Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 42. Vzpomínky – 1/3

Draco se přemístil před bránu sídla Malfoyových jako první a ucítil, jak se mu na hrudi pohnul malý dlaždičoun. To zvířátko rozhodně nebylo fanouškem tohoto způsobu cestování a dávalo to najevo tím, že při každém přemístění jemně okusovalo pánovu bundu. Ozvalo se druhé hlasité prásk a Potter se objevil po jeho pravici s výrazem, jako by právě spolkl citron.

„No konečně, už jsem si myslel, že se na to vykašleš…“ zamumlal Draco a nechal zvíře znovu vyšplhat na své rameno.

Harry odpověděl zamručením, ze kterého bylo patrné, že k tomu opravdu měl blízko, ale nakonec se přesto vydal za Dracem do zahrady.

„Jsem si jistý, že mě nenávidí, tohle není dobrý nápad…“ brblal Harry a loudal se. „A Ginny… co jí vůbec řeknu? Že jsem ji na týdny opustil a –“

„Pottere,“ uťal ho Draco a zastavil se. Harry na něj zmateně pohlédl. „Nejsem tvůj psycholog. Vejdeš dovnitř a poneseš následky.“

„To říká ten, co neřekl jediné slovo skoro dva měsíce,“ odsekl Harry podrážděně.

„Od chlápka, co se beze stopy vypařil na dva měsíce a patnáct dní, to beru jako lichotku,“ opáčil Draco a začal stoupat po schodech na verandu.

To sedí, pomyslel si Harry a s rostoucí nervozitou ho následoval.

Draco otevřel hlavní dveře a hned je uvítal domácí skřítek, který jim s hlubokou úklonou odebral kabáty. Harry se pousmál. Hermiona by tohle nenáviděla. Skřítek sotva zmizel i s jejich věcmi, když do vstupní haly vrazil Blaise s ustaraným výrazem.

„Draco, do háje, už jsem skoro vyrazil tě hled –“ zarazil se, jakmile spatřil Harryho. „Och,“ bylo jediné, co z něj vyšlo.

„Nazdar, Zabini…“ hlesl Harry a nejistě zvedl ruku na pozdrav.

Blaise střídavě probodával pohledem Harryho a pak Draca, kterému na rtech pohrával pobavený úšklebek. Vzápětí se vzpamatoval. „Ginny a Ron jsou v obýváku. Doufám, že ses na to připravil psychicky. A že máš sakra dobré výmluvy?“ dodal s grimasou.

„Ani ne,“ zamumlal Harry, zatímco mu Draco věnoval významný pohled.

Blaise ho poplácal po rameni a povzdechl si. „Tak hodně štěstí… Budeme poblíž, kdybys potřeboval pomoc. Nebo dýchání z úst do úst, masáž srdce, obranu proti nestvůrnému netopýřímu zaklínadlu…“

Draco pozvedl obočí a naklonil se k němu. „Si děláš srandu? Já mu rozhodně nepomůžu… Spíš dones popcorn a najdeme si místo, odkud tu popravu uvidíme. Pardon, chtěl jsem říct dojemné shledání.“

Blaise zakroutil hlavou a jemně postrčil Harryho směrem ke dveřím vedoucím do salonu. „Pojď, tohle bude jen krátké, bolestivé peklo.“

Draco je následoval a položil ruku na kliku. „Chceš, abych to uvedl jemně a ohlásil tě…?“ navrhl s podivným výrazem.

Harry se zamračil, ale nakonec přikývl. „Tak jo… to bych ocenil.“

Draco Malfoy se zazubil od ucha k uchu, kývl a vzápětí otevřel dveře, strčil Harryho dovnitř a zakřičel: „Podívejte, co jsem přitáhl z hřbitova!“ načež dveře rychle zabouchl a držel kliku, aby znemožnil únik.

„Myslel jsem, že jsi řekl jemně,“ poznamenal Blaise káravě s rukama založenýma na hrudi.

Draco pokrčil rameny a přitiskl ucho ke dveřím. „Lhal jsem.“

Blaise se pousmál, ale pak se na Draca zadíval zvláštním pohledem.

„Co?“ zamračil se Draco.

„Nic…“ zašeptal Blaise a přitiskl své ucho vedle toho jeho. „Jen… měl jsem fakt strach, že už se nikdy nevrátíš…“

Draco se na něj dlouze zadíval, ale neodpověděl.

Uvnitř mezitím Ginny a Ron zvedli hlavu od kouzelnických šachů. Když Ginny uviděla ty zelené oči, po kterých se jí celé měsíce stýskalo, projel jí tváří celý kaleidoskop emocí. Vstala a otvírala a zavírala pusu jako ryba na suchu. Ron, stojící za ní, na tom nebyl o moc lépe, ale nějak se držel o něco líp než jeho sestra.

„Ty… ty… TY…!“ zalykala se Ginny, zatímco se jí v očích objevily slzy.

„Ginny, já…“ začal Harry a instinktivně o krok couvl. Ale bylo pozdě. Dívka v mžiku překonala vzdálenost mezi nimi, vrhla se na něj a začala ho mlátit – každé slovo zdůrazněné pěstí, dlaní nebo fackou na různé části Harryho těla.

„Celý… svět… si… dělal… starosti… kde… jsi… sakra… byl, Harry… Pottere!“ křičela a dál ho tloukla hlava nehlava.

Harry si okamžitě zakryl hlavu rukama, ale Ginny to ani v nejmenším nezastavilo – mlátila ho do temene, ramen, předloktí i žeber.

„Nechals… nás… všechny… samotné… v takové… chvíli!“ Její hlas se zlomil v pláč a každým dalším slovem byl tišší. „Jak… jsi… mohl?“

Na druhé straně dveří měli Draco i Blaise teď obě uši přilepené na dřevě.

„O-ou, už to začíná…“ zachechtal se Draco, zatímco se jeho dlaždičoun snažil oba lidi napodobit a přitiskl svá drobná trojúhelníková ouška na dveře.

„Myslíš, že bychom měli zasáhnout?“ zeptal se Blaise s úšklebkem.

„Zbláznil ses?“ odsekl Draco ve chvíli, kdy Ginny znovu zařvala („Harry Jamesi Pottere, čekala jsem na tebe každý den celé týdny! Ani sova, NIC!“). „V tomhle stavu bych tam nevlezl bez injekce uspávacího lektvaru…“

„Pravda…“ přikývl Blaise.

Oba kluci nadskočili, protože Narcisa Malfoyová sešla poslední schody hlavního schodiště a jemným odkašláním oznámila svou přítomnost.

„Co se tu děje?“ zeptala se podezřívavě, zatímco si je oba změřila pohledem. „Slyšela jsem křik.“

„Potter se vrátil,“ odpověděl její syn a ukázal na dveře, na kterých měl právě přitisknuté ucho.

„Harry je tady?“ podivila se Narcisa a v okamžiku jí došlo, kdo křičel a proč. Načež se jí tvář rozzářila širokým úsměvem a téměř vyběhla po schodech zpět nahoru. „Nechám připravit další pokoj!“

Draco se narovnal a zmateně vykulil oči směrem k mizející siluetě své matky. „Cože? Počkej… cože?!“

„Rone, nechápu, jak můžeš být tak klidný?!“ křikla Ginny a probodla bratra pohledem. „On tě přece taky opustil bez jediné zprávy.“

Harry se na Rona nervózně podíval, ale jakmile si všiml, že Ginny znovu upírá pohled na něj, instinktivně se stáhl. Nicméně už ho nebila, což byl, ve své podstatě, pokrok.

„Ginny, já jsem přece taky Harryho opustil, když jsme šli hledat viteály,“ poznamenal Ron tiše a přiblížil se ke svému nejlepšímu kamarádovi. „Byl bych fakt největší kretén, kdybych mu to teď vyčítal…“

Oba chlapci se na sebe smutně usmáli a pak Ron Harryho objal v dlouhém, bratrském objetí. Ten pohled jako by Ginny konečně zlomil a ona propukla v pláč, který doprovázelo hlasité popotahování.

„Bylo to bez tebe tak těžké, Harry…“ vzlykla, když se Harry s Ronem opět od sebe odtáhli. Harry se na ni podíval a sevřel rty. „Nejdřív táta, pak Hermiona, pak… mamka, co… Krucinál…“ Zakryla si obličej dlaněmi a její záda se začala třást v bolestivých záškubech.

Vzápětí ucítila, jak ji Harry objímá a její čelo se opřelo o jeho hruď. Pokusila se ho odstrčit.

„Nemysli si, že tě z toho vyseká objetí…“ zamumlala a pokusila se mu vykroutit. Ale Harry nepovolil.

„Byl jsem tam každý den, Ginny,“ zašeptal jí do ucha.

„Já vím, já vím, já vím…“ opakovala tiše. „Stačilo by jedno slovo, jedna sova, něco…“

Harry ještě víc zesílil stisk paží kolem jejích ramen. „Nevěděl jsem, co říct…“

Za ní se ozval Ronův klidný hlas. „Trochu jako Malfoy, Ginny. Ten taky nevěděl, co říct. A pak to nějak přešlo… bohužel,“ dodal sarkasticky a poslední větu záměrně pronesl hlasitěji směrem ke dveřím.

Ozvalo se tlumené: „Polib mi, Vízlíku,“ zpoza dveří, a Ron se uchechtl. Ginny, stále v Harryho náručí, se rozesmála taky. Pak si otřela slzy z tváří a znovu vzhlédla. A když znovu spatřila Harryho zelené oči, její srdce se rozbušilo jako o závod.

„Už mi to nikdy neudělej, Harry…“ zašeptala a Harry zavrtěl hlavou.

„Slibuju.“

Na to se Ginny postavila na špičky, zavřela oči a políbila ho. Harry jí polibek hladově opětoval a za nimi Ron znechuceně protočil oči.

„Jo, tak tady mám svůj limit,“ zamručel a otočil se k odchodu. Dvojice si vůbec nevšimla, že se přiblížil ke dveřím salonu — a téměř jimi urazil nos Blaisovi a Dracovi, kteří na ně měli stále přitisknuté ucho.

Těsně než Ron za sebou zavřel,  oba zmijozelové ještě zahlédli Harryho s Ginny ve vášnivém objetí. Draco se znechuceně zašklebil. Zato Blaise vypadal zamyšleně.

„Asi pošlu sovu Astorii…“ poznamenal neurčitě, zatímco zamířil po schodech nahoru.

„Jaký to má jako smysl?“ zeptal se Draco s pohledem upřeným na přítelova záda.

„Žádný, žádný…“ zamumlal Blaise a zmizel v patře.

*****