Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3.

Hermiona odložila pomůcky a šla k oknu, aby se na krkavce podívala zblízka. Rozhodně očekávala, že odletí, jakmile se k němu přiblíží. Nestalo se tak, zůstal sedět a díval se přímo na ni. Při bližším pohledu se nápadně podobal krkavci z její zahrady: byl přibližně stejně vysoký, trochu moc štíhlý a na jedné straně krku mu v podivných úhlech trčela stejná řada per. Mohl by to být opravdu tentýž pták? Zdálo se to velmi nepravděpodobné, a přece…

Její přemýšlení přerušilo neodbytné klepání. Krkavec začal klovat do okenní tabule. Hermiona, dobře vycvičená generacemi sov, otevřela okno. Krkavec vlétl dovnitř a přistál úhledně uprostřed jejího psacího stolu, čímž rozkymácel jednu z hromádek esejí. Téměř jako ve zpomaleném záběru se hromada převrátila na bok a pak se kusy pergamenu jeden po druhém sesunuly na podlahu. Hermiona přimhouřila oči. „Doufám, že pro mě máš důležitou zprávu,“ pronesla ke krkavci, zatímco sbírala popadané eseje.

Krkavec naklonil hlavu.

Když se pergameny bezpečně vrátily na stůl a krkavec se ocitl přímo před ní, všimla si dvou věcí: nenesl žádný vzkaz a – pokud se velmi nemýlila – byl to tentýž krkavec. Podivná řada peří na jedné straně jeho krku byla příliš výrazná na to, aby ji přehlédla. „To je trochu zvláštní,“ poznamenala. „Nepřišel jsi sem jen tak náhodou, že ne?“

„Krr-rá,“ zakrákal krkavec.

„Co chceš?“ zeptala se Hermiona.

„Krr-rá.“

„Jen se na to podívejme,“ vzdychla Hermiona. „Mluvím s krkavcem. Vážně. Radši půjdu do knihovny.“ Znovu se na krkavce podívala. „Kšá,“ řekla polohlasně.

Krkavec poskočil o pár centimetrů, pak zvedl jedno z jejích brk a upustil ho na zem.

„Ano, dobře, děkuji mnohokrát.“ Zvedla brko. „Chápu tedy správně, že nemáš v úmyslu odejít?“

„Krr-rá.“

„Ano, myslela jsem si to.“ Zadívala se na krkavce.

Ten jí pohled oplácel.

Nakonec dospěla k rozhodnutí. „Dobře, jak chceš. Víš, kde je otevřené okno. Já jdu do knihovny. Musím udělat nějaký výzkum.“ S tím opět sebrala brka, seznamy a pergamen a vyrazila pryč.

ooOOoo

Hermiona s prásknutím zavřela čtvrtou knihu v řadě. Všechny svazky, které dosud pročetla, obsahovaly zajímavá fakta o kouzelnických neštěstích a nehodách, ale žádný z nich neobsahoval žádné vodítko k nedávným incidentům v Bradavicích. Zadívala se na hromádku knih před sebou. Jedna z nich měla černou obálku, která vypadala téměř jako ptačí peří. V myšlenkách se vrátila ke krkavci. Zvláštní, že se opět objevil. Za předpokladu, že to byl tentýž krkavec, ale byla by to příliš velká náhoda, aby ji během pár týdnů vyhledali dva. Byla si jistá, že šlo o téhož ptáka. Nedokázala to vysvětlit, ale věděla to. Což ve skutečnosti vyvolávalo víc otázek. Jak ji našel? A proč přišel? Vyhledal právě ji? A znovu, proč?

Než mohla pokračovat ve svých myšlenkách, kručení v žaludku jí připomnělo, že už je čas večeře. Sebrala si věci a rozhodla se nejdřív zajít do svého kabinetu. Samozřejmě jen proto, že si k večeři plánovala vzít své poznámky. Ne, neměla v úmyslu zkontrolovat, jestli tam krkavec ještě je. Vůbec ne.

ooOOoo

Otevřela dveře a uvítal ji studený průvan z otevřeného okna. Krkavec nebyl nikde k vidění. Projelo jí zklamání, které rychle vystřídala hřejivá vlna úlevy, když si všimla, že sedí na horní polici knihovny. „Tady jsi,“ pozdravila ho a upustila na desku stoh pergamenů. „Takže jsi neodletěl.“

Krkavec se s krákáním snesl na její stůl. Přísahala by, že studuje její badatelské poznámky z knihovny.

„Nedává to moc smysl, že?“ nadhodila. „Věř mi, i když umíš číst, nic z toho nedává smysl.“

S tím se vydala do Velké síně.

Večeře se ukázala jako naprosto bezproblémová, což byla – po několika posledních dnech – příjemná změna. Přesto zůstávala Hermiona napjatá a očekávala, že se každou chvíli něco semele. Ostatní učitelé kolem ní se zdáli být také nervózní. Rolanda Hoochová při řeči neustále divoce gestikulovala vidličkou, čímž si vysloužila Poppyin nesouhlasný pohled, když na jejím talíři přistála druhá kapustička v řadě.

„Promiňte,“ zamumlala Rolanda a zatvářila se rozpačitě.

Neville skoro nic nejedl, ale opakovaně vrhal nervózní pohledy po Velké síni. Stejně tak Minerva, která seděla v ředitelském křesle ještě strnuleji než obvykle. Zdálo se, že ani ji jídlo příliš nezajímá.

Hermiona si naopak pochutnávala na vepřových kotletách. Rok, kdy nevěděla, odkud bude příští potrava, ji naučil vychutnávat si jídlo, které bylo k dispozici. Když naporcovala další pečenou bramboru, napadlo ji, že krkavec bude mít také hlad. Co jedli krkavci? Vždyť by si mohl ulovit potravu sám, ne? Naklonila se k Červotočkové. „Vilemíno, co jedí krkavci?“

Všichni z personálu věděli o Hermionině zálibě v nejrůznějších – někdy podivných – výzkumech, a tak Vilemína bez okolků odpověděla: „Mršiny, bobule, obilí, menší zvířata nebo ptáky. Jsou všežravci, jedí, co najdou. Ti magičtí jsou trochu vybíravější. Potřebujete vědět něco konkrétního?“

„Ne. Alespoň ne v tuto chvíli. Díky, Vilemíno.“

Kolegyně po ní hodila tázavý pohled, ale když Hermiona neřekla nic dalšího, zřejmě se rozhodla, že se tématu nebude dál věnovat.

Hermiona se zadívala na svůj talíř. Měla by krkavce nakrmit? Jistě, krmila zesnulého Křivonožku, ale krkavec nebyl její společník. Možná stejně dával přednost lovu. Ale na druhou stranu, nemohlo by uškodit, kdyby mu něco nabídla. Jedí mršiny. Fuj. Nenápadně si dala do kapsy vepřovou kotletu a po pudinku poměrně rychle opustila stůl.

Když se vrátila do kabinetu, krkavec tam ještě byl. Zdálo se, že se ze své pozice na stole ani nepohnul. Hermiona rychle přeměnila náhradní kousek pergamenu v misku – žádné mastné skvrny na stole, děkuji pěkně – a nabídla krkavci vepřovou kotletu, kterou v mžiku spořádal.

„Ještě máš hlad?“

„Kr-rá.“ Krkavec naklonil hlavu.

„Předpokládám, že to znamená ano.“ Krátce zvažovala, že půjde dolů do kuchyně, ale pak se rozhodla, že to neudělá. Jednou luskla prsty a téměř okamžitě se objevila domácí skřítka, která měla toto křídlo hradu na starosti.

„Jak může Blinky pomoci?“

„Blinky, můžeš mi, prosím, přinést nějaké krmení pro krkavce? Nějaké syrové maso, jestli ho máš, a nějaké vločky nebo ovoce.“

Nedočkala se odpovědi. Místo toho uslyšela drobné zalapání po dechu a uviděla Blinky, jak na krkavce zírá – jako přikovaná. Krkavec jí pohled klidně oplácel.

„Blinky?“

Skřítka se vytrhla z transu. „Ano, slečno, hned, slečno,“ řekla a s tichým ‚lup‘ zmizela.

Objevila se o několik minut později a nesla talíř s něčím, co vypadalo jako velmi působivé smažené jídlo. Na první pohled si Hermiona všimla několika párků, opečené slaniny, vajec a – na okraji talíře, úhledně oddělené od zbytku – několika hroznů.

„Ehm, Blinky, děkuji, ale…“

„Blinky ví, co on rád jí,“ informovala ji skřítka. „A taky bude potřebovat vodu.“

On? Takže krkavčí samec. Hermiona si nebyla jistá, jestli to má být v nějakém smyslu relevantní, ale i tak si krkavcovo pohlaví v duchu poznamenala. Podle rychlosti a zjevné chuti, s jakou krkavec chňapal po potravě, měla Blinky pravdu.

„Jestli tu krkavec bude i zítra, můžeš se postarat o to, abych ho měla čím nakrmit, prosím?“

„Krkavec zůstává,“ řekla Blinky a tón jejího hlasu nenechával nikoho na pochybách o krkavčích záměrech. „Blinky přinese jídlo.“

„Děkuji.“ Po dni, který měla za sebou, se skřítčina jistota ohledně krkavcových plánů zdála být tou nejméně podivnou věcí, která se přihodila.

Jakmile skřítka odešla a Hermiona dala krkavci trochu vody, konečně se pustila do esejí, které měla v plánu známkovat dříve během dne. Ať už se tu dělo cokoli, nebylo to pro ni omluvou, aby zanedbávala svou práci. Krkavec se usadil na polici a zdálo se, že ji při práci docela spokojeně pozoruje. Přiblížila se půlnoc, když uklidila svůj stůl a vstala, aby zamířila do postele. Krkavec se s krákáním snesl z police. Hermiona ucítila jeho váhu na svém rameni a na okamžik ztuhla. Měl velmi ostrý zobák a byl velmi blízko jejího obličeje. Ale na druhou stranu zatím neprojevil žádný úmysl jí ublížit. S poměrně rychle tlukoucím srdcem se pomalu rozešla. Krkavec zůstal na svém místě. Mírně uklidněná se vydala na cestu hradem z kabinetu do své ložnice, krkavec se jí pohupoval na rameni. Takhle pozdě v noci bývaly chodby, až na občasné duchy, obvykle opuštěné, dnes večer se však zdálo, že žádný z nich není venku.

Když dorazili do jejích komnat, krkavec přelétl k pohovce, posadil se na její opěradlo a zdálo se, že si prohlíží okolí. Zřejmě spokojen s tím, co vidí, proletěl otevřenými dveřmi do ložnice. Hermiona ho naštěstí stále sledovala, takže viděla, jak s mávnutím přistál na jejím nočním stolku, kde sebral pár stříbrných náušnic a zmizel s nimi nahoře na skříni. Hermiona přimhouřila oči. „Ale ne, to ne. Accio náušnice.“

Náušnice jí přistály v natažené ruce. Krkavec s otráveným krá vyskočil na okraj její skříně a zahleděl se na ni. „Taky mám ráda lesklé věci,“ sdělila mu. „A tohle jsou moje lesklé věci.“

Kdyby se krkavci uměli mračit, ten, který právě seděl v její ložnici, by to udělal.

Hermiona si nemohla pomoct, ale při krkavcově rozmrzelém výrazu se zazubila. „Pojď dolů a najdeme ti místo na spaní. A nějaké lesklé věci.“ Než se vrátila do obývacího pokoje, uložila náušnice bezpečně do zásuvky nočního stolku. Našla kartonovou krabici, kterou přetvořila v bidýlko. Z hrnku se stala miska; pomocí Aguamenti ji naplnila vodou.

Po krkavci ani stopy.

Zavrtěla hlavou, ale stále se usmívala. Vypadalo to, že krkavce jen tak neuklidní. Ze zásuvky nočního stolku vytáhla schránku, v níž schovávala bižuterii. Prohrábla ji a po krátkém zvážení pár kousků zavrhla. Náhrdelník s červenými korálky nevypadal dost leskle na to, aby krkavce lákal. Jiný náhrdelník, tentokrát z třpytivých tmavě zelených, černých a stříbrných korálků, by byl vhodnější, ale byl to jeden z jejích oblíbených kousků. Její ruka sáhla hlouběji, až na samé dno krabičky.

„Au.“ Píchla se do prstu. Prohlídka ukázala, že jí neteče krev, a tak zalovila znovu a vytáhla inkriminovaný předmět. Byla to brož, jejíž stříbrné kroužky tvořily květinu zdobenou tmavě fialovými a levandulovými korálky. Zadívala se na ni. Byla to brož, kterou nosila, když…

Nejlepší bude, když se její myšlenky tímto směrem nevydají.

Ještě chvíli se na brož dívala, než ji zase rychle pohřbila na dno krabice a pokračovala v hledání. Po dalším hrabání našla dva třpytivé náramky, které měla na sobě minulý Halloween, a rozhodla se je krkavci nabídnout.

Zřejmě vzbudila jeho zájem, protože k ní přiletěl, a podařilo se jí ho nalákat na bidýlko. Několikrát se otočil, jako by chtěl vyzkoušet jeho stabilitu; pak naklonil hlavu a podíval se na ni.

„Spokojený?“

„Kr-rá.“ Seskočil na stůl vedle bidýlka, kam Hermiona položila náramky vedle jeho misky s vodou. Zdálo se, že si je pozorně prohlíží, než je zvedl a odnesl na místo na stole, na které nejméně viděla.

Usmála se. „Takže se ti asi líbí.“

„Kr-rá.“

Rozhodla se pokračovat ve čtení svého oblíbeného detektivního románu a nechat krkavce chvíli o samotě. Když ho před spaním znovu zkontrolovala, seděl na bidýlku s hlavou schovanou pod jedním z křídel a zřejmě spal.