Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 54. Tři údery

Nemohl se pohnout. Řetězy byly příliš těsné. Zmítal se a snažil se někomu něco říct, ale slova mu odumírala v hrdle. Tvář Belatrix Lestrangeové se nad ním vznášela příliš blízko a on sebou trhl.

„Maličký Potter,“ zasmála se.

Bránil se, ale řetězy… Ne, nebyly to řetězy. Byly to ruce. Nottovy ruce! Zalapal po dechu, když se kolem něj sevřely. Zmítal se a snažil se vymanit z rukou většího muže, ale nebylo to nic platné.

„Crucio!“ uslyšel a přikrčil se, čekal, až ho zasáhne vlna bolesti, ale nic nepřišlo.

„Proč by to mělo bolet?“ Voldemort, stojící vedle Belatrix, se temně, hladově usmál. „Ještě jsme nezačali. Poznáš, až začneme,“ zasmál se a sbor Smrtijedů se přidal.

„Z-začneme co?“ zeptal se, ale Voldemort i jeho Smrtijedi už byli pryč. Byla tma. Byl sám. Čekal. Snažil se vzpomenout si, na co čeká, ale nedokázal to, nemohl myslet.

„Žádné překvapení,“ ozval se Vernonův hlas a Harry sebou trhl do tmy a poslouchal, odkud ten hlas přichází. „Ten je hloupý jako jeho otec. Nestojí za nic. Měli jsme ho vyhodit, když jsme měli příležitost.“

Harry se zamračil, odhodlaný neskrčit se před strýcem, i když ve tmě nebyl vidět.

Tmu už neměl rád. Ne že by ji někdy vyhledával, ale nikdy se jí nebál. Dlouhé dny strávené v přístěnku mu tma přinášela úlevu od toho, co ho čekalo za zamčenými dveřmi. Pavouci mu nevadili. Ale teď, po cele, po Voldemortovi, po lektvaru… Proklínal Voldemorta za to, že v něm vyvolal strach ze tmy.

„Nebuď zbabělec,“ ozval se Snapeův hlas a Harry při zachycení známého hlasu s nadějí zvedl bradu, než slova zaregistroval a žaludek mu klesl.

„Nejsem zbabělec,“ namítl žalostně. Byl snad zbabělec?

Snape si odfrkl. „Bojí se tmy. Bojí se nočních můr. Bojíš se strašáka, Pottere?“

„Nebojím,“ namítl slabě, ale Snape pokračoval.

„Bál ses mě celá léta a bojíš se mě dodnes, viď?“ vysmíval se mu. „Bojíš se, že mě ztratíš, jako bych byl tvůj.“

„Ne…“

„Řekni pravdu, chlapče,“ ozval se znovu Vernonův hlas a on sebou trhl.

„Bojíš se vlastní rodiny,“ posmíval se Snape. „Existuje něco, čeho se nebojíš?“

Harry se vzpíral řetězům… ne, pažím… ne, provazům. Začaly se třást. Nevěděl, co ho drží, a to zvyšovalo jeho frustraci, jeho strach. „Jsem Nebelvír,“ vydal ze sebe slabě skrz dusivé lapání po dechu. „Jsem statečný.“

Snape si posměšně odfrkl.

„Jo, Harry. Jsi statečný,“ řekl Ron a Harry se zhluboka nadechl. Byl. Měl strach, ale byl také statečný. Dokázal být obojím. Dokázal. Řetězy s ním znovu zatřásly, když Ron dodal: „Harry, probuď se.“

„Vyber si,“ vyštěkl Snape. „Bojíš se, nebo jsi statečný? Bojíš se, nebo jsi statečný?“

„Obojí,“ odtušil. „Jsem obojí.“

„Obojí co?“ ozval se znovu Ronův hlas. „Probuď se. Je to jen sen.“

„Bojíš se snů,“ ušklíbl se Snape.

„Nebojím se!“ vykřikl Harry, i když se bál.

Řetězy jím prudce otřásly a on polekaně otevřel oči. Trhl sebou a zmateně zíral na Ronovu tvář ozářenou světlem z hůlky, než se začal znovu vzpírat.

„Počkej, přestaň!“ vyhrkl Ron a on se zarazil. Ron se pomalu, nejistě natáhl za něj a při pohledu dolů Harry zjistil, že leží v posteli a přikrývku má omotanou kolem trupu. Ron za ni zatahal. „Jsi zamotaný,“ poznamenal jemně, jako by měl před sebou do kouta zahnané divoké zvíře. „Já jen… takhle… aaaa už se můžeš hýbat.“

Posadil se zpátky k nohám postele, zatímco Harry se posunul tak, aby se mohl opřít o čelo. Zhluboka se nadechl, a ach, jak to bylo příjemné. Několik dlouhých okamžiků se jen nadechoval a vydechoval, zbytky snu opouštěly jeho mysl, ale změť emocí se vytrácela pomalu.

„Harry…“ Ron se kousl do rtu a upřel na něj zkoumavý pohled. „Jsi v pořádku? Ne, myslím to vážně!“ přerušil Harryho automatickou odpověď. „Vždycky říkáš, že ano, ale my s Hermionou nejsme žádní idioti, víš. Od začátku školy jsi nervózní, jsi unavený a pořád si třeš hlavu, a není to poprvé, co jsem tě probudil z noční můry, a myslel jsem si, že Hermiona přehání, když říkala, že moc nejíš, ale pak jsem tě včera pozoroval a měla pravdu a…“ Odmlčel se a pak tvrdohlavě dodal: „Prostě… nelži. Jestli chceš lhát, tak se neobtěžuj odpovídat.“

Harry se nervózně rozhlédl po závěsech kolem postele a Ron ukázal na svou hůlku. „Nic není slyšet. Použil jsem umlčovací kouzla,“ vysvětlil a Harry si povzdechl. Znovu zapomněl seslat svá vlastní umlčovací kouzla. Protřel si oči a podíval se kamkoli, jen ne na Rona. Po několika vteřinách si jeho kamarád povzdechl a zamumlal: „Fajn, dobře. Jak myslíš,“ a přesunul se na bok postele.

„Já nevím,“ vyhrkl Harry, aby zabránil Ronovi odejít, a zrzek se zarazil a pozoroval ho. „Já… chci říct, že jsem v pohodě, opravdu jsem, protože jsem tady, s vámi, a jsem naživu, což je ohromné, a Snape mě zase učí, což je taky ohromné, a jsem šťastný, že jsem zpátky. Ale… ale…“ ztěžka polkl a vzápětí ze sebe všechno naráz vysypal: „Taky nejsem v pořádku, protože pokaždé, když zavřu oči, vidím… je. Nemůžu dostat z hlavy jejich hlasy, ten příšerný smích, který Belatrix Lestrangeová… pokaždé, když… a Nottovy rozzlobené oči, a to, jak vypadal Voldemort, když… celý samolibý a zlý… a, a tolik se toho stalo, Rone. Tolik. Nejen Voldemort. A teď jsem tady a mám předstírat, že se to nestalo? A myslím, že mi to docela jde, dokud nejdu spát, a pak už ne.“

Kousl se do rtu, aby se mu netřásl, ale v hlavě měl příliš mnoho slov, a tak pokračoval. „Bojím se, že mě zase chytí, ale zároveň se vůbec nebojím, jen mám vztek, a nejradši bych na něj zahrozil pěstí, že se o to vůbec pokouší, protože já bych bojoval, Rone. Bojoval bych zuby nehty. Nikdy bych se nezalekl ani se nevzdal. Ale co když to boj zhorší, nebo co když boj nikdy neskončí, nebo co když se v křížové palbě zraní lidé? A teď je Snape v křížové palbě, a co když zemře, protože jsem ho tam dostal já? Nezdá se, že by mi to vyčítal, ale měl by. Všichni byste měli, protože jste byli napadeni kvůli mně, Rone. Protože jste moji přátelé! Ginny něco zasáhlo! Co kdyby zemřela nebo byla vážně zraněná? Ty jsi málem umřel a já bych nemohl… kdybys… já bych nemohl…“ Nemohl pokračovat, ledaže by se chtěl rozplakat.

Neuvědomil si, že zavřel oči, dokud ho ruka na rameni nepřiměla ucuknout. Byl rád, že se Ron nenechal odradit, jen se přiblížil, aby ho objal, a ten kontakt ho uklidnil. Měl by se cítit trapně, ale tohle byl Ron. Už se viděli v těch nejhorších, nejtrapnějších chvílích. Opřel si hlavu o přítelovo rameno a nasával útěchu, kterou mu kamarád nabízel, o to cennější, že takové projevy byly mezi nimi vzácné.

Několik minut seděli mlčky, zatímco Harry zklidňoval dech, a pak Ron řekl: „Jsem naživu, protože jsi přišel na to, jak mě zachránit.“

Harry trochu zvedl hlavu. „A S –“

„A Snape. Já vím.“ Harry prakticky cítil, jak Ron obrací oči v sloup. „Jde o to, že to nebyla tvoje vina, že po mně šli nějací psychopatičtí vrazi, ale pak jsi to byl ty, kdo přišel na to, jak mě dostat ven. Tak přestaň být hloupý.“

„Ty se…“ Harry si odfrkl, když se od Rona odtáhl. „Snažíš se mi ulehčit tím, že mě nazýváš hloupým?“

„No, je to pravda,“ zdůraznil Ron. „Chováš se jako hlupák. Vsadím se, že když přestaneš, budeš se cítit líp.“

Harry se zasmál a zavrtěl hlavou. „Díky.“

„Není zač.“ Ron se usmál a pak se vážně zeptal: „Řekl jsi to madame Pomfreyové? O těch nočních můrách? Možná by ti dala víc lektvaru nebo tak něco. Mně už žádný nedá,“ postěžoval si. „Je lakomá. Ale ty sis prošel horšími věcmi, tak možná…“

„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou a nestřetl se s Ronem pohledem. Byl rád, že jeho kamarádi o celém debaklu s Bezesným spánkem nevědí, a raději by to tak nechal. „Prostě by mě donutila navštívit léčitele mysli nebo tak něco.“

Ron se zatvářil nechápavě.

„Přesně tak,“ souhlasil Harry.

„Možná… ehm, měl by ses zeptat…“ Ron polkl a nedokázal skrýt kyselý výraz ve tváři, když zamumlal: „však víš… S-Snapea.“

Harry na něj zíral a rty se mu zkřivily v úsměvu. „Jak moc to bolelo, když jsi to řekl?“

Ron se sesunul a vydechl. „Hodně.“

Rozesmál se. „Myslíš to vážně? Vážně si myslíš, že bych s tím měl jít za Snapem?“

Ron pokrčil jedním ramenem. „Ne, ano. Já nevím. Je to šmejd, ale myslím, že tě pod Brumbálovým dohledem nezabije. Když už si hraje na milého a vstřícného, proč ho nedonutit, aby si to odpracoval a skutečně něco napravil?“ Mávl rukou k Harryho hlavě a ten se zatvářil.

„Chováš se ke mně jako k případu pro psychiatra,“ ušklíbl se, ale nemyslel to vážně. Pomáhalo mu vědomí, že se o něj kamarádi starají, i když se mu nelíbilo, že o něm mluví za jeho zády.

Nedodal, že ani on nechce, aby se k němu Snape choval jako k případu pro psychiatra. Byl to týden, co znovu začali s lekcemi nitrobrany – rozhodli se pro dvě týdně – a první dvě lekce šly opravdu, opravdu dobře. Snape se ho v obou případech zeptal na jeho noční můry a zdálo se, že je na Harryho skoro pyšný, že to zvládá i bez lektvaru. Líbil se mu pocit, že je na něj Snape pyšný. Nechtěl si to pokazit pravdou. Povzdechl si. „Vrátil jsem se teprve před pár týdny. Brzy se to zlepší, přísahám. A… a když ne, tak… no, budu o tom přemýšlet. Jo?“

Ron pomalu přikývl, jako by pochyboval, že Harry opravdu požádá o pomoc, ale nehodlal se tím zabývat. Alespoň zatím ne. Nebo to možná přenechá Hermioně. Ta byla lepší v tom, jak ho otravovat, aby něco udělal. Ron raději seděl opodál a navrhoval létání jako nejlepší terapii na nejrůznější neduhy. „Už je skoro ráno,“ poznamenal místo toho. „Co kdybychom se převlékli a vyrazili do společenské místnosti? Na snídani můžeme ostatní předběhnout.“

Harry přikývl, zhluboka se nadechl a plně se připravil na den. Stejně už nemohl jít spát.

ooOOoo

Bylo to typické úterý. První a poslední hodina dne – formule a bylinkářství – byly docela nudné. Přál si jen, aby obrana byla také nudná.

„Dobrá práce, pane Pottere!“ Brooks se rozzářil poté, co třídě opět předvedl své kouzlo Patronus. Harry se cestou zpátky do lavice usmíval, nebo se o to alespoň pokoušel. Jeden nebo dva Zmijozelové se na něj mračili, několik studentů z obou kolejí se usmívalo a on věděl, že by měl Brooksovu vzkvétající oblibu své osoby potlačit už v zárodku, pokud chce mít letos v obraně klid.

„Viděli jste všichni, jak držel hůlku? Skvělá pozice. A plně tělesný Patron! To ani mnozí dospělí kouzelníci nezvládnou, ale když budete trénovat, možná se k tomu jednou přiblížíte!“

Když o tom tak přemýšlel, asi už bylo pozdě. Posadil se na židli a tváře mu zčervenaly, když se k jeho uším doneslo několik posměšků. Naneštěstí Brooksovi došlo, že i přes těch pár úšklebků a mračení, které Harry za své potíže schytal, stále budí větší respekt než profesor. Byl-li Harry vepředu, nikdo si nepředával vzkazy ani nenarušoval výuku – překvapivě dokonce ani Malfoy –, a tak ho Brooks začal vyvolávat stále častěji. Harry to nesnášel. Konec hodiny nemohl přijít dost brzy, a tak vyrazil ze dveří, jak nejrychleji mohl, a předstíral, že neslyší, jak Brooks volá jeho jméno.

Celkově tedy typické úterý, ale také vyčerpávající úterý. Harry s kamarády mezi vyučováním vtipkoval a byl si docela jistý, že i Rona přesvědčil. Hermiona ho sice stále příliš bedlivě sledovala, ale neobtěžovala ho otázkami, takže to považoval za výhru. Při jídle se snažil jíst stejně vydatně jako ignorovat téměř neustálou bolest hlavy a ke konci dne se jeho směrem upřímně usmívala. Bylo to všechno tak únavné, že i když nitrobrana vyžadovala spoustu úsilí, byl rád, že je večer a nadešel čas jeho lekce. A to natolik, že dorazil o celých deset minut dříve.

„Hůlku ven a na stůl,“ nařídil Snape bez okolků.

Harry zavřel dveře a usmál se. „I já vás zdravím.“

Snape mávl rukou ve vzduchu, jako by tím chtěl říct, že pozdrav je naznačen. „Dnes budeme pracovat na tom, abychom ochránili tvou mysl před vnějším rozptylováním.“

„Zase?“ Harry zamířil do přední části učebny a odložil hůlku na profesorovu lavici. Věděl, že je to proto, aby si zvykl na bezbrannost, ale přišlo mu trochu hloupé vzdát se hůlky. Přece ji nehodlal použít proti Snapeovi, když to neměl dělat.

„Ano, zase. Člověk nemůže v mentálním umění pokročit jen tak, že si vyčistí mysl. Je třeba rozvíjet i další dovednosti. Soustředění. Vnitřní klid. Vytrvalost. A tak dále. Máš mnoho dovedností a vlastností, které ti dobře poslouží, ale stále ti chybí dostatečná úroveň soustředění.“

„Vnitřní klid zní jako větší zábava, na které se dá pracovat,“ poznamenal s pozvednutým obočím. „Zapálit svíčky, pustit si hudbu, trochu se uvolnit… Můžu místo toho udělat tohle?“

Snape hartusil. „To není zrovna typ vnitřního klidu, který by ti dobře posloužil, když budeš čelit mentální invazi. Ale rozhodně si zapal tolik svíček, kolik chceš, pokud to budeš dělat ve svém volném čase.“

„Možná byste měl taky zapálit pár svíček,“ navrhl Harry přehnaně nevinným tónem. „Mohlo by vám to pomoct se uvolnit.“

Usmál se, když na něj Snape upřel dlouhý trpitelský pohled, a přikázal: „Posaď se.“

Harry se posadil a následující hodinu a půl zavíral oči a čistil a posiloval svou mysl, zatímco Snapeova hůlka na něj vrhala nejrůznější rozptýlení – hlasy, které na něj štěbetaly a pak na něj křičely; silný vítr, který ho málem shodil ze židle; drápy a vrčení divokého zvířete. Dařilo se mu to docela dobře až do posledního z nich, které nezvládl a doširoka otevřel oči. Srdce se mu rozbušilo při představě, že ho roztrhá lev nebo tygr, i když věděl, že to není skutečné, a úplně to narušilo jeho soustředění. Snape ho nutil, aby to zkoušel znovu a znovu, chtěl, aby se dostal do bodu, kdy bude moci vyrušení účinně ignorovat.

„Nevím, proč bych měl,“ postěžoval si. „Přece nebudu ignorovat, že na mě něco útočí. Kdybych to udělal doopravdy, byl bych mrtvý!“

„Ano,“ souhlasil Snape, „ale musíš být schopen vidět nebezpečí a zároveň si udržet štíty. Udržet si je tady uprostřed rozptýlení je první krok. Jakmile to zvládneš, přejdeme na multitasking a můžeš se cvičit v obraně proti útočným lvům do sytosti.“

Snažil se ze všech sil udělat, co Snape řekl, přestože by se mnohem raději pustil do učení, jak nebezpečí porazit, než do nácviku, jak ho ignorovat. Myslel si, že se mu to také docela daří, ne-li dokonale, protože když skončili, Snape měl ve tváři onen spokojený výraz, na který se Harry už začal těšit na konci každé lekce.

„Nezapomeň si každý večer před spaním vyčistit mysl,“ poučil ho Snape. „A alespoň jednou denně se o to pokus také uprostřed rozptýlení. Třeba ve své společenské místnosti, nebo při poslechu nějaké té protivné hudby, kterou poslouchají tví přátelé.“

Harry přikývl. „Nebo ve třídě,“ pronesl s posměšnou vážností.

„Nebudeš používat nitrobranu jako výmluvu, abys nedával ve výuce pozor,“ ucedil Snape a Harry se zazubil nad tím, jak snadno se ten člověk nechá vytočit.

Vstal a protáhl se, pak si prohlédl kotlík a několik lahviček s lektvary na Snapeově stole. „Potřebujete pomoct?“

Snape se obrátil pracovní desce. „Ne, skončil jsem dřív.“

„Aha.“ Rozpačitě se postavil. Nechtěl jít, ale nechtěl ani přiznat, že nechce jít. Snape byl příliš vnímavý. Dřív nebo později by přišel na to, že Harry se nebelvírské společenské místnosti vyhýbá, protože ho unavuje před kamarády předstírat, že je všechno v pořádku, a své ložnici se vyhýbá, protože ho unavuje strach z toho, co se stane, když zavře oči. Spolupráce se Snapem byla příjemná, protože profesor ho nechal určovat tempo. Poslední dobou mu nevadilo, když měl Harry upovídanou náladu, a také mu nevadilo, když chtěl prostě jen na hodinku mlčet se svými vlastními myšlenkami. Tohle by byl tichý večer, to věděl. Hlava ho bolela ještě víc a hůř by to skrýval, kdyby si dál povídali.

„Uvědomuješ si, že nemáš žádnou povinnost mi pomáhat?“ Snape se pátravě naklonil. „Tohle není výměna služeb. Za to, že tě naučím nitrobranu, nic nepožaduji.“

„Ano. Samozřejmě. Jo, já vím. Já jen…“ Pokrčil rameny. „Je to tu hezké. Klidné. Líbí se mi tu.“

Snape se ušklíbl. „Nebelvírská věž není ztělesněním klidu? To mě opravdu šokuje.“

Harry se usmál, když došel ke stolu a strčil si hůlku do kapsy. „Ne… ehm… chci říct, že je tam klid poté, co jde většina lidí spát. Ale jo… jinak nic moc.“ Nepohnul se k odchodu, i když věděl, že by měl, a Snape ho přejel zkoumavým pohledem. „Jste si jistý, že nepotřebujete pomoc?“ Zadržel přikrčení a doufal, že nezní tak pateticky, jak si myslel.

Pokud zněl pateticky, Snapeova tvář to neprozrazovala. Profesor jen mávl rukou nad lahvičkami s lektvary na svém stole. „Když tak zoufale toužíš být užitečný, můžeš je vrátit na svá místa. Věřím, že víš, kam která patří?“

Harry horlivě přikývl a sebral několik flakónků. Teprve při druhé cestě do Snapeových soukromých skladů jeho oči nevyhnutelně upoutala nenápadná nádobka na prostřední polici, která jako by si žila vlastním životem. Zvykl si na to, jak se mu při pohledu na ni zrychlí tep, a na představy, které se mu honí hlavou o tom, jak ji jednoduše strčí do kapsy – bylo by to tak snadné – a připraví si tak konec svých nocí plných nočních můr a unavených dnů plných bolesti hlavy. Stačila jedna sklenice zmijích jazyků a mohl si uvařit tolik lektvaru Bezesného spánku, že by mu vystačil nejméně na dva měsíce. Věděl to – dvakrát si ověřil recept.

Kousl se do rtu a zavrtěl hlavou. Ne. Okrást Snapea… z toho by se už nevzpamatoval. Tedy pokud by se to ten muž nikdy nedozvěděl…

Líbilo se mu, jak se věci vyvíjely, když na něj byl Snape pyšný, že je silný a zdánlivě bez nočních můr. Nechtěl, aby se dozvěděl, že má problém s hlavou, že nedokáže překonat letní události, že si vypěstoval strach ze tmy a že nadskakuje při hlasitých zvucích. Snape si prošel mnohem horšími věcmi a rozhodně netuhl a netřásl se, ani si nestěžoval na noční můry. Stačilo by, aby to řekl Pomfreyové, a poslali by ho k léčiteli mysli, a všichni by věděli, že Harry Potter je zlomený.

Neuvědomil si, že natáhl ruku a dotkl se láhve, dokud neslyšel, jak na něj Snape volá z vedlejší místnosti a ptá se ho, jestli se neztratil. Vyskočil, hmátl po sklenici, když se převrhla z police, a vydechl úlevou, že ji nerozbil. A… teď ji měl v rukou. Zatajil dech a v příští vteřině, téměř bez přemýšlení, měl sklenici bezpečně v kapse, skrytou pod látkou hábitu, a rychle se vracel do třídy.

„Je všechno v pořádku?“ Snape povytáhl obočí a Harry si pomyslel, že se mu v životě neudělalo tak zle od žaludku. Měl záchvat dočasného šílenství, tak to bylo, a musel sklenici vrátit zpátky, než to Snape zjistí a rozhodne se, že už s ním nikdy nechce mluvit. Už dvakrát porušil jeho důvěru. Byl si jistý, že potřetí už to nepřežije. Co to bylo za mudlovské rčení, které Dudley rád opakoval? Třikrát a dost. Potlačil vzedmutou paniku.

„Ehm…“ vypískl a odkašlal si. „Myslím, že jsem… jsem dal něco na špatné místo. Půjdu to přesunout…“

Snape mávl rukou. „Nebuď směšný. Počká to. Já vlastně…“ Muž se odmlčel a pohrával si s malým balíčkem v hnědém papíru na stole, jako by byl z něčeho nervózní, a Harry by o tom možná přemýšlel víc, kdyby mu právě neprobíhal život před očima. „Tohle je pro tebe. Aby sis ho nechal,“ zarazil se Snape a rozpačitě strčil balíček Harrymu.

Ten si ho automaticky vzal a snažil se skrýt, jak se mu třesou ruce. Pohnout jimi, aby balíček otevřely, se zdálo být tím nejlepším způsobem.

„Ne,“ Snapeova ruka sebou trhla, jako by ho chtěla zastavit, a pak mu zase klesla k boku. Odkašlal si a zabýval se nějakými papíry na stole. „Otevři to později. V ložnici.“

Harry automaticky přikývl – příliš se mu ulevilo, než aby se obával, že muže urazí, a rychle odešel. Ani si nebyl jistý, jestli nezapomněl poděkovat, než vyběhl ze třídy.

Sotva vzal na vědomí pozdravy svých přátel, spěchal společenskou místností a řekl jen tolik, aby je příliš neznepokojoval, a jakmile dorazil do ložnice – díky Merlinovi do prázdné ložnice –, odklopil víko svého kufru. Aniž by se na ni podíval, zahrabal inkriminovanou sklenici do nejvzdálenějšího rohu pod vrstvu drobností, a pak kufr zavřel a posadil se na něj. Nechtěl ji použít. Nechtěl. Přinese ji na příští hodinu – samozřejmě schovanou – a donese ji s sebou do Snapeových skladů a vrátí ji, aniž by Snape něco zjistil. Ten jistě zmijí jazyk nepoužíval pravidelně. Určitě si nevšimne, že je pryč.

Protože kdyby to udělal, následoval by velmi krátký myšlenkový skok k Harrymu, jedinému studentovi s pravidelným přístupem do jeho zásob a jedinému, kdo nutně potřeboval lektvar, jehož hlavní přísadou byla právě ta, která náhodou chyběla.

Roztřeseně vydechl. Do čtvrtka zbývaly už jen dva dny. Mohl by to zvládnout. Mohl by se chovat přirozeně a Snape by si toho nemusel všimnout, a pak by svou chybu napravil a Snape by se to nikdy nedozvěděl.

Neuvědomil si, že stále drží v ruce balíček od Snapea, dokud se mu papír v rukou nepomačkal. S povzdechem se přesunul na postel a pomalu ho rozbalil prsty, které se mu ještě třásly. Nedokázal si představit, co by mu učitel mohl dát, aby to před ním neměl otevřít. Papír odpadl a odhalil malou obdélníkovou krabičku s pantem na jedné straně. Opatrně ji otevřel a zadíval se na její obsah.

Brýle. Snape mu dal brýle. Ruce se mu teď třásly z jiného důvodu a s úctou přejížděl prsty po tmavých obroučkách. Byly téměř totožné s jeho současnými, jen nové a možná o něco širší. Pravděpodobně byly určeny pro dospívajícího nebo dospělého, ne ty dětské brýle, které stále nosil a doufal, že to nikdo nepozná. Sundal si je a opatrně si na nos nasadil nové. Na pár vteřin se rozostřily a pak se svět proměnil v křišťálově čistý. Ústa se mu otevřela. Samonastavovací brýle! S úžasem zíral na četné záhyby na závěsech a drobné třísky ve dřevě rámu postele, které viděl do nejmenších detailů. Teď už plavaly rozostřené z jiného důvodu, protože se mu oči zalily slzami.

Opatrně vrátil brýle do krabičky, položil ji na noční stolek, vrhl se na břicho na postel a rozplakal se.

ooOOoo

Pokojem se ozývalo chrápání, ale to nebylo to, co ho probudilo.

Probudily ho výčitky svědomí, dnes večer už potřetí. Nebo se alespoň domníval, že to byla ta příšerná nevolnost, která se mu vedle urputné bolesti na hrudi zvedala v žaludku. Jeho svědomí nebylo příliš nenápadné.

Otočil se, ve tmě zíral na rozmazané obrysy závěsů své postele a v duchu si přehodnocoval, jaký je strašný, příšerný, hrozný a k ničemu člověk. Všechno pokazil. Ani výměna sklenice to nespraví, protože vždycky bude vědět, že Snapea zradil, i kdyby se to Snape sám nikdy nedozvěděl. A pak musel Snape jít a dát mu něco, co mu jeho vlastní příbuzní nechtěli dát, a jeho přátelé si nevšimli, že to potřebuje, a byl to jeden z nejlepších dárků, které kdy dostal, a… a… byl strašný, příšerný, hrozný, k ničemu člověk. Popotáhl.

Nemohl brýle přijmout. Pokaždé, když si je nasadil, myslel na to, že by mu je Snape nedal, kdyby věděl, jaký člověk se z Harryho vyklube. Kdyby to věděl, tak by Harryho vykopl na dlažbu. Už by s ním nikdy nepromluvil, stejně jako předtím, jenže mnohem hůř, protože Harry by věděl, že ho zase nenávidí.

Protože třikrát a dost.

Otřásl se a schoulil se na bok. Zavřel oči, ale věděl, že tentokrát spánek nepřijde. Mohl si za to sám, rozhodl se. Všechno to začalo proto, že se chtěl zbavit nočních můr. No, pokud měl být za pokání proklet k bezesným nocím po zbytek života, bylo to spravedlivé.

Třikrát a dost.

Schoulil se pevněji, ale v hlavě se mu stále dokola opakovala ta slova.

Třikrát a dost.

Třikrát a dost.

Třikrát a dost.

Ucítil mravenčení v prstech, otevřel oči a uviděl jiskru, která se vznesla vzhůru, a pak další – Ne! Vyskočil z postele a cestou ke kufru si nasadil brýle – své staré brýle. Tohle nemohl udělat, nemohl. Nemohl takhle žít až do čtvrtka. Žaludek se mu svíral, jestli se to Snape dozví, srdce mu bušilo v hrozném očekávání, kdy ten muž prohlásí, že s Harrym navždy skončil, nemluvě o obavách, že každou chvíli ztratí kontrolu nad svou magií, stejně jako ztrácí kontrolu nad svou myslí. Pokud to byl konec, pak musel vědět, že je to konec. Co bylo malé porušení večerky a otravování profesora proti hrozícímu zániku veškeré důvěry, kterou si se svým profesorem vybudoval během nejdelšího léta života?

Rychle a tiše vyprázdnil tašku s knihami, naplnil ji pouzdrem na brýle a nádobkou na lektvary a pak popadl svůj neviditelný plášť. Obul si boty, ale neobtěžoval se převléknout z pyžama, do kterého se oblékl teprve před hodinou. Ve věži bylo ticho a Buclatá dáma jen zívla, když se vydal ven a procházel bludištěm chodeb, až se po celé věčnosti – a příliš, příliš brzy – dostal do sklepení a zahnul za roh do chodby s lektvary. Další věčnost stál před Snapeovým kabinetem, zatímco zvažoval svůj další krok. Uvědomil si, že ani neví, kde jsou Snapeovy soukromé prostory, a i kdyby to věděl, jaký má plán? Vyrazit dveře a požadovat, aby se muž probudil ze spánku a vyslechl si přiznání, které ho mělo přimět Harryho znovu nenávidět?

Sundal si neviditelný plášť, nacpal ho do tašky a pak se posadil zády opřený o dveře, nohy pokrčené a tašku přitisknutou k hrudi. Předpokládal, že by tu mohl přečkat do rána. Snape byl ranní ptáče; jistě bude první, kdo se odváží na chodbu. Ale co když ne…?

Zachvěl se. V noci byla v podzemí zima. Měl si vzít kabát. Přitiskl si kolena k hrudi a zabořil obličej do tašky. Bylo to však příliš nepříjemné, než aby to vydržel, a tak konečně zvedl hlavu a zadíval se na svou pravou ruku. Stejně byl v háji, takže může Snapeovi poskytnout ještě další důvod, aby se na něj zlobil, pomyslel si otupěle, když přiložil palec k malému stříbrnému prstenu a cítil, jak se mu na prstu zahřívá.

Trvalo to jen několik sekund. Uslyšel bouchnutí dveří, otočil hlavu na stranu a sledoval, jak jeho profesor vybíhá z otevřených dveří na konci chodby. Tak tady jsou Snapeovy komnaty, pomyslel si zvláštním, odtažitým způsobem. V okamžiku, kdy ho Snape spatřil, si už tak odtažitě nepřipadal. Než se stačil vzpamatovat, byl už u něj a on mžoural do jasného konce rozsvícené hůlky. Ruce mu ležely na tváři, kontrolovaly mu jizvu a kůži na hlavě, jestli není zraněná, a Snape něco říkal, ale Harry přes bušení srdce v uších nedokázal říct co, jen to, že jeho hlas zněl ustaraně.

Harry se snažil vysvětlit, že je v pořádku, ale vyšlo z toho jen vzlykání. Odstrčil od sebe ruce a vymrštil se na nohy. Snape by si o něj nechtěl dělat starosti, kdyby to věděl.

Přes bušení v uších se k němu doneslo horečné ‚Harry‘, a to ho přivedlo k sobě. Snape mu občas říkal Harry a on měl rád, když mu tak říkal, a právě teď, když se chystal zjistit, jak strašný, příšerný, hrozný a k ničemu člověk Harry je, to pro něj bylo to nejhorší. Opravdu neměl důvod to déle odkládat, věděl, a tak třesoucíma se rukama otevřel tašku a strčil Snapeovi do hrudi sklenici se zmijími jazyky. Ten ji zachytil rukama a Harry se mu nemohl podívat do očí, ale poznal, kdy Snapeovi došlo, co to je, protože jeho tělo úplně ztuhlo.

„Omlouvám se,“ vypravil ze sebe. „Je mi to líto.“ Utřel si nos do rukávu a napadlo ho, že kdyby Snape nějakým zázrakem nebyl úplně znechucený tím, že Harry krade, rozhodně by byl nad tím, jakou mokrou a usmrkanou trosku ze sebe dělá. Nebo že ztratil první dárek, který mu dal. Přiznání se mu vysypalo ze rtů. „A ztratil jsem ten kámen. Kámen mojí mámy, ten, co jste mi dal.“

Soustředil se na mužovu dlouhou šedou noční košili a na jeho ruce, v nichž svíral sklenici, takže když po celé minutě muž natáhl ruku, ucukl. Ruka se zastavila a pak se znovu natáhla. Pevné prsty se mu stočily kolem paže a poháněly ho chodbou. Byl si jistý, že ho vedou do ředitelny, dokud nedošli k otevřeným dveřím na konci chodby a Harry se zarazil. V žádném případě nesměl vkročit do profesorových soukromých prostor.

„Jdi dovnitř,“ pokynul Snape tiše, zatlačil rukou na zádech a Harry se ocitl v malém obývacím pokoji zařízeném opotřebovanou zelenou pohovkou, křeslem na čtení a velkou policí s knihami. Profesor ho strčil na pohovku a zmizel v dalších dveřích.

Využil Snapeovy nepřítomnosti, aby se pokusil přestat plakat, a několikrát se mělce a přerývaně nadechl. Vyskočil, když se muž náhle vrátil a položil na konec pohovky polštář, načež Harrymu podal deku.

Ten se na Snapea nechápavě podíval. Nebyl schopen poznat, co si profesor myslí, jeho špionážní maska byla pevně na svém místě, a tak ze sebe vypravil: „Já… já nevím… co…?“

„Jsi zraněný? Něco tě bolí?“ zeptal se profesor tiše a Harry jen němě zavrtěl hlavou. „Tak spi. Promluvíme si zítra.“

Pak se vrátil ke dveřím a Harry se vymrštil na nohy. „Ne! Ne, já… já potřebuju –“ odmlčel se, protože opravdu nebyl v pozici, kdy by mohl požadovat, co potřebuje, nebo ano? „Prosím,“ žadonil, „jen mi to řekněte hned.“

Snape ho pozoroval s nevyzpytatelným výrazem. „Co ti mám říct?“

Harry si vztekle otřel obličej. „Vy… Vy víte co. Já… já se strašně omlouvám. Vím, že… a vy jste asi… a zasloužím si to, já vím. Jestli – jestli mě chcete přestat u-učit. A –“ a nenávidět mě a navždy mě ignorovat, dodal v duchu, ale nahlas to říct nedokázal. Byl si docela jistý, že jeho nešťastný obličej to řekl za něj.

Snape se zhluboka nadechl a Harry považoval za štěstí, že se tím alespoň uklidnil, než se do něj pustí. Přinutil se necuknout, když Snape obcházel pohovku, i když se nezastavil. Než si Harry stačil uvědomit, co se stalo, měl usoplený nos přitisknutý ke Snapeovu rameni a držely ho silné paže.

Stáli na místě, oba sotva dýchali, a Harry si byl jistý, že Snapeovi to musí být stejně nepříjemné jako jemu. Nakonec se mu podařilo vykoktat: „Co to je?“

„Objetí,“ odpověděl Snape strnule. „Poskytují… útěchu.“

Nejspíš bylo dobře, že byl Harry tak rozrušený, protože za jiných okolností by se možná rozesmál. Snape zněl, jako by mu vysvětloval cizí pojem – což pro něj objetí nejspíš bylo – nebo jako by narazil na knihu o výchově a rozhodl se čistě klinickým způsobem uvést jeden z pojmů do praxe.

Když Snape ztuhl a začal se odtahovat, Harry ho rychle pevně objal kolem zad a přinutil ho zůstat. Tohle bylo jedno z nejnepříjemnějších objetí, jakého se mu kdy dostalo, a zároveň jedno z nejlepších, a on nebyl připravený nechat si ho vzít. Zavřel oči a zabořil hlavu do šedé látky pokrývající profesorovo rameno a bylo mu jedno, že se mu brýle zarývají do kůže. Znovu se rozplakal, ale byl to ten tichý, chvějící se pláč, a Snape se v objetí uvolnil, místo aby se odtáhl, a teď už to bylo příjemnější, takže se Harry držel. Pořád se cítil hrozně, ale cítil i hlubokou úlevu, protože Snape by se jistě neobtěžoval ho utěšovat, kdyby se ho chystal vykopnout na dlažbu. Teď měl naději, že možná přece jen všechno nezkazil, a přitiskl se k němu ještě pevněji. Teprve když už neplakal a jeho záchvěvy byly ojedinělé, uvědomil si, že Snape hodlá počkat, až se odtáhne, a neochotně ho pustil, ustoupil a otřel si přitom obličej.

Podíval se na Snapea, ale ten mu nedal čas, aby se ztrapnil víc, než už udělal. Jemně ho strčil na pohovku a přikryl dekou. „Spi,“ zopakoval tichým hlasem. „Ráno si o tom promluvíme.“ Sundal Harrymu brýle, lehce se dotkl jeho ofiny a na odchodu ztlumil světlo.

Harry se schoulil do klubíčka, zul si boty, škytl a vdechoval vůni lektvarů a knih, která se držela ve vzduchu. Oči se mu zavřely a krátce ho napadlo, že všechen ten pláč byl přeci jen k něčemu dobrý, protože téměř okamžitě usnul.