Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 57. Ta tvrdohlavá věc, kterou děláš – 2/2

„Sbohem.“ Harry se postavil a očistil si oblečení od špíny a trávy. Cítil se uvolněněji než už dlouho předtím. Bylo příjemné povídat si s někým, jako byl Lovec, který ho přijal, aniž by od něj očekával, že je chlapec, který zůstal naživu, a který ho nechal mluvit o všem, co ho napadlo. Zavřel oči, zhluboka se nadechl čerstvého slaného vzduchu a s úsměvem zamířil k domu.

…

Ještě se usmíval, když uviděl Snapea, jak sedí na verandě a čeká na něj. Možná by z něj mohl vylákat nějaké malé kousíčky informací, než se vydají na oběd. Napadlo ho, že by bylo dobré navázat na otázku o jeho vztazích s ostatními učiteli, protože ho s tím už několikrát otravoval. A nemělo by mu trvat příliš dlouho, než si dlouze povzdechne a přizná, že ano, pane Pottere, s Kratiknotem si pravidelně povídáme u čaje a lívanců, nebo ne, pane Pottere, s Hoochovou jsme si za tu dobu, co ji znám, neřekli ani dvě slova. Dobře, takže to poslední rozhodně nebyla pravda. Harry už dříve viděl Snapea mluvit s madame Hoochovou. Ale… určitě má pro Harryho něco zajímavého!

Byl si jistý, že když se k němu přiblížil, měl ve tváři vepsanou dychtivost, ale pak si Snapea pořádně prohlédl a zarazil se. Něco nebylo v pořádku. Muž měl skloněnou hlavu a nohy složené pod sebou, jako by se náhle posadil, jakmile dorazil na verandu. Harry posledních pár kroků přeběhl.

„Pane profesore?“ sesunul se vedle Snapea a rukama mu přejížděl po zádech. Muž ztěžka dýchal, zjevně ho to bolelo, a ruce, jimiž podpíral svou váhu, se mu třásly. Oprava: v místech, kde jeho pravá ruka podpírala váhu. Levou měl zkroucenou těsně u těla. „Co se stalo? Jste v pořádku?“

„Nikdy mi nebylo líp,“ procedil skrz zuby, no a Harry nemusel být zrovna génius, aby poznal, že je to lež.

„To je to… to je Znamení zla, že?“ nedokázal potlačit chvění v hlase. Voldemort stupňoval mučení a útočil na Snapeovo Znamení ještě víc, tím si byl jistý.

Snape sklonil hlavu a Harry nedokázal říct, jestli je to přikývnutí, nebo jestli je pro něj stále těžší udržet se na nohou. „Sežeň. Kneadera,“ zavrčel a Harrymu to nemusel říkat dvakrát.

S výkřikem: „Pane Kneadere!“ vyrazil a cukl sebou, když vchodové dveře bouchly o zeď. Nejspíš si později bude dělat starosti, že Kneaderovi naboural zeď, a bude doufat, že ho za to ten chlapík nebude nenávidět – už když tu byl naposledy, zničil mu lampu. Rozběhl se do kuchyně. „Pane Kneadere!“

Málem vrazil hlavou do staršího muže, který ho chytil za ramena, když se setkali v kuchyňských dveřích. Muž vypadal překvapeně, ale ostražitě, a Harry si pomyslel, že po tolika letech strávených v roli lékouzelníka a nyní i jako správce bezpečného domu Řádu musí být na nenadálé situace zvyklý. Nečekal, až se ho Kneader zeptá, jen zalapal po dechu: „Snape,“ popadl ho za paži a táhl ho ke vchodovým dveřím. K jeho cti budiž řečeno, že nezaváhal ani se nebránil, jen se nechal Harrym táhnout za sebou.

Snapeovi se podařilo pohnout tak, že se opřel o zábradlí verandy. Stále si tiskl ruku k tělu a vypadal bledě. Příliš bledě. Kneader si klekl vedle něj a Harry klesl na druhou stranu a snažil se skrýt, jak moc se třese.

„Myslím, že je to jeho Znamení zla,“ zašeptal, jako by teď, když dorazila pomoc, hlasitější vyslovení dodalo problému příliš velkou sílu.

„Severusi?“ vybídl ho Kneader, když mu položil ruku na čelo a pak zkontroloval obě oči.

Snape přimhouřil víčka proti světlu a zachrčel něco, o čem si Harry myslel, že to má být ano. S námahou natáhl levou ruku. Když Kneader zatahal za rukáv, Harry se prudce nadechl. Znamení bylo černé a zuřivě se mu vlnilo na kůži, která měla zlostně rudou barvu a byla zjevně zanícená. Vypadalo to tak bolestivě, že Harry musel odvrátit zrak.

Kneader klidně stáhl rukáv a jemně si přitáhl Snapeovu paži kolem vlastního ramene. „Pomůžete mi, prosím, pane Pottere? Myslím, že profesoru Snapeovi bude uvnitř pohodlněji.“ Společnými silami se jim podařilo muže přesunout na lůžko v ošetřovně. Jestli něco Harryho vyděsilo víc, tak to, že jim profesor sotva pomohl.

Jakmile ho dostali na lůžko, mírně se schoulil na bok a mělce dýchal ústy.

Kneader se natáhl pro několik lektvarů a posadil se ke Snapeovi. „Jak dlouho už je to takhle, Severusi?“

Snape se zhluboka, roztřeseně nadechl, než pevně odpověděl: „Pár minut. Poslední týden se to… zhoršuje. Nikdy to nebylo tak zlé.“ Očima zabrousil k lahvičkám s lektvary. „Ty… nebudou fungovat.“

Kneader si znovu prohlížel ruku. „Možná ne,“ souhlasil. „Ale proč to nezkusit, co?“

„Zkoušel jsem…“ Odmlčel se a pak vyhrkl: „Všechno, na co si vzpomenete, staříku. Nefunguje nic.“ Prudce se nadechl a vycenil zuby, očima těkal po místnosti a zachytil Harryho. Zbledl ještě víc, což Harry nepovažoval za možné.

Harry se vrtěl na místě, přešlapoval z jedné nohy na druhou a váhavě přistoupil blíž k posteli. Připadal si teď úplně zbytečný a nebyl si jistý, co by měl dělat, ale chtěl udělat něco, co by jeho profesorovi pomohlo. „Neměl bych třeba… přinést trochu vody? Nebo něco?“ zeptal se obecně do místnosti.

„Běž,“ zavrčel Snape. „Počkej… venku.“

„Ale…“

„Běž!“ zařval Snape a pak sebou trhl, jako by ho to fyzicky bolelo. Což nejspíš bolelo.

„Voda by byla dobrý nápad, jestli dovolíte,“ pronesl Kneader zdvořile. Nevzhlédl, zatímco Snapeovi opatrně roztíral po paži malé množství masti. Muž sebou cukl, ale neodtáhl se. „Nechte sklenici ve dveřích a pak počkejte v obývacím pokoji. Za chvíli vyjdu ven.“

Harry spěchal do kuchyně a rychle zpátky a stačil mu jen jeden další Snapeův pohled, aby urychlil svůj ústup do obývacího pokoje. O odposlouchávání uvažoval jen zlomek vteřiny, než ho pocit sevřeného žaludku přesvědčil, aby to nedělal. Snape si zasloužil soukromí, zvlášť na nemocničním lůžku. A pokud tam Harryho nechtěl, no… nebylo se čemu divit. Ten muž nerad dával najevo slabost. Už týdny před Harrym skrýval bolest svého Znamení, i když to bylo tak zlé, že mu to moc nešlo. Nebylo divu, že nechtěl, aby ho Harry viděl teď, když mu bylo nejhůř.

Přestože se stále třásl, nedokázal sedět, a tak chodil po místnosti, dokud se asi po padesáti milionech minut neobjevil Kneader. Přestal se procházet a nervózně si staršího muže prohlížel. Bál se zeptat, jestli bude Snape v pořádku, a tak mlčky stál a čekal, až Kneader promluví jako první.

Muž ho několik vteřin pozoroval a jeho bystré oči si všímaly Harryho zničeného stavu. „Určitě máte hlad,“ řekl nakonec klidně, jako by Harry zrovna nebyl vystresovaný, zamířil do kuchyně a mávl na něj, aby ho následoval. „Dáme vám něco k jídlu.“

„Já ne…“ začal, ale Kneader už byl pryč, a tak ho poslušně následoval. Zastavil se ve dveřích a sledoval, jak Kneader vrhá zahřívací kouzlo na misku s polévkou a sendvič na stole. Pak Harrymu gestem naznačil, aby se posadil. Ten si nesedl. „Jak se mu daří?“

„Odpočívá,“ zazněla stručná odpověď. Harry přivřel oči a byl připraven být tak tvrdohlavý, jak jen bude třeba, aby dostal nějaké odpovědi, ale Kneader se jen posadil na druhou stranu stolu. „Co kdybychom se během rozhovoru najedli?“

Dobře, Harry se může snažit o zdvořilost, zatímco bude muže grilovat, aby získal informace. Posadil se a rychle se zakousl do sendviče, který mu ani trochu nechutnal. Jakmile polkl, zopakoval: „Jak se mu daří?“

„Má bolesti,“ odpověděl Kneader prostě. „Udělal jsem, co jsem mohl, ale proti takové temné magii mám k dispozici jen málo prostředků. Možná bude nějakou dobu zneschopněn.“

„Ale on není… Chci říct, nakonec bude v pořádku?“  Nevěděl, proč se ptá. Dokonce i on sám znal odpověď na tuto otázku. Dokud bude Snape označený a dokud bude Voldemort dost silný na to, aby ho skrze něj mohl ovlivňovat, nebude v pořádku. Ani náhodou. Povzdechl si a nečekal na odpověď. Místo toho se zeptal: „Nehrozí mu… však víte.“ Nemohl říct, že umírá. To slovo bylo příliš hrozné na to, aby ho vyslovil nahlas. Ztěžka polkl. „Hrozí?“

„Dnes ne.“ Mužovy oči však neskrývaly pravdu, že Snapeova budoucnost není zaručena ani zdaleka. Harry málem odvrátil pohled od lítosti v Kneaderových očích, ale ocenil, že mu ten muž nelže. Kneader pokračoval: „Upozornil jsem na situaci profesora Brumbála. Měl by tu brzy být a navštívit profesora Snapea. Počítám, že vás ještě před večeří odveze zpátky do Bradavic.“

„Snape tu zůstane?“

„Prozatím.“

„Tak to já taky.“

„Pane Pottere…“

„Já vím, že bych se měl zeptat. Je to váš dům a nechci být nezdvořilý, ale takhle ho tu nenechám. Takže jestli mám být nejhrubší host na světě a připoutat se k pohovce v obývacím pokoji, když se mě pokusíte vyhodit, pak byste měl vědět, že přesně to jsem připravený udělat.“ Zadíval se na lékouzelníka a doufal, že tím dal najevo, jak to myslí vážně.

Kneaderovy rty se zvedly do jemného úsměvu. „Jste Severusovi podobný víc, než by si kdokoli z vás chtěl připustit.“

Harry se na chvíli uvolnil. To nebylo ne.

„Ech. Pardon,“ poznamenal Kneader sklesle. „Profesoru Snapeovi. Víte, málokdy ho vídám mezi studenty. Na tu formálnost si musím zvyknout.“

„Se mnou mu můžete říkat S… ehm, Severus,“ nadhodil Harry. To jméno mu znělo na jazyku divně, ale ne tak divně jako loni. „Alespoň do té doby, než se vzbudí a vynadá vám za to.“ Pokusil se usmát, ale vyšlo mu to chatrně, a tak si zamíchal polévku, aby měl co dělat, a nabídl: „A, ehm, můžete mi říkat Harry, jestli chcete. Nevadí mi to.“ Překvapilo ho, že ne. Kneadera ještě pořádně neznal, ale líbila se mu jeho upřímnost. A líbilo se mu, že na rozdíl od většiny dospělých, kteří si na Harryho vytvořili názor ještě předtím, než se s ním setkali, byl Kneader otevřený tomu, aby si po skutečném seznámení vytvořil názor nový. Harry si nebyl jistý, jestli ho ten muž má rád sám o sobě, ale choval se k němu mile, což bylo víc, než čekal při jejich prvním setkání. Zlehka dodal: „Myslím, že pro vás bude možná těžší mě vyhodit, když mi budete říkat jménem.“

Kneader se tiše zasmál a několik minut mlčky jedli.

„Takže… co? Vyhodíte mě, až přijde Brumbál?“ zeptal se Harry.

Kneader ho chvíli studoval. „Ne. Ne, myslím, že to neudělám.“ Na Harryho vděčný úsměv odpověděl svým vlastním, ale upozornil: „Stejně ovšem musíte přesvědčit svého ředitele. Kdyby se rozhodl, že se musíte okamžitě vrátit do školy, troufám si tvrdit, že vás tu proti jeho vůli neudrží žádné okovy.“

Harry nakrčil nos nad tím zádrhelem, ale usoudil, že má dobrou šanci. Nejenže se řediteli líbilo, že Snape a Harry jsou si teď bližší, ale Harry začínal být docela dobrý v argumentaci. V nejhorším případě mohl vytáhnout kartu viny. Brumbál měl spoustu důvodů, proč se cítit špatně, když šlo o Harryho. Nechtěl toho využít ve svůj prospěch, ale udělá to. V žádném případě se nemohl dnes večer vrátit do Bradavic, aniž by věděl, jestli bude Snape v pořádku.

„Jste pro něj dobrý,“ poznamenal Kneader.

Harry překvapeně vzhlédl. „Pro koho? Snapea?“

„Ano.“

Harry ho několik okamžiků pozoroval, ale Kneader jen nenuceně jedl polévku a nic ze svých myšlenek neprozrazoval. Nakonec připustil: „I on pro mě.“

Kneader přikývl a spokojeně se opřel.

Harry si chvíli hrál se lžící a pak se naklonil dopředu. „Pane Kneadere. Jen mi to řekněte. Nahlas. Je… zabije ho to?“ Polkl. „Slibuji, že to zvládnu,“ zalhal.

Kneader na Harryho zakroutil hlavou a zkoumal ho, než tiše a zároveň stroze odpověděl: „Nemůžu s jistotou vědět, za jak dlouho, ale… ano. Dříve nebo později. Jeho tělo toho vydrží jen určité množství.“

Harry ztěžka polkl a snažil se ignorovat hučení v uších. „Myslel jsem, že je to jen jeho ruka.“

„Není možné udržet temnou magii na uzdě, ne tak, jak bychom si možná přáli,“ vysvětloval Kneader jemně. „Znamení zla je lokalizované, to ano, ale magie Znamení se rozšířila do celého jeho těla. Ani amputace by poškození nezvrátila.“

Harry se při té představě zachvěl, ale s nadějí se zeptal: „Ale mohl byste… to udělat? Odříznout ho? Zabránit tomu, aby se to zhoršilo?“ Snape by možná raději zemřel, než aby přišel o ruku, ale Harry by si raději nechal jednorukého Snapea, než aby o něj přišel úplně.

Kneader zavrtěl hlavou. „Obávám se, že to Vy-víte-kdo předvídal. Možná to zastaví jeho schopnost způsobovat lokalizovanou bolest, ale pořád bude moci útočit na Severuse prostřednictvím zbytkové magie Znamení v jeho těle. Snad mu to získá nějaký čas, ale nezachrání ho to.“

Harry rychle zamrkal proti návalu emocí a odvrátil pohled. Možná měl teď Kneadera tak trochu rád, ale to neznamenalo, že by chtěl, aby ho ten muž viděl plakat.

Po několika minutách si odkašlal a zeptal se: „Ví… Ví to Snape?“

Kneader zavrtěl hlavou. „Tuhle otázku byste asi měl položit jemu.“

Harry si prohlédl mužův ukázněný výraz a povzdechl si. „To snad nemusím, ne? Je to nejchytřejší kouzelník, kterého znám, a zná Voldemorta lépe než kdokoli jiný. Samozřejmě že to ví. Ví to už nějakou dobu.“ Všiml si, že se Kneader při vyslovení Voldemortova jména nezachvěl, ani z toho neudělal povyk, což Harryho přimělo, aby si ho vážil ještě víc. Ale v jeho očích se opět objevila ta lítost, takže Harry znovu odvrátil pohled.

Kneader ustoupil. „Věřil, že má čas. Nepřál by si dělat vám starosti, když už toho máte na krku i tak dost.“

„Vy jste s ním mluvil? O mně? Od té doby, co jsme se vrátili?“

Mužovi se zvlnily rty. „Ne. Ne přímo. Severus je dost uzavřený, jak jste si nejspíš všiml.“

Harry se zasmál. „Ne, toho jsem si nevšiml. Vůbec,“ pronesl.

„Bohužel pro něj jsem docela vnímavý.“

Harry zvedl ukazováček do vzduchu. „Tak toho jsem si všiml.“

Kneader se usmál. „Myslím, že byste rád věděl, čeho jsem si všiml, co?“

Harry odsunul poloprázdnou misku s polévkou stranou a s očekáváním se opřel rukama o stůl. Kneader se znovu zasmál a Harrymu to připadalo jako příjemný zvuk. Vřelý, ale drsný, jako by to byl někdo, kdo se rád směje, ale nedělá to často.

„Severus se se mnou již dříve radil o Znamení,“ řekl. „Brumbál taky. Obávám se, že jsem mu moc nepomohl.“ Smutně zavrtěl hlavou. „Už se dostával na konec svých sil. Myslím, že Brumbál uvažoval o tom, že ho zbaví jeho povinností.“ Zadíval se na Harryho, nejspíš zvažoval, jak moc se studentovi svěřit, a Harry se snažil nasadit svůj nejlepší výraz ‚můžete mi věřit‘. Zřejmě to zabralo, protože pokračoval: „Vzdával to. Už to málem udělal. Pak…“ Luskl prstem. „Takhle. Znovu se soustředil. Vrátil se k svému boji. U muže jako Severus? Řekl bych, že jediná věc, která to dokáže, je být potřebný. Někdo, na kom mu záleží natolik, aby se o něj staral.“ Napil se vody a přes okraj sklenice si Harryho prohlížel. „Znáte někoho, kdo se na to hodí?“

Harry cítil teplo a nebyl si jistý, jestli je to z rozpaků nebo hřejivým pocitem, který se v něm rozlil, když slyšel, že Snape ho považuje za někoho, kvůli komu stojí za to bojovat. Možná obojí. Nebyl si jistý, co říct.

Kneader nečekal na odpověď. „Ten hoch tam,“ šťouchl palcem směrem ke Snapeovu pokoji a za méně vážných okolností by se Harry pousmál nad tím, že Snapea nazval klukem, „jen nerad přiznává, co cítí. A vsadil bych se, že i vy jste zvyklý na nějaké to chození kolem svých citů. Takže v zájmu toho, abych nebyl vlezlý všetečka, což se mi, upřímně řečeno, stává málokdy, vám to řeknu na rovinu. Severusovi na vás záleží. A chce, abyste to věděl, ale nechce, abyste věděl, jak moc, a teď, když se do něj Vy-víte-kdo zahryzl hlouběji, bude v té své zmatené hlavě váhat, jestli vás nemá propustit, abyste se nemusel dočkat jeho konce. Nenechte ho. Dělejte tu tvrdohlavou věc, kterou tak rád děláte. Jste nejlepší šance, jak ho udržet v boji s touhle věcí.“

Harry zamrkal na něco, co rozhodně nebylo mokro v očích. Ne. Zamrkal ještě víc. „Vy… Vy si myslíte, že s tím ještě dokáže bojovat? Říkal jste…“

„Myslím, že čím déle to budeme protahovat, tím víc času budeme mít na nové nápady. A nikdy nevíte, kdy ten poslední nový nápad může být tím, co problém vyřeší. I malé šance na výhru jsou stále šance, co?“

Harry přikývl a chytil se té naděje. A také se upínal k naději na nápad, který nebyl tak docela nový. Nápadu, který mu vířil hlavou a za který by ho Snape zavraždil už jen proto, že ho napadne…

Kneader zvedl hlavu při něčem, co Harry nemohl slyšet, a pak se prudce postavil. „To bude Brumbál. Budu si s ním chtít chvíli popovídat. Kdybyste něco potřeboval, zavolejte Mimsy, ano?“

Harry přikývl. Neobtěžoval se ptát, jestli může jít s ním. Kneader si zjevně chtěl nejdřív promluvit s Brumbálem o samotě a Snape zjevně nechtěl, aby Harry seděl u jejich rozhovoru o jeho Znamení zla. Utrhl si kousek chleba a roztržitě ho okusoval.

„Pane Kneadere?“ zavolal na mužova vzdalující se záda. „Hm, děkuji.“

Kneader se zastavil, aby se ohlédl, a v očích měl opět ten vřelý pohled. „Není zač, Harry Pottere.“

A tak byl zase sám. Což bylo v pořádku. Dalším důvodem, proč zatím nepožádal Brumbála o rozhovor, bylo to, že když byl sám, měl čas přemýšlet.

Protože k čertu s tou kletbou, která jako by prostupovala celým jeho životem a kvůli níž přišel o každého dospělého, na němž mu začalo opravdu záležet! Už měl dost toho, že zůstal v životě úplně sám, protože Voldemort se rozhodl, že by bylo fajn udělat z něj sirotka, a pak se Belatrix rozhodla, že unese, když ztratí ještě víc, a teď mu Voldemort chtěl vzít poslední záchranné lano, které Harry našel na tom nejnepravděpodobnějším místě. Jestli si Voldemort myslel, že Harryho připraví ještě o jednoho člověka, tak ho čeká další překvapení! Přimhouřil oči a rozhodl se udělat ‚tu tvrdohlavou věc‘, kterou uměl, jenže ne tak docela, jak po něm Kneader chtěl.

Potřeboval jen plán.

Konkrétně plán, jak přesvědčit Brumbála, aby mu dovolil pomoci. A kdyby to nevyšlo, tak plán, jak přesvědčit Brumbála, že se podvolil, aby se mohl za jeho zády proplížit a udělat to tak jako tak.

Ať tak či onak, Harry se chystal na Voldemorta použít nitrozpyt.

Dnes večer.