Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9.

Severus na okamžik ztuhl, než ji objal. Navzdory svému rozcuchanému vzhledu voněl něčím svěžím a citronovým – a něčím, co bylo skutečně on. Hermiona se zhluboka nadechla a přitulila se o něco blíž k jeho vlněnému hábitu. Chvíli tak stáli, než ji Severus pustil a o krok ustoupil. Na tvářích měl opět dvě růžové skvrny.

„Ehm,“ ragovala Hermiona. Rychle se vzpamatovala a dodala: „Co říkal Krvavý baron? A proč jste s ním potřeboval mluvit?“

„Ještě jsem ho nenašel.“ Severus zněl unaveně. „Ani jsem se nedostal do sklepení. Ten zatracený hrad mě pořád vedl jinam.“

„To jste se celou tu dobu potuloval po škole?“

Severus přikývl. „Ano. Vím o pár průchodech, které zná jen málokdo. Nebo jsem si to myslel.“

Blinky mezitím zmizela. Hermiona si uvědomila, kam se poděla, když se na stolku zhmotnily dva hrnky horké čokolády, ze kterých stoupala pára. Přitahována lákavou vůní se posadila na pohovku, Severus vedle ní.

„Myslela jsem, že se něco stalo nebo…“ poznamenala a dívala se spíš na svůj hrnek než na Severuse.

„Nebo že jsem odešel?“

„Ano. Ne. Chci říct… Vím, že jste nemohl, protože jsme tu všichni uvězněni, ale… Aspoň příště zanechte nějaký zatracený vzkaz!“

„Tenkrát jsem krátce uvažoval o tom, že bych vás zbavil paměti…“

Hermiona si odfrkla.

„A ne, nemohl jsem nechat vzkaz.“

„Proč ne?“

Severus se napil čokolády a zdálo se, že svou odpověď zvažuje. „Kdybych to udělal, nenechala byste kámen na kameni, abyste mě našla, a jak vás znám a vím, jak jste vynalézavá, podařilo by se vám to. To jsem nemohl riskovat.“

Při tom komplimentu se téměř usmála. „Proč? Proč jste musel odejít? Myslela jsem, že…“ Včas se zarazila, než řekne něco hloupého.

„Přesně tak. Bylo vám devatenáct, sotva jste přestala být mou studentkou a právě jste prošla válkou. A já jsem si taky musel něco srovnat. Nikdy by to nefungovalo.“

„To nebylo rozhodnutí na vás,“ odvětila Hermiona. „Ne za nás oba.“

Severus vypadal zamyšleně. „Možná ne. Ale v té době jsem udělal to, co jsem považoval za nejlepší.“

„Možná to bylo nejlepší pro vás. Máte vůbec představu, jaké to je, když někdo jednoho dne prostě zmizí a vy ani nevíte, jestli je živý nebo mrtvý?“ Hermiona vstala a začala se znovu procházet. „Sakra, dokonce jsem poslala sovu Luciusi Malfoyovi, abych zjistila, co se stalo.“

„Já vím. Řekl mi to.“

„To je od něj hezké. Řekl mi jen, abych si nedělala starosti. Jen mu to trvalo o pár vět déle.“

Další přecházení.

„Hermiono.“

„Ano?

„Omlouvám se.“

Zastavila se a otočila se na něj. Vypadal, že je mu to opravdu líto, a v jeho výrazu byl náznak něčeho dalšího. Něčeho, co vypadalo skoro jako strach.

Hermiona si povzdechla.

„Je to už dávno,“ řekla a znovu se posadila vedle něj. V jeho tváři se objevila hmatatelná úleva.

„Proč jste za mnou přišel ve své krkavčí podobě? Byla to jen náhoda?“ zeptala se.

Severus zavrtěl hlavou. „Ne, byl jsem už nějakou dobu zpátky a stejně jsem vás chtěl navštívit, ale nebyl jsem si jistý, jestli budu vítán.“

„Proč jste si to rozmyslel?“

„Jedna z Luciusových knih. Pobýval jsem na panství a narazil jsem na svazek ne tak docela proroctví, spíš předpovědí – věšteb, chcete-li – a usoudil jsem, že by se v Bradavicích mohlo něco dít. Měl jsem v plánu upozornit vás na možné nebezpečí, ale chtěl jsem si potvrdit, že to, co jsem četl, se skutečně týká školy.

Vyrazil jsem to do Bradavic prověřit; jako krkavec, abych zůstal neodhalen. Sotva jsem se však ocitl na půdě školy, uvědomil jsem si, že jsem uvězněn ve své podobě zvěromága a že moje kouzelné schopnosti slábnou. Rozhodl jsem se najít si někde úkryt a vzpomněl jsem si, že jsem si už dřív vyhledal vaši adresu. Zbytek znáte.“

Hermioně chvíli trvalo, než tuto informaci strávila. „A pak jste se objevil v Bradavicích.“

„Ano, doufal jsem, že do té doby najdu způsob, jak získat zpět svou lidskou podobu, ale nestalo se tak. Tak jsem usoudil, že Bradavice jsou pro mě nejlepší volbou; aspoň budu moci sledovat, co se děje.“ Zdálo se, že Severusovi připadají zbytky čokolády v jeho hrnku velmi zajímavé.

„Děkuji, že na mě dohlížíte.“ Hermiona se k němu na pohovce přisunula o něco blíž a vzala ho za ruku.

Severus se ani nehnul.

Seděli v družném tichu, ruce spojené, dokud jí nedošlo něco, co Severus řekl. „Malfoyova kniha!“ nadhodila.

„Promiňte?“

„Kniha Luciuse Malfoye. Možná bychom se na ni měli podívat znovu. A stejně chci vědět, proč potřebujete mluvit s Krvavým baronem.“ Luskla prsty a okamžitě se objevila Blinky.

Severus skřítce vysvětlil, že potřebují knihu z knihovny v sídle Malfoyů, a spěšně napsal Luciusovi vzkaz. Blinky se rozzářila a zmizela, aby se téměř okamžitě znovu objevila. Znovu zmizela a znovu se objevila. A znovu.

Hermiona sledovala, jak se domácí skřítka mihotá a mizí z dohledu, a žaludek se jí začal svírat. Nakonec to Blinky vzdala. Stála uprostřed místnosti, uši sklopené a vypadala naprosto sklesle. „Skřítkové už nemohou opustit hrad,“ informovala je.

„Do prdele,“ ulevila si Hermiona.

„Zatraceně,“ dodal Severus, než pokračoval, „to je v pořádku. Děkuji ti, Blinky.“

Když Blinky odešla, Hermiona poznamenala. „Je to čím dál horší. Teď je opravdu vhodná chvíle, abyste mi řekl, proč si myslíte, že bychom si měli promluvit s Krvavým baronem.“

Severus vylovil z hábitu tenký a omšelý svazek. Otevřel ho a ukázal Hermioně příslušnou pasáž.

„Hm,“ řekla. „Proč si myslíte, že Krvavý baron by mohl být tou znalou a lstivou přízračnou bytostí, o které se tu mluví? Šedá dáma je taky dost moudrá.“

„To je pravda,“ připustil Severus, „ale těžko bych ji nazval lstivou.“

„Protože lstiví mohou být jen Zmijozelové?“ zavtipkovala Hermiona.

„Ne nutně, ale v tomto případě je baron rozhodně nejprohnanější z duchů a ví o Bradavicích víc než kterákoli jiná živá – nebo nemrtvá – bytost v okolí. Navíc jste si sama všimla, že se chová nějak divně.“

„Dobrá poznámka. Tak ho zítra po obědě najdeme. Dřív to nejde, protože ráno musím učit.“ Hermiona zívla.

„Není třeba, abyste šla se mnou,“ podotkl Severus.

Hermiona po něm hodila přísný pohled hodný Minervy. „Ale ano, je. Společně máme mnohem větší šance, kdyby se hrad rozhodl znovu si hrát na labyrint.“

Severus se zatvářil vzpurně, ale zdálo se, že ví, kdy je zbytečné se s Hermionou hádat. Brzy se omluvil a popřál jí dobrou noc.

ooOOoo

Hermiona napůl očekávala, že se Severus ráno pokusí najít zmijozelského ducha sám, ale když se s ním setkala u oběda, ukázalo se, že na ni skutečně čekal. Své pečené brambory snědla s úsměvem na tváři. Po jídle krátce informovala Minervu o svých plánech, než se se Severusem vydali do sklepení.

K jejich překvapení se dostali do nejnižšího patra bez okliky. Cestu jim zkřížili Tlustý mnich i Šedá dáma, ale popřeli, že by měli nějaké informace o baronově pobytu. Hermiona ještě nikdy od války nebyla tak hluboko pod hradem. Svítidla na stěnách vrhala dostatek světla, aby viděli, kam jdou, a vzduch byl překvapivě svěží, přesto působil strašidelně.

„Co je tady dole?“ zeptala se.

„Většinou skladiště jídla a přísad do lektvarů, které je třeba uchovávat v chladu. A samozřejmě staré mučírny,“ odpověděl Severus s nevyzpytatelnou tváří.

„Samozřejmě.“ Nebyla si úplně jistá, jestli si z ní neutahuje.

Prošli chodbami, které jim připadaly jako nekonečné, minuli další skladiště a pak znovu vystoupali nahoru do chodby s lektvary – a pak ještě jednou sešli dolů do další řady místností, kde našli Krvavého barona, jak se povaluje před těžkými dřevěnými dveřmi. Vrhl podezřívavý pohled na Hermionu, ale Severusovi se uklonil.

„Potřebuji vaši pomoc.“

Duch se znovu uklonil. „K vašim službám, pane řediteli.“

Zdálo se, že Severus otázku pečlivě zvažuje. Hermiona ho pozorovala; navzdory tomu, že měl na sobě deset let starý hábit, navzdory tomu, že stále vypadal unaveně, působil tak, jak se na ředitele sluší: vysoký, autoritativní a mocný.

„Můžete nám osvětlit současné potíže školy?“ zeptal se Severus.

„Konflikty, neshody a nerovnováha způsobují rozvrat. Je třeba obnovit harmonii. Odpověď, kterou hledáte, leží v Srdci hradu.“ Baron se ještě jednou uklonil a zmizel ve stropě kobky.

Hermiona se za ním dívala. „Srdce hradu? Co to znamená? No, předpokládám, že je to zpátky do knihovny.“

„Ne.“ A Severus se dal bez dalšího vysvětlení na pochod.

„Počkejte.“

„Cože?“

„O čem to mluvil?“ Hermiona stála nohama pevně na zemi a její pohled by zastrašil i ty nejodvážnější Nebelvíry.

Severus však nebyl Nebelvír; jen pozvedl obočí. „V knihovně v tomto případě nic nenajdeme. Srdce hradu je jedním z nejlépe střežených tajemství v historii Bradavic. Vzpomínám si, že jsem něco podobného četl v Ředitelových svitcích.“

„Ředitelovy svitky?“ zeptala se Hermiona. „To jsou…?“

„Ano, řada listin určených výhradně pro ředitele nebo ředitelku školy,“ potvrdil Severus Hermioninu myšlenku.

Znovu se vydali na cestu a bez nehody došli do přízemí. O dvě okliky později stáli před chrličem, který střežil vchod do pracovny ředitelky. Nebo to byla pracovna ředitele, napadlo Hermionu, když chrlič při Severusově přiblížení uskočil stranou, aniž by vyžadoval heslo. Spěchali po otočných schodech ke dveřím, které už byly otevřené.

Minerva seděla za svým stolem a zdálo se, že ji jejich vstup nijak nevyvedl z míry, ale Hermiona si všimla, že má prsty obtočené kolem hůlky.

„Aha,“ řekla. „To jsem si myslela.“

„Ano,“ odpověděl Severus, než pokračoval, „potřebuji přístup ke svitkům.“

Minerva ukázala na nenápadnou cihlu ve zdi nad svým stolem. „Už jsem se skoro přesvědčila, že jsou pouhou legendou, protože mi nejdou otevřít.“

„Nejsou to legendy.“ Severus provedl sérii pohybů hůlkou.

Nic se nestalo.

Zamračil se a zkusil to znovu.

Nic.

„Divné,“ zamumlal.

Hermiona se podívala na něj, na Minervu a pak znovu na Severuse a vzpomněla si na něco, co řekla Blinky. „Ke svitkům má přístup jen současný ředitel Bradavic, že?“ zeptala se.

Minerva i Severus přikývli.

„Co když vás hrad považuje za ředitele oba? Zkoušeli jste to spolu?“

Nastala malá odmlka, než Severus nadhodil: „Minervo?“

Minerva se postavila po jeho boku. „Až budete připraven.“

Zvedli hůlky a začali provádět kouzlo, přičemž zrcadlově kopírovali pohyby toho druhého. Po době, která jim připadala jako hodiny, se objevil malý výklenek. Severus z něj vytáhl miniaturní truhličku a položil ji na Minervin stůl. Stačilo ťuknout oběma hůlkami a Hermiona, Minerva i Severus sledovali, jak se truhlička zvětšila téměř na trojnásobek své velikosti, než se odklopilo víko. Uvnitř se krčily tři svitky něčeho, co vypadalo jako velmi starý pergamen. Minerva je opatrně vyzvedla z truhly. Na jejím dně ležela velká a podle vzhledu velmi stará kniha. Tu také vyndala, než se Severusem začali svitky rozkládat. Sklonili se nad nimi, zatímco Hermiona se z druhé strany stolu snažila zjistit, co na nich je. Všichni došli ke stejnému závěru přibližně ve stejnou dobu.

„Nic. Jen plány hradu.“ V hlase Minervy bylo jasně slyšet zklamání.

Severus mezitím vzal do ruky starobylý svazek a začal v něm listovat. Hermiona s Minervou čekaly, zatímco si prohlížel jednotlivé stránky a tvářil se velmi soustředěně. Po chvíli, která se zdála jako malá věčnost, konečně našel to, co hledal. Otočil knihu tak, aby Hermiona a Minerva viděly na pasáž, na kterou ukazoval. „To je to, co jsem si pamatoval, že jsem viděl.“

Pasáž popisovala podobné události, jakých byli svědky v posledních týdnech, včetně toho, že hrad všechny uvěznil uvnitř. „Píše se tam, co by mohlo být příčinou?“ zeptala se Hermiona.

„Ano, zdá se, že jich může být několik.“ Severus jim ukázal příslušné kapitoly v obsahu.

„Severusi, musíme je namnožit, abychom si je mohli všichni přečíst. Pomozte mi vypnout ochranná opatření na knize,“ pronesla Minerva.

O několik kouzel později měli všichni před sebou kopie příslušných kapitol a právě začali číst, když do místnosti vrazil Patron ve tvaru koně. Michaelovým hlasem je informoval, že na hodině obrany čtvrtých ročníků došlo k incidentu, že Poppy je na cestě, ale mohla by, prosím, přijít dolů i ředitelka?

Minerva si povzdechla. „Měla bych to jít vyřešit. Vy dva pokračujte tady. Čím dřív najdeme důvod a možná i řešení, tím lépe.“ S tím vyrazila z pracovny.

„Doufám, že se nikomu nic vážného nestalo,“ pronesla Hermiona.

Severus krátce vzhlédl od stránky, kterou četl. „Ano. No, měli bychom se do toho pustit.“

Ještě chvíli pokračovali, než si porovnali poznámky. Hermiona co chvíli pohlédla na Severuse. Byl skloněný nad pergamenem a ve tváři měl výraz naprostého soustředění. Navzdory vážnosti situace cítila, jak se jí rozlévá po těle hřejivý pocit. Sedět tu s ním a bádat, to bylo dokonalé. Vlastně si nemyslela, že by se kdy cítila s partnerem při čtení příjemněji.

„Tak co? Co jste zjistila?“

Hermiona si uvědomila, že na Severuse upřeně hledí, a rychle se vrátila ke svým poznámkám. „V téhle kapitole se píše, že může existovat několik důvodů, proč se hrad chová tak, jak se chová, například magické války nebo pokračující těžká křivda; ve všech těchto případech jde o to, že magická rovnováha je narušená.“

Severus přikývl. „Podle všeho došlo k podobným incidentům poté, co Salazar Zmijozel opustil školu, a pak znovu krátce před vydáním Zákona o utajování, stejně jako k několika menším incidentům při různých příležitostech. Píše se tu, že tyto věci zraňují samotné srdce hradu a dost možná ho zlomí.“

„Je zvláštní, že se o těchto událostech v Dějinách bradavické školy nikdy nemluvilo,“ poznamenala Hermiona.

„Tak zvláštní to zase není. Mám podezření, že je z historických záznamů vynechali, aby zakryli skutečnost, že hrad je zranitelný. Bradavice mají být téměř nejbezpečnějším místem v kouzelnickém světě. Nebylo by dobré, aby se případní nepřátelé dozvěděli o možných slabinách hradu, že ne?“ Severus začal znovu listovat knihou. „Ale proč zrovna teď? Deset let po válce?“

„Předpokládám, že jde o pokračování ve vychylování magické rovnováhy, která nebyla obnovena, a přetrvávající těžké křivdy,“ ozval se od dveří Minervin hlas.

Severus i Hermiona se k ní otočili, když pokračovala: „Jsou tu následky války, a i když byl hrad obnoven, nebyl zcela zahojen. Jak oba víte, Komnata nejvyšší potřeby se už nikdy neobjevila. Stále se nechováme ke všem kolejím úplně stejně, i když se snažíme, a pak je tu ještě záležitost s postem ředitele. Ano, Severusi. Já vím. Co se týče hradu, jste stále ředitelem této školy. A obvinění, která jsme proti vám všichni vznesli, nebyla nikdy oficiálně odvolána.“

Severus jednou přikývl na znamení uznání Minervy a pak dodal: „Nechci být ředitelem, vy jste na tomto místě více než vítána.“

„Přesto byste mi měl formálně předat povinnosti, protože jste naživu a na hradě.“

„Takže v podstatě předat funkci ředitele Minervě, konečně začít jednat se všemi kolejemi stejně, obnovit magickou rovnováhu, aby se hrad mohl uzdravit. To je hračka,“ shrnula to Hermiona.

„Ano, to je asi tak všechno,“ souhlasil Severus.

„Jak to uděláme a kde začneme?“

„Tím nejjednodušším: ředitelem,“ navrhla Minerva. „Hermiono, nevadilo by vám, kdybyste byla svědkem?“

„Bude mi ctí.“

Severus vzal Minervu za pravou ruku. Promluvil: „Budete potřebovat svou hůlku, Hermiono.“

Ukázal jí, kam má položit hrot na jejich spojené prsty, a pak řekl: „Formálně a z vlastní vůle vám předávám povinnosti ředitele Školy čar a kouzel v Bradavicích a všechna práva a výsady, které s tím souvisejí.“

Z konečků jeho prstů vyšlehl tenký zlatý paprsek světla a vznášel se nad jejich rukama. Minerva odpověděla: „Formálně a z vlastní vůle přijímám povinnosti ředitelky Školy čar a kouzel v Bradavicích a všechna práva a výsady, které k tomu patří.“

Zlaté světlo se jí rozplynulo v konečcích prstů. Pokračovala: „Dále prohlašuji, že Severus Snape byl zákonným a čestným ředitelem Bradavic. Sloužil škole příkladným způsobem a jednoho dne zaujme právoplatné místo mezi portréty svých předchůdců.“

Zdálo se, že si hrad oddechl, a někde ve skrytém koutě začaly přípravy na nový portrét. Hermiona sledovala Severuse během krátkého obřadu a viděla výraz štěstí, který se mu při Minervině prohlášení mihl tváří.

„A je to,“ konstatovala Minerva. „Jak znám tento hrad, předpokládám, že obnovení magické rovnováhy bude trochu složitější.“

„V tom máte pravdu.“ Severus k ní přistrčil otevřenou knihu.

Hermiona natáhla krk, aby si mohla odstavec přečíst také. ‚Složitější‘ to hezky vystihlo. Byla tam řada kouzel, která musela být provedena vyváženou směsicí bradavického personálu. Jednou teď, pak znovu za tři měsíce a pak ještě jednou přesně rok od provedení první série kouzel. Byly zde také požadavky na spravedlnost a rovnost mezi jednotlivými kolejemi, aby se nakonec podařilo obnovit rovnováhu na hradě.

„Navrhuji, abychom si vzali několik hodin na přípravu a pak provedli kouzla. Mělo by to zvládnout osm lidí, abychom měli potřebnou vyváženost,“ řekla Minerva.

„Severusi, budete zastupovat Zmijozel? Myslím, že jako bývalý ředitel školy byste se na zástupce personálu určitě hodil. Nehledě na to, že k tomu budeme potřebovat vaši magickou sílu.“

„Bude mi ctí,“ odpověděl.

„Hermiono, vy a já můžeme zastupovat Nebelvír, Aurora jako druhý Zmijozel, Michael a Septima za Havraspár a Vilemína a Rolanda za Mrzimor. Ano, myslím, že budou nejlepší volby. Oznámím jim to a za úsvitu se sejdeme ve Velké síni.“ Minerva během řeči rozmnožila list se seznamem kouzel a podala každému z nich jednu stránku.

ooOOoo

Severus a Hermiona scházeli po schodech do učitelských pokojů a mlčeli. Když se otočil směrem ke svým komnatám, vzala ho za ruku. „Zůstaňte se mnou, prosím? Nechci být teď sama.“

„Nějaká společnost by nám při přípravě mohla přijít vhod,“ odpověděl a vrátil se s ní do jejích pokojů.

Usadili se na pohovce a začali se učit kouzlo nazpaměť. „Je to trochu zklamání,“ prohlásila Hermiona.

„Co?“

„Srdce Bradavic. Doufala jsem v nějakou tajnou skrytou komnatu, kde jsou uložena všechna jeho tajemství, ne jen metaforu.“

Severus pozvedl obočí. „Možná neexistuje žádná skrytá komnata, kde se dozvíte všechna tajemství hradu, ale myslím, že je to víc než jen metafora. Myslím, že Srdce Bradavic doslova znamená jeho životní sílu. To, co dělá tuhle školu tím, čím je, a co nás všechny udržuje v bezpečí.“

„To dává smysl. A my všichni jsme jeho součástí.“ Hermiona se přisunula k Severusovi o něco blíž. „Už vám někdy někdo řekl, že jste úžasný?“

Začal si pohrávat s pergamenem před sebou a zamumlal něco nesrozumitelného. Hermiona využila příležitosti a přitulila se k němu. Severus nic neřekl, ale ona cítila, jak se jeho paže uvelebila kolem jejích ramen. Hodiny do rozbřesku strávili schoulení na pohovce, pohodlně ve společnosti toho druhého.

ooOOoo

Krátce před svítáním se Hermiona a Severus vydali do Velké síně. Hermioně se zdálo, že chodbám vládne ledový průvan, ještě chladnější než obvykle v tomto ročním období, a cesta se zdála být velmi dlouhá. Byla ráda, když dorazili do cíle. Minerva, Vilemína a Michael už tam čekali; ostatní přišli brzy po nich.

Zaujali svá místa tak, aby každá čarodějka nebo kouzelník stáli v rohu osmiúhelníku. Všichni současně pozvedli hůlky a Minerva spustila první zaklínadlo. Z její hůlky vytryskl paprsek zlatého světla a Hermiona cítila, jak se kolem kruhu rozléhá mravenčení magie. Severus následoval s druhým zaklínadlem a z jeho hůlky vyšel pramínek stříbřitě bílého světla, které vypadalo téměř jako začátek Patrona, ale bylo mnohem intenzivnější. Pak ho jeden po druhém následovalo dalších šest. Každé zaklínadlo uvolnilo pramen magie viditelný jako paprsek barevného světla a každé z nich vyslalo vlnu magie kolem kruhu.

Následujících devět kouzel provedli všichni společně. Minerva opět zahájila zaklínadlo; všichni se přidali, zvedli hůlky a namířili je do středu osmiúhelníku. Hermiona cítila, jak jí přeběhl mráz po zádech, když slyšela, jak různé hlasy společně odříkávají stejná slova. Z hůlek se v rychlém sledu vynořovala různobarevná světla: červená, zelená, fialová, modrá – v jednu chvíli Hermiona přestala počítat a jen vnímala, jak kolem nich víří další a další vlny mocné magie. Zdálo se, že vzduch vibruje, a ona cítila, jak jí prochází tělem ve vlnách pocitů: horkých, studených, zrychlujících tep, až je úplně pohltil a s posledním kouzlem dosáhl crescenda. Všichni zůstali stát na místě, zatímco magie v pomalých vlnách ustupovala.

Konečně se vzduch ve Velké síni opět ztišil. Minerva sklonila hůlku a všichni ji následovali. Chvíli se nic nedělo. Pak začarovaný strop zaplnila jasná sluneční záře a svíčky pod ním se jedna po druhé rozzářily. Venku bylo slyšet vrzání, jak se otevřely velké dubové dveře do hradu.

„Myslím, že jsme to dokázali,“ pronesla Vilemína.

„Ano. Tohle je teprve začátek, ale dokázali jsme to,“ potvrdila Minerva.

A pak už se všichni objímali a s úlevou se smáli.

Byl to jen její dojem, nebo Severusovo objetí trvalo o něco déle, než bylo nezbytně nutné? Hermiona ho pro jistotu objala ještě jednou.

„Opravdu potřebuji trochu čerstvého vzduchu, když jsem byl tak dlouho zavřený uvnitř,“ řekl. „Nechcete se jít projít?“

Přestože byl únor, neobtěžovali se s pláštěm a jen rychle použili zahřívací kouzlo. Zářivé slunce a čerstvý zimní vzduch byly příliš lákavé. V tichu sešli svižným krokem k jezeru a vydali se po stezce, která vedla kolem něj. Když byli v polovině cesty, oba se zastavili a ohlédli se na hrad a pak na sebe. Hermiona cítila, jak se jí rozbušilo srdce, když viděla výraz v Severusových tmavých očích. Zůstali uzamčeni ve vzájemném pohledu, dokud jí neodhrnul pramen vlasů za ucho. Pak jí prstem přejel po tváři a po rtech, než sklonil hlavu a políbil ji. Jeho rty byly chladné a hladké. Hermiona mu v odpověď po nich přejela jazykem. Severus si lehce povzdechl a pootevřel ústa. Rukou zabloudil k jejímu zátylku a přitáhl si ji blíž. Hermioniny ruce ho vtáhly do pevného objetí a jejich rty se začaly velmi aktivně seznamovat.