Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4.

Ráno ji budík vzbudil příliš brzy. Hermiona s vrčením stiskla tlačítko pro odložení buzení. Udělala to několikrát, takže když se konečně vyhrabala z postele, měla zpoždění. Velké zpoždění. Vrhla toužebný pohled na sprchu, ale dnes jí bude muset stačit pár rychlých očistných kouzel. Snaha najít čistý učitelský hábit jí zabrala pár dalších cenných minut. Konečně se oblékla a vyrazila do obývacího pokoje, jen aby si uvědomila, že se bude muset zastavit ve svém kabinetu pro učební pomůcky.

„A sakra.“

Krátce zauvažovala o improvizaci, ale hned od toho nápadu upustila, protože její první ranní hodinou byla dvojhodinovka v pátém ročníku. To bylo předtím, než si všimla, že si obula dvě různé boty. Na jedné noze měla béžovou balerínu a na druhé černou vycházkovou polobotku, a tak odkulhala do ložnice, kde málem upadla, když si chtěla za chůze sundat vycházkovou botu. Zběsilé prohledávání dna skříně jí poskytlo pár stejných černých kotníkových bot. Poslední kouzlo, které jí udrží vlasy na místě, a byla připravena vyrazit.

Koutkem oka si všimla krkavce, který spokojeně chroupal něco, co vypadalo jako nejlepší kousky z toho, co Bradavice nabízely k snídani, a spěchala ze dveří.

Schody se toho rána ukázaly být obzvlášť nespolupracující, vždycky se otočily přesně opačným směrem, než kam chtěla jít. Než dorazila do svého kabinetu, který se zřejmě přestěhoval ze třetího do pátého patra, byla nejen pořádně zadýchaná, ale měla také opravdu, ale opravdu zpoždění a nevrlou náladu. Vytáhla hodinky. Na šálek kávy před vyučováním rozhodně nebyl čas. S otráveným supěním napochodovala do třídy.

Aby toho nebylo málo, její třída sestávala z nebelvírských a zmijozelských studentů, což byla i v nejlepších časech dost nestabilní kombinace, ale nikdo ji neposlouchal, když na poradě učitelského sboru navrhovala, aby se v každé hodině sešli studenti ze všech kolejí, nebo aby se alespoň spojili zmijozelští s havraspárskými, a ne s nebelvírskými. Dnes však studenti nemohli být soupeřem své učitelce, která měla velmi špatnou náladu. Na konci hodiny Zmijozel i Nebelvír zjistili, že mají podstatně méně bodů než ráno.

Naštěstí pro zbytek dnešní výuky měla Hermiona po této hodině volno. Po návratu do svého kabinetu jako první požádala Blinky o šálek kávy. Ta dorazila téměř okamžitě – s mlékem a cukrem přesně tak, jak ji měla ráda – spolu s talířkem, na němž byly dva plátky toastu s meruňkovou marmeládou. Po několika doušcích kávy se Hermiona trochu uklidnila. Teprve pak si všimla krkavce. Znovu seděl na její poličce a pozoroval ji. Hermiona se zamračila. „Kdy jsi sem přiletěl?“

Krkavec se podíval na ni, pak na chaos na stole a pak zpátky na ni.

„Jestli je tohle komentář k tomu, jak pracuju, tak skončíš na svém hubeném opeřeném zadku rychleji, než řekneš ‚krá‘,“ odsekla Hermiona.

V odpověď krkavec odlétl na vyšší polici.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Skoro to vypadá, že mi rozumíš.“

„Kr-rá,“ reagoval krkavec.

„Hm,“ odpověděla Hermiona. „Jsi trochu zvláštní, že?“

Krkavec naklonil hlavu.

„A mimochodem, zdá se, že se místnosti zase přestěhovaly.“ Zamračila se a teprve teď si uvědomila, co přesně jí předtím vadilo. Když však vyšla na chodbu, aby to zkontrolovala, její kabinet i třída byly přesně tam, kde vždycky.

Buď byla dnes ráno příliš ochuzená o kofein a příliš spěchala, a tak si všechno představovala, nebo – a Hermiona se přikláněla k druhé variantě – si z ní hrad opět vystřelil.

„Začíná to být únavné,“ poznamenala jen tak do vzduchu, než si všimla, že na ni podivně zírá pár prvňáčků. „Nemáte někde být?“ vyhrkla a přiměla studenty, aby se rychle stáhli.

Do oběda sama sebe téměř přesvědčila, že si to s tím patrem jen vymyslela, zvlášť když zbytek vyučování proběhl bez jakéhokoli incidentu. Když odcházela do Velké síně, krkavec sletěl z místa na polici s knihami, které se zřejmě stalo jeho oblíbeným, a znovu se jí usadil na rameni.

„Chceš se seznámit se zbytkem školy?“ škádlila ho.

Odpovědí jí bylo: „Krá.“

„Tak pojď,“ pobídla ho a vydala se do Velké síně s krkavcem na rameni. Jako obvykle před každým jídlem se chodby hemžily studenty spěchajícími mezi učebnami, kolejemi a Velkou síní, ale jen málokdo si všiml opeřence sedícího na rameni jejich učitelky kouzelných formulí.

Všimla si, že schody se zdají být naladěny vstřícněji než předtím, protože se ty vedoucí do přízemí ochotně otočily jejím směrem. Sestoupila po nich dolů, zahnula za roh a ocitla se před učebnou obrany proti černé magii.

Zasténala. „Už zase.“

Sotva potlačila rozčilení, vrátila se zpět a vybrala si jiné schodiště, jen aby se ocitla zpátky na chodbě k formulím. S povzdechem to zkusila znovu. Tentokrát se dostala až ke vchodu do Velké síně.

„Do třetice všeho dobrého,“ zamumlala.

Zachytila útržky rozhovorů studentů, které naznačovaly, že i oni putovali několika oklikami, než našli Velkou síň. Znovu se objevil známý nepříjemný pocit ze všech těch událostí. Po celou tu dobu jí krkavec tiše seděl na rameni a zdálo se, že se mu líbí ji doprovázet. Když Hermiona vešla do místnosti, najednou jako by ztuhl a ona ucítila, jak se jeho drápy na jejím těle na okamžik napjaly, než vzlétl. Jednou přeletěl po rozlehlé místnosti a pak přistál ve výklenku přímo pod stropem, který mu umožňoval mít na očích celou síň. Hermiona se za ním dívala a mírně zavrtěla hlavou. ‚Podivný‘ toho ptáka opravdu nevystihovalo.

Když dorazila k hlavnímu stolu, viděla, že jedinými dalšími přítomnými učiteli jsou Neville a Vilemína. „Kde jsou všichni?“ zeptala se.

„Nemám tušení,“ pokrčila rameny Vilemína. „Měla jsem hodně práce s testrály. Přišla jsem zadem a nikdo tu nebyl. Myslela jsem, že jsem přehlédla nějaký vzkaz nebo tak něco, ale pak mi tady Neville řekl, že ne. Divné.“

„Tak nějak,“ odpověděla Hermiona a všimla si, že učitelka péče o kouzelné tvory je zřejmě také rozrušená současnými událostmi, protože málokdy používá tolik slov najednou.

Vilemína přikývla a rozhlédla se po Velké síni.

„Tak kolik pokusů ti trvalo, než ses sem dostala?“ zeptal se Neville.

„Tři,“ řekla Hermiona. „Tobě?“

Neville se zatvářil. „Pět.“

„Nový společník, Hermiono?“ vmísila se do hovoru Vilemína a naklonila hlavu směrem ke krkavci, který stále seděl na své vyhlídce pod stropem.

„Já nevím. On mě tak nějak… našel.“

Zatímco Hermiona pokračovala ve vyprávění Vilemíně o krkavci, stoly se pomalu zaplňovaly chybějícími studenty a učiteli – Minerva přišla s hlubokým zamračeným výrazem – a než Hermiona dokončila své vyprávění, byli zde už téměř všichni přítomni a na stolech se začalo objevovat jídlo.

„Ráda bych se někdy na vašeho krkavce podívala.“

„Proč?“ zeptala se Hermiona a cítila se vůči krkavcovi podivně ochranitelsky.

„Mám jen takové tušení,“ poznamenala Vilemína.

Hermiona neřekla nic, ale vrhla rychlý pohled na krkavce, který stále seděl na své pozorovatelně. Jeho oči se stočily jejím směrem a ona si byla jistá, že ať už je Vilemínino ‚tušení‘ jakékoliv, mýlí se.

ooOOoo

Těsně předtím, než se na stolech objevil pudink, Minerva vstala. Studenti si jí začali všímat až postupně. Bylo to, jako by Velkou síň zaplavila vlna ticha, umlkl všeobecný hovor a všichni obrátili svou pozornost k ředitelce. Počkala, dokud nenastalo téměř úplné ticho – nebo takové ticho, jaké se v obrovské místnosti plné studentů dalo očekávat. „První hodina po polední přestávce se ruší,“ oznámila.

Okamžitě se u všech kolejních stolů ozval vzrušený šepot, zatímco učitelé se na sebe zmateně dívali.

Minerva zvedla ruku. „Ticho. Prefekti, doprovodíte své koleje zpět do společenských místností. Všichni tam zůstanou až do obnovení vyučování a nikdo…“ Rozhlédla se po sále a krátce se podívala zejména na jednoho nebo dva známé výtržníky: „… opakuji, nikdo nesmí na chodby ani na pozemek. Je to jasné?“

U všech stolů nastalo všeobecné přikyvování, než se znovu ozval šepot. Tentokrát to Minerva nechala být a obrátila se k personálu. „Chtěla bych, abyste všichni zůstali po obědě na improvizovanou schůzi sboru. Požádala jsem duchy, aby se také zúčastnili.“

Učitelé si vyměnili pohledy. Zřejmě o schůzce učitelského sboru také nevěděli, usoudila Hermiona, protože všichni vypadali trochu zmateně; zdálo se, že talířům s dezertem, které se právě zhmotnily na stole, nikdo nevěnuje pozornost.

ooOOoo

Duchové se začali snášet dolů během pudinku, přičemž Tlustý mnich a Skoro bezhlavý Nick vrhali toužebné pohledy na jídlo. Jakmile byly stoly uklizeny a všichni studenti opustili Velkou síň, Minerva mávnutím hůlky zavřela dveře a pak přizvala duchy k hlavnímu stolu a vyčarovala pro ně další židle. Výrazy v jejich tvářích prozrazovaly, jak moc si tohoto gesta váží, i když technicky vzato to pro ně nemělo žádný význam.

„Pozvala jsem vás na toto setkání, protože jsme se pro jednou všichni dostali na stejné místo ve stejnou dobu.“

Kolem stolu se ozvalo pochechtávání, které však rychle pod přísným pohledem ředitelky utichlo.

Minerva pokračovala: „Jak víte, za poslední týden jsme měli několik menších incidentů a…“ Odmlčela se a pohlédla na krkavce, který se snesl ze svého vyvýšeného místa v okenním výklenku a nyní seděl na konci zmijozelského stolu.

„Co tu dělá ten krkavec?“ zeptala se.

Hermiona odpověděla: „Je se mnou.“

„Hm. Příště mi prosím řekněte, když získáte nového společníka,“ napomenula ji Minerva.

„Není to můj…“ začala Hermiona, ale když si všimla Minervina pohledu, jen pokorně řekla, „ano, paní ředitelko.“

Minerva pozvedla obočí nad tím, že Hermiona použila její oficiální titul, ale zřejmě se rozhodla to nechat být. „Jak jsem říkala, za poslední týden jsme byli svědky několika incidentů, a i když se každý z nich zdá být docela neškodný, přesto je musíme vyšetřit a pokud možno jim učinit přítrž.“

Víceméně všichni kolem stolu přikyvovali.

„Vlastně si nejsem jistá, jestli jsou až tak neškodné,“ prohlásila Angelina. „Dnes ráno jsem měla na krku pár velmi vyděšených prvňáčků. Většinu dnešní hodiny jsem musela strávit tím, že jsem je uklidňovala, místo abych je učila, jak přeměnit sirku v jehlu.“

Horácio přikývl. „Ano, moje druhé ročníky se mnohem víc zajímaly o to, proč skončily v kuchyni místo v učebně lektvarů, než aby se soustředily na lektvar na růst vlasů, který měly vařit.“ A dodal: „Ne že bychom potřebovali další vlasy na hlavě.“

„A není to poprvé, co se něco takového stalo. Už se mi stalo, že se výpočty pokazily víc než obvykle, a to nejen v konkrétním roce. A to nemluvím o tom, jak se hrad podivně mění. Všichni jsme si zvykli na pohyblivé schodiště, ale teď se pohybují i místnosti a chodby,“ přisadila si Septima.

Kolem stolu se opět ozvalo souhlasné mručení.

„Obávám se, že je jen otázkou času, než se stane něco vážnějšího,“ oznámil Horácio skleslým hlasem.

„Možná,“ souhlasila Minerva. „A právě proto chci zjistit, co přesně se děje a jak to zastavit. Už jsme na hradě provedli několik magických prohlídek, přičemž žádná z nich nepřinesla nic neobvyklého. Takže, dámy a pánové, jsem otevřená návrhům.“

Hermiona pronesla: „Trochu jsem pátrala v historii Bradavic a jiných kouzelnických škol, ale nikde nejsou žádné záznamy o podobných incidentech. Dokonce ani ve starých rukopisných záznamech, které mi Irma laskavě poskytla.“ Kývla na knihovnici. „Takže ať už je to cokoli, je to buď nové, nebo tak obskurní, že o tom nemáme žádné záznamy.“

„Portréty v mé kanceláři také nebyly schopny nabídnout žádné návrhy kromě těch, které jsme už vyzkoušeli,“ dodala Minerva.

Duchové se jako obvykle obrátili na Krvavého barona, aby se stal jejich mluvčím, ale ten se pro tentokrát rozhodl mlčet.

Místo toho se ozval téměř bezhlavý Nick: „Také jsme si všimli, že se něco děje. Skoro to vypadá, jako by si z nás hrad dělal legraci. I my jsme se o těch událostech radili…“ Chvíli se díval na Krvavého barona, než pokračoval: „… ale nikdo z nás si nepamatuje, že by se něco podobného stalo.“

„Takže jsme v podstatě zpátky na začátku,“ podotkla Angelina.

Minerva si povzdechla. „Vypadá to tak. Bill by se měl vrátit za týden; požádám ho, aby se na to znovu podíval. Koneckonců je to náš stálý odborník na černou magii, bez urážky, Michaele. V tuto chvíli se zdráhám požádat o oficiální bystrozorské vyšetřování, ale pokud budou věci pokračovat, asi nebudeme mít jinou možnost.“

„Mohla bych požádat Harryho, aby to diskrétně vyšetřil,“ navrhla Hermiona. „UKZ by mohl mít přístup ke zdrojům, které my nemáme.“

„Ano, udělej to. Nějaké další návrhy?“ Minerva se rozhlédla podél stolu. „Pokud ne, pokračujme v každodenních rutinních činnostech, ale dbejme na to, abychom zůstali ve střehu a dávali pozor, i když se incident zdá být bezvýznamný. Schůze je skončena. Děkuji vám všem.“

ooOOoo

Místnosti během následujícího týdne mizely a zase se objevovaly, kouzla měla někdy nepředvídatelné, ale neškodné následky a jídelníček nebyl vždy takový, jaký měl být. Ačkoli nikomu nevadilo, že se dušená treska se špenátem mění v rybu s hranolky, celá škola jako by byla napjatá a čekala, co se stane.

Krkavec se stále držel v Hermionině blízkosti. Kamkoli šla ona, on ji následoval. Domácí skřítci se dál starali o to, aby byl dobře nakrmený. Hermiona si byla naprosto jistá, že to není typická krkavčí strava, ale kdykoli se snažila toto téma nadhodit se skřítky ve službě, ukázalo se, že jsou velmi nedoslýchaví.

Všichni si na Hermionina nového a velmi věrného společníka brzy zvykli, protože krkavec se prostě objevil, kdykoli byla Hermiona nablízku. Jedinou výjimkou byla Vilemína, která po něm neustále vrhala podezřívavé pohledy. Zdálo se, že nedůvěra je vzájemná, protože krkavec měl tendenci záhadně mizet, kdykoli byla Vilemína nablízku.

V sobotu se krkavec vznášel poblíž Hermiony, když se chystala na oběd s Ginny v Prasinkách. Vlastně ji ani moc nepřekvapilo, když se jí během cesty k bráně usadil na rameni.