Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 41: Přísahat budu na tvém hrobě – 1/2

Severus Snape se s velkou krabicí v rukou přemístil před vstup do sídla Malfoyových. Po paměti došel až k železné bráně a zastavil se. Balík byl příliš neskladný na to, aby ho unesl jednou rukou a zároveň otevřel. Zvedl koleno, pokusil se krabici opřít o stehno a levým ramenem zatlačit, zatímco pravou rukou se natahoval ke klice. Obsah uvnitř se však pohnul a Snape málem ztratil rovnováhu. Rychle vrátil pravou ruku pod krabici a tiše si povzdechl. Uvažoval, že dá balík na zem (což by jeho unaveným zádům rozhodně neprospělo), když za sebou zaslechl tlumenou ránu. Otočil se a naklonil hlavu, aby viděl, kdo dorazil.

Byla to Ginny Weasleyová, která se právě objevila pomocí přenášedla (v tomto případě staré ponožky). Jelikož se plnoletosti dočká až jedenáctého srpna, ještě neměla oprávnění k přemisťování a používala k cestování ty nejrůznější předměty, které našla v Doupěti (většinou Ronovy).

„Profesore Snape?“ zeptala se s přimhouřenýma očima. „Co to děláte?“

„Co myslíte?“ zamručel Snape a znovu upravil balanc těžkého balíku.

Ginny pokrčila rameny. „Fajn, tak se nezlobte, jen jsem se ptala…“ protáhla a jala se zkoumat jeho krabici. „Vypadá to těžce,“ dodala s úsměvem, který jasně naznačoval, že se rozhodně nehodlá nabídnout s pomocí.

„A vy vypadáte jako mistryně pozorování,“ odsekl Snape a probodl ji pohledem. Pak jeho oči sklouzly k jejímu pravému boku, kde si všiml, že i ona něco nese. Něco, co vypadalo jako…

V tu chvíli se obsah Snapeovy krabice naklonil doprava a on zvedl pravý loket, aby vyrovnal váhu. Ginny nadzvedla obočí.

„Vypadá to, že jsme měli stejný nápad na dárek pro Malfoye…“ zamumlala trochu zklamaně.

„Vypadá to tak, ano.“

Kdesi v dálce zacvrlikal cvrček a Ginny semkla rty. Zavládlo mezi nimi nepříjemné ticho. Ginny se stále necítila v přítomnosti profesora lektvarů dobře. Teprve nedávno se dozvěděla, že Snape byl celou dobu na straně Fénixova řádu – detail, který jí Harry i její rodina zatajili, aby náhodou ve škole něco nevykecala. A být teď s ním mimo Bradavice, v úplně jiném prostředí, bylo poněkud… znepokojující.

„A… jinak se máte dobře?“ zkusila v zoufalém pokusu o konverzaci.

Snape protočil oči a zavrčel: „Pro Merlina, otevřete tu bránu, Weasleyová!“

Ginny to nepotřebovala slyšet dvakrát. Vrhla se ke klice, stiskla ji a vešla na pozemek. Snape ji následoval. Společně stoupali po cestě k hlavnímu vchodu, když se profesor nečekaně uchechtl.

„Copak?“ zeptala se Ginny a přešlápla z nohy na nohu. Kovové držadlo jejího dárku ji řezalo do prstů.

„Nic,“ odpověděl Snape s úšklebkem. „Jen si představuju výraz Luciuse, kdyby věděl, že se mu po panství prohání zrzci.“

Ginny se napřímila a vrhla na něj vyzývavý pohled. „Asi stejný, jako kdyby věděl, že se po jeho chodbách producíruje starý umaštěný netopýr, co krouží kolem jeho ženy.“

Snape vytřeštil oči a zůstal na ni zírat. Ginny potlačila úšklebek a vyběhla po schodech k hlavním dveřím.

„Weasleyová, víte, že vás čeká ještě jeden rok v Bradavicích. Kdybych chtěl, mohl bych vám z něj udělat peklo…“ varoval ji Snape, kterému přirovnání k netopýrovi očividně k srdci nepřirostlo.

Ginny položila ruku na klepadlo, třikrát jím zabušila a pak se otočila, aby na Snapea vrhla zářící úsměv. „Aha, a to se jako zatím nedělo?“

Snape pevně semkl rty. Vřel v něm vztek. V tu chvíli se dveře otevřely a v nich se objevil domácí skřítek. Ginny se rychle protáhla dovnitř do vstupní haly. Těsně předtím, než zmizela z dohledu, se ještě otočila zpět k profesorovi lektvarů.

„Weasleyová – Snape 1:0,“ zašeptala vítězně a zmizela směr salon.

*****

Bylo pátého června ráno a Draco Malfoy slavil osmnácté narozeniny. Ale když otevřel oči – po další noci plné neklidných snů, z nichž si po probuzení nepamatoval ani vteřinu – nemohl se zbavit pocitu, že se cítí mnohem starší… a stejně připravený umřít jako stařec v posledním stádiu nemoci. Jen za uplynulý rok viděl víc hrůz než většina dospělých za celý život. Cítil se opotřebovaný, vyčerpaný, prázdný.

A aby toho nebylo málo, jeho matka mu připravila malou oslavu. Jako by na to měl náladu.

Od té doby, co se před několika dny vydali na Příčnou ulici a Draco konečně znovu promluvil, na něj Blaise i Weasley při jeho občasných výletech z pokoje zírali stále víc a víc. Jediná, kdo se choval normálně, byla ta zrzka – a z důvodu, který sám nechápal, byl za to Draco vděčný. Netvrdil by, že mu byla její přítomnost příjemná. Spíš ji snášel. Stejně jako Vízlíka, i když pořád nechápal, proč se ti dva ryšavci tak urputně drží jeho domu.

Ten den strávil stejně jako ty předchozí. Zavřený ve svém pokoji, se zataženými závěsy i okenicemi. Dovnitř nepronikl ani paprsek světla, ale to mu nevadilo. Tma mu pomáhala soustředit se. Když se odřízl od všech vnějších podnětů (světlo, zvuk…), dokázal zachytit útržky událostí, zvuky, hlasy. Většinou nedávaly smysl a jeho pokusy skončily bez výjimky brutální migrénou, ale nevzdával se. Jednou si vzpomene. Nad postel si navíc připnul leták s tváří Laury Madleyové. Některé dny měl pocit, že je na pokraji prozření a že brzy pochopí spojitost mezi ní a svými vizemi. Jindy pro něj byla jen cizím obličejem.

Ale dnes se cítil obzvlášť unavený. Včerejší migréna pořád bušila v zadní části jeho lebky a každý pohyb, každý krok, se v jeho hlavě bolestivě rozléhal. Když hodiny na nočním stolku ukázaly pátou odpolední, vstal, naposledy pohlédl na usměvavou Lauru nad postelí a zamířil do koupelny. Cestou málem zakopl o nějaký kus oblečení.

Draco se zamračil a sklonil oči. Co tady dělalo? Pak pohledem přelétl celý pokoj. Před pár týdny, když tu bydlela ona, byl pokoj dokonale uklizený. Teď připomínal ten samý nepořádek, jaký tu panoval poslední tři roky. Všude se válelo oblečení, použité ručníky, knihy, prach a ano… od včerejšího večera i prázdná lahev Ohnivé whisky. Není divu, že ho hlava bolela i po spánku. Vůbec si nepamatoval, že by si ji vzal. Nebo že by ji otevřel. Nebo že by ji dopil.

Povzdechl si a svršek odkopl stranou. Hermiona byla jen světlý okamžik, krátká mezihra, přestávka mezi dvěma dějstvími jeho vlastní tragédie. Ale jak se říká – zvyk je železná košile. A u Draca Malfoye to platilo dvojnásob. A jeho přirozeností byla deprese, alkohol a chaos. Po tom, co na chvíli zahlédl světlo na konci tunelu, byl zase zpátky – uvězněný ve vlastním zoufalství.

Zpátky ve vězení. Pokud projdeš startem, nedostaneš dvacet tisíc galeonů.

Dveře koupelny za ním bouchly tak silně, až se zatřásla komoda u přilehlé zdi. A malý rámeček s fotografií jeho staré party ze Zmijozelu – který vrátil na původní místo poté, co si přivezl věci z Lasturové vily – se sesunul a dopadl přední stranou na podlahu.

*****

Když Draco sešel dolů do salonu, všiml si, že pidizrzka už tam je, stejně jako Severus. Blaise a Vízlík klečeli v rohu místnosti a skláněli se nad dvěma podivnými krabicemi, z nichž jedna byla přikrytá povlakem na polštář s květinovým vzorem. Sotva Draco vstoupil, oba kumpáni se rychle napřímili a těly zakryli, co měli za sebou. Draco se na ně podíval, jako by právě vylezli z blázince, a zakroutil hlavou. Potom si všiml slavnostně prostřeného stolu – a okamžitě zaznamenal, že počet příborů značně převyšuje počet přítomných osob. Pohlédl tázavě na svou matku, která právě dodělávala poslední detaily výzdoby.

„Ano, já vím, je nás víc,“ povzdechla si Narcisa. „Ale nebudeš se přece urážet jen proto, že ti někteří lidé chtějí popřát k narozeninám, nebo ano?“

„Ne, matko…“ vydechl Draco a ztěžka se svalil na jednu z nových, dosud voňavých pohovek. V posledních dnech začal opět používat slova ‚ano‘ a ‚ne‘, což Narcisu zprvu nadchlo – než zjistila, že ‚ne‘ zaznívá výrazně častěji než ‚ano‘.

„A trochu víc nadšení by také neškodilo…“ zamumlala, když zapalovala vysoké svíce.

„Všechno nejlepší, Malfoyi,“ začala Ginny s lehkým úsměvem. „Dokážu si představit, že je to zvláštní, slavit to po všem, co se stalo, ale…“ Zmlkla.

Draco se k ní otočil. Tohle bylo na té zrzce to nejlepší – že si na nic nehrála. Nečekala, že bude mluvit. Nesnažila se rozluštit každou jeho grimasu. Nepředstírala, že je všechno zase v pořádku. Prostě jen byla. A pokoušela se nějak jít dál – stejně jako on.

„Díky, Vízlice,“ zamumlal a přikývl. Ginnyin úsměv se rozšířil.

Z haly se ozvalo zaklepání a vzápětí i drobné spěšné kroky domácího skřítka, který šel otevřít.

Do salonu dolehly hlasy a pak zvuk tříštícího se skla.

„To snad ne, ty jsi fakt chodící katastrofa…“

„P-p-promiň…“

„To nic, pane,“ zazněl slabý skřítčí hlásek. „Maddy vázu opraví za pár sekund.“

„Opravdu mě to mrzí…“

Ginny, která poznala hlasy Freda (nebo George) a Nevilla, obrátila oči v sloup. Neville sotva přišel a už stihl zničit zařízení…

Do dveří salonu pak vešlo několik nových postav. Dvojčata Weasleyova, pořád stejně vysoká a vytáhlá, převyšovala o hlavu Nevilla Longbottoma, který se stále omlouval a rudnul. Vedle něj stála Lenka Láskorádová a rozhlížela se po místnosti se svým typickým výrazem – hlavou zakloněnou a očima dokořán.

„Nazdar, všichni!“ zvolal Fred a rozpažil ruce. „A všechno nejlepší, Chapline!“

Malfoy svraštil čelo. „Proč Chapline?“ zeptal se podrážděně.

„No, kvůli tomu slavnému herci – Charlie Chaplinovi,“ vysvětloval George nadšeně, zatímco si Ginny plácla dlaní do čela. „Víš, protože moc nemluvíš a tak…“ dodal, zatímco předváděl (velmi špatně) pantomimu.

Malfoy na něj chvíli zíral jako opařený. Tenhle další zástupce zrzavců si z něj utahoval. Ale Draco si nebyl jistý, jestli ho to spíš nenaštvalo… nebo náhodou nepotěšilo. Normálně by ho na místě spálil na uhel. Ale nikdo si z něj už dlouho netroufl dělat legraci – a bylo to až nečekaně osvěžující.

„Omlouvám se, paní Malfoyová,“ zamumlal Neville a ukázal směrem ke vstupní hale. „Rozbil jsem vám vázu, když jsme přišli… A všechno nejlepší, Malfoyi.“

„Máte to tu moc hezké…,“ pronesla Lenka zasněným hlasem, s hlavou stále zvednutou. „Musíte být neskutečně bohatí.“

Ron a Blaise si vyměnili zvláštní pohled. Ron si ukázal na spánek a potřásl hlavou, čímž naznačil Blaiseovi, že přezdívka ‚Střelenka Láskorádová‘ nevznikla bezdůvodně.

„Ehm… no…“ začala Narcisa, zjevně zaskočená.

„My teda ne,“ pokračovala Lenka, aniž by čekala na odpověď. „Náš dům je totální ruina. Včera našel táta švába, jak plave v kávě.“

V místnosti zavládlo trapné ticho. Jen Fred a George se marně snažili nevyprsknout smíchy. Lenka to ale považovala za pozvání k pokračování ve svém fascinujícím příběhu. „Zachránil ho před utonutím, udělal mu pelíšek v krabici od bot a pojmenoval ho Arabica…“ vyprávěla dál, zatímco Narcisa Malfoyová potlačovala zvracení.

„Tak jo, posaďte se!“ zvolala Ginny ostře, aby změnila téma. „Paní Malfoyová, pamatujete si Lenku Láskorádovou a Nevilla Longbottoma? Byli s námi při bitvě o Bradavice a několikrát navštívili Draca v Nemocnici u svatého Munga…“

„Ale ovšem že ano!“ zvolala Narcisa se zářivým úsměvem. „Jak bych mohla zapomenout na statečného mladíka, který zabil toho odporného hada mečem Godrika Nebelvíra!“ Neville zrudl až po kořínky vlasů a začal cosi nesrozumitelně mumlat.

Jeho rudé tváře očividně velmi zaujaly Lenku. Začala ho pozorovat, jako by byl jedním z těch smyšlených tvorů, o kterých tak ráda vyprávěla.

„Tak myslím, že jsme všichni, ne?“ zeptala se Ginny a v duchu počítala hosty.

„Ne,“ odpověděl Blaise a pohlédl na Draca. „Pozval jsem Astorii. Po bitvě se mě často ptala, jak se máš… posílala po sově dopisy. Je v pohodě,“ dodal směrem k Ronovi, který nevypadal nadšeně, že přijde další člen Zmijozelu.

Draco jen přikývl. Astorie nebyla ta, kterou by si dnes večer přál vidět. Měl na mysli jinou dívku. Možná mnohem méně ‚v pohodě‘, možná i méně hezkou – alespoň podle běžných měřítek krásy… Ale ta nepřijde. A přesto… dal by cokoliv, jen aby ji slyšel říct stručné: „Všechno nejlepší, Malfoyi.“

Jaký by od ní dostal dárek? Nejspíš knihu. Políbila by ho při přání? Určitě. Mohl by ji popíchnout kvůli její posedlosti starými stránkami a koženými, zatuchlými přebaly? Pravděpodobně.

Byl by tento okamžik jedním z nejšťastnějších v jeho životě? Bezpochyby.

Klepadlo na dveřích se znovu ozvalo v hale a domácí skřítek Maddy se rozběhl otevřít. Do salonu vstoupila Astorie Greengrassová, aby ji okamžitě vřele objal Blaise. Astorie byla na škole jednou z jeho nejbližších kamarádek a od loňského léta ji takřka neviděl (kromě několika minut na charitativním galavečeru u Malfoyových před čtyřmi měsíci).

„Ahoj, Draco,“ pozdravila tiše, když se vymanila z Blaiseova objetí. „Byla jsem tě navštívit jednou v Nemocnici u svatého Munga, ale tys byl…“ Sevřela rty a zastrčila si pramen svých dlouhých černých vlasů za ucho. „No, prostě – jsem ráda, že tě zase vidím na nohou. Všechno nejlepší.“

„Ahoj, Astorie,“ odpověděl Draco tiše, přičemž ho začínala mírně unavovat tíha všech těch pohledů upřených právě na něj.

„Moc toho nenamluví,“ poznamenala Lenka Láskorádová, kdyby si toho náhodou ještě nikdo nevšiml. „Jednou přestal mluvit i jeden můj bratranec. Ale to mu všudylezky ohlodaly hlasivky.“

Astorie svraštila obočí a znechuceně se zašklebila.

„Slečno Láskorádová, všudylezky okusují jen magické předměty, ne lidi,“ povzdechl si Snape a obrátil oči v sloup.

Lenka se k němu pomalu otočila a naklonila se blíž, jako by mu chtěla svěřit obrovské tajemství. „To je jen to, co se nám ministerstvo snaží namluvit. Umíte si představit ten chaos, kdyby se to provalilo?“ zašeptala.

„V tuto chvíli jste mým hlavním zdrojem paniky vy, Láskorádová,“ opáčil Snape se zdrceným výrazem.

V tu chvíli se ozval zvláštní zvuk, takové drobné zakašlání – a všichni se otočili ke Dracovi, jen aby zjistili, že to byl… smích. Malý, téměř neznatelný, ale přece. Lenka vypadala naprosto nadšeně, tvář jí rozjasnil široký úsměv. Ginny zavrtěla hlavou – občas byla přesvědčená, že Lenka si ty svoje bláboly vymýšlí schválně…

„Dobře, předpokládám, že když už jste tady všichni, můžeme přejít k dárkům…“ usmála se Narcisa. Draco se zasmál – byť jen na vteřinu – a ten zvuk ji neuvěřitelně uklidnil.

Neville přistoupil k Narcise a podal jí dvě velké láhve šampaňského. „Tady, paní Malfoyová, přinesl jsem vám tohle…“ řekl, zatímco mu Narcisa vřele děkovala.

„Takže ty přineseš šampaňské na narozeniny kluka, který má menší problém s chlastem… fakt citlivý,“ zašeptal Blaise přes Nevillovo rameno. Ten se okamžitě sesypal a začal zase koktat.

„P-p-pardon, já to nevěděl…“

Draco je slyšel. Přinutil se k náznaku úsměvu, ale cítil se nepříjemně. Blaise si dělal legraci, protože si myslel, že Draco už nepije. Což už od včerejšího večera vlastně nebyla tak úplně pravda…

„To nic, Longbottome, takového tě máme rádi…“ uklidňoval ho Blaise a poplácal ho po rameni.

Ginny mezitím zamířila ke dvěma dárkům položeným v rohu místnosti a popadla ten svůj. Balík byl asi šedesát centimetrů vysoký, navrchu měl malou kovovou rukojeť, ale byl celý zakrytý květovaným povlakem na polštář. Mladá Weasleyová ho opatrně položila před Draca na konferenční stolek – při kontaktu to lehce cinklo. Zjevně nebyla kovová jen rukojeť.

Draco na ni vrhl tázavý pohled.

„Od tří nejhezčích Weasleyů!“ oznámil Fred, zatímco George horlivě přikyvoval. „Tedy – ode mě, George a Ginny.“

„Hej, já jsem se taky podílel!“ protestoval Ron a střelil po bratrovi vražedným pohledem.

„Dobrá, oprava,“ navázal Fred sarkasticky, „od tří nejhezčích Weasleyů a jednoho totálního ztroskotance.“

„Jdi se vycpat, Frede,“ zabručel Ron a nasadil ukřivděný výraz, zatímco Blaise se smál na celé kolo.

„Neville a já jsme taky přispěli,“ dodala Lenka a natáhla krk, aby lépe viděla, co se to pod tím povlakem skrývá.

Draco váhavě natáhl ruku k povlaku a na chvíli se zamyslel, jestli celkový rozpočet nepadl jen na samotný dárek a nezbylo už na papír. Ale když látku stáhl, pochopil.

V kleci z bílého kovu, s malými dvířky u základny, seděl miniaturní modře skvrnitý ptáček. Draco na něj překvapeně zíral. Takový druh ptáka ještě nikdy neviděl. Vtom mu Ginny podala malou brožurku, kterou si vzal mezi prsty.

Zmíráček

(Evropa a Severní Amerika)
Živí se drobným hmyzem.

Zmíráček nevydává žádný zvuk až do okamžiku své smrti, kdy vypustí dlouhý výkřik složený ze všech zvuků, které za svůj život slyšel, přehrávaných pozpátku. Jeho pera se používají při výrobě lektvarů pravdy a paměťových lektvarů.

Draco svraštil čelo. Někdo tužkou podtrhl poslední dvě slova. Zvedl oči a setkal se s povzbudivým pohledem Ginny.

„V obchodě říkali, že se dají sbírat pera, co mu vypadnou při přepeřování nebo když se čistí…“ začala Ginny, lehce zčervenalá. „A když je nebudeš chtít používat, můžeš je prodat do specializovaných obchodů…“

Draco na ni dlouho zíral a Ginny už si začínala říkat, jestli se přece jen nenaštve. Snape se na ni díval zvláštním pohledem – jako by se v duchu proklínal, že ho tenhle nápad nenapadl jako prvního. Draco se nakonec nepatrně usmál – a protože to neudělal tak dlouho, až ho z toho zabolely obličejové svaly.

„Je moc hezký, díky,“ odpověděl a jen se tak tak zdržel, aby si nezačal masírovat tváře kvůli té nezvyklé křeči. Ginny si nápadně oddechla a vytáhla z kabelky obdélníkovou krabičku.

„Tady máš první krmení. Je to směs sušeného hmyzu,“ vysvětlila, když ji pokládala vedle klece. „Říkali, že to vystačí tak na čtyři měsíce.“

„To je rozkošné, opravdu…“ špitla Narcisa, jejíž hlas zněl nezvykle vysoko. Nenápadně tiskla kapesník ke svému nosu a Snape musel vynaložit veškerou sebekázeň, aby ji nepřiběhl obejmout. Něco takového před těmi jedovatými pubertálními jazyky rozhodně nepřipadalo v úvahu – dva z nich by to navíc mohly hned po prázdninách vyklábosit po celé škole. Měl svou pověst.

Aby se trochu uklidnil, došel tedy pro druhý balík. Ten se při zvednutí lehce zavrtěl.

„Tenhle je od nás ostatních,“ řekl Blaise, zatímco Snape pokládal krabici vedle klece se zmíráčkem, který se nepatrně otřásl. Uvnitř se vzneslo jedno malé peříčko a pomalu dopadlo na dno klece.

Draco pootočil krabici a všiml si, že má po stranách dírky. Ať už bylo uvnitř cokoli, žilo to. Opatrně odhrnul vrchní klopy krabice a naklonil se, aby viděl dovnitř. Tentokrát hned věděl, o co jde – a jeho oči se rozzářily jako u malého dítěte u vánočního stromku.

Zevnitř na něj hleděly dvě černé oči. Obklopené roztomilým čumáčkem a korunované malými trojúhelníkovými oušky. Fretka? Ne, mnohem lepší…

„Dlaždičoun!“ vyhrkl Draco s nadšeným úsměvem.

„Cože?“ zeptal se George a naklonil se, aby taky lépe viděl. „Vypadá jako fretka.“

„Je mnohem lepší než fretka,“ vysvětlila Astorie se širokým úsměvem. „Na rozdíl od fretky totiž dlaždičoun mluví. Tedy – s oblibou sprostě nadává. A říkali jsme si, že je to ideální dárek pro někoho, kdo byl před celými Bradavicemi proměněný ve fretku…“ zasmála se.

Draco se uchechtl. „V druháku jsem jednoho chtěl – abych mohl celé dny nadávat nebelvírským,“ přiznal a natáhl ruku ke zvířeti, které ji opatrně očichalo. „Ale místo toho mi otec koupil Nimbus dva tisíce jedna…“ zakončil s otráveným povzdechem.

Ron se tvářil naprosto pohoršeně. „Ó, chudáčku! To by měli zavolat sociálku, to je týrání dětí…“ ušklíbl se, zatímco mu Draco věnoval sarkastický úšklebek.

„Tenhle nadávat nebude, na to jsem dohlédla,“ upozornila Narcisa s pevně semknutými rty. „Byl velmi dobře vycvičen.“

Draco se okamžitě zatvářil zklamaně, ale v tu chvíli se dlaždičoun rozhodl, že má čuchání dost, a skočil Dracovi na rukáv a vyšplhal mu až na rameno. Odtamtud zvídavě sledoval druhý dárek v kleci. S lehkým odrazem zadních tlapek přistál na horní mřížce a začal zkoumat zmíráčka uvnitř. Opeřenec se polekaně načepýřil a snažil se vypadat co největší – čímž přešel z kategorie ‚miniaturní‘ na ‚drobný‘.

„Hej, nech ho být,“ napomenul ho Draco a jemně dlaždičouna sundal a posadil si ho na klín.

„Jídlo?“ pípl dlaždičoun a smutně sledoval, jak se klec vzdaluje.

„Rozhodně ne,“ odbyl ho Draco a usadil si ho zpět na rameno, načež se postavil, aby všem poděkoval.

Nevšiml si přitom pohledu, který Narcisa věnovala ostatním – očí plných slz a tichého vzkazu. Protože Draco Malfoy právě za poslední dvě minuty řekl víc slov než za celé uplynulé dva měsíce.

*****