Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 58. Třetí bitva – 1/2

První bitvu vyhrál, ještě než začala.

Harry to poznal podle Brumbálova pohledu, jako by ho prokoukl. Bylo tam všechno: starost, bolest, naděje a vědění, a to i uprostřed klidu člověka, který je zvyklý nenechat se vyvést z míry situacemi na život a na smrt. Nebo snad člověka, který prošel tolika situacemi na život a na smrt, že už ho nedokázaly rozhodit? Ať už byl důvod Brumbálova klidu jakýkoli, v jeho očích se zračil smutek. A v tu chvíli Harry spatřil muže, který svého nejmrzutějšího učitele oslovoval ‚můj chlapče‘ a kterému záleželo nejen na tom, zda žije, nebo zemře, ale také na jeho štěstí.

Brumbál nechtěl Snapea ztratit o nic víc než Harry.

Brumbál byl také obecně ochotnější než Snape dovolit Harrymu riskovat.

A Harry to věděl. „Nebudete se mi to snažit vymluvit, že ne?“  Zabubnoval prsty na kuchyňský stůl, přesně tak, jak to Snape dělal vždy, když byl hluboce zamyšlený. Cítil se díky tomu lépe, nějak blíž tomu muži, když ho právě teď napodoboval.

„Bylo by to k něčemu dobré?“ zeptal se klidně Brumbál, když vklouzl do křesla, které Kneader uvolnil teprve před třiceti minutami.

Harry zavrtěl hlavou, že ne, a sevřel rty. Nepohnul se z místa u stolu, ale jeho mysl cestovala obrovské vzdálenosti, přemýšlela, plánovala a připravovala se. Ano, na tento okamžik, ale hlavně na chvíli, kdy na Voldemorta použije nitrozpyt. Nevěděl přesně, jak na to, ale to neznamenalo, že se o to nehodlal pokusit. A uspět. Za každou cenu.

„Chci říct,“ pokusil se vnést do svého tónu lehkost, ale jeho hlas byl příliš napjatý na to, aby se mu to podařilo, „vždycky mě můžete donutit vrátit se do školy. Ale nemůžete mi zabránit, abych to zkusil, ať už jsem kdekoli. Tohle mi nemůžete vzít.“ Poklepal si na jizvu na čele.

Brumbál mu věnoval laskavý úsměv. „Nebudu tě dnes nutit, aby ses vrátil do školy, Harry.“

„Dobře.“ Posadil se zpříma. „To je… dobře.“

Ředitel měl smutné oči, když říkal: „Nebude snadné, co si přeješ udělat. Oba víme, že na souboj s Voldemortem nejsi tak připravený, jak bys měl být. Obavy profesora Snapea jsou zcela oprávněné. Získat přístup k takové mysli, jako je jeho, nebude snadné a není to bez značných rizik pro tvou vlastní mysl.“

„Já vím,“ připustil. „Ale profesor Snape potřebuje, abych byl připraven hned. Takže budu.“ Pokrčil rameny příliš ztuhlými na to, aby působil nonšalantně, ale podle Brumbálova pomalého přikývnutí poznal, že jeho zpráva byla přijata.

„Pak by bylo nejlepší, kdybychom se dali do práce a připravili tvou mysl na tuto výzvu.“

A to bylo vše.

ooOOoo

Ukázalo se, že ředitel není špatný učitel nitrozpytu. Ne že by se Harry chystal Snapea vyměnit nebo tak něco, ale Brumbál byl trpělivý a přímý, a to i ve věcech, které se vymykaly jeho oboru.

„Koneckonců, nic takového tu ještě nebylo,“ pozvedl ředitel obočí. „Přinejmenším ne tak docela. Nebo pokud ano, nebylo to zaznamenáno pro potomstvo.“ Gestem ukázal na Harryho jizvu. „Tvé pouto s Voldemortem je jedinečné. Mohu ti pomoci s vedením, ale až dojde na věc, budeš odkázán především na svůj vlastní instinkt. Naštěstí ti vlastní instinkt není cizí. Dosud ti dobře sloužil. Když se k tomu přidá to, co mi profesor Snape řekl, a to že máš přirozené vlohy pro mentální umění, a také s větší mocí, kterou ti Voldemort již propůjčil, je tu několik výhod ve tvůj prospěch.“

Přesunuli se do obývacího pokoje, kde byli sami; od chvíle, kdy jejich hostitel předtím odešel z kuchyně, Kneadera neviděl. Mírně uklidněn přikývl a zadíval se na Brumbála, který seděl naproti pohovce v pohodlně vypadajícím křesle. „Jak… jak jsou na tom Voldemortovy instinkty?“

„Docela dobře,“ konstatoval Brumbál téměř omluvně. „Nedostal by se bez nich tam, kde je jen se svými schopnostmi a inteligencí.“

Harry si povzdechl a snažil se nedat na sobě znát nervozitu. Už věděl, že Voldemort ovládá mentální umění a je velmi mocný. I když ho uklidňovalo, že je adresátem Brumbálových povzbuzujících řečí, nebyl si až tak jistý, že má nějaké zvláštní schopnosti, které by už Voldemort sám neměl ve větší míře.

Když tuto obavu vyslovil nahlas, Brumbálova odpověď byla předvídatelná: „Láska. Pamatuj si, Harry, že máš lásku, čest a touhu konat dobro. To jsou věci, které Voldemort nedokáže pochopit, a proto je podceňuje. Máš také schopnost čerpat z něj sílu prostřednictvím mentálního spojení, což je schopnost, kterou on zřejmě nemá.“ Pak tiše dodal: „Harry. Jsem si dobře vědom toho, že ti dovolím podstoupit velmi velké riziko. A také toho, že mi profesor Snape dost možná nikdy neodpustí, že jsem ti to dovolil. Ale musíš vědět, že kdybych opravdu nevěřil, že máš schopnost to zvládnout, udělal bych všechno, co je v mých silách, abych ti v tom zabránil.“

„Není to tak, že bych vám dal na vybranou,“ podotkl Harry.

Brumbál se usmál, poprvé od svého příjezdu se otevřeně a upřímně usmál. „Můj drahý chlapče, možná jsi na nejlepší cestě mě překonat v hrubé magické síle, ale já mám proti tobě stále dost let zkušeností, nemluvě o kreativních metodách, které mám k dispozici. Nikdy nepochybuj o tom, že já jsem ten, kdo tu rozhoduje. V okamžiku, kdy se rozhodnu, že ti v něčem zabráním, rozhodně to dělat nebudeš.“

Harry přivřel oči a pak pokrčil rameny, protože ano, věděl, kdo tady má skutečnou moc, a nemělo smysl to popírat. „Dobře, takže kde začít?“

„Už máš kanál pro přístup do Voldemortovy mysli.“ Gestem ukázal na Harryho jizvu. „To, jak jej používáš, může být jen instinktivní, ne něco, co se dá naučit. Bude to tvá první velká překážka, kterou budeš muset překonat. Prošli jsme si techniky, jak řídit svou mysl, jakmile se ocitneš uvnitř. Teď musíme přesně určit, čeho chceš dosáhnout.“

Harry se poškrábal na nose a odvrátil pohled, protože se styděl přiznat, jak nejasný je jeho plán. „Napadlo mě, že bych mohl… nevím, prostě nasát víc jeho schopností? Zdá se, že pokaždé, když se naše mysli v poslední době propojí, se to stane. Takže možná, když vydržím dost dlouho a tentokrát to zkusím schválně, vezmu mu dost síly, aby už nebyl schopný profesoru Snapeovi ublížit?“

„Jdeš jistě správným směrem,“ odtušil Brumbál, „i když takový plán je poněkud nedotažený. Například Voldemort může i při běžné síle způsobit bolest Znamení profesora Snapea. Jistě ne tak plnou silou a ani ne na delší dobu nebo do tak bezprostředně hrozivého konce, ale dost na to, aby mohl dál škodit. A myslíš, že se ti podaří vysát z něj tolik síly najednou? Nebo ho porazit najednou na první pokus? Nebo pokud ne, že pak budeš schopen určit, kdy bylo dosaženo dostatečné úrovně? A to samozřejmě za předpokladu, že přenos síly mezi vámi dvěma funguje tak, jak jsme předpokládali. Navíc takový plán nijak nepomáhá temné magii, která již prostupuje tělem profesora Snapea.“

Několik vteřin se na ředitele díval a nadechl se: „Dobře… takže… můj plán neprovedeme. Jaký je ten váš? Protože vím, že nějaký máte, a předpokládám, že je milionkrát lepší než ten můj.“

Brumbál se usmál a v očích se mu objevil náznak jiskření. „Mohl bych navrhnout omezený útok?“

„Omezený?“

„Přeješ si zaútočit na Voldemortovu mysl a odvést jeho sílu. Ano, to je úctyhodný cíl, ale možná ambicióznější, než si současné okolnosti žádají.“

„Nechcete, abych ho… porazil?“

„Ale ano, chlapče. Ano, to rozhodně chci. A věřím, že se ti ho jednou podaří důkladně porazit… jednou. Ale nikomu neprospěje, a nejmíň tobě, když si ukousneš větší sousto, než dokážeš spolknout.“ Zvedl ruku. „Navrhuji přímější cestu, která mu možná tolik neublíží, ale lépe dosáhneš svého cíle. Vnikni do jeho mysli ne proto, abys zaútočil na ni, ale abys zaútočil na jeho spojení se Znamením zla.“

„No, jo, chci říct, že to je to, co chci… udělat…“ Odmlčel se, aby zvážil Brumbálova slova. „Počkejte. To se dá udělat i bez…? Myslel jsem, že…“ Nevěděl, co si myslí, a dokonce ani to, co Brumbál navrhuje, ale zdálo se mu to tak samozřejmé. Myslel si, že musí zabránit Voldemortovi, aby byl dost silný na to, aby prostřednictvím Znamení škodil. Vůbec ho nenapadlo, že by mohl existovat způsob, jak spojení jednoduše přerušit. „Proč mi profesor Snape neřekl, že je to možné?“

A pak si sám odpověděl na svou otázku: „To je jedno. Nechtěl mi vnuknout žádný nápad, proto. Ale jak to mám vůbec udělat?“

Brumbál se usmál. „Pomocí Znamení zla jako sekundárního kanálu. Nebo spíš jako mapy nebo průvodce, chceš-li, než jako kanálu. Samozřejmě budu muset profesora nejprve uvést do bezvědomí,“ pronesl Brumbál suše, „protože budeš nejspíš potřebovat přímý kontakt s jeho Znamením a je dost nepravděpodobné, že by s něčím takovým souhlasil.“

Harry se při pomyšlení na Snapeovu reakci ušklíbl. Možná by se mohli vyhnout tomu, aby Snapea zasvětili do plánu, dokud nebude hotový? Lepší je požádat o odpuštění než o svolení, a tak podobně. „Je to něco, co byste udělal?“ zeptal se nejistě. „Omráčil ho?“ Věděl, že profesora neposlouchá už jen tím, že se o to pokouší, ale zajít tak daleko, že mu vezme svobodnou vůli nad vlastním tělem, mu připadalo špatné na jiné úrovni.

Brumbál se jemně usmál. „Pro jeho dobro bych udělal spoustu věcí. Doufejme, že k tomu nedojde.“

Soudě podle Snapeova výrazu, když později vešli do místnosti, si Harry pomyslel, že k tomu možná dojde. Muž byl sám, podepřený na posteli, bledý a občas se zachvěl, ale Harry vydechl, aniž si uvědomil, že zadržuje dech, když si všiml, že Snape alespoň vypadá lépe. Třásl se, ale nebyl zkroucený bolestí jako předtím. Oči měl přimhouřené bolestí a únavou, ale to mu nebránilo v tom, aby se na Harryho s Brumbálem podíval, zamračil se a řekl jim, aby ‚vypadli‘.

Brumbál klidně přistoupil k posteli a gestem vyzval Harryho, aby ho následoval. „Harry se chtěl podívat, jak se vám daří. Možná byste ho chtěl ujistit, že se cítíte lépe?“

„Proto jste…“ Snape se ušklíbl a napjatým hlasem pokračoval, „sem nepřišli. Nejsem žádný prosťáček. Ten chlapec,“ ukázal třesoucí se rukou na Harryho, aniž by se na něj podíval, „dnes nebude vaším pěšákem.“

„Ale, Severusi,“ pronesl Brumbál mírně. „Pojďme to prodiskutovat…“

„Nemám zájem diskutovat.“ Roztřeseně se nadechl a obdařil oba svým nejlepším smrtícím pohledem. „Vypadněte.“

„Ale –“ Harry se pokusil argumentovat, přerušil ho však další Snapeův protest. Odkašlal si a nejistě řekl: „Hm, profesore Brumbále? Mohl bych si třeba s profesorem Snapem na pár minut promluvit o samotě?“

„Ne,“ zavrčel Snape. Napřímil se víc a zavrávoral. „Vrátíš se do školy.“

Kousl se do rtu a rozhodl se, že může rovnou vyrazit do útoku. „A můžu taky dostat svolení nebrat v úvahu všechno, co mi v příštích minutách řekne? Jako… jako dočasnou carte blanche na celou tu věc s nerespektováním profesorů? Víte, bez rizika, že dostanu trest?“

„Brumbále,“ Snape skutečně zavrčel a Harry byl docela rád, že se mu zrovna nedívá do tváře. Nejspíš byl rozzuřený.

Ředitel předstíral, že uvažuje, ale ani jednoho z nich neoklamal; jeho oči byly spokojené. „Předpokládám, že by se dalo zařídit dočasné odložení následků.“

„Albusi,“ varoval ho Snape.

„Dobrá, tak tedy carte blanche,“ poplácal Brumbál Harryho po rameni, když kolem něj procházel ke dveřím. „Snažte se nepozabíjet jeden druhého, protože to je pravý opak toho, o co se dnes pokoušíme, hm?“ řekl a pak zavřel dveře a nechal Harryho se Snapem o samotě.

„Proč mě prostě nezačarujete do spánku a neskončíte s tím?“ vyhrkl Snape. Harry předstíral, že si nevšiml chvění, které mu proběhlo hlasem. „Proč předstírat, že mě chcete získat pro spolupráci?“

Harry se nezmínil, že tato možnost je stále na stole. Ale Snape znal Brumbála dost dobře na to, aby to věděl. Místo toho seděl u Snapeova lůžka a snažil se vymyslet, jak začít. Nebylo to tak, že by apelování zabralo, a Snape byl příliš inteligentní na to, aby se mu to podařilo.

„Unavit mě mlčením? To má být tvoje taktika?“

Harry si odkašlal. „Já… já nemám žádnou taktiku.“

„Jak nebelvírské,“ ušklíbl se Snape, což Harryho nemělo potěšit, ale potěšilo. Pokud měl Snape dost energie na to, aby se posadil, hádal se a posmíval, pak ještě nebyl tak docela na smrtelné posteli, že? Harry se cítil odvážně, když věděl, že mají ještě nějaký čas a že bolest z dřívějšího dne zřejmě polevila. „Mě nepřesvědčíš,“ dodal Snape. „Nejsi připraven sáhnout do mysli Pána zla a já nebudu ten, kdo je zodpovědný za tvůj konec.“

Harry přikývl. „Já vím. Já… ehm, proto jsem Brumbála nepožádal, aby odešel. Ne proto, abych vás k tomu přemlouval.“

Snape se zatvářil podezíravě.

Harry se předklonil a podíval se Snapeovi do očí. „Podívejte. Vím, že tentokrát nebudeme na stejné straně, ale jde o to, že vás nenechám zemřít. Takže ať už s dovolením, nebo bez něj, udělám to. Já jen…“

„Dal jsi mi své slovo,“ prskl Snape. „Své slovo, že se o něco takového nepokusíš, dokud tě ředitel i já nebudeme považovat za připraveného.“

Harry odvrátil pohled. Snape byl dobrý, to se mu muselo nechat. Věděl přesně, kam udeřit, aby Harryho co nejvíc zarazil. „Já… jsem to neměl slibovat.“

„A přesto jsi to udělal. Takže. Držíte slovo, pane Pottere?“

Setkal se se Snapeovým pohledem a jeho odpověď byla jasná, aniž by ji musel vyslovit.

Snapeovi se zkřivil ret. „Takže tvoje slovo nemá žádnou cenu.“

Harry polkl, i když měl sevřené hrdlo. „Jednou jsem vám řekl, že nevím, jestli dokážu dodržet slib, když je opravdu, ale opravdu dobrý důvod ho porušit. Nevím, co to ze mě dělá za člověka. Já jen… nemůžu vás nechat zemřít, dokud s tím můžu něco udělat.“

„A ty si myslíš, že budu sedět a dívat se, jak kvůli mně umíráš?“ Snapeovy oči byly černé hněvem, což ostře kontrastovalo s jeho bledou pletí. „Myslíš si o mně tak málo?“

Harry zavrtěl hlavou. „Jste nejstatečnější člověk, jakého znám,“ pravil upřímně a viděl, jak ze Snapea při tom komplimentu část hněvu vyprchala, i když se mu oči stále blýskaly.  „Nebojíte se zemřít, pokud to znamená udělat správnou věc. Jen říkám, že s vámi nesouhlasím v tom, co je tady správné udělat.“ A než Snape stačil kontrovat jakoukoli další kousavou poznámkou, kterou měl na jazyku, Harry vyhrkl: „Já si na tu chatu vzpomínám, víte.“

Snape se zmateně zamračil.

„Po… po tom, co jste mě dostal ven, po Vy-víte-kom… když jste se o mě postaral,“ vysvětlil rozpačitě a Snapeův výraz se vyjasnil v pochopení, jen aby se znovu napjal. „Než jsem se ráno probudil, moc si toho nepamatuju, jenom kousky, ale někdy se mi o tom zdá.“

„Nechápu, jak to souvisí s naším současným rozhovorem,“ vyštěkl Snape, i když v jeho očích byla nejistota.

„Většina z toho je mlhavá, ale myslím, že pár věcí si pamatuju jasně. Hlavně to, co jste mi řekl o Siriusovi.“ Snape nepromluvil, takže to Harry považoval za svolení pokračovat. „Říkal jste, že by se ke mně zachoval správně, kdyby mohl. Že by ve mně viděl víc než jen tátova syna, kdyby měl víc času.“ Podíval se na své ruce. „Taky jste říkal, že nemůžu použít obraceč času, abych ho zachránil.“

„Opět nechápu, jak…“

„Vy jste čas měl,“ přerušil ho Harry a nenáviděl, že se mu třese hlas. „Už mě nevnímáte jen jako otcova syna. Vidíte mě. Harryho. Víte, jak těžké bylo dostat se sem?“ Zasmál se dutým smíchem. „Samozřejmě že víte. Jsme v tom spolu už snad celou věčnost.“ Náhle vstal a začal přecházet. „A jde o to, že vím, že se snažíte udělat pro mě něco dobrého tak, jak by to Sirius nikdy nedokázal, a já si toho vážím, opravdu si toho vážím, ale jdete na to špatně, protože to není to, co potřebuju. Nepotřebuju, abyste mě chránil před Vy-víte-kým. Tedy, někdy samozřejmě ano, ale ne pokaždé. To vlastně ani nikdo nemůže udělat, protože on je tady.“ Ukázal na svou jizvu. „Je tady, v mé hlavě, a nezmizí, a tohle, co dneska dělám, před tím mě nemůžete ochránit. Nakonec se to stane, ať už dnes, zítra nebo za rok, ale jestli mi to nedovolíte udělat dnes, tak až to udělám, budete pryč a já budu úplně sám. A žádný obraceč času vás nedokáže přivést zpátky.“

„Nebudeš sám,“ opáčil Snape a jeho hlas zněl téměř zastřeně. „Brumbál…“

„Není vy,“ argumentoval Harry prudce. „S některými věcmi může pomoct, ale má na starosti celou válku. Když dojde na věc, potřebuju právě vás, protože vy mi můžete pomoci jen s mou částí. Takže ano, chci vás zachránit, protože byste mi chyběl a protože jsem vám vděčný a nechci, aby mi v životě zemřel ještě jeden člověk, ale víc než to vás potřebuju. Nejen včera nebo dnes, ale i spoustu zítřků. Vy a já… ještě jsme neskončili.“

„Nebudeš mít žádný zítřek, pokud dnes zemřeš,“ vypálil Snape, ale jeho tón postrádal kousavost, takže Harry věděl, že jeho slova prošla.

„Já dneska neumřu. Zvládnu to, a i kdyby se něco zvrtlo, budu mít po boku dva nitrozpytce a léčitele.“

„Tak jednoduché to není!“

„To bývá málokdy!“ vyhrkl Harry zaníceně a přistoupil blíž k posteli. „Vím, že vám Brumbál řekl druhé proroctví, to o tom, že mi pomůžete porazit Vy-víte-koho. Vždycky jsme kolem toho jen tančili, vy i já, ale to proroctví je pravdivé. Cítím jeho pravdivost v kostech. Věděl jsem, že je pravdivé, i když mi hlava říkala, že to tak být nemůže. Potřebuju vás, jestli chci porazit Vy-víte-koho. Pokud se mu dnes nepostavím – ne ve všech ohledech, ale jen natolik, abych s tímhle něco udělal,“ prudce gestem ukázal na Snapeovu obvázanou ruku, „a s vámi hned vedle mě – pak tu nebudete, abyste mi pomohl, až bude sázka ještě vyšší a nebezpečí ještě větší.“

Snape se na něj přestal dívat a zíral do zdi. Když několik dlouhých vteřin nic neříkal, Harry se vrhl do křesla a zasténal. „Podívejte se. Já vím, že se mě snažíte chránit tím, že jste statečný a obětavý, takže to nemusím být já, kdo tady podstupuje velké riziko. Ale copak to nechápete? Vy jste moje nejlepší šance. Dokonce jste říkal, že se o mě nikdo jiný doopravdy nestará, ne tak, jak bych potřeboval. Opravdu si myslíte, že existuje někdo další, kdo se bude snažit tak usilovně jako vy, aby Vy-víte-koho dostal a zároveň mě udržel naživu?“

Snape zatnul čelist, ale stále nic neříkal a Harry nevěděl, jestli to má považovat za výhru, nebo prohru. Po několika dlouhých minutách nabitého ticha se posunul a jeho oči spočinuly na nočním stolku a prázdné sklenici. „Chcete trochu vody?“ zeptal se, jen aby přerušil ticho.

„Cože?“ Snape se zamračil a pohlédl na sklenici, pak na Harryho. „Ne.“ Jeho pohled se změnil v obviňující. „Říkal jsi, že se mě nesnažíš přemluvit.“

Harry si povzdechl. „Nesnažím. Jen jsem chtěl, abyste pochopil, proč neustoupím, takže možná budete mít potom o něco větší šanci mi odpustit.“

Dlouho držel Snapeův pohled a přál si vědět, na co ten muž myslí, ale jeho špiónská tvář byla na svém místě. Jediné, co věděl, bylo, že není použit nitrozpyt. Snape mu to bez dovolení už dlouho neudělal.

„Myslím, že ani nevíš,“ řekl Snape, aniž by přerušil oční kontakt, „jak moc jsi mi převrátil svět.“

Harry se kousl do rtu a přinutil se neodpovědět ‚promiňte‘. Nemyslel si, že je to taková situace. Možná to dokonce byla situace typu ‚není zač‘. Čekal, až to Snape objasní.

„Nebyl jsem na tebe připravený, jak dobře víš.“ Zavrtěl hlavou a podíval se na svou omotanou ruku. Zhluboka, roztřeseně se nadechl a pomalu vydechl sevřenými rty. „Naproti tomu na smrt jsem byl připravený už nějakou dobu. Neměl jsem žádné pochybnosti o tom, že zemřu. Vítal jsem tu myšlenku.“ Znovu zavrtěl hlavou a studoval Harryho. „Netušil jsem, že to může změnit jeden pošetilý, tvrdohlavý a potrhlý Nebelvír.“

Harry cítil, jak se mu rty zvedají do jemného úsměvu. „Chcete žít. To je dobře. S tím se dá pracovat.“

„Důkladně potrhlý Nebelvír,“ pokračoval Snape, ale způsob, jakým to řekl, s něčím, co se blížilo náklonnosti, Harryho úsměv ještě více rozzářil.

„Takže…?“ zeptal se s nadějí.

„Nemohu souhlasit.“

Harryho úsměv poklesl.

„Nicméně.“ Snape na dlouhou chvíli zavřel oči, pak je otevřel a probodl Harryho rezignovaným pohledem. „Pokud jste s Brumbálem odhodláni mě obejít, a já vidím, že ano, těžko vám mohu dovolit, abyste riskovali bez mého dozoru.“

Harry se kousl do rtu, aby se neusmál. „Takže… ne, nemůžu to udělat, ale ano, přesto mi pomůžete?“

Snape neochotně přikývl na znamení souhlasu a Harry měl co dělat, aby se neusmál, že vyhrál svou druhou bitvu. Pocit nečekaného vítězství však nedokázal ovládnout, a než se nadál, nejenže se usmíval, ale už se zvedal ze židle a objímal profesora kolem ramen. Až poté, co už objímal Snapea – který se zcela nehybně opíral o polštáře –, ho napadlo, že tohle ještě není úplně podstata jejich vztahu. Tvář se mu rozpálila a už se chtěl odtáhnout, když ucítil, jak muž natáhl pravou rukou kolem něj a jemně mu ji položil na záda. Jeho úsměv se rozšířil a on si dovolil zůstat o pár vteřin déle, pak se spěšně stáhl a vyrazil ke dveřím, aby Brumbála uvedl dovnitř dřív, než Snape uvidí buď jeho zarudlé tváře, nebo široký úsměv.

ooOOoo