Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 55. Domov, sladký domov – 1/2

Topil se. Netušil, jak se ocitl v jezeře, jen věděl, že se topí a že na břehu jsou tváře, ale ať na ně volal, kolikrát chtěl, nehýbaly se, aby mu pomohly. Uviděl Rona a zamával na něj, aby upoutal jeho pozornost, a jeho kamarád se otočil a…

Ztuhl. Nebyl to Ron. Byl to Červíček. Špinavý obličej toho malého muže se mu vysmíval a on ucouvl a klesl pod hladinu. Zmítal sebou, snažil se udržet na nohou, snažil se udržet hlavu nad vodou. Voda byla rudá. Krev. Zalapal po dechu, chtěl se dostat ven, aniž by nějakou spolkl, prskal a bylo mu zle, když se snažil přijít na to, proč je jezero plné krve.

Nějaká ruka ho objala kolem paže a on se jí chytil a vydal přidušený zvuk, který, jak doufal, vyjadřoval, že potřebuje pomoc a že ho musí vzít na břeh. Ta ruka se však sevřela a on si uvědomil, že se ho snaží stáhnout pod vodu. Snažil se vyprostit, ale nepustilo ho to a on se topil a panikařil a –

„… Budeš v pořádku, Harry,“ konejšil ho Snape a on se nadechl a hledal tváře na břehu, ale nemohl svého profesora najít a znovu se potápěl, šátral po ruce a dýchal přerývaně, než Snapeův hlas zašeptal: „Somnium pace,“ a on měl dost času přemýšlet, jestli je to kletba a jestli pod vodou zemře, než jezero odplulo a on se ocitl blízko souše, tváře na břehu se vzdálily a jeho mysl se stáhla do klidné nicoty spánku bez nočních můr.

Když se příště probral, okolí bylo příjemně teplé a naplněné tichým praskáním ohně. Protáhl se, zívl a setrvával v mlhavém téměř vědomí klidného nočního spánku. Cítil se odpočatý, a to se v těchto dnech skoro nikdy necítil, a tak se zahrabal hlouběji pod přikrývku a snažil se ten příjemný pocit udržet co nejdéle. Přes veškerou snahu se však jeho mysl stále více přibližovala bdělosti, až mu nezbylo než zamrkat očima do tiché místnosti.

Proč bylo takové ticho? Zaspal snad? Stále ještě přemýšlel, proč Ron odešel na snídani bez něj, když zaregistroval sotva známý pokoj, ve kterém se ocitl.

Vzpřímil se a vtom se mu vybavily události minulé noci. Rychle si prohlédl místnost, aby si ověřil, že je sám, a se sténáním při přívalu vzpomínek zabořil obličej do dlaní. Snape musí být vzteky bez sebe. Jistě, včera večer nevypadal rozzlobeně, ale teď, když měl čas to zpracovat, čas promyslet si, co Harry udělal, nebylo možné, aby se všechno vrátilo do starých kolejí, že? Snape mu věřil. Se svými soukromými zásobami, k nimž neměl přístup téměř nikdo, Harrymu důvěřoval. A pak ho Harry vyrušil ze spánku jen proto, aby se mu vyplakal na rameni a smáčel noční košili slzami a soply. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se po pokoji, aby se rozptýlil od depresivních myšlenek.

Pokoj byl docela malý a dokonce útulný, a přesto dokázal působit velmi… Snapeovsky. Zelená pohovka, na které seděl, stála naproti opotřebovanému hnědému křeslu na čtení. Mezi nimi se nacházel nízký stolek a na menším stolku vedle křesla se vršilo několik knih. Na stěnách nebyla žádná výzdoba, až na hodiny, o nichž si byl Harry jistý, že ukazují přesný čas – Snape by jistě nedovolil, aby se hodiny v jeho komnatách zpozdily byť jen o vteřinu –, a které visely nad malým kamenným krbem. Oheň, dvojice tlumených nesourodých lamp a barevné hřbety knih na dvojici přeplněných polic poskytovaly jedinou trochu světla v místnosti.

Jeho pozornost upoutal kus papíru na stole mezi křeslem a pohovkou. Naklonil se dopředu, a když viděl, že je adresován jemu, nervózně ho uchopil.

Harry,

jsem na vyučování. Počkej na můj návrat. Zdržuj se v obývacím pokoji a v příslušenství, první dveře vpravo. Najdeš tam kartáček na zuby a převlečení a můžeš se osprchovat, budeš-li chtít. Zavolej domácího skřítka, aby ti připravil snídani. Věřím, že tvůj Dobby je zde přítomen.

Byl jsi omluven z bylinkářství.

S pozdravem

profesor S. Snape

To nebylo tak špatné, pomyslel si, i když se snažil uklidnit při pomyšlení na rozhovor, který je čeká, až se Snape vrátí. Přejel prstem po Harry. Snape ho už několikrát oslovil křestním jménem, ale nikdy předtím to nestvrdil písemně. Zapsat jeho jméno do záhlaví dopisu vypadalo tak… záměrně. Ne jako náhodné přeřeknutí, ale jako by to něco znamenalo. Jako by Snape věděl, že to něco znamená. Ten muž by jistě neadresoval dopis tak nenuceně, kdyby byl rozzuřený. Mírně uklidněn odložil vzkaz, pečlivě urovnal pohovku a složil deku.

Bez problémů našel koupelnu, a přestože byla skromná, fascinoval ho každý detail, od velké porcelánové vany až po skutečnost, že Snapeův zubní kartáček je červený. Byla to jen nepodstatná drobnost, a přesto ho vědomí, že Snape používá kartáček nebelvírské barvy, ponoukalo k tomu, aby ho za to pořádně potrápil.

Ale on nechtěl. Nechtěl to znovu přehnat. Odolal nutkání nahlédnout do skříně nebo se dokonce rozhlížet déle, než už to udělal. Snape mu z nějakého neznámého důvodu důvěřoval v jeho osobních, soukromých prostorách poté, co teprve před několika hodinami zjistil, že se Harry v jeho kabinetu nechoval vůbec důvěryhodně. Co nejrychleji se osprchoval a převlékl se do košile, hnědých kalhot a červeného svetru, které měl úhledně složené spolu s ručníkem vedle umyvadla. Nebyl si jistý, jestli chce vědět, jak se Snapeovi podařilo získat jeho oblečení včetně páru ponožek a trenýrek, a tak se rozhodl na to nemyslet.

Když se vrátil do obývacího pokoje, nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou. Snape právě učil šestý ročník lektvary. Harry to věděl, protože s Ronem měli ve středu ráno před bylinkářstvím volnou hodinu a Hermiona byla vždycky ráda za světlo a čerstvý vzduch v učebně bylinkářství poté, co předchozí hodinu strávila v podzemí. Snape se měl vrátit nejdříve za dvacet minut, a když teď musel mluvit s učitelem na denním světle – samozřejmě obrazně, protože tady nebyla žádná okna –, nebyl z omluvy z bylinkářství tak nadšený. Nutnost jít na hodinu by byla docela vhodnou záminkou, jak odložit jakoukoli diskusi o tom, jaký by mohl být Harryho trest.

Posadil se na pohovku a poklepal si prsty o nohy. Nemyslel si, že bude moct jíst, ale Snape mu řekl, aby přivolal domácího skřítka. Mohl by se zlobit, kdyby neudělal, co mu řekl, a Harry nechtěl udělat nic, co by ho mohlo rozzlobit… ještě víc rozzlobit.

„Dobby?“ zavolal v naději, že ho známá tvář alespoň rozptýlí od toho strašného čekání.

Malý domácí skřítek se objevil s prásknutím, okamžitě vyskočil, zapištěl a vrhl na Harryho obdivný pohled. „Harry Potter! Dobby je šťastný, že zase vidí Harryho Pottera! Dobby slyší hrozné věci…“ Uši mu i pod malou věží klobouků poklesly a on truchlivě pokračoval: „Dobby slyší, jak Harry Potter zmizel, pane, a unesli ho zlí čarodějové. Ale,“ domácí skřítek se napřímil, „je zpátky a není nemocný, a Dobby je tak šťastný, pane!“

Harry se zazubil. „Díky, Dobby.“

„Dobby má přinést jídlo?“ zeptal se Dobby s nadějí. „Profesor Snape říká Dobbymu, aby nakrmil Harryho Pottera, pane.“

Harry se poškrábal na nose, ale usoudil, že by měl raději něco sníst, a během několika minut poté, co byl poslán pro jídlo, se Dobby vrátil s talířem plným vajec, klobásy, slaniny, brambor, fazolí, ovoce a toastů. Upřímně řečeno, zvedl se mu z toho žaludek, ale usadil se na podlahu vedle stolu a nacpal si do úst trochu vajec. Přemýšlel, jestli Snape neporušil nějaké pravidlo, když mu dovolil zůstat, a zajímalo ho, jestli si o něj jeho kamarádi dělají starosti. Měl příliš mnoho otázek a nebyl si jistý, jestli na nich teď vůbec záleží.

„Takže jsi opustil Grimmauldovo náměstí?“ zeptal se Dobbyho, který mu spokojeně podával sklenici dýňové šťávy.

Dobby kývl hlavou tak rychle, že mu jeden klobouk spadl z vršku, ale malý skřítek ho obratně zvedl a podržel v rukou. „Dobby chce žít tam, kde žije Harry Potter. Je to hrdina, který Dobbyho osvobozuje a trestá zlé kouzelníky.“

Harry se začervenal, stále ještě občas zaskočen domácím skřítkem, který ho uctíval jako hrdinu. „Ehm. Dobře, takže…“ Napil se džusu a znovu se rychle rozhlédl. „Byl jsi už někdy v komnatách profesora Snapea?“

Dobby přikývl. „Domácí skřítci rádi uklízejí pro profesora Snapea. Ten nikdy nenechává ponožky na podlaze.“

Harry si odfrkl. Věřil tomu. Profesor byl tak náročný, že měl nejspíš i přísný systém třídění prádla. Na druhou stranu, uvažoval, police s knihami přetékaly a knihy byly naskládané na podlaze v křivých hromadách. Takže Snape možná nebyl puntičkář ve všech oblastech.

Teď, když se ocitl v profesorově soukromí, byl na něj zvědavější než kdykoli předtím. Ale protože zvědavost zněla jako věc, která ho může dostat do potíží, soustředil se pilně na žvýkání kousku párku. Dobby si s ním naštěstí ochotně povídal o všem, na co ho napadlo se zeptat, dokud je příliš brzy nepřerušilo cvaknutí otevírajících se dveří.

Harry ztuhl a znovu se napil dýňové šťávy, aby měl záminku nedívat se nahoru.

„Jedl jsi. Dobře,“ poznamenal Snape, když vstoupil do pokoje. Cítil jeho pohled, a tak neochotně odložil sklenici a vzhlédl. Profesor si ho prohlížel nečitelným pohledem, ale Harry jeho pohled neudržel. Oči mu klesly na talíř a nervózně okusoval kousek toastu. Snape to nijak nekomentoval, jen přikázal: „Dobby, můžeš jít.“ Sundal si učitelský hábit, pověsil ho na háček na stěně u dveří, kterého si Harry předtím nevšiml, a pak se posadil na židli naproti němu.

Dobby hodil na Snapea kradmý pohled, načež se rychle vrhl k Harrymu a stiskl mu ruce kolem těla v objetí na rozloučenou. Získal od Harryho rozpačitý úsměv, než se přemístil pryč.

V místnosti bylo několik minut ticho, a jakkoli byl Harry nervózní, nehodlal být tím, kdo ho přeruší. Dál okusoval jídlo a snažil se skrýt chvění v prstech.

Nadskočil, když Snape konečně odkašlal a řekl: „Vidím, že jsi vše našel.“

Přikývl.

„Dobře.“ Uběhla další minuta a Snape náhle pokynul k Harryho ruce. „Ten prsten? Jestli mohu.“

Chvíli mu trvalo, než žádost zaregistroval, ale když se tak stalo, Harryho zamrazilo. Snape chtěl prsten zpátky. Samozřejmě že chtěl. Teď by přece nechtěl, aby si ho Harry nechal, ne? Ne, když mu nemohl věřit. Třikrát a dost. Ztuhle si sundal prsten z prstu a podal mu ho. Sledoval, jak na něj profesor míří hůlkou a mumlá si pod nosem několik zaklínadel. Nepochybně odstraňoval kouzla, která ho k Harrymu poutala. Ztěžka polkl a studoval svůj talíř. Párky byly nechutné, usoudil. Stejně jako toasty a vejce. Nechápal, jak se mu před pouhými několika minutami podařilo něco z toho sníst.

Snape si odkašlal, aniž by vzhlédl od prstenu, a vyrovnaně se zeptal: „Chceš ke svému včerejšímu přiznání něco dodat? Než začneme.“

Harry polkl. ‚Než začneme‘ znělo tak zlověstně. A způsob, jakým Snape otevřeně požádal o přiznání, v něm vyvolal pocit, jako by ze stropu vyjel reflektor a zaměřil se na něj – napadlo ho, co dalšího si ten muž myslí, že mohl udělat. Dříve nevzal do úvahy, že by Snape mohl považovat krádež zmijích jazyků jen za špičku ledovce, a náhle měl skličující pocit, že profesor by si to mohl myslet zcela oprávněně. Odhodil zbytky toastu na talíř a němě zavrtěl hlavou. Už ani nedokázal předstírat zájem o jídlo. Připadal si jako zločinec.

„Mluvil jsem s ředitelem…“

„On to ví?“ vypískl Harry a poplašeně vzhlédl.

„Samozřejmě,“ odpověděl Snape a povytáhl obočí. „Je zodpovědný za blaho všech bradavických studentů a má zvláštní zájem na tom, aby zajistil tvé bezpečí.“ Harry se ani nenamáhal skrývat své ponížení. Určitě to měl vepsané ve tváři, když Snape pokračoval. „Madame Pomfreyová zařídí, aby se dostavil léčitel mysli. Budeš informován o čase.“

Harry ztuhl. Samozřejmě nechtěl jít k léčiteli mysli, ale ještě víc než to nechtěl, aby ho k němu strčili  a Snape se jím tak nemusel zabývat. Ne že by mu měl za zlé, že s ním nechce mít nic společného, ale při tom pomyšlení se cítil uvnitř prázdný. Ne, ne prázdný. Vyprázdněný jako dýně těsně před Halloweenem. A ne taková, která by vypadala vesele nebo šťastně. Spíš taková ta skleslá, smutná, co se chystá být vyhozena.

Snape stále mluvil a Harry se zarazil uprostřed věty: „… bude odsloužen u profesorky McGonagallové…“

„Cože?“ zaskřehotal a konečně ho přerušil. „Promiňte. Odsloužen… odsloužen co?“

„Tvůj trest. Domnívám se, že navzdory okolnostem je trest přiměřený, i když minimální.“

Samozřejmě. Měl by být rád, že unikne jen s trestem, nikoliv vyloučením ze školy. Tedy trest a to, že ho Snape vykopne k McGonagallové a léčiteli mysli. Bylo mu špatně. Věděl, že ta vejce neměl jíst. Vždyť na ta hloupá vejce ani neměl chuť!

Sotva zaregistroval, že se k němu Snape přiblížil, prudce sebou trhl a narazil kotníkem do nohy stolu, a to, Merline, bolelo! Snape se odtáhl a Harry zaregistroval, že se tváří, jako by dostal facku, a zároveň si uvědomil, že profesor sáhl po Harryho prázdném talíři. Vyskočil na nohy a zastavil se, jen aby si protřel bolavý kotník. „Promiňte,“ vyhrkl. „Ne že bych si myslel, že… Tedy, že byste to udělal. Já jen… já jen…“ vzdal to a zopakoval: „Promiňte.“ Neměl v úmyslu ucuknout, rozhodně nečekal, že mu Snape něco udělá, ani po včerejší noci, ale v hlavě se mu honila nejistota, která ho znervózňovala, a… „Můžu jít?“ Možná by ještě mohl stihnout poslední polovinu bylinkářství. Nebo taky ne. Nejspíš ne. Komnata nejvyšší potřeby zněla jako lepší místo, kde by mohl strávit zbytek dopoledne. Nebo zbytek života. S kouzelnou místností a Dobbyho pomocí si nejspíš dokáže vytvořit pohodlný malý domov.

Snape se pomalu postavil a nejistě si ho prohlížel. „Nechceš si promluvit?“

„Hm. Léčitel mysli. Trest. Chápu to. Už to neudělám, slibuju. A… a nebudu se vám plést do života.“ Vzal si tašku a začal se sunout ke dveřím; stoprocentně litoval, že se včera večer Snapeovi přiznal. Ne, to byla lež. Litoval toho jen na devadesát procent. Věděl, že kdyby to neudělal, jen by ho to dál tížilo. Připadalo mu to tak důležité, něco, co nemohlo počkat, a teď chtěl být kdekoli jinde než tady.

„Zastav,“ nařídil Snape tiše a ukázal na pohovku. „Posaď se.“

„Já opravdu…“

„Sedni si.“ Snapeův tón byl jemný, ale pevný, a protože neviděl žádné východisko, posadil se, ale nedokázal vyvinout úsilí, aby se netvářil nešťastně.

Snape se zhroutil do svého křesla a přejel si rukou po tváři. Zdálo se, že všechny štíty, které předtím měl, se rozpadají, a Harry v jeho očích viděl únavu. „Dělám v tom zmatek, že?“ zeptal se, ačkoli to zřejmě bylo myšleno jako řečnická otázka, protože na odpověď nečekal. „Nevím, jak na to, víš?“ pokračoval. Rozpřáhl ruce, v rysech jeho tváře se zračila frustrace. „Vím, jak vařit, jak učit a jak ukáznit. Vím, jak mám manévrovat jako špión a jak odhalit relevantní informace. Nevím, jak pomoci traumatizovanému šestnáctiletému chlapci!“ Se supěním se opřel a zvedl ruce, aby si protřel spánky.

Harry polkl a ruce mu v klíně zacukaly. Chtěl se zeptat, o jakém druhu pomoci Snape mluvil, že mu ji chce poskytnout, ale nebyl si jistý, jestli vůbec chce mluvit. Možná že když bude mlčet a zaboří se zpátky do polštářů pohovky, Snape nakonec zapomene, že tam je. Jako duch.

„Nepředpokládám, že bys mi tady mohl pomoci?“ zeptal se a s uchechtnutím, což vůbec neznělo jako smích, se na Harryho hořce podíval. „Řekni mi, co ode mě potřebuješ?“

Harry se kousl do rtu. „Nemusíte…“

„Chci. Věřím, že tohle už jsme si vyjasnili.“ Zavrtěl hlavou, vstal a začal se procházet. „Neměl ses mi dostat pod kůži, ne takhle. Ale dostal ses!“ vyštěkl téměř obviňujícím způsobem, ale zároveň… ne. „Už nejsi jen Potter, a nejen… jeho syn. Jeho, to ano, ale taky ne jenom její. Jsi… víc.“ Rozrušeně gestikuloval rukama. „Ty jsi… ty a já tě neměl vidět, ani se o tebe zajímat v takové míře. Vlastně o cokoli, ale hlavně ne o tebe! Máš vůbec představu, co to znamená mít strach, konečně pochopit koncept dítěte, které má schopnost přivodit člověku šediny už jen tím, že existuje v nepříliš bezpečném světě?“

Odmlčel se, jako by čekal na odpověď, a tak Harry poslušně zavrtěl hlavou a s široce rozevřenýma očima svého profesora sledoval.

„Ale já ano!“ Snape rozhodil rukama a zhroutil se ke zdi. „Teď už ano,“ zopakoval tišeji a setkal se s Harryho pohledem. Dlouze se na něj zadíval, než řekl: „Neopustím tě. Tím jsem měl začít. Nebo jsem měl probrat své plány na rozšířené lekce, které budou zahrnovat večerní techniky nitrobrany a také nenávykové prostředky na spaní, které můžeš vyzkoušet. Možná tě ujistit, že se nezlobím. To by bylo lepší. Uklidnit tě?“

Harry otevřel ústa, ale nemohl přijít na to, co říct. Snape se ptal jeho? O radu, jak s ním má mluvit? Nemyslel si, že by se ho někdy nějaký dospělý na něco takového zeptal. Ale… ta tíha v žaludku už nebyla tak těžká a na hrudi se mu ulevilo. Dýchalo se mu lépe. Vydechl, jako by to chtěl vyzkoušet, a přikývl. „Jo. Jo, to je dobré. Všechno. Udělejte to příště.“ Srdce mu poskočilo a rychle dodal: „Ne že bych plánoval nějaké příště! Neplánuju, přísahám.“

„Já vím,“ odvětil Snape a neodvrátil pohled. Zdál se teď klidnější, méně rozrušený. „Znám tě. V každém případě lépe než předtím. Nemáš vždy dokonalý úsudek, ale nejsi krutý ani sobecký. Jsi… ztrápený. Zoufalý. Věř tomu nebo ne, ale oba pojmy jsou mi blízké.“

Harry polkl při nečekaném pochopení ve Snapeově pohledu a odvrátil oči, aby zahnal hrozící nával slz. Koutkem oka sledoval Snapea, jak k němu přistoupil blíž a natáhl k němu prsten. Automaticky si ho vzal a tázavě si ho prohlížel.

„Změnil jsem to kouzlo. Pokud ti hrozí nebezpečí, stiskni prsten na tři vteřiny nepřetržitě. Třikrát na něj klepni, pokud potřebuješ pomoc, ale nejsi ve smrtelném nebezpečí. Možná budu žít déle, pokud se nám podaří omezit infarkty na minimum.“

Patrně to byl Snapeův pokus o zlepšení nálady, pomyslel si, ale byl příliš zaneprázdněn otáčením prstenu mezi prsty, než aby reagoval. Nevěděl, kdy přesně se s prstenem na prstě začal cítit bezpečněji, ale rozhodně teď vnímal jeho nepřítomnost. Nasadil si ho a otáčel jím, aby prozkoumal drobné vyryté liány. „Je to…“ vzhlédl, aby odhadl Snapeovu náladu, zda je v pořádku položit náhodnou otázku, a na Snapeovo přikývnutí se do toho pustil. „Je to opravdu rodinné dědictví? Jak říkal Vy-víte-kdo?“

„Víceméně ano,“ odvětil Snape nevzrušeně.

„Aha,“ zašeptal Harry a uhnul očima.

Snape se posadil do křesla a zabubnoval prsty na opěrku. Po chvíli navázal: „Ano. Moje matka pocházela z čistokrevné rodiny. Ona…“ Odvrátil pohled. „Moje matka přišla o dědictví, když se provdala za mudlu. Tenhle prsten byl jedním z mála předmětů, které jí – a pak i mně – patřily podle práva, bez ohledu na právo dědické.“

Harry Snapea se zájmem pozoroval. Vždycky ho fascinovalo, když ten muž dobrovolně sděloval víc informací, než musel, a téměř nikdy se to nestalo, když byla tématem jeho vlastní minulost. „Chcete… chci říct, jste si jistý, že chcete, abych si ho nechal? Jestli má nějakou cenu…“

„Nech si ho,“ prohlásil Snape bez váhání. „Kouzlo nebude tak účinné na předmětu, který má ke mně menší magickou vazbu. A kromě toho…“ Zaváhal a tváře mu zrudly, jak odhodlaně studoval krb. „Nemám žádnou… vlastní rodinu, které bych ho mohl odkázat.“

Harry zdvořile odvrátil pohled a otáčel prstenem kolem prstu. Slyšel, co Snape naznačoval, ale nechal nevyřčené, že Harrymu dává něco, co by připadlo jeho vlastnímu synovi, kdyby nějakého měl, a čím déle se tou myšlenkou zabýval, tím víc ho to přemáhalo. Byl to ale dobrý druh ohromení, jako velká hřejivá deka uvnitř, takže se snažil ten pocit zapamatovat na později, až se bude cítit sklíčený nebo vyděšený a bude potřebovat něco příjemného, co ho z toho dostane.

„Já se nezlobím,“ prohlásil Snape pevně a vrátil rozhovor zpět. „V každém případě ne na tebe. Měl jsem si toho všimnout, měl jsem si uvědomit, že to zvládáš až příliš dobře. Byl jsem příliš sebejistý. A také… roztržitý.“ Rukou si přejel po rukávu a pak se vrátil k bubnování. „Takové věci už nechci přehlížet, a přesto vím, že důvěru si člověk nemůže vynutit. Buď mi věříš natolik, že se mi svěříš, nebo ne. Možná, že léčitel mysli…“

„Já vám věřím,“ vyhrkl Harry rychle a na Snapeovu grimasu pevně naléhal: „Věřím. Přišel jsem sem uprostřed noci, ne? Vím, že jsem za vámi předtím nepřišel, ale… no, není to proto, že bych vám nevěřil, jasné? Já jen… já…“ Zaváhal a pak se přinutil přiznat: „Nechtěl jsem vás zklamat.“ Snapeovo svraštělé čelo prozrazovalo jeho zmatek a Harry vysvětlil: „Zdálo se, že jste na mě tak pyšný, na mé pokroky. Já… no, mně… mně se to líbilo.“ Sklonil hlavu, aby skryl rozpaky. „Bylo to pro jednou příjemné, že na mě byl někdo – že jste na mě byl vy pyšný – a já o to nechtěl přijít. Je to hloupé, já vím, ale přísahám, že to nebylo proto, že bych vám nevěřil.“

Po několika okamžicích ticha Snape zamumlal: „Není to…‚hloupé‘.“ Víc neřekl a vypadal, že je možná také trochu ohromený.

„Hm, ohledně toho léčitele mysli,“ nadhodil Harry nejistě. „Můžu… nejít?“

Podle Snapeova výrazu poznal, že se mu jeho odpověď nebude líbit, a tak zvedl ruce. „Jen mě vyslechněte! Neříkám ne, jako že tam nikdy nepůjdu. Tedy, možná je to dobrá věc, co se týče budoucnosti, nevím. Už jsem toho hodně zažil, to je fakt. Ale taky mám spoustu lidí, kteří se o mě starají. Ron i Hermiona věděli, že se mi nedaří, a dokonce i Ron říkal, že bych měl jít k vám. Ron! Jo, já vím,“ ušklíbl se souhlasně na Snapeovo vysoce zdvižené obočí. „Famfrpálový tým je skvělý a všichni mi hlídají záda, když jsem ve vzduchu, a kamarádi z Nebelvíru mi hlídají záda i na zemi. A jsem si docela jistý, že mě teď budete pořád sledovat jako ostříž i vy, ať se mi to líbí, nebo ne, a jde mi o to, že mám lidi. Nejsem sám a necítím se sám, a možná byste mi s Brumbálem mohli dát šanci zjistit, jak to jde s těmi technikami nitrobrany a uspávacími prostředky, o kterých jste mluvil, než mě předhodíte ještě nějakému cizímu člověku, který o mně neví nic kromě mého jména a toho, jak zemřeli moji rodiče!“ Teď už mluvil rychle, snažil se to ze sebe dostat a nadechl se. „Jen mi nejdřív dejte šanci? Prosím? Já to zvládnu, přísahám, a jestli ne, tak vám to tentokrát řeknu, protože jsme viděli, jak to dopadlo, když jsem to nezvládl.“ Napůl vážně protočil oči. „A jestli pak budete chtít, abych se s někým sešel, tak to udělám. Ale zatím… prosím.“

S očekáváním sledoval Snapea, jak zvažuje jeho slova. Věděl, že v tu chvíli vyhrál, protože Snape si napůl povzdechl: „Tvé slovo. Přijdeš za mnou. A pokud ne, nebo pokud budu mít sebemenší podezření, že máš s něčím – s čímkoli – potíže, a rozhodnu se, že potřebuješ… odbornější pomoc, půjdeš. Bez stížností.“

Harry přikývl a pak se zastavil, aby se zamyslel. „Dobře. Nemůžu slíbit, že to bude bez stížností. Ale to ostatní slibuji.“

Snapeovi zacukaly rty. „Přijímám tvou úpravu podmínek.“ Natáhl ruku. Harry se usmál a potřásl jí. Než ho pustil, Snape dodal: „A ještě si odpykáš trest.“

„S vámi,“ vyjednával Harry.

Snape zavrtěl hlavou. „Už tak strávíš dost večerů v mé třídě. Myslím, že bude lepší delegovat kázeňské aktivity, abychom dále nenarušovali vztah mezi učitelem a žákem nitrobrany. Alespoň pro nejbližší budoucnost.“

„Aha,“ vyhrkl Harry překvapeně. „Proto jste ho přidělil profesorce McGonagallové?“

„Ano. Ujednáno?“

Harry našpulil rty a pak rozhodně přikývl. „Ano.“

„Dobře.“ Snape mu pevně potřásl rukou a pustil ho. Sotva se oba usadili zpět na svá místa, Snape mávl rukou a pokynul: „Mluv.“

„Cože?“

„Dohodli jsme se. Nebudeš nucen navštěvovat léčitele mysli s tím, že mi už důvěřuješ natolik, aby ses mi svěřil. Tak si promluvme.“

…