Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 21

Když jsme se Severusem následujícího rána dorazili do mezinárodního letaxového přístavu, přivítalo nás více než jen pár vědoucích pohledů a úsměvů, zatímco jsme mířili k odbavovacímu pultu. Jakmile jsme prošli kolem prvního novinového stánku, důvod byl jasný.

Titulní strana Jinotaje hlásala: VÁLEČNÍ HRDINOVÉ SE VZALI V MANCHESTERU!

Titulek Denního věštce zněl jednoduše: GRANGEROVÁ A SNAPE VIDĚNI SPOLU NA VÍTĚZNÉ HOSTINĚ.

S potěšením jsem se zasmála a ukázala to Severusovi. „Dostali jsme ji,“ řekla jsem vítězoslavně. „Xeno Láskorád předběhl Ritu Holoubkovou. Vsadím se, že teď skřípe zuby.“

„To jí patří,“ souhlasil můj manžel, ale pak se zamračil. „Raději se podívejme do Jinotaje a ujistěme se, že se Láskorád o našich dnešních cestách nezmínil. Nechci na druhé straně kanálu najít houf čekajících novinářů.“

„Jsem si jistá, že jsem s Lenkou o naší cestě do Paříže nemluvila,“ řekla jsem, ale stejně jsem si vzala noviny a prolétla článek.

„Tak co?“

„Jsme v bezpečí,“ oznámila jsem s úlevou.

„Výborně.“

xxx

Rodiče mě po druhém ročníku v Bradavicích vzali do Francie. Pamatovala jsem si, jak jsem si to užila - kdo by si to neužil po měsících strávených na ošetřovně, buď zkamenělý, nebo se zotavující z fiaska s Mnoholičným lektvarem - ale byla to poměrně spěšná cesta po Paříži, Provenci a dalších místech. Teď jsem se nemohla dočkat, až tu zemi zažiju jako dospělá a budu ji sdílet se Severusem.

Ubytovali jsme se v L’Auberge de la Belle Sorciére, krásném malém hostinci v pařížské kouzelnické čtvrti La Rue Caché. Péřové postele byly úžasně měkké, noční pralinky na polštářích lahodně čokoládové a hluk hlasité dopravy na mudlovské straně budovy byl sotva znatelný díky zjevně odolnému Muffliatu. Truhlík s květinami za naším oknem byl plný voňavých jarních květů, o kterých jsem si byla jistá, že mají uspávací účinek; nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem naposledy spala tak hluboce a tak klidně.

Přes den jsme se se Severusem snažili vyhýbat obvyklým přeplněným turistickým místům. S využitím našeho Průvodce po Paříži pro náročného cestujícího kouzelníka jsme navštívili Muzeum magie a dozvěděli se, že temní kouzelníci se svými zlomyslnými plány se neomezovali jen na Británii (což není žádné překvapení). K snídani jsme si dali croissanty, popíjeli jsme café au lait v malé kavárně naproti Notre Dame a nezapomněli si koupit i nějaké lahodné makronky na později. Jednoho večera jsme povečeřeli v Gourmandu v Le Marais Alternatif, kouzelnické části velmi módní mudlovské zábavní čtvrti, a z první ruky jsme si vyzkoušeli vynikající francouzskou kuchyni. Za soumraku jsme se ruku v ruce procházeli kolem Seiny, jako to dělávali ostatní zamilovaní; Severus mě překvapil, když se zastavil v polovině mostu, vzal mě do náruče a vášnivě mě políbil. Naše poslední odpoledne jsme navštívili venkovní knižní bleší trh na Quai des Grands Augustins a zjistili jsme, že hned za nesčetnými stánky bukinistů existuje kouzelnická verze. Byla jsem v naprosté blaženosti; se Severusem jsme tam strávili hodiny jen tak prohlížením.

„Nemyslím si,“ řekla jsem mu, když jsme se vraceli domů k Port du Conduit Internationale, „že bychom si mohli užít hezčí líbánky, ani kdybychom je plánovali měsíce dopředu.“

„Já taky ne,“ souhlasil Severus. „Vím, že raději plánuješ a kuješ pikle, ale myslím, že na spontánní cestu bylo všechno docela uspokojivé, nemyslíš?“

„Rozhodně.“ Šibalsky jsem se usmála. „Zvlášť ta péřová postel v hostinci.“

xxx

Britské sovy měly plná křídla práce. Než jsme se vrátili z našeho nádherného pobytu v Paříži, uvnitř vchodových dveří v Tkalcovské ulici se nahromadilo impozantní množství dopisů.

„Co si o tom myslíš?“ zeptala jsem se Severuse a špičkou boty šťouchla do hromady pošty. „Gratuluji, nebo ‚zlomil jsi mi srdce, jak jsi mohl‘?“

„Půl na půl,“ zamumlal a prošel kolem mě, aby odnesl naše zavazadla nahoru.

„Bojím se podívat,“ zažertovala jsem, ale nevydržela jsem, usadila se na podlaze a začala otevírat obálky. Než se Severus vrátil, měla jsem už deset blahopřání k svatbě a tři dopisy od dívek, které přísahaly, že svého manžela nikdy nedokážu uspokojit tak, jak by to dokázaly ony. „Blahopřání vítězí,“ řekla jsem mu.

„Výborně.“ Severus zahlédl obálku s erbem Bradavic a vytáhl ji z hromady. „Co teď může Minerva chtít?“

Otevřela jsem blahopřání ze všech lidí na světě zrovna od Luciuse a Narcisy. Pohlédla jsem na pravděpodobně neupřímné přání štěstí a podala je Severusovi. „Je od Malfoyových,“ oznámila jsem.

Odložil je stranou a pustil se do čtení Minervina dopisu. „Chce se s námi setkat, co nejdříve,“ řekl.

„S námi? Proč? Zítra musím do práce. Myslím, že se se mnou chce vidět jen kvůli pergamenu, který jsem jí poslala, tomu o historii Bradavic pro první ročníky.“

„Říká ‚s námi‘, Hermiono. Možná bychom si mohli domluvit schůzku během pauzy na oběd?“

„To by mohlo být. Nevím, kolik papírů najdu nahromaděných na stole.“

xxx

Když jsem druhý den ráno vešla do úřadu, Sondra vykřikla.

„Ach, Hermiono, jsem z tebe tak nadšená!“ zvolala a vstala od stolu, aby mě objala. „A závidím ti tak, že bych mohla umřít!“

Sotva jsem jí poděkovala a požádala ji, aby laskavě ještě neumírala, když se zpoza rohu vyřítila Clare.

„Ty liško jedna prohnaná!“ zvolala a stále znovu mě objímala. „Takhle si utéct! Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, když jsem viděla titulky v Jinotaji!“

Samozřejmě, mnoho lidí nedokázalo věřit svým očím, když to četli, ale sobotní oznámení o mé svatbě bylo jedno z těch nejméně potrhlých.

„Nechtěli jsme žádný rozruch,“ vysvětlila jsem. „A vážně, dokážeš si představit Severuse na velké, formální svatbě?“

„Vůbec ne,“ souhlasila Clare. „To bylo od tebe velmi chytré. Po tom všem, co se dělo s tím časopisem pro děvčata a s Ritou Holoubkovou, která toho chudáka poslední rok pronásledovala, jsem si jistá, že nebyla lepší volba.“

„Co je tady nového?“ zeptala jsem se a zamířila do své kanceláře. Zastavila jsem se, když se otevřely dveře kliniky a do chodby vykoukla hlava malé šedovlasé ženy v hábitu lékouzelnice. Čekala jsem, že tam uvidím Dexe, ne tuhle cizinku. „Dobrý den,“ řekla jsem zvědavě.

„Dobrý den!“ natáhla ke mně ruku. „Jsem Artemis Adelbertová. Vy musíte být paní Snapeová.“

„Snapeová-Grangerová,“ opravila jsem ji a snažila se vzpomenout si, jestli Dex požádal o týden volna; byla jsem si jistá, že ne. „Dex tu dnes není?“

Clare ke mně přistoupila blíž. „Dex je pryč. Artemis ho nahradila.“

„Cože?“ To bylo překvapivé. Dex se nezdál být někým, kdo by odcházel bez varování. „Co se stalo?“

„Nevíme,“ pokrčila rameny Clare. „Vím jen, že se včera ráno objevila Artemis a řekla, že Dex tu už nepracuje. Předpokládám, že ti ministerstvo včera poslalo zprávu, Hermiono. Pravděpodobně ji máš někde na stole.“

„Určitě. No, raději se do toho pustím. Vítej v týmu, Artemis.“ Přikývla, zmizela zpět do ordinace a já jsem se vydala do své kanceláře. „Ach, Clare, na oběd budu pryč. Mám schůzku.“

Clare zajiskřilo v očích a pak se odvážila na mě mrknout. „Samozřejmě, že máš.“

Ona si myslí, že spěchám domů kvůli rychlému dovádění se Severusem, uvědomila jsem si a zářivě jsem se začervenala. „Přestaň s tím! Je to skutečná schůzka. V Bradavicích. S profesorkou McGonagallovou.“

„Jak říkáš, drahoušku.“ Clare se na mě vědoucně usmála a zamířila k sobě.

Skvělé, pomyslela jsem si. Tohle se stává, když jste novomanželka. Povzdechla jsem si a otevřela dveře do své kanceláře, hodila tašku na židli a prohlédla si stůl, abych zjistila, jak moc budu dnes muset pracovat. Po letmém prohlédnutí nahromaděných pergamenů jsem usoudila, že by to mohlo být i horší.

Hned jsem našla zprávu z personálního oddělení ministerstva. Dexter Davies, stálo v ní, podal okamžitou výpověď a hledá se náhrada. Druhá zpráva oznamovala, že Artemis Adelbertová převezme roli lékouzelníka přiděleného do regionu Cokeworth. Nebyly tam žádné podrobnosti, nic, co by vysvětlovalo, proč Dex odešel, ale z dlouhodobého hlediska mi to bylo jedno. Stejně jsem ho nikdy neměla moc ráda a alespoň se kancelářské rozhovory už nebudou točit jen kolem famfrpálu.

xxx

V poledne jsem se přemístila přímo do ředitelny, ale ne dříve, než jsem utrpěla další mrknutí od Clare poté, co jsem oznámila, že odcházím. Severus už tam byl a prohlížel si tác s obědem, který byl pro nás tři připraven.

„Vítejte, Hermiono,“ řekla Minerva, když jsem si oprášila popel z oblečení. „Děkuji, že jste přišla.“

„Není zač.“

„Jaké bylo tvé první ráno po návratu?“ zeptal se Severus starostlivě a vzal si na talíř sendvič se šunkou. „Úřad ještě stojí, předpokládám?“

„Prostě skvělé. Dex je najednou pryč, takže máme novou lékouzelnici. A nemůžu Clare vymluvit omyl, že jsem místo oběda šla na schůzku s tebou.“

Minerva, která už seděla u svého stolu s plným talířem, se uchichtla.

„I když,“ navrhl Severus s vážnou tváří, „možná budeme mít ještě čas, až tady skončíme.“

Zlostně jsem se na něj podívala. „Nezačínej!“

„Tvoje ztráta,“ prohodil lenivě.

Minerva z hihňání přešla na otevřený smích. „Chovej se slušně, chlapče. Hermiono, co kdybyste si naložila na talíř, a pak si můžeme popovídat?“

Přesně to jsem udělala. Minerva se zeptala na náš víkend v Paříži a několik minut jsme si povídali o radostech tohoto města. Informovala nás, že už pro Severuse a mě hledá větší ubytování ve škole. Severus se zeptal na víkendové aktivity k pátému výročí, které jsme zmeškali.

„Bylo to vyčerpávající,“ řekla. „Nezúčastnila jsem se famfrpálového zápasu a měla jsem moc málo co do činění se vzpomínkovým obřadem, ale i tak, pořádaly ho Bradavice, takže jsem musela být nablízku.“

„Rita Holoubková se tu pořád potloukala se svým jedovatým perem?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Celý víkend, a navíc byla opravdu hodně naštvaná, že promeškala příležitost vytroubit vaši svatbu.“

„Dobře,“ zamumlal Severus a já jsem se široce usmála.

Konečně jídlo na našich talířích zmizelo a Minerva se s povzdechem opřela v křesle. „A teď myslím k věci. Mám schůzku v jednu hodinu, tak pojďme na to. Hermiono, omlouvám se, že jsem se vám neozvala dřív ohledně historie Bradavic, kterou jste mi poslala. Byla samozřejmě skvělá, velmi podrobná. Přidala jsem jen pár návrhů. Možná bychom se mohly domluvit na schůzce příští týden, abychom probraly formát a otázky k němu?“

„Určitě,“ přikývla jsem, ale stále jsem nechápala, proč jsem kvůli tomu musela narušit svůj program.

Zdálo se, že Minerva si trochu procvičuje nitrozpyt, když dodala: „Vím, že jsem tuto informaci mohla poslat soví poštou, ale to není jediný důvod, proč jsem vás sem dnes pozvala. Máme problém.“

„Ano?“ Severus a já jsme si vyměnili pohledy.

„Jde o vás dva a váš pekelný útěk. Rolanda Hoochová odešla a udělala totéž! Říkala, že ten nápad odkoukala od vás.“

„Ta stará famfrpálová pálka utekla a znovu se vdala?“ Severus se ušklíbl. „Po kolikáté už to je? Po páté? Po šesté?“

„Po páté, myslím,“ povzdechla si Minerva. Vzala pergamen z vrchu kupy na stole a nahlédla skrz brýle, aby část z něj přečetla nahlas. „Promiň, že tě opouštím, Minervo, ale nemůžu si pomoct. S Dexem jsme se rozhodli, že už nechceme déle čekat, takže ty…“

„S Dexem?“ vyjekla jsem. „S Dexem Daviesem?“

Minerva zamrkala. „Cože? Já ne – no, počkat. Zřejmě ano, protože to podepsala ‚Rolanda Daviesová-Hoochová‘. Kdo, smím se zeptat, je Dex Davies?“

„Je to můj lékouzelník!“ zvolala jsem. „Madame Hoochová utekla s mým lékouzelníkem!“

„Věděla jste, že se vídají?“ zeptala se mě Minerva zmateně.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne! Nikdy nemluvil o svém soukromém životě. Jediné, o čem kdy mluvil, byl famfrpál –“ odmlčela jsem se; samozřejmě nebylo třeba říkat víc. Dex a Hoochová, oba famfrpáloví fanatici. No tohle! Až to řeknu Clare a Sondře…

Vedle mě se Severus rozesmál.

McGonagallová se na něj zamračeně podívala. „To není zábavné!“

„Promiň, Minervo. Mám to chápat tak, že tu revizi učebních osnov, kterou jsi chtěla, budu dělat sám? Jak brzy se vrátí, nebo to teď celé padá na mě?“

Minerva frustrovaně potřásla hlavou. „Jde o tohle, Severusi. Rolanda mi nenapsala jen tak nějaký vzkaz, že utekla, aby se vdala. Toto je její výpověď. Teď nemáme učitele létání a co je důležitější, ani učitele dějin kouzel a mudlovských studií!“

Její slova zapadla do náhlého, chladného ticha. „Co tedy budeš dělat?“ zeptal se nakonec Severus.

Profesorka si ho nevšímala a zkřížila ruce před sebou, jako by se snažila vzchopit. „Hermiono,“ začala a dívala se přímo na mě, „vím, že máte práci, která vás baví. Za normálních okolností bych to nechtěla tak narychlo, ale – no, docela jsem doufala, že byste o přijetí té pozice mohla uvažovat.“

Zírala jsem na ni a sotva jsem věřila, že mi ředitelka Bradavic právě nabídla práci. „Já? Učit? Ale… musí existovat spousta lidí s lepší kvalifikací než já.“

„Máte OVCE z dějin kouzel a byla jste vychovaná jako mudla. A stejně budete bydlet v Bradavicích. Nevidím, jak by někdo mohl být kvalifikovanější.“

„Já… já…“ hleděla jsem na Severuse s prosbou o pomoc.

„Je to tvé rozhodnutí, Hermiono,“ řekl tiše.

„Já vím, ale já… já si to musím promyslet, pochopitelně. Asi bychom to měli probrat…“

„Samozřejmě,“ řekl Severus.

„Ano, to byste měli,“ souhlasila Minerva. „Mohla bych tě, Severusi, požádat, abys co nejdříve začal procházet navrhované osnovy a zapojil do toho i Hermionu? To by jí mohlo pomoci se rozhodnout tak či onak.“

Věděla jsem, že Severus se už nemůže dočkat, až se vrátí k práci na Klingbeekově textu, ale stejně souhlasně přikývl. „To by neměl být problém.“

„Hermiono, můžu se vás za dva týdny zeptat, jak jste se rozhodla?“

„Ano,“ řekla jsem nejistě.

Minerva mi věnovala povzbudivý úsměv. „Opravdu se vás nesnažím do ničeho nutit. Pokud se rozhodnete, že tu práci nechcete vzít, je to v pořádku. Vymyslíme jiné řešení. Jen si pamatujte: byla byste určitě lepší učitelkou než profesor Binns.“

Měla pravdu.

PA: Zbývá už jen doslov, přátelé.