Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 57. Ta tvrdohlavá věc, kterou děláš – 1/2

„Takže Kratiknot?“

„Ty s tím nesouhlasíš?“ Snape se zamračil na písek, který se mu lepil na boty. Poněkud nepohodlně si museli přenášedlo nasměrovat na pláž, protože Kneaderův dům nebyl napojen na letaxovou síť.

„Ne,“ zavrtěl Harry s úsměvem hlavou. „Kratiknot je vlastně perfektní. Nezastrašil by ani mouchu, ne jako vy nebo profesorka McGonagallová, ale i tak se mu daří držet své třídy na uzdě. Nejspíš je nejlepší, kdo může profesoru Brooksovi něco ukázat, a to aniž by ho vyděsil k smrti, což… však víte. Je to výhoda. Nemůžu uvěřit, že jsem si na něj nevzpomněl sám.“

„Nemusíš na všechno myslet sám,“ podotkl Snape roztržitě. Otočil se a vydal se kluzkým pískem ke Kneaderovu domu, přičemž zjevně očekával, že mu Harry bude stačit.

Ten pokrčil rameny a vydal se za ním. Neznamenalo to, že by se nesnažil myslet na všechno sám. Staré zvyky a tak. „Každopádně potřebuje hodně pomoci, ale myslím, že profesor Kratiknot je dobrý začátek. Takže díky.“

Snape naklonil hlavu, ale víc neřekl.

Harry namířil napůl podrážděný, napůl pobavený pohled na profesorova záda. Ten člověk měl špatnou náladu od chvíle, kdy ho Harry ráno potkal v jeho kabinetu. Naštěstí teď, když měl Harryho rád, se to projevovalo spíš tím, že byl střídavě stručný a mlčenlivý, než že by byl vyloženě protivný. Harry alespoň poznal, že není objektem Snapeova hněvu, a tak to nechal bez komentáře plavat.

Kromě toho měl on sám dost dobré nálady pro oba. Usmál se, když se nadechl čerstvého slaného vzduchu a ucítil na tvářích chladivý mořský vánek. Napůl si přál zůstat tady na pláži, zout si boty a bořit prsty do písku. Ale pak by neměl tolik času na Lovce, a tak tu myšlenku vytěsnil z hlavy a spěchal, aby dohnal Snapeovy dlouhé kroky.

Když došli ke kamenné cestě vedoucí k domu, Harry už viděl, že Kneader sedí na verandě. Starší muž popíjel čaj a nenuceně monitoroval jejich postup.

Když dorazili na verandu, Harry pozorně sledoval, jak se muži zdraví. Stále ho fascinovalo jakékoliv přátelství, které mezi oběma muži panovalo, ale žádné velké úsměvy nebo jak se máte, jen povrchní pozdravy a důvěrná přitakání. Když se Kneaderovy oči obrátily k Harrymu, nemohl si pomoci a pod jeho ostrým pohledem se zachvěl.

Muž naklonil hlavu. „Vítejte zpátky, pane Pottere. Docela se mi ulevilo, když jsem se dozvěděl o vašem útěku. Všechny jste nás trochu vyděsil.“

„Omlouvám se,“ vyhrkl automaticky a Snape si odfrkl.

„Budete mu muset odpustit, Efraime,“ pronesl suchým tónem. „Tady pan Potter postrádá schopnost patřičně rozlišovat, které situace vyžadují a které nevyžadují omluvu. Pracujeme na tom.“

Harry na Snapea nakrčil nos a drze namítl: „Tomu se říká být zdvořilý.“

Kneader je oba poctil laskavým úsměvem, a když se jeho pohled vzápětí zastavil na Harrym, byla v něm vřelost, kterou předtím neviděl. Alespoň ne tehdy, když byl zaměřen na něj. Nemohl si pomoct, dvakrát se ohlédl a pak muži oplatil drobný, nejistý úsměv. Možná že Kneader přece jen nebyl rozhodnutý nemít ho rád. Ale ať už to bylo proto, že se Harry předtím projevil jako sympaťák, nebo proto, že teď už ho Snape neměl tak nerad, předpokládal, že na tom příliš nezáleží. Být objektem Kneaderova vřelého pohledu bylo mnohem příjemnější než se krčit pod jeho ostrým pohledem.

Přesto ho to neodvádělo od jeho poslání. Kneader je pozval dovnitř, ale Snape musel zachytit Harryho pohled na louku, protože mu pokynul, aby šel. „Najdi svého přítele. Zůstaň na dohled od verandy.“

Harry se ušklíbl a rozběhl se na louku. Což se ukázalo jako špatný nápad, protože málem zakopl o kámen a musel se potají ohlédnout, aby se ujistil, že jeho neohrabané klopýtnutí nikdo neviděl. Pak zpomalil do rychlé chůze.

Poté, co dvakrát prošel celou louku a vyhnul se stromu – otřásl se při vzpomínkách, které v něm ten kus země vyvolával –, se posadil na obzvlášť velký balvan na dohled od domu a čekal. Došlo mu, že je jen otázkou času, než Lovec ucítí ve vzduchu jeho pach a přijde ho najít. Když spolu mluvili poprvé, Harryho fascinovalo Lovcovo vysvětlení, jak dokáže rozlišit všechny lidi a zvířata v okolí jen podle čichu. Aniž by se na ně podíval!

Povzdechl si a podíval se na modrou oblohu. Ne poprvé si přál, aby mohl komunikovat i s jinými zvířaty. Představte si, co všechno by se mohl naučit! Usmál se a pomyslel si, že mluví jako Hermiona. Ne, ne tak docela jako Hermiona, rozhodl se. Nechtěl si v hlavě vytvářet sborník vědomostí; chtěl prostě vědět některé z těch skvělých věcí, které zvířata znají a on ne.

Třeba jaké to je mít křídla a létat, kam se člověku zachce.

Nebo se zahrabat hluboko pod zem?

Nebo mít zabudovaný kožich, který chrání před zimou?

To všechno znělo hezky. Moc rád by měl schopnost létat nebo se zahrabat daleko od Dursleyových nebo mít zabudované teplo po všechny ty časy, kdy ho nechali s jednou otrhanou dekou v chladném přístěnku.

To ho přivedlo na méně příjemnou otázku. Se vším ostatním v poslední době na Dursleyovy příliš nemyslel, ale nyní ho napadlo, jestli se tam bude muset ještě někdy vrátit. Teď, když Snape a Brumbál věděli, co vědí, ho jistě nebudou nutit. Znělo to, že možná ne. Poprvé od noci, kdy se setkal se Siriusem, měl skutečnou naději, že se svými příbuznými konečně skončil. A to nadobro.

Možná. Stále měl pochybnosti. Nemohl si pomoct. Patnáct let musel snášet své příbuzné a pokaždé, když měl alespoň malou naději, že ho od nich buď odvedou, nebo se k němu začnou chovat hezky, byl zklamán. Už dávno přestal žádat dospělé o pomoc. Nikdy mu nevyšli vstříc. Ale tentokrát…

Tentokrát měl o něco větší naději. I když se té naději nemohl zcela oddat, myslel si, že konečně našel někoho, kdo má odvahu a motivaci mu vyjít vstříc. Snape jeho příbuzné nenáviděl, a to nejen proto, že to byli otravní mudlové. Jeho profesor dobře znal strach a pochybnosti o sobě samém, které s sebou nesla výchova zlomyslnými lidmi. Nebylo mu neznámé, jaký život s nimi Harry vedl, a navzdory jejich minulosti, navzdory nenávisti, která mezi nimi kdysi panovala, věděl, že Snape nechce, aby se Harry k Dursleyovým vrátil.

Připadal si neuvěřitelně hloupě, že ho to jen tak napadlo, ale cítil se skoro, jako by našel… no, šampiona. Snape by bojoval, aby ho udržel při smyslech, bojoval by, aby mu pomohl porazit Voldemorta, a bojoval by, aby se nevrátil k Dursleyovým.

Usmál se. A pak si pomyslel, jak by Snape reagoval na to, kdyby ho nazval šampionem, a rty se mu roztáhly do úsměvu. Snape by to nesnášel. Ušklíbl se. Chytrému napověz…  ale v duchu si poznamenal, že to během budoucích lekcí nitrobrany bude blokovat.

Než se stačil touto myšlenkou déle zabývat, zachytil v uších jakýsi zvuk, posadil se zpříma a podíval se směrem, odkud se mu zdálo, že zvuk přichází. Zahlédl černobílou linii, jak se plíží trávou, a jeho úsměv se neskutečně rozšířil. „Lovče!“

„Sss hadí-kouzzzelník-čččlověk,“ zasyčel Lovec, když se přiblížil.

Harry ho málem opravil, ale předpokládal, že na tom až tak nezáleží, když Lovec nedokáže pochopit, že není z části had. Alespoň začínal chápat tu kouzelnickou část.

Had se zastavil vedle Harryho balvanu a začal se pomalu svíjet na místě.

„Chyběl jsi mi,“ řekl Harry. Natáhl k němu ruku a Lovec úslužně posunul hlavu dopředu, aby mu Harry mohl přejet prsty po hladkých šupinách za očima.

Pomalu zakýval hlavou. „Sss hadí-kouzzzelník-čččlověk není mrtvý. To jsssem rád.“

Harry se tiše zasmál. „Jo. To jsme dva. Jaký byl lov od té doby, co jsem odešel?“ Připadalo mu, jako by tu byl teprve včera a mluvil s Lovcem, ale od jeho zajetí uplynulo už šest týdnů. Šest dlouhých týdnů.

„Ta žžžába byla lahodná.“ Lovec zakýval hlavou, což Harry pochopil tak, že jedl teprve před chvílí. „Je čččím dál větššší zzzima. Jídlo ssse ssshání hůř. Brzzzy budu ssspát.“

„Aha.“ Hádal, že had myslí hibernaci. Napadlo ho, že stále ještě ani neví, jaký druh hada Lovec je, a netušil, že v zimě hibernuje. Možná kdyby zjistil, jak dlouho tento druh hada hibernuje, mohl by Snapea přemluvit, aby ho sem vzal na další návštěvu brzy poté, co se měl probudit. Možná by se dokonce mohl Snapea na všechno o Lovci zeptat. Jako mistr lektvarů toho o různých druzích hadů nejspíš věděl hodně.

„Taky jsem chvíli spal,“ slyšel sám sebe říkat dřív, než si uvědomil, že mu to vrtá hlavou. „Jen týden. Ale připadalo mi to delší. No. Dobře, připadalo mi, jako by žádný čas neuplynul. Ale taky mi to připadalo jako dlouhá doba. Protože mě někdo donutil spát. Nechtěl jsem.“ Zatřásl hlavou, aby si ji pročistil. O téhle části toho, co se stalo, ještě s nikým nemluvil, alespoň ne víc než o základních věcech. Až teď si uvědomil, jak moc to potřebuje.

„Během mé nepřítomnosti se mi toho stalo hodně,“ vysvětloval, protože Lovec kroutil hlavou způsobem, který naznačoval, že si není jistý, o čem Harry mluví, ale byl ochotný poslouchat. „Unesl mě jeden zlý čaroděj a ublížil mi. A vím, že to nedává smysl, ale i když se stalo hodně zlých věcí, nejhorší bylo to spaní. Když mi ten zlý čaroděj ubližoval, alespoň jsem věděl, co se děje, a mohl jsem s tím něco udělat. I když jediné, co jsem mohl udělat, bylo křičet nebo kopat, alespoň jsem měl kontrolu nad svým tělem. Když mě donutil spát…“ Ztěžka polkl. „Věděl jsem, že si se mnou může dělat, co chce, a já to nedokážu zastavit. Ani bych o tom nevěděl. A nevěděl jsem, kdy a jestli vůbec se probudím. Bylo to děsivé.“

„Mně ssspánek nevadí,“ zasyčel Lovec. „Můžžžu tě naučit, jak to dělat líp.“

Harry se usmál a vydechl. „Díky. Možná až se uvidíme příště.“ Věděl, že mu had nemůže úplně rozumět, ale stejně mu bylo příjemné vyložit své myšlenky nahlas. Přesunul se z balvanu a lehl si na záda na hladký kus země. Díval se na oblohu, zatímco se mu Lovec přivinul blíž k boku a částečně i na hruď. „Myslím, že je možná v pořádku nemít kontrolu pořád, ale je to jiné, když se můžeš rozhodnout, že se kontroly vzdáš, ne?“

Lovec mu sklonil hlavu pod ruku a Harry lehce přejížděl prsty sem a tam po hadích šupinách.

„Dřív jsem třeba neměl rád, když za mě rozhodoval učitel. Dobře,“ přiznal s křivým úsměvem, „pořád se mi to nelíbí. Ale někdy je fajn nechat někoho dělat těžká rozhodnutí, ne? Ne taková, jaká za lidi dělá zlý čaroděj, ale taková, jaká za děti dělají rodiče a učitelé. Ta někdy nejsou tak špatná.“

Lovec zvedl hlavu, takže se díval Harrymu do tváře. „Pořád jsssi v hnízzzdě,“ připomněl prostě, jako by to všechno vysvětlovalo.

Harryho rty se zkřivily do úsměvu. „Jo. Pořád v hnízdě. Tak nějak.“ A pořád bez hnízda, dodal v duchu, ale ne. To se mu nezdálo úplně správné. Možná Bradavice byly jeho hnízdem. Nevěděl, jak by tenhle rok zvládl bez svých přátel a profesorů kolem sebe.

„Ne v učččitelově hnízzzdě,“ nadhodil Lovec, jako by stále pochyboval.

„Ne,“ potvrdil Harry. „V učitelově hnízdě ne.“

„Ty jsi odešel a on přišel. Hledal tě. A ty jsi tady,“ vysvětlil Lovec, jako by tím bylo něco vyřešeno.

Harry se usmál. „Jo, našel mě. Zachránil mě před tím zlým čarodějem.“

„Ukázzzal jsssem mu tvou hůl. To ho rozzzrušššilo. Bál jsssem ssse, ale neublížžžil mi.“

Harry utěšeně pohladil Lovce po krku. „Říkal jsem ti, že to neudělá. Ví, že jsme přátelé. Neublíží ti. Jen… nedělej žádné prudké pohyby, až ho uvidíš, ano? Mohl by být v tvé přítomnosti ještě trochu nervózní.“

„Nekousssl jsem ho.“

„Já vím. Děkuju.“

Lovec zakýval hlavou a přiznal: „Kousl jsem psssa-čččlověka.“

Harry se nad vážností Lovcova přiznání zasmál, ale rychle vystřízlivěl. „Já vím. To je v pořádku.“ Nerad by pomyslel na to, co by se mohlo stát, kdyby Remus nebyl hned přinesen k léčiteli, ale to nebyla Lovcova vina. Věděl jediné – že Remus byl ten den ten špatný. Harry přemýšlel, že by mu to vysvětlil víc, ale Lovce by to jenom zmátlo a stejně bylo velmi nepravděpodobné, že by se sem Remus ještě někdy vrátil. „Udělal jsi dobře, že jsi ho zastavil,“ ujistil hada.

Lovec vypadal uklidněně a položil si hlavu na Harryho hruď. Leželi tak, dokud slunce nebylo vysoko na obloze a on se nedozvěděl víc o hadově životě. Netušil, jak obtížné může být chytat divoké myši, a ani si nemyslel, že by něco takového někdy potřeboval vědět, ale bylo zábavné poslouchat, jak Lovec vypráví příběh o svém posledním nepovedeném lovu. Had na oplátku poslouchal, jak Harry vysvětluje další podrobnosti o svých kamarádech ve škole. Myslel si, že Lovce by setkání s Ronem docela potěšilo, i když si nebyl jistý, jestli může říct to samé o Ronovi.

Poznal, že už nejsou sami, když se Lovec úplně zastavil a zadíval se do bodu za Harrym.

„Je to učitel?“ zeptal se Harry.

Had pomalu zvedl hlavu a zasyčel: „Ano. Je v klidu. Bojí ssse?“

Harry se ušklíbl. „Nejspíš ano. Teď se posadím, ano?“

Lovec úslužně sundal váhu z Harryho hrudi a zavrtal se do trávy, aniž by spustil oči z místa, kde pravděpodobně stál Snape.

„Nebudu kousssat,“ slíbil.

„Já vím.“ Zvedl se do sedu a otočil se. Jistě, Snape se zastavil několik kroků od nich a ostražitě je pozoroval. „Můžete jít blíž, jestli chcete,“ zavolal Harry. „Slíbil, že vás nekousne. Vsadím se, že vám dokonce dovolí, abyste se ho dotkl, pokud budete chtít. Myslím, že vám důvěřuje, když jste mu předtím neublížil.“

Snape si odkašlal. „I když je ta nabídka lákavá…“

„No tak, snad se nebojíte?“

Snape po něm střelil neohromeným pohledem. „Nejsme všichni Nebelvíři, abychom si pletli lehkomyslnost se statečností. Jsem docela rozumně opatrný, když se nechci přiblížit do vzdálenosti kousnutí páru jedovatých tesáků, zvlášť když jsem měl příležitost vidět výsledek těchto tesáků v akci.“

„Nekousne vás, přísahám.“

„A na dálku mě taky nekousne,“ opáčil Snape a jeho trpělivost ve dnu špatné nálady očividně docházela.

Harry si povzdechl a zamumlal: „Fajn. Jen jsem chtěl, aby vás poznal doopravdy, to je všechno,“ a pohladil si Lovce. Malý had zřejmě cítil napětí ve vzduchu a nevěděl, jak si ho vyložit, protože se stočil ještě pevněji. „To je v pořádku,“ ujistil ho v hadím jazyce. „My jsme se nehádali, ne doopravdy. Lidé se nemusí shodnout, ale přesto zůstat přáteli.“

Lovec sklonil hlavu pod Harryho ruku, skoro jako by se do ní zabořil, a Harry si byl naprosto jistý, že to je ta nejrozkošnější věc, jakou za celý rok viděl. Had se při zašustění hlíny a trávy opět ztišil a Harry s radostným překvapením vzhlédl a uviděl Snapea, jak se blíží vpřed s rezignovaným, ale odhodlaným výrazem ve tváři.

„Dej mi slovo, že nepáchám sebevraždu, nebo, Merlin mi pomáhej, tě můj duch bude pronásledovat až do tvé smrti.“

Harry se potěšeně zasmál. „Opravdu chcete strávit svůj posmrtný život pronásledováním Nebelvíra?“

Snape se zatvářil, ale jeho oči se soustředily na černobílého hada,  ke kterému se blížil.

„Může se tě můj učitel dotknout?“ zeptal se Harry hada. „Ukázalo by mu to, že jsi přátelský, kdybys mu to dovolil.“

„Ano,“ zasyčel Lovec a pomalu pohnul hlavou ke Snapeovi, který ztuhl.

„To je v pořádku,“ naléhal Harry. „Říkal, že nekousne.“

Snape zabručel, jako by nevěřil tomu, co se chystá udělat, a pak si klekl vedle Harryho. Opatrně natáhl ruku, zatímco si ho Lovec stejně opatrně prohlížel. Šlehl po Snapeovi jazykem a profesorovi sloužilo ke cti, že se neodtáhl. Ovšem ani nepohnul rukou blíž.

„Jen si vás očichává,“ vysvětlil Harry.

„Ano,“ zamumlal Snape. „Jsem si toho vědom.“ Přesto se ještě jednou zhluboka nadechl, než posunul ruku o kousek dál. Lovec se trochu přikrčil a dovolil Snapeovi, aby mu lehce přejel prsty po krku.

Harry se rozzářil. „Vidíte? Líbíte se mu. Nebo alespoň vás nemá nerad.“

Snape nezávazně zabručel a ruku stáhl. Lovec se volně přivinul vedle Harryho, opřel si hlavu do záhybu vlastního těla a zvědavě Snapea pozoroval.

„Můžete ho pohladit víc, jestli chcete.“ Snape po něm střelil pohledem, který mluvil za vše, a Harry se zasmál. „Tak příště?“

Snape zavrtěl hlavou. „Ze všech dovedností, které jsi mohl ovládat, muselo být krocení hadů na seznamu?“

Harry pokrčil rameny a přejel Lovci rukou po šupinách. „Není to krocení, když můžete s hadem mluvit. Je to jen… navazování přátelství.“

„Ty už nemáš dost přátel?“

„Život nemá limit přátel, víte.“

„Ani neexistuje kvóta, o kterou bys měl usilovat.“

„No, možná by měla být,“ pravil Harry tvrdohlavě. „Na světě je spousta nešťastných lidí, kteří by mohli být šťastnější, jen kdyby měli víc přátel.“

„A ty se hodláš se všemi spřátelit, že?“ poznamenal Snape, a přestože Harry věděl, že ten muž není v nejlepší náladě, jed v jeho hlase ho rozladil.

„Samozřejmě že ne,“ vyhrkl. „Ale není nic špatného na tom, že se přátelím, kde můžu. Možná kdybyste se jednou za čas pokusil navázat přátelství, nebyl byste pořád tak vážný a nevrlý!“  Kousl se do rtu a už teď litoval, že byl tak hrubý poté, co mu Snape tolik pomohl.

Snape si odfrkl: „Přišel jsem tě zavolat k obědu. Pan Kneader už nepochybně musel použít zahřívací kouzla.“

„Aha, hm, dobře. Můžu dostat pár minut na rozloučenou?“

„Samozřejmě.“ Snape se ztuhle zvedl na nohy a Harry ho přistihl, jak si při odchodu tře levou ruku. Zamračil se a přemýšlel, jestli to je důvod profesorovy špatné nálady. Přál si, aby měl způsob, jak ho zbavit bolesti. Časem se mu to možná podaří. Kdyby mu Snape a Brumbál alespoň dovolili, aby to zkusil… Do té doby by na něj možná neměl být tak přísný, že není ve své kůži.

„Pane profesore?“ zavolal za ním a Snape se napůl otočil, aby se ohlédl. „Omlouvám se, že jsem řekl, že jste pořád vážný a nevrlý a nemáte žádné přátele.“

Snape zvedl oči k nebi, ale koutek rtu se mu zvlnil způsobem, který Harrymu napověděl, že už mu bylo odpuštěno. „Pottere. Já jsem vážný a nevrlý pořád a nemám žádné přátele. Není to nijak přehnané a ty nejsi zdaleka první, kdo na to upozorňuje.“

„To neznamená, že je hezké to říkat,“ zabručel Harry. „A vůbec, není to tak úplně pravda. Nejste pořád mrzutý a máte přinejmenším… tři přátele.“

„Tři, hm?“ Snape se úplně otočil a založil si ruce na prsou. „Prosím tě, řekni mi, kdo se dostal do výběru?“

„Brumbál, Kneader a já,“ vyjmenoval Harry na třech prstech. „A než řeknete, že nemůžu počítat Brumbála, protože je to váš šéf, nebo sebe, protože jsem student, dovolím si nesouhlasit. Přátelé jsou různí a já nás oba na váš seznam zapíšu, ať se vám to líbí, nebo ne.“ Zvedl bradu. „A pořád nevěřím, že se nepřátelíte aspoň s některými z ostatních profesorů. Třeba s Kratiknotem. O McGonagallové pořád nevím. Oba jste nejspíš příliš tvrdohlaví na to, abyste spolu byli opravdu dobří přátelé. Ale možná si někdy povídáte? Nebo možná…“ Když o tom tak přemýšlel, pořád si nebyl jistý, koho dalšího by mohl jmenovat. Hagrid Snapea nejspíš přiváděl k šílenství a k Pomfreyové se vždycky choval s prostou profesionální zdvořilostí. Prýtová nevypadala jako typ, se kterým by se Snape kamarádil…

„Doufal jsem, že tvůj zájem o můj osobní život je jen fází,“ přerušil Snape jeho myšlenky. „Zdá se, že je odsouzen k tomu, aby byl navždy ve tvém hledáčku.“

Harry bezstarostně pokrčil rameny. „Jsem teď na vašem seznamu přátel. O to víc mě zajímá, s kým se o ten seznam dělím. S madame Hoochovou?“ zeptal se pochybovačně.

Snape nad Harrym zavrtěl hlavou, i když už nevypadal tak podrážděně jako předtím. „Když pomineme pochybný koncept seznamu přátel, nemyslím si, že takové ‚seznamy‘ fungují jako exkluzivní kluby, v nichž tím pádem má každý nárok na stálou společenskou pozvánku, aby se mohl míchat do věcí členů a stýkat se s nimi.“

Harry si odfrkl. „Vím, že jste vyšel ze cviku, ale přesně tak to funguje. Když máte přátele, pozvete je společně a oni se seznámí. Tomu se říká mít společenský život.“

Snape se ušklíbl. „Nemám žádnou touhu pěstovat společenský život.“

Harry byl v pokušení zasmát se Snapeovu zjevnému znechucení nad tímto nápadem, ale skryl úsměv skloněním hlavy a dalším pohlazením po Lovcových zádech. Had kýval hlavou a spokojeně je pozoroval s občasným mrsknutím jazyka.

Otevřel ústa, aby z profesora vylákal další informace, ale Snape jeho pokus utnul dřív, než stačil vydat hlásku. „Rozluč se a pojď dovnitř. Pokud ti to nebude trvat příliš dlouho,“ dodal s významným pohledem, „možná budu ochoten poskytnout ti přiměřenou informaci o tom či onom nepodstatném a naprosto nevzrušujícím detailu z mého osobního života.“

„Opravdu?“ rozzářil se Harry.

„Opravdu,“ přitakal Snape tiše, než se otočil na patě a pokračoval v cestě k domu.

Harry se otočil zpátky k Lovci. „Promiň, že jsem tě ignoroval.“

„To je v pořádku,“ odpověděl Lovec a pomalu se protáhl pod jednou Harryho paží a přes druhou. „Je příjemné possslouchat, jak mluvíššš kouzzzelnickou řečččí.“

„Rozumíš něčemu z toho?“

„Ne,“ sykl had a Harry mu přejel prsty po zádech, jak se proplétal sem a tam.

„Děkuji ti, že jsi dovolil, aby se tě učitel dotkl. Myslím, že se mu líbíš.“ Rozhodl se, že ta nadsázka je pro dobrou věc. Lovec a Snape možná nikdy nebudou přátelé, ale to neznamenalo, že by z nich nemohli být dobří spojenci.

„Uvidím Učitele ješšště jednou?“

„Možná. Pravděpodobně. Musíme teď odejít. Nevrátím se dřív, než budeš muset jít spát, ale možná tě někdy po probuzení zase navštívím. Jestli ano, Učitel bude nejspíš se mnou.“

„Tak tedy sssbohem, hadí-kouzzzelníku-čččlověččče.“ Lovec se začal odvíjet a plazit se pryč. „Musssím ssse připravit na ssspánek.“

„Sbohem.“ Harry se postavil a očistil si oblečení od špíny a trávy. Cítil se uvolněněji než už dlouho předtím. Bylo příjemné povídat si s někým, jako byl Lovec, který ho přijal, aniž by od něj očekával, že je chlapec, který zůstal naživu, a který ho nechal mluvit o všem, co ho napadlo. Zavřel oči, zhluboka se nadechl čerstvého slaného vzduchu a s úsměvem zamířil k domu.

…