Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8.

Když Hermiona druhý den ráno dorazila do knihovny, Severus už tam byl. Našla ho v kóji oddělené od hlavní čítárny; kolem něj vibrovala magie. Diagnostické kouzlo ukázalo, že kóje je silně strážená ochrannými kouzly, která jí ale umožňovala vstoupit.

„Dobré ráno,“ pozdravila temeno hlavy, sotva viditelné za několika stohy knih.

Ozvala se zamumlaná odpověď.

„Promiňte?“

„Přinesl jsem si s sebou pár vlastních svazků. Jestli chcete, můžete začít támhle těmi.“ Prst neurčitě ukázal směrem k další hromadě knih. „Já si projdu tyhle z oddělení s omezeným přístupem.“

„Dobře,“ přikývla Hermiona, posadila se a přitáhla si k sobě nejtlustší knihu.

Po zbytek dopoledne pracovali většinou mlčky, občas si sdělili nějakou myšlenku nebo si ukázali pasáž v knize, která by se mohla týkat situace ve škole.

Kolem oběda se objevila Blinky s tácem plným sendvičů. „Ředitelka říkala, že se nemusíte obtěžovat s cestou do Velké síně. Máte pokračovat v práci,“ vysvětlila.

Severusovi se zvedlo jedno obočí. „Zdá se, že jsme obdrželi zvláštní privilegia.“

„Nebo zvláštní povinnosti,“ podotkla Hermiona.

„To také.“ Severus si vybral sendvič se šunkou. „Jste učitelkou už dlouho?“

„Už tři roky,“ odpověděla Hermiona a vybrala si sendvič s vejcem a řeřichou. „Je to příjemná změna oproti práci na ministerstvu.“

„Co vás vůbec přimělo jít pracovat pro tu bandu neschopných nýmandů?“

„Všichni takoví nejsou,“ podotkla Hermiona.

„Hm.“

„Nabídli mi práci na oddělení pro regulaci a kontrolu kouzelných tvorů. Myslela jsem, že je to dobrá příležitost, jak něco změnit.“ Hermiona se na něj ani pořádně nepodívala a doufala, že ji nebude nutit obhajovat instituci, ve kterou už nevěří.

Severusův výraz zůstával pečlivě neutrální. „A? Bylo to tak?“

„Na chvíli ano. Ale čím víc času po válce uběhlo, tím méně lidí naslouchalo mým návrhům. Pak přišly nabídky na povýšení. Samá dobrá místa v odděleních, která neměla žádný vliv.“

„V podstatě vás povýšili, aby vás umlčeli,“ shrnul to Severus.

„Přesně tak. Tak jsem odešla, vybrala úspory a nějakou dobu jsem cestovala. Vždycky jsem chtěla vidět víc ze světa a tohle mi přišlo jako ideální příležitost. Něco jako pozdní opožděná roční dovolená. Když jsem se vrátila, profesor Kratiknot právě odešel do důchodu a Minerva mi nabídla místo.“

„Baví vás učit?“ zeptal se Severus.

„Ano. Velmi.“ Hermiona si vybrala další sendvič. „A co vy? Nesnášel jste to hodně?“

Severus se zatvářil překvapeně. „Učení mi nikdy nevadilo. Jen mám málo trpělivosti s nevzdělaností.“

Hermiona po něm vrhla skeptický pohled; Severusův styl výuky si pamatovala až příliš dobře.

„Kromě toho se v lektvarech může neškodný žertík stát velmi rychle nebezpečným. Nikdy se mi nelíbila představa, že bych ze stropu seškrabával zbytky svých studentů,“ vysvětlil.

„Nemluvě o tom, že papírování by byla noční můra,“ dodala Hermiona.

„To taky.“

A bylo to tu zase: ten malý, sotva viditelný úsměv, který si tak dobře pamatovala.

Dojedla sendvič a vzala si další, než se zeptala: „To jste byl celou tu dobu ve Francii?“

Severus zavrtěl hlavou. „Ne, když jsem se úplně uzdravil, tak jsem taky cestoval. Měl jsem zdroje, které mi sdělily, že by bylo lepší zůstat nějakou dobu mimo Spojené království.“

„Ale vždyť jste hrdina!“ vykřikla Hermiona.

„Možná,“ odpověděl Severus. „Ale bohužel živoucí. Bylo by mnohem pohodlnější, kdybych zemřel.“

Hermiona mu chtěla odporovat, ale věděla, že to, co říká, je pravda. Navzdory Harryho snaze se po válce hodně mluvilo o zlověstnější stránce Severuse Snapea a on nejspíš udělal dobře, když na nějaký čas zmizel. „Jsem moc ráda, že jste nezemřel,“ pronesla tiše.

Severus se na ni podíval, v tmavých očích nečitelný výraz. Chvíli na sebe hleděli a nikdo z nich neřekl ani slovo.

Nakonec Severus odvrátil pohled a začal si pohrávat s drobky na talíři.

„Kam jste jel?“ zeptala se Hermiona.

„Promiňte?“

„Když jste se vydal na cesty. Kam jste jel?“ upřesnila.

„Na pár míst. Itálie, Španělsko, Chorvatsko, Řecko, vlastně většina Středomoří. A Egypt, Indie a Čína.“

„Miluju Středomoří. Tam jsem taky byla. A Indie. Není fascinující?“

Severus přikývl. „Ano. Šel jsem hlavně po stopách lektvaristů, o kterých jsem slyšel.“

Hermiona se usmála. „Vyhledávala jsem různé mistry a mistryně kouzelných formulí. Bylo to skvělé.“

Dál si porovnávali poznámky ze svých cest a strávili velmi příjemnou hodinu, než se vrátili k výzkumu.

Poté, co Severus souhlasil s Hermioninými zjištěními, že v bradavické knihovně neexistuje nic, co by obsahovalo nějaké vodítko k současné záhadě školy, přesunuli se do jeho komnat, aby si prohlédli některé jeho knihy.

Minerva přidělila Severusovi pokoje v učitelském křídle, nikoliv pokoj pro hosty. Hermiona očekávala jedny ze standardních bradavických komnat, které poskytovaly všechny potřebné věci, ale většinou nechávaly jejich obyvatele, aby si je magicky upravili podle svých představ. Nemohla se mýlit víc. Severusův obývací pokoj obsahoval útulnou tmavě modrou pohovku, dvě pohodlná křesla ve stejné barvě, konferenční stolek z načervenalého dřeva a knihy. Spoustu knih. Zaplňovaly všechny knihovny, které pokrývaly každou stěnu a dokonce rámovaly okno. Na konferenčním stolku a na podlaze byly také hromádky knih. Hermiona se zastavila uprostřed místnosti, rozhlížela se kolem sebe vykulenýma očima a připadala si jako dítě, které někdo vysadil v hračkářství jeho snů.

„Domácí skřítci mi přinesli všechny věci,“ poznamenal Severus a znělo to téměř omluvně.

„To je skvělé,“ vydechla Hermiona a rozzářila se, sotva dokázala od všech těch knih odtrhnout oči.

„Ty, které by se nám mohly hodit, jsou tamhle,“ ukázal Severus na dvě hromádky na stolku.

Hermiona se bez okolků posadila na pohovku a začala listovat v nejvrchnější knize. Nevnímala, jak čas ubíhá, a když vzhlédla, překvapilo ji, že venku je tma. Povzdechla si. „Nic. Našel jste něco?“

„Ne.“ Severus zavrtěl hlavou a vzal do ruky další knihu.

Začal číst a pak ji odložil. „Musím si promluvit s Krvavým baronem,“ pronesl a už se zvedal na nohy.

Hermiona zavřela svou vlastní knihu. „S duchy jsme už mluvili. Ani oni nevědí, co se děje.“

„Kterými duchy?“

„Se všemi. Minerva je požádala, aby se k nám připojili na schůzi zaměstnanců, a Skoro bezhlavý Nick řekl…“ Najednou si vzpomněla, že Krvavý baron seděl celou schůzi a byl nezvykle tichý.

„Ano?“

„Nevěděli nic. Vlastně mi to tehdy přišlo divné, protože za duchy obvykle mluví baron. Ale když něco ví, proč nám to neřekl?“

„Je Zmijozel. Nemluvil by jen tak s někým. Ale se mnou mluvit bude.“

„Proč potřebujete mluvit s Krvavým baronem? Co je v té knize? Víte, co se děje?“

„Stavím se u vás později.“ Severus ji prakticky vystrkal ze dveří.

A tak se Hermiona ocitla na chodbě a zírala na zavřené dveře. Odolala nutkání buď si dupnout, nebo se dožadovat okamžitého vysvětlení. Kteréhož by se jí nedostalo.

„Nesnesitelný mužský,“ zamumlala a vydala se do svých pokojů.

ooOOoo

Podruhé za poslední dva dny se Hermiona každých pět minut dívala na hodiny. Uklidila stolek, srovnala některé knihy na poličkách a pak je přerovnala. Snažila se číst, ale nic ji nezaujalo, a tak některé police oprášila. Znovu se podívala na hodiny.

Teď už přecházela po celé délce svého obývacího pokoje. Proč se Severus ještě nevrátil? Jistě nemohlo trvat tak dlouho, než našel Krvavého barona a promluvil si s ním? Blinky se objevovala zhruba každou čtvrthodinu, hledala něco, co by oprášila, nebo nabízela Hermioně dolití šálku čaje. Nakonec Hermiona řekla: „Blinky, posaď se. Můžeš tu se mnou počkat.“

„Děkuji, slečno.“ Skřítka si našla místo na stoličce u krbu.

„Tobě na Severusovi opravdu záleží, že?“

„Skřítci jsou řediteli věrní.“ Blinkyny oči se opět zcela nesetkaly s Hermioninými.

Hermiona se zamračila a zeptala se: „Ale je v tom něco víc, ne?“

„Ředitel zachránil malé skřítky před profesory Carrowovými, když je chtěli na pokusy. Poslal malé skřítky do lesa k profesoru Hagridovi a řekl profesorům Carrowovým, že na hradě žádní malí skřítci nejsou a že dospělé skřítky nelze pro pokusy uvolnit,“ vysvětlovala tiše Blinky.

Hermioně se zvedla žluč v krku při pomyšlení, co mohli Carrowovi udělat dětem skřítků. „Jsem ráda, že tu byl,“ řekla.

Další přešlapování a další pohled na hodiny. Bylo už dávno po půlnoci. Znovu.

Konečně se ozvalo zaklepání na dveře. Hermiona je otevřela a našla před sebou bledého a rozcuchaného Severuse.

„Tak ráda vás vidím,“ zvolala a objala ho.