Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 40. Jíst, spát, plakat – pořád dokola – 1/2

„Lepší je zapálit svíčku než proklínat tmu.“ — Lao-C’

Ve své chladné a vlhké cele v Azkabanu si Lucius Malfoy rozhodně nepřipadal, že by se nudil. Navzdory nečinnosti, navzdory křiku šílenců zavřených v tomhle obřím komplexu, jejichž hlasy se s hrůzným ozvěnovým efektem odrážely od stěn a bodaly mu do uší, navzdory zoufalství, které panovalo všude okolo jako plyn, zhoustlý přítomností mozkomorů, jeho mysl pracovala na plné obrátky. Už to byl téměř měsíc a půl, co hnil v této cele, a každá minuta, každá vteřina (kromě hodin spánku) byla věnována tomu, aby si znovu a znovu přehrával každou chvíli, která následovala po smrti Voldemorta. Neúnavně si připomínal každý detail, každý pohyb, každý centimetr krajiny, který zahlédl, zatímco bojoval s uprchlíky. Odmítal na cokoli zapomenout. Pokud byla Grangerová naživu, pak měl význam i ten nejmenší střípek.

Občas v něm ale převážil vztek. Být zavřený právě teď, když měl neodbytný pocit, že by venku mohl být mnohem užitečnější, ho přivádělo k šílenství. Když za ním Narcisa přišla před patnácti dny, pokusil se jí během pěti minut šeptem vylíčit všechna svá podezření a teorie pod nepřívětivým dohledem hlídačů v návštěvní místnosti. Narcisa ho poslouchala s výrazem napůl smutným, napůl zaujatým. Chtěla věřit, ujistila ho o tom. Ale především musela myslet na Dracovo uzdravování a na pohodu Zabiniho a toho zrzka (sper to skřet!), který se zabydlel v jejich sídle. I když Narcisa jeho pochybnosti brala vážně, nechtěla o tom mluvit s dětmi. Plané naděje jsou podle ní horší než rezignace. Lucius to přijal, ale prosil ji, aby jednala rychle.

O pár dní později obdržel dopis, ve kterém psala, že hůlka jeho babičky nebyla v Bradavicích k nalezení a že se čeká na povolení k prohlídce předmětů nalezených u těla Grangerové.

Příliš dlouho… trvá to příliš dlouho…, pomyslel si Lucius, když papír zuřivě zmačkal v pěsti. Popadl ho záchvat netrpělivosti a vrhl se na mříže své cely, aby z plna hrdla zařval na některého z dozorců. Po několika minutách se jeden z nich konečně obtěžoval přiblížit, tvářil se otráveně.

„Musím poslat sovu příteli na ministerstvu, přineste mi pergamen a brk,“ poručil Lucius ohromeně se tvářícímu strážnému.

Ten ale místo toho zařičel smíchy. „No to určitě! Nechceš k tomu ještě Mojito s paraplíčkem?“ zachechtal se a kopl do mříží, ke kterým se Lucius tiskl. Potom otočil hlavu k druhému strážnému na konci chodby. „Hej, Robe, slyšíš to? Lord Malfoy si myslí, že jsem jeho sekretářka!“

Oslovený odpověděl hrubým smíchem a Lucius si jen rezignovaně povzdechl. První strážný se mu pak opovržlivě podíval do očí. „Pergamen a brk dostaneš tak za půl roku. Kdyby to bylo na mně, hnil bys tu do smrti, hajzle. A možná by ti k tomu mozkomoři přidali i pár políbení.“ Přimhouřil oči a znovu kopl do mříží. „Buď rád, že tvoje pošta nekončí rovnou v oceánu. A teď drž hubu.“

Lucius sledoval, jak odchází, a oči mu planuly hněvem. Kdyby se mu na jedinou vteřinu dostala do ruky hůlka… s chutí by si z toho vola udělal hlavní chod. S přílohou. Jenže neměl hůlku. Neměl zeleninu. Neměl ani pergamen. Měl jen svou mysl. A svou paměť. A tak se vrátil ke své původní činnosti — znovu a znovu si přehrával každou vteřinu toho osudného dne, kdy svět konečně přišel o Lorda Voldemorta.

O pár hodin později, když už posté přemítal o skupince studentů – o svém synovi, Grangerové a Nottovi – kteří opouštěli Bradavice směrem k Prasinkám, ho z myšlenek vytrhl ohlušující rámus. Kromě rozčílených výkřiků strážných slyšel i vyděšený, pronikavý dívčí jekot. Po kolenou se doplazil k mřížím a vtiskl hlavu mezi dvě tyče, oči nasměrované co nejvíce ke konci chodby. Tam se otevřely dveře a vyřítili se z nich čtyři muži, kteří se snažili udržet asi dvacetiletou dívku. Byla rozcuchaná, řvala z plných plic, z nosu jí silně tekla krev, na čele měla modřinu velikosti švestky a vlasy slepené krví.

„Sakra, hoďte na ni někdo kouzlo!“ zařval jeden z hlídačů, kterému právě rozdrásala tvář.

„Nemůžeme, její právník to zakázal. A už tak budeme vysvětlovat ty modřiny…“ zamumlal jiný a uskočil před kopancem do rozkroku. „Mitchelle, znáš nějakýho léčitele, co umí držet jazyk za zuby?“

Mitchell něco zavrčel a čtyři strážní nakonec dívku surově strčili do cely o dvě kobky dál na straně naproti Luciusovi. Dopadla tvrdě na špinavou slámu a bolestně vykřikla. Vzápětí se vrhla k mřížím právě ve chvíli, kdy je jeden ze strážných zapečetil kouzlem.

„Prosím vás, ne, já jsem nevinná, říkám to pořád! Nemůžete mě tady zavřít!“ křičela a cloumala krvavýma rukama mřížemi.

„Zavři zobák, zlatíčko, nebo z tebe udělám něco… užitečnějšího,“ zasyčel Mitchell, zatímco se ostatní strážní rozchechtali nad očividným dvojsmyslem.

„Nechápete, já nejsem, co si myslíte!“ vychrlila v tempu blížícím se rychlosti zvuku. „Já nikoho nezabila, ani nejsem —“

„Jedna z nás, jojo, to jsi nám říkala asi dvacetkrát,“ zavrčel jeden z hlídačů, než odešli. „Jenže soudce Ogden to vidí jinak…“

Dívka zůstala sama. Oči oteklé od pláče se rozšířily hrůzou, když zkoumala nové okolí. Špinavá, vlhká a studená podlaha. Stěny ve stejném stavu. Chodba, dlouhá a temná, kde se při každém otevření dveří zvedl ledový průvan. Těžké černé mříže. A oči — šedavě modré a ledové — které ji sledovaly z jedné z protějších cel. Ucukla, když je zahlédla. Něco na nich bylo znepokojivého. Věděla, že muž, kterému patřily, rozhodně není žádný andílek. Ale taky to nebyl stejný dobytek jako ti, co ji sem zavřeli. Byl inteligentní. Možná i nebezpečný.

Muž v cele napravo od ‚modrých očí‘ se ani nepohnul. Ležel na zádech, možná mrtvý?, napadlo dívku. Přesto se znovu zadívala na toho druhého. Ten ji dál nehnutě sledoval.

To snad ne… to je nějaký šílenec? Jako Hannibal Lecter? Co po mně chce?

Modré oči jednou zamrkaly. Pak znovu.

„Nevinná? Nevinní obvykle neskončí tady…“ pronesl muž temným hlasem. I když to znělo jako obvinění, bylo jasné, že ji pozoruje s jistým zájmem – konečně něco, co narušilo jeho rutinu.

Neodpověděla. Jen se zamračila a sesunula se k mřížím. Modré oči ji dál sledovaly.

„Z čeho vás obvinili? Nepamatuji si, že bych vás kdy viděl mezi Smrtijedy…“ pokračoval s přimhouřením očí.

Dívka se znovu podívala ke dveřím, jimiž strážní zmizeli. Ale už byli pryč. Pak znovu pohlédla k muži. A letmo na toho, který se stále nepohnul.

„Dvojitá vražda,“ odvětila po váhání. „Pár, co bydlel v naší ulici. Ani jsem je neznala…“

Mužovy oči potemněly a už se chystal ustoupit do nitra své cely. Ta představa ji vylekala. Ačkoliv ji děsil, byl zatím jediným člověkem, který se k ní nechoval jako ke zvířeti.

„Jmenuju se Aria…“ dodala rychle a hlasitě nasála vzduch nosem. Uviděla, jak muž zpozorněl. „Aria Stoneová.“

Muž ji chvíli klidně pozoroval, pak téměř neznatelně pohnul rty. „Lucius Malfoy.“

Nezaznamenal na jejím obličeji žádnou reakci. Netuší, kdo jsem. Ta myšlenka ho zároveň uklidnila i znepokojila. Ale to nebylo nic proti tomu, co následovalo.

„Co je to Smrtijed?“ zeptala se.

Luciusovy oči se rozšířily. To nemyslí vážně… pro Merlina, to přece jenom hraje, ne?

Neodpověděl, naprosto ho zaskočilo, že někdo neví, co je to Smrtijed. Ale pak si vzpomněl na slova, která si vyměnila s jedním ze strážných… „Já nikoho nezabila, nejsem ani—“

„Jedna z nás…“ zamumlal Lucius.

Aria sebou trhla. „Cože?“

„Co jste tím myslela – ‚nejsem jedna z vás‘?“ naléhal Lucius.

Viděl, jak znovu váhá. Znovu se otočila ke dveřím. „Nejsem jako oni,“ odpověděla a kývla hlavou ke vchodu. „Já… neumím čarovat. Nikdy jsem nic neprovedla. Ale přišli si pro mě, odvedli mě k nějakému zvláštnímu soudu v instituci, o které jsem v životě neslyšela. Řekli, že lžu. Že jsem čarodějka a že… jsem někoho zabila.“ Hořce se zasmála. „Vážně, věříte tomu? Magie! Jsou tam všichni úplně šílení!“

Lucius ji sledoval. Pokud lže, pak zatraceně dobře. Ale spíš mu připadala zoufale upřímná. Až ho to děsilo.

„Řekli, že moje otisky našli v domě obětí. Řekla jsem jim, že jsem tam nikdy nebyla. Nevěřili mi. Prý našli můj vlas na těle mrtvého. Mysleli si, že jsem s ním chtěla mít poměr, a když mě odmítl, zabila jsem ho i s manželkou. A pak se mě ptali, kde mám hůlku. Chápete to? Zbraň je hůlka! Myslela jsem, že je to skrytá kamera. Něco jako moc realistická verze Beadle’s About.“

Ne, Lucius nechápal. Netušil, co je ‚skrytá kamera‘ ani ‚Beadle’s About‘. A její zběsilé tempo řeči a přehnaný tón mu začaly lézt na nervy. Merline, připomíná Grangerovou…

„Koho jste zabila, Ario Stoneová?“ zeptal se ostře a pozoroval její reakci. Aria se zamračila.

„Nikoho! Vždyť jsem vám to řekla. A vy?“ opáčila s výčitkou.

Zásah…, pomyslel si Lucius kysele. Jen protočil oči a ustoupil do stínu své cely.

„Promiňte. Ale musíte mi věřit. Je to pravda,“ hájila se.

„Kdyby všem, kdo tvrdí, že jsou nevinní, věřili, Azkaban by byl prázdný…“ zavrčel Lucius. „Ale dobře, řekněme to jinak: koho vás obviňují, že jste zabila? Víte to?“

Aria Stoneová pomalu přikývla. „Jmenovali se Gregory a Romilda Nottovi.“

*****

Plakala. Zase. A on se ani tentokrát nedokázal přinutit, aby k ní přišel, aby ji objal, aby jí řekl, že jednou bude všechno zase dobré.

Vlastní zbabělost mu byla odporná. Každý den už měsíc sem chodil. Každý den se už měsíc skrýval v husté trávě a rákosí. Z dálky pozoroval její shrbenou postavu na parapetu okna nebo zhroucenou na schodech verandy.

Ginny Weasleyová netrávila moc času nikde jinde než právě tam – hleděla na vřesoviště a močály, které se kolem Doupěte táhly, kam až oko dohlédlo, nebo na cestu z hrubého kamení, ztrácející se mezi kopci směrem k Vydrníku svatého Drába. Možná čekala na něj. Na Rona. Na některého z bratrů. A možná i na Hermionu. Možná čekala na otce. A možná právě to byl důvod, proč každé její dlouhé rozjímání končilo záchvatem pláče – uvědoměním, že se nejspíš už nikdy nevrátí.

Harry Potter sledoval svou přítelkyni, jak si utírá slzy do rukávu. Přítelkyni. Mohl ji tak ještě vůbec nazývat? Měl ještě právo říkat si její přítel, když se nedokázal ani ukázat, ani k ní přiblížit, ani promluvit? Harry o tom pochyboval. Jedno ale věděl jistě. Bude to pro ni těžké, dlouho jí potrvá pochopit to, ale bez něj jí bude líp. Zasloužila si víc. Ne všechno tohle. On pro ni byl jen připomínkou všeho zlého, všeho strašného. On byl ten, kvůli kterému její otec zemřel. On byl ten, kvůli kterému Hermiona zemřela. Jak by si vůbec mohli představit společnou budoucnost, když už jen jeho přítomnost Ginny připomínala všechny bolesti, které ji tížily?

Harry sledoval, jak Ginny vstává a oprašuje si kalhoty, přitom tiše popotahuje. Pak se otočila a pomalu vystoupala několik schodů zpět do domu. Harry si povzdechl. Musí s tím přestat. Musí skončit s tímhle divadlem. A znovu – aniž by se ukázal, aniž by dal jakkoli najevo svou přítomnost – se s hlasitým prásk přemístil.

Dveře Doupěte se náhle rozlétly a Ginny vyběhla ven, horečně se rozhlížejíc kolem sebe. Slyšela to. Ten nezaměnitelný zvuk, který vydává kouzelník při přemístění.

„Harry?“ zašeptala roztřeseným hlasem.

Odpověděl jí jen svištivý vítr mezi rákosím. Na řasách se jí začaly hromadit nové slz.

„HARRY!“ zakřičela z plna hrdla. Ale dobře věděla, že odpovědi se nedočká.

*****

Po dvou měsících se pro Hermionu dny v jejím novém vězení začínaly slévat do jediné bezbarvé šedi. Tikot jejích hodinek ji zpočátku uklidňoval, pak se ale stal nesnesitelným, zesílený samotou. Nakonec si je sundala a hodila je přes celou místnost, snažila se zapomenout, že minuty, sekundy a hodiny dál plynou – i když její vlastní život se zastavil. Tady. Mezi čtyřmi stěnami. Jenže když to nebyl tikot hodinek, byl to pravidelný klapot větrací mřížky v rohu stropu, nedosažitelné. A přitom by to bylo tak jednoduché. Zacpat vývod vzduchu. Počkat, až dojde kyslík. Konečně to vzdát.

Ale pravidelné návštěvy Thea jí nikdy nenechaly čas to dotáhnout do konce. Při každém otevření dveří jí prodlužoval život – ať už chtěl, nebo ne – tím, že obnovoval kyslík, který už nechtěla dýchat. Čím víc času uplynulo, tím silněji to cítila. Pomalu se jí dostával do mysli. I když byl pryč, slyšela jeho hlas. Cítila jeho vůni, směs zimolezu a pižma, všude kolem sebe. Zavřela oči – a viděla jen jeho tvář. Nemohla už spát. A to dny ještě prodlužovalo. A zvuk větráku se stával nesnesitelnějším.

Jednoho dne Hermiona doslova zešílela. Vyskočila na nohy, opřela se o dvě přilehlé stěny a pokoušela se vyšplhat k ventilaci. Samozřejmě se k ní ani nepřiblížila na méně než třicet centimetrů, a frustraci pak vybila řadou zběsilých výkřiků. Po několika minutách marné zuřivosti vyčerpaná sklouzla opět na zem. Byla tak unavená. Ale kdykoli usnula, zdál se jí on. A to si odmítala znovu prožít. Tak zůstávala vzhůru, nervózní, na pokraji sil. Možná, s trochou štěstí, zemře vyčerpáním…

Právě nad touto ponurou myšlenkou přemýšlela, když se jí v hlavě ozval Theo – tak jasně, jako by stál metr od ní. Ale byl v práci, to věděla. Slyšela, jak se dveře před několika hodinami zabouchly, a od té doby – ticho.

„Chceš spát v klidu, Hermiono?“ zazněl posměšný hlas v její hlavě.

Hermiona pomalu přikývla, oči plné slz, ruce se jí třásly vyčerpáním a zoufalstvím. Ano. Spánek. Bez snů, bez obrazů. Jen ticho, klid, temnota. „Ano…,“ zašeptala, i když by stačila i myšlenka.

„Zavři oči…,“ přikázal, a Hermiona vzlykla.

„Ne, když je zavřu, tak…“ odmlčela se. Když je zavřu, uvidím tebe – a to je to poslední, co chci.

Slyšela, jak si Nott povzdechl. Uměla si ho dokonale představit, jak obrací oči v sloup s otráveným úšklebkem. „Zavři-ty-oči…“

S grimasou poslechla – a vzápětí sebou trhla. Sotva zavřela víčka, stál tam. Jediný prvek v moři temnoty. Jeho silueta se blížila a Hermiona se chtěla stáhnout, ale nedokázala se pohnout – ani ve své vlastní mysli. Jeho černé oči se vpíjely do jejích a zachvátila ji děsivá hrůza.

„Pomůžu ti usnout, Hermiono…,“ zašeptal a jeho pohled intenzívněl. Hermiona cítila, jak ji ten pohled vtahuje. Čím déle se do něj dívala, tím víc se ztrácela ve zvláštním klidu. Jako by všechny odpovědi byly právě tam, v těch očích.

„Ale k tomu potřebuju něco na oplátku…,“ zasyčel Theo blízko její tváře. Celé její tělo křičelo, ať uteče, ať se probere, ať se od něj odpoutá – ale touha po spánku byla silnější.

„Co chceš?“ zeptala se Hermiona. Theo se usmál.

„Polibek.“

Hermiona nepatrně pohnula hlavou a unikla pohledu. „Radši chcípnu,“ vyplivla s nenávistí. Ale v tu chvíli jí uchopil bradu a stiskl čelist mezi prsty.

„Co tě drží při životě, Hermiono?“ zavrčel tiše, i když se stále usmíval. „Je to on, že? Naděje… Jak ji udržíš tak dlouho, jak to dokážeš?“

Hermiona mlčela, oči znovu v pasti těch jeho.

„Dej mi to, Hermiono…,“ šeptl Theo, když se k ní naklonil.

„Co?“ hlesla Hermiona. Oči se k ní blížily. „Polibek, nebo naději?“

„Není to totéž?“ zasmál se Nott, hlavou už téměř u jejích rtů. „Jeden polibek, Hermiono. Udělej to a já ti dopřeju hodiny spánku. Žádné sny, žádná bolest… jen klid, Hermiono, klid…“

Hermiona cítila, jak slábne. Nabídka byla tak… lákavá. Žádný větrák, žádné hodiny, žádné zdi, žádné těžké dveře. Nepřemýšlet. Netoužit. Neplakat. Jen… spát.

„Tak do toho…“ vzdala se nakonec Hermiona s potlačovanou touhu zařvat. Ale Theo zavrtěl hlavou.

„Musíš to být ty, Hermiono. Jen ty. Já se nepohnu…“

Hermiona svraštila obočí. Proč byl tak krutý? Nestačilo, že ji mučí? Musela ho i sama políbit? Proč si prostě nevezme, co chce – jako tolikrát předtím?

„No tak… Ještě kousíček… a pak můžeš spát…“ šeptal Nott, rty těsně u jejích. Cítila jeho dech na bradě, na tváři. Jak ho nenáviděla. Ale její duševní zdraví záviselo na tom jediném klidném spánku. Pokud neusne, nakonec si ta zápěstí opravdu rozkouše. A ta představa ji děsila. Když ho políbí, spánek přijde. A po probuzení třeba zase dokáže uvažovat racionálně…

Ne?

Hermiona pozvedla bradu a bez odvrácení pohledu zkrátila vzdálenost mezi nimi. Když se jejich rty dotkly, zašeptala poslední slova.

„Chcípni,“ zasyčela nenávistně. Theo nic neřekl. Vzápětí se jeho rty dotkly jejích. Jazykem přejel po jejím horním rtu, ale Hermiona mu odmítla vstup. Když pochopil její vzdor, přitiskl ji k sobě a prudce ji kousl do spodního rtu. Tak silně, že vykřikla bolestí. A v ten okamžik polibek prohloubil.

Hermiona pocítila vlnu vzteku. Už se chystala ho odstrčit, praštit, poškrábat, zařvat – ale vtom ji obklopila temnota. A ona se propadla do naprostého bezvědomí.

*****