Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7.

„Neměl byste mít něco na sobě?“ vyhrkla Hermiona.

Severus se spěšně zabalil do koberečku. „Vedlejší účinek kletby.“

Hermiona na něj dál hleděla, poprvé v životě ztratila řeč a srdce jí stále bušilo.

„Jestli už jste skončila s tím zíráním, mohla byste zrušit ty ochrany?“

Hermiona se vytrhla z přemýšlení. „Ano, ano, samozřejmě.“

Jedním mávnutím hůlky ochrany zmizely. Severus se roztřeseně postavil na nohy a chvíli stál bez hnutí, zjevně se stabilizoval, než přešel přes místnost. „Chápu to správně, že naproti je záchod?“

„Ano. Počkejte.“ Dalším mávnutím hůlky se koberec proměnil v černý hábit.

Severus na její gesto jednou kývl a odkráčel.

Hermiona se za ním dívala a snažila se vyrovnat s tím, co se právě stalo. Navzdory šoku jí neuniklo, že to, co předtím zahlédla, se jí docela líbilo… Jasně, ale o to tu zrovna nešlo. Ten krkavec byl Severus. Byl jím celou dobu. Což vyvolávalo víc otázek, než odpovědí. Kde byl posledních deset let? Proč za ní přišel? Proč právě teď? Kdo ho proklel? Tok jejích myšlenek přerušilo zaklepání na dveře.

„Pojďte dál,“ pronesla a teprve tehdy si všimla, že stojí stále na stejném místě s hůlkou v ruce.

Ve dveřích se objevil Severus.

Hermiona se na něj podívala a snažila se skloubit vysokého kouzelníka s krkavcem, který byl v posledních dnech jejím stálým společníkem. Začala ho vnímat jako přítele. Někoho, na koho se mohla spolehnout, kdo ji ráno vítal, kdo jí naslouchal, když vyprávěla o svém dni, kdo jí večer dělal společnost. To všechno je pryč. Před ní stál neznámý muž. Kdysi ho považovala za svého přítele a možná i něco víc. A pak jednoho dne odešel, ani se neobtěžoval rozloučit. Nejlepší by bylo se k tomu nevracet. Ne teď. Zaměřila svou mysl na praktické záležitosti. „Předpokládám, že potřebujete někde přespat.“

„To by bylo hezké, ano.“ Severus vrávoravě vešel do místnosti.

Hermiona si nebyla jistá, co má dělat dál. Severus, kterého znala, byl dokonale schopný kouzlit bez hůlky. Ale tenhle se právě vrátil do své lidské podoby. Jak dlouho byl uvězněný v ptačím těle? Mělo to vliv na jeho magii? Vypadal dost otřeseně a jeho chůze se zdála být stále trochu nejistá. Nakonec zamířila hůlkou na jednu ze židlí a přetvořila ji v postel s polštáři a pohodlnou peřinou.

Potřebovala dva pokusy, než kouzlo dokončila, a během toho se jí ruka s hůlkou roztřásla. Končetiny jí ztěžkly únavou.

„Rád bych…“ začal Severus.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Teď ne. Byl to dlouhý den. Dobrou noc.“

Když už byla skoro u dveří, uslyšela Severusův hlas, tak tichý, že sotva dokázala rozeznat slova.

„Děkuji,“ řekl.

Její komnaty se zdály být podivně pusté. Snažila se nevnímat prázdné křeslo, ale zdálo se, že na ni upřeně hledí. Oknem ložnice už byl na obzoru vidět náznak svítání.

Rychle si oblékla pyžamo, zalezla do postele a zachumlala se pod peřinu. Jakmile zavřela oči, začaly se jí v hlavě přehrávat události dnešní noci. Vilemínin objev, krkavec, který nebyl krkavcem, vlny barevného světla a Severus, který se objevil zdánlivě odnikud. Házela sebou a otáčela se, ale smyčka v její hlavě nepřestávala. Když konečně usnula, slunce už bylo vysoko na obloze.

ooOOoo

Hermiona otevřela oči. Zase meškala! Rychle se posadila a vyhoupla nohy z postele.

Když se dotkly studené kamenné podlahy, uvědomila si, že je neděle. Žádné vyučování. Znovu si lehla, přitáhla si peřinu až k bradě a čekala, až se jí do noh vrátí teplo.

Začala znovu podřimovat, když si vzpomněla na noční události. Bleskově se posadila. Včerejší noc. Krkavec. Ne, ne krkavec. Severus. A neměla tušení, jestli je ráda, že ho zase vidí. Co když se prostě otočil a zase zmizel? Aha, jasně. Nemohl, protože byli všichni uvězněni uvnitř hradu. To ji však na náladě nijak nepřidalo.

„Možná nevím, co k tobě momentálně cítím, ale vím, že chci nějaké odpovědi,“ zamumlala, když konečně vylezla ze svého hnízda z peřin a polštářů.

Osprchovaná, upravená a oblečená – což nemělo nic společného s mužem v jejím kabinetu, prostě jen ráda vypadala upraveně, děkuji pěkně – se vydala zjistit, jak je na tom Severus dnes ráno – ačkoliv ráno byl poněkud nepřesný popis, protože mudlovské hodiny v jejím obývacím pokoji ukazovaly, že je dávno po obědě.

Našla ho, jak sedí u stolu a popíjí čaj. Vedle konvice ležel talíř, na kterém byla očividně nějaká snídaně. Hermiona se zastavila a najednou nevěděla, co si počít s rukama a nohama.

„Dobré ráno,“ pozdravila nejistě.

„Spíš odpoledne,“ odpověděl Severus.

Pohlédla na jeho prázdný talíř. „Jak to, že vy dostanete snídani a já ne?“

„Nemám tušení. Blinky se s ní objevila hned po mém probuzení. Dáte si čaj?“

„Ne, potřebuju kafe. A něco k jídlu.“

Jako na zavolanou se na druhé straně jejího stolu objevila konvice s kávou, šálek, mléko, cukr a talíř plný vajec, slaniny, fazolí, rajčat a toastů.

Hermiona objevení talíře komentovala poznámkou: „Už dlouho jsem neměla anglickou snídani.“

Obešla stůl, posadila se naproti Severusovi a nalila si kávu. Přidala mléko a cukr a poznamenala: „Člověk by si skoro myslel, že se někdo cítí provinile.“

Podívala se na Severuse a nadhodila: „Domácí skřítci to celou dobu věděli, že?“

Přikývl.

„Blinky mi to mohla říct,“ namítla Hermiona a nabrala si kousek vejce se slaninou.

„Ne, to nemohla.“

Hermionina vidlička se zastavila ve vzduchu. „A?“

A.

„To znamená, že…“ nadhodila.

„Ano. Bradavičtí domácí skřítci jsou svázáni s ředitelem. Protože jsem nezemřel, jsou stále povinni zachovávat má tajemství.“

„Takže ani oni nemohli vaši přítomnost prozradit Minervě.“

Severus zavrtěl hlavou: „Ne.“

„Tak to je odpověď. Ale ještě je tu pár věcí, které bych ráda věděla.“

„Proč mě to nepřekvapuje?“

„Hm.“

„Vím, že vám dlužím vysvětlení…“

„Ano, to sakra dlužíte.“

„O krkavci a kletbě, ale nejdřív bych si dal sprchu a něco si oblékl,“ řekl Severus.

Hermiona si povzdechla, ale zavolala Blinky.

Téměř okamžitě se objevila domácí skřítka. Na Hermionu se tak docela nepodívala. „Blinky se omlouvá, slečno.“

„To je v pořádku, Blinky. Vím, že jsi mi to nemohla říct.“

Skřítka trochu napřímila uši, ale než stačila něco říct, Severus se zeptal: „Blinky, můžeš mi najít nějaké oblečení? A je tu někde sprcha, kterou bych mohl použít?“

Blinky se rozzářila. „Skřítci schovali ředitelovy věci. Blinky je přinese do pokojů slečny.“

A zmizela.

Hermiona zírala na místo, kde skřítka stála. „Řekla vám právě, abyste použil mou koupelnu?“

„Myslím, že ano.“ Ani Severus se netvářil, že by se mu ten nápad nějak zvlášť zamlouval.

Hermiona si znovu povzdechla. „Tak pojďte. Chcete, abych vás zneviditelnila?“

„Ano, nemyslím si, že je škola připravená vidět mé bosé nohy.“

Provedla kouzlo a chystala se zvednout svůj šálek kávy. Ale šálek i talířek zmizely. „Skvělé. Tolik k snídani,“ zamumlala.

Když dorazili do Hermioniných komnat, Blinky už na ně čekala. Nesla hromádku oblečení, na níž ležela hůlka.

Hermiona se podívala na Severuse. „‚Nechal jste tu hůlku?“

„Jednu z mých hůlek. Odcházel jsem dost ve spěchu.“

Poté, co mu podala čisté ručníky, nechala Severuse ve sprše, aby zjistila, že její snídaně, příhodně umístěná pod zahřívacím kouzlem, si našla cestu do jejího obývacího pokoje.

O dva šálky kávy později a příjemně nasycená byla téměř ráda, když viděla Severuse, jak osprchovaný, oholený a v černém hábitu vchází do místnosti. Tentokrát zůstal stát a rozhlížel se kolem. Ani jeden z nich nic neřekl. Hermiona využila příležitosti, aby si ho prohlédla. Byl stále vysoký, štíhlý a bledý, ale ztratil svůj chmurný vzhled z doby před deseti lety. Vlasy mu spadaly těsně pod ramena; byly černé a lesklé s několika stříbrnými nitkami. Celkově se zdálo, že doba míru a to, kde byl, mu velmi svědčí.

Rozprostřelo se mezi nimi ticho, dokud Hermiona neřekla: „Nechcete se posadit? Není to tak, že byste tu nikdy předtím nebyl, že ne?“

Severus přistoupil ke křeslu a posadil se do něj. „Co kdybychom už měli ty otázky za sebou?“

Znělo to podrážděně. Hermiona ho zamyšleně pozorovala a snažila se rozhodnout, kde začít.

Když dospěla k rozhodnutí, zeptala se: „Kdo vás proklel?“

Vypadal trochu překvapeně, jako by právě tuto otázku nečekal jako první. „Nevím.“

Hermiona na něj upřeně hleděla. „Jak to, že to nevíte? Byl jste nejlepší špeh, jakého kdy kouzelnický svět viděl.“

Severus si povzdechl. „Moje dny špeha jsou dávno pryč. Ale ano, málokdy se stane, že by mě někdo zastihl nepřipraveného.“ Tvářil se zamyšleně. „Zkontroloval jsem své okolí a myslel jsem si, že jsem v tu chvíli sám. Zřejmě jsem nebyl.“

„Kde jste byl?“

Najednou se zatvářil rozpačitě. „Byl jsem na procházce.“

„To je hezké,“ poznamenala a rozhodla se změnit téma. ‚Procházka‘ znělo podezřele nepodezřele. Věděla, že Severus tehdy něco chystal, a byla odhodlaná zjistit co, ale to by vyžadovalo jinou strategii.

„Byl jste vždycky zvěromág?“ zeptala se.

Severus se zamračil.

Překvapilo ho, že nehodlá pokračovat  dotazy k jeho ‚procházce‘? No, za posledních deset let se naučila pár věcí.

„Ne,“ odpověděl. „Naučil jsem se to sám. Po válce. Je to něco, co jsem se vždycky chtěl umět; zjistil jsem, že mám trochu času, a měl jsem k dispozici zdroje.“

Kostlivec ve skříni rostl každou minutou.

„Ty zdroje, ty by náhodou nebyly někde poblíž, že ne?“ zeptala se Hermiona, jako by se bavila o počasí.

„Ne. Byly by náhodou ve Francii. Na zámku Malfoi,“ odpověděl Severus stejným tónem.

Hermionin šálek s kávou s rachotem dopadl na podšálek. „Pořád se mi nechce věřit, že se přátelíte s tím… s tím mužem.“

„Já vím. A Lucius to ví taky.“ Severusovi se zkřivil koutek úst.

„Jak jsem měla vědět, že vás nepřišel dorazit?“ Hermiona doufala, že se nečervená. Když Lucius Malfoy přišel navštívit Severuse u svatého Munga během jeho rekonvalescence, přivítala ho docela památným prokletím. Chtěla na něj použít pouze Petrificus totalus, ale její magická rovnováha byla poněkud rozhozená – samozřejmě jen kvůli válečným událostem a nijak nesouvisela se Severusem –, takže ho její tiché kouzlo znehybnilo, spoutalo provazy a z nějakého důvodu mu zbarvilo vlasy do svítivě zelené barvy. Ke cti pana Malfoye slouží, že nejenže přijal její polovičatou omluvu, když se ukázalo, že neměl v úmyslu Severusovi ublížit a chtěl jen zkontrolovat svého starého přítele, ale také se jí na oplátku omluvil za to, jak se k ní ve svém domě choval.

Hermiona si vzpomněla, jak se Lucius Malfoy tvářil, když se probral a uvědomil si, že je spoutaný a že jeho vlasy získaly zelený odstín a navrch se mu poněkud zacuchaly. Začala se ušklíbat. Bylo to vskutku nezapomenutelné.

Podívala se na Severuse. A právě tím začal led v místnosti tát.

Stále měla otázky. Spoustu. A stále jí chyběl její krkavčí přítel. A stále chtěla vědět, proč Severus odešel bez jediného rozloučení. Ale nějak bylo dobré mít ho zpátky. Deset let byla dlouhá doba, ale bylo příjemné vidět ho, jak sedí v jejím křesle, a popovídat si s ním, jak to často chtěla udělat po jeho odchodu.

I Severus vypadal o něco klidněji a méně ostražitě. Jeho ústa sebou teď rozhodně škubala. „Od té doby vás Lucius považuje za jednu z nejpůsobivějších čarodějek, které zná.“

„To by měl.“

Oba se odmlčeli, ale nebylo to nepříjemné ticho. Alespoň ne moc.

Pečlivě zvažovala, co říct dál. Líbil se jí uvolněnější Severus, přesto existovaly věci, které potřebovala vědět. Bylo zřejmé, že se nechce dělit o další informace o tom, co dělal, když byl prokletý, a zatím se dobrovolně nezmínil ani o tom, jak skončil v bezvědomí v její zahradě.

„Předpokládám, že si budu muset někdy promluvit s Minervou,“ podotkl Severus.

„Vzhledem k tomu, že jste tu uvězněn s námi, by to mohl být dobrý nápad,“ souhlasila Hermiona. „Chcete, abych poslala Patrona? Jinak by to mohl být trochu šok.“

„Prosím, udělejte to.“

Hermiona se soustředila a za chvíli z její hůlky vyrazila vydra. Předala jí svůj vzkaz a průsvitná šelma kolem nich několikrát zahopkala, než zmizela škvírou pod dveřmi.

Při čekání na Minervinu odpověď mlčeli. Stejně jako předtím to bylo téměř družné ticho.

Minervin stříbrný kočičí Patron se objevil téměř okamžitě. „Severusi, prosím, okamžitě se dostavte do mé pracovny,“ pronesl přísným hlasem ředitelky.

„Zdá se, že jsem byl předvolán,“ poznamenal Severus a vstal.

„Chcete, abych šla s vámi?“

Severus se na ni krátce podíval. „Myslím, že to zvládnu,“ odpověděl a odkráčel.

ooOOoo

Hermiona se už popáté během několika minut podívala na hodiny. Povídání s ředitelkou přece nemůže tak dlouho trvat? Co se bude dít teď? Severus bude muset zřejmě zůstat na hradě, ale to neznamenalo, že by se jí nemohl vyhýbat. A bude chtít? Zavrtěla hlavou. „To je hloupost,“ řekla. A opravdu bych měla přestat mluvit sama se sebou.

Ještě jednou se podívala na hodiny a pak se její myšlenky vrátily k Severusovi. V žaludku se jí objevil malý nervózní červík pokaždé, když si připomněla, že je opravdu zpátky. Rychle jej následovala vzpomínka na to, jak před deseti lety odešel. Alespoň do chvíle, než ji opět ovládlo šťastné vrtění a řeklo duchovi minulosti, kam se má strčit. Právě se rozhodla, že se trochu projde hradem kolem chrliče, který střežil ředitelnu, když někdo zaklepal na dveře.

„Vstupte,“ pronesla a zjistila, že ve dveřích stojí Severus s pečlivě ostražitým výrazem ve tváři.

„Ředitelka vyjádřila přání, abychom spolu provedli další šetření ohledně nedávných událostí na hradě,“ pronesl na uvítanou.

Chvíli se na něj nedůvěřivě dívala, než si vzpomněla, s kým má tu čest. Jasně, proč ztrácet čas tím, že by jí říkal, jestli ho Minerva ráda viděla. Nebo naopak. „To je dobře. Chcete se podívat na moje poznámky?“

„Ano, prosím. Zvlášť na ty, které jsem ještě neviděl.“

„Vy jste viděl moje poznámky?“ zeptala se Hermiona.

„Byl jsem krkavec. Ne slepý.“

Hermiona si uvědomila, co ještě mohl vidět, a zrůžověla. Severus si to zřejmě právě uvědomil také, protože na jeho tvářích se také objevily dvě růžové skvrny.

„Ehm, ano, správně. Jsou v mém kabinetu. Tak jdeme na to?“ Otočila se k odchodu a Severus jí byl v patách.

Na chodbě potkali Blinky. Rozzářila se na Severuse a ve tváři měla obdivný výraz. „‚Skřítci se o ředitelův majetek dobře postarali,“ řekla. „Blinky vám je přinesla do pokojů.“

Hermiona vrhla na Severuse přes rameno tázavý pohled.

„Minerva mi přidělila komnaty, takže už nemusím zneužívat vaši pohostinnost,“ vysvětlil jí na oplátku.

„Nebylo to žádné zneužití,“ odpověděla Hermiona.

Pokračovali mlčky, dokud nedošli do jejího kabinetu.

Jakmile se usadili u stolu, strávili následující hodinu pročítáním jejích poznámek. Venku už byla tma a večeře dávno skončila, když Severus odložil poslední pergamen.

„Hm,“ řekl. „Myslím, že je třeba pokračovat ve výzkumu.“

Hermiona odložila štos poznámek, které právě pročetla snad po tisící. „Mezi námi, Angelina, Michael a já jsme museli projít všechny knihy v knihovně, které by mohly obsahovat nějakou možnou stopu. Nic.“

„Udělám si vlastní závěry. Kromě toho mám soukromou sbírku knih, které mohou obsahovat informace, jež v knihovně nejsou.“ Severus po ní hodil kalkulující pohled. „Můžete se ke mně připojit. Pokud ovšem nemáte na práci něco lepšího.“

„V pondělí nemám žádné vyučování, takže si mohu udělat čas,“ odpověděla. Slova ‚soukromou sbírku‘ a ‚připojit se ke mně‘ v ní právě vyvolala slastné vzrušení.

„Tak se uvidíme zítra. Dobrou noc… Hermiono.“