Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 38. Zlato, jsem doma – 1/3

V trezorové místnosti panovalo téměř úplné ticho. Nic nepronikalo dovnitř. Žádný zvuk, žádný hlas, nic než lehké hučení ventilace, které jí dělalo společnost. Během prvních hodin svého uvěznění na konci chodby v rozlehlém Nottově bytě nepřestávala Hermiona křičet z plných plic. Nejprve nadávky. Ostré, vzteklé, plné hořkosti.

Pak se nadávky proměnily v prosby. A prosby v pláč.

A pak… přišlo ticho.

Nott každopádně odešel, křičela zbytečně.

Po pouhých šesti hodinách v zajetí cítila návrat starých návyků, o kterých si myslela, že je má hluboko pohřbené. Upřený pohled na jediný bod ve zdi. Tiché mumlání nesmyslných vět, jen aby slyšela nějaký známý hlas — aspoň ten svůj. A nakonec slzy. Slzy, které tekly dál a dál, dokud jí nezbyly síly už ani na ně.

Nott se vrátil až pozdě v noci. Aniž by ji vzbudil, podařilo se mu otevřít dveře a položit jí před matraci nějaké jídlo. Když Hermiona otevřela oči a spatřila na zemi před sebou podnos, její první instinkt byl okamžitý. Popadla ho a vší silou mrštila přes celou místnost. Džus, chleby a střípky porcelánu zasypaly protější stěnu. Znovu začala křičet, proklínat ho, nadávat ze všech sil. Ale Nott se neozval. Neotevřel. Ani netušila, jestli je za těmi dveřmi. Možná odešel. Možná tam nikdy ani nebyl.

Nakonec se zhroutila zpět na matraci, oči zavřené, spánek přicházel jen v krátkých útržcích. Během jediného dne by úplně ztratila pojem o čase, kdyby neměla hodinky na zápěstí.

Odpoledne druhého dne už její žaludek řval hlady. Každá minuta byla utrpením. Nakonec podlehla a vrhla se na zaschlé kousky chleba, které od rána ležely roztroušené po zemi. Chleba byl tvrdý a při každém soustu jí křupal mezi zuby, ale byla příliš hladová, než aby se tím zabývala. Sáhla po další plátku, když jí hlavou probleskla jedna myšlenka.

Co kdybych přestala jíst?

Za pár dní by bylo po všem.

Po zádech jí přeběhl mráz a tu myšlenku zavrhla tím, že se znovu zakousla do chleba. Ne. Musím vydržet. Draco, Harry a Ron určitě mezitím spouštějí pátrání. Najdou ji. Určitě ji najdou. A ona musí mít dost sil na chvíli, kdy ji z téhle místnosti dostanou ven.

K večeru se dveře znovu otevřely. Nott vešel tiše, v rukou nesl nový podnos — tentokrát s talířem mrkve, hrášku, kouskem krůtího masa a jablkem. Hermiona měla hlad, dva plátky toastu, které snědla za posledních osmačtyřicet hodin, jí nestačily ani na přežití, natož na získání energie. Ale ve chvíli, kdy spatřila spokojený úšklebek na Nottově tváři — ten drobný, samolibý záškub rtů, když zpozoroval, že její pohled zadrhl o jídlo — v ní něco vzplálo.

Beze slova popadla podnos a hodila ho po něm. Prudce, bez varování.

Nott nestačil zareagovat. V mžiku byl celý od masa a zeleniny. Mrkev a hrášek se mu rozprskly po obličeji, drobné kuličky se zamotaly do vlasů a odkutálely se přes jeho ramena až na zem. Krůtí maso mu přistálo na košili, jablko bouchlo o jeho botu.

Ten výraz, který se mu v tu chvíli objevil na tváři — šok, ponížení, vztek — byl pro Hermionu neskonale uspokojující.

Věděla, že za to tvrdě zaplatí. Ale bylo jí to jedno.

Stálo to za to.

Mladík za sebou opět zavřel dveře a ona ho neviděla další dva dny, během nichž si plnila žaludek vodou z malého umyvadla v rohu. Byli tvrdohlaví oba. A tenhle drobný psychologický souboj mohl trvat klidně věčnost…

Už teď cítila, jak jí mizí z těla ty chabé kilogramy, které jí báječná strava Molly Weasleyové umožnila po zajetí na panství nabrat zpět. Prozatím se však považovala za šťastnou. Tentokrát měla alespoň nehty celé, tvář neporušenou a nic ji nebolelo. Zkrátka výrazné zlepšení…

Pár kuliček hrášku se zakutálelo po podlaze při jejich posledním ‚incidentu‘, a tak je nyní po jedné sbírala a pomalu pojídala. Každá kulička znamenala minuty další výdrže. Bohužel, většina jídla skončila v chodbě, a jak jí žaludek zavrčel po tisící, přistihla se, že svého výbuchu přece jen… začíná trochu litovat.

Když se Nott dva dny po incidentu vrátil s dalším tácem, neměla chuť tenhle rozbít a beze slova ho přijala. Tentokrát steak a těstoviny. Bílkoviny a sacharidy. Nott měl zjevně v úmyslu udržet ji naživu a v dobré kondici.

Sáhla po příboru a ztuhla.

Plastový příbor.

Sevřela bílý nůž mezi prsty a zvedla ho k Nottovi s pohledem, který byl tázavý i pohrdavý zároveň.

„Nejsem hloupý, Hermiono,“ prohlásil a přimhouřil oči. „Viděl jsem, jak ses pokoušela rozbít okno pohrabáčem. Nedokážu si ani představit, co bys dokázala s opravdovým nožem na maso…“

Hermiona zavrtěla hlavou a začala krájet steak. První sousto bylo tak lahodné, že téměř vydechla spokojeností. Ale ovládla se. V žádném případě mu nehodlala dopřát takové uspokojení. Místo toho na něj vrhla pohled plný čisté nenávisti a Nott si povzdechl, předstíral, že odchází z místnosti a zavírá za sebou dveře.

„Počkej!“ vyhrkla Hermiona, která měla zájem co nejvíc prodloužit dobu, kdy bylo její vězení otevřené. I když šlo o takového bastarda, jako byl Nott, návštěva byla návštěva.

Theodore se zarazil, otočil se zpět k ní a na rtech mu pohrával pobavený úšklebek.

„Už se ti vrátil jazyk, viď?“ posmíval se jí, když zrudla vztekem a nasoukala do sebe další sousto těstovin.

„Můžu se zeptat, kde vlastně trávíš dny?“ vyprskla a ignorovala jeho poznámku.

Zvedl obočí. „Zajímá tě to snad?“

„Ani ne,“ opáčila a probodla ho pohledem. „Ale necháváš mě tu samotnou celé hodiny. Co mám dělat, když se jednoho dne rozhodneš, že už se nevrátíš?“

„Proč bych se nevrátil?“ zeptal se a založil si ruce na hrudi.

Hermiona se této otázce vyhnula. „A co když začne v budově hořet? Nebo dojde k úniku plynu? A ty tu nebudeš? Jak se odsud mám dostat, když nemůžu použít magii a jsem zamčená v místnosti bez oken?“ vyjela na něj ostře.

Theo se ušklíbl. „Buď v klidu. Tenhle byt jsem obehnal tolika ochrannými kouzly, že i kdyby se zložár rozhodl zpustošit celé město, jediný dům, který zůstane stát, bude tenhle.“

„A kde tenhle dům vlastně je?“ zeptala se znovu.

„Francie*,“ odpověděl Nott nonšalantně francouzsky s pobaveným výrazem.

„Díky, to jsem tušila,“ zabručela a spolkla poslední těstoviny. „Ale kde přesně?

„Ty si prostě nemůžeš pomoct, co? Věčně samé zbytečné otázky…“ povzdechl si Nott a prohrábl si rukou vlasy. „Na co by ti to bylo?“

Hermiona neodpověděla. Na to, abych mohla varovat Draca, pokud se mi někdy podaří navázat kontakt. Ale to samozřejmě Nottovi říct nemohla.

Díval se na ni, jako by se ji snažil prozkoumat, a z jeho rozladěného výrazu pochopila, že blokáda jeho nitrozpytu, ať už je její původ jakýkoli, přetrvává.

„Nějaký problém, Theo?“ zeptala se se zlomyslným úsměvem. Odpověděl temným pohledem.

„Jak jsi to udělala?“ zeptal se chladně.

„Udělala co?

„Nehraj se mnou tuhle hru, Hermiono…“ zavrčel, klekl si k ní a podíval se jí zpříma do očí. „Jak jsi mě dostala z hlavy?“

Hermionin úsměv se rozšířil. V hlavě se jí začínal rýsovat šílený, ale svůdný nápad. Zadívala se do jeho hlubokých, temných očí a s tichým, vzdorným tónem pronesla: „Řekněme, že existují dvě možné hypotézy.“

„Jaké?“ vyštěkl.

„No, nejdřív jsem si myslela, že se to stalo zničením Harryho viteálu…“ začala, ale on ji okamžitě přerušil.

„Nemožné,“ řekl příkře. „Tam se to nestalo a kromě toho to vůbec není stejný typ magie. Je to neslučitelné.“

„Aha…“ pokračovala Hermiona sotva slyšitelným hlasem. „Takže to může být jedině ta druhá možnost.“

„Která je?“ naléhal Nott, čím dál netrpělivější.

Hermiona se zvedla na kolena, aby se jí oči setkaly s těmi Nottovými, a pyšně zvedla bradu. Líbil se jí jeho podrážděný výraz, ten neklid v očích. Chtěla mu ublížit, Chtěla ho zatlačit do kouta stejně, jako on tlačil ji. A proto se nadechla, sebrala tedy všechnu odvahu a odpověděla: „Řekněme, že už nemáš monopol na mé tělo, můj drahý Theo. A jestli tě to zajímá, tak odpověď zní: ano, Draco je mnohem talentovanější, než ty kdy budeš.“

Viděla, jak se Theův obličej pomalu hroutí, když si uvědomil plný význam jejích slov. Viděla, jak mu v žilách pomalu koluje vztek a barví jeho bledé tváře do ruda. Viděla, jak jeho rozzuřeným pohledem problesklo ještě něco jiného.

Žárlivost.

Dokonalé.

Hermiona nečekaně popadla tác za jednu stranu a vší silou jím udeřila Theodorovi do levého spánku. Chlapec vykřikl bolestí a svalil se na bok. Když se pokusil pozvednout ruku, aby na ni seslal kouzlo, nezaváhala — znovu zvedla tác a jeho hranou ho s drtivou přesností udeřila do zvednutého zápěstí.

Ozvalo se hlasité prasknutí a Hermiona se modlila, aby to byla Nottova ruka, a ne tác, co vydalo ten vysoce uspokojivý zvuk. Když si však všimla velké praskliny, která se nyní táhla po celé délce podnosu, musela si přiznat pravdu. Nebyla to jeho ruka.

Odhodila rozbitou zbraň stranou a vyskočila na nohy, když Nott s bolestným zachrčením uchopil své zraněné zápěstí do druhé ruky. Hermiona se kolem něj bleskově protáhla, vyrazila ke dveřím a opřela se o ně celou vahou, aby je přirazila. Ozvalo se hlasité cvaknutí zámku.

A víc vědět nepotřebovala.

Rozběhla se chodbou, nohama klouzala po lesklé parketové podlaze, vrazila do dveří obývacího pokoje a zamířila rovnou k oknům. Nemělo smysl zkoušet vstupní dveře — věděla, že budou zajištěné.

Okna ale vzdorovala stejně tvrdohlavě. Ani se nehnula, přestože do nich bušila pěstmi i rameny. V zoufalství popadla starý pohrabáč, který ležel u krbu, a začala jím do skel zuřivě mlátit. Znovu a znovu. Jiskry odletovaly, železo skřípalo proti rámu.

„Do prdele!“ vykřikla vysokým hlasem. Aniž by se rozloučila se svou improvizovanou zbraní, vydala se hledat poslední věc, která by ji mohla zachránit. Hůlku Malfoyových. Theodor jí ji vzal, když přijeli do tohoto města, takže ji musel někde schovávat.

Vrhla se ke kredenci a začala obracet jeden šuplík za druhým, ale kromě nádobí a různých salonních a jídelních doplňků nenašla nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo hůlce.

Zrovna se chystala proběhnout zpět chodbou a prohledat další místnosti, když se na jejím druhém konci rozletěly dveře z oceli dokořán. Tak prudce, že narazily do sousední stěny, která se otřásla.

Ve dveřích stál Theodor, zdravou ruku pozvednutou, tvář zkřivenou vztekem. Hermiona strnula uprostřed chodby, prsty křečovitě sevřené kolem pohrabáče.

Když Nott udělal několik těžkých kroků jejím směrem, Hermiona pozvedla svou zbraň, připravená udeřit. „Zůstaň, kde jsi!“ vykřikla a snažila se překonat strach. Temnota, která z něj v tu chvíli sálala, byla stejná jako tehdy. Stejná jako v ten den, kdy vstoupil do její cely, aby ji znásilnil.

Nott její varování ignoroval a znovu se pohnul vpřed. Hermiona švihla pohrabáčem do prázdna, aby mu ukázala, že to nemyslí jen tak.

„Zůstaň, kde jsi,“ zopakovala, ale její hlas už nebyl ničím jiným než roztřeseným šepotem, ze kterého přímo čišela panika.

Tentokrát Nott poslechl a chvíli na sebe hleděli v napjatém a tíživém tichu.

„Kde je moje hůlka?“ zeptala se Hermiona, stále s pohrabáčem zvednutým před sebou.

„Tvoje hůlka?“ vysmíval se jí Nott a propukl v bezcitný smích. „Budeš si muset oprášit přivlastňovací zájmena, lásko.“

„Ty moc dobře víš, kterou hůlku mám na mysli,“ vyprskla a máchla znovu pohrabáčem jeho směrem.

Nott na ni několik vteřin hleděl s potlačovaným vztekem, a pak se mu na tváři usadil zlověstný úsměv. Hermionou projel chlad, ostrý a hluboký.

„Je někde na bezpečném místě,“ řekl Theodor a široce rozpřáhl ruce. „A teď buď rozumná. Polož ho na zem.“

„Chci svou hůlku, Notte,“ opáčila Hermiona a pevněji sevřela rukojeť.

„Buď hodná. Nenuť mě ti to z ruky zase vyrvat,“ pokračoval sladkým, nebezpečně klidným tónem.

„Moje hůlka,“ zasyčela Hermiona a začala cítit, jak ji štípou slzy.

Nott odmítavě zavrtěl hlavou a udělal další krok jejím směrem. Špička pohrabáče mu hvízdla těsně kolem nosu, ale ani se nepohnul. Jeho úsměv se roztáhl tak nepřirozeně doširoka, že v Hermioně vyvolal chuť křičet.

„Přijdou si pro mě. Harry, Ron a Draco. A až mě najdou, tak si tě podají,“ vydechla, celá rozechvělá strachem a vztekem.

V tu chvíli jako by z Nottovy tváře veškerý hněv vyprchal. Vybuchl smíchem. Upřímným, srdečným – téměř normálním smíchem.

„To sotva,“ zachechtal se Theodor, a Hermioně se s tou větou cosi těžkého zarylo do hrudi.

„Cože?“ vydechla, hrůzou ochromená z toho, co mělo přijít

Nott se přestal smát stejně náhle, jako začal, a podíval se jí do očí. „Ale no tak, Hermiono… ty jsi přece mrtvá,“ řekl tónem, jako by šlo o naprostou samozřejmost. „Nebo jsem je alespoň přiměl, aby tomu uvěřili, a abych ti řekl pravdu… zabralo to!“

Díval se, jak tu zprávu zpracovává. Hermiona ztuhla. Prsty, které ještě před chvílí svíraly pohrabáč, povolily. Paže jí klesly. Jako by zbraň najednou vážila metrák. Kovová špička pohrabáče se zabodla do podlahy.

Nott vykročil a pomalu překonal dva metry, které je dělily. Zcela klidně, zcela záměrně.

Pak svou zdravou rukou zvedl její bradu a jemně jí přejel palcem po tváři.

„A víš, co je na tom nejlepší…?“ zašeptal, zatímco Hermiona se celá rozechvěla pod jeho dotykem.

„Včera tě dokonce pohřbili.“

Pohrabáč jí vyklouzl z prstů a s kovovým žuchnutím dopadl na starou dřevěnou podlahu. Hermiona otevřela ústa, nevyšla z nich ani hláska. Měla pocit, že se jí zhroutil svět. Mrtvá… pohřbená?

Nott se naklonil blíž, jeho obličej se přiblížil k jejímu, a pak se sklonil k jejímu uchu. Hermiona, strnulá jako socha, se roztřásla jako list ve větru.

„Nikdo tě nehledá, Hermiono. Nikdy nebude,“ zašeptal jí do ucha s ledovým klidem. „Protože pro ně jsi právě teď shnilou mrtvolou v rakvi, dva metry pod zemí. Tvoje místo je tady. Teď. Se mnou.“

Když se pomalu odtáhl, lehce se rty dotkl její tváře — a zachytil slzu, která jí právě stékala po líci.

Nikdo mě nehledá. Draco mě nehledá.

V tom okamžiku Hermiona ucítila, jak Nott ztuhl. S děsem v očích pozvedla zrak k jeho tváři, která byla nebezpečně blízko. Zavřel oči a zdálo se, že ho něco zasáhlo. Něco uvnitř.

Theo zrychleně dýchal. Znovu to cítil. Strach, zoufalství, opuštěnost, hrůza, zklamání. Nepřeberné množství pocitů se přes něj právě přehnalo jako lavina. A on tomu nechal volný průchod. Nechal své tělo, ať si na ten proud znovu zvykne.

Pak otevřel oči a setkal se s Hermioniným vyděšeným pohledem. Usmál se. Přitiskl čelo k jejímu, a potom jí klouzavým pohybem přejel prstem po spánku.

A s tím odporným, samolibým smíchem jí jemně poklepal ukazováčkem na čelo a zazpíval tichounkým, posměšným hlasem:

„Zlato, jsem doma…“

*****