Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 38. Zlato, jsem doma – 2/3

Narcisa Malfoyová se v temné chodbě odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů znovu otočila a vysloužila si podrážděný pohled Luciusova právníka, mistra Januse Mercera.

„Dveře se otevřou každou chvílí, paní Malfoyová. U Merlina, ovládejte se,“ zabručel podsaditý mužíček, zatímco se přehraboval v klientově složce. Mimochodem, velmi skromné složce, jen pár stránek. Jinými slovy, velmi málo argumentů na jeho obhajobu.

Narcisa přestala přecházet, věnovala mu ledový pohled, pak nehnutě postála patnáct vteřin a znovu se dala do pohybu. Tentokrát pochodovala z jednoho konce chodby na druhý. Advokát si povzdechl a zavrtěl hlavou.

„Poslyšte, nemá smysl tak se stresovat…“ pokračoval a sledoval ji očima. „Osud vašeho manžela je už víceméně zpečetěn. Starostolec strávil dopoledne rozhodováním o jeho případu a odpolední zasedání nehodlají protahovat donekonečna. Mají zatraceně mnoho jiných starostí, promiňte mi ten výraz. Dokončím svůj případ, pokud se to tak dá nazvat vzhledem k tomu, jak skrovné důkazy mám v Luciusův prospěch, a pak bude váš manžel odsouzen do vězení. Pravděpodobně tak na dvacet let…“

„Připomeňte mi, proč vám vlastně platím,“ utrousila Narcisa a vrhla na něj ledový pohled.

„Za obhajobu vašeho manžela,“ odvětil právník bez známky rozčilení. „Ale musíte uznat, že není snadné obhajovat neobhajitelné, zvlášť když si porota udělala názor ještě dřív, než jsem otevřel pusu."

„Jděte k čertu,“ zabručela Narcisa sotva slyšitelným hlasem.

Advokát si povzdechl, když se dveře do místnosti otevřely a odhalily člena Starostolce v černé tóze. Podíval se na Narcisu a právníka a pak jim pokynul, aby vstoupili. Narcisa se vydala ke dveřím, ale otočila se, když uslyšela, jak k mistru Mercerovi běží mladá sekretářka na vysokých podpatcích, které klapaly na dlážděné podlaze.

„Mistře!“ zavolala sekretářka. „Mistře, musíte přijít, je to velmi důležité. Někdo si s vámi přeje mluvit.“

„Teď se to opravdu nehodí, děvenko,“ odmítl ji právník shovívavým tónem. „Požádejte ho, ať přijde za hodinu, stejně to nebude trvat dlouho…“ dodal a ledabyle kývl palcem přes rameno směrem k Narcise.

Ta s rozhořčeným výrazem otevřela ústa.

„Jenže, mistře, právě že to souvisí s případem pana Malfoye…“ pokračovala sekretářka a váhavě se podívala na Narcisu.

Advokát a jeho klient si vyměnili pohledy. „Dobře. Narciso, běžte dovnitř, hned jsem zpátky. Řekněte Starostolci, ať pár minut počká.“

Narcisa sledovala, jak Janus Mercer vzdaluje po boku drobné sekretářky, a mračila se. Pak vstoupila do soudní síně a nechala se odvést k řadě sedadel za lavicí obžalovaného. Tribuna byla téměř prázdná, soud probíhal za zavřenými dveřmi.

V lavici seděl Lucius. Obličej měl zarostlý šedivějícím strništěm a pod očima se mu táhly obrovské kruhy, které mu pokrývaly polovinu tváří. Narcisa si pomyslela, že vypadá naprosto mizerně, ale zdržela se komentáře. Protože když se otočil a sledoval její příchod, vycítila, že ji takhle rád neviděl od toho dne, kdy k němu přicházela ve svatebních šatech.

Posadila se hned za něj a on se k ní naklonil, aby si s ní promluvil. Okamžitě k nim přišel strážný a postavil se vedle nich, aby vyslechl jejich výměnu názorů a ujistil se, že nemluví o procesu.

„Jak se má Draco?“ zeptal se Lucius šeptem.

Narcisa cítila, jak se jí stahuje hrdlo, a odpověděla přiškrceným ‚dobře‘.

„Je vzhůru a… přežívá,“ dodala prostě. Což nebyla lež. Od svého probuzení Draco víc přežíval, než žil.

Lucius přikývl. „Dobře… a ty?“

Narcisa pokrčila rameny. „Zatím to zvládáme… Po tvém odsouzení bychom měli dostat panství zpátky. Byla jsem tam před dvěma dny a je naprosto obyvatelné. Pravda, většina cenností byla po našem opuštění uloupena a zbytek zničen, ale zdi pořád stojí.“

„Kde teď bydlíte?“ zeptal se Lucius a zamračil se.

„Momentálně v nemocnici. Blaise a já spíme s Dracem v jeho pokoji.“ Ale víc už neřekla. Mluvit o Dracovi ji znervózňovalo.

Za řečnickým pultem se hlasitě odkašlal soudce Tibelius Ogden.. „Paní Malfoyová,“ zahřměl. „Kde je mistr Mercer? Nemá snad na starosti obhajobu obžalovaného? Tedy — můžeme se bez něj samozřejmě obejít…“

Mezi ostatními členy Starostolce se ozvalo několik pobavených uchechtnutí a Lucius je probodl pohledem.

„Mistra Mercera zavolali právě ve chvíli, kdy jsme se chystali vstoupit,“ odpověděla Narcisa chladně. „Prý se objevily nové skutečnosti ve prospěch obhajoby."

Po pravdě řečeno, nevěděla o tom, ale nehodlala si nechat ujít příležitost umlčet tyhle staré, pokřivené byrokraty.

Lucius se na ni tázavě podíval. „Jaké nové skutečnosti?“

Nedostal však odpověď, protože právě v tu chvíli vstoupil do sálu Mercer, zadýchaný, ale s výrazem člověka, který něco ví. Rychlými kroky zamířil ke své židli vedle Luciuse a usadil se.

„Aha, tak vy jste se uráčil dorazit, mistře,“ zabručel Ogden, shlížející na něj z vyvýšeného pultu. „Můžeme tedy konečně začít…“

„Rozhodně, Vaše ctihodnosti,“ odpověděl Mercer samolibě. „Rád bych předvolal svědka.“

Místností se rozlehl údiv a soudce potlačil smích. „Myslíte svědka vašeho klienta?“ zeptal se s výsměchem.

Narcisa na něj zlostně pohlédla. Zdálo se, že i sám Lucius sdílí soudcův názor, protože zíral na svého právníka s výrazem naprosté nedůvěry.

„Přesně tak, Vaše ctihodnosti. Proto předvolávám pana Harryho Jamese Pottera k výpovědi,“ prohlásil právník s malým drzým úsměvem.

Tam, kde se před několika vteřinami ozývalo překvapené mručení, se tentokrát ozývaly výkřiky údivu a protestů. Lucius zůstal strnule sedět s otevřenou pusou a zíral na svého advokáta, který se tvářil, jako by právě vyložil eso na stůl.

Narcisa se prudce otočila a uviděla, že se dveře otevřely. Vstoupil Harry Potter, který vypadal skoro stejně zuboženě jako obžalovaný, a tiše se posadil za zábradlí nalevo od soudce Ogdena, jehož oči vypadaly, jako by mu chtěly vyskočit z důlků.

V soudní síni se rozhostilo hrobové ticho, které brzy přerušil Mercer, když si odkašlal, protože se chystal položit svědkovi otázky. Zdálo se, že se soudce probral z omámení a obrátil se ke svědkovi.

„Pane Pottere, přísaháte na novou kouzelnickou ústavu, že budete mluvit bez nenávisti a beze strachu, že budete říkat celou pravdu a nic než pravdu?“ zeptal se Ogden, zjevně velmi rozrušený tímto vývojem událostí.

„Přísahám, že budu mluvit bez nenávisti a beze strachu, že budu říkat celou pravdu a nic než pravdu,“ odpověděl Harry monotónně, zatímco se mistr Mercer rozvážně vydal k výpovědnímu pultu s výrazem samolibosti.

„Pane Pottere,“ začal Mercer, vytáhl z kapsy brýle a nasadil si je na nos. „Je pravda, že Fénixův řád přijal manžele Malfoyovy a jejich syna Draca, když se v březnu tohoto roku rozhodli uprchnout z řad Vy-víte-koho?“

„Přesně tak,“ odpověděl Harry. „Draco Malfoy také umožnil jednomu z členů Řádu uprchnout z vězení v jejich sklepeních.“

Lucius stále seděl s pootevřenou pusou a nevěřícně na Harryho zíral. Co to ten kluk sakra dělá? Copak jsme se nedohodli?

„Ano, šlo o…“ Mercer se přehraboval v papírech, jeden vzal a rychle si ho přečetl, „slečnu Hermionu Grangerovou, že?

„Přesně tak,“ zopakoval Harry a snažil se zachovat klid. Nedokázal Hermionino jméno vyslovit, a dokonce i slyšet ho mu působilo bolest. Podařilo se mu však zachovat klid.

„A co tedy obžalovaný udělal?“ zeptal se Mercer a začal se procházet sem a tam pod nosem soudce Ogdena, který se tvářil, jako by právě snědl citrón.

„Pan Malfoy se nabídl, že se s námi zúčastní bitvy o Bradavice,“ odpověděl Harry, když místnost zaplnilo další šumění.

„A vy jste se rozhodli mu věřit? Po tom všem, co v minulosti provedl jako Smrtijed?“ zeptal se Mercer s úsměvem.

Harry přikývl. „Riskli jsme to.“

Všechny oči se teď upíraly na Harryho a na obtloustlého advokáta, který se v dolní části sálu samolibě natřásal.

„Pane Pottere, je pravda, že jste to byl vy, kdo požádal, abyste tu svědčil ve prospěch mého klienta?“ zeptal se Mercer.

„To je,“ odpověděl Harry a nějak ignoroval jedovatý pohled soudce Ogdena. „Vlastně proto jste se předtím trochu opozdil a prosím Starostolec za prominutí.“

Ogden zavrčel.

„A mohu se zeptat, proč jste se rozhodl svědčit?“ pokračoval Mercer, vědom si toho, že se chystá zasadit smrtící ránu.

Harry se dlouze nadechl. Setkal se s Luciusovým pohledem plným nepochopení a s pohledem Narcisy, sedící přímo za ním, jejíž oči byly plné slz.

„Bitva proti Voldemortovi…“ Všichni sebou trhli. I po smrti bylo čarodějovo jméno pro většinu lidí stále nevyslovitelné. „Právě nabrala velmi špatný směr. Smrtijedi nás drtili a Voldemort se mě chystal odpravit."

Jeho zelené oči se stále upíraly na Luciuse a Harry mu věnoval uznalý pohled. „Obžalovaný tehdy zasáhl a odvedl Voldemortovu pozornost v náš prospěch. Dost dlouho na to, abychom mohli tuhle válku ukončit.“

Ze shromáždění se zvedl sbor protestů a Mercer musel svou poslední otázku prakticky vykřičet, aby překryl vřavu. „Jaké tedy máte osobní závěry ohledně obžalovaného, pane Pottere?“

Ogden několikrát bouchl kladívkem do stolu, aby obnovil klid, a Mercer položil svou otázku znovu.

„Dobrá, pane Pottere, jaké jsou vaše závěry?“

Tentokrát se Harry obrátil k soudci Ogdenovi a ostatním členům Starostolce a prohlásil hlasem pevným a zřetelným: „Můj závěr je prostý: nebýt tady pana Malfoye, Voldemort by mě zabil. Prohráli bychom válku a vy byste rozhodně nemohli napsat svou novou ústavu, která je vám zřejmě tak drahá, ctihodnosti."

A pak vypukl naprostý chaos. Z lavic porotců se zvedl křik nesouhlasu, rozhořčené výkřiky a cloumání hlavami. Soudce Ogden vypadal, že je jen krůček od infarktu. Novinářka, která měla na starosti zpravodajství o procesech se Smrtijedy, číhala v rohu místnosti a už neovládala svůj samozapisovací brk, který stále plnil inkoustem každý centimetr pergamenu.

Ogden silně bouchl palicí do stolu a vykřikl: „PAUZA! Za pár minut budeme pokračovat!

Mercer se pod ohromeným pohledem svého klienta vrátil ke stolu a s vítězoslavným úsměvem si začal skládat poznámky. Tohle mu zaručeně vynese místo mezi velkými právníky. Už žádný veřejný obhájce, už žádné obhajování ztroskotanců bez peněz. Vítej, hromado galeonů, bohatí klienti a slávo.

Strážce popadl Narcisu za rameno a vyzval ji, aby opustila síň. Harry ji následoval, klidný jako vždy, a když se ocitli na chodbě, Narcisa se otočila a sevřela ho v náručí.

„Ach Merline, ach Merline, ach Merline…“ vyjekla paní Malfoyová a doslova ho dusila.

„Paní… Mal… foyová,“ vypravil ze sebe Harry a snažil se zoufale nadechnout.

„Děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji,“ opakovala neúnavně a každé ‚děkuji‘ přerušila polibkem na Harryho čelo nebo tváře.

Když ho konečně pustila, Harry o krok ustoupil a nervózně si projel vlasy. „Neděkujte mi…“ odpověděl a odvrátil pohled. „Udělal jsem to, protože mi to přišlo správné.“

Narcisa stiskla rty, aby ho znovu nezasypala děkovnými slovy.

„Já… musím jít… musím… něco zařídit,“ zamumlal Harry, otočil se k ní zády a spěchal pryč. Samozřejmě to byla lež. Harry už několik dní nic nedělal. Nic, kromě utápění se v černých myšlenkách.

Narcisa ho sledovala, jak odchází, a jednou rukou si držela srdce, které jí bušilo jako splašené. Nevěděla přesně, kolik minut uplynulo, než se dveře do místnosti opět otevřely a objevil se v nich šťastně se tvářící Mercer.

„Paní Malfoyová? Mám dobré zprávy!“ zvolal, když se k němu otočila čelem. „Právě jsem mluvil se soudcem a ten byl rozzuřený. Umíte si to představit? Velký Harry Potter přišel svědčit ve prospěch Smrtijeda! Takové příběhy média milují!“

„Opravdu?“ zeptala se Narcisa s pochybovačným výrazem.

„Nedivte se, když vám brzy přijde nabídka na rozhovor do Denního věštce…“ ujistil ji. „Každopádně nemusím říkat, že teď už nemohou být k vašemu muži příliš přísní. Od chvíle, co nás mladý Potter zbavil Vy-víte-koho, se jeho slova považují téměř za svatá. Ignorovat je a přesto odsoudit Luciuse k doživotnímu vězení by na Starostolec jistě přitáhlo hněv veřejnosti. Ale Ogden usiluje o vyšší postavení, třeba o post ministra kouzel, a k tomu bude potřebovat přízeň davů…“

„Jinými slovy?“ přerušila ho Narcisa, která se chtěla dostat k jádru věci.

„Jinými slovy… váš manžel pravděpodobně dostane mírnější trest. Do Azkabanu půjde, to ano, ale nezůstane tam dlouho. Pojďte, soudce už bude vynášet rozsudek.“

Narcisa následovala malého muže zpět do soudní síně a posadila se za Luciuse, který se zřejmě stále ještě snažil vyrovnat s tím, co se právě stalo. Novinářce se konečně podařilo znovu ovládnout brk a netrpělivě čekala na konec příběhu, aby mohla utíkat do redakce Denního věštce a dokončit článek.

Ogden se vrátil ke svému stolu s poněkud podrážděným výrazem ve tváři. „LUCIUSI MALFOYI,“ vyštěkl, ačkoli v místnosti nebyl žádný hluk, který by ho opravňoval ke zvýšení hlasu, „jak poukázala dojemná výpověď pana Pottera, zdání někdy klame. Navzdory vaší minulosti, navzdory vašim pochybným životním rozhodnutím a vašim více než pochybným zásadám ve vás vložil důvěru válečný hrdina a podle vašich nedávných činů a chování se zdá, že jste prokázal, že jste této důvěry hoden. Soud vás proto tímto odsuzuje k šestiměsíčnímu vězení v Azkabanu, po němž bude následovat tříletá zkušební doba pod přísným dohledem naší nové vlády. Samozřejmě, váš spis bude nadále uložen spolu s ostatními bývalými Smrtijedy a jakékoli podezření na budoucí aktivity jakkoliv související s černou magií bude znamenat váš okamžitý a trvalý návrat do Azkabanu. Je to jasné, pane Malfoyi?“

Lucius zamumlal něco nesrozumitelného, zatímco Narcisa si dlouze oddechla.

„Promiňte, co říkáte?“ zavrčel Ogden. „Hlasitěji, Malfoyi.“

„Řekl jsem ano, Vaše ctihodnosti,“ odpověděl Lucius tentokrát jistějším hlasem. Stále nemohl uvěřit tomu, co právě zažil. Za ten týden, který strávil ve výslechových místnostech ministerstva, se připravoval na doživotní trest, na polibek mozkomora, na cokoli, jen ne na tohle.

„Výborně,“ zabručel soudce a vztekle udeřil kladívkem do pultu. „A až vás za půl roku pustí, bylo by vhodné panu Potterovi poděkovat. Nebýt jeho, s radostí bych vás hodil do díry a zakryl ji velkým, těžkým kamenem…“

Lucius se na něj zadíval, když novinářka vyběhla z místnosti s brkem, pergameny a aktovkou. Pak k němu přistoupil strážný. „Pane Malfoyi, máte pět minut na to, abyste se rozloučil se svou ženou…“

Lucius se otočil k Narcise, která se smutně usmála.

„Šest měsíců není konec světa, že ne?“ pronesla a vzala jeho ruku připoutanou k lavici do své.

Lucius volnou rukou objal Narcisu kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. „Uteče to rychle. Postarej se zatím o Draca.“

„A Blaise,“ dodala Narcisa a objala ho zpátky. „Chci, aby zůstal s námi. Je to opravdu milý chlapec a nemá kam jinam jít.“

Lucius neodpověděl. Jen naposledy na dlouhou dobu objal svou ženu. Pak si vzpomněl na něco důležitého. Měl dost času přemýšlet během týdne stráveného ve vazbě a musel se jí na něco zeptat.

„Poslyš, Cisy…“ nadechl se váhavě. „Vím, že ses na mě naposledy kvůli tomu zlobila, ale opravdu bych chtěl… opravdu potřebuju, abys tu hůlku zkusila najít. Je to důležité.“

Cítil, jak si Narcisa povzdechla na jeho rameni, a pak přikývla. „Uvidím, co se dá dělat…,“ připustila a odtáhla se, aby se na něj podívala. „Nevím, jestli teď budu mít čas, je tu panství, které je třeba dát do pořádku, děti, které se musí zabydlet, Draco, který… no, každopádně. Proč se tak zajímáš o osud té zatracené hůlky?“

Lucius se zamračil. „Mám takové tušení. Pokud se hůlka zakutálela poblíž místa, kde bylo nalezeno tělo, nebo pokud byla nalezena ve stejnou dobu, pak nemůžeme nic dělat. Pokud ne… potřebuju mít jistotu. Prosím.“

„Musíme jít, pane Malfoyi,“ přerušil je strážný a pevně uchopil Luciuse za paži.

Naposledy se otočil k Narcise. „Prosím.“

Paní Malfoyová přikývla a Lucius se na ni slabě usmál, než se nechal odvést. Šest měsíců. Sto osmdesát tři dní. Nebylo to nepřekonatelné. Ale pokud je, jak si myslel, Grangerová naživu, zavřená kdoví kde, pak by se sto osmdesát tři dní klidně mohlo podobat věčnosti.

 *****