Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 19 

Rozhodla jsem se, že si užiju prodloužený víkend, a protože výroční hostina byla v pátek večer, vzala jsem si volno od čtvrtka do pondělí. Pracovala jsem tvrdě, moje trojice neohrožených spolupracovníků byla i bez mé přítomnosti docela schopná, a řekla jsem si, že pokud si nemůžu vzít pár dní volna teď, abych oslavila naše – tedy Harryho – vítězství nad Voldemortem, tak kdy už? Dlouho jsem spala, užila si pomalé, přirozené probouzení, které bylo v mém životě až příliš vzácné, a přemýšlela o nadcházejícím dni. Potřebovala jsem jet do Londýna, abych si vyzvedla šaty na zítřejší večerní slavnost, ale nejdřív jsem musela mít svou ranní dávku kofeinu. Převalila jsem se v posteli a zavolala přes chodbu do Severusovy kanceláře.

„Severusi?“

„Myslel jsem, že se už nikdy neprobudíš,“ řekl zřetelně rozmrzelým hlasem. „Kávový kartel?“

„Můžeš mi dát deset minut, abych se osprchovala?“

„Pokud musíš,“ zamumlal. „Ale rychle.“

„Ano, pane profesore,“ řekla jsem a předstírala salutování, které samozřejmě nemohl z vedlejší místnosti vidět.

Vrhla jsem se do sprchy a rychle se umyla. Když jsem seběhla po schodech, plně oblečená a s vlasy svázanými do nedbalého uzlu, našla jsem Severuse, jak na mě čeká v obývacím pokoji. Měl na tváři podivný výraz, který naznačoval, že je něčím více než jen trochu zaujatý.

„Neříkej, že mi to trvalo příliš dlouho. Sotva jsem se stihla osušit, “ řekla jsem, když jsem popadla sako a oblékla si ho.

„Ne, jistě že ne.“ Zavrtěl hlavou a sklonil se, aby mě políbil na dobré ráno. Vyměnili jsme si obvyklé ranní zdvořilosti (Jak jsi spala? Dobře, a ty? Dobře.) a vydali se do Kávového kartelu.

„Jaké máš na dnešek plány?“ zeptal se Severus cestou.

„Musím na skok do Londýna. Vyzvednout si šaty na zítřejší večer. Zítra odpoledne si zajdu ke kadeřníkovi, než vyrazíme. A ty?“

„Taky do Londýna, pro hábit.“

„Chceš jít na oběd do Děravého kotle?“

„To by šlo,“ souhlasil a pak se ponořil do ticha. Začínalo to vypadat na den jednostranné konverzace a já si říkala, copak asi Severuse zaměstnává, že je tak mlčenlivý.

„Jsi strašně zamyšlený,“ poznamenala jsem. A čekala.

„Uvažuji, jaké to bude, až se vrátím do Bradavic,“ řekl nakonec.

„Ach?“ To bylo to poslední, na co jsem chtěla myslet, a tak jsem se na to připravila. Ale Severus opět nespěchal s dalším sdělováním svých myšlenek.

Blížili jsme se ke kavárně. Možná bych mohla zkusit vnést do situace trochu humoru?

„Co si počneš bez své dávky kávy z Kartelu, až se vrátíš do Bradavic?“ škádlila jsem ho. „Ta, kterou vaří domácí skřítci, je sice dobrá, ale není to ono.“

Místo odpovědi zabručel.

„Mohla bych ti o víkendech nosit latté,“ pokračovala jsem. „Možná pod stázovým kouzlem? Zůstalo by dost horké, než bych se tam přemístila, ale během dlouhé cesty do hradu by asi vychladlo.“

Chystala jsem se otevřít dveře Kávového kartelu, když mě Severus chytil za paži a strhl mě zpět. „Buď chvíli zticha, ano?“

Zmateně jsem na něj zírala. „Dobře.“

„Musím se tě na něco zeptat…“

„Na co?“ Nejistota v jeho tváři mi připomněla intermezzo ve Weasleyovic kůlně na košťata.

Zhluboka se nadechl a řekl: „Vezmi si mě, Hermiono.“

Dokázala jsem na něj jen hledět. Řekl právě to, co jsem si myslela, že řekl? „Cože?“

„Požádal jsem tě o ruku,“ zopakoval Severus a zamračil se, jako by chtěl říct: ‚Ta otázka by měla být jasná, čemu na „Vezmi si mě“ nerozumíš?‘

Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, jednou, dvakrát, ale nevydala jsem žádný zvuk. Severus Snape mě požádal o ruku. Severus Snape mě požádal o ruku! Štěstí mě téměř zahltilo a byla jsem připravena vykřiknout ‚Ano, ano, ano!‘, když se rozhodl tuto myšlenku rozvést.

„Nechci vztah na dálku. Je hloupé, abys žila v Cokeworthu, zatímco já v Bradavicích. Na takovém uspořádání není nic ani vzdáleně lákavého.“

Můj balónek radosti náhle praskl.

„Počkej,“ vyhrkla jsem nevěřícně, „jen abych si to ujasnila, ty si mě chceš vzít, protože to pro tebe bude pohodlnější?“

„Cože? Samozřejmě že ne.“

„Ale právě jsi to naznačil!“

„No, bylo by to pohodlnější,“ namítl.

„Nezajímá mě pohodlí,“ protestovala jsem rozhořčeně. „Proč jinak by sis mě chtěl vzít? A měl by to být sakra dobrý důvod, Severusi Snape!“

„Protože tě miluji a chci s tebou strávit zbytek života, ty hloupá ženská!“ řekl podrážděně, jako by jeho důvod byl od začátku zcela zřejmý.

Byla jsem v pokušení, v silném pokušení, nechat ho v nejistotě. Dokonce i vytáhnout na něj hůlku nebylo vyloučené. Na druhou stranu, tohle byl Severus Snape, a bylo nepravděpodobné, že by si klekl s prstenem v ruce a chrlil květnatá slova oddanosti. Snažila jsem se mluvit klidně. „Prosím, řekni, že to myslíš vážně,“ žádala jsem. „Že to neříkáš jen proto, že si myslíš, že to chci slyšet.“

„Samozřejmě, že to myslím vážně. Kdybych to tak nemyslel, nepožádal bych tě.“ Tentokrát v jeho hlase nebyla ani stopa netrpělivosti, jen pevné přesvědčení.

Než jsem se stačila ovládnout, zamlžily se mi oči. „Pak ano. Také tě miluji, Severusi, teď i navždy. Ano, vezmu si tě.“

A profesor Severus Snape, který kdysi přísahal, že nebude tolerovat žádnou formu veřejného projevu náklonnosti kromě držení se za ruce, mě vzal do náruče a políbil mě, přímo před Kávovým kartelem.

xxx

Snídaně v kavárně probíhala asi takto: Kdy? Kde? Kdo?

Nikdy by mě ani v nejdivočejším snu nenapadlo, že dnes ráno budu plánovat svou svatbu. Byl to závratně nádherný obrat událostí, který mi téměř vyrazil dech.

Severus se napil svého latté. „Předpokládám, že budeš chtít velkou svatbu?“ zeptal se tónem, který naznačoval, že by takovou událost sice toleroval, pokud by to bylo nutné, ale rozhodně by to nebyla jeho představa.

„Vlastně ne. Něco malého a klidného. Jen pár lidí.“

„To by byla i moje volba.“

„Dobře. Tím to máme hotovo.“ Což vlastně nic moc nevyřešilo, ale byl to začátek. „Kdy?“

„Samozřejmě před prvním září.“

„Samozřejmě. Ale je před námi tolik jiných svateb.“ Bezmyšlenkovitě jsem poklepávala na šálek se svým flat white, zatímco jsem přemýšlela o nadcházejícím létě.

„Jak to myslíš? Myslel jsem, že se bude konat jen Potterova svatba, příští měsíc,“ poznamenal Severus.

„No, Ron požádal Janelle o ruku. Stanovili datum na srpen.“

„Předpokládám, že jsem pozván?“

„S tím počítej.“

Severus si povzdechl. „Takže červenec?“

Otevřela jsem ústa, abych souhlasila, když mě napadlo něco dalšího. „Aha. Gavin Stringfellow se žení v červenci. Clare mi včera osobně doručila pozvánku.“ Můj bývalý pronajímatel pracoval dlouhé hodiny a snažil se dokončit rekonstrukci domu v Tkalcovské ulici číslo tři, řekla mi Clare. Sehnal i skříň do ložnice a Brenda věšela závěsy.

„Takže je nemožné se brát v měsíci, kdy má sňatek někdo jiný?“

„Ne, nebuď pošetilý. Je to prostě… já nevím. Trochu moc.“

Můj snoubenec si povzdechl a podíval se na mě, jako by mi přijetí jeho žádosti o ruku zamotalo hlavu. „Když nic jiného,“ řekl, „myslím, že bys mezitím měla odejít ze svého bytu. Nemá smysl dál platit nájem, když tam skoro nejsi. A promluvím si s Minervou o tom, aby nám v Bradavicích zajistila větší ubytování.“

„Rozhodně.“

Probírali jsme i jiné věci: Přemisťovat se každý den do práce oproti odletaxování se, jíst se Severusem ve Velké síni nebo v našich pokojích a jestli si ponechám své příjmení.

„Budu používat obojí,“ řekla jsem s nádechem prudkosti. „Jsem Grangerová a tu část sebe neztratím jen proto, že se za tebe provdám. Budu Hermiona Snapeová-Grangerová.“ Kdyby to bylo nutné, budu o tohle i bojovat.

Severus se na mě pobaveně podíval. „Dobře. Nežádal jsem tě, abys vybrala nějakou konkrétní možnost, Hermiono. Jen jsem chtěl znát tvé pocity z této věci. A teď… zpátky k otázce kdy.“

Ach jo. Tohle. Zatímco se Severus vracel pro naši druhou rundu kofeinu, já jsem o tom přemýšlela. Stejně jako jsem vždycky předpokládala, že si vezmu Rona, předpokládala jsem také, že to bude zahrnovat velký obřad v Doupěti, jako tomu bylo v případě Billa, Percyho a George. Co člověk dělá, když si bere Severuse Snapea? Uspořádá svatbu v Bradavicích, třeba ve Velké síni?

Mohli bychom pozvat Harryho a Ginny, samozřejmě, spolu s Ronem a Janelle, Molly a Arthurem, pravděpodobně George s Angelinou. Měl jsem k nim nejblíž, ale kdybychom nepozvali Percyho, Penelope, Billa a Fleur, mohli bychom vyhrotit city. Ani jsem se nedotkla otázky Clare, Sondry a Dexe, ani jsem neuvažovala o tom, že by Severus pravděpodobně chtěl pozvat bradavický učitelský sbor. Seznam hostů se rozrůstal.

Tehdy mě to napadlo: mohli bychom se vzít na nejbližším kouzelnickém matričním úřadě, který se v našem případě nacházel v Manchesteru. Jen Harry a Ginny, Ron a Janelle, Molly a Arthur. Severus by mohl pozvat jen Minervu a jednoho nebo dva další. To bylo mnohem proveditelnější řešení, i kdyby byla vyloučena polovina Weasleyových. Budou se s tím muset prostě smířit.

„A co,“ řekla jsem, když se Severus vrátil s našimi kávami, „ministerská matrika v Manchesteru? Pokud se nechceš vzít v Bradavicích.“

Položil přede mě můj nový flat white a posadil se. „Bradavice? Ani v tomto, ani v příštím životě. Matrika bude v pořádku.“

Což se postaralo o to Kde. „Nevím, kolik lidí bys chtěl pozvat; napadlo mě jich asi půl tuctu.“ Usrkla jsem si kávy a čekala na jeho odpověď. Když Severus hned nic neřekl, vzhlédla jsem a zjistila, že na mě upřeně zírá. „Co?“

„Co kdybychom nikoho nepozvali? Co kdybychom tam byli jen my dva a svědci, které by nám mohla poskytnout matrika?“

Nikoho jiného? Chtěla jsem začít protestovat, ale najednou ta myšlenka v mých očích získala na hodnotě. Severus nechtěl žádné divadlo, já taky ne. Ritě Holoubkové byl zákaz psaní zrušen jen pár dní předtím a naštěstí zatím nepovažovala za vhodné o nás spekulovat. Místo toho se soustředila na nadcházející svatbu Harryho a Ginny a psala sloupky s absurdními titulky jako ‚Ginevra Weasleyová říká, že ji Harry Potter porazil‘. Pravda v té malé zavádějící kravině spočívala v tom, že Harry těsně porazil Ginny v napínavé famfrpálové hře, ale to by samozřejmě nezískalo žádnou vášnivou čtenářskou pozornost. Severus a já bychom se mohli tiše vzít a oznámit to, až bude sňatek uzavřen.

„Myslím, že by se mi to líbilo,“ řekla jsem. „A teď zpět k velké otázce: kdy?“

„A co květen?“ zeptal se opatrně.

Zamrkala jsem. „Teď je květen.“

„Přesně tak,“ řekl Severus s úšklebkem. „Vidíš nějaký smysl v dlouhých zásnubách?“

Viděla jsem? Odpověď byla oslepující. „Ne.“

A pak bomba dopadla.

„Máš tenhle víkend prodloužený, že?“ zeptal se a prohlížel si mě přes svůj šálek kávy.

„Myslíš, abychom se vzali dnes?“ zamručela jsem neobratně.

Severus pokrčil rameny, stále s tím nesnesitelným úšklebkem na tváři. „Ne nutně. A co zítra, před slavností? Pak bychom měli sobotu, neděli a pondělí na svého druhu líbánky.“

Chtělo se mi vykřiknout: „Jsem Hermiona Grangerová! Nevrhám se po hlavě do ničeho bez pečlivě promyšleného plánu!“, ale slova se mi v ústech nezformovala, pravděpodobně proto, že jsem je v tu chvíli měla dokořán. „Ale… co prsteny?“ vyhrkla jsem.

„Vím, že dnes musíme jet do Londýna pro oblečení, ale raději bych nevybíral prsteny v Příčné ulici, kde bychom se okamžitě stali terčem pozornosti médií. Co u mudlovského klenotníka?“

xxx

Zbytek dne ubíhal jako v mlze. Z omámené a ohromené jsem se do oběda stala divoce vzrušenou a nadšenou. Ze všeho nejvíc to byl útěk a cítila jsem, že je to naprosto správné a dokonalé ve všech možných ohledech.

Zatímco jsem si balila věci v bytě a domlouvala s pronajímatelem zrušení nájemní smlouvy, Severus jednal v Matriční kanceláři ministerstva v Manchesteru. Měli by nás oddat následující den ve dvě odpoledne, za předpokladu, že se svatba před tou naší příliš neprotáhne. Načasování bylo klíčové: měla jsem kadeřnici na půl čtvrtou a pak jsem se musela obléknout a do šesti se dostavit do Bradavic na hostinu.

Do Londýna jsme se přemístili každý zvlášť. Vyzvedla jsem si šaty, vyzkoušela si je, abych se ujistila, že mi padnou, a setkala se se Severusem v mudlovském klenotnictví, které jsem našla nedaleko Příčné ulice. Původně jsem si myslela, že si vezmu obyčejný prsten, ale Severus mě povzbudil, abych si vybrala něco hezčího.

„Nejsem bez svrčku, Hermiono,“ podotkl, „a nehodlám se ženit víckrát. Najdi si prsten, kterého si budeš cenit.“

Prohlížela jsem si prsteny poseté diamanty, ale byly docela drahé a rozhodně nebyly můj styl. Nakonec jsem si vybrala široký, filigránový stříbrný prsten, osazený jediným diamantem lemovaným safíry, mými kameny podle znamení zvěrokruhu.

„Je perfektní,“ řekla jsem spokojeně.

Severus mě překvapil, když si vybral prsten pro sebe. Napůl jsem předpokládala, že by mohl být typem muže, který nenosí snubní prsten, a potěšilo mě, když si vybral stříbrno-černý, který ho zaujal.

Klenotník byl samozřejmě v šoku, když jsme mu řekli, že si chceme prsteny vzít s sebou. Co jsme si to mysleli? Prsteny by musely být odeslány, aby nám je upravili na míru, a to potrvá ještě týden. Proč bychom chtěli prsteny, které nám nesedí? Jednoduché matoucí kouzlo se o vše postaralo a my jsme odešli z obchodu s prsteny v ruce.

Poté jsme se vrátili do Cokeworthu, abychom popadli dech, což trvalo celou půlhodinu. Pak Severus umístil na svou skříň a komodu rozšiřovací kouzlo a já jsem si sbalila věci z bytu a nastěhovala se.