Preklady fanfiction Harryho Pottera

Jaký otec, taková dcera 

Like father, like daughter

Originál: https://www.fanfiction.net/s/3514600/1/Like-Father-Like-Daughter

Autor: Kailin

Překlad: denice   Beta: Sevik99    Banner: Jacomo

Povolení k překladu: Ano

Humor

Severus, Hermiona

Rating: 9+  Kapitol: 1

Slov: 1 683

 Éra/období: Po Bradavicích

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetke J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Kailin. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

PP: Doprovodná povídka k Příběhu mistra Snapea, přeložený zde: https://hpkizi.sk/modules.php?name=News&file=article&sid=5317

Shrnutí: Severus zjišťuje, že malé děti si toho dokážou docela dost zapamatovat.

 Tato drobnost ze Snapeova úhlu pohledu se odehrává asi dva a půl roku po povídce „Příběh mistra Snapea“. Je věnována všem rodičům, kteří věří, že jejich vlastním dětem se nedá nic vytknout (zkrátka všem).

Otcovství není něco, po čem bych kdy toužil. Proč bych měl? Můj vlastní otec byl ohavným příkladem této role: ledový a nepřístupný. A vzhledem k mým zkušenostem se studenty mě myšlenka rozmnožování moc nepřitahovala. Proč přispívat k světové zásobě propastně hloupých dětí? V každém případě jsem byl nemilovatelný zatracenec. Žádná žena při zdravém rozumu by mě nepovažovala za žádoucího.

Skutečnost, že jsem z druhé války s Voldemortem vyšel relativně bez úhony, mi připadala jako krutý vtip. Koneckonců jsem měl zemřít, ne být opožděně prohlášen za hrdinu. Strávil jsem příliš mnoho let v přesvědčení, že se Pán zla dozví o mé skutečné věrnosti, a Avada Kedavra se zdála být nezvratným osudem. Pak jsem byl donucený spáchat tu největší hrůzu a zabít jediného muže na světě, který projevil zájem o mé dobro. Byl jsem si jistý, že teď můj konec nepřijde z Voldemortovy hůlky, ale z páchnoucího, mrazivého mozkomorova polibku.

Dokážete si představit mé překvapení, když jsem byl prohlášen za svobodného muže a mohl si ve světě jít svou vlastní cestou – cestou, která nezahrnovala učení stáda tupohlavců. A později, což bylo ze všeho nejpřekvapivější, se ze mě stal zamilovaný muž, a co víc, do mudlorozené.

Mudlorozené, která chtěla dítě. 

V době, kdy Hermiona zažila své prozření ohledně mateřství, jsem si už byl jistý, že chci s touto neuvěřitelnou ženou strávit zbytek života. Její náhlé prohlášení, že chce mít dítě – dítě se mnou – bylo impulsem vedoucím k mé poněkud neelegantní žádosti o ruku. Byl to perfektní začátek, šance prosadit své touhy a zároveň se vyhnout sentimentálně romantickému zvyku. Oblíbený obraz nápadníka, který na kolenou prosí svou milovanou, rozhodně není můj způsob, i když – s dostatkem času – bych možná i já přišel se stylovější žádostí o ruku.

Do šesti měsíců od uzavření našeho manželství Hermiona otěhotněla. Přiznávám, že jsem se, když jsem se to dozvěděl, trochu jsem se dmul pýchou. To ten samec v nitru, předpokládám, hrdý na to, že rozmnožuje svůj druh. Kromě toho, skutečný porod byl ještě měsíce daleko. Měl jsem dostatek času si zvyknout na myšlenku, že budu otcem.

Rád si myslím, že jsem Hermionu během těhotenství podporoval. Poslušně jsem manželce řekl, že je v tomto stavu docela krásná – abych byl upřímný, přímo zářila – a vyhýbal jsem se jakýmkoli větším slovním přešlapům ohledně jejího neustále se zvětšujícího obvodu. Mezitím Hermiona nashromáždila pokoj plný dětských věcí od oblečení přes hračky až po nábytek, a i když jsem si nedokázal úplně představit, k čemu proboha jeden malý tvor potřebuje tolik věcí, držel jsem jazyk za zuby. Její rodiče byli hlavním zdrojem všech dárků pro vnouče, protože vyhlídka na to, že se stanou prarodiči, je naprosto pohltila. Ne, že by nám Lawrence a Julia něco museli dávat; nyní už obrovské množství Weasleyových a Potterových bylo více než ochotných darovat tolik použitých dětských věciček, že by se jimi zaplnil sklad. Hermiona však shledala nadšení svých rodičů naprosto okouzlujícím („Kolikrát budou mít první vnouče?“) a všechny dary od kouzelníků odmítla jako zbytečné. V důsledku toho většina dětských věcí v našem domě nesla visačky z mudlovských obchodů, které, jak Hermiona přiznala, byly poměrně drahé a luxusní.

Rád si myslím, že na mě hned tak něco neudělá dojem. Jsem příliš unavený, viděl jsem toho v životě až příliš mnoho. Ale samotný porod, ta jednoduchá věc, která umožnila lidské rase pokračovat v existenci, byl úžasný. Samozřejmě, když jsem se o tom několik dní po narození Mairin zmínil Hermioně, zjistil jsem, že naše definice ‚jednoduchosti‘ v souvislosti s procesem porodu byly naprosto odlišné. Zdálo se, že si mého pozorování ani trochu necenila.

Dalším překvapením, vzhledem k tomu, jak dlouhodobé mám zkušenosti s dospívajícími a absolutně žádné s kojenci, bylo, že mimina nebyla beztvarými skvrnami, za jaké jsem je vždycky považoval. Předpokládal jsem, že jsou víceméně identická, až na barvu vlasů a pleti, a že formovat své potomky v civilizované bytosti je rolí rodičů. Skutečnost, že moje dcera měla od začátku svou vlastní výraznou osobnost, mě naprosto zaskočila. Také to zničilo mé oblíbené teorie o tom, proč se děti vyvíjejí tak, jak se vyvíjejí. Už jsem neobviňoval Luciuse a Narcisu z toho, že zplodili něco takového, jako je Draco Malfoy; ten kluk byl evidentně rozmazlený spratek od narození, bez jakéhokoli zásahu svých rodičů.

Když moje dcera vyrostla, začala chodit a překotně mluvit (naprosto přesně vím, odkud tuto vlastnost vzala), dosáhla zcela nových úrovní šarmu. Mairin byla absolutně předčasně vyspělá a totálně roztomilá. Od jejího narození jsem zaslechl nejedno zamumlání na téma Jak může tak rozkošné dítě mít za otce Severuse Snapea? a byl jsem docela hrdý na kombinaci její krásy a inteligence. Když jí byly tři roky, věděl jsem nade vší pochybnost, že pro Mairin budou Bradavice dětskou hračkou. Nepochybně bude mít OVCE do konce prvního ročníku.

Mairin právě dovršila tři léta, když nečekaná schůzka donutila Hermionu na chvíli ji nechat v mém starém domě na Tkalcovské ulici, zatímco se postará o své záležitosti. Stále tam mám svůj podnik, i když v domě od naší svatby nebydlím. Tohle byla pro mou dceru první příležitost „vidět tátovu práci“, i když to neznamenalo nic víc, než že s ní Nora pět minut pobíhala po laboratoři, a pak jsem je vyhnal nahoru. Vaření se mi ten den moc nedařilo. Navíc žádná lektvarová laboratoř, natož ta, která se používá k přípravě výbušnin, není místem pro děti. Naštěstí se Hermiona vrátila sotva za čtvrt hodiny. Nora ji ujistila, že se Mairin chovala perfektně, a moje žena s dcerou odešly.

Na tu krátkou návštěvu jsem už nemyslel, dokud jsem o týden později nenarazil na Mairin v její herně. Vzala si všechny dětské hrnečky a kotlíky, které měla, spolu s kalíškem na zubní kartáček z koupelny, a srovnala je na svém malém stolku. Poté, co naplnila několik hrníčků vodou, přelévala ji z jedné nádobky do druhé. Také mávala svou dětskou hůlkou sem a tam a celou dobu mumlala něco, co mělo být zřejmě zaklínadlo. Najednou mi to došlo: moje dcera si ‚hraje na lektvary‘ a málem jsem pukl hrdostí. Mairin strávila v mé laboratoři jen pět minut a s nadšením si znovu vytvořila to, co viděla. Okamžitě jsem zavolal Hermionu, aby se podívala. Není divu, že lidé chtějí děti, pomyslel jsem si. Tohle byl jeden z těch vzácných, dojemných okamžiků, kdy člověk skutečně pochopí kouzlo rodičovství.

Hermiona mi nakoukla přes rameno a její oči se rozzářily při pohledu na scénu, která se před námi odehrávala. „Ach, Severusi, to je tak roztomilé,“ zašeptala mi do ucha.

Roztomilé? Nebylo to roztomilé, bylo to předznamenání velkých věcí, které teprve přijdou. Moje dcera, Mairin Julia Snapeová, se chystala stát mistryní lektvarů, a tohle byl úplně první důkaz její zlaté budoucnosti. Bylo příliš brzy začít se dotazovat na možnosti učňovského vzdělávání?

A pak se to stalo.

Moje milovaná tříletá dcera jednou rukou hodila přes místnost prázdný hrnek, druhou mávala svou malou dětskou hůlkou a ječela: „Zatraceně! Do Merlinových chlupatých kulí!“ A pak se znovu klidně pustila do přelévání vody z jedné nádoby do druhé.

Ztuhl jsem na místě, cítil jsem, že mi odtéká krev z tváří. Jak je možné, že trvalo dobrý půlrok přemlouvání a vábení, než jsem Mairin přesvědčil, že používání záchodu je úžasná věc, a osvojit si mé nejhorší zlozvyky se jí podařilo během pěti minut?

Zalapání po dechu za zády mi připomnělo, že Hermiona byla právě svědkem celé věci. Otočil jsem se a zjistil, že se opírá o zárubeň a otřásá se tichým smíchem, ruku si tiskne na ústa a po tvářích jí stékají slzy veselí. Pokusil jsem se zamumlat omluvu – trochu jsem klel v den, kdy Nora měla Mairin v laboratoři, ale Nora se okamžitě urazila a poznamenala, že malé džbány mívají velké uši. V tu chvíli jsem se začal víc starat o fyzické blaho malého džbánu a navrhl jsem, že lektvaristická laboratoř není vhodné místo na hlídání batolete. Nikdy by mě nenapadlo, že by si Mairin pamatovala cokoli z toho, co viděla, natož co slyšela.

„Já… promluvím si s ní,“ zamumlal jsem teď.

Hermiona, stále pro smích neschopná mluvit, na mě bezmocně mávla, abych šel.

„Ahoj, Mairin,“ řekl jsem a klekl si k ‚pracovnímu stolu‘ své dcery.

„Ahoj, tati. Dělám lektvary – stejně jako ty!“ Mairin se otočila a věnovala mi zářivý úsměv.

Totálně převálcovaný dítětem. Možná se měl Fénixův řád pokusit použít proti Voldemortovi tříleté batole. Byl jsem si jistý, že Pán zla by byl naprosto zaskočen. Mohl jsem jen přikývnout a odpotácet se, zatímco Hermiona stále tiše vyla smíchy.

V příštích několika dnech své dceři vysvětlím, že ‚zatraceně‘ a ‚do Merlinových chlupatých kulí‘ nejsou vhodná slova pro tříleté dítě. Jsem si jistý, že se Mairin usměje, přikývne a řekne: „Ano, tati.“

A stejně tak jsem si jistý, že Hermiona mi na tohle nikdy nedovolí zapomenout.