Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 60. Hodně podobné lásce

S trhnutím se probudil. V jednu chvíli nevnímal svět kolem sebe a v další se v posteli vzpřímil, aniž by věděl proč. Napůl očekával, že ho někdo spoutá, a hlavou mu prolétl nejasný dojem, že už dlouho nebyl sám. Ale žádné ruce se neobjevily a zdálo se, že teď sám je.

Byla noc a bez brýlí bylo všechno trochu rozmazané, ale díky měkkému světlu poblíž viděl dost dobře na to, aby věděl, kde je. Byl stále u Kneadera. V lékařském pokoji. V pyžamu, které předtím neměl na sobě. Nezažil žádný okamžik zmatku, žádné mlhavé období probouzení. Pamatoval si všechno, co se týkalo pobytu ve Voldemortově mysli, a otřásl se náhlou nepřekonatelnou touhou vykoupat se, aby se zbavil černého kalu a temné magie.

Bylo to strašné.

A stálo to za to. Vzpomněl si na probuzení, na Snapeovy vyhrnuté rukávy, na jeho holé paže, které vídal jen sporadicky. Vzpomínal si na absenci Znamení zla na kůži bez poskvrny, jako by nikdy neexistovalo. A ze všeho nejvíc si pamatoval Snapeovu tvář, jak se v okamžiku úlevy tvářil, jak měl oči zbavené bolesti, která v nich tak často přebývala.

Vzpomněl si na tu radost. Nebo to, co si myslel, že je radost. A vzpomněl si…

Tvář se mu rozhořela, i když nikdo nebyl poblíž, aby to viděl. Vzpomněl si na ten pocit, když ho někdo přikryl, jak si představoval, že by to mohli udělat jeho rodiče, a na něžný polibek, jaký tolikrát viděl Petunii dávat Dudleymu, ale Harrymu ho nedala ani jednou. Vzpomínal si… vzpomínal si, že se cítil milovaný.

Jistě se mu to jen zdálo. Věděl, že Snape ho má teď rád, ale… byl to Snape. Nebyl typ, který by byl sentimentální nebo projevoval náklonnost.

Nebyl také typ, který by Harrymu dával památky na matku, objímal ho, když měl noční můru, oplácel mu objetí nebo ho nechal spát na pohovce ve svých soukromých komnatách. A přesto… všechny tyhle věci dělal, takže… Proč by neměl být schopen jednoho letmého, sotva znatelného rodičovského okamžiku, díky němuž by se Harry cítil v bezpečí, chráněný a jako by všechno bylo v pořádku?

Měl jsi být mým synem.

Vybavila se mu Snapem kdysi vyřčená slova a potlačil nával emocí. Věděl, že jeho hyperaktivní mysl vytrhává slova z kontextu, a zatřásl hlavou, aby se jich zbavil. Musel se zastavit dřív, než začne od Snapea očekávat víc, než mu ten muž je ochoten dát. Jeho vlastní uvědomění si ve Voldemortově mysli ho přimělo zabloudit na nebezpečnou cestu touhy a přání po věcech, které neměl právo očekávat.

Opravdu si nebyl jistý, ve kterých přesně okamžicích se jeho nenávist ke Snapeovi změnila v toleranci a pak v pochopení, respekt, uznání a nakonec v lásku. Stalo se to poměrně rychle, teprve během posledních několika měsíců, ale… zároveň se to dělo tak postupně, že si nedokázal vybavit přesný okamžik, kdy se to všechno změnilo. Bylo jich tolik, příliš mnoho na to, aby je spočítal, a všechny ho dovedly k tomuto okamžiku, k tomuto uvědomění.

Protože tak to teď bylo. Láska. Cítil ke Snapeovi totéž, co kdysi cítil k Siriusovi. Svým způsobem. Když si na ty dva muže vzpomněl, určitě cítil jinou směsici emocí. Měli různé části jeho, různé kousky jeho života a historie, a vyplňovali různá místa v jeho srdci. Ale láska? Ta byla stejná.

Zarazilo ho, že nejvíc ohromující na jeho prozření ohledně toho, co ke Snapeovi cítí, je to, že to ohromující není. Dobře, ano, byl ohromen jejich vyvíjejícím se vztahem pokaždé, když o něm v posledních týdnech a měsících přemýšlel… ale právě teď…?

Právě teď mu připadalo normální, dokonce přirozené, že ke Snapeovi cítí lásku.

V tu chvíli zaslechl tiché chrápání a otočil hlavu, aby spatřil spící tělo na vedlejší posteli. Na malém nočním stolku mezi nimi zašmátral po brýlích. Snapeovy zavřené oči a hákovitý nos osvětlovalo měkké světlo lucerny. Ležel na přikrývce, otevřenou knihu měl pár centimetrů od ruky, jako by si chtěl číst a místo toho usnul.

Harry několik minut sledoval, jak se mu zvedá a klesá hrudník, a pak očima přejížděl po místnosti, aniž by si byl jistý, co hledá. Trochu ho bolela hlava, ale nebylo to nic hrozného a nebyl natolik unavený, aby usnul. Nechtěl budit svého profesora – Merlin ví, že si ten člověk potřebuje odpočinout po tom všem, čemu ho Voldemort v poslední době vystavil, ale také neměl náladu bavit se s Kneaderem nebo Mimsy, kdyby ho přistihli, jak se potuluje po domě. Co nejtišeji se vyhoupl z postele. Když se postavil, opatrně položil váhu na jednu a pak na druhou nohu, protože si nebyl jistý, jak stabilní bude po tom, co Voldemort provedl s jeho myslí, aby ukončil jejich spojení. S potěšením konstatoval, že navzdory mírnému třesu v rukou a kolenou se cítí silný a pevný.

Na nočním stolku ležela sklenice s vodou a on se z ní vděčně napil, zatímco se díval stranou na hromádku papírů blíž ke Snapeovi. Už se chtěl rozhodnout, že nebude zvědavý, když uviděl své jméno nahoře na něčem, co vypadalo jako nějaký rozvrh, a natáhl krk, aby se podíval. Skoro se zasmál předvídavosti, s jakou Snape řeší Harryho období rekonvalescence tím, že mu sestavuje další studijní plán, jenomže si zároveň s úlekem uvědomil, že to znamená, že prospal další týden školy. Neměl pocit, že by spal tak dlouho, ale když šlo o Voldemorta, bylo možné všechno. Zhluboka se nadechl a tiše vydechl. Představa, že bude muset znovu dohánět školní učivo, byla vyloženě depresivní, ale předpokládal, že když to zvládl předtím, zvládne to i teď.

Přerušil spojení se Znamením zla a Snape bude žít. To jistě stálo za trochu učení navíc. Stejně ho ale bude štvát, jestli to bude muset udělat.

Už se chystal přejít k rozvrhu, když si všiml poměrně velkého bloku času vyhrazeného v hodinách, kde by neměl být. Vzdal se toho, že se Snapeových věcí nedotkne – stejně to byla v podstatě Harryho věc, s jeho jménem a tak –, popadl papír a přivřel oči nad tím, co, jak doufal, byl Snapeův pokus o vtip. Velký kus soboty zabíralo něco s nápisem ‚L‘, ať už to bylo cokoli. Měl snad Snape v úmyslu, aby se o víkendech učil, dokud vše nedožene? Nebo když půjde dál, chtěl, aby si Harry zlepšil známky na nemožnou hermionovskou úroveň? Málem nahlas zasténal, jak se jeho myšlenky na líné polehávání a trénink létání s Ronem rozplynuly. Udělá to, věděl to. Jestli Snape opravdu chtěl, aby trávil soboty v knihovně nebo na mimořádných studijních sezeních, udělá to. Nejspíš by mu to ani nepřipadalo jako nejhorší ze všech trestů, protože se mu líbilo vědomí, že je na něj ten muž pyšný. Ale neudělá to bez brblání a snahy mu to vymluvit. Nejdřív se mu to opravdu, ale opravdu pokusí rozmluvit.

Položil rozvrh zpět na místo, a když zjistil, že jeho končetiny už začínají být unavené, posadil se na postel s nohama složenýma pod sebou a studoval spícího profesora. Napadlo ho, že by tu mohl pravděpodobně sedět a studovat Snapeův uvolněný obličej a přemítat o roce, který prožil, a celý den by mu nedošly věci, o kterých by mohl přemýšlet. Zazubil se a potlačil smích. Když se teď jeho vítězství ve Voldemortově mysli začalo usazovat, připadalo mu skutečné, a on pocítil téměř závrať z úlevy. Snape bude žít. Harry bude žít. Vrátí se do školy, kde jeho největšími starostmi budou domácí úkoly a zápasy ve famfrpálu.

No, a noční můry a nepředvídatelné schopnosti a hrozící nebezpečí dalšího setkání s Voldemortem. Takže… ne úplně bez starostí, musel uznat. Ale lepší než dřív, protože Snape se nikam nechystal. Bude tu vedle něj, pomůže mu vypořádat se s nočními můrami, naučí ho usměrňovat svou moc a vycvičí ho v mentálním umění. S tak schopným učitelem po boku nebylo možné žádnou z těchto věcí nezdolat.

Neuvědomil si, že má na tváři jemný úsměv, dokud nezaregistroval pár černých očí, které na něj ospale mrkaly. O chvíli později se oči rozšířily a Snape se zvedl z postele. Dlouho se na Harryho díval a prohlížel si ho od hlavy až k patě, jako by si ověřoval, že skutečně sedí na posteli a zcela bděle na něj hledí.

„Hm, dobré ráno,“ pozdravil Harry zdvořile. Podíval se z okna na tmu venku. „Dobrý večer?“ opravil se, pak se otočil zpátky a dostal se rovnou k tomu, co chtěl vědět. „Prosím vás, neříkejte mi, že jsem prospal celý další týden. V polovině pololetí to bude mnohem těžší dohnat než na začátku!“

Snape zavrtěl hlavou, jako by se chtěl rychleji probrat. „Ne,“ zachraptěl a odkašlal si. „To můžeme probrat později. Jak se cítíš? Bolí tě hlava? Závratě? Dezorientace?“ Než Harry stačil odpovědět, vytáhl hůlku a přejel po něm způsobem, který Harrymu připomněl madame Pomfreyovou a její diagnostická kouzla.

Profesor už kráčel ke skříňce s lektvary, když Harryho mozek dohonil jeho tempo natolik, aby mohl odpovědět: „Hm, bolí mě hlava. Ale ne moc zle… A žádné závratě nebo něco podobného. Možná trochu roztřesený? A unavený. Ne ospalá únava, spíš mám unavené svaly. Ale cítím se… dobře. Jako, líp, než bych čekal,“ dokončil s otázkou v hlase.

Snape neodpověděl hned, ruce měl zaměstnané prohrabáváním lahviček. Našel, co hledal, a vrátil se k posteli s lektvarem proti bolesti hlavy, který Harry dychtivě vypil, a s hustým odvarem zemité barvy, který zvědavě zkoumal.

„Nutriční lektvar,“ vysvětlil Snape. „Kromě tvé mysli prošlo těžkou zkouškou i tvé tělo. A i když se momentálně cítíš dobře, bude nejlepší počkat s konzumací pevných látek alespoň do poledního jídla.“

Harry vypil lektvar, který přes svou fádní barvu nechutnal nijak strašně. Olízl si rty. Chutnal trochu jako tráva, kdyby byla tráva stejně sladká jako ananas.

Profesor seděl na židli vedle postele a pozoroval ho. Nebyl si jistý, proč, ale než mohl podlehnout nutkání se zavrtět, Snape prohlásil dobrovolně: „Tvé tělo se rychle vzpamatovalo z vyčerpání, ačkoli po tak dlouhém pobytu v posteli se snadno unavíš. Pan Kneader vyslovil teorii, že ti v rychlém uzdravení pomohla síla, kterou se ti podařilo shromáždit do tvého magického jádra. Vzhledem k tomu, že tvé tělo bylo zraněné, soustředilo se vnitřně a opravilo potřebné o dost rychleji, než by se jinak dalo očekávat.“

Přikývl, ulevilo se mu, ale jeho největší starost byla jinde. Zasténal: „Vážně. Jak dlouho jsem spal? Jen mi to řekněte, ať můžu po zbytek pololetí oplakávat ztrátu veškerého volného času.“

Snapeovy rty sebou trhly, opřel se a v jeho výrazu se objevilo cosi jako spokojenost. „Není třeba nic dramatizovat. Zameškal jsi jen dva dny školy. Vrátíš se ve středu. Uvidíme, jak se budeš cítit za ranního rozbřesku. Soudě podle tvé duševní čilosti budeš téměř jistě natolik v pořádku, že se budeš moci zúčastnit vyučování. Pokud ne, rád ti osobně doručím úkoly na nemocniční lůžko.“

Harry se při té myšlence ušklíbl, pak se posunul na posteli a opřel se o pelest. Dva dny, pomyslel si s úlevou. Dva dny zvládne. To nebylo tak zlé. „Nemusel jste zase zameškat hodinu, že ne?“

„Ne,“ ujistil ho Snape. „Vracel jsem se každý večer, ale pan Kneader s tebou byl i přes den.“

Přikývl. „Doufám, že jsem vám nedělal příliš velké starosti.“

Snape se na něj podíval pohledem, který Harry mohl nazvat jen podrážděným, a suše shrnul: „Napadl jsi mysl Pána zla, upadl jsi do magického šoku, dost dobře jsi při tom mohl zemřít nebo se z tebe mohla stát zelenina, a doufáš, že jsi mi nedělal příliš velké starosti.“

„Hm. Jo?“

„Jestli ještě někdy uděláš něco tak hloupě obětavého a přežiješ, zabiju tě,“ zavrčel Snape. „Osobně.“

Harryho napadlo, že by bylo vhodné trochu změnit téma. „Takže… můžete teď bez Znamení zla vyslovit a slyšet jméno Vy-víte-koho?“

Snape mu věnoval poslední varovný pohled, pak se palcem protilehlé ruky dotkl levého předloktí a nepřítomně si třel kruhy po holé kůži. Ve tváři se mu objevil velmi nesnapeovský výraz a vypadal téměř ztraceně. „Nevím… neměl jsem čas o tom uvažovat. Ale… nenapadá mě, proč ne. Takže… ano, asi ano.“

„Můžu… Chcete… chci říct, můžu to zkusit?“

Snape zaváhal, pak přikývl a upřel oči na svou paži.

„Voldemort,“ řekl Harry téměř šeptem.

Snape sebou trhl.

„Pořád?“ zeptal se Harry zděšeně. „Jak je to vůbec možné?“

„Ne,“ odtušil Snape přiškrceným hlasem. „Ne, nebolelo to. Vůbec ne.“ Prudce se nadechl a podíval se na Harryho s nedefinovatelným pohnutím v očích. „Je to jen… Skoro dvacet let… Musím popřemýšlet, jak to vysvětlit.“ Sklopil oči zpátky ke své paži. „Nechybí mi – jak by taky mohlo –, ale bylo mou součástí po celý můj dospělý život. Nemělo by mi to chybět, a přesto… Ne,“ řekl pevně. „Nechybí mi. Jen ještě nevím, jaké to je být bez něj. Očekávám, že každou chvíli vzplane. Cítím, jak mi hoří v hlavě. A mysli…“ Protřel si kořen nosu. „Byl jsem vycvičen, abych se bál jména Pána zla, a mysl jen tak snadno nezapomíná.“

„Mohl bych začít něčím blízkým, abyste si na to zvykl,“ nabídl Harry. „Voldyprd? Hovnimort?“

Snape vzhlédl a Harryho potěšilo, že v jeho očích vidí pobavení. „Jak dlouho jsi čekal, až budeš moct tyhle přezdívky použít?“

„Nějakou dobu,“ přiznal.

Snape měl mírné oči, když řekl: „Oceňuji ten návrh. Nicméně… myslím, že už mě docela unavuje žít ve strachu. Jsem odhodlaný získat zpět svou mysl a nemohu to udělat, aniž bych se aklimatizoval na to, že slyším jeho – říkat V-Voldemort,“ zachvěl se.

Harry chtěl profesora poplácat po ruce a říct mu, že to udělal dobře, ale mohlo by to vypadat povýšeně, a tak se na něj raději zeširoka usmál. Snape úsměv opětoval a Harryho zarazilo, o kolik mladší a méně zasmušilý vypadá, když se usmívá a nic ho nebolí.

Upadli do příjemného ticha a po několika minutách se Harry rozhodl Snapeovy dobré nálady využít. „Víte, pořád mi dlužíte kompletní přehled o svém osobním životě a o tom, s kým vším se přátelíte na bradavické škole.“

Snape povytáhl obočí. „Myslím, že jsem řekl, že ti poskytnu jeden detail ze svého osobního života, aniž bych ti slíbil konkrétní téma a s tím, že to bude naprosto nepodstatné a nevzrušující.“

„Už jen to, že se mnou mluvíte o mluvení o svém osobním životě, je vzrušující,“ kontroval Harry.

Snape pobaveně zafuněl. „No, tak tedy… Protahujme to vzrušení, jak nejdéle to půjde. Nejdřív mám vlastní otázku.“

„Cože? Proč máte mít přednost?“

„Protože jsem dospělý.“

„To je naprosto nespravedlivé a svévolné pravidlo.“

„Bohužel,“ Snape zvedl ruce v posměšné porážce, „jako dospělý určuji pravidla. Svévolně nebo ne.“

Harry přimhouřil oči, ačkoli ho to doopravdy z míry nevyvedlo. „Oou-keej,“ zahuhlal. „Co takhle hra s otázkami? Střídat se, otázka za otázku? Kvůli starým časům.“

„Z téhle hry jsme už dávno vyrostli.“

„Říká kdo?“

„Říkám já. Dospělý, který určuje pravidla.“ Snape se na něj podíval pohledem, který Harryho obviňoval z toho, že je tupý schválně. „Doufal bych, že už ti došlo, že ti vždycky poskytnu jen tolik informací, kolik jsem ochoten ti dát, bez ohledu na to, jakou hru hrajeme. Ta ‚hra s otázkami‘, jak tomu říkáš, byl můj trik, jak tě přimět mluvit.“

„Já vím,“ pokrčil Harry rameny. „Ale stejně z toho něco mám. A fungovalo to, že? Promluvil jsem. Tak proč to neudělat znovu? Nejspíš mě to dostane do sdílnější nálady,“ dodal s přehnanou nevinností.

„Protože už to není potřeba. Teď už mi důvěřuješ natolik, že mi většinou odpovídáš na otázky bez nutnosti přesvědčování a úskoků.“

„Ale byla by to legrace,“ utrousil Harry.

„Pro Merlina – fajn.“ Snape mrzutě rozhodil rukama, i když Harry poznal, že ani on není doopravdy vyvedený z míry. „Stejně se budu ptát první.“ Jeho oči vyzývaly Harryho, aby to zpochybnil, ale Harry byl docela spokojený, že vyhrál jednu bitvu, a šťastně si nacpal polštář za záda.

Místo aby Snape začal hned otázkou na jeho zdraví nebo studium, jak Harry očekával, posunul se způsobem, který, jak Harry věděl, znamenal, že je mu něco nepříjemné nebo ho něco znervózňuje. A nebylo to fascinující? Posadil se rovně, a s očekáváním svého profesora sledoval.

„Já –“ Snape si odkašlal. „Moje otázka je spíš návrh. Myslel jsem, že ti to nabídnu už dříve, zejména ve světle nedávných odhalení, která ti možná ztížila tvé dřívější studijní výsledky.“ Přejel očima po Harryho nových brýlích. „Ale vzhledem k tomu, že nitrobrana byla pro tebe tak nová a docela naléhavá, a navíc mě rozptylovalo mé Znamení zla…“ Zavrtěl hlavou. „Každopádně už pár dní máme říjen a na takovou nabídku mi už nezbývá čas. Proto…“ Znovu si odkašlal a odmlčel se na tak dlouho, že se Harry musel hodně snažit, aby z jeho tváře nevyzařoval zmatek. Nakonec řekl: „Stále si přeješ dokončit OVCE z lektvarů, že?“

Harry rozšířil oči a až příliš rychle vypískl: „Cože? Ano! Samozřejmě. Ano.“

„Myslel jsem vážně to, co jsem řekl již dříve. Do své třídy OVCE pustím jen ty nejlepší studenty. Nicméně… pokud máš chuť věnovat tomu potřebnou dřinu, jsem ochotný tě doučovat. S tím, že pokud budu do konce tohoto pololetí považovat tvůj pokrok za uspokojivý, můžeš na jaře nastoupit do šestého ročníku.“

„Ano.“ Harry se kousl do rtu, aby neříkal ano pořád dokola. Nic víc by z něj nejspíš nevypadlo, protože byl příliš vzrušený na to, aby dokázal dát dohromady souvislou větu.

Na Snapeových rtech se objevil úsměv. „Nenech se mýlit. Bude to těžká práce. Nebudu akceptovat nic menšího než tvé nejlepší úsilí a čeká nás toho hodně, nejen abychom dohonili tvé spolužáky, ale také aby ses zdokonalil v dovednostech, které jsi měl zvládnout už před tímto rokem. Můj čas je cenný. Nebudeš jím plýtvat. Očekávám, že do výuky vložíš maximální úsilí, jinak s tebou nebudu ztrácet čas.“

„Ano.“ Tělo mu pulzovalo vzrušením. „Prosím. Ano. Budu se snažit, slibuju. Nebudete toho litovat.“

Snape si Harryho prohlížel a na rtech se mu objevil úsměv. „Ne, myslím, že to se nestane,“ řekl tiše a sáhl po studijním plánu na stole, aby ho podal Harrymu. „Bylo by však moudré, kdybys mou nabídku skutečně zvážil, než ji přijmeš. Vzhledem k tomu, že během většiny tvých volných hodin mám vyučování a není žádoucí zaplnit každý večer dalšími lekcemi, budeš muset věnovat značnou část času dalšímu studiu mezi vyučováním a zdokonalováním svých lektvarových dovedností o víkendech. S tím vším, co máš na talíři –“

„Ano.“ Než mohl Snape pokračovat, zdůraznil: „Přemýšlel jsem o tom. Chci to udělat. Budu tvrdě pracovat, slibuju, a nebudu plýtvat vaším časem.“ Všechny myšlenky na to, že by Snapeovi sobotní práci rozmluvil, se rozplynuly. Pořád mohl být bystrozorem! Ale… „Ach,“ odmlčel se. „Hm, je tam nějaká flexibilita na tréninky famfrpálu, ne? Hodně trénujeme v sobotu ráno a někdy to přesuneme na odpoledne.“

Snapeovi zacukaly rty. „Jsem dalek toho, abych stál v cestě tréninku famfrpálu.“

Harry se zasmál a snažil se neskákat vzrušením. „Pak je to dohoda a já ji přijímám.“ Natáhl ruku.

„Jsi si vědom toho, že ne všechny nabídky musí být stvrzeny podáním ruky,“ upozornil Snape, i když Harryho ruku přijal a pevně s ní potřásl, než ji pustil.

Harry pokrčil rameny a stále se usmíval. „Připadá mi to oficiálnější.“

„Hm.“ Snape se se spokojeným výrazem ve tváři opřel a mávl na Harryho, ať položí svoji otázku. Ale vážně, co víc by si Harry po tomhle mohl přát? Ani by si nestěžoval, kdyby Snape chtěl mít po zbytek roku ohledně svého soukromí ústa na zámek, pokud by byl opravdu ochotný strávit všechen ten čas navíc učením Harryho.

Dobře, to byla lež. Strávit tolik času se Snapem by nejspíš jenom zostřilo jeho zvědavost. Takže by možná měl raději kout železo, dokud je žhavé.

„S kým z bradavického personálu se přátelíte?“ zeptal se dychtivě. Na Snapeův ironický pohled při slově ‚přátelíte‘ pozměnil: „S kterými bradavickými profesory se bavíte, i když nutně nemusíte?“

Snape souhlasně přikývl na pozměněnou formulaci a odpověděl: „S Prýtovou.“

„Prýtovou?“ překvapeně zopakoval Harry. To… nečekal.

„S Pomonou Prýtovou se bavím rád. Má docela dobré znalosti o bylinkách, a tím pádem i o základech výroby lektvarů. Obecně je natolik pozitivní, že dokáže snášet mé špatné nálady, ale zároveň je dokáže mírnit natolik, aby mě vyloženě neiritovala.“

Jediné, co ho na pár vteřin napadlo odpovědět, bylo: „Aha.“ Při tom osobním odhalení se v něm rozlil hřejivý pocit, a pak se potěšeně zasmál myšlenkovému obrazu, který to vyvolalo. „Sedíte ve sborovně a povídáte si s profesorkou Prýtovou o bylinkách?“  Předtím si to nedokázal představit, ale teď mu to příliš přitažené za vlasy nepřipadalo.

Snape si odfrkl. „No. Chápu, že to bledne ve srovnání s tvými strhujícími společenskými aktivitami. Nepochybně debatuješ o finesách školní zamilovanosti a čokoládových žabkách.“

„To jsou velmi vážná témata,“ prohodil Harry jen napůl žertem. „Nevím, co jsem čekal. Možná profesora Kratiknota.“

Snape pokrčil rameny. „Nikdy jsem se nevyhýbal rozhovorům s profesorem Kratiknotem. Nemáme mnoho společného, ale oceňuji jeho temperament a respektuji jeho styl výuky a odborné znalosti.“

„Hm, a profesorka McGonagallová?“ zeptal se, dokud byl Snape ve sdílné náladě.

„Chováme k sobě nevraživý profesní respekt,“ podělil se Snape. „Známe se už dost dlouho na to, abychom spolu dobře spolupracovali, ale ani jeden z nás nemá dost trpělivosti na dlouhé rozhovory s tvrdohlavým kolegou v době oběda.“

Harry se snažil nesmát představě, že by se McGonagallová a Snape snažili být přáteli. Nedokázal si to dost dobře představit. Byli si příliš podobní i rozdílní zároveň. „A Brumbál?“ nemohl se nezeptat. „Mluvíte s ním.“

Snape naklonil hlavu na znamení souhlasu, ale nic bližšího neřekl. „Nějaké naléhavější otázky? Chtěl by ses třeba zeptat na můj vztah k profesorce Trelawneyové?“

Harry se ušklíbl. „Hm, ne. Ne, myslím, že na to se ptát nemusím.“ Při pouhém pomyšlení na Snapea, jak se snaží vydržet rozhovor s učitelkou věštění, se mu chtělo smát. „Teď je řada na vás. Ale pane profesore?“ usmál se. „Díky. Opravdu.“

Snape znovu naklonil hlavu a zeptal se: „Kolik si toho pamatuješ z té chaty?“

Harry se nemusel ptát, věděl, jakou chatu Snape myslí. „Kousky? Pamatuji si obrazy, víc než cokoli jiného. To, jak na mě působila přikrývka. Jak jsem se probudil a jak jste tam byl vy. Pořád se mi vybavuje něco o sněhu?“ napůl se zmateně zamračil. „Ale v tu roční dobu nemohl padat sníh, takže nemám tušení, co to má znamenat.“

Snape se zasmál – skutečně se tomu zasmál – a Harry usoudil, že možná bude lepší, když to nebude vědět. „Jediné jasné věci, které si pamatuju, bylo to, co jste říkal o Siriusovi, a taky když jsem…“ Odvrátil pohled. „Pamatuju si, že jsem si myslel, že jste mrtvý, a je to trochu mlhavé, ale pamatuju si, že jste tam byl a… ehm, řekl jste, že zůstanete se mnou. A taky jste to udělal.“

Snape se předklonil, teď už se nesmál, a opřel se lokty o kolena. „To je všechno?“

„Hm.“ Pohlédl Snapeovi do tváře a rozhodl se být upřímný. „Ne… vzpomínám si ještě na jednu věc. Vy, ehm, jste se mě ptal na mozkomory. Na… na to, co jsem slyšel.“

„Aha.“ Snape odvrátil pohled. „Doufal jsem, že si to nebudeš pamatovat,“ přiznal.

„To je v pořádku, víte,“ nabídl Harry nejistě. „Nemusel jste čekat, až budu mimo, abyste se mě zeptal. Byl bych vám to řekl.“

Snape slabě mávl rukou ve vzduchu. „Ano, já vím. Spíš jsem doufal, že se vyhnu vlastním rozpakům, když se ptám na něco tak osobního. A aby…“ Polkl.

„Aby…?“ po chvíli ho popíchl Harry.

Pokusil se přerušit řeč a pak navázal: „Nebyl jsem připraven o ní mluvit, nechtěl jsem, abys nenabyl dojmu, že se na ni můžeš ptát. Pořád ještě nejsem úplně…“ Zaváhal. „Ona… Jde jen o to, že já…“

„To je v pořádku,“ přerušil ho Harry a bylo to tak. To, že žádal nemožné, neznamenalo, že by se nespokojil s několika pohledy na ni z dálky. Chtěl vědět o Lily Evansové Potterové všechno, to ano, ale už teď se z malých útržků, které mu Snape poskytl, dozvěděl víc, než by ho kdy napadlo. „To nemusíte. Tedy, nebudu lhát, opravdu, opravdu chci vědět víc o své matce a rád si poslechnu cokoli, co mi řeknete, ale, ehm… nebudu se ptát, když nebudete chtít. Tedy, pokusím se neptat. Můžete mi prostě říct, co chcete, kdykoli budete chtít, a jestli toho nechcete říct moc, taky to nevadí.“

Snape ho zkoumal, jako by mu nevěřil, ale jeho vážný výraz musel být přesvědčivý. Profesor se s povzdechem opřel. „Na šestnáctiletého kluka jsi až příliš empatický. Je to nepřirozené.“

„Aha, ehm. Promiňte? Asi?“

„Měl bys aspoň vyjednávat o tom, co chceš.“ Snape na něj ukázal prstem. „Pořád ti vyčítám tvé nebelvírské sklony, ale pravdou je, že máš v sobě také příliš mnoho mrzimorského, než abys svůj zmijozelský potenciál někdy využil na maximum.“

„Mrzimorského?“ zopakoval Harry. Nikdy o sobě předtím v souvislosti s touto kolejí nepřemýšlel. „Hm, být jako Zmijozel je přece hlavně o ctižádosti, ne? Kdo říká, že nemůžu být ambiciózní v tom, abych si našel přátele a nešlápl jim na kuří oko? Tyhle dvě věci můžou fungovat dohromady.“

„Nezapomeň na mazanost. Kromě jiných vlastností. Mazanost a vycházení s lidmi se navzájem nevylučují, víš? Díky lstivosti je docela dobře možné jak získat ze situace to, co chceš, tak zajistit, aby druhý člověk cítil totéž.“

„Ale já nechci hrát hry.“

„Já vím,“ přikývl Snape s truchlivým výrazem, který se změnil v odhodlání. „Zapracujeme na tom.“

Harry si nebyl jistý, jestli se má smát, nebo rozhodit ruce. „Pořád se snažíte udělat ze mě Zmijozela?“

Snapeovi se pobaveně zablýsklo v očích. „Právě jsi souhlasil, že strávíš značnou část školního roku v individuální výuce s ředitelem Zmijozelu. Podstatnější otázkou je, zda si stále myslíš, že se rozvoji tvých zmijozelských rysů lze vyhnout.“

„Hm.“ Harry při tom našpulil rty, hlavně aby zabránil úsměvu, ale nepokračoval v tom. Místo toho se otočil zpátky k věci a trval na svém: „Myslím to vážně, víte. Já si na nic nehraju. Nemusíte –“

Snape ho zastavil tím, že zakryl jednu Harryho ruku svou vlastní. „Já vím. Jsem ti vděčný.“ Jeho oči byly pro jednou nestřežené a dávaly najevo jeho vděčnost. Harry se usmál a přikývl a Snape mu stiskl ruku, než ji pustil. „Myslím, že teď je řada na tobě.“

Harry zaváhal. Upřímně řečeno, už nějakou dobu měl v zásobě něco, na co se chtěl zeptat, ale poté, co právě slíbil, že nebude Snapea otravovat kvůli své matce, se mu nezdálo, že je na to vhodná chvíle. Možná by to dokonce bylo nezdvořilé. Rozhodně to naráželo na ty psychické jizvy, které si Snape nesl z minulosti. Kousl se do rtu a rozhodl se to risknout. Možná. „Nemusíte odpovídat. Vždyť jsem vám právě řekl, že vás nebudu otravovat kvůli mámě, a myslel jsem to vážně, je to jen… něco, co jste jednou řekl, o… o mém tátovi. Jenomže, spíš o mně, a já jsem to chtěl vědět, ale neřekl jste to, a nemusíte, ale napadlo mě, jestli byste –“

„Zeptej se,“ pobídl jej Snape jemně. „Nezapomeň. Dám ti jen ty informace, které ti chci dát.“

Harry si olízl suché rty a sledoval Snapeovu reakci. „Vy, ehm… jednou jste mi řekl, když jsme byli na Grimmauldově náměstí, že jsem jako můj otec. Jenže… jenže ne tak, jak jste si vždycky myslel.“

Snape odvrátil pohled, ale ne dřív, než Harry v jeho očích zahlédl záblesk bolesti.

„To je v pořádku,“ dodal Harry spěšně. „Chci říct, chtěl jsem vědět, co jste tím myslel, ale nemusíte, jestli to ve vás vyvolá vzpomínky, které byste raději… Chci říct, můžu prostě…“

Snape zvedl ruku a Harry přestal mluvit. Musel se hodně snažit, aby neprolomil ticho, které následovalo, protože Snape jako by se rozhodoval, co říct. Pak profesor zkřížil ruce a přetřel si dlaní obličej.

„Pořád ho nenávidím,“ přiznal po chvíli, aniž by se na Harryho podíval. Jeho čelist se zatnula. „Vím, že bych se měl snažit to nedělat, už kvůli tobě, ale celoživotní cílevědomá nenávist se nedá tak snadno překonat.“

Harry se podíval na své ruce a zjistil, že uvolněná nit na pyžamu je docela zajímavá. Poprvé od chvíle, kdy se probudil, se cítil zřetelně nesvůj. Věděl, že neměl vytahovat svého otce. V poslední době téma Jamese Pottera většinou ignorovali. Harry si myslel, že teď už stačí, že Snape přestal nenávidět Harryho, ale začínal chápat, že dokud Snape nedokáže odpustit Harryho otci, bude mezi nimi vždycky propast o velikosti Jamese. Bez ohledu na to, jak moc se ji snažili ignorovat nebo jak často se zdálo, že na ní nezáleží, vždycky tam bude v pozadí. Omotal si nit kolem prstů a snažil se přijít na to, jak tu otázku vrátit zpět, aby tu propast mohli ignorovat co nejdéle.

„Byl arogantní,“ řekl Snape náhle úsečným tónem a stále bez pohledu na Harryho. „Rozmazlený. Obojí, co ty nejsi. Máš rezervovanost, kterou on neměl. A touhu chránit a vidět v lidech to nejlepší. On neměl… Tvoje osobnost je mnohem podobnější…“ Ztěžka polkl a rychle pokračoval. „Ale ne úplně její. Nesnášel jsem jeho zbrklost, ale nemohu popřít, že tváří v tvář nebezpečí byl statečný. Stejně jako ty. Pevný ve svém přesvědčení, jakkoli bylo vzdálené mému. Zkušený v některých oblastech, zejména v obraně a soubojích, k mé škodě. Byl bystrý, což mě zatraceně dráždilo. Věrný svým přátelům, i když si to nezasloužili…“

Harry se kousl do rtu, příliš ohromený informací o svém otci, než aby něco řekl. Tiše si přál, aby Snape pokračoval, a muž ho poslechl.

„Ty rysy máš společné. Jenže já k tobě kvůli tomu necítím nenávist. Takže to je ono.“ Snape napůl pokrčil rameny a sklonil hlavu, aby mu Harry neviděl do tváře. „Jediné, za co ho nemůžu nenávidět, je jeho poslední čin. Chránil Lily. Poslal ji s tebou pryč. Obětoval se. Nenávidím, že to byl on, kdo měl právo ji chránit, ale nemůžu nenávidět, že to udělal. I když ji to nakonec nezachránilo.“ Podíval se na Harryho rezignovanýma očima. „V tomhle ohledu jsi jako oba tví rodiče. Obětavý. Kéž bys k čertu nebyl.“

Harry se podíval dolů na volnou nit, kterou stále navíjel a odvíjel kolem prstu. To bylo víc, než mu kdokoli kromě Siriuse řekl o jeho otci najednou, a to, že to byl Snape, který jeho otce nenáviděl a který mu o něm byl přesto ochoten vyprávět, znamenalo strašně moc. Se znepokojením zjistil, že potlačuje slzy.

Snape mu znovu zakryl ruku, čímž zastavil jeho nervózní poposedávání, a Harry vzhlédl skrz svou ofinu. Profesor se zhluboka nadechl. „Já se… pokusím. Nemohu… nemohu nic slíbit. Možná bude potřeba zázrak. Nejsem tak zkušený v…“ Mávl druhou rukou ve vzduchu, jako by chtěl nahradit slova, která nedokázal vyslovit. Po dalším zmařeném pokusu změnil směr. „Vybral sis lepší cestu než já. Kdysi jsem to popíral, pak jsem to nesnášel. Věřím, že jsem ti za to nakonec vděčný.“

„Vděčný?“ zeptal se Harry, zmatený, co to má společného s jeho otcem, ale hluboce toužící to vědět.

Snape přikývl a upřel na Harryho pohled. „Nikdy jsem skutečně nepřijal koncept volby. Člověk je často tím, čím se narodil. Nebo jsem si to alespoň myslel. Brumbál trval na opaku, dokonce i Kneader občas, ale já to nedokázal pochopit. Až do tebe.“

Harryho jeho slova fascinovala. Nechtěl toho moc říct, protože se bál, že by Snapeovu otevřenost narušil, ale opatrně se zeptal: „Proč… až do mě?“

„Převrátil jsi nejen můj svět, ale i můj pohled na něj.“ Mělce se nadechl. „Když jsem to zjistil… poté, co jsme opustili dům tvých příbuzných… dříve jsem tě považoval za spratka bez omluvy, abych zjistil, že máš omluvu, a přesto takový nejsi. Chvíli jsem tě za to druhé nenáviděl skoro stejně jako za to první, protože to znamenalo, že jsem sám bez omluvy.“

Měl chuť se ospravedlnit, ale kousl se do jazyka. Tohle byla rozhodně jedna z těch situací, které si to nezasloužily.

„Pořád nechápu, jak může být pro tebe odpuštění tak snadné,“ zavrtěl Snape hlavou. „Ale nemohu popřít, jakou sílu má být na straně příjemce.“

„Vy jste mi odpustil,“ podotkl Harry. „Myslím, že jste v tom lepší, než si připouštíte.“

Snape zvedl obočí. „Naše situace jsou sotva rovnocenné.“

Ne, uvažoval Harry, nebyly rovnocenné. Ukrást sklenici s lektvary nebylo úplně totéž jako sloužit zlému čaroději, který nenávidí mudly, a být částečně zodpovědný za osiření syna kamarádky z dětství. A přece. „Pro mě je to velká věc,“ vyhlásil. „Ať už je to stejné, nebo ne.“

Snape na něj chvíli zíral a pak zavrtěl hlavou s křivým, ale smutným úsměvem na rtech. „Vidíš? Velký Harry Potter, prokletí mé existence, je bezesporu dobrý člověk. Měl bys mě vyloženě iritovat. Abych pravdu řekl, docela mě irituje, že to tak není.“

Harry se usmál. „Děkuji,“ řekl prostě. „Za snahu odpustit mu, i kdyby se měl stát zázrak.“ Cítil, jak mu z hrudi spadla tíha. Věděl, že se Snape pokusí, protože měl větší důvěru ve Snapeovu schopnost odpustit než Snape sám. Chtělo to cvik, to je vše, a ten muž už měl díky Harryho vlastním chybám nějakou praxi do začátku. Jistě mu to dál půjde jen snáz.

Snape si povzdechl a sundal svou ruku z Harryho. „Jsi unavený? Možná by sis měl odpočinout.“

Poznal Snapeův pokus ukončit rozhovor. Mluvit takhle otevřeně pro něj nemohlo být snadné; zlepšil se v tom, ale stále na to nebyl zvyklý. Harry by měl kvůli profesorovi opravdu souhlasit, ale vážně nebyl unavený a bylo mu jasné, že Snape by byl ochotný pokračovat, kdyby chtěl. Navíc měl ještě jednu otázku, na kterou nutně potřeboval znát odpověď, a nebyl si jistý, kdy jindy by byla vhodnější chvíle se zeptat. Vyšel proto mimo pořadí, a než si stihl rozmluvit, aby se neptal, vyhrkl: „Zabil jste Crabbeho?“ a snažil se neskrčit.

Snape na tu otázku nereagoval, dokonce ani nevypadal překvapeně. „Ne,“ odvětil vyrovnaně a setkal se s Harryho očima.

Ten vydechl, aniž by tušil, že zadržuje dech, a s úlevou zopakoval: „Ne?“

„Nemaluj si mě jako svatého,“ varoval ho Snape. „V minulosti jsem zabíjel. A věděl jsem, že když jsem Crabbea využil pro svůj plán, ohrozil jsem jeho život. Nejsem úplně nevinný.“

„Ale nezabil jste ho. Nechtěl jste, aby zemřel.“

„Ne, nechtěl.“

Přikývl. Dobře. To bylo… dobré.

Snape mávl rukou. „Chceš vědět ještě něco? Považuj to za carte blanche až budeš na řadě. Protože zjevně miluješ pojem carte blanche,“ řekl suše, oči se mu zúžily a Harry se snažil nesmát. Přemýšlel, jak dlouho bude platit za svůj nedávný kousek s Brumbálem.

„Můžete se zeptat,“ nabídl se Harry. „Už jsem vás přeskočil. To je v pořádku.“

Snape po něm střelil napůl otráveným pohledem. „Opravdu se musíš naučit hrát tuhle hru ve svůj prospěch.“ Harry se na něj podíval.

„Hru na otázky?“

„Hru života. Když ti někdo nabídne výhodu, využij ji.“

„Chci být fér.“

Snape na něj vrhl podrážděný pohled. „Máme před sebou ještě hodně práce.“

„Ještě že máme čas,“ nadhodil Harry se sotva zadržovaným úsměvem.

Snapeovi cukly rty. „Ano,“ souhlasil tiše a prsty si přejížděl po nepoznamenané paži. „Máme čas.“ Několikrát se nadechl, než řekl: „Pro tuto chvíli mi docela došly otázky. Musíme si ještě hodně promluvit o tvém výletu do mysli Pána –“ Odmlčel se a se zachvěním se přinutil říct: „Vol-Voldemorta. Ale protože ti nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí, počká to do naší příští lekce nitrobrany. Pokud si přeješ probrat ještě něco jiného, máš teď příležitost. Pokud ne, měl by ses alespoň pokusit si před snídaní odpočinout.“

Harryho napadaly desítky věcí, na které by se rád profesora zeptal, ale jedna mezi ostatními vyčnívala. „Možná, ehm… jednu věc? Ne že by na tom nějakou dobu záleželo, jen chci vědět…“ odmlčel se a na Snapeovo povzbudivé přikývnutí se opatrně zeptal: „Myslíte, že mě Brumbál pošle zpátky k Dursleyovým?“

„Ne,“ odpověděl Snape téměř dřív, než dokončil otázku. V očích se mu objevil temný pohled. „Rozhodně ne. Touto možností se nemusíš zabývat. Nestane se to.“

„Ale víte to jistě? Řekl to Brumbál?“

„Už informoval tvé příbuzné, že nadále nejsi v jejich péči.“

Harrymu se rozšířily oči. „Počkat, on to udělal? Mluvil s Dursleyovými?“

Snape vydal nezávazný zvuk, o němž Harry věděl, že znamená ano, ale že nehodlá zacházet do podrobností. „Jestli chceš, můžeš se na podrobnosti zeptat ředitele. Stačí říct, že byli důkladně napomenuti za své provinění a zbaveni funkce tvých zákonných zástupců. Měli by čelit mnohem závažnějším důsledkům,“ zavrčel s hněvivým tikem v čelisti, „ale jít mudlovskou právní cestou by na tebe v našem světě jen přitáhlo nepatřičnou pozornost. Protože je jednoduché tě z jejich domu dostat i bez tohoto kroku, usoudili jsme, že bude nejlepší se tomu ve tvém zájmu vyhnout.“

„Ano,“ souhlasil Harry a ušklíbl se při představě, jaké články o něm napíše Denní věštec. „Díky. Ale ach. Páni. To je…“ Mohl by se rozplakat, to je to. Jediné, po čem kdy toužil, bylo osvobodit se od Dursleyových. „Ale… kam půjdu?“ Jeho kmotr byl mrtvý, neměl žádné žijící příbuzné a nechtěl vystavovat rodiny svých přátel ještě většímu nebezpečí.

„Nemůžu zůstat v Bradavicích…“ Opravdu, opravdu chtěl zůstat v Bradavicích. Přál si, aby v létě nebyly prázdné.

„Na přípravu je spousta času,“ uklidňoval ho Snape. „Jsem si jistý, že ředitel už má v hlavě několik nápadů, jak ti zajistit bezpečí i pohodlí.“

„On vám to ještě neřekl?“

„Ne, ale já ho znám. Ujišťuji tě, že o řešení už hodně přemýšlel.“

„Dobře,“ odvětil a přál si, aby jeho hlas nezněl tak tiše. Už nebyl malý, ale nic nedokázalo člověka přimět cítit se jako malé dítě ve velkém, ohromujícím světě, jako když se najednou ocitl bez rodičů nebo zákonných zástupců. Až na to, že… měl přátele. A učitele. Konkrétně jednoho. Nebyl úplně sám.

„Myslím, že je čas si odpočinout,“ doporučil Snape a tentokrát se ho Harry nesnažil odradit. Poslušně se sesunul na postel a nechal Snapea, aby mu přetáhl peřinu přes tělo. Věděl, že neusne. V hlavě mu stále běželo všechno to, o čem spolu mluvili, a ještě víc. Oba však byli připraveni na to, že povídání ustoupí družnému tichu, a tak se uvelebil pohodlně a nestěžoval si, když mu Snape sejmul brýle z obličeje, složil je a položil na noční stolek.

Zajímalo ho, jestli Snape jeho lásku opětuje. Ta myšlenka ho napadla dřív, než si uvědomil, kam se jeho mozek ubírá, a okamžitě couvl, pevně zavřel oči a chtěl tu myšlenku vytěsnit. To poslední, co potřeboval, bylo, aby si Snape něco takového v jeho mysli nechtěně přečetl. Ale… ale už ho to napadlo a teď to nezmizí v zapomnění, takže se podvolil a přemítal nad odpovědí. A ano, rozhodl se a otevřel oči natolik, aby viděl, jak Snape ztlumil světlo a usadil se do křesla u postele s knihou v ruce. Snape k němu nejspíš skutečně cítil něco jako lásku, svým způsobem. Viděl z toho muže za jeho chladnou, tvrdohlavou fasádou dost na to, aby věděl, jak to vypadá, když mu na někom nebo na něčem záleží. Nemyslel si, že Snape má s dáváním nebo přijímáním lásky příliš zkušeností, ale to neznamenalo, že by to dělal špatně. Věděl také dost o tom, co se skrývá v profesorově vývojově zaostalém srdci, aby tušil, že pokud by někoho miloval, těžko by mu to řekl. A Harry by ho o to rozhodně nikdy nepožádal.

A… to bylo v pořádku, rozhodl se. Víc než v pořádku. Nepotřeboval slyšet slova, aby se cítil opatrován. Snapeovi stejně vždycky záleželo víc na činech než na slovech, i když se ve slovech zlepšoval.

Sáhl po přívěšku lilie, vděčný, že mu stále visí na krku, a přejel prsty po drážkách v kovu ve tvaru květu. Tenhle jediný přívěsek a kámen, který mu předcházel, pro něj znamenaly mnohem víc než jakákoli slova, kterými by ho Snape mohl obdarovat. Znamenal pro něj celý svět nejen proto, že patřil jeho matce, ale i proto, jak moc znamenal pro Snapea. Ten byl ochotný odevzdat Harrymu do péče část své minulosti, kterou tolik let držel pevně pod zámkem. Ano, ten přívěšek byl dar, ale víc než to, byl podobný důvěře. A možná i trochu podobný lásce.

Ano, rozhodl se Harry a sledoval, jak si Snape naplnil sklenici vodou a pak se usadil s knihou u jeho postele.

Bylo to hodně podobné lásce.