Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 52. Jako táta – 2/2

Snil.

Noční můry pro jednou nepřišly a on snil. Zdálo se mu o měkkých polštářích a o tom, že ho někdo objímá. Snil o sněhu, o létání na koštěti, o čokoládě a kouzelných objetích. A jak snil, přešel do vzpomínek. Vzpomínka na sen. Nebo sen o vzpomínce. To je jedno. Věděl jen, že je to skutečné, ty chvíle, které si pamatoval, jak se o něj Snape stará, jak si s ním povídá a utěšuje ho, když se bojí.

Byly to uklidňující sny, uklidňující vzpomínky a on nechtěl, aby skončily.

A přesto to bylo nádherné, ten pocit lehkosti, který přicházel, když se pomalu probouzel z klidných snů za tichých zvuků vědomí, že u jeho postele je ještě někdo další. Slyšel jen ty nejslabší zvuky – oddechování, otáčení stránek, slabé šramocení pohybujícího se těla na sedadle židle. Jediné, co za posledních několik nocí poznal, byl rychlý náraz hrůzou naplněného bdění. Zachumlal se hlouběji do peřin a držel se posledních vláken klidného spánku tak dlouho, jak jen to bylo možné.

Dýchání se zastavilo a pak se znovu rozběhlo, což ho přimělo zpozornět. Nakonec otevřel oči a pohlédl do tmavé místnosti. Ležel v posteli. Ošetřovna, vzpomněl si, když se rozhlédl po napůl zatažených závěsech a soustředil se na profesora Snapea, jak si čte knihu v křesle u postele.

Nepozorovaně profesora několik vteřin sledoval. Ještě jasněji teď viděl, že Snape polevil v ostražitosti a do tváře se mu vryly vrásky prozrazující neustálou bolest. Byl unavený a Harry přemýšlel, kdy se ten muž naposledy pořádně vyspal.

Viděl jen obrazy ve Voldemortově mysli, ale věděl, co znamenají. Věděl, že Voldemort Snapeovo Znamení zla neustále rozpaluje od chvíle, kdy zachránil Harryho. Dva týdny neustálé palčivé bolesti. Musí to být čiré mučení. Bylo to mučení. Upřímně řečeno, na Harryho udělalo dojem, že Snape ještě nezavraždil žádného studenta.

Polkl a nebyl připraven na to, jak moc mu vyschlo v krku, protože to vyvolalo záchvat kašle. Zvedl se na loktech a snažil se přestat, přičemž ucítil, jak se mu do dlaně vtiskla sklenice s vodou. Vděčně přenesl váhu na jednu ruku a lačně se ze sklenice napil. Chladná voda mu uklidňovala vyprahlé hrdlo.

Jakmile byla prázdná, nějaká ruka mu vytrhla sklenici z rukou a druhá mu sáhla na čelo.

„Jsem v pořádku,“ řekl automaticky.

„Lektvar,“ zněla Snapeova odpověď. Zvedl lahvičku a Harry ji poslušně vypil, přičemž se otřásl odpornou chutí. Ani se nechtěl ptát, co to je, tolik jiných věcí měl na mysli. Jenže se nemohl rozhodnout, kde začít. Začal snadnými otázkami.

„Kde je Ron?“ zachraptěl a odkašlal si.

„V posteli, pokud ví, co je pro něj dobré,“ odpověděl Snape. „Zůstal až do večerky. Stejně jako slečna Grangerová, když zjistila, co se stalo. Ráno se vrátí.“

Olízl si rty. „Kolik je hodin?“

„Téměř půlnoc. Vaše tělo si potřebovalo odpočinout.“

Přikývl. „Díky, že jste mi tam pomohl. Nevěděl jsem, co mám dělat…“ Zachvěl se.

Snape nad jeho poděkováním mávl rukou a kriticky si ho prohlížel. To, co viděl, ho zřejmě uklidnilo, protože se usadil zpátky do křesla. „Kdybych to byl věděl, dorazil bych dřív. V té době jsem byl ve svých soukromých komnatách. Naštěstí vaši spolužáci narazili na profesorku Sinistrovou, která mě na vaše volání upozornila.“

„Aha. Omlouvám se.“

Snape svraštil čelo. „Proč?“

„Za to, že jsem vás vyrušil,“ odpověděl Harry tónem, který říkal očividně. „Je sobota. Váš volný den.“

Snape na něj zíral. „Můžete mě zavolat, kdykoli budete potřebovat. Myslím, že jsem to už říkal.“

„Jo…“ Harry odvrátil pohled. Možná mu to řekl a určitě to myslel vážně, ale nebyl si jistý, jestli opravdu chtěl, aby ho vzal za slovo.

Jeho emoce musely být na jeho tváři jasně patrné. „Nechal jsem vám ten prsten z nějakého důvodu, Pottere,“ pronášel Snape pomalu, jako by mluvil k dítěti. „Můžete mne zavolat, kdykoli budete potřebovat.“

Harry se plácl rukou do čela a zasténal: „Prsten! Zapomněl jsem na prsten! Pane profesore, moc se omlouvám. Ani mě nenapadlo, že bych ho tam venku použil…“

„U Merlina, přestaň se omlouvat!“ Snape se náhle zarazil a Harry zmlkl. Muž vstal ze židle a začal přecházet. „Děláš to až příliš často a velmi často za věci, za které ani v nejmenším nemůžeš. Umíš si vůbec představit, jak je k zbláznění poslouchat tvé neutuchající omluvy za věci, které zcela neovlivníš, nebo za věci, pro které máš zcela oprávněnou výmluvu, že jsi je udělal nebo neudělal, zatímco já dobře vím, že se právě dopouštím křivd na tobě?“ rozčiloval se. Oči měl černočerné a mával rukama ve frustrovaných gestech. „A já vím, že to víš. Jsi docela inteligentní. V jistých ohledech možná inteligentnější než já, a znáš mě dost dobře na to, abys věděl, jak vzácné přiznání to ode mě je! Pořád se u tebe dopouštím chyb a ty to víš, tak proč se mi vytrvale omlouváš, místo abys mě odsoudil?“

Harry si uvědomil, že Snape chce odpověď, až když uplynulo několik vteřin ticha. Kousal se do rtu a nevěděl, jak dál. „Chcete, abych vás odsoudil?“ zeptal se.

„Ano!“ vybuchl Snape.

„Dobře,“ pokrčil Harry rameny a hodil opatrnost za hlavu. „Chováte se jako idiot.“ Snape se zatvářil překvapeně, jako by si opravdu nemyslel, že Harry zvedne hozenou rukavici, a ten využil okamžiku, aby ze sebe vysypal všechno, co v sobě poslední dva týdny dusil. „To vy jste mi řekl, že musím začít víc věřit dospělým, a já vám řekl, proč to nejde, že mě vždycky opustí nebo zklamou, a co pak uděláte jako první? Odejdete a zklamete mě!“ Posadil se a prakticky cítil, jak mu blýskají oči, když se do toho muže pustil. Bylo vzrušující konečně dát průchod svým pocitům. „Jste idiot a pokrytec a tvrdohlavý osel! Bylo nám spolu dobře, bylo to mezi námi fajn, a vy pak jdete a děláte, jako by se to nikdy nestalo, ale ono se to stalo! Stalo se to a nemůžete to vymazat. Mám vás rád a chci, abyste mě učil, a myslím, že vy mě chcete učit taky, a vy víte, že jste pro tu práci ten nejlepší člověk! Takže jste idiot, když se odtahujete jen proto, že je to váš modus operandi. No a co, že je to to jediné, co umíte? Jste ve škole – tak se naučte nějakou novou dovednost!“

Profesor mlčel a nechal ho, ať se vypovídá. Harry se zhluboka nadechl a přemýšlel, jestli by měl ještě něco dodat, ale nabyl dojmu, že tím je téma vyčerpáno. Cítil se klidnější, když to měl za sebou, a zakroutil hlavou. „Takže co? Cítíte se teď lépe, když jsem na vás křičel?“

Snape zvlnil rty. „Vlastně ano. A ty?“

Harry se na okamžik zamyslel. „Jo, cítím.“

„Dobře,“ řekl muž a Harry si pomyslel, že musí být dva nejpodivnější lidé na planetě, protože se zrovna vzájemně rozcupovali, a to zřejmě k prolomení ledů stačilo.

„Máš pravdu,“ připustil Snape vážně. Ruce měl sepnuté v klíně a Harrymu se vybavila představa kajícího se mladšího Snapea, který čeká, až ředitel rozhodne o trestu za nějaký přestupek. „Trvalo mi jen pár dní, než jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu, když jsem se zbavil funkce tvého učitele. Neměl jsi nikoho, což mi Brumbál neustále s velkou pečlivostí připomínal. Ale ani on, který by ti možná chtěl pomáhat, nemohl být k dispozici tolik, kolik bys potřeboval. Neměl volnou chvilku mezi Řádem, válkou a vším, co musí zařídit.“ Snape si odkašlal. „A já jsem si začal myslet… že bych snad i se všemi svými chybami mohl být alespoň lepší než nikdo, ale to už…“ Zaváhal.

„Znamení,“ odhadoval Harry. „Zhoršovalo se.“

„Ano.“ Snape si rezignovaně povzdechl. „Nebude ti k ničemu, když tě budu učit mentálnímu umění, zatímco moje pozornost bude odvedena k tomu, abych se udržel naživu a při smyslech.“

„Můžu vám pomoct,“ navrhl Harry tiše. „Myslel jsem to vážně už předtím. Chci pomoci.“

Snape zavrtěl hlavou. „Nemůžeš nic dělat.“

„Je to kvůli zvýšené moci Vy-víte-koho, že?“ přitlačil na něj Harry. „Dřív, když byl ještě normální kouzelník, vás tak dlouho mučit nemohl, že? Kdybych se znovu pokusil použít na něj nitrozpyt a vzít mu víc schopností…“

„A teď vidíš další z mých důvodů, proč tě do toho nechci zatahovat!“ zamračil se Snape. „To nepřipadá v úvahu. Říkal jsem ti, jak nebezpečná taková snaha může být.“

Vzrušeně se naklonil dopředu. „Jo, ale to bylo předtím, než jsem to udělal! Dneska už jsem ho na něj použil! Stačí, když to zkusím znovu a…“

„Ne,“ vyštěkl Snape s odpovídajícím pohledem.

„Dobře,“ zkřížil Harry ruce. „Kompromis. Půjdeme za Brumbálem. Přednesu své argumenty a necháme ho rozhodnout, jestli si myslí, že to zvládnu.“ Snape na něj dál upřeně zíral a Harry mu pohled oplácel, dokud ten muž nevypadal, že se chystá začít vrčet, takže Harry usoudil, že bude nejlepší změnit téma. „Jak jste to myslel s tím, že vás ředitel nechává rozhodovat o mých zdravotních problémech?“

Byl to účinný obrat, i když Snapeův pohled říkal, že se jeho rozhodnutí v předchozí záležitosti nezměnilo. Přesto odpověděl upřímně: „Nemáš žádnou rodinu a ředitel je často nedostupný. Považoval za nejlepší oficiálně pověřit takovou pravomocí někoho ze zaměstnanců. Jsem jedním z mála lidí, kteří znají tvé jedinečné potřeby. Proto…“ Gestem ukázal na sebe.

„A nevadí vám to?“

„Ne,“ přisvědčil Snape okamžitě. „Zvlášť teď, když vidím, že ses změnil v závislého na lektvarech.“ Harry okamžitě zbledl a vykoktal ze sebe popření, ale Snape zatnul čelist a ukázal prstem přímo na něj. „Akutní pozorování fyzických příznaků několikadenního odvykání není oblast, ve které by tvá inteligence převyšovala tu mou!“

Harry zavřel pusu a zahanbeně sklopil zrak. „Bral jsem to jen týden,“ zamumlal.

„Týden a půl,“ opravil ho Snape. „A pravděpodobně polovinu té doby ve vyšší dávce.“

„Teď už se cítím dobře,“ namítl.

„Protože jsem ti dal dočasný lektvar na potlačení projevů, abych ti pomohl zmírnit abstinenční příznaky,“ oponoval Snape.

„Aha.“

„Ano.“ Snape již mírněji pokračoval: „Zřejmě to ještě nezašlo příliš daleko. Jsi pouze v počátečním stádiu přílišné závislosti, ale možná bys dnes vůbec neztratil kontrolu nad svou magií, kdybys měl všechny své schopnosti. Proto budu od nynějška dohlížet na všechny lektvary, ke kterým budeš mít přístup. V každém okamžiku budeš mít v držení pouze jednu lahvičku a budeš je konzumovat v mé přítomnosti.“

„Cože! Ale…“

„Ale prosím, klidně se hádej,“ přerušil ho Snape suše. „Sotva mám pověst člověka, který se podřizuje rozmarům svých studentů.“

Zarazil se, ale namítl: „A co večerka? Nemůžu jít dolů do vašeho kabinetu, vypít lektvar a za deset vteřin se dostat na kolej!“

„Najdeme alternativní způsoby, jak se vypořádat s tvými nočními neduhy. A kdybys potřeboval před spaním lektvar, osobně ti ho přinesu k posteli.“

Harry zkoprněl, rozpolcený mezi obavami, co znamená ‚alternativní způsoby‘, a zděšením při pomyšlení na reakce spolubydlících z koleje na Snapea v jejich ložnici. „To nemůžete…“

„Mohu a budu.“ Další Harryho argumentaci utnul přísným pohledem. „A protože ses rozhodl uplatnit své vlohy pro mazanost ne zrovna ideálním jednáním, budu také informován madame Pomfreyovou o všech lektvarech, které budou podávány tvým přátelům a spolubydlícím. Nechtěj vědět, co se stane, když se pokusíš tato ochranná opatření obejít.“

Harry odvrátil pohled a snažil se skrýt rychlé mrkání. Najednou toho na něj bylo příliš mnoho. Beznadějně. Styděl se. Byl zahanbený a bál se. Noční můry měl vždycky, ale rok od roku se zhoršovaly. Jak jim mohl čelit každou noc? I když věděl, že nedokáže dodržet své noční dávky, doufal, že se může těšit alespoň na občasné noci beze snů. A opravdu se mu nelíbilo, že své slabosti vystavuje na odiv před Snapem. Cítil se nahý a odhalený.

Vnímal, jak Snape vstal, a jeho ruka spočinula na posteli vedle něj. „Nejsem si… nevědom, jakým zkouškám jsi musel v uplynulém roce čelit sám,“ pronesl Snape tiše. „Pán zla na tebe několikrát zaútočil. Obelstil tě, posedl tě, unesl, mučil tě, zavraždil tvé blízké.“

Harry ztěžka polkl a zadíval se do zdi.

„V minulosti jsi prokázal, že umíš být bystrý a obezřetný. Proto vím, že si nejsi nevědom nebezpečí, které jsi přivolával. Nevyčítám ti, že jsi nakonec podlehl pokušení vše zablokovat lektvarem, ať už návykovým, nebo ne. Já… sám jsem to kdysi udělal.“ Snape odvrátil zrak, když se na něj Harry po tom přiznání podíval. „Nevyčítám ti to,“ zopakoval. „Vyčítám to sobě.“

Harry se zmateně zamračil. „Proč…“

„Protože jsem to věděl,“ odpověděl Snape sebeironizujícím tónem. „Věděl jsem, že se po tom všem budeš těžko přizpůsobovat, a nic jsem neudělal, předpokládal jsem, že ti někdo, kdokoli jiný pomůže. Já… to já bych se měl omluvit,“ dokončil strnule.

Harry si nemohl nevšimnout, že navzdory Snapeovu nepohodlí mu ta slova šla snadněji, než když si omluvy vyměňovali poprvé. Sklopil zrak, aby skryl drobný úsměv při pomyšlení, že Snape se v tomhle zlepšuje. „Takže…“ polkl přes knedlík v krku. „Znamená tohle všechno, že se mnou zase začnete mluvit?“

Snape se zatvářil mrzutě, když odpověděl: „Nezdá se, že by můj ‚vyhýbačný‘ přístup byl příliš účinný, že?“

To vyvolalo další Harryho malý úsměv. „Ne. Byl to úděsný přístup.“ Vzhlédl a ukázal prstem. „A to je slovo! Najděte si ho ve slovníku.“

Snape se uchechtl a natáhl se, aby Harryho jemně postrčil zpátky na matraci. „Je čas si odpočinout. Možná se necítíš unavený, ale tvé magické jádro je stále vyčerpané z dnešní námahy. Pokud se dnes v noci co nejvíc nevyspíš, pocítíš to i zítra.“

Harry poslušně přikývl. „Zůstanete?“

„Zůstanu,“ odpověděl Snape tiše. Usadil se do křesla, vytáhl knihu a ztlumil světlo pro Harryho, ale před knihou mu svítila lampička, aby si mohl číst. Osvětlovala Snapeovu tvář a Harry ho dlouho pozoroval, než usnul. Divil se, že se může cítit tak syrově, nervózně a zároveň šťastně. Možná to bude těžší, co se týče nočních můr a Snapeova nového odhodlání sledovat každý jeho pohyb v blízkosti lektvarů… ale, pomyslel si, možná bude i lépe.

Ukolébal ho zvuk otáčených stránek a fascinovalo ho, jak se muž soustředil na svůj úkol, zvlášť když se mu ve tváři objevily záblesky bolesti, ačkoli se zjevně snažil, aby to na něm nebylo vidět. Harryho znovu ohromila Snapeova odvaha i jeho schopnost skrývat určité stránky svého já, když si to přál. Během jejich rozhovoru téměř zapomněl, že Snapeova ruka je prakticky spálená zevnitř, a přesto ten muž dokázal celou dobu předstírat, jako by ho nic nebolelo.

Rozhodl se, že mu pomůže. Stačilo, aby získal Brumbála na svou stranu, a pak hodlal přijít na to, jak Snapeovi ulevit od bolesti.

To rozhodlo a on se usmál, když usínal a snil o teplých přikrývkách, utěšující náruči, šumění a příslibu sněhu.