Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 53. Uklidňující deka – 1/2

„Ne! V žádném případě!“

„Ale –“ Harry se ho marně snažil přerušit.

„Proč pořád mluvíš? Řekl jsem ne!“

Harry měl silný pocit déjà vu, jak tak seděl na židli vedle Brumbála, zatímco Snape se procházel po ředitelově pracovně. Samozřejmě, že když byli naposledy všichni tři takhle pohromadě a profesor rezolutně odmítal Harryho nejnovější nápad, bylo to na Grimmauldově náměstí. Tehdy si Harry nebyl tak jistý sám sebou. A nebyl si také tak jistý, že může Snapeovi věřit.

Usmál se při pomyšlení, jak se všechno změnilo. Napadlo ho, že by se uprostřed hádky – nemluvě o tom, jak ho bolí hlava kvůli absťáku – neměl cítit tak lehce a šťastně, ale nemohl si pomoct. Od chvíle, kdy se toho rána probudil, mu Snape dával jasně najevo, že tentokrát nikam nepůjde. Byl u něj s výživovým lektvarem, ujistil se, že Harry snědl celou snídani, a dal mu ‚přesně dvacet minut, Pottere‘, aby si popovídal s přáteli, než je oba bude očekávat ředitel ve své pracovně. Harry předpokládal, že kdyby byl v horší náladě, Snapeovo obskakování by mu mohlo připadat přehnané, ale dnes mu prostě bylo příjemné, že si ho zase někdo všímá.

Naneštěstí se profesorova nálada zhoršovala.

Harry věděl, že Snape už Brumbálovi řekl o jeho nápadu pomoci se Znamením zla. Věděl to, protože Snape byl téměř samolibý, když sem Harryho doprovázel. Bylo zřejmé, že to měla být svého druhu intervence. Snape už zřejmě znal Harryho natolik dobře, aby věděl, že jakmile si jednou vezme do hlavy nějaký nápad, nenechá ho plavat, jen protože mu to někdo nařídil. Takže to vypadalo, že Brumbál bude ten, kdo mu bez okolků řekne, že záměrné pokusy o použití nitrozpytu na Voldemorta jsou mimo hru.

Což také udělal. Tak trochu. Ale ne docela. ‚K něčemu takovému se musíš dopracovat, Harry’ neznělo jako něco, co by měl Snape zrovna na mysli. Bral to jako ředitelův tichý souhlas s tím, že to Harry zvládne, jen když si to nejdřív procvičí, a hned se tudíž rozpovídal o tom, že je to příliš nebezpečné, že Harry nemá dostatečnou kontrolu, aby něco takového dokázal, co by se stalo, kdyby Pán zla zjistil, o co se pokouší, a tak dále a tak dále. Harry se nezmohl na slovo a Brumbál se o to ani nepokusil.

„Opravdu, profesore Snape, posaďte se,“ pronesl Brumbál klidně, když se Snape konečně nadechl. Podal Harrymu misku s citronovými dropsy a ten si ze zdvořilosti jeden vzal.

Snape se na oba zadíval. „Myslím, že mám právo –“

„Posaďte se, Severusi,“ nařídil Brumbál, tentokrát autoritativně.

Snape se posadil. Se sevřenými rty a zkříženýma rukama se rozhodně svým způsobem durdil, ale seděl. Také mu cukalo oko, ale Harry si byl celkem jistý, že to bylo způsobeno bolestí ruky, protože oko mu cukalo celé dopoledne.

„Teď, když si můžeme v klidu promluvit,“ opřel se Brumbál do křesla, „v žádném případě nenavrhuji, aby se Harry hned pokoušel o něco tak nebezpečného.“

„Neměl byste vůbec navrhovat, aby to dělal!“ vyštěkl Snape.

„Ano.“ Brumbál se napil čaje. „Kéž bychom žili v dokonalém světě.“

Snape se na něj zadíval, jako by byl osobně zrazen. Což podle Harryho nemuselo být daleko od pravdy, protože o tom s ředitelem museli mluvit předem, byť krátce, a Snape si při cestě na schůzku myslel, že zná pravděpodobný výsledek.

Brumbál si povzdechl. Harry si všiml, že vypadá stále stejně unaveně jako při jejich posledním rozhovoru, ale v jeho očích se objevilo nové světlo. Vypadalo to jako naděje. „Prozkoumejme fakta.“ Ředitel zvedl prsty a počítal. „Za prvé, Harry má větší přístup k moci než dříve, a navíc ta moc může narůstat. Nic nenasvědčuje tomu, že by byl v současné době v plné síle. Za druhé, nebude nečinně přihlížet, jak se tato válka vede. Proroctví a spojení označené jeho jizvou jsou dostatečným důkazem toho, že se jí bude aktivně účastnit bez ohledu na to, co byste mu vy nebo já přáli. Za třetí,“ jeho hlas ztichl, „mám osobní touhu vidět vás naživu, Severusi.“

„Já taky,“ přidal se Harry.

„Tak vidíte,“ Brumbál s úsměvem ukázal na Harryho. „Je spousta lidí, kterým byste chyběl, a vy jim dlužíte prozkoumání všech dostupných možností, jak se osvobodit z moci Znamení.“

Harry si sotva myslel, že oni dva se rovnají spoustě, a Snape s ním zřejmě souhlasil, protože jeho pohled se stal podrážděným. „Ne že bych nesouhlasil s vaším tvrzením o mé nepostradatelnosti,“ pronesl suchým tónem, který dával jasně najevo, že s tímto tvrzením nesouhlasí, „ale pokud se život člověka měří podle množství těch, kteří ho budou oplakávat, pak obětováním chlapce, který zůstal naživu, těžko získáte body u mas.“

„Já se obětovat nenechám,“ opáčil Harry a lehce zakoulel očima. Bože, Snape byl někdy tak dramatický. „Jen chci zkusit něco, co už jsem jednou dělal. Jenže tentokrát schválně.“

„Tak jednoduché, že?“ zavrčel Snape.

„Nejspíš ne,“ připustil Harry a pak s úsměvem dodal: „Proto mám vás, abyste mě to naučil!“

Snape zavrtěl hlavou: „Učit mentální umění vyžaduje disciplinovanou a ovládanou mysl. Dokud nezjistím, jak zmírnit fyzickou a duševní zátěž, které jsem momentálně vystaven, jsem naprosto nezpůsobilý k tomu, abych se pokoušel vést tvou mysl jakýmkoli procesem, natož takovým, který by mohl směřovat k tomu, že se tvá mysl promění v kaši!“

Harryho úsměv opadl, i když se snažil skrýt zklamání ze Snapeových slov. Předpokládal, že ho muž začne znovu učit, ale znamenalo to snad, že ho učit nezačne? Nebo že nemůže? Profesor přece přímo neřekl, že ho bude učit… Harry se jen domníval. Než aby se tím zabýval, raději se tiše zeptal: „Je bolest ze Znamení opravdu tak silná?“

Snape ho chvíli pozoroval a pak řekl stroze: „Když ti řeknu, že ne, přestaneš s touto bláznivou snahou?“

„Ne,“ odpověděl upřímně. „Ne, dokud vám to Vy-víte-kdo může dělat.“

Snape se sesunul na židli a unaveně si protřel kořen nosu. Podíval se na Brumbála, pak zpátky na Harryho, a ztěžka si povzdechl: „Alespoň mi slib, že se do toho nebudeš hrnout po hlavě, jak máš ve zvyku. Posiluj svou duševní sílu, procvičuj dovednosti v nitrobraně a nitrozpytu a na pokus proniknout do mysli Pána zla ani nepomysli, dokud tě ředitel a já nebudeme považovat za připraveného.“

Harry stiskl rty a zvážněl. Byl si jistý, že Snape, protože věděl, že teď nemůže spor vyhrát, se ho jen snaží odložit na… no, na nikdy. Ale při Snapeově přísném pohledu usoudil, že mu nezbývá než souhlasit. Pomalu přikývl. „Slibuji.“

„Tak,“ zakončil to Brumbál. „To nebylo tak těžké, že? Citronový bonbón?“ Nabídl misku Snapeovi, který se na ni podíval a zamračil se. Ředitel se mile usmál a položil misku zpět na stůl. Obrátil se k Harrymu a řekl: „Profesorka McGonagallová mi hlásila, že děláš dobré pokroky v dohánění svých spolužáků.“

Harry pomalu přikývl, zaskočen náhlou změnou tématu. „Hm, chci říct, že mám ještě kousek před sebou. O víkendu jsem se z pochopitelných důvodů trochu rozptýlil… ale už jsem skoro u cíle.“ Málem se zeptal, jak to McGonagallová ví. První týden, co byl zpátky, ho zkontrolovala jen jednou, pak už prostě věřila Hermioně, že ho udrží při plnění školních úkolů. Ne že by si stěžoval. Bylo příjemné, že ho ke všemu ještě neotravuje ředitelka koleje. I když se kvůli tomu cítil osamělejší…

Ale zase to není tak, že by si stěžoval.

„Velmi dobře, velmi dobře,“ usmál se Brumbál a napil se čaje. „Možná je tedy načase, abys seriózně pokračoval ve výuce nitrobrany.“

Harry přikývl a vrhl pohled na Snapea, který sebou škubl, ale neudělal žádný další pohyb, aby promluvil. Vrhl tázavý pohled na Brumbála, který na něj přes okraj svého šálku čaje mrkl. Téměř se zasmál ředitelově nenápadné narážce, že míč je na jeho straně. Zřejmě – a s Brumbálovým požehnáním – bude muset Snapea přemluvit.

„Takže kdo je… ehm, budete mě zase učit, pane profesore?“ podíval se na Snapea s úsilím nedat najevo, jak moc doufá.

Snape mu několik vteřin vracel pohled a prsty poklepával na opěradlo židle, než váhavě řekl: „Nemyslím si…“

„Nemusíme splynout myslí ani nic podobného, ne když se necítíte dobře,“ vyhrkl Harry spěšně. „Jen byste mi možná mohl říct, co mám dělat, provést mě tím procesem a podobně. Nebude mi to dělat velké potíže a budu cvičit, jak mi řeknete. Slibuju.“

Snapeovy prsty vyťukávaly rytmus na područku židle. „Ředitel školy by byl opravdu lépe vybaven k tomu, aby tě učil.“ Harry nedokázal říct, jestli se z toho snaží vyvléknout, protože ho nechce učit, nebo protože si není jistý, že je to pro něj nejlepší.

Vsadil na to poslední a řekl: „Má toho hodně, s Řádem a vůbec.“ Obrátil se k Brumbálovi. „Je to opravdu tak, že nebudete mít čas?“ S očekáváním se podíval na ředitele a setkal se s mrknutím oka.

„Obávám se, že se mladý Harry nemýlí,“ odtušil Brumbál lehce. „Nemohu se zapojit do hodin nitrobrany dříve než… hm, třetí týden v říjnu?“

Snape věnoval Brumbálovi podrážděný pohled kvůli zjevné lži, ale buď ho nelákala možnost hádat se dva proti jednomu, nebo nebyl tak úplně rozhodnutý. Odkašlal si a podíval se na Harryho. „V úterý. V sedm hodin. Můj kabinet. Ať nepřijdeš pozdě.“

Harry horlivě přitakal a snažil se nešklebit jako idiot.

Snape krátce přikývl a vstal. „S vaším dovolením se s vámi rozloučím, pane řediteli. Do zítřka musím uvařit několik lektvarů a naplánovat výuku.“

Brumbál zdvořile pokynul. „Jistě.“

„Hm, já také?“ Harry přelétl pohledem mezi profesory a posadil se na okraj židle. Teď, když s ním Snape znovu mluvil, nebyl ještě tak docela připravený se rozloučit.

„Ještě pár minut, jestli ti to nevadí, Harry.“ Brumbál oběma nalil do šálků další čaj.

Harry se posadil zpátky a sledoval, jak za Snapem vlaje hábit, když odcházel. Měl pocit, že když Snapea spustí z očí na příliš dlouho, ztratí něco důležitého, a napadlo ho, jestli to neznamená, že s ním možná není něco v pořádku. Bylo v pořádku, že malé dítě potřebuje uklidňující deku. Nebylo v pořádku, aby dospívající potřeboval uklidňující deku v podobě mrzutého učitele. Měla madame Pomfreyová pravdu? Potřeboval… léčitele mysli nebo tak něco? Zavrtěl hlavou a sáhl po šálku čaje, aby odvedl pozornost od té depresivní myšlenky.

„Jsem rád, že spolu s profesorem Snapem tak dobře vycházíte,“ pronesl Brumbál konverzačně.

Harry se na ředitele tázavě podíval. „Uvědomujete si, že jsme se skoro celou dobu, co jsme tady, hádali, že?“

Brumbál se usmál. „I blízcí přátelé a rodina se hádají, Harry. To není jen výsadou nepřátel. Zjistil jsem však, že je výrazný rozdíl ve způsobu, jakým přistupuji k hádkám s těmi, s nimiž mě pojí určitá míra blízkosti. Ty ne?“

Harry se zamyšleně zamračil. Ano, to viděl. S Ronem se hádal už mnohokrát. Hádat se s Ronem bolelo víc než třeba s Dracem, protože mu na Ronovi koneckonců stále velmi záleželo. Přesto se také často hádali kvůli maličkostem, protože věděli, že jejich přátelství je dost silné na to, aby to přečkalo. Někdy v průběhu léta se mu začalo líbit hádat se a hašteřit se Snapem tak, že se mu nechtělo utíkat do bezpečí. Pohrdání, které bylo v předchozích letech důvodem jejich hádek, ustoupilo nevraživému respektu… a možná už to ani nebylo tak nevraživé. Zjistil, že se mu ta myšlenka docela líbí.

Napil se čaje a zeptal se: „Pane profesore… když jsme spolu minulý týden mluvili, byl jste kvůli něčemu rozrušený. Bylo to kvůli Snapeovi? Když jste říkal, že mě nemůže učit, bylo to kvůli Znamení zla?“

V Brumbálových očích se mihl známý smutek, když přikývl. „Je to možná trochu složitější,“ odvětil jemně. „Ale ano, situace profesora Snapea mě hluboce zarmoutila. Co se týče toho, že tě neučil… stačí říct, že když někdo, na kom nám záleží, trpí bolestí, zvláště takovou, u níž není znám konec ani lék, není dobré ho tlačit na cestu, která může vést jen k větší bolesti.“

Harry se zamračil. „Myslíte, že bych mu ublížil?“

„Měl jsem spíš opačné obavy.“

„Aha.“

„Můj milý chlapče,“ pravil Brumbál a naklonil se v křesle dopředu. „Profesora Snapea už znáš dost dobře na to, abych mohl mluvit otevřeně. Nepotřebuje, aby mu někdo ublížil. Je naprosto schopen to udělat sám sobě a také přenést svou bolest na své okolí.“

Harry přikývl. To věděl. „Přesto nemáte strach, že mě bude učit?“

„Ach, dělám si starosti o spoustu věcí,“ řekl Brumbál. „V tomto případě jsem však spokojen.“

„Jste si jistý? Protože já chci, aby mě učil, ale asi je to sobecké, že ano, když se na to necítí. Možná bych měl…“

Brumbál ho zastavil rukou na paži. „Nepodceňuj sílu odhodlání, Harry. Profesor Snape toho v tuto chvíli nemá mnoho pod kontrolou a uprostřed toho se vědomě rozhodl, že ti přijde na pomoc. Tato volba mu dává smysl. Během víkendu jsem zaznamenal výrazné zlepšení jeho chování a nejsem tak slepý, abych si myslel, že to s tebou nemá nic společného. Pomáháš mu tím, že mu dovoluješ, aby ti pomohl. Neztrácej to ze zřetele a nezaměňuj uspokojování svých potřeb se sobectvím.“

Harry se kousl do rtu. Jeho snové já mu kdysi řeklo něco podobného, něco o tom, že Snape potřebuje znovu najít smysl a naději. Cítil pokoru při pomyšlení, že by mohl být součástí znovuobjevení smyslu Snapeovy existence, i když vlastně nechápal, jak by jeho učení mohlo tomu muži tolik pomoci.

Brumbál mu stiskl paži a pustil ho. „Chtěl bych tě požádat, abys bral na vědomí jeho současná omezení. Bez ohledu na to, jak neovlivnitelně je odhodlán ve tvé přítomnosti působit, trpí bolestí. Může od tebe vyžadovat více trpělivosti nebo pochopení, než je obvyklé. A pokud to, co potřebuje, je čas nebo prostor, žádám tě, abys mu ho poskytl.“

„Ano, pane. Samozřejmě,“ přikývl vážně.

„Děkuji, Harry.“ Brumbál se na něj mile usmál a Harry se těšil z jeho pozornosti. Už dlouho nepřemýšlel, jaké by to bylo mít prarodiče, ačkoli si jako dítě představoval nejrůznější alternativní životy, které by mohl žít, plné milujících rodičů, sourozenců a prarodičů. Ale napadlo ho, že kdyby měl dědečka, možná by mu nevadilo, kdyby byl trochu jako Brumbál. Možná ne úplně jako on. Jeho ideální dědeček by byl méně tajnůstkářský. Možná by v sobě měl víc mrzimorství a méně zmijozelství. Ale Brumbál byl pro začátek pěkný vzor dědy.

To ho přivedlo k myšlence, jestli se Snape někdy setkal s Harryho skutečnými prarodiči, když se přátelil s Lily. A protože nemohl položit všechny své otázky hned, aniž by Snapea zahltil svou zvědavostí, rozhodl se, že si raději všechny své ‚otázky pro Snapea‘ zapíše do zápisníku. Možná se mu podaří alespoň malý zlomek z nich vyřešit do doby, než dokončí studium v Bradavicích.

ooOOoo

„Ujasněme si to.“ Ron svraštil obočí. „Snape byl zpočátku otravný, ale ne tak otravný, jak sis myslel. A nutil tě pracovat v jeho laboratoři, ale nezabili jste se navzájem. A pak, ehm, souhlasil, že tě bude učit. Aniž by ho k tomu někdo nutil. A šlo to…“ nakrčil nos, aby dal najevo svou skepsi, „ne až tak hrozně.“

Harry trpělivě přikývl, i když to už probírali několikrát. Uvelebil se na polštáři na podlaze v Komnatě nejvyšší potřeby, kam se s kamarády odebrali, aby je nikdo neslyšel.

„A pak tě zajali a jeho taky…“

„Protože se mě snažil zachránit.“

„Jo… A pak ses dostal ven.“

„Protože mě zachránil.“

„Dobře.“ Ron se poškrábal na nose. „A teď si myslíš, že je… ehm, není hrozný. A on není…“

„A taky už ke mně necítí nenávist,“ doplnil ho Harry, protože právě v tomhle Ron pořád zakopával.

„On se opravdu kamarádil s tvou mámou?“ zeptala se Hermiona nadšeně.

Harry s úsměvem přikývl. To byla jedna z věcí, o které se rozhodl, že Snapeovi nebude vadit, když se o ni se svými kamarády podělí. Koneckonců to nebylo tajemství Řádu ani něco, za co by se Snape musel stydět. Kdyby se zeptali některého ze Snapeových a Lilyiných bývalých spolužáků, kdo byli jejich přátelé, zjistili by to snadno. „Ale nikomu jinému to neříkejte, ano?“ dodal, protože si byl jistý, že Snapeovi by vadilo, kdyby se z toho staly bradavické drby. „Myslím to vážně. Nikomu jinému. On si svou minulost opravdu střeží. Byl by nerad, kdyby se ho na to někdo ptal nebo kdyby si myslel, že o tom všichni mluví.“

„Ani slovo, slibuju,“ přísahala Ginny s uklidňujícím úsměvem a on byl rád, že ji pozval k nim. Byla u toho, na Grimmauldově náměstí i u Kneadera, a viděla, jak to mezi Harrym a Snapem vypadalo, než začala škola. Napadlo ho, že by Ronovi mohlo pomoci, aby mu uvěřil, kdyby to slyšel od své vlastní sestry. I když zatím se Ron na všechny tři díval, jako by byli nějací podivíni.

„Řekl ti o ní profesor Snape?“ zeptala se Hermiona.

„Trochu. Ne moc,“ přiznal, „ale trochu ano.“ Málem jim řekl o kameni a dopisu, ale Snapeovi se ty věci zdály příliš osobní. Kromě toho už kámen neměl. Při tom pomyšlení pocítil známý pocit ztráty.

„Jo, ale zpátky k té části, ehm, že k tobě necítí nenávist…“ Ron zavrtěl hlavou. „Jsi si jistý, že Snape není očarovaný?“

„Rone,“ okřikla ho Hermiona. Tohle už také několikrát probírali.

„Já se jenom ptám!“ Ron rozpřáhl ruce. „Nebo by mohl mít dvojče. Každý má přece zlé dvojče, ne? No, možná byl Snape to zlé dvojče a teď ho nahradilo, však víš, méně zlé dvojče.“

„Snape nemá dvojče,“ namítl Harry a Ginny zároveň podotkla: „No, Snape je ve třídě pořád zlý.“

„Hm.“ Ron si je prohlédl, jako by zvažoval jejich argumenty.

„Víš, on zachránil i tebe,“ podotkl Harry. „Když jsem zjistil, jaké kletby byly proti tobě použity, a řekl jsem to Snapeovi, nemusel Brumbálovi tu zprávu předávat, ale udělal to, a udělal to hned. A Kneader pak dokázal vymyslet protikletbu. To všechno díky Snapeovi.“

Ron se zatvářil. „Skvělé. To je všechno, co jsem potřeboval, být tomu velkému šmejdovi zavázaný.“

„Nebude si to vybírat,“ vyhrkl Harry a pak se pomalu nadechl. Slíbil si, že nebude na Rona podrážděný. Koneckonců jeho kamarád nebyl den za dnem u toho, když se se Snapem museli učit spolu vycházet a spoléhat jeden na druhého. Věděl, že by reagoval stejně, kdyby za ním Ron loni přišel s podobnou historkou. Řekl tedy vlídněji: „Snape pořád umí být pěkný hajzl, jasný? Já to vím. Neříkám, že je teď svatý. Jen říkám, že se nám podařilo věci urovnat. Zakopat válečnou sekeru. Začít znovu. A tak podobně.“

„A že ty…“ Ron se zatvářil, jako by nevěřil, že to řekne. „Ty mu věříš.“

„Ano.“

Ron několik minut mlčel, což mu vůbec nebylo podobné, a zdálo se, že dívky zůstávají v pozadí této části rozhovoru. Harry se nervózně zavrtěl. „Neříkám, že ho musíš mít taky rád, víš?“ pospíšil si, aby vyplnil ticho. „Nebo že mu musíš věřit. Jen… jen věř mně. Věř, že nejsem blázen a že vím, co dělám. To, že mě učil… to mi pomohlo. Jakože opravdu, opravdu pomohlo.“

„Což si myslíš, že potřebuješ,“ řekl Ron pomalu, „protože teď jsi mocný jako Merlin.“

„Nejsem… chci říct, že vlastně nevím, jak moc jsem silný,“ přiznal Harry. Mluvili spolu i o jeho magii, i když si nebyl jistý, jestli ji vysvětlil dobře. „Je to nové. Ještě si nejsem úplně jistý, co všechno umím a jak to umím.“

„Ale myslíš si, že potřebuješ Snapea, aby ti pomohl.“ Ron si ho stále skepticky prohlížel, ale Harry s potěšením zaznamenal, že už se na něj nedívá jako na případ pro psychiatra, kterého musí okamžitě převézt na psychiatrické oddělení u svatého Munga.

„Jo, myslím.“

„Ale proč ne McGonagallová nebo Brumbál? Nebo, však víš… někdo jiný než Snape?“

„Snape je chytrý, Rone. Chytrý jako génius. Zná strategii, ví všechno o Voldemortovi a je to nejspíš největší odborník na nitrobranu, jakého Brumbál vůbec zná. Jestli on mi nepomůže přijít na to, jak se orientovat v tomhle spojení s Voldemortem nebo jak udržet svou magii pod kontrolou, tak mi nepomůže nikdo.“

„Ale ty si i tak pořád myslíš, že je to šmejd…“ ujistil se Ron, jako by se zuby nehty držel nějakého důvodu, proč věřit, že Harry úplně neztratil rozum.

Harry si povzdechl. „Někdy ano.“ Ne že by Snape potřeboval, aby ho bránil jako nějaký hrdina na bílém koni. Snape by ho nejspíš sám odvezl do nemocnice svatého Munga, kdyby se ho snažil takhle vykreslit.

Ron vydal zvuk na půl cesty mezi zavrčením a zabručením, nejspíš se nechal unést tím ‚někdy‘. Potřásl hlavou, jako by si ji chtěl pročistit, a řekl: „No… pokud si pořád myslíš, že je to šmejd…“

„Takže jsi s tím v pohodě?“ zpozorněl Harry.

Ronova tvář se bolestně zkroutila. „Samozřejmě že ne. Je to šmejd.“

„To jsem nezachytila,“ zakoulela očima Ginny. „Co že je? Ještě jednou, Rone.“

„Je!“ trval Ron na svém.

Harry si protřel spánky. Celý den ho bolela hlava a začínal cítit zimnici. Ale nedalo se nic dělat. Snape mu řekl, že se s tím bude muset vyrovnat. Teď, když byla jeho magie stabilní, bylo zřejmě jeho trestem, že bude trpět. Dobře, Snape to nazval ‚přirozeným důsledkem zneužití lektvaru a doufejme, že si dvakrát rozmyslíš, jestli to uděláš znovu‘, ale Harry si myslel, že to je totéž jako trest.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se Ron a on zvedl oči, aby viděl, jak si ho jeho kamarád s obavami prohlíží. Celý den ho pozoroval, jako by měl každou chvíli vybuchnout, a Harry se mu nemohl divit. Muselo být dost děsivé být na famfrpálovém hřišti, když se Harry takhle málem přestal ovládat.

„Jsem v pořádku,“ odtušil. „Podívej. Budu mít hodiny se Snapem, ještě nevím, jak často, ale jdu do toho. Hlavně mě za to nezačni nenávidět, ano?“ Odmlčel se.

„Nejsi to ty, koho nenávidím,“ zavrčel Ron.

„Jo, já vím.“ Povzdechl si. „Jen… kdybys přede mnou mohl aspoň předstírat, že ho nenávidíš trochu míň, než ho nenávidíš, bylo by to fajn.“

Ron sevřel rty, ale nakonec přikývl a Harry mu odpověděl úlevným úsměvem. Věděl, že se Ronův názor na Snapea nezměnil, ale cítil se mnohem lépe, když mu alespoň řekl o svém změněném vztahu k učiteli. I když bude muset Rona nejspíš stále krotit, pokud se Snape na něj nebo na jeho přátele jen ušklíbne, byl to obrovský krok správným směrem, že kvůli němu zrovna v tuhle chvíli neřádil a nezuřil.

A i kdyby to někdy později udělal, byli kamarády. Vlastně jako bratři. Byli dost silní na to, aby to přečkali.

ooOOoo