Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 39. Tvá fotka – 2/2

V průběhu následujícího týdne se pacient Draco Malfoy z pokoje číslo sto devatenáct v Nemocnici svatého Munga v Londýně konečně probral z katatonie. Jednoho rána, když mu ošetřovatelka upravovala polštáře za zády, Draco – místo aby jen nehybně ležel, místo aby mlčel, místo aby dál předstíral, že svět kolem něj neexistuje – promluvil. Slabým, syčivým a lehce chraplavým hlasem, jako by jeho hlasivky po těch týdnech nečinnosti ztuhly.

„Chci domů.“

Ošetřovatelka sebou trhla, pak ho pozorně prohlédla. Lékař, který byl zavolán, odstranil katetr, kterým Dracovi od druhého dne podávali výživu a cukr nezbytný k přežití, a poté se sebevědomě usmál.

Narcisa Malfoyová prolila několik slz úlevy, zatímco Blaise a Ron (který nakonec taky bivakoval v pokoji sto devatenáct) si vyměnili nadějný pohled. Brzy. Brzy se dozvědí, co Draco Malfoy skutečně viděl v den bitvy.

V následujících dvou dnech Draco začal znovu jíst sám. Moc nemluvil a vyhýbal se pohledům úplně všech, ale aspoň se hýbal, jedl – a to bylo vše, co léčitelé u svatého Munga potřebovali vědět, než ho mohli propustit zpátky do sídla Malfoyů.

To bylo mezitím navráceno Narcise – ve velmi zbědovaném stavu – a jejich bankovní účet byl opět aktivní, což paní domu umožnilo najmout dekoratéra a stavebního mistra, aby panství vrátili někdejší lesk. S pomocí magie bylo všechno hotové právě včas, když Narcisa Malfoyová podepsala propustku pro svého syna.

Draco byl stále příliš slabý na to, aby se přemístil sám, a tak se jen při společném návratu domů pevně chytil matčina předloktí. Sice úplně nechápal, proč se Vízlík (jak mu v duchu říkal) pořád motá kolem nich, ale jeho přítomnost byla… otravná? Uklidňující? Draco si tím nebyl jistý. Každopádně to nekomentoval.

Když vstoupili do zbrusu nového vstupního sálu, nově vyzdobeného a mnohem modernějšího, Draco měl nepříjemný pocit, že už není doma. Ale pokud mu nová výzdoba mohla pomoct zapomenout na to, co se v těchto místnostech odehrálo před pár týdny… neměl proti tomu námitek.

„Tak co říkáte na nový vstup, chlapci?“ zazněl Narcisin vesele naladěný hlas, zatímco odhazovala jarní plášť přes zábradlí schodiště. Od chvíle, kdy její syn ‚znovu ožil‘, se snažila být neustále usměvavá a plná nadšení. Třeba i trochu přehnaně.

„Je to tu fakt pěkné!“ usmál se Blaise zářivě. „Mnohem přívětivější než dřív!“

„A tvoje poznámka je přesně jeden z důvodů, proč jsem rád, že jsem to dřív nikdy neviděl…“ utrousil Ron ironicky, když zakláněl hlavu, aby si prohlédl prostor kolem sebe. Styděl se to přiznat, ale teď už chápal, proč si Malfoy dělal z Doupěte legraci po celou dobu jejich školní docházky.

Blaise se uchechtl. Narcisa se otočila ke svému synovi a položila mu ruku na tvář. „Líbí se ti to?“

Draco přestal zkoumat novou, luxusní komodu, která stála v předsíni, a pomalu obrátil oči ke své matce. Pokrčil rameny a pomalým krokem se vydal ke dvojitým dveřím vedoucím do salonu. Narcisa potlačila grimasu a skousla si spodní ret.

„Tak… já asi půjdu…,“ zamumlal Ron, náhle zaražený. „Je čas… vrátit se domů…“

Blaise i Narcisa se na něj podívali a cítili, jak ho ta představa návratu do Doupěte ničí.

„Ronalde, můžeš tu klidně nějakou dobu zůstat, jestli chceš…,“ navrhla Narcisa a pohladila Rona po jeho zrzavých vlasech. „Jsem si jistá, že… oni to pochopí.“

Oni. Jeho matka, která se podle Billa stále nevzpamatovala ze ztráty manžela. Ginny, která stále odmítala opustit svůj pokoj. Dvojčata se odstěhovala do svého malého bytu nad obchodem. Percy bydlel se svou přítelkyní. Charlie odjel zpět do Rumunska. Bill s Fleur se vrátili do svého domu. V Doupěti se změnilo příliš mnoho věcí. Bylo to příliš skutečné, příliš dusivé. A tak se Ron rozhodl pro tu jednodušší cestu a přikývl.

„Jestli vám to nevadí, paní Malfoyová… nerad bych se vnucoval…,“ zamumlal se sklopenýma očima.

„Neříkej hlouposti,“ okřikla ho Narcisa a štípla ho do tváře. „A klidně můžeš poslat sovu své mamince a Ginny, a pozvat je sem, kdykoli budou chtít. Máme tu dost místa a… změna prostředí by jim mohla prospět.“

Ron znovu přikývl. Narcisa se podívala směrem k salonu a všimla si, že Draco zůstal stát v otevřených dveřích. Tiše a nehnutě pozoroval vnitřek místnosti.

„Draco, drahoušku, mohl bys, prosím, pomoct Ronovi s ubytováním v jednom z pokojů?“ zkusila Narcisa a udělala pár kroků jeho směrem. Viděla, jak se jeho ramena napjala, pak se otočil a bez jediného slova kolem ní prošel směrem ke schodišti.

„Jdu spát,“ zašeptal jen, když stoupal po schodech.

Blaise rozpačitě stiskl rty. Když viděl, jak zklamaně Narcisa vypadá, rozhodl se ujmout iniciativy. „To je v pořádku, paní Malfoyová, postarám se o to. Draco je asi hodně unavený…“ Pokynul Ronovi, aby ho následoval, a společně vystoupali do patra – právě ve chvíli, kdy se dveře Dracova pokoje tiše zavíraly.

„Pořád neřekl nic o Hermioně,“ poznamenal Ron tiše, s náznakem smutku v hlase.

„Musíme mu dát čas…“ odpověděl Blaise. Ale i jemu ten hlas zněl falešně – stejně jako naděje, kterou si v sobě ještě držel. I on už začínal pochybovat.

*****

Když Draco vešel do svého pokoje, ulevilo se mu, že alespoň tady se nic nezměnilo — na rozdíl od zbytku sídla. Jeho věci byly pořád na svém místě, jen lépe uspořádané, a jediným rozdílem byla nová skříň. Ta stará, z masivního ebenu, po jejich odchodu pravděpodobně padla za oběť Smrtijedům. Ale úleva brzy vystřídána jiným pocitem. Hnusným pocitem, nepříjemným tušením, že něco chybí. Něco zásadního.

Dracovy šedé oči spočinuly na posteli. A tehdy ji uviděl. Tak jasně, jako by tam skutečně byla. Seděla v tureckém sedu, měla na sobě jednu z jeho košil a nos zabořený do knihy.

„Neodvedla jsi moc dobrou práci…“

„Na tom trvám, Malfoyi. Poklidila jsem, nikoli uklízela.“

Draco zavřel oči a přejel si rukou po obličeji. Když je znovu otevřel, upřel zrak úmyslně na podlahu, odhodlaný už se na tu zatracenou postel nedívat. Moc mu to ale nešlo. Zíral na koberec, který vykukoval pod postelí, a najednou se znovu viděl, jak leží rozpláclý na zemi a snaží se Hermioně pomoct vylézt zpod postele, kam se schovala, když se Pansy pokusila vtrhnout dovnitř během charitativního večírku. Vlasy měla celé od prachu. Ještě teď cítil ty chuchvalce prachu mezi prsty, když jí je opatrně vytahoval z kadeří.

„Neodvedla jsi moc dobrou práci…“

„Na tom trvám, Malfoyi. Poklidila jsem, nikoli uklízela.“

„Proč? Přece jsi nebyla v časové tísni, ne?“

Draco zatnul pěsti a otočil hlavu na opačnou stranu. Komoda byla pořád na svém místě, s vyrovnanou řadou drobných předmětů a vzpomínek. Chyběla jen jedna jediná věc. Rámeček s fotkou jeho přátel – tou, kterou ho Hermiona přiměla vyfotit těsně před jejich útěkem a která teď ležela v kufru s věcmi, které mu Bill a Fleur přinesli při jedné z návštěv v Nemocnici svatého Munga.

„Měl by sis ji vzít. Je hezká. Tam, kam míříme, můžou takové vzpomínky povzbudit.“

Z Dracových úst unikl tlumený vzlyk a zády opřený o dveře svého pokoje se svezl na podlahu, ruce zaťaté ve vlasech. Nezbyla mi ani jedna její fotka.

Uhodil pěstí do země a ignoroval bolest, která mu vystřelila do kloubů. Už to nemohl vydržet. Matčin falešně veselý tón. Blaiseovy a Weasleyho neustálé zkoumavé pohledy, jako by čekali na každé jeho slovo, které by mohlo naznačit, že Hermiona je naživu. Bolest, kterou cítil při každém vyslovení jejího jména.

Všechno se na něj od probuzení valilo jako lavina. Otázky, pohledy, nekonečné zástupy lékouzelníků u jeho lůžka. A teď byl zase zpátky na začátku. Ještě víc zničený hanbou, vinou a bolestí než dřív. Jak jim to má říct? Jak jim má oznámit, že i přes veškerou snahu si prostě nedokáže vzpomenout, co se tehdy stalo? Jak má přiznat, že je velmi pravděpodobné, že Hermiona je skutečně mrtvá? Jak se má vyrovnat s tím, až uvidí, jak se jejich naděje rozpadne?

Odpověď byla jednoduchá. Nezvládne to.

Faktem bylo, že už si nebyl jistý ničím. Nevzpomínal si, co opravdu viděl a co ne. Nevěděl, komu patřily ty hlasy v jeho hlavě, ty výkřiky. Všechno se míchalo v mlhavém zmatku vzpomínek. Jediné, co věděl jistě, bylo, že ji políbil. Těsně předtím, než se to stalo (ať už to bylo cokoli), přitáhl si ji k sobě a přitiskl své rty na její. V tom okamžiku mu patřila celá — tělem i duší — a on byl šťastný. O několik vteřin později… zmizela. A nic už nedávalo smysl.

K čemu je poznat štěstí, když vám ho tak brutálně zase vezmou? K čemu to celé je? Zvedl hlavu a jeho pohled sklouzl ke spáře mezi postelí a komodou. Tam, kde na něj naléhala, aby jí řekl, proč ji tehdy zachránil z těch kobek. Tam, kde ji poprvé políbil — přesně čtvrt sekundy před tím, než mu vrazila největší facku jeho života. Draco znovu zavřel oči a na naleštěné parkety tiše dopadla první slza.

Přál bych si, abych ji nikdy nepotkal…

*****

Narcisa, Blaise a Ron foukali do horkého zeleninového vývaru, který připravili domácí skřítci – ti, kteří se po vyrabování panství vrátili zpět – když náhle bouchly vchodové dveře. Narcisa zvedla hlavu, lehce znepokojená, ale pak se usmála, jakmile rozpoznala charakteristický rytmus kroků nově příchozího.

„Severusi, večeříme v jídelně!“ zavolala, zatímco si Blaise a Ron vyměnili pobavené pohledy.

Kroky se přibližovaly, až se v rámu velkých dveří objevila silueta profesora lektvarů. Pak přešel ke stolu.

„Ale ale, tajemný anonymní zdroj, co poskytuje důvěrné informace Dennímu věštci… co vás přivádí?“ rýpl si Ron a nabral si lžíci polévky.

„Držte jazyk za zuby, Weasley,“ zavrčel Snape, zatímco se Blaise tiše uchechtl.

„Anebo co? Napíšete o mně článek?“ kontroval Ron s předstíraně pohoršeným výrazem, až se Blaise málem zadusil vývarem.

„Jak se máš, Severusi?“ zazpívala Narcisa s potlačovaným úsměvem.

„Už jsem se měl i líp…“ zamumlal Snape a probodl Rona s Blaisem vražedným pohledem. „Od kdy slouží sídlo Malfoyů jako útulek pro bezdomovce?“

Tentokrát vystřelili vražedné pohledy Ron a Blaise, zatímco Snape s uspokojením zvedl koutky úst do úšklebku.

„Jak pokračuje obnova Bradavic?“ zeptala se Narcisa rychle, aby změnila téma.

Snape protočil oči. „Příšerně. Ti idioti z ministerstva do všeho strkají nos. Prý že zařízení není v souladu s normami. Upřímně, co čekali od téměř tisíc let starého hradu? Ale dobrá, s architekturou ať si poradí. Jenže teď chtějí změnit i vnitřní uspořádání Bradavic…“

„Jak to myslíte?“ zeptal se Blaise a zamračil se.

„Nová vláda chce zrušit bradavické koleje. Považují ten systém za zastaralý a prý podporuje nenávist… no ano…“ zavrčel Snape a zavrtěl hlavou.

„A co budou dělat s famfrpálovými týmy?“ vyhrkl Ron zděšeně. „A co Pohár čtyř kolejí?!“

„Kdokoli má stížnosti na nové uspořádání Bradavic, je vyzván, aby vyplnil formulář a poslal ho sovou na odbor kouzelnického vzdělávání…“ odrecitoval Snape tónem, který dával jasně najevo, že tuhle větu už slyšel až příliš často.

Ron zvedl obočí a zašklebil se. Zrušení kolejí? To by snad spousta lidí raději vrátila ‚Voldemortovy časy‘, aspoň kvůli zápasům Nebelvír vs. Zmijozel. Proč se ministerstvo plete do všeho? Ať se radši věnují lejstrům…

„Ale nepřišel jsem sem kvůli Bradavicím,“ pokračoval Snape a obrátil se k Narcise. „Udělal jsem, co jsi chtěla —“

Ale paní Malfoyová ho nenechala domluvit a rychle vstala. „Pojďme do Luciusovy pracovny, ano?“

Snape zamrkal, ale přikývl. „Jak chceš.“

Odešli tedy z jídelny vyprovázeni zvídavými pohledy Blaise a Rona a vydali se do patra. Jakmile zavřeli dveře Luciusovy pracovny, Snapea okamžitě udeřil do očí nepořádek v místnosti. Očividně Narcisa nedovolila nikomu tuhle místnost předělat. Nebo možná nechtěla, aby cizí ruce sahaly do pochybných záležitostí jejího manžela.

„Našel jsi ji?“ zeptala se okamžitě Narcisa a nabídla mu křeslo.

Severus se posadil a zavrtěl hlavou. „Prohledal jsem každý centimetr Bradavic, uvnitř i venku, ale nenašel jsem nic, co by se byť jen vzdáleně podobalo hůlce Eleanor Malfoyové…“

Narcisa stiskla rty. „A ti, co odnesli tělo, taky nic nenašli?“

„Obrátil jsem se na ně, ale řekli mi, že předměty nalezené u mrtvých jsou součástí důkazního materiálu. Převádějí se na ministerstvo a ukládají pod zámek. Potřebuji zvláštní povolení ke vstupu… řízení už běží,“ přikývl Snape.

V místnosti se rozhostilo ticho a Narcisa si dlouze povzdechla.

„Neřekla jsi to těm chlapcům?“ zeptal se Snape a naklonil hlavu ke straně.

Dívala se na něj, jako by se zbláznil. „Nechci jim dávat planou naději. Řeknu jim to, až pokud něco opravdu najdeme… Do té doby… no, však víš…“ Odmlčela se. Ne, on neví. Jak by mohl? Nemusel snášet Dracovo mlčení a nehybnost celých patnáct dní. Neviděl ten prázdný pohled jako jedinou odpověď na otázky. Nemusel předstírat pevnost, zatímco se jeho syn pomalu vzdával života a jeho dva kamarádi viseli na každém jeho slově, jak čekali na zázrak, na odpuštění… které možná nikdy nepřijde. Snape ale jen přikývl.

„Nemyslíš si, že by mohla být někde naživu…“ dokončil za ni, zatímco mu vrhla obviňující pohled.

„Ano… teda ne… já nevím…“ zhroutila se do Luciusova křesla na druhé straně stolu a přejela si rukou po tváři. „Lucius vypadá tak přesvědčeně, že ji viděl – bez Draca, s Nottem. Ale nemáme tušení, kdy to bylo, a klidně se mohl splést. Možná ji opravdu přepadl Dolohov při útěku a zabil ji. Jak to máme vědět?“

„Každopádně, Nott je nezvěstný od chvíle, kdy se postavil Voldemortovi…“ zamručel Snape, a v duchu znovu viděl Nebelvírův meč, jak projíždí tělem Pána zla.

„Není divu – je hledaný ministerstvem jako svědek v případu vraždy vlastních rodičů…“ řekla Narcisa a zavrtěla hlavou. „Každý by se pokusil utéct, aby se vyhnul úřadům. Takže jeho zmizení mě nijak nepřekvapuje… Zvlášť po tom, co udělal Hermioně ve sklepení. Moc dobře věděl, že to tím neskončí.“

„Budeme mít jasno, jen pokud se Eleonořina hůlka nenajde mezi důkazy… Do té doby musíme zachovat chladnou hlavu,“ pronesl Snape a naklonil se, aby položil ruku na Narcisinu, která ležela na stole.

Jen přikývla a slabě se usmála.

„A Draco?“ zeptal se se zamračeným výrazem.

Sevřela rty. „Chodí, občas se nají, mluví málo. Někdy mám pocit, že přede mnou sedí mrtvola…“ Zlomil se jí hlas a odvrátila zrak.

„A proto tu držíš ty dvě další příšerky?“ ušklíbl se Snape, narážeje na přítomnost Rona a Blaise v domě.

Narcisa se smutně zasmála. „Zčásti…“ Pak k němu zvedla oči plné slz a bolestně se usmála. „Musíš si myslet, že jsem strašně sobecká, viď?“

Snapeův úsměv se rozšířil a pomalu zavrtěl hlavou. „Ne.“

Narcisa potlačila vzlyk a stiskla mu ruku.

„Děkuju.“