Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 61. Epilog / Bonusová kapitola (Brumbál je starý intrikán)

O měsíc později

Na sobotní odpoledne bylo na chodbách Bradavic ticho. Občas se sice objevil hlouček studentů, kteří se vydali na cestu do nebo z kolejí nebo knihovny, ale většina z nich se uchýlila do společenských místností svých kolejí poté, co je zima a déšť vyhnaly z jejich venkovních aktivit. Vedle prázdné učebny leželo zapomenuté koště a Albus ho spolu s ostatními ztracenými a nalezenými věcmi uklidil do náhradní kanceláře na ošetřovně. Vždycky mu připadalo pozoruhodné, kolik předmětů dokážou studenti v Bradavicích ztratit za jeden školní rok.

Usmál se, když cestou do sklepení míjel hlouček Zmijozelů z druhého ročníku a pozdravil je jménem. Dával si záležet na tom, aby se naučil jména všech studentů, kteří do Bradavic nastoupili, ačkoli ani on nebyl imunní vůči občasným výpadkům paměti. Nesmělé úsměvy a pozdravy ‚Dobré odpoledne, pane řediteli‘, kterých se mu dostávalo, za tu námahu stály. Věděl, že je důležité, aby se každé dítě cítilo výjimečně, zvláště když žije na internátní škole více než devět měsíců v roce.

Ačkoli nebyl neomylný, byl na své působení ve funkci ředitele Bradavic hrdý. Udržoval klid mezi profesory, z nichž někteří byli ovšem snáze zvládnutelní než jiní, a ti tak mohli formovat mladé mozky, aby se ujali budoucnosti kouzelnické Británie. A pokud musel tento klid občas obětovat pro vyšší dobro – například tím, že zaměstnával profesory s méně žádoucími vlastnostmi, aby je udržel pod svým dohledem nebo ochranou –, dokázal z toho vytěžit maximum. A přinejmenším v jednom případě to vypadalo nadějně. K Albusovým uším se donesla zvěst, že profesor Snape už téměř tři týdny nevyhrožoval vyloučením jedinému studentovi.

To byl docela rekord.

Severusovy pokroky v poslední době ho těšily, a přesto si v duchu poznamenal, že se mu o té fámě nezmíní, aby si nevzal do hlavy, že bude chránit svou pověst na úkor toho či onoho nebohého nic netušícího studenta.

Před cílem se zastavil a zdvořile zaklepal na zavřené dveře učebny lektvarů. „Vstupte!“ ozval se Severusův hlas. Albus se usmál, když vešel do místnosti a okamžitě se setkal se zvědavýma očima Harryho Pottera. Chlapec seděl u stolu v první řadě učebny, nedaleko místa, kde Severus sám seděl ve své lavici, a míchal kouřící obsah kotlíku v pomalém, metodickém kruhu, který začal nabírat na rychlosti.

„Pane řediteli,“ přijal na vědomí jeho přítomnost Severus, ale jeho bystré oči okamžitě zabloudily k Harrymu. „Soustřeď se. Nezapomeň, každé otočení trvá čtyři celé sekundy.“

Harry rychle vrátil pozornost ke kotlíku a soustředěně svraštil čelo, když zpomalil pohyby.

Albus tiše zamířil do přední části učebny, opatrně, aby Harryho nerušil v práci. Záměrně přišel až na konci jejich hodiny, aby mohl pozorovat, jak se věci vyvíjejí, ale to chlapec nepotřeboval vědět. Ani se nepokoušel skrýt srolovaný pergamen, který nesl v ruce. Severus si ho prohlížel, ale neptal se. To byla vlastně jedna z prvních z mnoha vlastností Severuse Snapea, kterou se Brumbál naučil oceňovat už před lety: neškemral o víc informací, než mu náleželo.

Ano, byl to velmi zvídavý člověk a měl své vlastní způsoby, jak si získávat informace. Od špióna zkušeného v nitrobraně se dalo těžko očekávat něco jiného. Znal však Albuse dost dobře na to, aby věděl, že veškeré informace, které drží v hlavě, bude rozdávat tak, jak uzná za vhodné. Ne více, ne méně a ne dříve, než se rozhodne. A tak kromě netrpělivosti, když se Albus dlouho nedostával přímo k věci, kterou se už rozhodl sdělit, se mladší muž jen zřídkakdy obtěžoval tlačit na získání informací. Jakmile se Severus naučil pravidla hry, jakékoliv hry, dokázal ji hrát docela obratně.

Severus se zvedl ze židle. „Už jsme skoro hotovi.“

„Samozřejmě. Žádný spěch, vůbec žádný spěch,“ ujistil ho Albus.

„Pane profesore?“ zeptal se Harry tiše, jako by váhal, zda ho má přerušit. „Myslím, že lektvar je hotový.“

Albus stál dostatečně daleko, aby nepůsobil rušivě, a naprosto klidně pozoroval Severuse a Harryho, jak společně kontrolují konzistenci lektvaru. Netrénované oko by ve scéně, kdy profesor a student hodnotí svou práci, nevidělo nic pozoruhodného, ale Albusovo oko bylo jen stěží netrénované. Důležité byly detaily, jejich pohyby a lehkost, s jakou kolem sebe manévrovali. Bylo to v tom, jak se Harry natáhl pro lahvičku téměř dřív, než ji Severus položil. Bylo to ve způsobu, jakým Severus zamumlal krátké slovo chvály a Harry se usmál a podvědomě se naklonil do profesorova prostoru; bylo to ve způsobu, jakým Severus neuhnul. Oba plynule pokládali a zvedali a uklízeli a pohybovali se kolem sebe, stejně nacvičeně jako při každém tanci. Byla v tom důvěrnost, o níž si Albus nikdy nepředstavoval, že by ji mezi nimi mohl vidět. Stačilo to skoro na to, aby se starému muži zaleskly oči.

Ano, pomyslel si a prstem lehce poklepal na svitek pergamenu. Jeho plán by mohl vyjít.

Nakonec to bylo opravdu jednoduché.

Dvě osamělé duše, ztracené, potřebující rodinu, a přitom tak úzce propojené navzájem i se společným nepřítelem. Samozřejmě věděl, že překonat lidský prvek nebude jednoduché (lidé mají tendenci komplikovat jinak jednoduché věci), ale doufal. Ve chvíli, kdy potkal jedenáctiletého Harryho Pottera s jeho laskavým srdcem a dětskou schopností lásky, Albus zjistil, že jeho vlastní plány zůstat od chlapce příjemně odtažitý jsou rázně zpochybněny. Ten chlapec byl tak… sympatický. A mnohem ochotnější milovat a odpouštět, než na co ho mělo připravit jeho zanedbávané dětství. Jistě, pomyslel si tehdy, Severus potřebuje jen čas, aby dítě poznal. Časem uvidí to, co Albus, zvlášť když z něj tolik vyzařuje Lilyina povaha. A tak je nechal, aby na sebe vzájemně začali být vlídnější v jejich vlastním čase. Některá proroctví přece nelze odvrátit.

Nepočítal s hloubkou Severusovy hořkosti.

To, že je loni spojil pro lekce nitrobrany, byla jeho poslední snaha, nešťastný pokus, který se zrodil ze zoufalství. Jistě, myslel si, že Severus potřebuje s chlapcem jen čas o samotě. Že bude stačit, když bude nucen nahlédnout do jeho mysli a do jeho srdce, a zjistí, že není schopen odolat Harryho přirozenému kouzlu stejně jako zbytek bradavického personálu.

Ale hořkost byla zakořeněna příliš hluboko.

A v té době už byla Harryho bolest také hluboká.

Kdyby jen tušil, že stačí Severuse na pár dní zavřít do Harryho ložnice v Surrey, mohl je do takového scénáře vmanévrovat už před lety.

Z myšlenek ho vytrhlo odkašlání. „Dobré odpoledne, pane řediteli,“ pozdravil Harry zdvořile. Chystal se k odchodu, na hrudi svíral učebnici lektvarů a malou tašku se zásobami.

Albus se usmál. „I tobě přeji dobré odpoledne, Harry. Doufám, že výuka probíhá dobře?“

Harry se zazubil a přikývl. „Jo. Ano. Hodně se toho učím.“ Kradmo pohlédl na Severusova vzdalující se záda, když profesor zamířil ke skladům lektvarů ve své kanceláři. Albus v chlapcově tváři nezaznamenal ani stopu hořkosti nebo rozčilení nad tím, že mu byl přístup do profesorových vlastních zásobáren lektvarů na neurčito pozastaven. Severus mu sice řekl, že Harry toto rozhodnutí přijal s grácií, i když s rozmrzelostí, ale bylo dobré si to potvrdit na vlastní oči.

„Výborně. Od profesora Snapea jsem slyšel dobré zprávy o tvých pokrocích.“

Harry při těch slovech zrudl potěšením. „No, chci říct, že jsem tvrdě pracoval. A profesor Snape je skvělý, opravdu skvělý, vysvětlil mi některé věci, kterým jsem předtím moc nerozuměl.“

„A bez kárání?“ Albus předstíral šok a potěšilo ho, když to v chlapci vyvolalo smích.

„Bez velkého kárání,“ odpověděl Harry s úsměvem.

Albus se usmál a pak se Severus vrátil a vyprovodil Harryho ze dveří, aby ‚nepochybně promarnil zbytek víkendu v oparu pubertální zahálky a lehkomyslnosti‘.

„Takže mám vaše požehnání?“ odpověděl Harry drze při odchodu ze třídy a jeho smích nad Snapeovým přísným pohledem se rozlehl chodbou. K Harryho cti je třeba říct, že Severus do svého zamračeného pohledu nevložil téměř žádné úsilí. Albus už viděl přísnější pohledy na Hagridově tváři, když bručel kvůli svým milovaným kouzelným tvorům.

„Chcete se mnou mluvit?“ Severus cílevědomě kráčel ke dveřím svého kabinetu, hábit se kolem něj vlnil a jasně ho vyzýval, aby ho následoval. Nemusel se obtěžovat s divadlem, ne tady, ne s Albusem. Ale Albus věděl, že díky takovým projevům se cítil větší než jeho minulost, víc ovládající přítomnost, a tak mu to nevadilo.

„Doufám, že výuka probíhá dobře?“ zeptal se mile, když Severus zavřel dveře do kabinetu, aby se posadili. Vytáhl z kapsy asi půl tuctu zabalených karamel a položil je na malý stolek mezi jejich židlemi. Už dávno zjistil, že mladší profesor má odpor k většině sladkostí – vedlejší produkt nějaké nešťastné události z dětství, domníval se Albus, ale netlačil na pilu –, každý však má nějakou slabost. A Albus byl vždycky dobrý v odhalování slabostí kouzelníků a čarodějek, ať už šlo o sladkosti nebo něco jiného.

„Ano,“ odpověděl Severus krátce, neochotný jako vždy hrát zbytečné hry na triviální společenské konvence, což byla vlastnost, kterou Albus nemohl nevnímat s respektem a pobavením na oplátku. Muž však z malé hromádky vylovil karamelku, vykouzlil dva šálky čaje a jeden přistrčil k Albusovi. „O co jde? Pochybuji, že jste se v den mého volna uvolil navštívit sklepení, abyste se mnou probral mé výukové strategie.“

Albus na malý stolek mezi nimi vábivě položil svitek pergamenu a usmál se, když se Severus vyhnul jedinému pohledu na něj. Jeho pozvednuté obočí mělo Albusovi sdělit, že trik, kterým chtěl popíchnout jeho zvědavost, nezabral, ale oba samozřejmě věděli, že ano. Severus byl příliš inteligentní na to, aby nebyl zvědavý, i když byl příliš tvrdohlavý na to, aby to dal najevo.

„Bylo od vás vskutku velkorysé, že jste se vzdal svého vlastního volna, abyste pomohl mladému Harrymu.“

„Souhlasil, že nebude plýtvat mým časem,“ odpověděl Severus prostě. „Zatím tak neučinil.“

„Takže si vede dobře?“

Severus naklonil hlavu. „Lépe, než jsem očekával, i když ne tak dobře, jak jsem doufal. Jsme sotva týden po základních koncepcích šestého ročníku. Udělali jsme několik odboček, abychom probrali učivo, které se měl naučit už před lety. Ten chlapec ani nevěděl, jakých různých emulgačních účinků se dosáhne, když se do stabilizačního lektvaru dá brutnák nebo žabník! Jako kdybych právě tohle téma neprobíral ne méně než třikrát jen v jeho čtvrtém ročníku,“ zabručel.

„Takže litujete, že jste mu nabídl další lekce?“

Severus se zavrtěl. „To jsem neřekl…“

Albus rozbalil karamelku a strčil si ji do pusy, aby skryl rodící se úsměv. Vychutnával si sladkou vláčnost bonbonu. Severus měl opravdu vynikající vkus.

Mladší muž pootevřel ústa, jako by nevěděl, co říct. Nakonec připustil: „Ten chlapec je… schopný. Nikdy z něj nebude mistr lektvarů, ale pokud bude pokračovat tímto tempem, nebude pro něj problém dosáhnout úrovně OVCE. Je inteligentní a zvídavý. Je schopen porozumět téměř všemu, co si zamane.“

Albus zvedl obočí. „To je od vás velká pochvala.“

„Ano, ovšem,“ uhnul Severus stranou, než by ho někdo mohl obvinit, že nějakého studenta chválí, „bohužel si dost vybírá, čemu se věnuje. Ještě štěstí, že se nakonec rozhodl, že nitrobrana i lektvary stojí za to, aby se je naučil.“

„Vskutku. Nějaké další střety s mimořádnými schopnostmi?“

„Ne jako takovými.“ Severus zabubnoval prsty na stůl a zamyšleně se zamračil. „Občas to v něm cítím. Sílu… nějaký náboj nebo vědomí… něco. Nepochybuji o tom, že jeho magické jádro zesílilo, ale nebyl jsem svědkem žádných dalších incidentů nebo ztráty kontroly a ani on se mi s ničím takovým nesvěřil.“

Ne, Harry už několik týdnů nezažil ztrátu kontroly. Albus by to věděl; sledoval chlapce pozorněji, než by kdokoli mohl tušit. Ne že by jeho ostražitost během školního roku byla něčím novým. Ještě předtím, než se dozvěděl, že je Harry Potter sympatický, byl pro něj chlapec, který zůstal naživu, důležitý. Albus nechtěl, aby prohrál, ať už s Voldemortem, nebo s vlastní myslí.

„Možná bude do konce pololetí připraven na praktičtější výuku,“ dodal Severus. „Stále se ještě učí ovládat svou mysl, ale poměrně rychle to chápe. Snad na jaře dosáhnou jeho schopnosti nitrobrany dostatečné stability, aby podpořily magické experimenty. Čím dříve se naučí čerpat ze svých zvýšených magických zásob a ovládat tuto moc, tím lépe.“

Albus souhlasně přikývl. „Ano. Čím dříve, tím lépe. Noční můry a mocná magie nejsou zrovna žádoucí kombinace.“

„Alespoň se mu zlepšil spánek.“ Severus krátce rytmicky poklepal na sklenici, než se jeho prsty nepřirozeně zastavily. Mladý špión neměl příliš mnoho průpovídek, ale Albus je všechny znal, včetně téhle.

Ostře si povzdechl. „Neříkejte mi, že jste mu do postele vložil kouzlo na sledování spánku, Severusi.“

„Neříkejte mi, že jste o tom nevěděl ve chvíli, kdy jsem to udělal,“ opáčil profesor.

Albus byl v pokušení se usmát, ale držel se svého káravého výrazu. „Slíbil jsem vám značnou volnost v zacházení s Harryho studijním a citovým prospěchem. To však neznamená, že se nepřihlásím s návrhy –“ významně se odmlčel, aby zdůraznil, že jeho návrhy jsou vlastně jemně formulované příkazy, „čas od času. Harry k vám začal vzhlížet, ale i tak má právo na trochu soukromí.“

Severus otráveně stiskl rty, ale souhlasil. „Dobře. Odstraním sledovací kouzlo.“

„Děkuji, Severusi.“ Oba měli dost taktu, aby se nezmínili o tom, že Albus vyčkal, až se Harryho noční můry zmírní, než o tom začal mluvit. „Jsem rád, že se mu daří dobře. Zdá se, že je v poslední době odpočatější. Dokonce šťastný.“

Severusovi se na rtech objevil úsměv. Zahnal ho douškem čaje.

A jak ten náznak úsměvu zahřál Albuse u srdce. Za poslední měsíc se Severus Snape změnil. Sice nenápadně, ale přece jen změnil. Teď, když zmizelo Znamení zla, se v jeho chování objevila jistá lehkost. A když se podíval na Harryho, v jeho očích byl patrný náznak něhy. Průměrný bradavický student si možná všimne jen toho, že už tolik nekřičí, ale Albus si dokázal všimnout detailů. A těch detailů si vážil.

Upřímně řečeno, Albus nikdy neočekával, že by se o Severuse Snapea zajímal. Prostě se to v průběhu let stalo téměř bez jeho vlastního vědomí. Znechucení se nějak změnilo v toleranci, která se změnila v neochotný respekt, který se změnil v obdiv, který se změnil v otcovskou náklonnost, jakou Albus cítil jen k několika málo jedincům za svůj dlouhý život. Kdysi v Severusovi viděl jen ubohého, zoufalého Smrtijeda, který bezmyšlenkovitě vymění život dítěte za své vlastní štěstí. A i když takový byl, byl také… víc. Pomalu a s časem stráveným v jeho společnosti byl nucen neochotně přidávat další položky na seznam vlastností, které toho muže tvořily. Inteligence. Lstivost. Chytrost. Důvtip. Věrnost. Předpokládal, že to zní divně, když se loajalita považuje za charakteristickou vlastnost přeběhlíka a špiona, a přesto to byla pravda. Severus byl hluboce loajální. Albus nepochyboval o tom, že muž, který se kdysi pokusil vyměnit Harryho život, by nyní položil vlastní, aby ho ochránil.

Albus vždycky tvrdil, že věří ve vykoupení, ale nebyl si jistý, jestli tento pojem skutečně pochopil, dokud nepotkal Severuse. Někdy mu bylo smutno, když si vzpomněl na zraněného mladého chlapce, kterým kdysi býval, na to, že mu Albus sám nedokázal pomoci, že ho neviděl, než se vydal na temnou cestu. Mohl mu snad tu cestu zahradit? Zachránit ho před jeho nejtemnějšími sklony, kdyby se o chlapce zajímal, dokud byl ještě v Bradavicích? Možná. Možná ne. Odpověď na tuto otázku se nikdy nedozví, a tak se myšlenkám na ni oddával jen zřídka.

Možná by měl, protože podobnou chybu málem udělal i s Harrym a nechal ho živořit v péči těch, kteří by jeho duši nejraději zničili, kdyby k tomu měli moc.

Ale to už bylo minulostí. Teď měl příležitost to oběma mladým mužům vynahradit, dát jim druhou šanci na život, který měli mít. Rodinu, kterou měli mít. Za předpokladu, že Severus na návnadu skočí…

„Je štěstí, že Harry se poslední dobou zdá být docela motivovaný k tomu, aby se mu v hodinách dařilo,“ prohodil Albus nenuceně.

Severus se ušklíbl. „Vskutku štěstí. Motivace je u něj klíčová.“

„Pravda, pravda. A už jste zjistili, co mladého Harryho nejlépe motivuje?“

Snape odpověděl rychle, jako by odpověď byla zřejmá. „Mít dosažitelný cíl, řekl bych. Kromě toho, že chce zůstat naživu, se chce stát bystrozorem.“

„Ano, to je pravda,“ souhlasil Albus s tím přílišným zjednodušením. Severuse bude tedy třeba pobídnout. „Nevíte náhodou, proč je jeho cílem stát se bystrozorem?“

Severus otevřel ústa a pak je zavřel, na čele se mu udělala vráska. „Já… mě nenapadlo se zeptat.“

„Možná byste měl. Nebo ho možná už znáte dost dobře na to, abyste odpověď uhodl. Harryho přece tolik nemotivují vyznamenání nebo proslulost, že?“ pobídl ho. „Ani bohatství, dokonce ani vědomosti pro samotné vědomosti.“

Severus se na okamžik zamyslel a souhlasně zabručel. „Ne. Ne, myslím, že nemotivují. Ale je to škoda. Mohlo by to být výbornou motivací. Stejně tak disciplína, ale…“ Odmlčel se a odkašlal si.

„Ach, ano,“ řekl Albus jemně. „Člověk musí být opatrný, jakým způsobem uplatňuje disciplínu na dítě, které bylo týráno.“

„Já jsem ve svém přístupu opatrnější,“ ohradil se, jako by se bránil nevyslovenému obvinění. Což dost možná dělal, protože to nebylo poprvé, co se o daném tématu v tomto pololetí bavili. „Zkusil jsem ten přístup, o kterém jste se zmínil. Ten ohledně…“ Mávl rukou a hledal vhodná slova. Nebo je možná nechtěl vyslovit.

„Pozitivní podpory?“

„Směšná představa obecně.“ Zkřivil ret. „Děti potřebují hranice a tresty. Když je budete příliš chválit, budou si myslet, že vás můžou převálcovat.“

„A využívá Harry vašeho méně přísného přístupu?“ zeptal se Albus nevzrušeně.

„On…“ Severus se odmlčel a pak připustil: „Ne. Jestli něco, tak mě víc poslouchá. V jistém smyslu. Což je... Jak může být ten kluk tak protichůdný?“ Mávl rukou. „V předchozích letech jsem cítil, jak se z něj neúcta valí ve vlnách pokaždé, když dělal věci, které by měly být uctivé, jako například správné oslovení nebo plnění mých příkazů. A teď, i když stále zapomíná na správné oslovení a cítí se naprosto v pohodě, když se hádá nebo se staví proti mým pokynům, se mu nějak daří vyjadřovat více respektu, ne méně. Nemám ponětí, jak to dělá.“

„Má opravdu mnoho talentů,“ zamyslel se Albus.

Severus neodpověděl a Albus využil příležitosti a vrátil se k tématu. A protože vycítil, že Severus není v náladě na introspekci ani na přílišné hádání, pronesl za něj: „Nepovažujete vlastně Harryho starost o druhé za jeho hlavní motivaci?“

Severus zamrkal, ale zdálo se, že změnu směru vítá. „Má opravdu neobvyklou náklonnost ke svým přátelům.“

„Většina dospívajících je na své přátele dost vázaná. Těžko bych to nazval neobvyklým,“ odpověděl Albus ironicky.

„On by to tak určitě nenazýval,“ hartusil Severus. „Už slyším jeho přednášku o tom, jak si najít přátele a rozvíjet společenský život. Věděl jste, že se mi pokoušel domluvit ‚čas na hraní‘ s Kratiknotem?“

Albus se zasmál.

„Nedělám si legraci, Albusi! Má v hlavě představu, že si musím najít víc kamarádů, že potřebuju zatraceného nejlepšího kamaráda nebo něco podobného, jako bych byl puberťák. Navzdory mému odmítnutí přistoupit na tuhle hru si bere za úkol mi nějakého takového kamaráda vyhrabat. Je to k zbláznění!“

Albus neupozornil na fakt, že Severus ještě chlapci neřekl, aby přestal, a to žádným jasným, definitivním způsobem. Přes všechno řečnění se v jeho očích objevil záblesk, který prozrazoval, ačkoli by to nikdy, nikdy nepřiznal, že ho docela těší, když se někdo zajímá o jeho osobní blaho. A i když Severus dál reptal a stěžoval si, Albus věděl, že Harry je dost vnímavý na to, aby si všiml jeho skryté shovívavosti. Na to, že byl Snape špión, dokázal být v srdečních záležitostech poněkud průhledný, a na to, že pocházel ze zanedbaného prostředí, dokázal být Harry docela empatický. Z ředitelova pohledu to všechno fungovalo docela dobře.

„Možná by vám to prospělo,“ opáčil Albus prostě. „I když bych možná nejdřív navrhl tête-à-tête s Minervou. Ne že by Filius nebyl skvělou volbou důvěrníka, ale Minerva má větší šanci, že dlouhodobě udrží krok s vaší tvrdohlavostí.“

Severus se zamračil. „Není mi dvanáct, Albusi. Nehledám nejlepší kamarády.“

„Jsou horší věci, které hledat.“ A protože věděl, kdy je nejlepší nechat téma být, pokračoval dál. „Ale máte pravdu: Harry má to štěstí, že má přirozený sklon vytvářet si náklonnosti, i když jeho příbuzní selhali v tom, aby mu ukázali, jak na to. Jak už to tak bývá, v poslední době se ukázalo, že je schopen vytvářet si různá prospěšná pouta. Nesouhlasíte?“

„Hm.“ Profesorovi se ztenčily rty a studoval Albuse přimhouřenýma očima. „Řediteli,“ skoro zavrčel. „Co máte v plánu?“

„Intriky?“ zeptal se Albus nevinně.

„Bezpochyby intrikujete. Máte něco na srdci a já si opravdu přeji, abyste to vyklopil.“ Severus mu věnoval svůj typický pohled ‚dej se do toho, dědku‘ a Albus se usmál, protože ten pohled byl vždycky protkán nepatrným náznakem náklonnosti.

„Dobrá tedy. Přejdu k věci.“ Jeho úsměv se při Severusově trpitelském pohledu rozrostl, i když se mu podařilo zvážnět na tak dlouho, aby mohl prohlásit: „Oddělení péče o kouzelnické rodiny se chystá provést šetření ohledně Harryho opatrovnického statusu.“

To upoutalo profesorovu pozornost. „Jak to myslíte?“ zeptal se ostře.

„Jenom to, že proces přerušení práv Dursleyových je téměř dokončen. Stačí, když to pošlu přes oddělení péče o kouzelnické rodiny jako právní formalitu, ale protože Harry Potter je poměrně významná nezletilá osoba, přirozeně to vyvolá úřední vyšetřování.“

„Musíte mít způsob, jak se tomu vyhnout. Sotva chceme, aby si mysleli, že opatrovnictví Harryho Pottera je k mání. Nebo aby se jeho život stal potravou pro noviny.“

„Samozřejmě,“ potvrdil Albus. „Mám potřebné podpisy Harryho tety a strýce, kterými se vzdávají svých práv. Zrušení poručnictví je neprůstřelné a mělo by stačit k tomu, aby se případné vyšetřování nedostalo na práh Dursleyových. Pokud jde o předání poručnictví, bude rychlé. Mám v úmyslu dát rodinné službě ne víc než povrchní slovo a velmi málo času na protesty. Uděláme to oficiálně dřív, než si uvědomí, co je zasáhlo.“

„Takže chlapec bude ve vaší pravomoci,“ hádal Severus.

„Ach, to je podle mě sotva dobrý nápad,“ odtušil Albus. „Jsem starý muž, nemluvě o tom, že mě dost zaměstnává spousta věcí, které potřebují můj dohled. Bylo by naprosto nespravedlivé, kdybych se ho ujal jen proto, abych ho vystavil jiné formě zanedbávání.“

Nenuceně se napil čaje a užíval si Severusovu netrpělivost víc, než by asi měl. Mladší muž vydržel celou půlminutu, než se vzpamatoval. „Albusi,“ zavrčel. „Kdybyste tušil, že nebudu mít námitky proti tomu, co jste pro toho chlapce připravil, vyklopil byste to. Žádné obcházení kolem horké kaše. Takže. Komu jste se rozhodl toho chlapce vnutit? Weasleyovým?“ Jeho úšklebek prozrazoval vlastní odpor k této myšlence, ačkoli Albus nemohl popřít, že mu Weasleyovi přišli na mysl.

„Máte námitky proti Arturovi a Molly?“ zeptal se a pro jistotu povytáhl obočí. „Mají přece šestinásobné zkušenosti s výchovou chlapců. Ani nebezpečí jim není cizí. Určitě bychom jim mohli svěřit jeho ochranu.“

„Jeho ochranu? Jak se od nich dá očekávat, že budou chránit nejhledanějšího teenagera v Británii, když se jim bude motat pod nohama sedm dalších dětí?“

„To sotva, Severusi. Doma mají tuším už jen čtyři děti a dvě z nich jsou dospělé. Dokonce i když už neplatí krevní poručenství, Harry sám dosáhne plnoletosti během roku.“

„Jejich pozornost bude přesto rozdělená,“ oponoval Severus tvrdošíjně. „V očích zákona je možná už téměř dospělý, ale to ve skutečném světě znamená jen málo. Bude potřebovat vedení a ochranu mnohem déle.“

„Nemáte proti Weasleyovým žádné jiné námitky?“

„Samozřejmě mám i jiné námitky,“ vyštěkl a posadil se zpříma. Albus skryl úsměv nad ohněm v mužových očích. „Strávil by každý den v jejich péči a dělal by si starosti o jejich bezpečí! Už teď se cítí zodpovědný za téměř smrt svého nejlepšího kamaráda. Přivádělo by ho k šílenství, kdyby je každý den vystavoval nebezpečí. On sám by byl proti tomu, aby ho umístili k Weasleyovým, i když by se mu ta myšlenka teoreticky líbila.“ V jeho očích byla patrná naprostá jistota tohoto přesvědčení a Albus mlčky souhlasil.

„Hm. Je pravda, že jste si v poslední době vytvořil ostrý vhled do Harryho zálib. Co myslíte, že by navrhl?“

„No…“ Severus jako by ztratil řeč. Zamračil se, zjevně neměl ponětí.

„Remus Lupin?“

„Ne,“ vyplivl téměř dřív, než Albus to jméno dořekl. „Ne Lupin. Za žádných okolností.“

„Je to vaše volba, nebo věříte, že je to jeho volba?“

„Obojí,“ řekl, i když s o něco menší jistotou, s jakou mávl rukou nad Weasleyovými. „Což není podstatné, protože jsem si docela jistý, že i vy máte na mysli něco lepšího, než ho svěřit do péče vlkodlaka!“

„Ale no tak, Severusi,“ pokáral ho Albus jemně. „Jak dobře víte, Remus má svou nemoc za vaší asistence s lektvary pod kontrolou. A mnoho vlkodlaků se úspěšně oženilo a založilo rodinu.“

„Tenhle vlkodlak ne. Ne tohle dítě,“ oponoval tvrdošíjně.

Albus zvedl ruce v přehnané porážce. „Harry nemá žádnou rodinu. Žádné kmotry. Bezpochyby by se k němu sešikovala polovina kouzelnického světa, kdybychom dali vědět, ale kolika z nich bychom věřili, že mu zajistí bezpečí? Kolik z nich by se o něj staralo, ale ne kvůli vlastní touze být nablízku jeho slávě? Oba víme, že potřebuje opravdovou péči a ochranu, ne falešnou náklonnost, která by přišla s těmi, kdo znají jeho slávu, a ne jeho.“

„Musí to být člen Řádu,“ přikývl Severus odhodlaně. „A ne někdo jako Margie Twingleová. Ta by nedokázala ani rozmáznout komára. Musí být schopen a ochoten ho chránit za každou cenu.“

„Bezpochyby.“

„Je v choulostivém věku,“ pokračoval Severus přísně. „Je nezkažený, ale to se může změnit. Nemůžete dopustit, aby ho měl na starosti někdo, kdo se bude přiživovat na jeho slávě.“

„Ano, s tím souhlasím. Jeho nový opatrovník musí Harryho citovou pohodu považovat za prioritu. Někdo, kdo ho dokáže udržet při zemi, myslím.“

„Přesně tak.“

„A nejlepší by bylo, kdyby svého nového opatrovníka už znal. Harry zažil ve svém krátkém životě příliš mnoho rozbrojů. Mnohem lépe si zvykne na známou tvář. Někoho, s kým se bude cítit dobře.“

Severus souhlasně přikývl.

„Třeba nějaký profesor.“

Snape se zamračil. „Určitě nemyslíte McGonagallovou.“

Ach, Severusi. Albus zadržel úsměv nad tím, jak natvrdlý ten obvykle inteligentní muž někdy dokáže být. Místo toho jen lehce, bezstarostně pokrčil rameny. „Jaké námitky byste mohl mít proti Minervě? Je to přece jeho ředitelka.“

Severus se tvářil vyloženě pohoršeně. „Je skoro stejně stará jako vy…“

„To mi lichotíte. Je jí sotva přes sedmdesát…“

„– a pro začátek sotva dohlíží na své Nebelvíry! Ten chlapec potřebuje řád a disciplínu, ne povolení dělat si, co se mu zlíbí!“

„Ach, sotva si myslím, že by mu dovolila dělat si, co se mu zlíbí.“

„McGonagallová nepřipadá v úvahu,“ tvrdošíjně trval na svém Severus.

„V téhle věci máte dost vyhraněné názory,“ poznamenal Albus.

„Samozřejmě že mám! Složil jsem slib, že ho udržím naživu.“

„Ano, naživu. Nesložil jste slib, že ho uvidíte spokojeného nebo šťastného.“

„Nu…“ Severus se zarazil a pak zvedl bradu. „A? Není nic špatného na tom chtít, aby dítě nebylo nešťastné nebo rozmazlené.“

Albus přikývl a pohladil si vous, jako by byl hluboce zamyšlený. „Takže znovu od nuly. Jak jsme se zatím rozhodli? Ach ano: někdo dost mladý, aby s ním držel krok, a zároveň dost starý, aby bral zodpovědnost vážně. Kdo ho bude držet při zemi a nezkaženého, kdo se postará o jeho citovou a fyzickou pohodu i poté, co mu bude sedmnáct. Někdo, kdo mu bude dávat hranice a disciplínu, ale kdo se dokáže vžít do jeho minulosti a podle toho přizpůsobit typ disciplíny. Někoho, s kým se zná a cítí dobře, a kdo na oplátku touží po jeho štěstí. Nejlépe bradavický profesor a člen Řádu. Mohl bych dodat, že osobní spojení s jeho vlastními rodiči by bylo příjemným bonusem, ne-li podmínkou. Hm. To je vysoký požadavek. Vskutku vysoký požadavek. Nějaké nápady, Severusi?“

Konečně se Severusovi za očima rozsvítilo, ačkoli v jeho rysech se objevila i narůstající hrůza. „Ne.“

„Severusi –“

Profesor lektvarů rázně zavrtěl hlavou. „Jste blázen, že vás to vůbec napadlo.“

„Možná,“ opáčil Albus spokojeně. „Naštěstí mé záchvaty šílenství vedly k některým z mých nejlepších nápadů.“

„Už samotný ten nápad je šílenství, Albusi. Naprosté šílenství. O výchově dítěte nic nevím.“

„Učíte děti každý den,“ podotkl Albus, „a Harry je sotva batole.“

„Já děti toleruji každý den. Nevěděl bych, co si s nimi počít na delší dobu mimo vyučování.“

„Zdá se, že s Harrym to zatím zvládáte dobře.“

„Dávám mu lekce. Děti potřebují… jiné věci. Náklonnost. Rady. Oblečení. Potřebují oblečení, Albusi! O nakupování oblečení nic nevím. Už léta si kupuji kalhoty stejné značky na soví objednávku, protože nesnáším chození po obchodech! Už se mě ani neptají. Prostě pošlu malou částku peněz a oni mi pošlou to samé jako minule! Jiný druh kalhot ani nevlastním!“

Albus věnoval mladšímu muži soucitný pohled. „Víte přece, že Harrymu je šestnáct. Jsem si jistý, že má představu, jaké oblečení se mu líbí, kdyby náhodou došlo k tomu, že ho budete muset vzít na nákupy.“

„O oblečení nejde!“ Severus se rozčílil. „Jde o to, že všechno bude jako oblečení! Sotva se umím postarat sám o sebe. Proč si myslíte, že budu vědět, co potřebuje puberťák?“

„Protože jsem za poslední tři měsíce viděl, jak z vás vyrostl mentor, na kterého mladý Harry reaguje. Už teď se staráte o jeho potřeby, Severusi,“ připomněl jemně, „víc než kdokoli jiný z dospělých v jeho současném životě.“

„V Bradavicích! Jako jeho profesor! Ne v osobním životě, nebo v mém vlastním domě…“ Uťal se zděšenou grimasou. „Můj domov je sotva obyvatelný. To přece musíte vědět. Je starý a většinu roku stojí prázdný. Už si ani nepamatuji, kdy jsem ho naposledy pořádně vyčistil nebo zkontroloval, jestli není potřeba něco opravit. Nemohl bych tam přece přivést někoho, kdo by tam bydlel.“

„Můžete si vypůjčit služby bradavických domácích skřítků. Troufám si říct, že malý Dobby by po příležitosti připravit Harrymu Potterovi nový domov skočil.“

„I když bude čistý, tak není vhodný, Albusi. Je malý a zchátralý. Otřásl by se, kdyby měl žít v tak skromném prostředí.“

„Severusi,“ pravil Albus jemně, „sám jste řekl, že Harry není rozmazlený. Většinu dětství strávil spaním v přístěnku a oblékáním se do vyřazených věcí po bratranci. Dovedu si představit, že když mu poskytnete vlastní pokoj a základní potřeby, bude se cítit opravdu šťastný. Není to člověk, který by dbal na vzhled nebo bohatství.“

Severus zamrkal a pak tvrdošíjně zavrtěl hlavou. „Ne. Myslím to vážně, Albusi. Jde o víc než jen o dům. Možná už nejsem označený Smrtijed, ale moje duše si vždycky ponese temné znamení mých minulých rozhodnutí. Jsem tvrdohlavý a nevraživý a nedokážu se zbavit zášti. Nedokážu se zbavit ani zášti vůči chlapcovu vlastnímu otci, pro Merlina, i když jsem se o to snažil! Nejsem dobrý na to, co po mně žádáte!“

„To, že jste se pokusil překonat zášť, svědčí o tom, jak daleko jste došel. Ještě nedávno by vám pokus o něco takového ani nepřišel na mysl.“

Severus na dlouhou chvíli sevřel rty a pak si vydechl. „Nejsem ten typ, Albusi, a on by si to nepřál. Jen stěží jsme překonali svou minulost, abychom si vytvořili slušný vztah. Cokoliv dalšího je příliš mnoho a příliš brzy. Je to nemožné.“

„Dobrá,“ povzdechl si.

Severus přivřel oči. „Dobrá? Nehrajte si na nic, staříku. Vím, že jste se tak snadno nevzdal.“

Albus se v klidu napil čaje. „Já si na nic nehraju, Severusi,“ zalhal jen napůl. „Kdysi jsem vám slíbil, že vás s Harrym nebudu nutit k sobě v roli, proti které byste měl námitky. A ten slib hodlám dodržet. A sotva považuji za ideální nebo spravedlivé vůči jednomu z vás, abych si vynucoval tak důležitou dohodu proti vaší vůli.“

„Ne, to by nebylo,“ řekl Severus pomalu a ve tváři se mu zračilo podezření. Což bylo naprosto oprávněné vzhledem k tomu, jak dobře znal ředitele Bradavic.

„Žádám vás jen o jednu malou laskavost.“

„Samozřejmě, že žádáte.“ Severusovy rty se sevřely do pochmurné linky.

„Pomozte mi určit ideální umístění.“

„Určitě něco vymyslíte.“

„A přesto jste se už ohradil proti mým nejlepším nápadům,“ podotkl Albus důrazně. Oba věděli, že s tím Severus nemůže polemizovat, a tak pokračoval: „V tomto pololetí trávíte s Harrym značnou část času mezi čtyřma očima. Máte jedinečný přehled o tom, co potřebuje od svého opatrovníka.“

„A když se ideální umístění nenajde?“ zeptal se Severus strnule.

Albus přehnaně pokrčil rameny. „Předpokládám, že pak byste si mohl rozmyslet, jestli se té role neujmete sám. Žádám vás o jediné, Severusi,“ přerušil počínající námitky, „abyste tu záležitost zvážil.“

„Takže to je vaše hra. Přinutit mě, abych přemýšlel nad tím příšerným výběrem kandidátů, dokud nebudu přesvědčen, že tu práci zvládnu jen já sám.“

Albus se usmál. „Jestli najdete rozumného kandidáta, určitě zvážím jeho přednosti. Pakliže žádného nenajdete, myslím, že byste se nebránil udělat cokoli, co bude třeba, aby byl mladý Harry v bezpečí.“ Severus se zamračil, dokud Albus, stále se usmívající, neukázal gestem na svitek pergamenu mezi nimi. „Pro vás. Dokud se nerozhodnete.“

Chňapl po svitku, jako by si ho všiml teprve teď, ačkoli ho Albus znal dost dobře na to, aby si domyslel, že se o něj aktivně zajímal od chvíle, kdy ho před něj položil. Rozbalil ho a očima prolétl stránky. Jeho tvář byla pečlivě prázdná, ačkoli ruce prozrazovaly chvění.

„Tohle jsou opatrovnické papíry.“

„Ano.“

„Už jsou na nich naše jména.“ Obrátil je a zuřivě šťouchl prstem nejprve do jednoho jména, pak do druhého. „Harry Potter. Severus Snape!“

„Přišel jsem připravený. Ale vaše se samozřejmě dá snadno nahradit jiným jménem, kdybychom přišli na vhodné alternativní umístění.“ To byla eventualita, o které si byl Albus téměř jistý, že se nikdy nenaplní. Věděl, jakou cenu má vizuální pomůcka a to, že Severusovi zanechal v rukou tak silnou připomínku toho, co by mohlo být. Stačil by jen podpis… „Jak jsem řekl, Severusi, nebudu vás nutit. Nechte si ty dokumenty. Promyslete si to. Dejte mi vědět, až se rozmyslíte.“

Severus si promnul spánky a viditelně ochabl. „Zničil bych ho. Víte, že bych to udělal.“

„Byl byste pro něj dobrý.“

„Během jednoho dne bychom se navzájem zavraždili.“

„Dříve tomu tak možná bylo, ale nedávno jste oba nepředvídatelně získali schopnost komunikovat. To by mělo jakékoli vražedné sklony zažehnat krátce poté, co se objeví.“

„Harry by si to nepřál,“ trval na svém Severus tiše.

„A vy? Co si přejete vy?“ Neodpověděl a Albus po několika okamžicích jemně dodal: „Přemýšlejte o tom. A až si to promyslíte, zvažte, zda si s ním nepromluvíte o jeho vlastních přáních. Možná budete překvapen tím, co se dozvíte, a to v obou případech.“

Zdálo se, že Severusovi v tu chvíli došly argumenty, ačkoli v následujících týdnech nepochybně přijde s mnoha dalšími. Ne že by to Albusovi vadilo, i když by byl mnohem raději, kdyby se celá záležitost uzavřela do konce pololetí. Že je tím správným mužem, který se postará o Harryho blaho, potřeboval profesor přesvědčit mnohem víc, než potřeboval poslouchat Albusovy argumenty ve prospěch dohody.

Vstal. „Dobře. Měl bych vás nechat přemýšlet. A kromě toho mě dnes čeká ještě jedna nebo dvě návštěvy.“

„Máte další sirotky, které chcete podstrčit nic netušícím starým mládencům?“ ucedil Severus vlažně.

„Jen toho jednoho,“ odvětil Albus příjemně. Položil mu pevnou ruku na rameno. „Harry má štěstí, že vás má ve svém životě, Severusi, ať už se rozhodnete zapojit v jakékoli roli.“ Stiskl mu rameno a pustil ho.

„Tohle nebude fungovat,“ konstatoval Severus, když se zvedl na nohy, ačkoli jeho hlas už nebyl tak silný jako předtím. „Tenhle váš trik, ten nebude fungovat.“

Oba už věděli, že má velkou šanci na úspěch, a tak se Albus jen usmál a zamířil ke dveřím. Zastavil se s rukou na klice a přes rameno sledoval, jak Severus otevřel zásuvku ve svém stole, opatrně do ní vložil pergamen a zavřel ji. Několik dlouhých vteřin se na zásuvku díval, než vytáhl z kapsy klíč a zamkl ji. Albus však věděl, že tu záležitost nezamkne před myšlenkami. Severus dokázal být docela posedlý, když měl něco důležitého na srdci. Nepochybně stráví celé týdny přesvědčováním Albuse, že je pro tu práci tím nepravým, a přitom se bude rozehřívat myšlenkou – myšlenkou, která se stala zcela hmatatelnou díky dokumentům připraveným k podpisu, zamčeným v jeho vlastním stole. O zbytek se postará Harry, i když nevědomky, teď když už Severus není imunní vůči chlapcovu přirozenému kouzlu.

Nakonec to bylo opravdu jednoduché.

Dvě osamělé duše, které se ztratily, potřebují rodinu a touží někam patřit. Překonat lidský faktor samozřejmě není jednoduché, ale jeho naděje nebyla marná. Severus potřeboval jen příležitost, aby se s dítětem seznámil. Teď viděl chlapce, kterého Albus viděl od začátku, a Harry na oplátku viděl jeho.

Některá proroctví přece jen nelze odvrátit. Ani hloubkou Severusovy hořkosti, ani šířkou Harryho bolesti.

A jejich nově vzniklý kamarádský a mentorský vztah už některé z těch starých ran zmírnil. Albus mohl jen doufat, že formálnější dohoda by mohla oběma jeho chlapcům vydláždit cestu ke skutečnému uzdravení. Otevřel dveře, kývl Severusovi na rozloučenou a pocítil opravdovou radost z první, nepatrné jiskřičky touhy v mužových očích. Ano, tehdy to poznal. Tohle rozhodně bude fungovat.

Dveře se s tichým zaskřípěním zavřely. Jeho práce zde byla prozatím hotová. A byla to dobře odvedená práce, rozhodl se a s úsměvem a tichým hvízdáním zrychlil krok bradavickými chodbami.

Konec