Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 38. Zlato, jsem doma – 3/3

O dva dny později byli Ron, Blaise a paní Malfoyová v Dracově pokoji u svatého Munga. Od té doby, co se Malfoy probudil, s nimi zrzek trávil stále více času, především proto, že doufal, že Malfoy nakonec prolomí své mlčení. A pak také proto, že Harry nebyl k nalezení. Opustil svůj pokoj v Děravém kotli a zmizel z povrchu země. Naposledy se objevil na slyšení Luciuse Malfoye, ale od té doby jako by se po něm slehla zem.

Od chvíle, kdy se probral, uběhly čtyři dny a Malfoy se téměř nepohnul. Seděl ve své posteli a bez ustání zíral na střechy Londýna rozprostírající se za oknem, nehybný a tichý jako socha. Nejvíce známek života dával najevo, když spal. Jeho noci byly neklidné, plné nočních můr, a sestry k němu často spěchaly, vyplašené jeho výkřiky. Jakmile však znovu otevřel oči, jako by se stáhl do hlubin svého nitra a z jeho úst nevyšel jediný zvuk.

Dnešek nebyl výjimkou. Narcisa podřimovala v křesle, zatímco Blaise s Ronem listovali časopisem o famfrpálu a chroupali jablka ze supermarketu. Modré oči mladého Weasleyho zůstávaly upřené na nový Zameták dvanáct, jeho chromovanou podnožku a ergonomickou rukojeť.

„Jestli se mě příští ministr kouzel zeptá, co chci, ukážu mu tohle koště,“ prohlásil a očima hltal ilustraci.

„Proč by se tě ministr kouzel ptal, co chceš?“ podivil se Blaise.

Ron pokrčil rameny, jako by to bylo jasné. „No, já nevím… Za zásluhy o vlast. Určitě nám tak či onak poděkují, ne?“

Blaise se zatvářil pochybovačně a nemohl si pomoct, aby nepřevrátil oči v sloup, když mu Ron potřetí zabránil obrátit stránku.

„Počkej, počkej, ono to má násadu potaženou protikletbovým lakem?“ zeptal se Ron s pusou plnou jablek.

„Samozřejmě, to už byla standardní výbava Zametáku jedenáct,“ odpověděl Blaise polohlasem, zatímco vrhal ustaraný pohled Narcisiným směrem. Ta stále ještě tvrdě spala.

„Nesmysl, já mám Zameták jedenáct,“ namítl Ron zjevně nevěřícně. „A jsem si docela jistý, že ten gól, který jsem loni pustil proti Zmijozelu, padl kvůli kouzlu, které seslal jeden z vašich fanoušků…“

„A já ti říkám, že Zameták jedenáct má ten lak proti kletbám v základní výbavě,“ zopakoval Blaise s polovičním úsměvem.

„Tak jak si vysvětluješ, že moje koště zatočilo zrovna ve chvíli, kdy Camrál mířil ke mně?“ opáčil Ron a konečně (!) otočil stránku.

„Co já vím, prostě jsi nešika, no…“ rýpl si Blaise a Ron pohoršeně otevřel ústa dokořán a odhalil kousky rozžvýkaného jablka před Blaiseovým znechuceným nosem. „Počkej, jak to bylo? Nedosáhne na Camrál, k vítězství nás vede dál... nanananananana... Weasley je náš král…?“

Ronův výraz byl přesně v tu chvíli tak groteskní, že se Blaise neubránil prudkému smíchu.

„Ty hade,“ zabručel Ron a otočil další stránku.

„Sssssssss!“ zasyčel Blaise a vycenil zuby.

To u Rona vyvolalo úsměv, který však okamžitě zmizel.

Jak se někdo může smát v takové chvíli? Proč je tak snadné jen na chvíli zapomenout na to, co prožíváte? pomyslel si Ron, když zavřel časopis a hodil ho na malý rohový stůl. Blaise ho pozoroval a zřejmě pochopil jeho myšlenkové pochody, protože i on sklopil oči a veškeré veselí ho přešlo.

„Víš, Weasley…“ zamračil se Blaise, „tvého táty je mi opravdu líto. Byl to dobrý člověk. A Hermiona…“

„Já vím,“ přerušil ho Ron úsečně a odfrknutím se snažil zmírnit šimrání v nose. „Já jen… mám pocit, že když si dovolím smát se nebo myslet na cokoli jiného byť jen na vteřinu…“

„… jako bych je tím zradil?“ dokončil Blaise a roztržitě si pohrával se zipem na bundě.

Ron přikývl. „Něco takového. Ale nechci ztratit naději. Až bude Malfoy připravený, řekne nám, co skutečně viděl. A teprve pak budeme mít jistotu.“

Blaise vážně přikývl a oba kluci si vyměnili pohled. Nechtěli se vzdát. Ne, dokud nebudou znát celý příběh.

Vtom někdo zaklepal na dveře pokoje, které se pomalu otevřely. Dovnitř vpadli Bill a Ginny a probudili Narcisu. Spěšně se posadila v křesle, oči měla ještě zamlžené spánkem, a jemně se usmála, když viděla, jak se oba příchozí blíží k posteli jejího syna, který byl stále katatonický.

„Dobrý den,“ pozdravil Bill zdvořile a položil Ginny ruce na ramena. Vypadala nešťastně, unaveně a ztrápeně, což Ronovi doslova lámalo srdce. V tu chvíli mu došlo, že možná i kvůli těmhle výrazům se poslední dny vyhýbal vlastní rodině.

„Jak se mu daří?“ zeptal se nejstarší Weasley, když pohlédl směrem k Dracovi.

„Žádné zlepšení,“ odpověděl Blaise. „Ale ani se mu nevede hůř, takže to se počítá.“

Bill přikývl. Ginny mezitím upřeně sledovala Draca, aniž by řekla jediné slovo. „Prý něco viděl?“ zašeptala nakonec slabým hlasem.

„Ginny…“ varoval ji Bill. Jeho tón jí vehnal slzy do očí, ale snažila se je spolknout.

„Musím si odskočit…“ zamumlala a rychle vyšla z místnosti. Čtyři páry očí ji mlčky sledovaly, než si Bill rezignovaně povzdechl.

„Je mi to líto, je taková už od…“ Bill se odmlčel. Vlastně vůbec netušil, jak tu větu dokončit. Od té doby, co táta umřel? Od té doby, co zemřela Hermiona? Od té doby, co Harry odmítl s kýmkoli mluvit a vypařil se? „Každopádně… každopádně jsem vám přinesl Denního věštce. Píšou tam o vás,“ dodal k paní Malfoyové.

Překvapeně se na něj podívala a vzala si noviny, které jí podával.  Opravdu – její příjmení se vyjímalo na titulní straně, hned nad pohyblivou fotografií, kde se objímala s Luciusem těsně po vynesení rozsudku. U Merlina, ani si nevšimla, že je někdo fotí. Ti novináři byli jako supi.

Když vzhlédla, viděla, že Blaise a Ron zřejmě visí na každém jejím slově a nepochybně očekávají, že bude číst nahlas. Odkašlala si tedy a pustila se do toho.

MALFOYOVI: NETUŠENÍ HRDINOVÉ?

V úterý došlo při soudním procesu se Smrtijedem Luciusem Malfoyem k neuvěřitelnému zvratu. Ačkoli se všichni shodovali na tom, že Malfoy stráví zbytek života v cele v Azkabanu nebo skončí s polibkem mozkomora, jeho soudní proces nabral překvapivý směr s příchodem významného svědka, který byl přinejmenším nečekaný. Od Griseldy Bishopové.

Chatrná. Tak by se dala charakterizovat obhajoba Luciuse Malfoye, když jeho advokát, pan Mercer, přednesl svou ranní řeč. Ve prospěch Smrtijeda svědčilo jen málo důkazů nebo vůbec žádné. Lucius Malfoy byl jedním z mála lidí, kteří si mohli dovolit relativní luxus obhájce, protože předchozí (i následující) obžalovaní se spokojili s tím, že svůj osud přijmou mlčky. Důkazů proti němu přibývalo, až do té míry, že když ctihodný soudce Ogden v poledne prohlásil jednání za odročené na dvě hodiny, všichni měli na jazyku slovo ‚doživotí‘.

Ale nastal zvrat. Soudce a porota se vrátili na svá místa, dostavila se také manželka obviněného (viz foto) a už bylo cítit, že se atmosféra změnila. S velkou hrdostí a stejně tak přátelsky (Narcisa se zamračila a naklonila hlavu na stranu) přivítal soud na lavici obžalovaných chlapce, který zůstal naživu. Toho, který všechno změnil. Do místnosti právě vstoupil sám Harry Potter a slavnostně přísahal na naši novou ústavu.

Obhajoba se ujala slova a za laskavého dohledu poroty a soudce Ogdena (tentokrát se Narcisa přímo rozesmála a Ron povytáhl obočí) jsme se dozvěděli, že obviněný uprchl z řad Toho-jehož-jméno-nemá-být-vyřčeno a spolu s jeho rodinou se ho ujal Potter a Fénixův řád. A co víc, hrál rozhodující roli při vítězství a smrti tyrana. A jak lze tuto verzi vyvrátit? Kdybyste stejně jako já, milí čtenáři, viděli oči zářící slzami a vděčnosti, které mladý Potter obrátil ke svému spojenci, když o tom podával svědectví, nepochybovali byste o její pravdivosti ani na vteřinu.

Ne všichni z okolí Harryho Pottera však za Malfoyovými činy v minulosti udělali tlustou čáru. Podle zdroje, který si přeje zůstat v anonymitě: „Lucius Malfoy uzavřel s panem Potterem dohodu. Souhlasil, že mu pomůže porazit Voldemorta a sám se vydá úřadům, pokud jeho žena a syn nebudou postaveni před soud.“ Náš svědek, bývalý profesor lektvarů, pak zavrtěl hlavou a dodal: „Udělal to jen proto, aby ochránil svůj vlastní rod, a ne proto, že by hluboce věřil v poslání Řádu.“

Narcisa vzhlédla od čtení a dlouze si povzdechla, zatímco Ron se tiše zasmál. „Severusi…“ zabručela a zavrtěla hlavou.

„Ještě že si ‚přál zůstat v anonymitě‘,“ zasmál se Ron a prsty napodobil uvozovky. Blaise se usmál, když Narcisa pokračovala ve čtení.

Takže válečný hrdina? Opravdový kajícník? Otec rodiny, který je připraven přinést jakoukoli oběť? Nebo není Lucius Malfoy nic víc než podvodník schopný oklamat velkého Harryho Pottera i samotný zákon? Deník předpokládá, že odpověď na tyto otázky se dozvíme až za půl roku, kdy si Lucius Malfoy odpykává svůj trest a bude znovu začleněn do společnosti. Na straně 4 je shrnutí dalších procesů se Smrtijedy (Mulciber, Jugson, Goyle…).

Narcisa zamyšleně položila noviny zpátky do klína. Bill se na ni tázavě podíval.

„Nechte mě hádat, takhle přesně se to nestalo, že ne?“ zeptal se, zatímco Narcisa se ušklíbla.

„Ne tak docela, ne,“ přikývla se smíchem. „Ale Luciusův právník mi řekl, že Ogden kandiduje na ministra kouzel. Musel na novináře tlačit, aby se nezapomněli zmínit o tom, jak je laskavý…“

„Opravdu?“ zeptal se Blaise s povytaženým obočím.

„Je to prosté, kdyby mu jeho laskavost dovolila plivat Luciusovi do tváře v pravidelných intervalech, dokud nezemře, udělal by to…“ zabručela Narcisa a pečlivě složila noviny, které pak hodila na klučičí časopis Koště.

Bill se usmál: „Každopádně jsem vám chtěl pogratulovat, paní Malfoyová… k průběhu procesu.“ Mladý muž sklopil zrak a pak jej vrátil k Narcise. „Stále nejsem velkým fanouškem vašeho manžela, ale… to, co předvedl v bitvě… na nás udělalo velký dojem. A všichni jsme mu velmi vděční.“

Narcisa mu poděkovala přikývnutím a usmála se.

„Dobře, pokusím se najít Ginny a vyrazíme domů… Rone, plánuješ se k nám dnes večer přidat?“ zeptal se Bill, když se Ron ustrašeně podíval jinam. Při pomyšlení, že bude stát před svou zničenou matkou, Ginny ve stejném stavu a ostatními, se mu sevřel žaludek.

„Ne… Zůstanu ještě chvíli tady…“ uhýbal a Billovi přelétl přes obličej lehce zklamaný výraz.

„Jak si přeješ. Každopádně dveře jsou vždycky otevřené…“ dokončil Bill, než ustoupil ke dveřím. „Hezký večer.“

„Ahoj,“ rozloučil se Blaise povzbudivě.

„Hezký večer a děkuji, že jste přišel, Bille,“ poděkovala mu Narcisa a složila ruce do klína.

Bill za sebou zavřel dveře a v místnosti zavládlo ticho. Draco se jako obvykle nepohnul ani o píď. Blaise otočil hlavu k malému psacímu stolu a jeho pohled padl na noviny. Usmál se. „Náš anonymní zdroj, bývalý profesor lektvarů…“ zopakoval sardonicky.

Všichni tři propukli v nervózní smích a Narcisa zabořila obličej do dlaní a zavrtěla hlavou. „Ach, Severusi…“

 *****

Theodor si přitiskl prsty na spánky. Byl sice od Hermiony vzdálen téměř dva kilometry, ale dívčino vnitřní zoufalství bylo natolik silné, že ho zasahovalo i na tu dálku. Po téměř pěti dnech, kdy ji nepocítil, byla intenzita jejích myšlenek pro jeho neurony o to bolestivější. Mávnutím ruky (jeho rysy v současné době odpovídaly předpokládané identitě Petera Gordona) otevřel okno, aby se do kanceláře dostal čerstvý vzduch. Pak unaveným gestem zavřel tlustou knihu, kterou právě studoval (nebo spíš vyprázdnil její obsah), a odsunul ji stranou.

Vtom se otevřely dveře jeho kanceláře a ve dveřích se objevil profesor Lapébie. Na rtech měl široký úsměv.

„Petře, musíte jít se mnou. Samia a Richard něco našli,“ oznámil profesor spěšně anglicky.

Theo prudce zvedl hlavu, jeho zvědavost byla povzbuzena. Odsunul křeslo a následoval Lapébieho na chodbu. Minuli řadu dveří, než vstoupili do obrovské klimatizované místnosti. Mladá žena v bílém plášti a starší muž, rovněž v bílém, stáli u velkého pracovního stolu pokrytého různými nástroji. Oba se usmívali stejně široce jako profesor Lapébie.

„Našli jsme to*,“ hlásila Samia francouzsky a mezi prsty zamávala rozkousaným perem značky Bic. „Konečně jsme to našli*!