Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 39. Tvá fotka – 1/2

„Našli jsme to*,“ hlásila Samia francouzsky a mezi prsty mávala přežvýkanou propiskou Bic. „Konečně jsme to našli*!“

Theodor přistoupil blíž, svraštil obočí a naklonil se nad nejmodernější obrazovku počítače mladé vědkyně. Jako kouzelník se ve všech těch technologiích příliš nevyznal, ale na druhou stranu mu jeho nedávný literární ‚výzkum‘ umožnil dokonale pochopit, co se na barevné obrazovce zobrazuje. Přímo před ním, na levé straně obrazovky, se nacházelo několik řad nepravidelně tvarovaných pruhů. A vpravo svislé pruhy v různých odstínech šedé, černé a bílé.

„Chvíli nám to trvalo, ale s Richardem jsme našli, kde se skrývá magie*,“ vydechla Samia s jiskrou vzrušení v očích. „Tvoje teorie byla správná, Petře. Magie skutečně závisí na genu*,“ dodala a tentokrát se obrátila přímo na Theodora.

„Genetika se zkoumá už desítky let, tak proč na to nikdo nepřišel dřív*?“ zeptal se Theo s úsměvem.

„Především proto, že musíš vědět, co hledat*,“ odpověděl Richard s úšklebkem. „A taky proto, že kdyby mi někdy někdo řekl, že jako karteziánský vědec mám hledat gen, který ti dává magické schopnosti… asi bych se mu vysmál*!“

„Nebo si musíš znovu přečíst svou sbírku starých Marvelovek ze zcela nové perspektivy*,“ ušklíbla se Samia a zkřížila ruce. „Taky bys měl vědět, že jsme zdaleka nenašli všechny geny, které tvoří jednotlivé chromozomy v lidském karyotypu, takže jeden neznámý gen víceméně splývá s ostatními… Říká se jim sirotčí geny*.“ Otočila se k obrazovce a položila prst před jeden z chromozomů zobrazených vlevo. „Je to o to těžší, když máte co do činění s transpozonem, genem, který se může v genomu přesouvat z jednoho místa na druhé.“

Nott přikývl. Vzpomněl si, že ‚vycucl‘ kapitolu z knihy o transpozonech. Právě díky těmto genům se živé bytosti vyvíjely v závislosti na prostředí. Odolnost vůči antibiotikům, odolnost vůči těžkým kovům, produkce toxinů… Odhadovalo se, že 45 % lidských genů obsahuje transpozony. Je jich tolik, že je někteří začali považovat za genetické parazity, kteří jsou dlouhodobě zodpovědní za mutace a nemoci. Magie, co by genetická mutace? Tak to bude zajímavé, pomyslel si Theo a přimhouřil oči.

„Magický gen se nejčastěji nachází na chromozomu 8 nebo 2*,“ pokračovala Samia a ukázala na příslušné chromozomy. „Podle toho, co jsem mohla vidět na vzorcích buněk, které nám Petr poskytl, jsou alely genů takzvaných čistokrevných, tedy kouzelníků, kteří sami pocházejí z kouzelnických rodů s dlouhým rodokmenem, dominantní. To znamená, že čistokrevný kouzelník, jehož dvě alely jsou projevené a současně dominantní, má stoprocentní šanci, že je předá dál a bude mít kouzelnické dítě.*“

„A co kouzelníci z… muldovských rodin*?“ zeptal se profesor Lapébie a vrhl zvědavý pohled směrem k Petru Gordonovi/Theodoru Nottovi. Ať se snažil sebevíc, vždycky to slovo zkomolil (jako by se z toho stala hra) a Nott se na něj pobaveně usmál.

„Mudlové, profesore, mudlové... *,“ odpověděl Theodor, zatímco vědec udělal rukou vyhýbavé gesto naznačující, že to je prašť jako uhoď.

„No, zatím nemáme žádné vzorky krve ani buněk od mudlorozených*,“ řekl Richard a založil si ruce na hrudi. Theo odvrátil pohled a s rozpačitým výrazem si třel zátylek. „Ale nevzdávám se naděje: jakmile to bude hotové a budou výsledky, můžeme náš objev předložit sponzorům a zahájit rozsáhlejší studii. A zejména zjistit, co mudlům chybí k tomu, aby měli magické schopnosti*,“ Richard se tiše zasmál.

„Pokud, jak si myslíme, je tento gen u všech mudlů recesivní (na rozdíl od dominantního genu u kouzelníků), pak se nám určitě podaří donutit ho úplně zmizet a po mnoha letech… Všichni se staneme superhrdiny*,“ zasmála se Samia a šťouchla Richarda loktem. „Ale teď jsme úplně v teoretické rovině.*“

„Jak si tedy vysvětlujete existenci motáků ve velkých čistokrevných rodinách*?“ zeptal se Nott zamyšleně.

„Cože*?“ zeptal se profesor Lapébie a nakrčil nos.

„Děti bez magických schopností, které se rodí v kouzelnických rodinách*,“ vysvětlila Samia s úsměvem. „Petr nám o tom před pár dny vyprávěl*.

„Jsou dvě možná vysvětlení*,“ odpověděl Richard. „Buď mohou čistokrevní také spontánně nést recesivní geny, které neprojevují žádnou magii… nebo nebyli příliš upřímní ohledně svého rodokmenu…*“ dokončil s rošťáckým úsměvem.

Všichni čtyři se zasmáli a pak Lapébie pomalu přikývl. „No, jestli to dobře chápu, tak našemu mladému Britovi zbývá už jen přinést pár pěkných buněk od ochotného moudurozeného*,“ prohlásil a vřele poklepal Théodorovi na rameno. „Myslíte, že to zvládnete rychle*?“

Theo mu věnoval svůj nejlepší úsměv. „Rozhodně, profesore. Rozhodně…*“

 *****

Když Hermiona zaslechla tlumený zvuk otevírajících se dveří bytu, které se pak prudce zavřely, neměla už ani sílu otevřít své zarudlé, opuchlé oči. Poté, co jí Theo předešlý den oznámil, že všichni její přátelé ji teď považují za mrtvou, poté, co jí znovu vtrhl do hlavy, už v sobě nenašla sílu na nic. Pomalu, beze slova, prošla chodbou, zhroutila se na matraci a vyplakala všechny slzy, které měla. Nehnula se, ani když za ní nakonec zavřel těžké ocelové dveře, nereagovala, ani když je znovu otevřel, aby jí donesl jídlo (na které stejně nesáhla), a nic neřekla, ani když odešel… Od té chvíle uplynul celý den. Tácek byl studený. Kaše oschla, stejně jako krůtí řízek a krajíc chleba. Všechny klouby ji bolely, protože se téměř čtyřiadvacet hodin nepohnula. A teď byl zpět. Jak očekávala, jako první ji zkontroloval. Dveře místnosti se za jejími zády otevřely, ale zůstala naprosto nehybná, se zavřenýma očima. Slyšela, jak si Nott povzdechl, když zvedal nedotčený tác, a potom zase odešel. Ale dveře za sebou nezavřel.

Hermiona čekala, dokud kroky nebyly dostatečně vzdálené, a pak se pomalu otočila. Její páteř při tom bolestivě zakřupala. Ocelové dveře zůstaly dokořán. Hermiona svraštila obočí, ale nestihla se nad tím víc zamyslet — Nottovy kroky se znovu přibližovaly. Okamžitě se vrátila do původní polohy a zavřela oči, pevně rozhodnutá svého věznitele dokonale ignorovat.

Slyšela, jak za ní něco položil na zem, a odolala pokušení podívat se, co to je. Zdálo se, že chvíli čekal na nějakou reakci, ale když nepřicházela, znovu si povzdechl.

„Hermiono…,“ vydechl Nott s náznakem podráždění.

Snažila se neroztřást vztekem. Nesnášela, jak vyslovoval její jméno. Nenáviděla jeho samolibý výraz. Zvedal se jí žaludek ze všeho, co představoval, kým byl, co dělal. Nikdy předtím k nikomu necítila takovou nenávist. Ani k Voldemortovi. Stále se nehnula, doufajíc, že ho to omrzí a odejde.

Lehce do ní šťouchl prstem. „Herm —,“ začal, ale Hermionina ruka vystřelila přes bok rychlostí blesku, popadla ho za ukazovák a zkroutila mu ho co nejsilněji.

„Pro tebe je to Grangerová, hajzle,“ zavrčela, zatímco bolestně zasténal a okamžitě odskočil s nadávkou.

Hermiona viděla, jak Theodore zatíná pěst, a připravila se na ránu, ale žádná nepřišla. Místo toho ji probodl pohledem a stiskl rty.

„Jsem rád, že tě konečně vidím se hýbat,“ procedil skrz zuby a zatřásl poraněným prstem.

„Chcípni,“ zasyčela a znovu se k němu otočila zády.

Nott mlaskl jazykem o patro v nesouhlasu. „To, co jsem ti včera řekl, tě dostalo do takového stavu?“ zeptal se podrážděně. „Upřímně, nechápu proč. Není k tomu žádný důvod.“

Na to se Hermiona přetočila na bok a prudce se posadila, vzteky bez sebe, zatímco jí po tvářích opět stékaly slzy. „Žádný důvod? Protože vědět, že všichni moji blízcí mě pohřbili a věří, že jsem mrtvá, to snad není důvod?!“ zakřičela, zatímco na ni Nott vrhl překvapený pohled, zaskočený tím náhlým výbuchem hněvu. „Do prdele, na jaké planetě to jako žiješ?!“

„Od kdy mluvíš takhle sprostě?“ podivil se, zatímco Hermiona vytřeštila oči. Očividně absolutně nechápal, v čem je problém. „A vůbec, pleteš se. Ne všichni si myslí, že jsi mrtvá!“

Hermiona na něj zůstala zírat, naprosto zmatená. „Ale včera jsi říkal, že—“

„Já vím, že jsi naživu,“ dokončil s výrazem, jako by právě pronesl největší odhalení roku.

Hermiona se neudržela a ironicky se zasmála, přičemž zavrtěla hlavou a otírala si slzy. „Tohle je naprostý úlet…,“ zašeptala. Pak zabořila hlavu do dlaní a položila čelo na pokrčená kolena. Když už z ní nevycházely žádné zvuky a ani se nepohnula, Nott začal být netrpělivý.

„Hermiono, budu potřebovat trochu tvé krve…,“ začal.

Hermiona okamžitě zvedla hlavu a v očích se jí zračil děs. Odrážela se nohama a couvala po zemi, dokud nenarazila zády na stěnu v nejzazším rohu místnosti.

„Nedotýkej se mě…,“ zašeptala roztřeseným hlasem.

Theodore zvedl ruce v uklidňujícím gestu. „Klid, udělám to jako mudla, jestli tě to uklidní…“

„Cože?“ pípla Hermiona, která už naprosto ztrácela přehled. Pak uviděla, jak se Theo sklání, aby zvedl černý kufřík, který otevřel přímo před jejíma očima. Uvnitř byl kompletní výbava malého laboranta: lahvička s devadesátiprocentním alkoholem, injekční stříkačky různých velikostí, kanyly s adaptéry na hadičky, vata, škrtidlo, rukavice, náplasti a další všelijaké harampádí. „Co s tím jako sakra chceš dělat?“ vydechla s vytřeštěnýma očima a žaludkem sevřeným strachem.

„Vysvětlím ti to, když budeš hodná,“ zamumlal Nott a přisunul kufřík blíž k Hermioně.

„A navíc ty ani nevíš, jak se to dělá!“ přisadila si, zatímco se snažila vmáčknout co nejvíc do zdi.

„Přečetl jsem si příručku, to stačí…,“ odvětil Theodore lhostejně a pokrčil rameny. Z krabičky vytáhl pár latexových rukavic a začal si je navlékat, zatímco Hermiona zírala s otevřenou pusou.

„Spíš chceš říct, že jsi z ní všechno vytahal, co?“ odsekla jízlivě.

Ale poznámka jako by Notta vůbec nerozzlobila — naopak se široce usmál. „Výborně, začínáš chápat, jak funguju…,“ zasmál se a dál si chystal věci. „Ukaž ty ruce.“

„To nemyslíš vážně…,“ zasyčela Hermiona, založila si ruce a schovala je za kolena.

„Hermiono, když budeš hodná, zabere to jen dvě minuty. Ale jestli chceš, klidně tím strávíme celou hodinu…,“ poznamenal ironicky a zavlnil prsty v rukavicích směrem k jejím kolenům.

„Nejdřív mi řekni, k čemu ti to bude,“ řekla a vrhla na něj vystrašený pohled.

Nott se usmál. „Řeknu ti to zároveň s tím, jak to budu dělat. Férová dohoda, ne?“

Hermiona polkla a pohlédla střídavě na jeho nataženou ruku a kufřík plný injekčních stříkaček a sterilně zabalených jehel. Měl pravdu, ten parchant. Mohl to udělat rychle a bezbolestně. Anebo se bude bránit a on to nakonec stejně provede – jen mnohem hruběji. Nemám na výběr…, pomyslela si Hermiona. Ještě než stihla natáhnout ruku, Nott už jí četl odpověď z tváře a vítězoslavně se usmál. Vyhrál. Zase.

Trpělivě si prohlédl obě její loketní jamky a nakonec si vybral pravou. Umístil škrtidlo asi deset centimetrů nad loket a zkontroloval puls. „Lehni si na záda,“ přikázal, a Hermiona ho, celá roztřesená, poslechla. Nikdy nebyla fanouškem lékařských prohlídek, ale když je prováděl duševně narušený nováček, bylo to na cestu k opravdové fobii. Sevřela pěst a cítila, jak jí jeho rukavicí pokryté prsty poklepávají na žílu.

„Tak mi řekni, proč to vlastně děláš,“ připomněla mu. Potřebovala se nějak zaměstnat, aby zapomněla na to, co právě prováděl.

Viděla, jak polil vatový tampon alkoholem a potřel jí ruku. Potom rozbalil tenkou jehlu a připojil k ní prázdnou zkumavku. Hermiona se zhluboka nadechla, zavřela oči a právě ve chvíli, kdy ucítila, jak jí chirurgická ocel proráží kůži, Nott promluvil.

„Pracuju pro jeden velký mudlovský výzkumný ústav. Dělají genetický výzkum přenosu magie,“ vysvětloval, zatímco Hermiona otevřela oči, šokovaná tím, co právě slyšela.

„Co prosím?“

„Podařilo se nám izolovat gen magie u čistokrevných, díky vzorku vlastní krve tvého zde přítomného služebníka…“ Tiše se zasmál. „Teď hledáme totéž v krvi mudlovského původu.“ Vytáhl první zkumavku a nahradil ji druhou. „Konkrétně v té tvé. Takže si povšimni, že první dva zkušební subjekty jsou pravé archivní ročníky,“ zachechtal se a spiklenecky na ni mrkl.

„Já jsem první, to jsem pochopila, ale kdo je ten druhý?“ odsekla jízlivě, aby naznačila, že on má k výběrovému ročníku hodně daleko.

„Moc vtipné,“ zamumlal, zatímco trpělivě sledoval, jak krev stéká do druhé zkumavky.

„Proč mudlové vůbec vědí o existenci magie? A co má ten výzkum jako znamenat?“ nadhodila Hermiona s grimasou, zatímco cítila, jak se jí do končetin pomalu vkrádá brnění. Ani se nedivila – už víc než čtyřiadvacet hodin nic nejedla.

„Vzpomínáš si, co jsem ti říkal v sídle?“ zeptal se, když naplňoval poslední zkumavku.

„Zhruba,“ zalhala Hermiona. Ve skutečnosti si pamatovala každé slovo, ale raději ho nechala v domnění, že jeho řeči neposlouchala nijak pozorně.

Nott se pousmál. „Ale samozřejmě že si to pamatuješ…“ Zavrtěl hlavou. „Říkal jsem, že pro mě jsou mudlorození přirozeným vývojem mudlovské rasy. A že Voldemort dělal chybu, když se je snažil vyhladit. Místo toho, aby se všichni mudlové a šmejdi likvidovali, jsem se rozhodl pro jiný přístup…“

Hermioniny oči se rozšířily, zatímco Nott vytáhl poslední zkumavku, sundal škrtidlo a pak jí z ruky vytáhl jehlu. Hned jí podal další alkoholový tampon, který si Hermiona bezmyšlenkovitě přitiskla na kůži. „Ty se snažíš… integrovat gen magie mezi mudly?“ pochopila. „Co tě vede k přesvědčení, že by to mohlo fungovat?“

„Podle mých přátel genetiků je alela magického genu dominantní u čistokrevných. Teď ještě musíme vyhodnotit situaci u mudlorozených a pak u samotných mudlů bez magie – a pak bychom mohli přejít k klinickým zkouškám… samozřejmě pokud nás naši sponzoři podpoří…“ dodal s úšklebkem. „Ale zatím se zdají být dost nadšení z myšlenky na magické schopnosti, jak tomu říkají… takže v tomhle ohledu si nedělám starosti.“

Všiml si, že se na něj Hermiona dívá s naprosto vyděšeným výrazem.

„Co je?“ vyštěkl a začal odhazovat použitý materiál do plastového sáčku, než si stáhl rukavice.

„Ale… ti lidé přece budou dobrovolníci, že ano?“ zeptala se s děsem z jeho odpovědi.

„To ti upřímně říct nemůžu. Záleží na tom, co budou chtít ti, kdo ty testy financují. Za sebe… je mi to úplně jedno,“ řekl a začal na zkumavky s Hermioninou krví lepit číslované nálepky. Pak si vzal novou rukavici a dlouhý vatový tampon, který podal Hermioně.

„Ale to je přece… špatné! Chcete dávat moc lidem, kteří ji možná vůbec nechtějí!“ vyhrkla s hlubokým nesouhlasem.

Theodore se na ni chvíli díval, jako by se zbláznila, tampon stále v ruce. „Upřímně – kdo by nechtěl být kouzelníkem?“ zeptal se a rozhodil ruce. „Ani ty sis přece nevybrala, že tu magii dostaneš.“

„To je… to je něco jiného!“ bránila se Hermiona a vrtěla hlavou.

„V čem jako?“ odsekl Nott a pozvedl obočí. „Podívej se mi do očí a zkus mi říct, že den, kdy ti přišel dopis z Bradavic, nebyl ten nejlepší v celém tvém životě.“

Hermiona otevřela ústa, ale žádný zvuk z nich nevyšel. Měl pravdu. Nevybrala si, že se stane čarodějkou, a přesto své schopnosti přijala bez zaváhání – s hrdostí a s neukojitelnou zvědavostí. Den, kdy jí přišel její úplně první dopis z Bradavic, možná nebyl ten nejkrásnější v jejím životě, ale všechny nejintenzivnější okamžiky, které od té doby prožila, z něj vycházely. Bez magie by nikdy nepotkala své přátele, nezažila by ta neuvěřitelná dobrodružství, nenaučila by se ta úžasná kouzla – jedno lepší než druhé…

Jak se její myšlenky rozvíjely, Theo se čím dál víc usmíval. Nakonec její vnitřní tok přerušil tím, že jí zamával vatovým tamponem před nosem. „Tímhle si vytři vnitřek tvé tváře. A pak ti slibuju, že ti dám pokoj.“

Hermiona vzala tamponek a vložila si ho do úst. Po chvilce, kdy si s ním otřela vnitřní stranu tváře, ho podala zpět Théovi, který ho uložil do malé uzavřené zkumavky. Všechno pečlivě schoval zpět do kufříku, zavřel ho a postavil se.

„Takže jestli jsi mě potřeboval jen kvůli tomu, můžu teď jít?“ zeptala se Hermiona s nadějí v hlase.

Theodore se uchechtl. „Ano, tohle jsem opravdu potřeboval. Ale nejen to… takže odpověď je ne, promiň.“

Hermiona zavřela oči, opřela se o loket a pak se pomalu postavila na kolena. Po zádech jí stékaly chladné kapky potu, ale nevšímala si jich. „Notte, musíš mě pustit… prosím tě…“

Mladík odnesl kufřík do chodby a právě ho pokládal na zem, když Hermiona dorazila ke dveřím. Její tváře byly bledé a v očích se jí znovu hromadily slzy. „Co ti přinese, že mě tu držíš? Kdybys chtěl jen odebrat krev a další vzorky, mohl jsi za mnou klidně jezdit do Anglie. Nechala bych tě to udělat…“ zasténala. Když nezabírala agrese, možná pomůže jiný přístup. Znovu se jí zatočila hlava, příliv studeného potu zesílil. Před očima se jí míhaly drobné bílé a barevné tečky a musela se zachytit zárubně. „Jen mě nech odejít a říct jim, že jsem v pořádku…“

„Ne,“ odmítl Nott prostě a znechuceně ohrnul nos.

„Ale PROČ?!“ vykřikla Hermiona zlomeným hlasem. Ten nový výbuch emocí ji stál poslední zbytky sil a zhroutila se dopředu – naštěstí ji Theo včas zachytil a opatrně posadil na zem, zády ke zdi.

„Nehýbej se, dojdu ti pro něco sladkého,“ zabručel, zatímco Hermionina víčka těkala sem a tam a ruce se jí začaly třást. Hypoglykemie spolu s odběrem krve si vybraly svou daň – cítila se slabá a bezmocná jako hadrová panenka. Vzápětí se Nott vrátil s malou krabičkou ovocného džusu, do které bylo zapíchnuté brčko. Její první reakce byla ji odstrčit, ale nedokázala ani zvednout ruku výš než dvacet centimetrů nad zem. Matně slyšela, jak si Theo podrážděně povzdechl, a pak ucítila brčko na svých rtech. Instinktivně nasála sladkou tekutinu – pomalu, bez spěchu. Po pár doušcích už dokázala džus uchopit do své vlastní ruky.

Po několika minutách se jí zrak konečně ustálil. Nott dřepěl u ní a sledoval ji s výrazem, který nedokázala přesně rozpoznat. V jeho očích nebyla ani špetka obav. Spíš podráždění. Možná náznak zklamání. Považoval ji snad za směšnou, že dělá takový rozruch jen kvůli touze znovu spatřit své přátele? Nebo si myslel, že by si zasloužil trochu vděčnosti za to, jak se o ni poslední dny ‚hezky‘ staral? Ať už to bylo jakkoli, jeho pohled v Hermioně znovu zažehl vztek, který mezitím zcela vyprchal.

„Pusť mě, Notte.“ Tentokrát to už nebyla prosba, ale výhružné zavrčení.

„Ani náhodou,“ odpověděl mladík klidně. „Dokud mi nezačneš trochu víc věřit…“

„Věřit?!“ vyhrkla Hermiona přiškrceným hlasem. Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela.

„Čím víc si budeme navzájem důvěřovat, tím to bude snazší. Kdo ví? Možná už brzy opustíš svou klec a přestěhuješ se do druhého pokoje. Možná se budeš moct volně pohybovat po bytě, zatímco budu pryč…,“ nadhodil, zatímco na něj Hermiona vrhla znechucený pohled.

„Bez hůlky, abych se mohla bránit? A aby ses mi mohl v noci vloupat do postele, jako ten úchyl, co jsi? Tak na to zapomeň…“ zasyčela vztekle.

Nott pokrčil rameny. „Jak chceš…“ A bez varování ji chytil v pase a zvedl ji jako pytel brambor přes rameno. Hermiona vztekle vykřikla a začala ho mlátit pěstmi do zad, ale jako by to vůbec necítil. Hodil ji zpátky na matraci a než stihla zareagovat, byl už z místnosti pryč a zabouchl za sebou dveře.

Hermiona se okamžitě vrhla ke dveřím a začala do nich bušit pěstmi, řvát a klepat. Nejprve zuřivě. Marně. V následujících hodinách zkoušela všechno, co ji napadlo. Nadávky. Lichotky. Dokonce se mu omluvila, že na něj byla hrubá. Ale Nott se nevrátil. Až další večer.

*****