Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 37. Trauma – 2/2

Blaise vyšel z pokoje, který Draco už třetí den obýval v Nemocnici svatého Munga. Jeho kamarád se stále ještě neprobudil a Blaise stále ještě neusnul nebo nespal skoro vůbec – ve dne v noci držel stráž u jeho lůžka. Personál nemocnice se ho zpočátku pokoušel přesvědčit, aby se vrátil domů, ale pak zasáhla Narcisa a sdělila jim, že mladý muž už vlastně žádný domov nemá – jeho rodiče byli na útěku – a od té chvíle byla jeho přítomnost tiše tolerována.

Usadil se na malé dvoumístné pohovce v Dracově pokoji, zatímco Narcisa trávila většinu času v křesle vedle synovy postele. Čas od času si stejně jako teď vyrazil nakoupit jídlo do Londýna nebo do Příčné ulice, jejíž některé obchody se s postupující rekonstrukcí pozvolna znovu otevíraly. Nebo navštěvoval Nevilla, který ležel o patro výš se zlomenými žebry – dvanáct jich bylo, jedno mu dokonce prorazilo při pádu plíci. Lékaři byli přesvědčeni, že brzy bude moci jít domů. Zahlédl také Levanduli v doprovodu zdravotní sestry, ale ta ho neviděla. Blaise se později dozvěděl, že byla přijata na psychiatrické oddělení u svatého Munga, kde se léčila z ‚posttraumatického stresu‘. Jinými slovy, šlo o lékařský termín pro ‚viděla, jak její nejlepší kamarádku roztrhal vzteklý vlkodlak‘.

Udělal sotva pár kroků po zářivě bílé chodbě prosycené silným zápachem nejrůznějších lektvarů a dezinfekčních prostředků, když na něj kdosi zavolal. Otočil se a spatřil, jak se k němu rychlým krokem blíží Ron Weasley.

„Ahoj,“ vydechl zrzek, když se před ním zastavil.

Blaise přikývl a ucítil, jak se mezi ně vkrádají rozpaky. Oba věděli, o čem budou mluvit, ale ani jeden z nich nechtěl být tím, kdo toto téma otevře. Nakonec mlčení prolomil Blaise.

„Vracíš se z pohřbu svého otce?“ zeptal se tiše. Ron jen přikývl. „A bylo to dobré? No, myslím, víš, ne dobré…“ Blaise zavřel ústa, tak nerad blábolil. Ale Ron zřejmě pochopil, co má na mysli, a slabě se usmál.

„Hm, myslím, že to bylo ‚v pohodě‘,“ odpověděl a pevně semkl rty. „Byli tam všichni moji bratři, dokonce i ten velký zbabělec Percy… Byl jednou z Kingsleyho posil,“ dodal s výmluvným úšklebkem.

„Myslíš ty hrdiny, co dorazili až ve chvíli, kdy byl Ty-víš-kdo už definitivně po smrti?“ poznamenal Blaise s ironickým podtónem.

„Jo, ty,“ odpověděl Ron a úsměv opětoval. „Každopádně na tom nezáleží. Dneska tam byl a… myslím, že to bylo důležité. Teda pro mámu.“

Blaise přikývl. „Jdu si koupit něco k jídlu a k pití, nechceš jít se mnou?“

Ron souhlasil a tak oba chlapci vyšli nemocniční chodbou ke schodišti. „A Hermionin je dnes odpoledne, že?“ zeptal se Blaise sotva slyšitelným hlasem.

Ron svraštil obočí a Blaise okamžitě zalitoval, že to téma nadhodil. „Přesně tak. Ve tři hodiny,“ odpověděl zrzek, aniž by zvedl oči od země.

Mlčky sestupovali po schodech a teprve když vyšli z nemocnice, skryté za vývěsním štítem firmy Berka a Máčel, s.r.o., Blaise znovu promluvil. „Držíte se? Myslím… ty a Potter.“

Ron si odfrkl a pokrčil rameny. „Já nevím. Myslím, že jsme teď všichni trochu na dně. Levandule se zbláznila. Harry není daleko od toho, aby dopadl stejně. Máma a Ginny celý den brečí ve svých pokojích. Takže… jestli tohle znamená držet se, tak jo, asi to zvládáme.“

Blaise pomalu přikývl. Chtěl se Rona zeptat: A co ty, jak se cítíš ty? Pořád mluvíš o ostatních, ale ty… Ale neudělal to. Podle toho, co zatím viděl, nebyl Ronald Weasley typ, který by se litoval. Dokud tu byli lidé, kteří potřebovali jeho oporu, vydržel. Ale Blaise byl přesvědčený, že až se všichni ostatní dají dohromady, až přestanou plakat a znovu se postaví na nohy, že teprve tehdy se Ron zlomí.

Oba chlapci zamířili do malého obchodu s potravinami a procházeli spoře zásobené regály. Blaise popadl košík a naplnil ho jablky, mlékem, vodou, ovocným želé a sušenkami, následován Ronem, který si nepřítomně prohlížel ubohou nabídku zboží. „Půjdeš?“ zeptal se a v ruce otočil sklenici marmelády, než ji položil na polici.

„Dnes odpoledne?“ zeptal se Blaise a snažil se neříkat ‚na Hermionin pohřeb‘. Příliš drsné, příliš skutečné. Ron přikývl. „Já nevím. Mám pocit, že bych Draca neměl nechávat samotného moc dlouho…“ pokračoval Blaise. Ale to byla jen výmluva. Ve skutečnosti ho děsila už samotná představa, že by měl jít na hřbitov. „Myslím, že se tam půjdu podívat později s Dracem, až se probudí. Protože on tam určitě bude chtít jít.“

„Jestli se probudí,“ zamumlal Ron se staženým obličejem.

Blaise mu věnoval tvrdý pohled. „Až… Až se probudí,“ trval na svém příkře. A když se na něj Ron pochybovačně podíval, zopakoval to, jako by chtěl přesvědčit sám sebe. „On se probudí."

„Jak chceš,“ řekl Ron a následoval ho k pultu, kde Blaise začal platit za svůj nákup.

„Devět liber a pětadvacet pencí, prosím,“ zazpívala prodavačka, žena kolem třicítky, jejíž úsměv byl tak široký, že v tento smuteční den působil téměř nepatřičně.

Blaise jí podal požadovanou částku z mudlovských mincí, které si nechal rozměnit u Gringottových právě proto, aby mohl nakupovat poblíž nemocnice, a převzal tašku s proviantem.

„Přeji vám krásný den,“ zvolala prodavačka ještě veseleji.

Ron ji probodl pohledem a oba chlapci vyšli z obchodu. „Krásný den,“ napodobil ji Ron a jeho hlas zněl jako šílený. „Blbko,“ dokončil se zavrčením.

Blaisovy oči se rozšířily překvapením a podíval se na Rona, který s kajícným výrazem mírně zrůžověl. „No co? Štve mě svými úsměvy. Takhle by se nikdo usmívat neměl. Ne v takový den, jako je ten dnešní, sakra.“

Blaise si přehodil tašku s jídlem do druhé ruky a přátelsky Rona poplácal po rameni. „Pojď, vrátíme se. Můžeš poobědvat s námi.“

Ron přikývl a oba chlapci se vydali zpátky do nemocnice.

*****

„A slyšel jsem hlas z nebe: „Piš: Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi.“ (1)

Ron stál s rukama sepjatýma před sebou a zvláštním pohledem sledoval kněze, jenž tiše recitoval slova u šedého žulového hrobu. Blahoslavení mrtví? Jsem si docela jistý, že kdyby Hermiona mohla, dala by přednost tomu nebýt mrtvá, pomyslel si hořce. Neřekl však nic. Harry, s hlavou sklopenou a pohledem zabořeným do země, ho už jednou napomenul, že slova toho muže v černém se nemají brát doslovně, ale chápat s rozvahou, v jejich hlubším smyslu. Stejně, pomyslel si Ron znovu. Nechápu, jak může být mrtvý blahoslavený, že je mrtvý.

„Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (2)

Ron se podíval na náhrobní kámen. Hermionino jméno bylo na šedém povrchu napsáno zlatými písmeny, ale i tak měl neodbytný pocit, že tohle všechno je jen špatné divadlo. Že se Hermiona probudí a vyskočí z rakve s výkřikem: „Nachytala jsem vás!“ Že se Harry zasměje a obejme ji. Že budou moci žít dál.

Do připraveného hrobu se zavrtal poryv větru a do Ronova nosu se vloudil pach vlhké hlíny, železité vody a zetlelých kořenů. Ne. Nic už nebude jako dřív.

„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, amen,“ zakončil kněz a udělal pravou rukou znamení kříže. Všichni kolem hrobu jej následovali. Ron se je snažil neohrabaně napodobit a jeho kříž vypadal spíš jako trojúhelník, ale nikdo si toho nevšiml. Nebo jim to možná bylo jedno.

Dva hrobníci přistoupili a uvolnili mechanismus, který začal rakev pomalu spouštět do země. Ron cítil, jak se mu svírá hrdlo. Žádné překvapení. Žádné ‚nachytala jsem vás‘. Jen skřípání kovu a lan, a pak tiché, duté žuchnutí, když lakovaná dubová rakev dosedla na dno hrobu.

Hosté kolem nich se začali pomalu rozcházet. Hlavy skloněné, někteří s kapesníkem přitisknutým k tváři, jiní s černým deštníkem navzdory jasnému slunci.  Brzy zůstali u hrobu jen Ron, Harry a Ginny. A Ron už jen stěží zadržoval slzy. Hrobníci začali házet zeminu na rakev – a s každou další lopatou se ta pravda stávala nevyvratitelnou.

Hermiona byla doopravdy mrtvá.

„Je to tak nespravedlivé…“ ozval se Ginnyin hlas, tlumený vzlykem. „Proč zrovna ona? Zase ona?“

Harry chtěl vzít Ginny za ruku, ale ona se odtáhla a hlasitě se vysmrkala. Harryho ruka bezmocně klesla zpátky na stehno a nijak se nesnažil ji zastavit.

„Malfoy je pořád v bezvědomí,“ zašeptal Ron, zatímco Harry nepřestával zírat na hromadu hlíny, která pomalu mizela v jámě. „A přitom jsem si jistý, že něco viděl.“

„Rone…“ ozval se Harry unaveně.

„Vzpomeň si, že než znovu omdlel, říkal něco… jako že Nott unesl Hermionu…“ pokračoval dál Ron, zatímco si Harry unaveně promnul kořen nosu a hluboce si povzdechl.

„Přestaň,“ vydechl ostře s čelem svraštělým starostí.

„Ale poslouchej, tohle by mohlo být důležité,“ naléhal zrzek zvýšeným hlasem. „Až se Malfoy probudí, budeš se ho muset zeptat, co –“

„Rone, STAČILO!“ zařval Harry a hrubě do něj strčil. Ron překvapeně ustoupil a nechápavě se na kamaráda podíval. „JE KONEC, ROZUMÍŠ? HERMIONA JE MRTVÁ,“ vykřikl Harry a ukázal na hrob. „Musíš přestat… věřit, že ještě existuje způsob… jak ji přivést zpátky…“

„Ale…

„PODÍVEJ SE PRAVDĚ DO OČÍ, RONE!“ vyhrkl Harry, kterému se pomalu lámal hlas. „Je konec. Ty, já, Hermiona. Celá trojice. Konec. A jestli to musíš vědět, skončilo to už ve chvíli, kdy jsi letos v zimě opustil stan.“

„Co prosím?“ vykřikl Ron a zatnul pěsti. „Mohl bys zopakovat, co jsi právě řekl?“

„Hele, hoši,“ ozval se hrobník klidným, ale neústupným hlasem, „trochu úcty, jo? Jestli se chcete servat, běžte si to vyříkat jinde než na hřbitově.“

Harry a Ron se na něj krátce podívali a pak Harry zvedl ruku na znamení omluvy.

„Promiňte,“ zavrčel, než se ještě jednou obrátil k Ronovi.  „Víš co, tenkrát jsi měl pravdu. Být mým přítelem zjevně není bezpečné. Jestli nechceš skončit jako Hermiona, tak by ses ode mě možná měl držet dál.“

Pak se beze slova otočil na patě, strčil si ruce do kapes saka a ohromeného Rona zanechal stát uprostřed hřbitova.

 *****

Od pohřbu Artura a Hermiony, které se konaly před třemi dny, neopustil Harry Potter svou maličkou podkrovní komůrku v hostinci u Děravého kotle. Tři dny si vystačil s několika šálky čaje a okoralým chlebem. Tři dny ani neotevřel okenice a tvrdohlavě zůstával ve tmě, natažený na příliš tvrdé posteli. Ginny nevyšla z Doupěte a nedala o sobě vědět. A Ron s ním po jejich hádce na hřbitově zjevně už nechtěl mít nic společného.

Kdokoli se odvážil zaklepat, byl bez výjimky odmítnut. I Lupin a Snape se ho pokusili oslovit skrz dřevěné dveře, ale Harry je sprostě poslal k čertu a zaklínadlem se postaral, aby už neslyšel ani slovo.

Jaká ironie… pomyslel si už po sté a stále zíral na stejnou prasklinu v zažloutlém stropě. Poprvé v životě můžu žít svobodně… a jediné, co chci, je umřít.

Zavřel oči, ale jako vždy se mu za víčky objevila Hermionina tvář a on je okamžitě zase otevřel… jen aby uviděl vlákna bílé energie, která se shromažďovala uprostřed místnosti. Harry se opřel o lokty.

Patron. Další vzkaz od Lupina…

Místo Remusova stříbrného vlka se mu však před očima zhmotnil úplně jiný Patron. Patron, kterého neznal. Liška. Elegantní a tichá, s lesklou srstí z čistého světla. Ale hlas, který se vzápětí rozezněl v potemnělé místnosti, byl Harrymu až bolestně známý. Zabini.

„Ahoj, kamaráde… ehm, doufám, že se cítíš líp. Chtěl jsem ti jen dát vědět: Draco se probral. Takže kdyby ses chtěl někdy zastavit… Pokoj 119. Každopádně si dělej, co chceš. Dávej na sebe pozor. Mimochodem, tady Blaise.“

Harry sledoval, jak se liška rozptýlila a pak úplně zmizela. Malfoy se probral. Přestože se Harry snažil tu myšlenku potlačit, malý hlásek v jeho hlavě mu neúnavně připomínal poslední slova, která si s Ronem vyměnili. Možná něco viděl. Možná –

Odkopl přikrývku, která se svezla na hromadu u nohou postele. Tohle je celé nesmysl. Ron se prostě odmítal podívat pravdě do očí. Pokud to byl jeho způsob truchlení, ať si ho má. Ale Harry se nechtěl upínat k falešným nadějím. Věděl, že pád by pak byl o to těžší.

Půjde za Malfoyem. Ale jen proto, aby ho zkontroloval, ne aby se ho vyptával na Hermioniny poslední chvíle.

Ještě jednou pohlédl na místo, kde se před chvílí objevil Zabiniho Patron. A pak sklopil zrak. Na sobě měl stejné oblečení jako před třemi dny, vlasy rozcuchané a mastné… opravdu musel vypadat, jako by právě vylezl z hromady hnoje. Najednou ho napadlo, že se sám sobě hnusí. Kdyby tu Hermiona byla, pořádně by mě srovnala.

Na malý okamžik se mu na rtech objevil náznak úsměvu. Ale zmizel stejně rychle, jak přišel, když si uvědomil, že Hermiona už nikdy nevrazí do jeho života, aby mu v pravou chvíli připomněla, kdo je a proč se nesmí vzdát.

Dlouho tam stál a připadal si zbytečný a marný. A pak, jako by se v něm cosi zlomilo, náhle vstal a zamířil do koupelny. Musím jít. Hermiona by mi neodpustila, kdybych to neudělal, pomyslel si a začal ze sebe svlékat špinavé oblečení.

Po dlouhé sprše a v čistém oblečení se Harry zastavil u Tomova pultu, aby zaplatil týdenní zálohu a dal si skromnou snídani. Cítil se na pokraji mdlob. Když nabral trochu sil, opustil Kotel a vydal se pěšky do nemocnice svatého Munga v centru Londýna. Chůze mu dělala dobře a v každém případě se cítil příliš slabý na přemístění.

Když dorazil k výloze falešného obchodu Berka a Máčel, s.r.o., oslovil figurínu ve výloze a vysvětlil jí, že jde navštívit pacienta Draca Malfoye – a dveře se před ním bezhlučně otevřely.

Uvnitř čekala u recepce skupina mladých kouzelníků, hlasitě se smáli, zatímco jeden z nich (jenž si držel obrovský hadr na nose) se sekretářce snažil dramaticky popsat, jak mu vzteklý zahradní trpaslík rozdrásal nos. Harry je obešel a lehce se usmál, když viděl, jak sekretářka spěšně odklízí z pultu knihu registrace, když si zraněný sundal z nosu utěrku a vyvalil se proud krve („Vidíte? Krvácí, vždyť vám to povídám!“).

Pomalu vystoupal po schodech a vydal se hledat pokoj číslo sto devatenáct. Když stanul před modrými dveřmi s patřičným číslem, zůstal nehybně stát. Ruka pozvednutá, připravená zaklepat — a v hlavě jediné:

Co tady sakra dělám?

Pomalu spustil ruku, náhle ho přepadly pochybnosti, strach a spousta dalších pocitů, které nedokázal přesně pojmenovat. Než se však stačil otočit a vrátit se do svého potemnělého úkrytu, dveře se otevřely — a v nich stála Narcisa Malfoyová. Její oči byly zarudlé a leskly se slzami.

Vypadala překvapeně, že ho vidí, pak se jí ulevilo a nakonec byla šťastná. Harry sledoval, jak její tvář prochází celou škálou výrazů, a nevěděl, co na to říct.

„Jsem ráda, že tě vidím,“ povzdechla si tiše a rychle si rukávem otřela obličej. „Jak se cítíš?“

Harry odvrátil pohled a pokrčil rameny.

„Přišel jsi za Dracem…“ pokračovala Narcisa s unaveným úsměvem. „To je jen dobře, musím na pár hodin odejít…“ dokončila a oblékla si kabát bohatě vyšívaný stříbrem.

Harry svraštil obočí. „Kam jdete?“ zeptal se chraplavě, hlasem, který už tři dny nepromluvil nahlas.

„Zítra je Luciusův soud. Mám schůzku s jeho advokátem,“ zamumlala s grimasou. „Ten člověk je osel. Ale vzhledem k tomu, že nám Starostolec zmrazil účet u Gringottových, dokud nebude vynesen rozsudek, je bohužel jediný, koho si můžeme dovolit.“

Harry se zamračil. Byl tohle normální postup? Nebo už Starostolec rozhodl, že pan Malfoy nemá nárok na řádnou obhajobu? Narcisa ho vytrhla z myšlenek tím, že mu položila bledou ruku na rameno.

„Musím jít. Ještě jednou díky, že jsi přišel. Od té doby, co se probudil, to bylo… dost těžké.“ A než se jí Harry stačil zeptat, co přesně bylo těžké, odešla.

Harry polkl a znovu se zadíval na dveře pokoje. Na útěk už ale nepomýšlel a po dlouhém nadechnutí položil ruku na kliku a stiskl ji.

Když vstoupil, spatřil, jak se k němu Blaise otočil a nasadil výraz čiré úlevy. Harry přešel blíž k posteli a uviděl, že v pokoji je další návštěvník. V rohu, napůl ve stínu, stál Ron. Pohlédl na Harryho s tvrdým výrazem, plným nevyřčeného hněvu, a okamžitě odvrátil zrak, aniž by promluvil.

Co se týče pacienta, ten seděl, opřený o obrovskou hromadu polštářů, ale jeho pohled vypadal podivně, vyhasle, jako by v tom těle už nebyl skutečný Draco a zůstala jen prázdná schránka.

„Ahoj Malfoyi…,“ vydechl Harry rozpačitě.

Žádná odpověď.

Harry znejistěl. Draco se ani nepohnul, ani nezamrkal, ani sebemenším náznakem nedal najevo, že si jeho přítomnosti všiml. Harry se obrátil k Blaisovi s otazníkem v očích.

Ten jeho tichou otázku pochopil a zachmuřil se. „Lékouzelníci právě použili lehké uklidňující kouzlo. Když se probral, několik desítek minut se zmítal. Nechtěli ho znehybnit tak brzy po probuzení, ale on se pořád snažil vstát a křičel, že musí… najít Hermionu,“ dokončil Blaise skoro šeptem. „Primář říkal, že mu nejspíš chvíli potrvá, než přijme realitu.“

„A tak ho promění v zombíka, aby mu to šlo líp?“ vyprskl Harry, v hlase hořkost.

„Myslím, že měli hlavně strach, že by mohl ublížit sobě nebo ostatním…“ odpověděl Blaise a zavrtěl hlavou.

Ron se tiše odlepil od zdi, o kterou byl opřený, a zkřížil ruce na prsou. „Každopádně – je jisté, že on si aspoň za svou verzí stojí,“ zamumlal s pohledem jako břitva namířeným přímo na Harryho.

„Co tím myslíš?“ zeptal se Harry ostře.

„Tvrdí, že za tím vězí Nott a Hermiona je stále naživu,“ opáčil Ron.

Harry zavrtěl hlavou a cítil, jak se mu do tváře žene vztek. „Chudáku Rone…“ zasyčel. „Takže takhle je to? Spoléháš se na slova chlápka, který od bitvy neotevřel oko a o kterém si doktoři myslí, že je naprosto neschopný zůstat vzhůru, aniž by si ublížil?“

„Pořád lepší než být ten, kdo se zavře do temnoty a snaží se odehnat i těch pár přátel, co mu ještě zbyli,“ odsekl Ron prudce.

Harry udělal dva kroky k Ronovi a namířil mu ukazováčkem na hruď. „Já aspoň nežiju ve lži!“

„Jo, protože samozřejmě vždycky jde o tebe, co?“ pronesl Ron sarkasticky a zavrtěl hlavou.

„Ehm, lidi…,“ začal Blaise, když vstal.

„Neměl jsem sem chodit, byla to chyba…“ zavrčel Harry a naposledy přejel Rona pohledem, ve kterém se mísil vztek s opovržením. Upravil si kabát a chystal se odejít z místnosti, když se znovu ozval Ronův hlas.

„Ano, přesně tak, vrať se do té svojí díry. O nás ostatní se nestarej! Vždyť svět se přece točí dál i bez tebe…“ vyštěkl Ron, rudý vzteky.

„Díky za informaci, zkusím si to zapamatovat,“ zavrčel Harry a otevřel dveře.

„Jsi ubožák…“

Harry ztuhl. Nemohl uvěřit, že mu to Ron právě řekl. Během vteřiny přibouchl dveře zpět a vrátil se rychlým krokem k nejlepšímu příteli, tvář zkřivenou vztekem.

„Já jsem ubožák? A ty jsi co, Rone?“ vykřikl a několikrát strčil Rona do hrudi. „Viděl ses vůbec? Potloukáš se tu po pokoji a doufáš, že se od Malfoye dozvíš, že se Hermiona vrátí kdoví odkud? Je mrtvá, Rone! MRTVÁ! UŽ SE NIKDY NEVRÁTÍ! A PROMIŇ, ŽE TO ZAS VZTAHUJU NA SEBE, ALE JE TO MOJE ZATRACENÁ VINA!“

Ron otevřel ústa, aby odpověděl, ale Harry se náhle zapotácel a padl na kolena. Ron se zarazil, šokovaný, a než stihl cokoliv udělat, z Harryho hrudi se začaly drát tlumené vzlyky. Klečel shrbený na zemi, třáslo se mu celé tělo a plakal, tiše a bolestivě – jako někdo, kdo už nedokáže unést tíhu světa.

Blaise a Ron si sotva stačili vyměnit ohromené pohledy, když se dveře pokoje s prásknutím rozlétly a v nich se objevila rozhořčená sestra. „To snad nemyslíte vážně! Vždyť jste v nemocnici!“ rozkřikla se a zlostně se zadívala na Rona, Blaise a pak na Harryho, který byl pořád zhroucený na podlaze.

„Promiňte, madame,“ odpověděl Blaise rychle a donutil ji vrátit se ke dveřím. „Hned se uklidníme. Atmosféra byla jen… trochu napjatá.“

Sestra zamávala výhružně prstem před nosem. „Nechám to být tentokrát, protože tu bivakujete už skoro týden a chováte se slušně. Ale jakmile uslyším ještě jeden výkřik, letíte. Všichni tři. Jasné?“

Blaise přikývl. „To je jasné. Děkuji, madame.“ Poté dveře zavřel a zhluboka si povzdechl.

Pokojem se stále rozléhalo tlumené vzlykání. Harry ležel zhroucený na chladné dlažbě, tichý a zlomený. Ron stál opodál, bezmocný, oči zarudlé a lesklé. Nakonec se sklonil, poklekl vedle kamaráda a se zatnutými zuby spolkl svou hrdost. Opatrně objal Harryho kolem ramen.

To gesto jako by něco zlomilo — a Harry se rozplakal naplno, hlasitě, s bolestí, která neměla slova.

Blaise si povzdechl. Sám byl na pokraji zhroucení. Odvrátil hlavu a vrátil pozornost k Dracově bezvýrazné tváři.

Ten seděl stále stejně, bez hnutí, oči prázdné, tvář bez výrazu. A přesto… něco se změnilo.

Blaise si toho všiml okamžitě. V tom moři klidu a sedace, v té bezvýraznosti, která visela na každém Dracově rysu, se objevilo něco lidského.

Jediná slza.

Tichá, téměř nepostřehnutelná, klouzala po bledé tváři jako kapka deště po mramoru.

Draco Malfoy plakal.

(1) http://www.biblenet.cz/app/b?book=Rev&no=14

(2) http://www.biblenet.cz/b/Rev/21