stanu vílou. Zasmála jsem se a řekla mu, že opravdové kouzelnické hůlky jsou černé s bílými konci. Tohle tomu vůbec neodpovídalo. On se taky zasmál a poprosil mě, ať na něj sešlu kouzlo. Stejně jako když byl malý a chtěl, abych na něj mířila tužkou a vymýšlela si kouzelné formule.“

Aria zavrtěla hlavou. „Připadala jsem si jako úplná blbka, když jsem na něj tou hůlkou namířila, ale tak moc mě potěšilo, že si můžeme připomenout naše dětské hry… Tak jsem na něj ukázala hůlkou a zakřičela ‚Abrakadabra!‘, jako by to byl kord a já šermíř volající ‚do střehu!‘…“ dívka si povzdechla. Když zvedla oči, všimla si, že Lucius teď visí na jejích slovech.

„Pak mi vzal ruku, stiskl ji mezi dlaněmi – pořád jsem tu hůlku držela – poděkoval mi, své ‚hodné víle kmotřičce‘, a odešel z pokoje. Dal mi pusu na tvář.“

Na chvíli se odmlčela a sklopila zrak ke své pravé ruce. „Později, když se u mě z ničeho nic objevili ti kouzelníci, zatkli mě jako nějakého zločince a když tu hůlku našli a identifikovali ji jako ‚vražednou zbraň‘, pochopila jsem. Zbytek…“ Aria mávla rukou kolem své cely, „…ten už znáte.“

Lucius pomalu přikývl. „Říkala jste, že tohle všechno nedokážete říct u Starostolce, ale mně jste to právě pověděla. Proč?“

Aria pokrčila rameny. „Nevím. Dokážu to říct svému právníkovi, zvládla jsem to říct i rodičům, když mě navštívili. Dokážu to říct jakémukoliv zatracenému člověku na téhle planetě, ale jakmile je nablízku soudce, porota, nebo někdo z ministerstva… okamžitě začnu přiznávat dvojnásobnou vraždu, kterou jsem nespáchala. Takže jestli máte nějaké logické vysvětlení, vůbec bych se nezlobila, kdybyste mi ho sdělil.“

Lucius se zasmál suchým, sarkastickým smíchem. „Neříkejte věci, kterých byste mohla litovat…“ zamumlal, zatímco si Aria opřela hlavu o mříže.

„A co vy?“ opáčila. „Pořád mluvíme jen o mně, ale já mám pocit, že víte mnohem víc, než dáváte najevo… Jaký je váš příběh?“ zeptala se, zatímco Lucius náhle ztuhl.

„Nevím nic,“ zavrčel a uhnul pohledem.

„Vážně? A na to divné jméno Theovy přítelkyně jste přišel jen tak náhodou? Děláte si ze mě srandu?“ vyštěkla Aria a chytila se mříží oběma rukama. Začínalo jí docházet, že se tu odhaluje jen ona, zatímco on si všechno nechává pro sebe. „Tak mluvte, Malfoyi. Čeho se bojíte? V tomhle oddělení jsme jen vy, já a ten mrtvý naproti.“

„Není mrtvý. Dostal polibek od mozkomora –“

„To je mi u prdele, Luciusi. Řekněte mi, co víte!“ zaječela Aria, na pokraji slz.

Dlouho na sebe hleděli a Ariin vztek se postupně rozplýval v bezmoc. „Prosím vás… já to musím pochopit…“ zašeptala chraplavě.

Několik vteřin plynulo pomalu, zatímco Lucius velmi vážně zvažoval možnost stáhnout se zpátky do rohu své cely. Pak ale znovu pohlédl na Ariu – na její prosebné oči, třesoucí se ruce, obličej, který už toho na obyčejnou mudlovskou dívku viděl příliš mnoho. Lucius si povzdechl a v duchu proklel vlastní slabost. V jiných podmínkách by ji klidně nechal v nevědomosti, nechal by ji napospas jejímu osudu. Ale tady ho mohla otravovat každou minutu, každou sekundu až do konce jeho věznění. A jak už měl tu čest zjistit, Aria se jen tak nevzdává. Ještě jedna věc, kterou má společnou s Grangerovou…, pomyslel si otráveně a zakroutil hlavou.

„Dobrá,“ zabručel a probodl ji pohledem. „Dobře poslouchejte, nebudu se opakovat. A začnu úplně od začátku.“

Aria horlivě přikývla a uvelebila se pohodlněji na zemi, připravena vstřebat každé slovo. Lucius Malfoy otevřel ústa a začal vyprávět.

*****