Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10.

O sedmnáct měsíců později

Hermiona otevřela ospalé oko a sledovala, jak se skrz závěsy vkrádá sluneční paprsek. Letní slunce vypadalo lákavě, ale zdálo se jí, že je příliš brzy na to, aby vstávala, a tak se přitulila k muži vedle sebe a znovu usnula.

Když se probudila podruhé, chalupou se linula lahodná vůně čerstvě uvařené kávy. Po odbočce do koupelny se vydala za nosem do kuchyně, kde našla Severuse, oblečeného jen do černých trenýrek, jak připravuje tousty. Prohlížela si jeho záda a zadek. Byla to velmi pěkná záda. A velmi pěkný zadek.

Zdálo se, že si všiml, že ho pozoruje, protože se otočil a usmál se. Hermiona k němu přiběhla a políbila ho na tvář.

„Dobré ráno, ospalko,“ pozdravil ji a podal jí hrnek s horkou kávou.

„Děkuji.“ Odnesla hrnek ke stolu, na němž už čekalo máslo, džem, sýr a ovoce, zatímco Severus přinesl toasty. Ani jeden z nich nebyl ranní ptáče, což znamenalo blažené ticho u snídaně.

„Už jsem skoro zapomněl, jak je první týden prázdnin krásný,“ poznamenal Severus.

Tolik k blaženému tichu. „Nelituješ, že jsi přijal Minervinu nabídku?“

„Ne. Rád učím lektvary a Horacio je teď, v důchodu, mnohem šťastnější. A…“ zaváhal, „mám příjemné kolegy. Zvlášť v jednom případě.“

Hermiona se na něj rozzářila. „Já taky.“

„Připravená na ten velký den?“ zeptal se Severus.

Hermiona málem upustila třešeň, kterou právě okusovala. „Hm,“ odpověděla.

„Nemusíme se do toho pouštět. Nevadí mi, když ještě chvíli počkáme.“

„Ne, už jsme čekali dost dlouho. Je čas.“

„Jestli si jsi jistá.“

Byla v jeho hlase špetka úzkosti? Utrhla poslední třešničku, a pak odpověděla: „Jsem.“

ooOOoo

Venku nebylo příliš teplo, líný vítr honil po letní obloze kousky modré a šedé, občas přerušené několika slunečními paprsky nebo kapkami deště. Byl to zkrátka typický skotský letní den a zahrada se zdála být ideálním místem pro jejich plán.

Hermiona se ujistila, že má ze všech stran dostatek prostoru. Naposledy pohlédla na Severuse, který povzbudivě přikývl, a pak vyslovila kouzlo.

Zavřela oči a tělem jí projel zvláštní pocit. Když je znovu otevřela, zjistila, že je mnohem blíž k zemi. Nikdy předtím neviděla tak jasně. Každé stéblo trávy bylo zaostřené, jak je vítr rozvířil. Hermiona zkontrolovala nohy: dvě. Připadaly jí trochu krátké a zdálo se, že se její těžiště poněkud posunulo. Krk: krátký, a jak se ukázalo, nesmírně pohyblivý. Rozhodně tedy ne vydra. Ruce: na svém místě. Také dvě; pokusně jimi pohnula a vymrštilo ji to několik metrů do vzduchu, než zase tvrdě dopadla na nohy, což se ukázalo jako docela užitečné, protože mohla zarýt prsty, ne – drápy, do země a zabránit převrácení. Srdce se jí rozbušilo. To přece není možné. Nesnášela létání. Opatrně pohnula rukama – křídly? – znovu. Výsledek byl stejný, jen tentokrát se jí podařilo přistát o něco měkčeji.

Hermiona, které stále bušilo srdce, seděla uprostřed trávníku a snažila se smířit s tím, že se proměnila v zatraceného ptáka. Otočila hlavu – ten krk se jí opravdu hodil – a podívala se na Severuse. Viděla každý detail jeho tváře: tmavé oči, rovný nos, pramen černých vlasů, který mu vítr rozfoukal po obličeji, dokonce i drobné vrásky kolem očí. Natáhl k ní ruku.

Hermiona zvažovala své možnosti. Mohla se proměnit zpátky. Nemusela opustit bezpečnou půdu pod nohama. Nebo se mohla naučit používat křídla a zjistit, jestli je létání jako pták zábavnější než na koštěti. Jednou, dvakrát zamávala křídly a pak vzlétla – žádné svírání kusu dřeva a zoufalá snaha udržet rovnováhu. Místo toho ji nesl vzduch, vítr byl její přítel a hnal ji kupředu. Jednou se proletěla kolem zahrady, než přistála na Severusově natažené paži.

Usmál se. „Zdravím tě. Jsi krásná sova.“

„Hú!“

Severus se zasmál. „Ano, má drahá.“

Hermiona ho chvilku láskyplně oždibovala za uchem a pak se opět vydala na další oblet zahrady. Tentokrát hladce přistála na zahradní zdi. Seskočila na zem a proměnila se zpět.

Severus k ní došel, objal ji a pronesl: „Gratuluji ti k první úspěšné proměně ve zvěromága.“

„Děkuji.“ Hermiona se stulila do jeho objetí. „Ta podoba mě trochu překvapila. Byla jsem si tak jistá, že budu vydra.“

„Ano, většina zvěromagů se mění do podoby, kterou má jejich Patron, ale někteří ne. Obvykle ti, kteří se naučí ovládat kouzlo o něco později.“

V Severusových očích se objevil zlomyslný lesk. „Uvědomuješ si ty nekonečné možnosti, že? Příští rok se budeme moct kdykoli vyplížit za Minervinými zády.“

„Tak to se máme na co těšit,“ odpověděla Hermiona se smíchem. „Ale nejdřív nám zbývá ještě pár týdnů letních prázdnin – všechny jsou jen naše. Nevím, jak ty, ale formule jsou někdy tak vyčerpávající. Myslím, že si potřebuju zdřímnout.“ Mrkla na Severuse, vzala ho za ruku a vedla ho zpátky do chaty.

Následoval ji a cestou jí zamumlal do ucha: „Napadá mě několik velmi relaxačních aktivit.“

Konec