Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 18 

Na Štěpána jsme si přispali.

Dvakrát jsme se milovali. Poprvé jsme se spíš oťukávali, byli jsme trochu napjatí a nervózní. Podruhé to bylo za úsvitu, když se Severus ke mně natáhl a rozespalost nám umožnila, aby se naše vášeň rozhořela bez zbytečného přemýšlení. Oba jsme okamžitě znovu usnuli, až dokud jsem se nakonec neprobudila šťastná a uspokojená.

Severus tam nebyl. Vylezla jsem z postele a volala ho jménem, ale nikdo neodpovídal.

Byla jsem zmatená. Neříká snad etiketa randění, že odejít ráno po milování a nerozloučit se není nejzdvořilejší chování? Ne že bych očekávala, že se probudíme a budeme si láskyplně hledět do očí, ale přesto… Přemýšlela jsem, jak moc bych měla být dotčená, když jsem z obývacího pokoje zaslechla prasknutí přemístění.

„Ach, ty jsi vzhůru,“ řekl Severus a stál tam s malým pytlíkem a dvěma kelímky z Kávového kartelu v rukou.

Nakonec nebyl tak bezohledný. Mohla jsem se na něj jen šťastně usmívat.

„Co je?“ zeptal se, zmatený mým výrazem.

„Nic. Jen jsem se divila, kam jsi šel, to je vše. Co jsi mi přinesl?“

„Flat white, jako obvykle,“ podal mi kávu. „A taky několik koláčků.“

„Jsi princ,“ řekla jsem vděčně, když jsem pro změnu dostala snídani přímo do postele. Zachichotala jsem se, když se na mě Severus zamračil. „Jejda. Promiň.“

xxx

Druhého ledna jsem se zastavila na Grimmauldově náměstí, abych si promluvila s Harrym a Ronem. Sesedli jsme se kolem starého dřevěného stolu v kuchyni, zatímco Krátura šel uvařit čerstvý čaj.

„Důvod, proč jsem s vámi chtěla mluvit, je tenhle: Severus Snape a já spolu chodíme,“ řekla jsem, s úlevou, že se konečně mohu o tu novinu podělit se svými přáteli.

Ron se zamračil. „Opravdu, nebo je to zase nějaká lest?“

Vzdychla jsem. „Opravdu, Rone.“

„No páni.“ Snažil se vypadat potěšeně, ale dařilo se mu to jen napůl.

Harry se na mě však díval s úsměvem na tváři. „To mě nepřekvapuje,“ řekl. „Na Boží hod v Doupěti jsi zářila jako vánoční stromeček.“

No, jen v druhé polovině toho dne, ale nechtěla jsem se hádat. „Podívejte, nevím, kam tenhle vztah povede. Neskrývám to, ale byla bych ráda, kdybyste to nerozšiřovali po ministerstvu.“

„Samozřejmě,“ ujistil mě Harry.

Ron se na mě dál díval, jako by uvažoval, jestli jsem se nezbláznila.

„Ehm… Je to něco na odreagování?“ zeptal se opatrně.

„Ronalde Weasley! Samozřejmě, že to není něco odreagování!“ vyhrkla jsem. „Vážně si myslíš, že bych se rozhodla vyspat se se Severusem Snapem jen proto, že jsem toužila po muži a on byl po ruce?“

„Přestaň, dokud je čas, kámo,“ zamumlal Harry na Rona koutkem úst.

„Promiň,“ řekl Ron, „prostě mě nikdy nenapadlo, že ty a Snape…“

Modlila jsem se o trpělivost. „Rone, věříš mi?“

Byla to hloupá otázka a oba jsme to věděli. Ron si poraženě povzdechl. „Víš, že ano, Hermiono. Vždycky jsem ti věřil. Kdyby to tak nebylo, neseděli bychom tady a nemluvili o tom. Takže pokud říkáš, že Snape je v pohodě, pak je Snape v pohodě. Kvůli tobě mě to těší.“

Vyskočila jsem ze židle, abych je objala. „Děkuji. Moc pro mě znamená, že jste se s tím oba vyrovnali.“

Harry vypadal upřímně potěšený. Ron ještě tak moc ne.

Bude to chvíli trvat.

xxx

Clare, Dexovi ani Sondře jsem o svém vztahu se Severusem nic neřekla. Asi už měli po krk toho, jak celé měsíce poslouchali o Snapeově fiktivním milostném životě, a já nechtěla přilévat olej do ohně, i když se z fiktivního příběhu stala skutečnost. Kromě toho zbývaly ještě tři měsíce, než Ritě Holoubkové vyprší zákaz vláčet naše jména bahnem. Chtěla jsem si na chvíli užít klid a pohodu.

Poslala jsem Arthurovi a Molly dopis, ve kterém jsem jim vysvětlila nedávné události v mém životě. Když mi přišla od Molly odpověď, tajila jsem dech, zatímco jsem dopis otevírala.

Nechodila kolem horké kaše. I když jí bylo líto, že se nikdy nestanu její snachou, psala, že má ze mě radost; Severus Snape byl čestný muž, který prožil temné časy, a myslela si, že bych mohla být přesně to, co potřebuje. Navíc by s Arthurem byli nadšení, kdybychom spolu kdykoli přišli na večeři.

Řekla jsem Severusovi, že máme stálé pozvání na večeři do Doupěte. Čekala jsem na nevyhnutelné protočení očí, ale on jen zvedl obočí.

„Nikdy se nezbavím Potterových a Weasleyových, že?“

Zavrtěla jsem hlavou a usmála se. „Promiň, ne.“

„Dobře,“ řekl prostě a přitáhl mě do náruče.

xxx

Severus i já jsme dostali dopisy z ministerstva, které nám připomínaly, že se blíží páté výročí Voldemortovy smrti a plánují se různé aktivity. Ačkoli většina oslav byla dobrovolná, byli jsme srdečně zváni, abychom se zúčastnili večeře, která se bude konat v Bradavicích (spíše srdečně požadováni, podle tónu dopisu) druhého května. Harry, Ron ani já jsme z této vyhlídky nebyli nadšení. V týdnech po závěrečné bitvě jsme byli až nad hlavu zahrnuti poctami, hostinami a oslavami. Severus byl jedním z mála, kdo se tomuto uctívání vyhnul, protože několik měsíců ležel v kómatu v nemocnici sv. Munga.

Přečetla jsem si dopis podruhé a zjistila, že událost 2. května není jen večeře, ale hostina, na kterou je třeba si obléct hábit nebo jiné formální oblečení. Severus si trochu postěžoval, že nemá smysl kupovat si společenský hábit, když ho člověk na sebe vezme jednou za deset let, ale nakonec si datum zapsal do kalendáře, stejně jako já.

Koncem ledna jsem si všimla oznámení na komunitní nástěnce v Kávovém kartelu. Společnost pro obnovu Cokeworthu  nabízela k prodeji stromy; člověk si je mohl koupit na počest nebo na památku milované osoby, nebo prostě proto, aby přispěl k oživení města. Na jaře měly být vysazeny podél břehu řeky. Okamžitě jsem se přihlásila ke koupi dvou stromů a o několik týdnů později jsem obdržela malé plakety, které jsem mohla umístit do země vedle stromů podle svého výběru.

xxx

Slavnostní ceremoniál se konal za jasného sobotního rána na konci března; zúčastnili jsme se ho oba, Severus i já. Podél řeky muselo být vysazeno téměř sto nových stromů, a také tu vykvetlo množství tulipánů, které společnost zasadila předchozí podzim. Severus mě následoval, když jsem mezi nimi procházela a přemýšlela, které stromy si mám vybrat. Nakonec jsem se rozhodla pro dvě sousedící vrby. Poklekla jsem, abych zapíchla kolíky s tabulkami do země:

S láskou vzpomínáme, Thomas a Jean Grangerovi.

S láskou vzpomínáme, Wendell a Monica Wilkinsovi.

Byla jsem překvapená, když Severus vytáhl vlastní tabulku. „Nevěděla jsem, že jsi nějaký strom koupil,“ řekla jsem.

Jen se usmál a umístil svou tabulku vedle mé: S láskou vzpomínáme, Eileen Prince Snapeová.

Když se narovnal, vzala jsem ho za paži. „To bylo od tebe velmi hezké.“

Severus pokrčil rameny. „Prostě se mi to zdálo vhodné.“

„Stal se z tebe starostlivý, laskavý muž, Severusi. Obávám se, že tvá děsivá pověst je v troskách.“

„Ať to neslyší moji studenti obrany proti černé magii. Stále se hodně spoléhám na zastrašování.“

Když se dav rozešel, došli jsme k břehu a já vysypala popel svých rodičů do řeky. Slzy mi stékaly po tvářích, když jsem sledovala, jak se vzdalují.

„Je mi to tak líto. Měla jsem se víc snažit, aby se mezi námi dalo všechno do pořádku, a teď už je pozdě,“ zašeptala jsem, protože mi knedlík v krku bránil mluvit hlasitěji.

Severus mě však slyšel a objal mě. „Řekl bych, že to pravděpodobně vědí, i teď,“ zamumlal. „Myslím, že vše, co kdy chtěli, bylo, abys byla úspěšná, šťastná a milovaná.“

Vzlykala jsem a schovala tvář v jeho hrudi.

xxx

Stále více jsem si uvědomovala, že toto intermezzo se Severusem tady v Cokeworthu se chýlí ke konci. V polovině srpna se vrátí do Bradavic, aby se připravil na nový školní rok, a já ho pravděpodobně uvidím jen o prázdninách nebo občas o víkendech. Vzhledem k tomu, že jsem s ním prakticky žila, bude to pro mě drsné probuzení, až ten čas nastane.

Přemýšlela jsem, jestli mě Severus třeba nepožádá, abych se k němu nastěhovala. Vzhledem k tomu, kolik času jsme spolu trávili, jsem penězi za nájem prakticky plýtvala. Ale neměla jsem tušení, jestli má vůbec zájem posunout náš vztah na takovou úroveň, ani jsem nevěděla, co bych dělala, kdyby mi o to řekl. Chtěla jsem se vůbec zavázat k takovému kroku?

Problém nejasné přítomnosti a nejisté budoucnosti jsem vyřešila tím, že jsem se rozhodla prostě na to nemyslet. Budu brát jeden den po druhém, což jsem se snažila dělat od smrti svých rodičů. Věděla jsem, že v životě neexistují žádné záruky. Přesto jsem byla naprogramovaná hledět dopředu, plánovat a připravovat se, a žít ze dne na den bez myšlenek na budoucnost mi připadalo jako vysedávání a nicnedělání.

Mezitím se životy mých přátel rychle měnily. Vzhledem k tomu, že jsem neměla tušení, co mi přinese budoucnost, bylo docela depresivní sledovat, jak všichni ostatní šťastně realizují své plány.

Ron, který byl po uši zamilovaný do Janelle Murrayové, všechny ohromil tím, že ji požádal o ruku, když spolu chodili teprve tři měsíce. Plánovali svatbu na srpen, zatímco Harry a Ginny je předběhli a svatbu měli mít v červnu. Jednoho dne jsem šla s Ginny nakupovat šaty pro družičku. Dala mi velkou volnost při výběru (čti cokoliv, co se nebude na svatbě tlouct s jejími zrzavými vlasy); rozhodla jsem se pro modré šaty, jejichž barva mi připomínala moji vánoční róbu. Když už jsme byly v oddělení svatebních a večerních oděvů, využily jsme příležitosti a koupily si oblečení na výroční hostinu v Bradavicích. Zeptala jsem se Ginny na její názor na šaty, které jsem si vybrala.

„Myslíš, že mi sluší??“ zajímala jsem se a prohlížela se v zrcadle.

„Samozřejmě,“ řekla Ginny a s šibalským úsměvem dodala: „A myslím, že se v nich budeš líbit i Severusovi. Nebo bez nich.“

xxx

Jednoho večera v polovině dubna se Minerva McGonagallová zastavila u Severuse doma. Vypadala rozčileně.

„Co se děje?“ zeptal se jí. „Rozhodla školní rada, že druhé pololetí bude letos trvat až do 31. srpna?“

„Nebuď drzý,“ odsekla a usadila se do jeho křesla.

„Čaj, paní profesorko?“ nabídla jsem jí. Určitě nepřišla za mnou, a tak jsem mohla alespoň připravit pohoštění a nechat je o samotě.

„To by bylo skvělé, drahá.“

„Hned se vrátím.“ Šla jsem do kuchyně naplnit konvici, zatímco Severus se uvelebil na pohovce a natáhl nohy před sebe.

„Tak v čem je problém?“ zeptal se Minervy. „Neříkej mi, že rada zamítla tvůj návrh na sloučení dějin magie a mudlovských studií.“

„Och, rada si myslí, že je to dobrý nápad, ale na dokončení učebního plánu zbývá velmi málo času. Při tomto tempu pochybuji, že budeme moci začít v září. Cuthbert už odjel navštěvovat své hrady, takže není šance ho přesvědčit, aby zůstal.“

„Znamená to, že nebudeme moci vůbec nabízet dějiny ani mudlovská studia?“

„No, myslím, že něco dohromady dáme, ale doufala jsem, že budeme pokračovat rychleji.“

„Co budeš dělat?“ zeptal se Severus.

Profesorka ho ignorovala a místo toho zavolala do kuchyně: „Jsou tam taky nějaké sušenky, Hermiono?“

Jako bych tady bydlela a znala obsah Snapeových kuchyňských skříněk. Vlastně to tak bylo, ale o to nešlo. Severus mi přišel na pomoc. „Podívej se do spíže,“ zavolal zbytečně.

„Tak,“ řekla Minerva vesele, „jak jde editace?“

„Docela dobře. Tímto tempem bych to měl mít hotové do konce června a pak budu mít čas na hezkou malou dovolenou, než začne škola.“

„Díky mně, samozřejmě,“ zavolala jsem, když začala pískat konvice.

„Je tak skvělé, že jste mohla pomoci, Hermiono,“ souhlasila profesorka McGonagallová. „Pěkná malá dovolená, říkáš, Severusi?“

V tónu její otázky bylo něco, co mi okamžitě přišlo podezřelé – možná byla až příliš nevinná? -  Severusovi trvalo chvilku, než mu to došlo.

„Ano, myslel jsem, že bych…“ odmlčel se. Zatímco jsem připravovala čajový podnos s šálky, sušenkami, mlékem a cukrem, nakoukla jsem za roh. Severus se na ředitelku díval přimhouřenýma očima. „Co chceš, ženská? Něco tu kuješ. Vyklop to!“

„Nemohl by ses podívat na návrh učebního plánu, prosím tě?“ naléhala.

„To je prakticky práce na plný úvazek!“ protestoval.

Přesně ta samá slova jsem řekla loni v srpnu. Taky mi to k ničemu nebylo.

„Nesmysl,“ odmávla rukou jeho námitku. „Za týden nebo za dva by to mělo být hotové.“

„Za týden nebo za dva?“

„Koneckonců, říkal jsi, že na konci června budeš mít volno. To bys měl mít úpravy dokončené.“

„To volno je na dovolenou!“ vybuchl Severus, zatímco jsem se vrátila s podnosem s čajem.

McGonagallová se na mě usmála. „Výborně. Děkuji, Hermiono,“ řekla, když jsem nalévala. „Přestaň protestovat, Severusi. Není to tak zlé.“

„Kdo bude ten kurz učit?“ zeptala jsem se, když jsem se posadila. Severus stále vypadal pobouřeně.

„Požádám Rolandu Hoochovou, aby to převzala, takže byste se možná měli sejít a domluvit se na osnovách, Severusi.“

Zafuněl. „Rolanda? Rolanda sotva dokáže strávit celý školní rok v Bradavicích. Proč si myslíš, že by to chtěla dělat?“

Věděla jsem, že profesorka Hoochová byla během školního roku neustále pryč. Kromě lekcí létání pro prvňáky a soudcování famfrpálových zápasů nabízela další kurzy létání pro ty, kteří byli na koštěti naprosto bez talentu – jako já – a příležitostně poskytovala základní doučování v jiných předmětech. Naštěstí pro mě jsem vždycky měla nejlepší známky, aniž bych potřebovala její pomoc. A protože Harry a Ron měli mě, zjevně nikdy nevyužili jejích služeb.

„Ukázalo se, že se nudí,“ řekla Minerva. „Její poslední láska ji na Silvestra opustila kvůli mladší ženě, švédské blondýnce. Takže má teď čas, alespoň prozatím. Řekla, že to bude dělat rok, pokud to nebude kolidovat s famfrpálem.“

Severus obrátil oči ke stropu. „Určitě najdeš někoho lepšího než je Hoochová.“

„Jistěže bych našla, ale dochází mi čas.“

„Proč to nenecháš učit Hermionu? Jsem si jistý, že by byla tisíckrát lépe připravená.“

Minerva se na mě krátce podívala, jako by mě hodnotila. Na okamžik se mi rozbušilo srdce. Já? Učit v Bradavicích?

„Chci, aby to zkusila Rolanda,“ řekla a zavrtěla hlavou. Mé srdce se náhle propadlo. „Potřebuje dělat něco jiného než plánovat taktiky ve famfrpálu a leštit svá košťata. Kromě toho slečna Grangerová už má práci.“

Práci, kterou bych okamžitě opustila, kdybych měla na výběr mezi učením v Bradavicích se Severusem a sezením ve své malé kanceláři v Cokeworthu.

„Ačkoli…,“ pokračovala Minerva, „je tu něco, co byste pro mě mohla udělat, Hermiono.“

„Ano?“ zeptala jsem se bez dechu.

„Možná si vzpomínáte, že jsem chtěla dát každému novému prvňákovi úkol, který by měl splnit před nástupem 1. září. Balíček pro samostudium o historii Bradavic?“

„Ano, vzpomínám si.“

„Napadlo mě, jestli byste nechtěla napsat krátký přehled o počátcích Bradavic. Vím, jak jste vždycky milovala svou knihu Dějiny bradavické školy.“

„Minervo, moc ráda!“ Byl to projekt přesně podle mého gusta, pokud vůbec nějaký byl.

„Výborně. Co kdybyste něco napsala a odevzdala mi to do příštího pondělí, třeba tak metr dvacet pergamenu? Pak se můžeme sejít a připravit kontrolní otázky. Vyhovuje vám to?“

Znělo to skvěle. Budu dávat všem prvňáčkům jejich úplně první lekci o Bradavicích.