Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6.

Poté, co Hermionu přešla chvilka sebereflexe, strávila zbytek odpoledne schoulená v křesle s posledním vydáním Čtvrtletníku formulí. Dělala si poznámky pro případnou odpověď na jeden z článků a pohrávala si s myšlenkou, že konečně napíše léta plánovanou esej o komunikačních kouzlech. Krkavec se opět usadil na svém oblíbeném místě na její knihovně. Čas od času sletěl k ní na stolek. Skoro to vypadalo, jako by ji kontroloval. Nebo si to alespoň Hermiona myslela, dokud nezvedl jedno z jejích brk a neupustil ho na podlahu. Zamračila se na něj, a než na brko použila Accio, zamířil zpátky na své místo na knihovně.

Na pohovce se jí sedělo tak pohodlně, že se jí ani nechtělo na večeři. Po skvostném obědě U Tří košťat stejně neměla zvláštní hlad. Ale v současné situaci by asi bylo dobré, kdyby se jídla účastnilo co nejvíce učitelů.

Se zasténáním se zvedla a odešla do ložnice, aby se převlékla do hábitu vhodného pro učitelku formulí. Když se vrátila, seděl krkavec na stolku vedle dveří, jako by na ni čekal.

Když ji uviděl, naklonil hlavu a Hermiona se nemohla ubránit pocitu, že si ji prohlíží.

„Líbí se ti, co vidíš?“ škádlila ho.

Krkavčí krákání znělo téměř souhlasně.

„Tak pojď.“

ooOOoo

Po večeři někteří studenti opustili Velkou síň, ale dost jich zůstalo. Protože byla sobota, večerka byla o hodinu později než ve všední dny a Velká síň byla oblíbeným místem setkávání studentů z různých kolejí, aby si zahráli tchoříčky, Řachavého Petra, kouzelnické šachy nebo jiné stolní hry, případně si jen tak popovídali.

Horacio se naklonil k Nevillovi. „Jak se daří těm povijnicím, které jste mi slíbil?“

„Už by měly být téměř připravené k rozkvětu,“ odpověděl Neville. „Zkontroluji je a později vám nějaké přinesu.“

„To bych velmi ocenil, Neville, můj chlapče,“ broukl Křiklan.

Neville brzy nato odešel do skleníků.

„Jdeme ke Třem košťatům,“ ukázal Michael na sebe a Angelinu. „Má ještě někdo chuť na pivo?“

„Ne, díky.“ Hermioně se dnes do dalšího výletu do Prasinek moc nechtělo.

Starší učitelé také odmítli, i když Hermiona tušila, že mají v sobotu večer vlastní zábavu. Alespoň pokud se dalo soudit podle stavu svědčícího o kocovině Horacia a Aurory v mnohá nedělní rána.

Zrovna vstávala k odchodu do svých komnat, když se vrátili Angelina, Michael a Neville.

„Tak brzy zpátky?“ zavtipkovala Hermiona a pak si všimla, že ti tři vypadají dost otráveně.

„Minervo, nařídila jste uzavřít hrad?“ zeptala se Angelina a okamžitě tím upoutala pozornost celého učitelského stolu.

Minerva zbledla. „Nic takového jsem rozhodně neudělala. Pokusili jste se odejít hlavními dveřmi?“

„Ano,“ odpověděl Michael.

„Zkoušel jsem použít dveře na nádvoří, ty jsou také zamčené,“ dodal Neville.

Horacio nadhodil: „A co teď?“

Minerva vypadala, že usilovně přemýšlí, zatímco ostatní učitelé čekali.

Hermiona si všimla, že Angelina, Michael, Neville a Aurora mají vytažené hůlky.

Všichni ostatní učitelé měli ruce poblíž míst, kde obvykle hůlky nosili. Když se podívala dolů, svou vlastní měla v ruce také, i když si nebyla vědoma toho, že by ji vytáhla.

Nakonec Minerva prohlásila: „Prosím, zkontrolujte všechny vchody do hradu a také okna v přízemí. Ti z vás, kteří vědí o skrytých chodbách, ať je také zkontrolují.“ Její oči krátce spočinuly na Hermioně a Nevillovi.

„Buďte prosím diskrétní. Nechci, aby studenti zpanikařili.“ Zdánlivé ‚zatím‘ zůstalo nevysloveno.

„Auroro, mohla byste dohlédnout na situaci ve Velké síni?“

„Samozřejmě.“

„Jakmile skončíme, sejdeme se znovu tady.“ Minerva krátce kývla na zbytek personálu a pak se s hůlkou v ruce vydala na cestu. Ostatní učitelé se ještě chvíli zdrželi, než ve dvojicích nebo sami opustili Velkou síň. Když Neville s Hermionou procházeli uličkou mezi kolejními stoly, krkavec sletěl ze své pozorovatelny. Z nějakého důvodu Hermionina úzkost polevila, když se jí na rameni usadila známá váha.

„Nejdřív učebny?“ navrhla Hermiona.

Neville přikývl. „Dobrý nápad. Myslím, že všechny východy jsou pokryté.“

Mlčky došli k řadě učeben v přízemí. Žádné z oken se neotevřelo. Klikami nešlo pohnout a kouzlo Alohomora nemělo vůbec žádný účinek.

V poslední učebně Hermiona namířila hůlkou na skleněné tabule. „Confringo.“

Nic.

Rozhlédla se kolem sebe. „Neville, vidíš něco těžkého? Něco jako cihlu nebo tak něco?“

Neville na ni chvíli zíral vykulenýma očima, než mu to došlo. „To je skvělé, Hermiono.“

„Jen jestli to zafunguje.“

Cihlu neviděli, ale židlí tam bylo dost.

„Accio noha židle.“

Noha se s uspokojivým křupnutím oddělila od dřevěné židle a vletěla Hermioně do ruky. Krkavec se rychle vznesl do bezpečí na horní okraj tabule, zatímco Hermiona máchla rukou a nohou židle praštila do skla.

Nic. Ani prasknutí.

„Do prdele! Chceš si to zkusit?“ zeptala se a podala Nevilleovi improvizovaný kyj.

Nevillův pokus měl úplně stejný výsledek jako Hermionin – žádný. „U Merlinova šourku,“ zaklel.

Hermiona k tomu přidala další: „Do prdele.“

„A teď?“

„Teď zkontrolujeme tajné chodby.“ Odmítla se poddat pocitu zoufalství, který ji hrozil pohltit.

Šli se podívat na dva zbývající průchody, jediné, které jim po válce zbyly, ale ani ten za jednookou čarodějkou, ani ten za Prokopem Podlézavým se neotevřel.

Neville se opřel o zeď a v očích se mu zračilo zklamání. „Je škoda, že Komnata nejvyšší potřeby je pryč,“ poznamenal tiše.

„Ano, je škoda, že je to to jediné, co se nedalo opravit,“ odpověděla Hermiona. „Pojďme zpátky do Velké síně. Třeba ostatní něco našli.“

„Třeba,“ přitakal Neville, ale neznělo to moc nadějně.

Do Velké síně se vrátili  mezi posledními. Jediný pohled na tváře ostatních Hermioně řekl vše, co potřebovala vědět.

Minerva se na ni podívala s nadějí; ta vyprchala, když Hermiona zavrtěla hlavou.

„Chci mít všechny ve sborovně. Hned. Musíme probrat naše možnosti a chci to udělat v soukromí,“ oznámila Minerva.

„Ehm, myslím, že mohu nabídnout rychlejší řešení,“ zasáhla Hermiona. „A takhle neriskujeme, že se někdo ztratí.“ Načež seslala Ševelissimo.

„Šikovné kouzlo,“ poznamenala Aurora.

„Děkuji.“

„Věděl jsem, že existuje důvod, proč tě jmenovali učitelkou formulí,“ zašeptal jí Michael do ucha.

„Není to zrovna běžné kouzlo, že?“ podotkla Minerva. „Ale je užitečné.“ Vypadala unaveně. „Návrhy?“

„Zkontrolovali jsme krb?“ zeptala se Septima.

Minerva přikývla. „Ano. Nefunguje. Letaxový prášek nemá vůbec žádný účinek.“

„Okna a dveře v horních patrech jsou také zamčená. Ani se nehnou,“ dodala Vilemína.

„Zdá se, že jsme fakticky v pasti,“ shrnula to Minerva.

Kolem stolu se rozhostilo ticho, dokud Hermiona nenadhodila: „Možná jsme v pasti…“ Luskla prsty. „Blinky.“

Domácí skřítka se jako obvykle objevila téměř okamžitě. „Jak může Blinky pomoci?“ Když uviděla všechny učitele, zatvářila se ustaraně a začaly jí klesat uši.

Hermiona rychle řekla: „Blinky, omlouvám se, že tě obtěžuji tak pozdě, ale profesor Křiklan nám vyprávěl úžasné věci o Rosalynině medovině z dubového sudu a já jsem si říkala, jestli bys nemohla rychle zaskočit ke Třem košťatům a nějakou nám donést?“

Blinky se rozzářila. „Ano, slečno. Hned, slečno.“ A zmizela.

Zatímco čekali, až se Blinky vrátí, nikdo neřekl ani slovo. Dokonce i krkavec na Hermionině rameni jako by zatajil dech. Hermiona studovala každý detail stolu, stěn, svícnů na stěnách, dlaždic na podlaze. Napočítala asi polovinu svíček, které se vznášely pod začarovaným stropem, když se znovu objevila Blinky s lahví medoviny v ruce. Kolem učitelského stolu proběhla vlna úlevy.

„Děkuji ti, Blinky. To je vše,“ řekla Hermiona.

„Velmi dobře, slečno.“

Když Blinky zmizela, Minerva pronesla: „Dobře jste to vymyslela, Hermiono. Aspoň můžeme posílat zprávy. Takže, co je třeba udělat. Ředitelé kolejí, chci, abyste dnes večer promluvili ke svým kolejím ve společenských místnostech. Oficiální zpráva, kterou vydáme, bude znít – máme malé magické potíže. Brzy se to vyřeší. A není třeba si dělat starosti. Z bezpečnostních důvodů jsou všichni drženi uvnitř hradu a žádný student nesmí nikam chodit sám. Kromě toho bude vše probíhat jako obvykle. Večer pošlu panu Potterovi zprávu. Jako náš současný šéf správní rady bude schopen uklidnit všechny znepokojené rodiče. Chci předejít panice, ale myslím, že se všichni shodneme na tom, že situace je vážná.“

Kolem stolu se ozvalo všeobecné přitakávání.

„Chci také, aby po hradě nepřetržitě chodily hlídky. S Aurorou vypracujeme rozpis a vyvěsíme ho ve sborovně. V každé hlídce budou dva lidé, včetně duchů. Protože nemůžeme komunikovat pomocí krbu, budeme se muset uchýlit k použití našich Patronů. Ti sice nemohou opustit hrad, jak Aurora zjistila dříve, ale mohou se pohybovat v rámci školy. Věřím, že všichni umíte vyčarovat Patrona?“ Minerva se na všechny podívala. „Dobře. Jak už jsem řekla, v zájmu studentů potřebujeme, aby vše probíhalo co nejplynuleji a nejnormálněji. Kdo zrovna neučí nebo není na hlídce, ať prosím dál pátrá po možných příčinách. Ať už je to cokoli, musíme tomu přijít na kloub.“

„Správně,“ ozval se Horacio a znělo to, že je patřičně ohromený Minerviným krizovým řízením.

Věnovala mu krátký, napjatý úsměv. „Nějaké další otázky nebo připomínky?“

Hermiona poznamenala: „Chtěla bych, aby si každý zapsal, co si ze všech těch událostí pamatuje; také kdybyste si mohli dělat poznámky, kdyby se ještě něco stalo, bylo by to dobré. Možná je v tom nějaký vzorec.“

„Ano, to je dobrý nápad. A teď, pokud už nic dalšího nemáte, potřebuji dobrovolníky na dnešní hlídky.“

Angelina a Michael zvedli ruce a Michael zamumlal: „Tohle je skoro taková zábava jako v hospodě.“

„Děkuji.“ Minerva na ně kývla.

„Vlastně tu něco je,“ ozvala se Vilemína. „Potřebuji si promluvit s Hermionou. A s vámi taky, Minervo.“

Vilemína se jí celý večer vyhýbala pohledem. Hermiona se snažila potlačit svíravý pocit v žaludku.

Zrušila kouzlo Ševelissimo, aby Minerva mohla studentům, kteří ještě byli ve Velké síni, oznámit, že se dnes večer musí vrátit do svých společenských místností dříve. Když se studenti vytráceli ven, ozývalo se šumění a šeptání.

Nakonec všichni kromě Minervy, Vilemíny a Hermiony opustili Velkou síň.

Hermiona teď měla žaludek jako na vodě. Nepomohlo ani to, že krkavec zmizel do svého oblíbeného výklenku.

Vilemína se za ním podívala, než pronesla: „S tím krkavcem není něco v pořádku. Pták se objevil zhruba ve stejnou dobu, kdy začal tenhle průšvih.“

„Hm,“ reagovala Minerva.

Hermiona chtěla krkavce vzít a utéct s ním do bezpečí. Místo toho oponovala: „Nic s ním není v nepořádku. Kromě toho nechci, abyste do něj šťouchala a strkala.“

„Nebuďte hloupá, děvče,“ odsekla Vilemína. „Mohl by to být zvěromág. Nebo něco horšího.“

Hermiona se nadechla, aby Vilemíně sdělila, co přesně si o tomto směšném návrhu myslí, když krkavec vyřešil problém tím, že se snesl z pozorovatelny a přistál na stole přímo před Vilemínou. Jeho krákání znělo zřetelně otráveně.

Hermiona se na něj podívala a srdce se jí rozbušilo. Byl to její přítel. Nechtěla, aby se mu něco stalo.

Vilemína krkavce pozorně sledovala. Nyní pomalu vytáhla hůlku. „Jen tě zkontroluju,“ pronesla konejšivě.

Krkavec před ní seděl docela klidně.

„To už jsem udělala,“ namítla Hermiona. „Jsou tu stopy magie, ale velmi slabé. Ani jsem nedokázala říct, jestli je to magický pták, nebo ne.“

Vilemína se zřejmě soustředila na diagnostické kouzlo, protože neodpověděla. Hermioně se teď do žaludku pokoušel vkrást svíravý pocit.

„Je magický, to ano,“ řekla Vilemína a zadívala se na ptáka.

„Hm,“ zamračila se a pak namířila na krkavce, který se zahalil do záblesku modrobílého světla, hůlku.

V té chvíli Hermiona vykřikla: „Ne.“

Jakmile kouzlo skončilo, na stole stále seděl krkavec, ale měl rozcuchané peří a třásl se.

„Bylo to opravdu nutné?“ zamračila se Hermiona na Vilemínu. „Doufám, že pro to, co jste právě udělala, máte nějaké dobré vysvětlení.“

Krkavec zamával křídly, poskočil o pár centimetrů a pak se zastavil. Vypadal nešťastně.

„Určitě je to nějaký kouzelník,“ oznámila Vilemína.

Hermiona měla pocit, že se jí pod nohama hýbe půda. „Chcete říct, že je to zvěromág?“ zeptala se.

„Obávám se, že ano,“ odpověděla Vilemína. „Ale nemůže se proměnit zpátky. Mám podezření, že je za tím prokletí.“

„Přesně to potřebujeme: další záhadu,“ zamumlala Minerva a zírala na krkavce. „Je na něm něco povědomého. Zvláštní, že jsem si toho nikdy předtím nevšimla.“

„Je prokletý?“ zeptala se Hermiona. V hlavě měla úplně prázdno.

Vilemína odpověděla: „Jo.“

Hermiona se podívala na krkavce, pak na Vilemínu a znovu na krkavce. „Co budeme dělat?“

Vilemína na ni zírala, jako by jí narostla další hlava. „Vždyť jste mistryně kouzelných formulí. V těch vašich knihách by mělo něco být.“

„Ach, ano. Knihy. Jasně.“ Znovu se podívala na krkavce a cítila, jak ji za víčky bodají slzy.

Stále seděl na stole a díval se na ni. Vypadal tak povědomě. A přece ne. Hermiona měla pocit, že právě ztratila přítele.

„Hermiono…“ začala Minerva.

„Ne.“ Hermiona zavrtěla hlavou. Trochu popotáhla. Narovnala ramena, zhluboka se nadechla a řekla: „Tak to bych to měla vyřešit.“

Vstala a odešla. Krkavec ji nenásledoval. U dveří se otočila. „Tak co, jdeš? Pokud ovšem nechceš zůstat tady.“

Krkavec ještě několikrát zabušil křídly, než vzlétl a odletěl ke kolejnímu stolu, který byl nejblíže k ní. Když Hermiona opouštěla Velkou síň, slyšela, jak za ní Minerva volá: „Buďte opatrná.“

Krkavec ji dál sledoval cestou do kabinetu. Nepřistál jí na rameni jako obvykle. Hermioně připadalo, jako by jí chyběla část těla.

Vzpamatuj se. Co ty víš, mohl by to být bývalý Smrtijed nebo něco podobného. Ale nějak tomu nevěřila. Ano, Prašivka byl Ronovým věrným společníkem celá léta, než ukázal svou pravou tvář. Ale tento krkavec – ještě o něm nedokázala přestat přemýšlet jako o svém krkavcovi – nebyl Prašivka.

Zatímco se dohadovala sama se sebou, dorazili do kabinetu. Sotva za sebou zavřela dveře, spěchala k policím s knihami. Pokrývaly tři stěny místnosti a ona podél nich procházela a vybírala každou knihu, která by mohla obsahovat možný klíč k protikletbě, kterou potřebovala. Než byla hotová, byl její stůl zavalen stohy knih.

Rychle odmítla standardní knihy o kletbách a protikletbách a soustředila se na obskurnější svazky. Krkavec zaujal své obvyklé místo na jedné z polic. Hermiona na něj občas pohlédla; seděl velmi klidně a vypadal, že je hluboce zamyšlený. Což už neznělo tak směšně jako před několika hodinami.

Až ve čtyři hodiny ráno vzala do ruky útlý, ohmataný svazek, který našla v knihkupectví z druhé ruky, když byla před několika lety na dovolené v Bretani. Přečetla si obsah. Byla tam celá kapitola o proměně ve zvíře a o způsobech, jak ji lze využít. Prolistovala kapitolu a začetla se, když jí na stole přistál krkavec.

„Myslíš, že jsme na něco přišli?“ zeptala se.

Krkavec přiskočil blíž ke knize. „Kr-rá.“

A pak to našla, na samém konci poslední stránky kapitoly: protikouzlo pro ty, kdo jsou uvězněni ve své zvířecí podobě díky ‚záměrům nejohavnějším ‘.

Hermiona si kouzlo přečetla třikrát a pak pro jistotu ještě počtvrté. „Myslím, že to je ono,“ řekla krkavci.

Ten naklonil hlavu.

Pak dodala něco, co měla předtím na mysli. „Víš, buď se můžu pokusit kletbu zrušit, nebo jestli chceš, najdu místo, kde tě schovám, dokud se nedostaneme z hradu, a ty pak můžeš odejít a vydat se, kam budeš chtít. Je to na tobě.“

Krkavec zůstal sedět na místě; vypadalo to, jako by téměř zvažoval své možnosti. Po chvíli poskočil o dalších pár centimetrů dopředu a jednou zobákem poklepal na stránku, na níž byla protikletba.

„Tak dobře,“ pronesla Hermiona.

Rozhlédla se po kabinetu a pak ukázala na kobereček před krbem. „Myslím, že tohle je opravdu jediné místo, kde to můžeme udělat.“

Krkavec vzlétl a přistál uprostřed koberečku. Hermiona vytáhla hůlku a nastavila kolem místa na podlaze ochranný štít.

„Za tohle se omlouvám,“ řekla krkavci. „Ale raději bych byla na bezpečné straně.“

Vzala knihu, připomněla si, že opravdu, ale opravdu chce, aby se krkavec mohl proměnit zpátky, namířila hůlku a začala odříkávat dlouhé zaklínadlo. Z její hůlky vycházely vlny světla: nejprve světle modrého, pak tmavě modrého, pak zeleného, červeného a nakonec růžového, až krkavce zcela pohltil zářící pestrobarevný vír.

Když se kouzlo rozplynulo, Hermiona zalapala po dechu.

Na podlaze jejího kabinetu ležel nahý Severus Snape.