Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 22 

PA: Nemohu vydat tuto poslední kapitolu, aniž bych vyjádřila svou věčnou vděčnost Toodleoo, která mi pomohla tento příběh doladit a dostat do formy. Bez ní bych to nezvládla a ona si zaslouží objetí, potlesk, létající konfety, fanfáry trumpet a nejrůznější blahopřání.

Také vám, čtenářům, nemohu dostatečně poděkovat za to, že mě následujete po cestě, kterou jsem vytyčila pro Severuse a Hermionu. Jsem ráda, že jste si cestu užili, a obzvláště si vážím všech krásných komentářů.

PP: Seviku99, za sebe i za čtenáře mockrát děkuji!

 Epilog

Velkou síní se ozýval smích, rozhovory a žertování studentů, a to vše bujařeji než obvykle. Začaly vánoční prázdniny a po snídani se většina studentů vydá na nádraží, aby stihla Bradavický expres.

„Letos to není úplně stejné,“ řekl Severus ze svého místa vedle mě u hlavního stolu. „Právě teď bych odpočítával minuty do chvíle, než ta hřmící horda zmizí z hradu. Ale protože i my odcházíme…“

„Já vím,“ přitakala jsem nadšeně. „Už se nemůžu dočkat, až se dostanu domů. Můžeme postavit stromeček, rozdělat oheň v krbu, já začnu péct…“

„Ty umíš péct?“ zopakoval můj manžel pochybovačně.

„Sváteční sušenky a koláče zvládnu,“ řekla jsem uraženě. „Nejsem v kuchyni úplně bezradná.“

„Určitě,“ zamumlal Severus do svého šálku s kávou.

I když jsem to nerada přiznávala, jeho skeptická poznámka nebyla úplně mimo. Během tří měsíců, co jsme spolu žili na Tkalcovské ulici, než jsme se přestěhovali do Bradavic, bych na prstech jedné ruky spočítala jídla, která jsem uvařila a která by se dala nazvat zdařilými. V důsledku toho vařil většinou Severus, pokud jsme nevečeřeli venku.

„Proč znovu nezkusíš pastýřský koláč?“ zeptal se mě poté, co jsme po pár soustech vyhodili obzvlášť nechutný pokus o jehněčí guláš. Vyprávěla jsem mu příběh o své pestré minulosti s tím pokrmem, a když se přestal smát, navrhla jsem, že bych se o něj možná pokusila znovu.

„Jaké je tvoje flat white?“ zeptal se teď Severus.

Prohlédla jsem si obsah svého šálku. „Lepší než to minulé.“

Když jsem tenkrát řekla ředitelce, že by mi bylo ctí stát se první profesorkou kombinovaných oborů dějin kouzel a studia mudlů, měla jsem jen jednu žádost: mohla by povzbudit domácí skřítky, aby zařadili do nabídky nápojů novější verze kávy? Přísahala jsem Minervě, že pokud to bude nutné, jsem odhodlána připravit pro své studenty lekci o tom, co pijí mudlové, a tvrdit, že ochutnávání latté a podobných nápojů je vzdělávací povinnost. Minerva ochotně souhlasila a od té doby se kvalita bradavické kávy povznesla na vyšší úroveň. Stále to nebyl Kávový kartel, ale bylo to zlepšení.

Jakmile jsem se rozhodla přijmout pracovní nabídku, okamžitě jsem opustila své místo na ministerstvu. Chyběla mi Clare a někdy i Sondra, ale potřebovala jsem každou volnou hodinu na přípravu vyučovacích plánů. V docela uspokojivé změně rolí se Severus stal tím, kdo mi pomáhal s mým projektem a snažil se dát mu přijatelnou formu, než přijde září. „Tomu s potěšením říkám odplata,“ odpověděla jsem mu domýšlivě, když si stěžoval, že strávil celý den nad Klingbeekovým textem a teď ho čeká večer strávený v roli mého asistenta.

Do našeho nového apartmá v Bradavicích jsme se přestěhovali v polovině srpna. Bylo hodně zvláštní být zpátky ve škole v jiné roli, ale myslela jsem si, že si zvykám docela dobře – dokud najednou nepřijel Bradavický expres, neproběhlo zařazování a já jsem si neuvědomila, že zírám na stovky zvědavých mladých očí. Tu noc jsem ani na okamžik nezavřela víčka a další ráno jsem si přála mnohem víc než jen dobrý šálek kávy; setsakra účinněji by mi pomohl silný drink.

Severus věděl, že jsem vyděšená, a když skončila snídaně, vystrčil mě bočními dveřmi za pódiem, políbil mě, řekl mi, že mě miluje, a navrhl mi, abych se první den vyhnula používání neodpustitelných kleteb. Když se to ráno do mé třídy nahrnuli první studenti – nikdo jiný než havraspárští a zmijozelští prvňáčci – a zdálo se, že si myslí, že bych jim skutečně mohla něco zajímavého sdělit, upřímně jsem chtěla běžet k Hagridově chatrči a poprosit ho o melasový koláč a šálek čaje.

Ale pak se mi nějak podařil rozechvělý úsměv a žákům jsem řekla, že se budeme učit, jak v průběhu let existovali vedle sebe kouzelníci a mudlové, a jak to ovlivňuje jejich životy nyní i v budoucnosti. Všem jsem zadala krátký úkol – napsat jejich oblíbené zábavy, co mají rádi, co nemají rádi, krátce o jejich rodinách – a pak je ve třídě porovnala. Jednoduchý argument, který jsem samozřejmě uvedla, byl, že všichni mají mnoho společného, bez ohledu na míru magie v jejich zázemí.

O měsíc později zvedl ruku jeden nebelvírský páťák, aby se mě zeptal, jak překlenout propast, když se zdálo, že si už nerozumí se svými mudlovskými rodiči. Bolelo mě z toho u srdce a ze všeho nejvíc jsem si přála, abych pro něj měla jednoduchou odpověď. Zahájila jsem o tom třídní diskusi, pak jsem se posadila a sledovala, jak se studenti potýkají s komunikačními problémy. A po hodině jsem šla do své kanceláře a plakala.

A teď první pololetí skončilo; přežila jsem ho a oni také.

„Zítra ráno,“ říkal teď Severus, „půjdeme do Kávového kartelu a dáš si svou dávku flat white.“

„A podíváme se do té nové pekárny, co otevřeli opodál,“ dodala jsem. „A chci vidět, jak se daří našim stromům podél Zelené stezky. Zajímalo by mě, jestli ji ještě rozšířili.“

„Pochybuji,“ pokrčil rameny, „je zima. Myslím, že v tomto ročním období bys neměla očekávat velký pokrok.“ Zazvonil zvonek a dav studentů, kteří ještě neopustili Velkou síň, aby si vzali své věci, se hrnul ke dveřím. Moji kolegové u hlavního stolu vydechli úlevou.

„Hermiono,“ mávla na mě profesorka McGonagallová z ředitelského křesla.

Okamžitě jsem vstala a spěchala k ní. „Ano, Minervo?“

„Byli byste se Severusem ochotní doprovodit studenty k vlaku?“

„Samozřejmě.“ Vrátila jsem se na své místo, abych manžela zpravila o novém úkolu. Přivítal ho s jen taktak skrývaným znechucením.

„Skvělé. Doufal jsem, že začnu dávat dohromady známky vedle příjemného, sálajícího krbu v mé kanceláři.“

Hravě jsem ho šťouchla do ramene. „Ale no tak, hlavu vzhůru. Možná si s tebou cestou zpátky dokonce zahraju koulovanou.“

Severus mě probodl očima. „Koulovanou. Se mnou. Vážně si myslíš, že bys vyhrála?“

„Ne. Ale až skončíme, můžeme se vrátit do našich pokojů, svléknout si mokré oblečení a zahřát se.“

Usmál se na mě se zlověstným leskem v oku.

KONEC

Pár poznámek autorky:

Věřte tomu nebo ne, nepiju kávu. Nikdy jsem se ji nenaučila pít, i když mi vždycky lahodně voní. Letos na podzim jsem si dala své první dýňové kořeněné latté, takže si můžu ze svého seznamu přání odškrtnout „Naučit se pít kávu“. Nevím, jestli se tohle latté počítá jako skutečná káva, ale uznávám, že bylo docela chutné.

Ani víno nepiju. Musela jsem se zeptat na radu, jaké by mohli mít v oblibě Severus a Hermiona. Opět jsem si na něj nikdy nevypěstovala chuť.

Mám nějaké zkušenosti s gentrifikačním procesem. Když jsme se s manželem brali, zrekonstruovali jsme starý dům v rozvíjející se čtvrti. Byl to rozhodně zážitek. Bohužel čtvrť nikdy nedosáhla výšek, ve které jsme doufali, a utekli jsme na předměstí jako tolik jiných. Došlo k tomu krátce poté, co se dva z negentrifikovaných sousedů rozhodli uspořádat před naším domem demoliční derby. Přesto smekám klobouk před vizionáři, kteří se potýkají s městským životem a starými domy.

Opravdu věřím, že Severus byl po přežití války zralý pro gentrifikaci. Musel si najít cestu ve světě poté, co tak dlouho sloužil dvěma pánům. Předpokládám, že si mohl zvolit cestu nejmenšího odporu a ponořit se hlouběji do temnoty, ale ráda si myslím, že se rozhodl pro něco lepšího.

A tohle jsem napsala několika recenzentům: Myslím, že JKR byla krutá ve svém zacházení s Grangerovými. Vím, že Hermiona byla pro posun příběhu vpřed klíčová, ale nemohla trávit trochu více času se svými rodiči? Musela být vždycky poblíž, aby podporovala Harryho a Rona? A v Relikviích smrti, pokud Řád mohl ukrýt ze všech lidí zrovna Dursleyovy, nemohli udělat totéž pro Grangerovy?