Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 56. Talent na vměšování – 2/2

Bylo těžké čekat na Snapea až do večera a nakonec zaklepal na dveře učebny lektvarů o celých dvacet minut dřív, než měli hodinu.

„Dneska jsme nějak nedočkaví, že?“ ozval se hlas z chodby a on se k němu polekaně otočil. Směrem od svých osobních komnat k němu s vlajícím hábitem kráčel Snape.

„Já…“ Přejel očima po dveřích třídy a vrátil se pohledem k profesorovi. „Omlouvám se. Nebyl jste na večeři a… vím, že jste říkal, že vy profesoři nebydlíte ve svých učebnách, ale já pořád, ehm, zapomínám.“

„To je asi trochu pochopitelné.“ Snape sardonicky zkřivil rty, otevřel dveře učebny a gestem vyzval Harryho, aby ho následoval. „Někdy i já zapomínám, že tu nebydlím.“

„Můžu se vrátit. Jestli nemáte čas…“ zaváhal Harry ve dveřích.

„Nemám nic proti tvé společnosti, pokud nebudeš mít nic proti tomu, abych si před začátkem udělal pořádek v několika věcech.“ Snape gestem ukázal na židli před svým stolem a posadil se za něj. Zabýval se rovnáním štosu esejí, zatímco Harry vstoupil a zavřel za sebou dveře.

Bylo zvláštní, přemítal, když se blížil k židli, jak teď třída působí jinak než v minulých letech. Dřív vždycky cítil hrůzu a podráždění, když sem vkročil. Teď cítil pohodu a důvěrnou známost. Chlad, který mu nedávno připadal tak tísnivý, teď působil osvěžujícím dojmem. Když už nic jiného, tak ho to povzbudilo ke studiu.

A pak tu byl Snape. Nevěděl přesně, kdy přestal považovat ten hákovitý nos a křivé zuby za ošklivé. Už si skoro ani nevšímal jeho mastných vlasů. Dokonce ho napadlo, že to možná není tak hrozné, jak si vždycky představoval. Snape rozhodně nepáchl, jako by neuměl používat šampon. Že by příliš mnoho času stráveného mezi kouřícími kotlíky? Ať už byl důvod této konkrétní vady jakýkoli, Snape se mu už nezdál ošklivý. Snad se nedal charakterizovat jako hezký muž, ale jeho tvář byla příjemná ve své důvěrnosti. Harry znal vrásky na jeho čele jako vlastní ruku. Ještě nevěděl, jak rozluštit všechny emoce, které se skrývaly za jeho očima, ale naučí se to. Znal už tolik jeho gest a všechny různé způsoby, jakými dokázal komunikovat, aniž by promluvil.

Třeba teď, když měl přimhouřené oči, jako by ho něco bolelo, ale snažil se to nedat najevo. A jak ho pozoroval s hlavou sotva nakloněnou na stranu, čímž mu jasně sděloval, že ví, že Harry má něco na srdci, a čeká, až s tím přijde.

„Vaše Znamení se horší.“ Nemusel se ptát. Poznal to už podle toho, že se Snapeovi daří bolest stále hůř skrývat.

Snape zaváhal jen na okamžik, než řekl: „Není to nic, co bych nedokázal zvládnout.“

„Jak?“

„Prosím?“

„Jak to zvládáte?“

„Nechápu, jak to může být tvoje starost.“

Harry se sesunul zpátky na své místo a nakrčil nos. „Moje starost? Vážně? Po tom všem? Vím, že nechcete, abych vám pomáhal, ale stejně bych rád pomohl, pokud to půjde. Nebo se aspoň… podělit o břemeno? Něco. Nerad vidím lidi, na kterých mi záleží, trpět.“ Kousl se do rtu a sklonil hlavu. Možná by se po tom všem, co spolu prožili, neměl stydět – koneckonců se v poslední době netajil tím, že mu na Snapeovi záleží –, ale nechtěl, aby z něj ta slova takhle vypadla.

Po několika vteřinách ticha Snape s pokojným hlasem ustoupil. „Mám balzám.“

„Balzám?“ Podíval se nahoru skrz svou ofinu.

Snape přikývl. „Ty první týdny po našem návratu jsem každou volnou chvíli trávil zkoumáním léků a vařením lektvarů. Žádný nebyl prospěšný. Bylo to… přinejmenším frustrující. Nakonec jsem vyvinul mast, která zmírňuje bolesti, i když jen minimálně. Musím ji však používat s přestávkami, jinak ztrácí účinnost.“

„Bolí to Znamení pořád?“

„Ano.“ Způsob, jakým to řekl, dával jasně najevo, že o soucit nestojí, a tak se Harry snažil nedat nic najevo. Jenže mu bylo líto, že Snapea připravuje o čas a energii svými problémy, když on sám má své vlastní. Nejspíš by měl Snapea pustit z hlavy a říct mu, že tyhle hodiny dělat nemusí. Ne že by o takové možnosti chtěl uvažovat. Jeho pomoc potřeboval. Jenže se mu příčilo pomyšlení, že by to Snapeovi mohlo způsobit více bolesti a méně odpočinku…

„Přestaň,“ vyštěkl Snape.

„Cože? Nic jsem nedělal.“

„Dělal jsi to, co děláváš.“ Snape mávl rukou v širokém kruhu Harryho směrem. „Když se obviňuješ z něčeho, co není tvoje vina. Přestaň. Je to směšný zvyk.“

Harry začal zapírat, ale zarazil ho Snapeův vědoucí pohled. „Dobře. No, ale… chci říct, není to tak, že by nic z toho nebyla moje vina,“ namítl. „Kvůli mně vás odhalili a Vy-víte-kdo je kvůli mně zlejší a mocnější. A…“ Zarazil se, když ho něco napadlo. „Záleží na tom, jestli teď řeknu jeho jméno? Způsobilo by to větší bolest, nebo by na tom nezáleželo, protože to Znamení už je… nevím, aktivované nebo tak něco?“

Snape se zatvářil zaraženě, jako by nevěděl, na kterou část odpovědět dřív, a Harry si na svou otázku odpověděl sám. „Hádám, že na tom nezáleží. Ale nebudu to zkoušet,“ a pokračoval, jako by ho nic neodvádělo od tématu. „A opravdu si vážím toho, že mi pomáháte a tak, ale způsobuje vám to spoustu práce navíc. Takže si to možná trochu vyčítám a samozřejmě to není všechno moje vina, ale nemůžete říct, že nic z toho není moje vina, že ne? Objektivně,“ dodal, protože Snape miloval objektivní fakta.

„To rozhodně můžu,“ opáčil Snape. „Ale nehodlám tu sedět a znovu vyjmenovávat všechny způsoby, jakými vražedné úmysly Pána zla nezavinil nevinný chlapec, na kterého se zaměřil ještě před jeho narozením. Jsi dost inteligentní na to, abys to věděl lépe,“ vynadal mu a pak zamumlal: „I když máš sklon k sebeobviňování tak zakořeněný. Takže místo toho všeho mi dovol jednoznačně prohlásit, že jsem tady, protože tu chci být. Ačkoli tvé doučování může z mé strany vyžadovat další práci, vítám tuto výzvu a rozptýlení. Považujme tuto záležitost za uzavřenou.“

Harry přikývl; příliš se mu ulevilo, než aby se cítil kárán.

Snape se posadil a prohlížel si ho, dokud nevypadal spokojeně. „Jak se cítíš? Odpočatý? Dnes večer budeme pracovat výhradně na cvičeních, která podpoří klidový stav před spaním, ale tvá mysl by měla být dostatečně bdělá, aby se mohla náležitě soustředit.“

„Ano, jsem v pořádku. Opravdu,“ dodal na Snapeův zkoumavý pohled. „Ale mohl byste…“ zaváhal. „Mohli bychom si nejdřív… ještě promluvit?“

„Děje se něco?“ zamračil se Snape.

„Ne. Ne, nic. Jen bych si rád… promluvil.“

„Jistě.“ Profesor pokýval hlavou, sepjal prsty a čekal, až Harry promluví.

Což… žádný nátlak nebo tak něco. Rozhlédl se kolem sebe. „Ne o něčem konkrétním…“ Prostě… no, chtěl mluvit. Se Snapem. Protože mohl. Něco na tom, že si s ním po dlouhém dni ve škole povídá, ho uvolňovalo.

„Aha.“ Snape rozepjal prsty a vyťukal na stole rytmus. „Tak tedy. Chtěl jsem s tebou něco probrat.“

„Jo?“ Harry se zvědavě narovnal.

„Uvědomuji si, že je to narychlo, ale pokud budeš souhlasit, napadlo mě, že bychom ráno mohli odcestovat přenášedlem do Kneaderova dvora.“

Harry se usmál. „Opravdu?“

Snape naklonil hlavu. „Pan Kneader společnost neodmítá.“

„To je skvělé! Tedy ano. Ano, souhlasím.“

„Dobře. Odejdeme po snídani a vrátíme se v polovině odpoledne.“

Podařilo se mu zabránit tomu, aby poskakoval na židli, ale jen stěží. Nestávalo se příliš často, aby mohl jet na výlet podle vlastního výběru. I kdyby to bylo jen proto, aby viděl hada a zahlédl moře, bylo to vzrušující.

Snapea jeho reakce zřejmě potěšila. Pak se zeptal až příliš nenuceně: „Vyjasnil sis všechno s Lupinem?“

„Jo.“ Chvíli si s Remusem povídali a bylo to příjemné, jako by z něj spadla další tíha. V mnoha ohledech byl jejich rozhovor rozloučením. Jednoho s druhým pro nejbližší budoucnost, ale také s myšlenkou, že by Remus mohl být nějakým způsobem větší součástí Harryho života. A to mu nevadilo. Dokonce byl rád, protože teď už věděli, co mohou jeden od druhého očekávat. Pro oba to bylo jako vysvobození.

„Bylo to… bylo to dobré. Vidět ho. Mluvit s ním. Děkuji vám,“ vyhrkl upřímně, „že jste mu vyhrožoval jedem, abyste ho sem dostal.“

Snape zavrčel. „To ti řekl?“

„Copak lhal?“ zeptal se Harry s vědoucím pohledem.

„Jsem dalek toho, abych tvého miláčka Lupina obviňoval z podvodu,“ uhnul Snape stranou. „Předpokládám, že se s ním tedy budeme vídat častěji.“ Nedokázal potlačit úšklebek a Harry se uchechtl, čímž si vysloužil mírné zamračení.

„Ne. Nějakou dobu tu nebude.“ Snape přimhouřil oči, ale než stačil zosnovat plán, jak Remuse skutečně otrávit, Harry mu vysvětlil: „A to je dobře. A vzájemné. Mám Remuse rád a tak. Byl to dobrý učitel, ale v těch… no, v těch věcech typu náhradního kmotra není zas tak dobrý, víte? Je dobrý v naslouchání, jen asi ne… v té spolehlivosti? Mimo jiné. Každopádně. Vyčistili jsme si vzduch. Jsem rád. Možná ho uvidím příští léto nebo tak něco.“

„Jsi si jistý, že to je to, co chceš?“

„Jo,“ přikývl. „Jsem.“

„Hm.“ Nebyl si jistý, jestli mu Snape věří, ale muž vypadal spokojeně. Možná až příliš spokojeně.

„Mohl byste se pokusit s ním vycházet, víte.“

„Vlastně s ním vycházím. Nezabil jsem ho ani nezmrzačil, že ne?“ Snape zvedl obočí, aby zdůraznil svůj názor.

„Ne, jen jste mu vyhrožoval.“

„Zasloužil si to.“

A Harry to nemohl vyvrátit, protože tak trochu souhlasil s tím, že se Remus chová jako idiot. Navíc bylo příjemné vědět, že Snape je ochotný vyhrožovat lidem jeho jménem, i když Harry obecně nebyl příznivcem vyhrožování. Nechal to tedy plavat, sáhl do kapsy, vytáhl kapesní hodinky a podal mu je. „Pamatujete si tohle?“

Snape je otočil v rukou. „Blackovy, ano?“

„Hm. Ty, které mi dal Remus k narozeninám. Říkal, že mi je pomůže přizpůsobit, jestli budu chtít. Rozhodl jsem se to přijmout. Přišlo mi to jako slušná olivová ratolest, víte? A vůbec, nepotřebuju je ve stavu, jako byly, abych si pamatoval Siriuse. Něco jako když jste mluvil o mé mámě a kameni. Můžu si Siriuse pamatovat, i když věci, které po něm zůstaly, nejsou úplně stejné. Takže poté, co jsme si s Remusem promluvili, jsem přinesl hodinky a poprosil ho, aby mi je pomohl upravit.“

Sledoval Snapea, jak hodinky otevírá, a věděl, co uvidí. Na vnější straně ciferníku, kde by jinak byly číslice, stála drobná slova. Věž, třída, Velká síň, les, pozemky, po škole, prázdniny. Ty nechal být a přidal sklepení a Prasinky. Na třech ze čtyř ručiček, které dříve obsahovaly jména Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák, teď stálo Harry, Hermiona a Ron. Uvažoval, že by přidal další ručičky pro další jména, třeba Ginny nebo jeho dalších nebelvírských přátel. Přemýšlel i o tom, že by přidal Snapeovo jméno. Ale ne. Ten člověk ho sotva pustil do svého života. Nechtěl by, aby Harry každou vteřinu sledoval, kde je. Věděl, jak se se Snapem spojit, kdyby potřeboval, a to mu stačilo.

Profesor na něj vrhl tázavý pohled. „Nechal jsi Červíčka.“

„Jo,“ přikývl. „Nechtěl jsem to udělat, ale nemohl jsem se donutit ho odstranit. Můj táta a Sirius… ti jsou mrtví, ale on ne. Je to krysa. Umí se vměstnat do úzkých míst. Co když se pokusí dostat do Bradavic, a já to poznám, jen když to bude na hodinkách?“

„Jistě víš, že ředitel přijal bezpečnostní opatření?“ Snape odložil hodinky a studoval Harryho. „Nevěděli jsme, že Pettigrew a Black jsou zvěromágové, když se jim předtím podařilo proniknout do školy, natož že Pettigrew je naživu. Kdyby se k tobě pokusil dostat znovu, nebude to mít tak snadné.“

Přikývl. „Já vím. Ale stejně…“

„Díky tomu se cítíš v bezpečí. Když to víš.“

„Jo.“ Zavrtěl se. „Nemám strach, přísahám, já…“

„Opatrnost z tebe nedělá zbabělce,“ přerušil ho Snape. „Kdybys potřeboval ujistit, kde se nachází, určitě by sis měl nechat jeho jméno na hodinkách. Možná by se to dokonce dalo považovat za rozumné.“

Harry se opět pohodlně posadil a ujistil se, že ho Snape nepovažuje za vystrašené děcko, když si to jméno ponechal. Vzal si hodinky zpět a studoval je. „Zeptal jsem se Remuse, jestli by na ně šlo napsat i jiná jména. Mohl by to být dobrý nápad na sledování Smrtijedů nebo Vy-víte-koho, ne? Řekl, že to nejde.“

„Ne,“ souhlasil Snape. „Určitě existují způsoby, jak sledovat lidi, ale složitější než na ciferníku kapesních hodinek. Zjednodušená magie, jako je tato, vyžaduje souhlas. Pettigrew k tomu pravděpodobně dal souhlas už dávno.“

Harry přikývl. „My – Ron, Hermiona a já – jsme pak nad nimi museli vyslovit zaklínadlo a vložit jím do nich něco z našich magických podpisů.“ Hodinky si strčil do kapsy. „Teď se mi líbí víc. Je to něco, co patřilo Siriusovi, ale teď je to i moje.“ Pustil hodinky a nechal prsty přejíždět po obrysech svého talismanu ve tvaru lilie, kde mu seděl na hrudi pod košilí. Snape mu ho včera pomohl opravit a našel jednoduchý řetízek, na který jej zavěsil.

Snape si ho několik vteřin prohlížel a pak se zeptal: „Dost řečí, možná? Dnes v noci nebudeš mít žádná uspávací kouzla ani lektvary. Místo toho budeme pracovat na přípravě tvé mysli pomocí technik nitrobrany. Budeš rád, když budeš mít na cvičení co nejvíce času.“

„Jak si připravit mysl?“

Snape si přisunul židli na druhou stranu stolu a pokynul Harrymu, aby se postavil čelem k němu. „Zaměříme se na dosažení stavu klidu před spánkem, čímž snížíme možnost, že tvá spící mysl bude reagovat na negativní podněty. Protože to není spolehlivé, seznámím tě také s technikami, jak zahnat sny, když jsi chycen v jejich osidlech.“

Harry se zamračil, zatímco otáčel židli. „Jak mám zahnat noční můru, když ani nevím, že v ní jsem? V tom je přece celý smysl snění. Myslíte si, že je to skutečné.“

„Procvičíme to dost na to, aby se to v tobě zakořenilo.“ Snape vytáhl hůlku. „Tvoje spící mysl se spoléhá na instinkt. Zvyk. Budeš tyto techniky praktikovat tak často a tak podrobně, že je budeš používat automaticky, dokonce i ve spánku. A o to právě jde.“

Dobře. To znělo slibně. Možná to dá hodně práce, ale stálo to za to, pokud to pomůže. Zhluboka se nadechl a přikývl.

Popravdě řečeno, i když ještě nezačali, jeho mysl už byla o hodně klidnější než v posledních dnech. Pomohlo mu, že se Snapem mohl mluvit se všemi kartami na stole. Vědět, že pomoc je na cestě. Necítit se sám. Lehké závažíčko s amuletem na krku a hodinky v kapse byly způsobem, jak s ním mohli být jeho máma a kmotr i poté, co už nemohli. Ale ještě důležitější bylo, že tu mohl být Snape. Chtěl tu být.

Chtěl, opakoval si v duchu. Snape tu chtěl být. I po tom všem.

Už jenom tahle myšlenka jistě dokázala zahnat jednu nebo dvě noční můry.

ooOOoo

„Říkala jsem ti, že ses měl učit,“ odfrkla si Hermiona, když se odpoledne usadili v učebně obrany.

„Myslel jsem, že zkouška je v pondělí!“ zasténal Ron a horečně se probíral poznámkami. „Jak jsem měl vědět, že je to dneska?“

„Protože jsem ti to řekla. Stejně tak profesor Brooks. Každý asi desetkrát! Pátek nezní ani v nejmenším jako pondělí.“

„Ale prošli jsme si všechny studijní otázky, ne?“ podotkl Harry. „Poslouchal jsi. Jen si zkus vzpomenout, o čem jsme mluvili, a budeš v pohodě.“

Ron zasténal. „Jediné, co si pamatuju, je, že neverbální kouzla jsou užitečná, když se mi líbí nějaká holka, a ta odpověď se Brooksovi asi nebude líbit.“

„A právě proto ses měl učit,“ odsekla Hermiona nevlídně. Pak naklonila hlavu na stranu. „Co tady dělá profesor Kratiknot?“ zeptala se.

„Kratiknot?“ Harry se otočil směrem dopředu a skutečně tam stál Kratiknot a mluvil s Brooksem. Nezdálo se, že by spěchal s odchodem, a studenti si ho zvědavě prohlíželi, zatímco si mezi sebou povídali. Teď už chápal, proč se Malfoy a jeho gorily nechovali tak hlučně jako obvykle. Kratiknot nebyl nejpřísnějším profesorem v Bradavicích, ale určitý respekt vzbuzoval. Všichni věděli, že neváhá odebírat body nebo udělovat tresty, když si to studenti zaslouží. A v běžný den si to zasloužila víc než polovina Brooksovy třídy.

Ať už tam menší profesor dělal cokoli, nevypadalo to, že by se chystal odejít. Posadil se vedle stolu profesora obrany a jakoby na povzbuzení se na Brookse usmál a pokývl mu.

„Dobrá, třído, teď se uklidníme,“ zavolal Brooks s nervózním úsměvem, který se vzápětí změnil v opravdový úsměv, když třída okamžitě ztichla. Obvykle to musel říct nejméně pětkrát, aby to mělo nějaký účinek. S radostí popadl hromádku prázdných písemek, zavelel: „Knihy pryč, pera ven,“ a poté, co ho všichni poslechli, se prakticky rozzářil.

Když Harry otočil list na stránku s otázkami a zasmál se, protože první úkol zněl ‚vyjmenovat pět výhod neverbálních kouzel v mírových situacích‘, uslyšel z vedlejšího sedadla Ronovo tiché zabručení. Nebýt Kratiknotovy přítomnosti, byl by možná v pokušení pošeptat svému příteli nějaké nápovědy. Jak už to tak bývá, uběhlo jen deset minut nejklidnější hodiny obrany v tomto pololetí, když se profesor Kratiknot s Brooksem tiše rozloučil a odešel. Poté trvalo už jen pět minut, než první chuchvalec papíru proletěl místností.

Brooks si odkašlal a pak si odkašlal znovu. „Já… ehm, děkuji vám, že nebudete, ehm… rušit ve třídě, pane Malfoyi.“

„To jsem nebyl já,“ namítl Malfoy hlasem, z něhož kapala falešná nevinnost. „Asi jste to špatně viděl.“

„Já… já vím, co jsem viděl, pane Malfoyi.“ Brooks si opět odkašlal, aby zbavil hlas chvění, a pak spěšně řekl: „P-příští vyrušení od kohokoli bude za body.“ Jeho tón se na konci zvýšil jako v otázce. Většina třídy si ho nevšímala, pár kluků se zakřenilo a nad hlavou jim proletěl další chuchvalec papíru.

„Pět, ehm… pět bodů ze Zmijozelu, pane Notte.“

Harry zíral a nebyl jediný. Brooks nikdy body nebral. Nott vypadal stejně překvapeně jako ostatní; zdálo se, že se nemůže rozhodnout, jestli se má usmívat, nebo mračit.

„Můžete… ehm, pokračovat v testu nebo vám můžu v-vzít další body.“ Brooks si otřel z čela trochu potu a vypadalo to, že chudák brzy omdlí. Podle Nottových zúžených očí to poznal i on. Zmijozelský chlapec zjevně zvažoval své možnosti. Ale jakkoli byl Brooks nervózní, Nott musel usoudit, že to profesor myslí vážně, protože se zamračil a vrátil se k testu.

Brooks zamrkal, zjevně ohromen, že to zabralo, a Harry sklonil hlavu nad lavicí, aby skryl úsměv. Byl to krok. Brooks měl před sebou těžký boj a zejména zmijozelští k němu příště nebudou tak mírní, ale byl to krok správným směrem. A Harry přesně věděl, kdo za tím stojí.

Vzpomněl si, jak si kdysi, ještě na Grimmauldově náměstí, říkal, kolik oblastí znalostí má Snape na kontě. Byla to oprávněná otázka. Profesor byl mimo jiné velmi zkušený v lektvarech, nitrobraně, obraně, špionáži a soubojích. A nyní mohl Harry k tomuto seznamu přidat ještě jednu dovednost. Kdo by to byl řekl, že Severus Snape má takový talent na vměšování?