Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 53. Uklidňující deka – 2/2

Do úterního večera zbývaly pouhé dva dny, ale trvalo celou věčnost, než přišel. Možná s tím měly co dělat Harryho bolesti hlavy, které už asi ani nebyly způsobeny odvykacím lektvarem, jako spíš jeho odhodláním přečkat dlouhé bezesné noci bez pomoci. Nebo s tím možná mělo něco společného počasí, protože od nedělního odpoledne téměř nepřetržitě pršelo. Když o tom tak přemýšlel, déšť odpovídal jeho náladě: temné, ospalé, nervózní, s příměsí naděje na možnost slunečného dne.

A teď byl tak unavený, že začal básnit. Skvělé. Prostě skvělé.

Zasténal a položil si hlavu do zkřížených rukou na jídelním stole. Světlo mu ničilo oči.

„Já tě slyším,“ zahučel Ron. „Bylinkářství bylo brutální. Což je směšné, ne? Bylinkářství má být takový milý, snadný předmět, a pak se profesorka Prýtová rozhodne, že nás půjde oznámkovat za to, jak umíme chytat lidožravé rostliny, než z nás udělají rostlinnou potravu.“

„Bylinkářství nemá být snadné,“ opravil ho Hermionin hlas z druhé strany stolu. Musela právě dorazit, protože u toho nebyla, když si Harry před necelou minutou zabořil hlavu do paží. „Být skutečným odborníkem ve studiu bylinkářství vyžaduje léta pokročilého studia. A muchomůrky skákavé jsou sotva masožravé, Rone.“

„Ne, ale zatraceně otravné jsou,“ zabručel Ron. Po další vteřině se tiše zeptal: „V pořádku, kámo?“

„Jo, fajn,“ zamumlal Harry do rukávu a nevšímal si, že se ho na to kamarádi v poslední době často ptají. „Nikdy to nebylo lepší.“ Vyhlédl z podpaží na dost dlouho, aby si ověřil, že Snape stále není u hlavního stolu, a pak se zabořil zpátky.

Měl pár dní na to, aby se těšil na obnovení výuky se Snapem, a už ho napadlo tolik věcí, které by mohl přidat na svůj seznam ‚otázek pro Snapea‘. Chtěl se dozvědět víc o nitrozpytu, o Smrtijedech, o Snapeovi samotném… a opravdu, opravdu chtěl vědět víc o své mámě. Hlavní otázka, ke které se stále vracel, však byla ta, kterou nehodlal položit nahlas: vrátil se Snape tentokrát nadobro, nebo jen do té doby, než to Harry zase podělá?

Protože to, že Harry něco pokazí, bylo v podstatě nevyhnutelné. Byl teenager a nejenže jeho kontrola impulzů nebyla vždy plně funkční, ale někdy udělal nebo řekl věci, o kterých ani nevěděl, že ho dostanou do problémů, dokud je neudělal nebo neřekl. Rozhodl se, že za to bude alespoň částečně vinit Dursleyovy. Jak měl vědět o všech možných způsobech, jak může něco pokazit, když se během jeho dětství nikdo neobtěžoval sednout si s ním a naučit ho, jak být normálním člověkem? A pak tu byla jeho tvrdohlavá samostatnost – další dar od Dursleyových –, která ho dostávala do problémů skoro stejně často, jako mu pomáhala.

Tentokrát se díky své tvrdohlavé samostatnosti rozhodl, že Snape bude mít mnohem větší šanci s ním zůstat, pokud Harry omezí stížnosti na své noční můry na minimum. Jistě, Snape říkal, že mu pomůže, dokonce se ho během každého z posledních dvou dnů ptal, jestli nepotřebuje pomoc, ale co to vlastně znamenalo? Lektvar nepřicházel v úvahu a jen přáním profesora ty sny nezmizí. Harry to viděl tak, že fňukání nad takovými věcmi, jako že se bojí tmy, by mu posloužilo jen k tomu, aby ho měl po krk rychleji. Už teď si byl docela jistý, že se nechá ukolébat falešným pocitem bezpečí a že Snape po měsíci nebo dvou usoudí, že je Harry příliš únavný na to, aby ho měl i nadále ve své blízkosti. Takže se přinejmenším chystal udělat všechno pro to, aby tuhle situaci se Snapem protahoval co nejdéle.

První krok: nebuď otravné, ufňukané malé děcko. Dál se ve svém plánu, jak si Snapea udržet, nedostal a zdálo se, že je to dobrý začátek.

Ucítil, jak se mu něco drobného a chladného přitisklo na paži, a zvedl hlavu. Hermiona držela v ruce malou lahvičku s lektvarem. „Přípravek proti bolesti hlavy,“ zodpověděla otázku v jeho tváři. „Nikdy bez něj neodcházej z domu,“ dodala s úsměvem, který tak docela nezakrýval její obavy.

„Díky, Hermiono,“ zašeptal, když se znovu podíval na hlavní stůl. Snape stále nikde. Nebyl si jistý, jak vážně to profesor myslel se sledováním každého lektvaru, který Harry vypije, takže si nehodlal v jeho přítomnosti bezostyšně jeden vzít. Napil se a okamžitě pocítil účinky. Stále se cítil unavený, ale světlo už nebylo tak jasné a bušení v hlavě se otupilo do slabé bolesti.

„Kéž bych mohl opustit hrad,“ zasténal Ron. „Jestli ten déšť do zítřka nepoleví, budu lítat na koštěti po chodbách, schválně, že to udělám.“

„To nemůžeš,“ namítl Harry a natáhl se pro rohlík. Teď, když už mu nebouchalo v hlavě, si uvědomil, jaký má hlad. „Jestli se dostaneš do potíží, tak letos nemáme pořádného záložního brankáře.“

„Hm,“ zamračil se jeho kamarád. „To máš pravdu, Harry. Myslím, že můžu počkat ještě jeden den, jestli se vyjasní.“

Hermiona dobromyslně zavrtěla hlavou a za chvíli už jedli a povídali si o dešti, famfrpálu a nadcházejícím úkolu z přeměňování. Než se nadál, bylo skoro sedm hodin a Ron na něj vrhal uštěpačný pohled, když mířil na hodinu nitrobrany.

Lekce nitrobrany proběhla dobře. Snape nepředstavil nic nového, jen zopakoval, co se Harry v létě naučil, a řekl mu, aby se posadil a cvičil, zatímco se on sám pustil do vaření lektvaru na vedlejším stole. To Harrymu nevadilo. Cvičení nitrobrany s profesorem nablízku ho uklidňovalo víc, než když cvičil na koleji, kde ho často jen pár vteřin dělilo od toho, aby ho vyrušil některý z jeho kamarádů.

Zpočátku bylo trochu obtížné se soustředit, protože byl večer a blížil se čas jít spát – poslední dobou opravdu nesnášel večerku –, ale oproti jeho posledním pokusům to bylo zlepšení. Než se nadál, Snapeův hlas prolomil jeho soustředění. „To pro dnešek stačí. Podařilo se ti postavit štít a udržet ho?“

Harry zhluboka dýchal, jak ho to Snape naučil, a pomalu se odpoutával od cvičení. Téměř po celé minutě otevřel oči a usmál se. „Jo. Myslím, že začíná sílit!“

Snape krátce přikývl. „Dobře. Příště budeme pracovat na posílení tvé mysli proti vnějšímu rozptylování.“

„Kdy se přesuneme na nitrozpyt?“ zeptal se. Snapeova tvář se stáhla, ale Harry nemohl litovat, že se zeptal. Znamení zla se nikam nechystalo. Čím dříve se Harry nitrozpyt naučí, tím lépe.

„Nitrozpyt vyžaduje větší soustředění,“ odpověděl Snape pevně, „a také schopnost nasměrovat vlákna mysli více směry. Na těchto dovednostech budeme pracovat nejprve prostřednictvím nitrobrany. Jakmile se ti podaří prokázat odpovídající úroveň ovládání, přejdeme ke studiu nitrozpytu.“

Harry stiskl rty. Znělo to jako záminka, aby se mohl věčně učit nitrobranu a nikdy nepokračovat v nitrozpytu, ale nechtěl se hádat. Zatím ne. Nejdřív bude tvrdě pracovat a pokusí se Snapeovi ukázat, že to zvládne.

„Máš hodinu do večerky,“ propustil ho Snape. „Nejlepší bude, když se vrátíš na kolej a pustíš se do práce na zbývajících školních úkolech.“

Harry se poškrábal na tváři. „Víte, že existují i věci, kterým se říká ‚zábava‘ a ‚přátelé‘, že? Život se netočí jen kolem školy.“

Snape po něm střelil skeptickým pohledem. „Jsi ve škole. Ať už se bokem věnuješ jakékoli zábavě a přátelům, tvůj život se točí a měl by se točit kolem studia.“

Harry tiše nesouhlasil, ale jen hartusil a šoupal nohama, aniž by se pokusil vstát. „Nepotřebujete s něčím pomoct?“

„Ty jsi na pojmu ‚pomáhat‘ docela závislý, viď?“ Snape přidal do kotlíku špetku něčeho práškového.

Harry pokrčil rameny. „Umím nasekat ingredience.“

„Moje ingredience už jsou připravené.“

„Můžu –“

„Byl jsi nebo nebyl ještě před pár vteřinami posedlý tím, že se pobavíš se svými přáteli?“

„Být tady je taky zábava.“ Přistoupil blíž a nahlédl do kotlíku. „To má tak bublat?“ Snape mu věnoval pohled, který plně vyjadřoval, že je mistrem lektvarů, u Merlina, takže samozřejmě má tak bublat, což Harryho přimělo k úsměvu. „Proč jste se vlastně rozhodl stát mistrem lektvarů?“ zeptal se zvědavě. „Bylo to proto, že vám to šlo snadno, nebo jste se podíval do knihy o kouzelnických povoláních a řekl si: ‚hele, mistr lektvarů zní důležitě‘?“

Snape si odfrkl, přidal několik kapek jasně růžové tekutiny a pak lektvar přesně třikrát zamíchal ve směru hodinových ručiček. „Lektvary mě vždycky bavily. Byla to pro mě přirozená a logická cesta.“

„Litoval jste toho někdy? Nepřál jste si třeba, abyste si vybral něco jiného?“

„Lituji mnoha věcí,“ odtušil Snape, aniž by vzhlédl. „Ovládnutí lektvarů mezi ně nepatří.“

„Takže co…“

„Když tak zoufale toužíš pomoct,“ probodl ho Snape dlouhým pohledem, „můžeš mi pomoct se sehnáním ingrediencí na můj další lektvar.“

Harry se ušklíbl. „Co potřebujete?“

Mávnutím hůlky se na tabuli v čele místnosti objevil seznam. „Od každého bude stačit jedna sklenice. Můžeš je vyzvednout z mých soukromých skladů. Dveře do mého kabinetu jsou odemčené.“

Harry překvapeně zvedl obočí. Snape mu věřil, že se vydá do kabinetu pro přísady do lektvarů? Sám? Předpokládal, že ano, protože Snapeova pozornost už byla opět upřena na jeho lektvar. Snažil se necítit pyšný na to, že Snape by nejspíš dokázal spočítat na prstech jedné ruky studenty, kterým tuto výsadu udělil, a Harry byl na seznamu. Zapamatoval si ingredience – oměj, máta, šalvěj, brutnák, světluška, slaná voda – a hned se vydal do kabinetu, přičemž si ten seznam mumlal pořád dokola. „Oměj, máta, šalvěj, brutnák, světluška, slaná voda. Oměj, máta, šalvěj, brutnák, světluška, slaná voda.“ ‚Oměj, máta, šalvěj, brutnák, světluška, slaná voda.‘ Snapeovy police s lektvary byly naštěstí pečlivě udržované a označené. Trvalo mu jen několik minut, než všechny položky našel a pak se rozhodl, že vynést je na dva zátahy je rozhodně lepší, než aby mu některá vypadla z příliš plných rukou.

Už byl skoro venku z kabinetu, když na štítku středně velké sklenice zahlédl povědomý nápis.

Zmijí jazyk.

Zastavil se na místě. Chybějící přísada k uvaření dalšího lektvaru bezesného spánku. Jeho klíč k bezesným nocím, dnům bez bolesti hlavy, šanci cítit se odpočatý a ne nervózní… Takřka ho lákala blíž, zírala na něj ze své pozice na nedaleké polici.

Ne. Ne, to nemohl udělat, nemohl Snapea takhle zradit. A kromě toho by se snadno mohl stát znovu závislým, mnohem hůř než předtím, a Snape ho poučil, že to nesmí dopustit.

Ale jen ta představa… už žádné noční můry…

Ne. Zabouchl dveře a odhodlaně odnesl ingredience ke Snapeovu stolu. Při druhé cestě do pracovny se směrem ke sklenici ani nepodíval, ačkoli cítil její přítomnost, jako by to byla živá, dýchající bytost, která čeká, až se na ni vrhne.

Sotva položil druhou sadu lahví na stůl, Snape mu jednu z nich podal zpět. „Nepotřebuji křídla světlušek.“

„Tak proč jste je dal na seznam?“

„Nedal,“ mávl Snape rukou do přední části třídy.

Harry se zamračil. „Oměj, máta, šalvěj, brutnák, světluška,“ zdůraznil, „slaná voda. Vidíte? Je to tam. A žádná jiná sklenice se světluškami na polici nebyla. Jen křídla.“

„Podívej se blíž,“ nařídil profesor netrpělivě a Harry se poškrábal na hlavě, protože si nebyl jistý, co mu uniká. Prohlédl si sklenici.

„Tabule, ne sklenice,“ řekl Snape a zamračil se.

Zvedl oči, přimhouřil oči a přistoupil blíž. „Aha,“ vyhrkl, když došel k profesorovu stolu a přečetl si jasně napsané stoočka. A opravdu, čí to byl směšný nápad pojmenovat dvě přísady do lektvarů tak podobně? „Promiňte… já to vyřídím. Vteřinku.“ I tentokrát usilovně ignoroval zmijí jazyk.

Snape se sotva podíval na malou sklenici, kterou položil na stůl. Místo toho se na Harryho zkoumavě zahleděl. Jeho netrpělivost zmizela a nahradil ji výraz řešitele hádanky. Ukázal doleva a o dvě řady dál. „Posaď se.“

Harry se zmateně zamračil. „Co…“

„Na tvé staré místo. Hned.“ Nevypadal naštvaně, ale jeho tón nepřipouštěl žádné argumenty, takže Harry zcela zmatený poslechl. Snape ho následoval, vyčaroval brk a pergamen a položil je na stůl před Harryho. Pak mávl hůlkou, takže se na tabuli objevil recept na lektvar. „Zůstaň sedět a opiš si ten návod. Až budeš hotový, dej mi vědět.“

Beze slova začal psát, i když přitom na Snapea vrhl několik tázavých pohledů. Ten si ho nevšímal a přidával další přísadu do svého bublinkového lektvaru.

„Hotovo,“ zahlásil Harry po několika minutách.

Snape přistoupil k jeho stolu a sebral pergamen. Studoval ho a Harry se nervózně ošil. Připadal si, jako by skládal zkoušku, aniž by mu někdo řekl, co se má učit. Když Snape pergamen konečně spustil, věnoval Harrymu dlouhý pátravý pohled s příměsí obvinění. „Proč jsi mi nikdy neoznámil, že na tu tabuli pořádně nevidíš?“

Nervózně se zavrtěl. „Vidím. Opsal jsem si to, ne?“ Vážně. Světlušku mohl za stoočku zaměnit kdokoli!

Snape položil pergamen před Harryho a ukázal postupně na každý řádek. „Jedna čtvrtina není tři čtvrtiny. Kdybys do toho lektvaru přidal tu trochu ricinového oleje, nebyl by zdaleka tak silný. Ropuší palec a ropuší pulec nejsou ani zdaleka stejná přísada. To už rovnou můžeš ten lektvar hodit do jezera, co ti ta záměna může přinést. Doufejme, že dřív, než přidáš pět, nikoli tři kapky explodující tekutiny. Doxin není ani platná přísada. Můžeš klidně prohledat mé sklady, jestli něco takového nenajdeš, ale bude to dlouhé a bezvýsledné hledání.“

Harry zamžoural na tabuli. „Aha… No… většinu jsem trefil, ne?“

„Nepochybně proto, že ses naučil kompenzovat svůj špatný zrak kombinací čtení a hádání.“ Mávl hůlkou a na tabuli se objevila nová sada instrukcí. „Opiš to.“

Harry sebou trhl, ale podle pokynů uchopil brk. Jenže pokyny nedávaly žádný smysl. Zmateně se podíval na Snapea.

„Je to řetězec nesouvisejících čísel a písmen. Opisuj. Hned.“

To nenáviděl. Vcelku dobře viděl, ale ať mžoural, jak mžoural, nemohl se rozhodnout, jestli je to ‚D‘ nebo ‚O‘… nebo možná ‚B‘ nebo ‚H‘. A čí to byl nápad, aby ‚V‘ a ‚Y‘ byly skoro stejné? Nebo to bylo ‚U‘? Uf. Nemohl si pomoct, ale cítil se naprosto frustrovaný, že Snapeův test nezvládl. Naškrábal jeden z řetězců písmen a začal znovu, a když to udělal potřetí, byl už tak otrávený, že brk udělal do pergamenu díru a on ho odhodil na stůl.

„Můžu už jít? Když už mi skončila hodina?“

„Přál sis zůstat,“ podotkl Snape a vzal pergamen. „Takže teď zůstaneš.“ Prohlížel si ta nesmyslná slova tak dlouho, až Harry zkřížil ruce a znaveně klesl na své místo. Když někdo jako Snape takhle viděl jeho selhání, připadal si úplně a neuvěřitelně hloupě. Muž mlčel mnohem déle, než mu mělo trvat, než si prohlédl to malé množství psaní. Nakonec pergamen odložil, posadil se vedle Harryho, a aniž by se na něj podíval, zeptal se: „Jak přesně staré jsou tvoje brýle?“

Harry pokrčil rameny.

„To není odpověď.“

Harry vydechl. Rozhodl se ale být upřímný a přiznal: „Nepamatuju si přesně. Dursleyovi mě museli vzít k doktorovi poté, co mi na základní škole udělali zdravotní prohlídku… Myslím, že mi bylo osm nebo devět, možná? A ještě jednou mě vzali někdy poté, co jsem nastoupil do Bradavic. Ale potom, co zjistili, že je odtud nikdo nenutí…“ odmlčel se a znovu pokrčil rameny.

Snape se na něj ostře podíval. „A další lékařské prohlídky? Doktor? Zubař?“

„Nebyl jsem moc nemocný. A stejně jsem nesměl sladkosti, takže…“ Polkl při pohledu na hněv ve Snapeových očích, i když byl dost chytrý na to, aby věděl, že není mířen na něj. „Ale zvládl jsem to dobře…“ odmlčel se.

„Jak často ti zrak zasahuje do výuky?“

„Moc ne,“ trval na svém. „Opravdu. Na proměňování a formulích sedím v přední lavici a Hermiona je skvělá v tom, že se se mnou dělí o své poznámky z dějin kouzel. A ne každý používá tabuli tak často jako vy, takže… takže to není nic hrozného,“ vysvětloval a přál si, aby rozhovor skončil. Nebo aby ho pohltila podlaha. I to by mohlo fungovat.

Snape chvíli mlčel a pak řekl: „Měl sis říct o to, abys seděl v první řadě.“

„Jo, a vy byste si ze mě kvůli tomu vůbec nedělali legraci,“ opáčil Harry sarkasticky.

Předpokládal, že Snape to asi nedokáže vyvrátit, protože dlouho mlčel, než odvětil: „No, měl jsi to někomu říct.“ Harry se naježil, ale než se stačil bránit, Snape zafuněl a ostře vyštěkl: „Ne, co si to namlouvám? Samozřejmě, že bys to neudělal. Byl jsem na tvém místě a rozhodně jsem to neudělal.“

Harry v tu chvíli sklapl pusu. Nestávalo se často, že by se Snape zmínil o své minulosti, a tiše si přál, aby pokračoval. Když to neudělal, Harry ho popíchl: „Vy jste… Vy jste neměl brýle, že ne?“

„Ne,“ povzdechl si Snape. „Ne, nemyslel jsem to tak doslova.“

„Aha.“ Zajímalo ho, jestli měl Snape v dětství nějaký handicap. Předpokládal, že když už nic jiného, tak jeho nedostatek společenských dovedností by to nejspíš splňoval. Po minutě ticha Harry nejistě nadhodil: „Ehm, můžete mi o tom vyprávět, jestli chcete.“ Na Snapeův překvapený pohled upřesnil: „Myslím tím, víte, kdybyste si někdy potřeboval s někým promluvit. Nevím sice, jaké bylo celé vaše dětství nebo jací byli vaši rodiče, ale vsadím se, že to dokážu pochopit lépe než spousta jiných lidí.“

Snapeovy oči vypadaly v okamžiku, než se odvrátil, pronásledovaně. „Pil tvůj strýc?“ zeptal se stroze.

Harry zavrtěl hlavou, než si vzpomněl, že se na něj Snape nedívá. „Ne, ani ne. Teda, párkrát to udělal, ale jenom ho to… zhoršilo. Držel jsem se od něj dál.“

„Schoval ses.“

Harry zaváhal a pak přiznal: „Jo, schoval jsem se.“ Několik minut seděli mlčky a Harry nemusel být génius, aby poznal, že se mu Snape právě svěřil, že jeho otec byl opilec. A soudě podle toho, co Harry viděl ve své hlavě během jejich lekcí nitrobrany, to byl pořádný opilec. Ale Snape nevypadal, že by o tom chtěl říct něco víc, a Harry si pomyslel, že to může respektovat.

Snape si odkašlal, podíval se na Harryho zblízka, jako by ho opravdu viděl, a vyhlásil: „Neměl bys být nucen kompenzovat si svůj špatný zrak jen proto, že tvá rodina byla krutě nezodpovědná a tvoji profesoři neomluvitelně nevšímaví.“

Harry přimhouřil oči, ne aby lépe viděl, ale aby skryl, jak na něj ta slova působí. Pořád se cítil trapně, ale zároveň mu bylo divné – příjemně divné –, že si ho někdo všiml a řekl mu, že je možná v pořádku chtít, aby se některé věci zlepšily.

Snape vstal a urovnal si hábit. „Jestli chceš zůstat, můžeš mi připravit ingredience na další lektvar. Nebo se můžeš vrátit do své ložnice. Obě možnosti jsou přijatelné.“ Vrátil se ke stolu, kde měl připravený kotlík, a opatrně zamíchal lehce bublající lektvar jednou po směru hodinových ručiček a dvakrát proti směru.

Harry pomalu vstal a přešel ke Snapeovi. „Zůstanu,“ řekl a sledoval profesora, jestli je to opravdu v pořádku. Mávnutím Snapeovy hůlky se před ním na stole objevil pergamen s jasně uvedeným návodem na lektvar.

„Díky,“ zamumlal Harry a natáhl se pro sklenici s mátou.

Upadli do příjemného ticha, a když ho Harry přerušil, aby se nesměle zeptal na pár otázek, které si schovával – například jestli Snape vlastní nějaké domácí skřítky (ne); co opravdu, ale opravdu rád čte ve volném čase (na seznamu byl Dickens); kdy má narozeniny (9. ledna) a tak dále –, nezdálo se, že by mu to vadilo. Odpovídal, a dokonce položil několik vlastních otázek. Bylo to příjemné, prostě si povídali, a ne o svých příšerných rodinách, o Voldemortovi nebo o tom, jaký těžký úkol čeká jednoho z nich. Nebýt večerky, klidně by zůstal v učebně lektvarů a celou noc drtil šalvěj.

Tu noc byly noční můry ještě ostřejší, když se střetly s klidem laboratoře, ale také mu to poskytlo oddech, protože mezi nočními můrami byly krátké okamžiky, kdy slunce prosvítalo tmou, a on snil o hezkých věcech, jako je Dickens a světlušky a jemné bublinkové lektvary, a byl šťastný. Sny jsou hodně podobné životu, pomyslel si. Štěstí netrvá nikdy dlouho, tak často ho smete tragédie a bolest, ale o to bylo cennější, aby se ho snažil udržet co nejdéle.