Preklady fanfiction Harryho Pottera

Mairin řekne kouzelné slovo

Mairin Says the Magic World

Originál: https://www.fanfiction.net/s/5583947/1/Mairin-Says-the-Magic-Word

Autor: Kailin

Překlad: denice   Beta: Sevik99    Banner: Jacomo

Povolení k překladu: Ano/

Humor

Hermiona, Severus

Rating: 9+  Kapitol: 1

Slov: 2 986 

Shrnutí: Mairin projevuje první známky magie v nevhodnou dobu.  

Éra/období: Po Bradavicích 

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Kailin. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Prohlášení autorky: Moje jsou pouze Mairin, Pegeen, Lawrence a Julia. Zbytek patří Všichni víme komu.

Další příběh o Mairin z vesmíru ‚Příběh mistra Snapea‘.

Většinu mého života pro mne byly vánoční svátky velmi problematické. V mládí byla v mém domově na Tkalcovské ulici radost spíše vzácností a záviděl jsem svým spolužákům, kteří se vraceli do školy s nadšenými příběhy o krásných zážitcích a spoustě dárků. Ani zůstat přes Vánoce v Bradavicích nebylo nutně lepší volbou. Bylo příliš snadné být si vědom toho, že tam jsi, protože propadáš ve škole, nebo chodíš s dívkou, která tam také zůstává, či – jako v mém případě – protože nikomu nijak zvlášť nezáleželo na tom, jestli přijedeš domů, nebo ne.

Když jsem se oženil s Hermionou, Vánoce dostaly nový rozměr. Část prázdnin jsme trávili s jejími rodiči, a i když můj vztah s Lawrencem a Julií Grangerovými byl uspokojivý, někdy bych byl raději doma u sálajícího krbu s dobrou knížkou. Ještě horší byly vánoční večírky, na které jsem byl jako Hermionin manžel nyní zván. Pokud večírek nepořádali Weasleyovi, byla tu Hermionina každoroční setkání ministerstva, a já jsem se na nich vždycky musel povinně objevit.

S narozením Mairin se však věci úplně změnily. Už jsem se nesoustřeďoval na sebe. Zjednodušeně řečeno, naše životy byly úplně převráceny vzhůru nohama malým stvořením jménem Mairin Julia Snapeová.

Moje dcera byla na tomto světě sotva čtrnáct dní, když přišly její první Vánoce. Tyto svátky uběhly v mlze spánkové deprivace. Na čaj o páté by se mohla stavit královna a ani Hermiona, ani já bychom si toho nevšimli.

Své druhé Vánoce Mairin strávila s nachlazením, které chytila od svého proklatého Strýce, který pořád žil, a pak ho přejícně přenesla na mě.

Jako zaneprázdněná dvouletá holčička přistupovala Mairin ke svým třetím Vánocům se silným odporem k narušení přirozeného řádu věcí tím, že jsem přinesl stromeček do domu. „Stromy patří ven, tati,“ prohlásila, popadla větev a strhla stromek na sebe. Vyvázla jen s několika drobnými škrábanci a pořádnou hrudkou borovicové mízy ve vlasech.

Letos však byla Mairin tříletá – podle mého názoru rozumný věk, abychom si všichni mohli užít vánoční svátky. Zabalil jsem její dárky s nejvyšší péčí, protože jsem věděl, že roztrhá obaly a odmění mě blaženými úsměvy radosti.

Nebyl jsem zklamán. Jiskra v Mairininých očích, její šťastné výkřiky, když rozbalovala neuvěřitelné množství hraček, její nefalšovaná radost z této hostiny smyslů – to vše mi způsobilo knedlík v krku. Hermiona seděla vedle mě na pohovce a když jsem ji jednou rukou objal, všiml jsem si, že má vlhké oči.

„Děkuji ti,“ zašeptal jsem.

Nemusela se ptát, za co jsem vděčný. „Musíš přiznat,“ zamumlala, když se ke mně přitulila, „že mít dítě byl jeden z mých lepších nápadů.“

Zanedlouho nastal čas připravit se k odchodu na vánoční večeři s Lawrencem a Julií. Hermiona mávla hůlkou, aby odstranila moře balicího papíru, které pokrývalo podlahu, a pak se vydala obléknout sebe a naši dceru. Já už jsem měl na sobě mudlovský svetr a kalhoty, které jsem ke Grangerovým obvykle nosil, tak jsem si nalil brandy a usadil se do křesla, abych přemýšlel o tom, jak moc se můj život změnil. Sotva jsem stihl popřát Voldemortovi mizerné Vánoce v jakémkoli pekle, kde se nacházel, když zazněl zvonek na dveřích.

„Čekáme někoho?“ Hermiona vykoukla zpoza zábradlí v horním patře.

„To víš, že ne,“ ujistil jsem ji a přemýšlel, kdo by měl tu drzost rušit mě uprostřed Vánoc. Než jsem otevřel přední dveře, v duchu jsem si připravil jednu ze svých nejlepších hrubých poznámek. Venku stáli Julia a Lawrence Grangerovi spolu s nějakou starší ženou, kterou jsem neznal.

„Veselé Vánoce, Severusi. Promiň, že rušíme.“

Lawrencův falešně veselý hlas prozrazoval, že něco není v pořádku, a Julia vypadala stejně rozpačitě. Neznámá žena, jejíž šedivé vlasy byly sčesány do nehybné helmy pod jasně zeleným kloboukem, tiskla kabelku k hrudi pokryté obnošeným červeným kabátem a mračila se na mě, jako bych byl nějaká podivnost. Její strnulé chování, usoudil jsem, by mohlo konkurovat Minervě McGonagallové.

„Došlo k nějaké změně plánů?“ zeptal jsem se opatrně.

„Můžeme dovnitř?“ zajímala se Julia s poněkud bolestným úsměvem.

„Samozřejmě,“ ustoupil jsem, abych jim umožnil projít.

„Severusi, tohle je moje teta, Pegeen Barryová,“ ukázal Lawrence na starší ženu. „Peg, tohle je Hermionin manžel, Severus Snape.“

Z horního patra jsem zaslechl svou ženu tlumeně zalapat po dechu: „Teta Peg!“

„Těší mě, madam,“ podal jsem jí ruku. Energicky jí potřásla.

„Co je to za jméno, Severus?“ chtěla vědět. Byla nejméně o dvacet centimetrů menší než já, přesto jsem měl zřetelný dojem, že se na mě dívá svrchu.

„Je to klasické jméno, tetičko,“ vložila se do řeči Julia.

Věděl jsem, že se snaží odvést rozhovor od všeho, co by mohlo prozradit, že její dcera a zeť jsou čarodějka a kouzelník, ale to opravdu nebylo nutné. Zatím.

„Moji rodiče měli jistou slabost pro starověký Řím,“ zalhal jsem.

„Aha.“ Přesunula svou pozornost k průzkumu mé vstupní haly. Prstem v rukavici přejela po okraji starožitného mahagonového psacího stolu, který jsem věnoval Hermioně k minulým narozeninám. „Slušný kousek. Je to originál, nebo laciná replika? Nesnáším ty falešné, rádoby dřevěné ohavnosti, které si dneska spousta lidí kupuje.“

Nastalo krátké, rozpačité ticho, během kterého jsem uvažoval, že tu ženskou vyhodím z domu.

„Je zcela pravý,“ řekl jsem a chlad v mém hlase snížil teplotu v místnosti nejméně o deset stupňů. „Chcete si ho prohlédnout blíže?“

„Omluvte mě, že se vměšuji,“ řekl Lawrence trochu příliš srdečně, „ale teta se u nás zastavila na vánoční návštěvu a trvala na tom, že než ji odvezeme na vlak, ukážeme jí, kde bydlí Hermiona Jean – chci říct Hermiona.“

Pocítil jsem k němu záblesk soucitu. Zatímco kouzelníci měli k dispozici celou řadu způsobů, jak odvést něčí pozornost, mudlové v tomto ohledu beznadějně zaostávali. Měl jsem podezření, že už dávno vzdal snahu svou tetu odradit, jakmile se jednou pro něco rozhodla.

„Prosím,“ řekl jsem a ukázal směrem k obývacímu pokoji, „udělejte si pohodlí.“

Zdvořilosti a dobré mravy mi byly stále poněkud cizí, ale učil jsem se, kdy je co nejlépe použít. A kromě toho byly Vánoce: očekávala se dobrá vůle, i když Pegeen Barryová patřila k lidem, kteří dokázali posouvat hranice lidské tolerance a vstřícnosti. Právě jsem následoval trojici do pokoje, když Hermiona s Mairin v náručí seběhla dolů po schodech.

„Teto Peg!“ zvolala s radostným výrazem, který podle mě měla připravený speciálně pro tuto příležitost. „Už jsou to roky! Jak ráda tě vidím!“

Peg upřela královský pohled na svou praneteř. „Vypadáš dobře, Hermiono Jean. A tohle musí být drahá malá Mary Ann.“

„Jmenuje se Mairin, teto,“ opravil ji Lawrence.

„Ty máš rád podivná jména, že?“ Meg zírala mým směrem, jako by vinu za pojmenování mé dcery dávala mně. Jen Merlin věděl, jaké další hrůzy bych mohl své rodině způsobit…

„Tetičko…“ Hermiona nervózně mávla rukou směrem k pohovce. „Co kdybychom si všichni sedli?“

„Není moc nízká, že ne? Jestli je, nebudu se z ní moct zvednout.“

„Pomůžeme ti, tetičko. Neboj se.“ Lawrence působil jako muž, který se za každou cenu snaží vyhnout trestu smrti. Zajímalo mě, kolik Vánoc už musel strávit v přítomnosti tety Peg.

Hermiona si sedla do křesla s opěrkami a posadila si Mairin na klín. Ta zatím jen vykulenýma očima na tetu zírala, zjevně ji odhadovala, ale vůbec neměla zájem se s ní seznámit. Sedl jsem si na zbývající židli a v duchu poblahopřál své dceři k její vnímavosti.

„Tak tedy,“ Peg na mě upřela pohled, „co že to vlastně děláte, mladý muži?“

Mladý muži? Nebýt mých tchánů, kteří seděli jen metr ode mě, rozesmál bych se nahlas.

„Jsem chemik, madam.“ To byla standardní odpověď, která se dávala mudlům, když se popisovala kariéra v oboru lektvarů.

„Aha. Teď si vzpomínám. Smíte mi říkat Pegeen.“

Přikývl jsem a z celého srdce doufal, že v budoucnu budu mít jen minimum příležitostí jí jakkoli oslovovat.

„A Hermiono Jean? Stále se věnuješ své kariéře ve vládě?“

Moji tcháni běžně popisovali Hermioninu pozici na ministerstvu svým přátelům jako ‚práci pro vládu‘. Její činnost v Oddělení pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci byla daleko od toho, co by se dalo považovat za nudnou, byrokratickou slepou uličku, ale samotný termín ‚práce pro vládu‘ vyvolával okamžité představy monotónní nudy. Podle Julie Grangerové se málokdo ptal na další podrobnosti.

„Ne tak docela, teto.“ Hermiona objala Mairin. „Pracuji jen dva dny v týdnu. Dává mi to šanci nevyjít z praxe a Mairin zbožňuje tu milou ženu, která ji hlídá, když jsem v práci.“

Tou ‚milou ženou‘ byla Molly Weasleyová. Člověk by si myslel, že výchova sedmi dětí jí poskytla dost zážitků s péčí o ně na celý život, ale Molly vypadala, že se toho nemůže nabažit. Když šlo o vnoučata a malé děti, které byly téměř součástí rodiny, jako Mairin, měla vždy otevřenou náruč. To bylo dobře: při tempu, jakým se Weasleyovic děti rozmnožovaly, bude mít za pár generací celá kouzelnická populace britských ostrovů zrzavé vlasy.

„Jsi si jistá, že je to seriózní pečovatelka, Hermiono Jean?

„Naprosto, tetičko.“

„Molly je úžasný člověk,“ dodala Julia. „Má svou vlastní velkou rodinu a spoustu vnoučat. Známe ji už léta.“

V tu chvíli se Mairin rozhodla promluvit.

„Jsi čarodějnice?“ zeptala se bez obalu.

Teta Peg zalapala po dechu. Julia Grangerová vykulila oči, zatímco Lawrence vypadal, jako by chtěl vroucně přikývnout na souhlas.

„Mairin!“ Hermiona ji okamžitě přerušila. „Promiň, teto. V jedné z Mairininých obrázkových knížek je obrázek čarodějnice. Pokud se nemýlím, je ti trochu podobná.“

Zkřivil jsem rty. Samozřejmě, že v Mairininých pohádkových knihách byly obrázky čarodějnic. Spolu s obrázky kouzelníků, draků a…

„Mairin,“ řekla rychle Julia, „co kdybys nám ukázala své krásné vánoční šaty, zlatíčko?“

Hermiona sundala Mairin z klína na podlahu. „To je dobrý nápad. Miláčku, myslím, že tvoji prarodiče si ještě neprohlédli tvé nové krásné šaty.“

Mairin se rozzářila a hrdě se otáčela. Vypadala opravdu rozkošně – ano, skutečně jsem použil slovo ‚rozkošně‘ – v těch nadýchaných šatičkách z červeného sametu a zlaté síťoviny. Upřímně řečeno, barvy byly zjevně nebelvírské, ale s jejími tmavými kudrnatými vlasy a hnědýma očima jí to docela slušelo. A každopádně jsem věděl, že má úplně roztomilý tmavě zelený sametový kabátek, který to celé doplňuje.

„Velmi hezké,“ prohlásila teta Peg, jako by moje dítě konečně prošlo zkouškou. „Pojď sem, dám ti bonbón.“

Mairin se zamračila. Měl jsem podezření, že se nechce přiblížit k té ženě na dosah, a nemohl jsem jí to mít za zlé. Místo toho vyběhla z místnosti a řekla něco o tom, že si jde hrát se svými hračkami. Hermiona vyskočila.

„Co takhle čaj?“ zeptala se.

„Pokud to není příliš velký problém,“ souhlasila Peg. „Zakrátko musím stihnout vlak.“

To byla radostná myšlenka. Hermiona spěchala do kuchyně a nechala mě s Lawrencem, Julií a tetou Peg. Za její nepřítomnosti jsme krátce a napjatě hovořili. Trvalo to skoro celý rok, ale naučil jsem se docela obratně konverzovat se svou tchýní a tchánem. Jakmile mě přijali jako Hermionina vyvoleného manžela – jinými slovy, když si uvědomili, že do toho nemají co mluvit – začali jsme hledat společnou řeč a vytvořili jsme si jakýsi příjemně fungující vztah. Ačkoli jsme se s Lawrencem a Julií snažili vést zdvořilou konverzaci, přítomnost Pegeen Barryové vyžadovala, abychom se ji pokusili zapojit do našeho rozhovoru. Nebylo to snadné, a více než jednou jsem měl chuť se zeptat, v kolik jí jede vlak a jestli už nemusí jít. Myslím, že jsme si všichni oddechli, když se Hermiona vrátila s čajovým podnosem v rukou.

Nalévaly se a rozdávaly šálky, koloval cukr a mléko. Míchání a popíjení nám poskytlo velmi reálnou záminku, abychom se vyhnuli dalšímu hovoru. O chvíli později se objevila Mairin a něco si tiskla k hrudi.

„Podívejte, co jsem dostala k Vánocům,“ oznámila a upustila na podlahu dvě věci.

Hermiona se přidusila čajem. Uprostřed našeho koberce se nepatřičně vyjímaly dva dárky, dětská hůlka a koště. Z místa, kde seděli, jsem cítil zděšení Lawrence a Julie; jako mudlové, kteří strávili Hermionina školní léta odrážením neustálých otázek zvědavých, i když dobře to myslících přátel, věděli, jak nevysvětlitelné tyto věci byly.

„Co to tam máš, dítě?“ Teta Peg se na hračky pozorně dívala.

„To je koště,“ řekla jí Mairin a zamávala jím ve vzduchu.

„Ukaž mi to,“ natáhla Peg ruku a Mairin jí ho ochotně podala. Teta si prohlížela hračku, na jejíž rukojeti bylo jasně napsáno ‚Moje první koště‘. Bylo určeno pro holčičky a kolem nápisu ozdobeno růžovými květinami a motýly. Vzpomněl jsem si, jak jsme ho s Hermionou šli koupit; verze pro chlapce měla místo květin a motýlů červené plameny a draky a Hermiona strávila dobrých deset minut tím, že si stěžovala prodavači na sexismus v dětských hračkách. „Proč bys proboha chtěla koště, Mairin? Copak tvoje maminka nepoužívá doma vysavač?“

„Samozřejmě, že používá,“ zamračila se Mairin. Pravděpodobně usoudila, že ta paní je úplně hloupá, když si myslí, že vysavače mají něco společného s košťaty.

„Stejně to nevypadá jako pořádné koště. A co je tohle? Háčky na zavěšení?“ Peg přejela prstem po malých opěrkách pro nohy.

„Mairin,“ přerušil jsem ji, „co kdybys tetičce Peg ukázala svého nového medvídka?“

Tento trik sice neodvedl Mairininu pozornost, ale přesměroval Pegeeniny myšlenky.

„Co je to za hračku tam na podlaze, drahoušku?“ odložila koště a ukázala na dětskou hůlku. Mairin ji beze slova zvedla a podala jí ji. „Na co to je? Mám s tím míchat čaj?“

„Samozřejmě že ne.“ Mairin popadla hůlku a začala s ní mávat.

„Neměla bys mi to trhat z ruky, dítě,“ řekla teta káravě.

„Můžu teď dostat bonbón?“ pátrala holčička.

„Mairin,“ začala Hermiona varovným hlasem, „nebuď nezdvořilá.“

„Tvá matka má pravdu,“ Peg se opět dívala svrchu. „Bonbón nedostaneš, dokud neřekneš kouzelné slůvko.“

Tato žádost Mairin překvapila, ale jen na chvíli. Na tváři se jí rozlil široký úsměv, poskočila si a nepřestávala mávat hračkou.

„Accio bonbón!“ vykřikla.

Z hlubin kabelky Pegeen Berryové vystřelil tvrdý bonbón – ze všeho na světě zrovna citronový drops – a trefil tetu Peg přímo mezi oči. Mairin se zachichotala a jakmile sladkost dopadla na podlahu, popadla ji a posadila se, aby ji rozbalila.

„Mairin!“ Hermiona ze sebe dokázala vypravit jen slabé zděšené zaskřehotání.

„Jejda,“ Mairin najednou vypadala naprosto zahanbeně. Téměř okamžitě se její malá tvářička opět rozjasnila. „Zapomněla jsem. Děkuji!“

Vyměnili jsme si s Hermionou ohromené pohledy. Naše dcera právě prokázala své první magické schopnosti tím, že trefila starou paní do obličeje bonbónem. Lawrence Granger náhle vyskočil z pohovky.

„No, tetičko, myslím, že je nejvyšší čas, abychom tě naložili do vlaku. Bože, ani nevím, kam se ten čas poděl…“

Julia se k němu nadšeně přidala a během několika minut byli naši hosté opět v kabátech a mířili ke dveřím.

„Ráda jsem vás poznala, Severusi,“ prohlásila teta Peg a znovu mi potřásla rukou. „Pořád je to velmi podivné jméno, ale zdáte se být slušný člověk.“

Zdržel jsem se komentáře. Zatímco se Hermiona loučila, Lawrence se přiblížil k místu, kde jsem stál s Mairin v náručí.

„Dobrý hod, zlatíčko!“ zašeptal své vnučce s těžko skrývaným potěšením. A ke mně: „Máš vůbec tušení, kolikrát jsem toužil udělat něco podobného?“

„Docela dostkrát, předpokládám,“ řekl jsem suše.

„Přesně tak,“ Lawrence si omotal šálu kolem krku a zastrčil ji do zimního kabátu. „No, jedeme na nádraží. Uvidíme se brzy u nás, jak jsme původně plánovali?“

„Nenechal bych si to ujít.“ A pro změnu jsem to tentokrát myslel vážně.