Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 17

 Čtyřiadvacátého prosince jsem zavřela kancelář v poledne. Sondra rozvěsila v odpočívárně pohádková světýlka, Clare přinesla domácí sušenky a koláče a já jsem se postarala o vaječný koňak. Dokonce i Dex, který se v posledních dnech snažil napodobit Ebenezera Vydřigroše, dokázal na oslavu zajistit nějaké keksy a malý vyčarovaný vánoční stromek.

Svým zaměstnancům jsem předala dárkové poukázky: Sondře do Kouzelnického gala oblečení, Dexovi do Kvalitních famfrpálových potřeb a Clare do Krucánků a Kaňourů. Certifikát do Gala byl v podstatě úplatek, který měl podpořit Sondřino dobré chování v poslední době. Poděkovala mi, i když ne tak upřímně, jak jsem očekávala. Říkala jsem si, jestli Ritina nabídka nebyla podstatně vyšší.

Nakonec, poté co jsme nechali zmizet zbytky večírku a po sté si popřáli veselé Vánoce, jsem se přemístila domů, abych se připravila na štědrovečerní večeři.

Uvařila jsem, prostřela stůl, zapálila pár svíček (ne bílé sloupky, které se u Severuse hromadily znepokojivou rychlostí) a překontrolovala celkový pořádek ve svém bytě. Nebyla jsem tak odvážná, abych nápadně pověsila větvičku jmelí, ale doufala jsem, že ji nebudu potřebovat. Dlouze jsem se vykoupala v nádherně voňavých bublinkách, použila velké množství lektvaru na zkrocení vlasů a konečně vklouzla do oblečení. Dárkový poukaz nebyl jedinou věcí, kterou jsem v Gala koupila; hedvábná, kouřově modrá róba, za kterou jsem utratila jmění, mi dodávala sebevědomí a pocit, že jsem žádoucí. Poprvé v životě jsem si přála, abych zakouzlila své mudlovské zrcadlo, aby na mě mluvilo. Byla jsem si jistá, že by se rozplývalo nad mým vzhledem.

Ano, udělala jsem vše, co bylo v mých silách, aby byl večer dokonalý.

Snape dorazil přesně v sedm a vypadal úžasně v uhlově šedých kalhotách a tmavě kaštanovém svetru. Jeho oči se na mně zdály spočívat neobvykle dlouho, pomyslela jsem si s potěšením, když jsem přijímala láhev vína, kterou mi podával.

„Jaká byla pracovní oslava?“ zeptal se a následoval mě, když jsem nesla víno do kuchyně.

„Lepší, než jsem čekala. Ti lidé mi začínají přirůstat k srdci.“ Byla to pravda. Clare, Dex a Sondra byli sice týpci, ale alespoň byli moji týpci. Práce v Cokeworthu se ukázala být obrovským zlepšením oproti mlácení hlavou do zdi v Londýně.

Nalila jsem víno a po pár minutách lehkého rozhovoru jsem pozvala Severuse ke stolu. Pochválil mi pastýřský koláč (ano!) a dal si dvě porce. Povídali jsme si o všem možném: jestli jsem přemýšlela o magisterském studiu, jaké mám dlouhodobé kariérní plány. Nakonec jsem se přiznala, že jsem to byla já, kdo mu ve druhém ročníku ukradl kůži hřímala z jeho skladu. Když jsem Severusovi konečně dala příležitost promluvit o sobě, svěřil se mi s některými detaily ze svého dětství (určitě těmi nejméně bolestivými) a také s obtížemi, které měl na začátku své kariéry učitele lektvarů v Bradavicích.

„Myslím si,“ řekl s překvapivou upřímností, „že kdybych se o místo učitele skutečně ucházel, někdo by mi možná poskytl formální školení, jak tuto práci vykonávat. Takhle jsem se s tím potýkal celé roky.“

„Uvažoval jste někdy o učení?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Nikdy. Lektvary se mi líbily natolik, že jsem chtěl být lektvaristou ve velké společnosti, ale Albus mi ten nápad zhatil. Musel jsem si odpykat své pokání v Bradavicích.“ Severus si všiml spravedlivého rozhořčení, které se objevilo v mých očích, a okamžitě zavrtěl hlavou. „To je už dávno pryč, Hermiono. Možná od té doby rozhodoval on, ale byl jsem obětí své vlastní hlouposti.“

Stále mi ho bylo líto. „Řekl jste mi, abych pokračovala ve studiu. Nemohl byste teď změnit povolání, kdybyste si to přál?“

„Mohl bych, ale ve skutečnosti nechci. Jsem si jistý, že každodenní rutina v továrně na lektvary by mi už nevyhovovala. Raději učím obranu proti černé magii, protože mě ten předmět opravdu baví. A ve třídě aspoň každý den nehrozí, že vybuchnou kotlíky.“

Podávala jsem dezert, lahodné čokoládové vánoční poleno, které jsem koupila v nedaleké pekárně. Na talíři bylo tolik čokolády, že by to stačilo na odražení malé armády mozkomorů, a my jsme si vychutnali každý kousek.

Zatímco Severus odnesl nádobí do kuchyně, šla jsem do obývacího pokoje a přinesla dárek pro něj. Schovala jsem ho za zády, zatímco jsem na něj čekala, a když se vrátil do místnosti, podala jsem mu ho. „To je pro vás, Severusi. Veselé Vánoce.“

Najednou vypadal rozpačitě. Měla jsem podezření, pravděpodobně správné, že to byl muž, který neměl moc zkušeností s vlídným přijímáním dárků. Ale rychle ho rozbalil a pohled na knihu, kopii té mojí, mu vykouzlil na tváři spokojený úsměv. Stejně jako dárková karta do Kávového kartelu.

„Děkuji,“ řekl, „i když mám podezření, že vaším motivem byla spíše obava, že vám nevrátím váš výtisk knihy.“

„Cyniku,“ dobírala jsem si ho. „A nemáte zač.“

Severus sáhl do kapsy a vytáhl krabičku, na kterou klepl hůlkou, aby ji zvětšil na původní velikost. Podal mi ji se slovy: „Veselé Vánoce, Hermiono.“

Roztrhla jsem balicí papír a uvnitř našla krásný hedvábný šátek. Uvědomila jsem si, že modrá a zelená barva se perfektně hodí k mým novým šatům. „Je krásný,“ řekla jsem mu šťastně a rychle si ho uvázala kolem krku. „Absolutně perfektní, Severusi. Děkuji.“ Impulsivně jsem se postavila na špičky a políbila ho na tvář.

Když jsem ustoupila, Severus se na mě díval, jako bych byla nějaké nebezpečné fantastické zvíře, které Mlok Scamander úplně přehlédl. Skoro jsem viděla, jak v něm bojují emoce: fascinace smíšená s touhou, která se střetávala s něčím, co připomínalo naprostý strach. Opatrně mě přitáhl k sobě a pak mě nesměle políbil na rty.

Po tomhle polibku následoval další, jemný, tázavý, a pak se polibky staly naléhavějšími. Mručela jsem naprostou rozkoší. Líbala jsem Severuse Snapea, a pokud tohle nebyly nejkrásnější Vánoce na světě, tak co tedy? Ponořila jsem se hlouběji do jeho objetí a propletla prsty v jeho vlasech. Tak takovéhle byly vlasy Severuse Snapea: husté, ale jemné, rozhodně ne mastné…

Náhle mě odstrčil. Těžce dýchal a výraz na jeho tváři naznačoval, že konečně narazil na protivníka, se kterým si neví rady.

„Děje se něco?“ vykoktala jsem.

„Nevím, jestli to zvládnu,“ vyhrkl Snape.

„Cože?“

„Je mi to líto, Hermiono.“ A s tím popadl těžký plášť, který hodil na mou pohovku, a přemístil se pryč.

Zírala jsem za ním s prázdným pohledem a myšlenky se mi honily hlavou. Byla jsem tak odpudivá? Bylo to proto, že jsem byla jeho bývalá studentka, nebo proto, že jeho srdce bylo stále tak pevně svázáno s Lily Evansovou, že se nikdy nedokázal pohnout dál? Propukla jsem v pláč, sesula se na pohovku a nechala téct horké slzy. Během pouhých šesti měsíců jsem přišla o práci, přítele, rodiče a teď i o Severuse. Nemělo by být nějaké omezení, kolik ztrát může jeden člověk utrpět v tak krátkém čase?

Nakonec jsem se pokusila vzpamatovat. Chtěla jsem si zítra do Doupěte obléct nové šaty, ale ne, pokud na nich budou skvrny od slz. Rychle jsem je svlékla a vrhla se zpátky do sprchy, kde jsem smyla pečlivě nanesený make-up a vypláchla z vlasů lektvar. A snažila jsem se myslet racionálně.

Řekla jsem si, že si nenechám tímto večerem zkazit Vánoce ani svůj život v Cokeworthu. Severus Snape byl pravděpodobně emocionální mrzák neschopný udržet romantický vztah. Koneckonců, nikdy nebyl dobrý v komunikaci s lidmi. Co mě přimělo si myslet, že bych mohla být výjimkou z pravidla? Pět měsíců našeho přátelství zjevně nestačilo k tomu, aby se z něj stal duševně vyrovnaný člověk.

Utřela jsem se, oblékla si pyžamo a sklesle zírala na zbytky dnešní večeře. Snape tu nechal svůj dárek, všimla jsem si. Asi mu ho budu muset v příštích dnech vrátit a omluvit se za svůj zjevně mylný dojem o našem vztahu. Umyla jsem talíře a příbory a pak jsem si všimla kastrolu se zbytky pastýřského koláče. Opatrně jsem na něj namířila hůlku a zamumlala: „Evanesco!“ Kastrol i s obsahem zmizel.

Už nikdy jsem nechtěla vidět pastýřský koláč, natož ho připravovat. Vždy, když jsem ho udělala, to nedopadlo dobře.

xxx

Probudilo mě radostné zvonění kostelních zvonů v dálce. Bylo vánoční ráno a nikdy jsem se necítila méně vesele. Ani obléknutí nových šatů na návštěvu Doupěte mě nelákalo. Než dorazím, Ginny už bude mít na prstě zásnubní prsten a ona i Harry budou v sedmém nebi. Ron a jeho nová přítelkyně Janelle tam budou také. Percy, George a Bill přijdou se svými manželkami. A já tam budu… sama. Weasleyovi se samozřejmě vynasnaží, abych se cítila vítaná, jako vždycky. Ale jasně jsem si dokázala představit budoucí vánoční návštěvy, vždycky jako svobodná kamarádka, která je navštíví, protože nemá kam jinam jít.

Z té představy se mi téměř udělalo zle, a tak jsem se hned na místě rozhodla, že přestanu litovat sama sebe a půjdu dál. Nebyla jsem na tom tak špatně, sakra. Byla jsem mladá. Mohla jsem se vrátit do školy a udělat si magisterský titul v něčem, i když jsem ještě neměla tušení, v čem. Mohla jsem cestovat, mohla jsem pracovat v jiných zemích. Nenechám se přece ovlivňovat Severusem Snapem a jeho mnoha problémy.

Oblékla jsem se a vydala se na dlouhou procházku v chladu – rozhodně ne směrem ke Tkalcovské uličce – a nakonec se vrátila do svého bytu s růžovými tvářemi a připravená čelit světu. Nebo alespoň Weasleyovým…

xxx

„Hermiono!“ Molly mě ve dveřích přivítala mohutným objetím. „Veselé Vánoce, drahoušku! Vím, že letošní Vánoce nejsou zrovna nejšťastnější, že? Kéž bys sem na chvíli přijela po svém návratu z Austrálie…“

Opatrně jsem se vymanila z objetí. „Já vím, Molly. A vážím si tvé nabídky víc, než si dokážeš představit. Jen jsem potřebovala trochu času sama pro sebe.“

„Samozřejmě. No tak pojď dál, pojď dál. Poslouchejte všichni! Hermiona je tady!“

Byla jsem přivítána bouřlivým sborem pozdravů a přání šťastných Vánoc. Ron ke mně přistoupil a držel za ruku hezkou tmavovlasou dívku s výrazně modrýma očima.

„Hermiono, tohle je Janelle, Janelle Murrayová,“ řekl, zjevně trochu nervózní z představování.

Janelle vypadala jen o něco méně rozrušená než Ron. „Ahoj, Hermiono. Jsem tak ráda, že tě konečně poznávám. Vzpomínám si, že jsem tě vídala v Bradavicích, ale byla jsem mladší a pořád jsem se motala mezi mrzimory.“

Laskavě jsem se usmála. „Ráda tě poznávám, Janelle. Jak se máš? Pokud vím, jsi v Doupěti poprvé.“

Přikývla a z výrazu jejích očí jsem poznala, že je na pokraji toho, aby ji to všechno přemohlo.

„Neboj se. Jsou to úžasní lidé. Všichni.“ Poslední větu jsem adresovala Ronovi a on vděčně přikývl.

„Hermiono!“ Harry a Ginny mě přivítali objetím, pak Ginny natáhla levou ruku, abych si ji prohlédla.

„Ginny! Je nádherný!“ Obdivovala jsem krásný diamant, který mi Harry ukázal před měsícem. „Perfektně se k tobě hodí!“

„To si taky myslím!“ řekla Ginny a vypadala rozjařeně a šťastně. „Budeš moje družička, Hermiono?“

„Samozřejmě. Už máte stanovené datum?“ Na okamžik mi hlavou prolétlo rčení „Vždy družička, nikdy nevěsta“, ale hned jsem ho odsunula stranou.

„V červnu, ale přesné datum ještě nemáme.“ Ginny se na mě podívala. „Nové šaty? Vypadáš nádherně, Hermiono. Ta barva ti moc sluší. Mimochodem, krásný šátek.“

Natáhla jsem ruku, abych pohladila dar, který mi věnoval Severus. „Díky.“

„Pojď si sednout, Hermiono,“ vyzvala mě Molly a odvedla mě k volnému místu vedle Percyho a jeho ženy Penelope. „Ještě otevíráme dárky.“

Arthur, který zřejmě toho rána hrál roli Santa Clause, se usmíval, když mi podával balíček, ve kterém byla nepochybně kniha. Rozbalila jsem ji a nahlas se zasmála názvu.

„Buďte tím nejlepším šéfem, jakým můžete být, aniž byste se nechali ovládnout hlupáky. To je perfektní,“ řekla jsem a listovala v ní.

„Je to ode mě,“ upozornil mě Arthur. „Věř mi, je v ní spousta dobrých rad. Nevím, co bych si bez ní za ta léta počal.“

Vzpomněla jsem si na starého Perkinse, který byl, pokud vím, jediným podřízeným, s nímž měl Arthur v průběhu let co do činění, a usmála se.

Následovaly další dárky: kuchařka od Molly s názvem Naděje pro beznadějné, dárkový poukaz do Krucánků a Kaňourů od Harryho a Ginny a krabička nejlepší čokolády z Medového ráje od Rona. Nakonec byly všechny dárky rozdány a v místnosti se rozhostila atmosféra šťastné spokojenosti. Billova malá dcera Victoire si hrála s Percyho dcerou Molly a Fleur šla nahoru nakojit svůj nejnovější přírůstek, Dominique. Percy a Bill diskutovali o nějaké záležitosti týkající se skřetů, zatímco George, Angelina, Harry, Janelle a Ron se pustili do veselé debaty o famfrpálových týmech a Ginny mi vyprávěla o svých představách o svatbě. Bylo nemožné přemýšlet o událostech minulého večera a zjistila jsem, že se navzdory všemu bavím.

Nakonec se Molly vydala do kuchyně, aby zahájila poslední přípravy na vánoční večeři, a přidaly se k ní Penelope, Angelina a Fleur. Věděla jsem, že je lepší se jim neplést do cesty, a tak jsem se snažila lépe poznat Janelle. Byla milá, příjemná, ale také se omlouvala.

„Vím, že ty a Ron jste byli dlouho pár,“ začala váhavě. „Bála jsem se, že se na mě budeš zlobit.“

Okamžitě jsem zavrtěla hlavou. „To ať tě ani nenapadne. Ron a já jsme roky předpokládali, že budeme spolu, ale nikdy jsme se na sebe pořádně nepodívali a nezjistili, jak moc jsme se změnili. Když přišlo na věc, prostě jsme pro sebe nebyli stvořeni.“

„On mi něco podobného říkal, ale chtěla jsem si být jistá. Nechtěla jsem ti lézt do zelí,“ řekla Janelle s úlevou.

V tu chvíli jsem zaslechla slabé zaklepání na dveře. Arthur se zvedl z křesla, kde už byl připravený usnout, a šel otevřít, mumlaje: „Kdo by to mohl být? Myslel jsem, že jsou všichni tady a baví se.“

Janelle mi zrovna začala vyprávět o svém životě v Mrzimoru, když se Arthur vrátil a zašeptal mi do ucha: „Promiň, Hermiono, mohla bys jít se mnou ven?“

Co se to děje? Vstala jsem a šla za Arthurem, jen abych zjistila, že mě nevede jen ven, ale přímo do kůlny na košťata v zahradě.

„Běž dovnitř,“ řekl, postrčil mě tam a zavřel za mnou dveře.

Chvíli trvalo, než si moje oči zvykly na tlumené světlo. Když se tak stalo, uviděla jsem Severuse, jak ke mně míří. Zírala jsem na něj, ohromená tím, že ho tu vidím.

„Hermiono.“ Oblečený v těžkém zimním plášti, s dechem visícím v bílých obláčcích v nevytápěné kůlně, se zastavil jen krok ode mě.

„Severusi? Co tady děláš?“ Uvědomila jsem si, že tento Severus Snape vůbec nevypadal jako sebejistý muž, kterého jsem znala. Zdál se být nejistý, pochybovačný, dokonce i úzkostný – to jsou přívlastky, které bych s ním nikdy nespojovala.

„Musím s tebou mluvit,“ začal váhavě. „O včerejším večeru. Choval jsem se hrozně.“

Měla jsem chuť souhlasit, ale držela jsem jazyk za zuby. Nenapadala mě žádná hlubší slova a jediné, co jsem dokázala říct, bylo „Ach“.

„Jsem hrozný ve vztazích,“ řekl spěšně.

„Myslela jsem, že si docela dobře rozumíme,“ opáčila jsem opatrně a objala se v chladném prostoru.

„Chtěl jsem říct, mizerný v romantických vztazích.“

Jako někdo, jehož zkušenosti s romantikou v podstatě začaly několika nevinnými polibky s Viktorem Krumem a skončily hádkou s Ronem Weasleym, jsem chápala jeho obavy. A pro muže tak hrdého, jako byl Snape, být bezradný nebyla situace, v které by se chtěl ocitnout. Moje dřívější rozhodnutí vzdát se Severuse jako ztraceného případu okamžitě zmizelo. Milovala jsem ho a nemělo smysl předstírat něco jiného. „Včera večer jsem v tobě vzbudila nepříjemné pocity, Severusi. Mrzí mě, že k tomu došlo.“

„Opravdu?“

„Ano.“

„Takže… říkáš, že to byla jen chyba?“ Severusův výraz se náhle změnil v upřímné zklamání.

V panice jsem vykulila oči. „Počkej. Cože? Ne! Chtěla jsem říct, že jsem nechtěla, aby ses cítil nepříjemně. To, co se stalo, nebyla chyba. Já… já k tobě něco cítím.“

„Opravdu?“

„Ano. Prostě - se to stalo, nechtěla jsem to. Moc jsem si užívala čas, který jsme spolu strávili v posledních měsících. Myslím, že jsi úžasný muž a chci s tebou trávit víc času, a je mi líto, jestli jsem všechno zkazila. Pokud mě už nechceš vidět, naprosto to chápu.“

Takovéto vyzvání bylo riskantní; nepřekvapilo by mě, kdyby vyšel ze dveří, aniž by se ohlédl.

Severus teď vypadal trochu zmateně. „Ale já tě chci vidět znovu. Sakra, Hermiono, v takových věcech jsem opravdu mizerný…“

Sebrala jsem veškerou odvahu. „Ne, nejsi. Já jsem na tom stejně. Ale možná, kdybychom to zkusili, možná… možná by to mohlo fungovat?“ navrhla jsem a zadržela dech.

Severus otevřel ústa, aby něco řekl, jednou, dvakrát. „Třeba máš pravdu,“ řekl nakonec, v hlase mu zazněla nepatrná naděje. „Ale…“

„Ale co?“

„Proč by ses chtěla zaplést se mnou, když víš o mé minulosti?“

„Protože tě miluji,“ řekla jsem prostě.

Nastala mučivá pauza, pak se natáhl, aby se dotkl mých vlasů, a zašeptal tak tiše, že jsem to sotva slyšela: „A já miluji tebe, Hermiono.“

Přistoupila jsem k němu blíž, objala ho kolem krku a políbila ho. A tentokrát mě neodstrčil.

xxx

Trvalo dobrých deset minut, než nám oběma došlo, že v kůlně na košťata je zima. Bylo mi jedno, jestli umrznu; alespoň zemřu šťastná.

„Měl bych jít,“ zamumlal Severus a přitiskl své čelo k mému. „Minerva mě čeká.“

„Mohl by ses zastavit a pozdravit se s Weasleyovými?“

Zaváhal. „Myslím, že ne. Bylo by dost těžké vysvětlit mou přítomnost a ty máš právo sdělit tu novinu svým přátelům po svém.“

„Samozřejmě,“ přikývla jsem.

„Můžu tě vidět dnes večer, až se vrátím z Bradavic? Neměl bych se zdržet déle než do devíti.“

„To bych ráda. To mi připomíná: včera večer jsi u mě nechal své dárky, když jsi odešel.“

„Když jsem se otočil a utekl, myslíš?“ zeptal se Severus suše.

Zasmála jsem se. „Byla to z tvé strany sebeobrana.“

„Nebo holá zbabělost.“

Dívali jsme se jeden druhému do očí, plně si vědomi toho, že ten večer bude nepochybně znamenat víc než jen zastávku, aby si vyzvedl zapomenuté věci.

„Hermiono… nejsem zkušený milenec,“ začal a vypadal zase trochu ustaraně.

„Nechci zkušeného milence,“ zašeptala jsem s úsměvem. „Chci tebe.“