Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 58. Třetí bitva – 2/2

„Jemně.“

„Ne příliš jemně. K proražení bude potřeba síla.“

„Ale ne příliš velká síla. Upozorní ho to na jeho přítomnost.“

„Oba víme, že se tomu dlouho nevyhneme, Severusi.“

„A přesto se tomu bude vyhýbat tak dlouho, jak jen to bude možné!“

Harry si promnul krk a přestal se rozhlížet mezi profesory sem a tam jako divák na tenisovém zápase. Byl si naprosto jistý, že Snape to protahuje, že oddaluje nevyhnutelné, jak jen to jde, a možná by se ho to dotklo, kdyby on sám nebyl nervózní začít. To a také věděl, že Snape nebude schopen udržet svou zdržovací taktiku o moc déle. Zdálo se, že Znamení mu ještě dává odpočinout od vysilující bolesti, ale vypadal tím unaveněji, čím déle byl vzhůru. Soudě podle pokleslých ramen a vrásek v obličeji byl naprosto vyčerpaný. Už se svezl níž na postel a nedokázal se udržet v úplném sedu.

Brumbála příliš nepřekvapilo, že Snape nyní spolupracuje, i když ‚pod značným nátlakem a s protesty‘, jak se Snape vyjádřil. Jen položil Harrymu ruku na rameno a nenuceně na něj mrkl, než se pustil do diskuse o tom, jak by měl Harry začít s nitrozpytem na Voldemorta.

Protože on se skutečně chystal použít na Voldemorta nitrozpyt.

Schoval si třesoucí se ruce do klína. To, co se chystal udělat, mu začínalo připadat až příliš reálné. Podíval se na Kneadera, který po sundání obvazu ze Snapeovy paže bděl u nohou postele. Lékouzelník se na něj jemně usmál a povzbudivě přikývl. To přikývnutí jaksi bez hlesu vyjadřovalo, že nepochybuje o Harryho schopnostech a že mu přeje štěstí. Bylo to opravdu lepší než jakýkoli povzbudivý proslov, který by mohl pronést, a tak Harry kývnutí opětoval, pokrčil rameny a posunul židli blíž ke Snapeově posteli.

S odporem si Znamení zla prohlédl. Ještě stále se vlnilo na podrážděné kůži a Snapeovy svaly se svíjely v křečích, i když mluvil s Brumbálem. Nadechl se, položil ruce na postel vedle Snapeovy paže a žaludek se mu sevřel při pohledu na množství bolesti, kterou se profesor musel za posledních několik týdnů naučit snášet. Nebude tak docela vědět, jak má udělat to, co potřebuje, dokud to nezkusí, ale Brumbál si zřejmě myslel, že těsný kontakt se Znamením je klíčový. Neuvědomil si, že veškeré mluvení ustalo, dokud se Brumbálova ruka neusadila na jeho rameni a neřekl: „Nespěchej. Zklidni svou mysl. Nezačínej, dokud se na to nebudeš cítit připraven. Profesor Snape a já jsme tady, kdybys potřeboval pomoc s nitrozpytem, a pan Kneader bude dohlížet na fyzický stav tvůj i profesora Snapea. V pořádku?“

Harry trhavě přikývl. Dobře. Nebylo to v pořádku. Měl strach bez ohledu na to, jak moc byl odhodlaný to udělat. Nechtěl, ne doopravdy, ale chtěl, aby byl Snape v pořádku, takže chtěl. Předstíral, že si je jistější, než se cítil, spíš kvůli sobě než kvůli někomu jinému.

Opravdu neexistovala lepší motivace než zoufalství, že?

Nechal prsty klouzat nad povrchem Snapeova Znamení, ale nedotkl se ho. Jizva ho píchala, nejspíš kvůli Voldemortově zvýšené aktivitě v daném místě. Podíval se na Snapea a požádal ho o svolení, které mu muž poskytl zamračeným pohledem a rázným přikývnutím.

„Dobře,“ zašeptal spíš pro sebe než pro tři muže v místnosti. „Dobře. Nic se neděje.“

Což se ukázalo být doslova pravdou. Jemně položil ruce na Snapeovu paži přes Znamení zla; nebyl si jistý, jestli se ho musí dotýkat, ale usoudil, že to nejspíš pomůže, kdyby ho měl nějak použít. Snape sebou cukl a jeho vlastní jizva se zkroutila bolestí. Několikrát se zhluboka nadechl, dokud bolest nepolevila a on si nezvykl na zbytkové nepohodlí, pak zavřel oči, natáhl se myslí a…

Nic.

Asi po pěti minutách nicnedělání otevřel oko. Snape, Brumbál a Kneader ho pozorně sledovali a on si odkašlal. „Já… ehm, vím, že na mě musíte dávat pozor a tak, ale možná byste mohli… já nevím, předstírat, že to neděláte? Snažím se to celé dělat instinktivně a mému, ehm… instinktu se nelíbí, že se nade mnou tak tyčíte.“

Brumbál se povzbudivě usmál a postavil židle pro sebe a Kneadera dál od postele, blíž ke dveřím. Stále ho ze svých míst pozorovali, ale pocit, že se nad ním vznášejí, se zmírnil. Usmál se a vděčně přikývl, pak se obrátil ke Snapeovi.

„Už se tvářím, že s tímhle plánem souhlasím,“ zavrčel profesor. „Momentálně mi došla jakákoli další schopnost ‚předstírat‘.“ Zadíval se na Harryho způsobem, který i přes unavené oči sděloval, že ho hodlá velmi dobře sledovat a Harry se s tím bude muset vyrovnat.

A dobře, bylo to spravedlivé vzhledem k tomu, že Harry byl momentálně připojený ke Snapeově paži a vůbec.

Připravil se a zkusil se k němu dostat myslí, což se mu opět nepodařilo, a pomyslel si, že to asi není dobře, že sotva začal, chtěl by poraženě zvednout ruce. Nevěděl, co to proboha dělá! Natáhl ruku, aby si protřel oči. Po chvíli ho za zápěstí chytila cizí ruka a stáhla ho zpátky ke Znamení. Harry se tázavě podíval na Snapea.

„Zavři oči,“ pokynul mu tiše profesor a Harry ho poslechl. „Vytvoř si mentální štíty.“ Pootevřel oči, aby se ptal, nebo aby se pohádal, ani si nebyl jistý, co z toho, ale Snape mu stiskl zápěstí, dokud oči znovu nezavřel, a pak zašeptal: „Zvykl sis sahat pro moc mimo sebe, ale magie, o kterou se potřebuješ opřít, je uvnitř, v tvém nitru. Sáhni po té magii uvnitř sebe, vybuduj a stabilizuj ji prostřednictvím svých nitrobranných štítů a pak – a teprve pak – v sobě pomalu shromažďuj další moc. Zjistíš, že ji dokážeš lépe ovládat.“

Harry se kousl do rtu. „To může chvíli trvat.“

„Jak by i mělo,“ vložil se do toho Brumbál. „Máme na to celou noc. Zbytečné urychlování tohoto procesu ti neumožní lépe uspět.“

Harry stiskl rty a přikývl.

„Nepokoušej se proniknout do mysli Pána zla, dokud nebudeš mít postavené a posílené štíty,“ dodal Snape. „Až bude tvá mysl připravena a ty budeš v plné síle, spojení se může navázat přirozeněji, než bys čekal.“

Znovu přikývl, oči stále zavřené, a poslušně začal stavět štíty nitrobrany. Netrvalo příliš dlouho, než se mu podařilo štíty posílit a sáhnout do zákoutí své mysli, aby do nich vlil více síly. Tohle byla ta nejjednodušší část, kterou znal nejlépe, a přesto se cítil povzbuzený lehkostí, s jakou dokázal uskutečnit to, co pro něj bylo ještě nedávno náročné se naučit.

Ještě však musel vědomě a cíleně využívat své nově nabyté mimořádné schopnosti, a tak ho překvapilo, jak přirozeně se cítil i při tom. Jak mu síla zaplavovala tělo, bylo to, jako by měl nový smysl, něco stejně přirozeného, co je jeho součástí jako zrak nebo sluch, a teď, když věděl, že to existuje, bylo nemožné vrátit se k tomu, co bylo předtím. Nadechoval se a vydechoval, vdechoval a vydechoval, těžil sílu, budoval štíty, stabilizoval je, vdechoval a vydechoval, těžil, budoval, stabilizoval, a čím déle se tomuto procesu oddával a čím méně přemýšlel o tom, co dělá, tím živější se cítil. Ztratil pojem o čase, věděl jen, že jeho tělo pulzuje magií a že je to nádherný pocit, a možná by pokračoval donekonečna, kdyby ho k sobě nepřivedlo prudké trhnutí paže, kterou svíral. Nadechoval a vydechoval, hloubil, stavěl a stabilizoval a snažil se nepolevit v soustředění, když rozlepil oči, aby se podíval, jak si Snape vede.

Profesor se nedíval na něj, ale spíš na svoji ruku, oči vytřeštěné úžasem. Harryho soustředění ochablo, když bleskově pohlédl na Snapeovu paži, protože se bál, že mu nějak ublížil. Ale tam, kde předtím viděl svíjející se změť Znamení zla a svalů v křeči, byl teď jen nehybný obraz hada na nehybné paži. Podrážděná kůže se mu před očima vyjasňovala a on zvedl zrak ke Snapeovi právě včas, aby viděl, jak profesor zavírá vlastní oči a úlevně vydechuje.

„Přestalo to bolet?“ zeptal se Harry udiveně. Nenapadlo ho, že by mohl Snapeovi takhle pomoci, ne aniž by se nejdřív dostal k Voldemortovi. Nenáviděl se za to, že to musí vyzkoušet, opatrně zvedl ruce ze Snapeovy paže a Znamení se okamžitě začalo znovu svíjet. Rychle sevřel ruce zpátky na paži a nadechoval se a vydechoval, hloubil, stavěl, stabilizoval, hloubil, stavěl, stabilizoval a Znamení rychle zmizelo do své nečinnosti. „Omlouvám se,“ vyhrkl při Snapeově bolestné grimase. Profesor na něj upřel svůj zamračený pohled, který nebyl skutečným zamračením, a Harry potlačil nutkání omluvit se, že se omlouvá.

„Dobře, i já se musím omluvit za vyrušení,“ zvedl se Brumbál tiše z místa a postavil se k nohám postele. „Jak pozoruhodné. Ještě jsi neměl přístup k Voldemortově mysli?“

Harry cítil, jak Snape při tom jménu ze zvyku ucukl, ale Znamení zla se ani nepohnulo. Zvedl oči ke Snapeovi, který mu pohled nevěřícně oplácel.

Takže zřejmě dokázal vytvořit jakousi bariéru mezi Znamením zla a Voldemortem. Bez nitrozpytu. Dokonce aniž by se o to vědomě pokusil. Hm. To bylo… to bylo… tak skvělé! Samozřejmě nemohl zůstat přilepený na Snapea po zbytek svých dnů, takže ještě potřeboval na Voldemorta použít nitrozpyt. A nehodlal riskovat další omluvu, ale mrzelo ho, že mohl Snapeovi celou tu dobu pomáhat a neobtěžoval se o to pokusit.

Ne že by mu to Snape dovolil. Ale stejně.

Než mohli Snape a Brumbál začít o této události nahlas diskutovat – viděl, jak to oba chtějí – a přerušit zbytky soustředění, které mu ještě zbývaly, zavřel oči a pokračoval v práci na svých štítech. Už překonaly to, co považoval za plnou sílu, a přesto stále sílily, a v tu chvíli Harry pochopil něco o tom, jak jeho nové schopnosti fungují. Jeho štíty nespotřebovávaly jeho magii jako palivo nebo něco, co by se mělo spálit; absorbovaly ji a ukládaly na později. Čím silnější, vyšší a pevnější štíty si vybudoval, tím více v nich měl uložené moci, ke které se mohl dostat podle libosti, když by potřeboval.

Díky tomu uvědomění se cítil mocný. Jako opravdu, opravdu mocný.

A pak ucítil jiskry. I se zavřenýma očima věděl, že budou kolem něj, kdyby se rozhodl nakouknout. Magie, která se mu vtahovala do těla, byla jako světlo: teplá, šťastná, uklidňující. Čistá, hřejivá a povzbuzující. Jiskry osvětlovaly jeho mysl, objasňovaly mu, co musí udělat dál. Vzpomněl si na Snapeovu první lekci nitrobrany z letošního léta, na to, jak emoce ztělesnit, a teď mu dávalo naprostý smysl, co s tou magií potřebuje udělat. Bylo to téměř bez námahy, když se s magií sjednotil a cítil, jak mu proplouvá tělem, soustřeďuje se v jizvě, v rukou a v hrudi.

Snapea nevaroval. Myslel si, že to není třeba. Pozná to podle toho, že pevněji sevřel jeho paži a roztáhl prsty tak, aby se dotýkaly co největší části Znamení zla. A pak myslí zatlačil. Skrz jizvu, přímo do té nejtemnější, nejodpornější mysli, kterou už nikdy nechtěl navštívit. Měl jeden čistý, radostný okamžik, aby oslavil, že se to podařilo – skutečně se to podařilo! – než se jeho mysl vzpamatovala.

Tam, kde byl… to bylo odporné. Byla tam zima a tma. Tak úděsná tma. Přinutil se neodvrátit od zdrcujícího pocitu smrti, nenávisti a chamtivosti, bál se, že se zase vrátí zpátky do své vlastní mysli. Místo toho si dopřál dlouhou chvíli, aby se aklimatizoval na okolí.

Byl tu už dříve, ale tentokrát to bylo jiné. Byla to stejná mysl, jen méně aktivní. Necítil vědomé myšlenky, jen pocit horka a chladu, jako by byl vržen přímo z pece do zamrzlého jezera, a valící se masu něčeho, co mohl popsat jen jako černé a špinavé bahno. Jestliže Snapeova mysl byla jako oceán a Harryho jako vichřice, pak Voldemortova byla jako hřbitov v bažině, kterou protékala žhavá láva. Jenže to bylo ještě horší. Mnohem, mnohem horší.

Chtěl odejít. Přinutil se zůstat.

Další rozdíl byl v Harryho vlastní mysli. Nikdy si nekladl za cíl úmyslně se vetřít do Voldemortovy mysli. Předtím se to stalo jen náhodou a na pár zlomků času. Tentokrát se cítil pod kontrolou, jako by mohl myslet a jednat sám za sebe, i když nevěděl, jak dlouho. Každou chvíli si Voldemort mohl uvědomit, že je tady, a –

Ne. S náhlým pochopením si uvědomil, proč je tato mysl prakticky nečinná, téměř poddajná. A proč Snapeovo Znamení zla v uplynulé hodině polevilo z nejhorší bolesti. Voldemort spal. A pokud Voldemort spal, nebyl ve střehu a Harry měl nějaký čas na to, aby vymyslel, co musí udělat. Možná by se dokonce mohl dostat dovnitř a ven, aniž by zlého čaroděje upozornil na svou přítomnost! Bylo to pravděpodobné? Nejspíš ne, připustil si. Ale rozhodně se o to dalo usilovat. Chtělo se mu smát svému štěstí. Dokud nebyl upozorněn na bezprostřednější nebezpečí: Voldemortova mysl byla tak zlá a tak odporná, že se hustý kal začínal vkrádat do štěrbin jeho mysli. Bylo to… lepkavé a odporné. A dezorientující. A on si náhle jasně uvědomil, že pouhá přítomnost zde, i bez čarodějova vědomí, ohrožuje jeho vlastní mysl. Temnota kolem něj byla jako tekutý písek, který ho svazoval a ztěžoval mu myšlení i pohyb. Musel si pospíšit, jinak bude příliš přemožený, aby mohl pokračovat.

Potlačil paniku a uklidnil mysl. Nadechl se a vydechl, jak ho to naučil Snape.

Měl obecnou představu, jak útok řídit, ale to nebylo jeho hlavní starostí. Kam ho nasměrovat… to byl problém, který potřeboval vyřešit. Upravil si stisk Znamení zla a na dlouhou chvíli se ztratil ve vzdáleném pocitu, že pohybuje vlastním tělem, zatímco je v mysli někoho jiného. A pak se přinutil opustit vědomé myšlenky a magii protlačil prsty, nejprve jemně, pak trochu silněji, pak ještě silněji a –

Zastavil se. Nebylo to prudké zastavení jako tvrdý náraz nebo pád na zem, jak očekával. Pád se prostě… zastavil. Existoval ve tmě, nehýbal se a zdálo se, že ani nedýchá, dokud v temnotě nezaregistroval tiché syčení a přes veškerou snahu nezačal panikařit. Nemohl se ubránit pocitu, že spadl do jámy zmijí a že na něj každou chvíli z té černočerné tmy zaútočí. Dýchal v mělkých panických nádeších a věděl, že jsou to jeho skutečné nádechy, když v tom jiném světě, kde jeho tělo ještě existovalo, ucítil zašustění ruky na hrudi a slabou myšlenku, že mu někdo říká, aby dýchal. Pomohlo to. Uzemnilo ho to. Byl skutečný. Snape byl skutečný. Byl tam venku, byl s ním. Souhlasil s tím, že pomůže, i když nechtěl, aby to Harry udělal. I tohle bylo skutečné; ne tak skutečné, ale skutečné. Mohl to udělat. Mohl bojovat s čímkoli, co se skrývalo v temnotě. Mohl bojovat se samotnou temnotou. Mohl…

Zalapal po dechu. Bylo to… bylo to… Bylo tam světlo! Jiskry. Byly tam s ním, vyzařovaly z něj, osvětlovaly temnotu a on cítil uklidňující teplo, které přicházelo spolu s jejich magií. Bude to dobré, skoro cítil, jak mu říkají, jako by byly víly, které mu mají posvítit na cestu, a on jim věřil. Bojovaly s temnotou, uvnitř i vně. Osvětlily jeho okolí a on se ocitl na místě připomínajícím jeskyni; to černé bahno pokrývalo stěny, kapalo ze stropu jako různě dlouhé provazce, některé silnější než jiné, některé pouhé pahýly. Zvlášť jeden se stočil, zavrtěl se a zasyčel jako živý a on si s úlekem uvědomil, že ty provázky jsou hadi. Většina z nich spala. Někteří byli scvrklí, jako by byli mrtví. Jen jeden se pohnul.

Snape. Bez nejmenších pochyb poznal, že had černého bahna – temné magie? Ano, pomyslel si. Kal musí být temná magie, nebo přinejmenším zbytky temné magie – je poutem, které Snapea váže k Voldemortovi, a při znechuceném zkoumání ostatních spících hadů si uvědomil, kolik Smrtijedů přijalo Znamení zla a zaslíbilo se Voldemortovi. Bylo jich víc, než tušil, a než se mu zdálo. Zajímalo ho, kolik z nich toho litovalo a kolik z nich by si Znamení vzalo znovu. Napadlo ho, že by mohl zničit všechna spojení, vzít Voldemortovi přístup k jeho stoupencům a možná i zachránit pár těch, kteří si už nepřejí být s ním svázáni. Bylo to lákavé.

Možná. Později. Nejdřív Snape. Nemohl si dovolit to svému učiteli pokazit. Soustředil se na svíjejícího se hada a uklidnilo ho, že si jeho přítomnosti zřejmě není vědom. Nezastavil se ve svých pohybech, a pokud se Harry nemýlil, had si ani neuvědomoval, že jeho přístup ke Snapeovu znamení byl dočasně zablokován. Zrcadlil své typické pohyby na Snapeově paži a Harry v tu chvíli nenáviděl Voldemorta za to, že je tak odhodlaný způsobit Snapeovi muka, že dokáže udržet takovou míru mučení ve spánku.

Natáhl ruku a otřel se o hada myslí, zkoušel to. Had sebou cukl a on se stáhl, aby to zkusil znovu, tentokrát důrazněji. Nejspíš až příliš silně, uvědomil si v příštím okamžiku.

Protože v tu chvíli se probudil Voldemort.

A začala jeho třetí bitva.