Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 55. Domov, sladký domov – 2/2

„Dobře.“ Snape mu pevně potřásl rukou a pustil ho. Sotva se oba usadili zpět na svá místa, Snape mávl rukou a pokynul: „Mluv.“

„Cože?“

„Dohodli jsme se. Nebudeš nucen navštěvovat léčitele mysli s tím, že mi už důvěřuješ natolik, aby ses mi svěřil. Tak si promluvme.“

…

„Mluvit… ehm. Dobře.“ Harry se kousl do rtu. Netušil, o čem si Snape chce promluvit a dokonce ani o čem chce mluvit on sám. Snape už o jeho nočních můrách věděl, už věděl, že má problémy se s nimi vyrovnat. Opravdu si nemyslel, že by mu probírání každého detailu jeho snů pomohlo – ne že by Snapea zajímalo slyšet každý detail. „Zase jsem viděl jiskry,“ rozhodl se, protože mu to připadalo jako velká věc.

„Jiskry,“ zopakoval Snape a chtěl vědět víc.

„Jo. Magii? Myslím, že magii kolem sebe vidím vždycky, když se necítím ve své kůži a sahám po ní, aniž bych to chtěl. A poslední dobou jsem dost nervózní a určitě je to tím, že málo spím, ale vždycky se bojím, že je uvidím příště. Že to zase bude jako na tom famfrpálovém hřišti, víte?“

Snape si poklepal prstem na bradu. „Zkoušel jsi nitrobranu? Zdálo se, že se ti podařilo nasměrovat magii dovnitř.“

Zavrtěl hlavou. „Tentokrát ne. Nepotřeboval jsem to. Nebylo to tak zlé.“

„Budeme na tom dál pracovat při našich lekcích. A kdybys měl pocit, že se zase přestáváš ovládat, použij prsten. Já tě tím provedu.“

Přikývl a stáhl koutky úst do úsměvu. „Signál infarktu?“

„Ano,“ souhlasil Snape zcela vážně. „Bezpochyby použij signál infarktu.“

Mlčeli, zatímco se Harry snažil přijít na něco dalšího, o čem by chtěl mluvit, ale pomyslel si, že je to možná zatím v pořádku. Snape se mu chystal pomoci, a to ho zbavilo mnoha obav. Napadla ho jen jedna věc…

Odkašlal si. „Mohl bych… Mohl bych vás požádat o laskavost?“

Snape naklonil hlavu.

„Velkou laskavost,“ dodal Harry a Snape nakrčil obočí, ale nic neřekl. „Jen mě… napadlo, jestli byste mě někdy nemohl vzít ke Kneaderovi? Neměl jsem šanci rozloučit se s Lovcem. S tím hadem,“ upřesnil a snažil se vzpomenout, jestli Snapeovi někdy řekl jeho jméno. „Já jen, že to byl můj kamarád a viděl, jak mě unesli, a snažil se mi pomoct, a nejspíš měl o mě velký strach, když nevěděl, co se stalo. Nikdo jiný mu nemůže říct, že jsem v pořádku, víte…“ Pokrčil rameny a připadal si hloupě, že o něco takového žádá. Přesto mu to připadalo důležité. Lovec si zasloužil něco lepšího. „A myslím, že i já bych se cítil líp,“ dodal, protože to mělo tu výhodu, že to byla pravda a zároveň to bylo užitečné, aby dosáhl svého. „Je tam klid a hezky se mi s ním povídá.“

K jeho příjemnému překvapení Snape snadno souhlasil. „Promluvím si s ředitelem. Jsem si jistý, že se můžeme domluvit na víkendové návštěvě.“

Harry se usmál, jak mu z hrudi spadla další tíha. Ve skutečnosti chtěl vědět už jen jednu věc. „Takže… smím tu vůbec být?“ Prohlédl si profesorův obývací pokoj novýma očima a otáčel se kolem, teď když byl uvolněnější a už se nebál, že ho vyhodí ze života.

Zdálo se, že Snapeovi lehčí obrat v konverzaci nevadí. „Technicky vzato? Ne. Obecně platí, že do profesorských pokojů je studentům vstup zakázán. Ale věděl jsem, že ředitel povolí výjimku. Dal mi značnou volnost v tom, jak se rozhodnu s tebou jednat.“

Harry se téměř zeptal proč. Kvůli proroctví? Protože ho Snape učí nitrobranu? Protože se přátelil s Harryho matkou? Nejspíš všechno z toho a ještě víc. Předpokládal, že už toho ví dost na to, aby se nemusel ptát. Brumbál dával najevo, že si přeje, aby spolu Snape a Harry vycházeli, a mezi nimi třemi nebylo tajemstvím, že ředitel je spokojen s pokrokem, kterého přes léto dosáhli. Harry zjistil, že ho vůbec nepřekvapuje, že Brumbál dovoluje jisté svobody, aby je na této cestě podpořil.

A stejně ho teď rozptylovalo obrovské množství knih na policích za pohovkou a stohy knih na podlaze poblíž.

„Vypadá to, že potřebujete další knihovnu,“ poznamenal.

Snape se usmál. „Buď to, nebo musím zredukovat svou sbírku. Pořád to mám v úmyslu, a pak si koupím další…“ Mávl rukou, jako by chtěl vysvětlit, že tak to chodí.

Harry se zazubil. Snape zněl tak lidsky, když se tady ve svém obydlí přiznal, že alespoň v této oblasti není dokonale pořádný a organizovaný. Zjistil, že se mu docela líbí vidět svého profesora takhle, pohodlně bez učitelského hábitu, jak sedí v notně opotřebovaném křesle a povídá si s ním, zatímco na malém stolku vedle něj leží několik knih. Snape vypadal, že je mu tady u něj doma příjemně tak, jak mu na Grimmauldově náměstí nebylo. Dokonce i uprostřed současných podmínek Harry viděl mírný rozdíl ve Snapeově držení těla, uvolnění vrásek v jeho tváři. Harryho napadlo, ne zcela poprvé, že Snape vlastně není zase tak starý, že? Starý ano, ale ne starý. Takový ten mladý, starý. Nebo starý jako mladý? To je jedno. Dost mladý na to, aby si ještě nedělal starosti se šedivěním, ať už s Harrym, nebo bez něj.

„Dnes ráno jsem mluvil s profesorkou McGonagallovou,“ přerušil jeho myšlenky Snapeův klamavě mírný hlas. „Ptal jsem se na tvé pokroky. Naznačila, že jsi dohnal své studijní resty v přeměňování, ale nezdálo se, že by věděla, jak se ti daří v ostatních předmětech.“

No, Snape může zapomenout na jakoukoli výtku, kterou měl v plánu, pomyslel si Harry, protože konečně má dobré zprávy, o které se může podělit. „Všechno jsem dohnal! Dokonce jsem včera odevzdal velkou esej z bylinkářství. I když… teda, budu muset ještě stihnout dnešní…“

Snape zlehka sáhl do kapsy a podal mu malý kousek pergamenu. Obsahoval nový úkol z bylinkářství spolu s instrukcemi, aby si prošel poznámky svých přátel z dnešní hodiny. Harry se pousmál. Samozřejmě že ano. Snape nejspíš uháněl profesorku Prýtovou o ten úkol hned, jak se rozhodl omluvit Harryho z hodiny.

„Dobře. Tak o to je postaráno.“ Strčil si úkol do tašky.

„Sice mě těší, že jsi dohnal své spolužáky,“ zkřížil Snape ruce a zapředl svým měkkým, až nebezpečným hlasem, „ale neinformoval jsi o svém pokroku vedoucí koleje… proč vlastně?“

Harrymu při změně nálady poklesl úsměv a pod profesorovým pohledem se zavrtěl. „Hm… protože jsem nevěděl, že bych měl?“ zeptal se nejistě.

Snape si podrážděně odfrkl. „Jak jinak má kontrolovat tvé pokroky?“

„Ehm…“ Harry se poškrábal na svědivém místě na tváři. „Nevěděl jsem, že… ehm, že monitoruje můj pokrok…? Opravdu!“ trval na svém, když se na něj Snape upřeně podíval. „Mluvila se mnou o tom jen ten první týden, pak řekla Hermioně, aby mi pomohla. Neřekla nic o tom, že bych jí měl nahlásit, až skončím, jinak bych to udělal. Přísahám!“

Snape rozpažil ruce a sevřel rty, jako by snědl něco kyselého. „Jednou? Mluvila s tebou o tvém studiu jednou?“

„Ehm… ano?“

Snape si odfrkl a zamumlal si pod nosem něco o ředitelce koleje a pár slovech.

Harry se ošil – nebyl si jistý, jestli má potíže, nebo jestli třeba nedostal do nějakých potíží svou ředitelku koleje. Ne že by McGonagallová nedokázala proti Snapeovi obstát. To rozhodně uměla. Než se tím mohl příliš zabývat, Snape se zeptal: „A setkáváš se s nějakými potížemi při svém studiu?“ Dodal temně: „Protože se na to zřejmě ještě nezeptala tvoje ředitelka koleje.“

Harry se znovu poškrábal na tváři, jen aby měl pod Snapeovým drobnohledem co dělat s rukama. „Ehm… ne?“

Snape se posadil, zkřížil ruce a čekal.

A dobře, Harry neměl na výběr. Snape nepotřeboval nitrozpytecké schopnosti, aby dokázal ze studentů vymámit přiznání. „Ehm, bylinkářství je letos náročnější, ale nic hrozného. Není to Ronův oblíbený předmět, ale na druhou stranu žádný z našich předmětů není Ronův oblíbený a Hermiona je miluje všechny, takže se to vyrovnává…“ Na Snapeovo pozdvižené obočí si odkašlal a vrátil se k tématu. „Nejtěžší bylo dohnat formule, protože profesor Kratiknot ani neměl tolik slušnosti, aby začal s přehledem loňského roku, ale říká, že si vedu dobře vzhledem k tomu, co jsem zameškal. Dějiny kouzel jsou… no, je to nuda.“ Pokrčil rameny. „Ale já tu práci dělám.“

„A obrana?“ pobídl Snape Harryho, když se odmlčel.

„No, ta je… v pohodě. Víte,“ odpověděl neurčitě, „už jsem vše dohnal a příští týden se učíme nějaká nová obranná kouzla.“ Byl pyšný na to, že mírnou rozmrzelost nad Brooksem udržel na uzdě, ale Snape ho znal příliš dobře. Jeho oči se už zužovaly, tak ho Harry předběhl. „Víte, nebylo od vás moc hezké, že jste tehdy profesora Brookse ztrapnil před studentem,“ podotkl. „Jen proto, že je to nový učitel a vy jste měl špatnou náladu, jste se k němu nemusel chovat tak ošklivě.“

Snape si nezúčastněně odfrkl.

„Myslím to vážně. Vím, že je opravdu mladý a že chodil do vaší třídy, ale není snadné být nový. Snaží se.“ No… snažil se a tak trochu se mu to nedařilo, ale Harry nemusel být ten, kdo na to upozorní.

„Takže ses rozhodl, že se postavíš za věc svého oblíbeného profesora,“ pronesl Snape s uštěpačným výrazem. „Jak velkorysé.“

„Já se za žádnou věc nestavím,“ namítl Harry. „A nikdy jsem neřekl, že je můj oblíbený.“ Při té myšlence se zatvářil a o vteřinu později uhladil rysy.

Snapeův pohled se změnil a nabyl zamyšleného lesku. „Nemáš profesora Brookse rád,“ poznamenal, i když to neznělo nijak rozčileně.

„To jsem neřekl,“ namítl Harry. Nový profesor se mu líbil. Opravdu. Většinou. Možná k němu ztrácel respekt, což byla úplně jiná věc.

„Hm,“ zabručel Snape a jeho příliš vědoucí oči se upíraly na Harryho.

„Mám ho rád,“ trval na svém Harry. „Mám. Je milý. A má mě rád.“ Což byla taky pravda. Jen si přál, aby ho měl profesor rád o něco méně. Ale jak by si mohl stěžovat na to, že ho má profesor příliš rád? Zvlášť Snapeovi, profesorovi, který byl známý tím, že ho mnoho let nenáviděl?

Snape ho pozoroval a Harry usoudil, že ten muž by byl skutečně vynikajícím vyšetřovatelem, protože nemusel ani nic říkat, aby Harry pocítil nutnost se vypovídat.

„On je prostě… Je příliš hodný!“ vyhrkl nakonec a otráveně rozhodil rukama.

Snape na něj dlouho zíral a pak zamrkal. „Musím přiznat, že tuhle konkrétní stížnost na profesora jsem ještě nikdy neslyšel.“

Harry se zasmál a znovu rozhodil rukama. „Já vím! Jsem blázen!“ Rozhlédl se po obývacím pokoji, aby našel způsob, jak se z tohoto rozhovoru vyvléknout, a jeho oči spočinuly na policích s knihami. „Kolik z těch knih jste vlastně přečetl?“

„Nepočítal jsem to,“ odpověděl Snape. „Definuj ‚příliš hodný‘.“

Zasténal. „Zapomeňte, že jsem něco řekl. Brooks je v pohodě. Snaží se, víte? To poslední, co potřebuje, je, abyste na něj zase křičel.“

Snape zabručel. „Budiž.“

„Budiž?“ zopakoval. Nebylo profesorovi podobné, aby tak snadno upustil od něčeho, co upoutalo jeho pozornost.

„Ano.“ Snapeovy prsty nenuceně zabubnovaly do područky židle. „Máš ještě nějaké další starosti v hodinách?“

Harry přimhouřil oči. „Co se chystáte udělat?“ dožadoval se.

„Udělat?“ Snape na něj upřel nevinný pohled. „Proč? Hodlám pokračovat v našem rozhovoru, vyslechnout si všechno, co mi potřebuješ říct, probrat pár změn v našich nadcházejících hodinách nitrobrany a pak zkonzumovat svůj oběd. Nejspíš ve svých komnatách. Možná s knihou. Je to výborný způsob, jak se zotavit ze stresu, který mi přineslo už jen včerejší odvracení četných katastrof s lektvary.“

„Víte, co myslím! S Brooksem! Chystáte se něco udělat, že ano? Jen proto, že jsem si stěžoval, že je hodný. Vážně. Zapomeňte, že jsem něco řekl. Prosím.“

Snape rozpřáhl ruce v dalším projevu nevinnosti. „Co přesně si myslíš, že mám v úmyslu udělat?“

„Nemám tušení,“ přiznal Harry, „a to mi dělá starosti.“

Snape se ušklíbl a Harrymu se nelíbil lesk v jeho očích.

„Dobře, fajn,“ podvolil se. Když už se měl cítit provinile, že Brookse dostal do potíží, mohl to obrátit v jeho prospěch. Možná by mohl Snapea přemluvit, aby tomu ubožákovi sehnal nějakou pomoc, místo aby ho sám terorizoval. „Není to špatný učitel. Nebo… nebo by aspoň mohl být dobrý. Zná svůj předmět, jen… nemá moc zkušeností s učením, víte? A všichni studenti to vědí. Všichni po něm jdou. Takže prostě… možná byste mohl naznačit profesoru Brumbálovi nebo profesorce McGonagallové, aby mu dali nějaké rady.“

„Ty pochybuješ o mé schopnosti dávat rady?“ zeptal se Snape se zdviženým obočím a Harry si nemohl být jistý, ale napadlo ho, že si ho ten muž možná dobírá. Snape byl přinejmenším natolik sebevědomý, aby přesně věděl, proč si Harry myslí, že jeho jednání s Brooksem samotným by byl špatný nápad.

„Pochybuju, že by on byl schopen přežít delší setkání s vámi,“ opáčil Harry. „Je hodný, pamatujete? Žádný tyran, hulvát nebo vraždící maniak jako někteří z minulých profesorů obrany. Nezaslouží si to, co jste se rozhodl, že si zaslouží už jen svojí existencí. Tak buďte milý.“ Předpokládal, že to svědčí o jejich vyvíjejícím se vztahu, že mohl Snapeovi dát takový přímý příkaz bez následků. Muž se jen posadil a souhlasně zvedl ruce a Harry doufal, že ho opravdu poslechne a nebude chudáka Brookse terorizovat. Navzdory svým chybám to byl opravdu nejhodnější učitel, jakého měli od dob Remuse.

Remus. Při té myšlence se nedokázal ubránit zamračení a rozhodl se zeptat: „Předpokládám, že se vám Remus v poslední době neozval?“ Nedokázal úplně potlačit bolest v hlase, ale s tím se nedalo nic moc dělat, že? Remusovo mlčení ho bolelo.

„Ne,“ odpověděl Snape prostě a dlouho ho zkoumal, ale víc k tomu neřekl, za což mu byl Harry vděčný.

„Aha. Dobře.“ Pokrčil rameny, ale jeho ramena byla příliš těžká na to, aby jeho projev nonšalance působil přesvědčivě, a on o to stejně nestál. Už ho nebavilo pořád předstírat, že je v pořádku. Jestli na něm bylo vidět, že ho Remusova nepřítomnost bolí nebo rozčiluje, budiž. Ne že by se tím chtěl zabývat. Změnil tedy téma. „Co… ehm, jaké změny chystáte v našich hodinách nitrobrany?“

Snapeovy prsty vyťukávaly na židli rytmus. „Prozkoumal jsem několik technik, které mohou pomoci odfiltrovat přebytečné myšlenky a emoce před spánkem. Napadlo mě, že bychom je mohli přidat k našim lekcím a posoudit jejich přínos pro tvůj večerní režim.“

Harry svraštil obočí. „Kdy jste měl čas na výzkum? Spíte vůbec někdy?“

„Ne tolik jako dřív,“ zhodnotil to Snape suše. „Když pominu své vlastní spací návyky, ty techniky mají svá opodstatnění. Měl jsem se jimi zabývat už dřív, popravdě řečeno ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že jsi začal na lektvar příliš spoléhat. Já… no. Nemá smysl se ohlížet zpátky. Jsme tam, kde jsme.“

Ano, byli, že ano? Opřel se do pohovky a ocenil, že i když je stará a opotřebovaná, je docela příjemná. Cítil se téměř pohodlně. Jako by mu tělem projel závan čerstvého vzduchu a on se cítil nepoměrně lépe. Lépe, než měl právo se cítit poté, co okradl svého učitele. Ale pak se Snape nezlobil. Bylo mu odpuštěno, i když Snape přesně tato slova neřekl. Cítil takovou úlevu, takovou naději do budoucna, že se mu chtělo brečet. Ne že by to udělal, rozhodl se rezolutně. Už včera večer toho proplakal dost.

Nečekal, že se Snape zeptá: „Ty brýle se ti nelíbily?“ a překvapeně se na něj podíval. Snape se tvářil vyrovnaně, ale věděl, že si nervozitu v jeho hlase nepředstavuje, když dodal: „Nejsi samozřejmě povinen je používat. Nechtěl jsem… Nebyl to můj záměr… Nemusíš je používat,“ uzavřel rychle. „Pokud se ti nelíbí, jsou tu i jiné možnosti.“

Harry dlouho zíral, než si vzpomněl na své způsoby. Popadl tašku a vylovil z ní pouzdro na brýle. Položil ho na stůl, zatímco se snažil vymyslet, co říct.

Snape se po pouzdře natáhl. „Existují ještě další. Mám tu katalog. Můžeš…“

„Ne!“ Harry plácl oběma rukama do pouzdra a Snapea tím viditelně vyděsil. „Ne. To není… chci říct… líbí se mi,“ řekl upřímně. „Nikdo nikdy… a je to skvělé, opravdu skvělé, a děkuju. Jsou perfektní. Já jen…“ odmlčel se, frustrovaný vlastní neschopností vymyslet ta správná slova. „Jen jsem chtěl říct, že nemusíte. Kdybyste už nechtěl, kdybyste je chtěl zpátky, já – já bych to pochopil.“

Snape vypadal, že se mu ulevilo, a dokonce ho to potěšilo, když se opřel do křesla. „Nebuď směšný. Dárek se nevrací,“ odvětil.

Přetrvávající zbytky napětí v ramenou z něj vyprchaly. Kousl se do rtu, aby se neusmál při pomyšlení, že by si mohl brýle nechat. Snape věděl o tom, co udělal, a přesto chtěl, aby Harry měl brýle.

Napadlo ho nabídnout mu, že mu to splatí. Koneckonců mohl si je už dávno koupit sám, kdyby ho to napadlo nebo kdyby něco věděl o samonastavovacích brýlích. Ale jeho instinkt mu napovídal, že nabídnout zaplacení nebude to pravé.

Snape mu je chtěl koupit a Harymu se líbilo vědět, že to chce. Proto mlčel, opatrně otevřel pouzdro a vyměnil staré brýle za nové. Znovu se podivil nad drobnými detaily, které byly jasnější než předtím. Viděl kousek žmolku na koberci, a oheň byl tak ostrý. Bylo to příjemné. Opravdu pěkné. Posadil se zpátky na pohovku, úplně v pohodě.

„Když už jsme u těch dárků…“ Snape ho pozorně sledoval. „S kamenem si nedělej starosti. Předpokládám, že se ztratil během naší nedávné… pohromy.“ Odmlčel se na dost dlouho, aby Harry omluvně přikývl. „Byl to jen kámen.“

„Schovával jste ho víc než dvacet let,“ podotkl Harry skepticky.

„A když jsem ti ho daroval, uvědomil jsem si, že v mém životě splnil svůj účel,“ odvětil Snape lehce. „Byl tvůj. Pokud se s jeho ztrátou dokážeš smířit, nemusíš se obávat, že by to na mě mělo nějaký dopad.“

Harry se kousl do rtu. Byla to úleva, ale stále mu chyběl.

„Vzpomínka na tvou matku nebyla uzavřena v kusu kamene,“ poznamenal Snape tiše. „Trvalo mi mnoho let, než jsem si to uvědomil. Můžeš si ji pamatovat i bez fyzického předmětu, na který jistě zapomněla brzy poté, co mi ho poslala.“

Harrymu se v mysli vybavilo Snapeovo přiznání, že dopis a kámen byly skutečně určeny jemu, a na rtech se mu objevil úsměv. „Já… já vím,“ souhlasil. „Jen bych si přál, abych měl ještě něco jejího. To bylo všechno, víte?“ Ztěžka pokrčil rameny. „Mám něco po tátovi, ale tohle byla jediná její věc, kterou jsem kdy měl. Opravdu to pro mě hodně znamenalo. Že jste mi ho dal. Nevím, jestli jste věděl, jak moc. Takže. Víte. Děkuji vám.“

Snape odvrátil pohled. „Není zač,“ řekl tak tiše, že to Harry málem přeslechl. Několik minut seděli mlčky a pak Snape prudce vstal. „Omluv mě na chvíli,“ pronesl a už byl na odchodu.

O několik minut později se vrátil, natáhl ruku a gestem naznačil Harrymu, aby natáhl svou. Do dlaně mu spadlo něco lehkého a hladkého a Harrymu chvíli trvalo, než poznal, že je to malý stříbrný talisman ve tvaru květiny. Malé kolečko, které ho mělo připevnit k řetízku na náhrdelník nebo náramek, bylo přetržené. Překvapeně vzhlédl. „To je…“

„Lilie,“ dokončil Snape tiše a Harry předstíral, že si nevšiml, jak se mu při tom slově zlomil hlas. „Ten náramek byl dárek od její babičky. Tvé prababičky. Rozrušilo ji, když zjistila, že přívěšek chybí. Hledal jsem ho, našel a chtěl jsem ho vrátit, a pak…“ Zagestikuloval a Harry podle bolesti v jeho tváři poznal, že má na mysli konec jejich přátelství. Snapeovi se zatnula čelist a pak se dlouze, rozvážně nadechl. „Dá se to opravit. Pokud si přeješ připevnit ho na řetízek, abys ho zajistil proti ztrátě, mohu… ti s tím pomoci.“

Harry kolem přívěsku sevřel ruku. „Jo,“ vydechl. „To bych chtěl. Děkuju.“ Jeho hlas zněl drsně, ale Snape mu to oplatil tím, že předstíral, že si toho nevšiml, jen na znamení uznání sklonil hlavu.

Pak upadli do mírumilovného ticha, které přerušovalo jen praskání ohně v krbu. Snape studoval plameny, ponořený do vlastních myšlenek, a Harry studoval Snapea. Přehodnotil svůj předchozí názor. Byl stoprocentně rád, že sem včera večer přišel. Nikdy by ho ani za milion let nenapadlo, že k profesorovi, kterého tolik let tak zuřivě nenáviděl, pocítí takovou vděčnost a naději, a dokonce, troufal si říct, i náklonnost. Málem se nahlas rozesmál nad tou podivností a štěstím, které v něm bublalo, ale zadržel to, nechtěl rušit ticho. To ticho se mu líbilo. Bylo mírumilovné.

Připadal si trochu jako… doma.